III. Věřím v Boha.
První slova našeho Apoštolského vyznání výry jsou: Věřím v Boha. - Než je vůbec nějaký Bůh? Ne bez odporu v srdci kladu tuto otázku. Ale naše nevěrecká a nábožensky lhostejná doba mne k tomu nutí. Jeť to otázka základní, na níž závisí všechny otázky ostatní. Je-li Bůh, je třeba chovati se k němu tak, jak je povinen chovati se hodný syn k otci, služebník ke svému pánu. Je-li Bůh, je třeba dbáti jeho zákona, pamatovati na jeho nebe, jeho peklo. Proto je nějaký Bůh?
1. "Ne, není," odpovídají nevěrci, "vždyť ho nikdo nevidí." - Souhlasím úplně, že Boha není viděti očima tělesnýma. Však také neříkáme vidím Boha, ale věřím v Boha! Plyne však z toho, že by Boha vůbec nebylo? Nikdy ne! Co je na světě věcí, kterých očima tělesnýma nevidíme, a přece v ně všichni věříme! Či vidíme vzduch, vítr, elektrickou sílu? Nikoliv. A přece kdo by o jejich jsoucnosti pochyboval?
Vím, co tu nevěrci řeknou: Pravda, všech těchto a tisícerých jiných věcí nevidíme, ale o jsoucnosti jejich nepochybujeme, poněvadž vidíme a cítíme jejich působení, jejich účinky. Ale tu odpovídám: I, pokud se Boha týče, je viděti všude jeho skutky a působení. Proč tedy popírati jeho jsoucnost? Slyšte jen!
2. Bůh jest! to dokazuje jsoucnost světa. - Rcete, o drazí: Stával tento farní kostel váš vždycky? Ne, naše pamětnice vypravuje, že ho před 200 lety nebylo. A jak to, že tu nyní stojí? Poněvadž ho zedníci vystavěli. Můžete si je lehce představiti se špičáky, lžícemi, kameny, vápnem a cihlami, a zajisté se nezmýlíte. Dokazuje tedy tento kostel jsoucnost zedníků. Než tu na místo tohoto kostela postavme celý svět: zemi, moře, hory, živočichy, lidi, měsíc, slunce, hvězdy... Kdo udělal tento vesmír? Vaši praotcové? Ne. králové a vladaři? Nikoliv. Kdo tedy? Bůh. Není tu žádného vyhnutí: Není syna bez otce, není kouře bez ohně, zkrátka není výsledku bez přiměřené a dostatečné příčiny. Proto také nemůže býti svět bez Boha.
3. Bůh jest! to nám také dokazuje úžasný pořádek ve světě. - Kdo svět zachovává, jej řídí a spravuje? Hvězdy jsou neskonalé a nesčetné světy a všecky závratným letem se pohybují v nezměrných prostorách na obloze nebeské! Kdo je žene a řídí tak dobře, že nikdy na sebe nenarazí a se neroztříští? Kdo na naší malé zemi střídá tak vhodně roční počasí? Kdo pečuje pro všechny bytosti, od největších až k nejmenším, o pokrm a život? Kdo tak moudře uspořádal a udržuje všechny bytosti, že každá na svém místě, jaksi tvoří příčel na převelikém žebříku věcí stvořených? Že bytosti nižší slouží vyšším, byliny živočichům, živočichové člověku, králi tvorstva, jenž opět má sloužiti svému Stvořiteli? - Možno tedy svět přirovnati k obrovskému stroji, jenž stále pracuje zcela pravidelně, k hodinám, jež se nezmýlí nikdy a jdou stále přesně. Co však z toho plyne? Když na vojenském cvičišti patřím na tisíce vojínů v jejich pravidelném příchodu, běhu, zastavení; kterak přesně zacházejí se zbraní; kterak uvádějí v běh, trysk koně, nabíjejí ručnice, vystřelují a převážejí děla, hledám okem svým generála, jenž všechny ty vojíny vede a řídí. A podobně také Bůh to je, jenž zavedl a udržuje pořádek na zemi.
Voltairovi, nevěreckému filosofovi, bylo již 81 let. Do té doby neviděl ještě nikdy východ slunce. Chtěl si konečně připraviti toto potěšení. Doprovázen jsa hrabětem Latourem, odebral se na jaře časně z rána na vrchol hory, se které by ono divadlo mohl pozorovati. Nebe bylo jasné, hvězdy se třpytily, a hluboké ticho panovalo v celé přírodě. Tu se na východě ukázala bělost, jež se stále více a více šířila. Hvězdy mizely jedna po druhé. Potom se nebe počalo barviti oranžově, purpurově, zlatě; vrcholy vzdálených hor vypadaly, jako by byly přioděny líbezným růžovým hávem. Východ stále více zářil, až byl celý ohnivý. Najednou se zableskl jasný paprsek, jenž zazářil až na nejzazší obzor, a pak vyšlehl oheň, jenž oslepoval zrak: bylo to vycházející slunce. Nádhera, se kterou vycházelo, příroda, jež se při jeho zjevu chvěla jakýmsi tajemným životem, velikost celého divadla ohromila starce tak, že chvíli stál bez pohnutí. Pak slza se mu zatřpytila v oku, obnažil hlavu, padl na kolena a s mladistvým nadšením zvolal: "Bože mocný, já věřím, já věřím!" A co bychom my při pozorování krásného pořádku v přírodě mohli zvolati jiného, než rovněž: "Pane Bože, já v tebe věřím"?
Či snad byste tento pořádek chtěli vysvětlovati náhodou? - Vystupte přes sněhy a věčné ledovce na vrchol nějaké hory, o němž vás všichni ujišťují, že na něj ještě nikdo nevkročil co svět světem stojí. A přece jaký div! Najednou se před vámi objeví velkolepý palác. vstoupíte do oné nádherné stavby a zříte krásné pokoje, všude moderní nábytek, hodiny, bijící půli a čtvrti. Jak vysvětliti jsoucnost paláce, když prý na oné hoře obyvatelů nikdy nebylo a není? Řeknete snad, že je dílem náhody? Já bych spíše řekl, že je dílem člověka, jenž tam zanechal své stopy. Já bych soudil, že tam obyvatelé byli a třebas i jsou. Neřekl bych nikdy, že na onu horu noha lidská ještě nevkročila. Je to jediná cesta k vysvětlení jsoucnosti onoho paláce. - Nevěrci by však soudili naopak a řekli, že pouhá náhoda vytvořila onen palác, pouhá náhoda že jej opatřila drahocenným nábytkem a skvělým zařízením. Ubozí! K jakým pošetilostem jsou nuceni se uchylovati, že nechtějí vyznati: Věřím v Boha!
3. Bůh jest! a důkazem toho je všeobecný souhlas lidský. - Ze všech dob a na všech místech lidé věděli a vyznávali, že je Bůh. Neznali dobře jeho přirozenosti a vlastnosti, ale jeho jsoucnost chápali a cítili všichni. Potvrzují nám to jejich chrámy, oltáře, sochy, oběti, náboženské obřady, které se nalézají v tisícerých různých způsobech u národů všech, i úplně divošských. Je možno, aby se tu celý svět klamal, Aby všichni byli stále až podnes slepí, nevědomí, na rozumu pomatení? Že by toliko byli prozíraví a moudří ti málokteří, již si zmanuli kráčeti proti proudu, a se zovou neznabozi?
4. Snad nikdo není pravým bezbožcem. - Málokteří se opováží popírati jsoucnost Boží. Když tak učiní, popírají jej pouze ústy, ale ne srdcem. když pak jej upírají uvnitř v srdci, činí tak většinou pouze proto, poněvadž se ho mají co báti. Že je tomu tak, toho důkazem je vnitřní jejich nepokoj, výčitky svědomí. A pak, když se takovíto lidé nalézají v nějakém větším nebezpečenství, co činí? Oh, jak rychle tu zapomínají na svou nevěru a spínají ruce k nebesům volajíce: Pane Bože, pomoz! tedy i oni cítí, že Bůh jest!
K jednomu nevěreckému hostinskému zavítali večer dva pocestní. Poručili si večeři. Před jídlem se pomodlili. Ale hostinský se jim posmíval a prohlásil, že Boha není. Brzo nato se odebrali na lůžko. Hostinský, nemaje jiných hostí, učinil tak rovněž. As za hodinu vypukl v sousedním domě oheň. Štěkot psů a veliká záře probudily oba hosty. Rychle běželi k pokoji hostinského, zaklepali mu na dveře, aby vstával, že hoří. Ten vyskočil s lůžka, spatřil požár, myslil, že jemu hoří hostinec, pozvedl oči k nebesům, sepnul ruce a zvolal: "Veliký Bože, pomoz!ů Oba hosté mu tu děli: Před chvílí jste tvrdil, že Boha není, a nyní ho již znáte?
Drazí moji! nedbejte, že ten neb onen zaslepenec zavírá oči před sluncem a pak se snaží volati, že není slunce. Buďme pevně přesvědčeni, že Bůh jest, a snažme se ho stále lépe poznávati a jemu sloužiti.
Žádné komentáře:
Okomentovat