§ 6. Příkaz a zákaz.
Každý zákon, ať Boží, ať lidský, jest buď příkazem nebo zákazem, někdy však též obojím. Příkazem se nám něco ukládá čli přikazuje, co činiti máme, vyžaduje se tedy úkon. Zákazem se nám něco zapovídá čili zakazuje, co činiti nemáme, vyžaduje se tedy nekon.
Zákazu vyhovujeme prostým nekonem, a zákon nežádá více, než aby se nedělo, co se díti nemá. Chceme-li však vyhověti příkazu, jest nám toho dbáti, abychom vykonali: 1. to, co zákon žádá; 2. tak, jak to zákon žádá a 3. v době, kdy to zákon žádá.
Ku třetímu bodu poznamenáváme: Někdy zákon určuje dobu, v které se mu vyhověti má; někdy však žádné doby neurčuje.
Není-li v zákoně žádná doba stanovena, můžeme si sami dobu voliti a jest nám jen toho dbáti, abychom přespříliš neodkládali.
Stanoví-li však zákon dobu, v níž se mu vyhověti má, jsme povinni dobou tou se říditi. Tu platí zásady:
a) Zákonu nelze vyhověti, dokud závazná doba nepočala. Tak na příklad nevyhovuje zákonu, kdo by chtěl nedělní mši slyšeti již v sobotu, nebo velikonoční přijímání vykonati před popeleční středou.
b) Nebylo-li zákonu v určité době vyhověno, jest to hříchem. Tu pak někdy po uplynutí předepsané doby povinnost přestává; kdo na příklad v neděli mši svatou neslyšel, hřešil; není však povinen, aby mezi týdnem doháněl, co v neděli zameškal. Jindy však i po uplynutí předepsané doby zanedbaná povinnost ještě dále trvá; kdo na příklad v čase velikonočním nebyl u svatého přijímání, hřešil; nesmí však mysliti, že po uplynutí doby velikonoční jest povinnosti prost, neboť povinnost jeho přistoupiti k svaté zpovědi a svatému přijímání, dále ještě trvá.
V podrobném výkladu jednotlivých přikázání vyžadujících určitou dobu neopomineme vyložiti, která zanedbaná povinnost po uplynutí předepsané doby ještě váže a která již neváže.
Žádné komentáře:
Okomentovat