§ 11. Historická pravdivost zjevení Božího.
Zjevení Boží rozeznáváme předkřesťanské a křesťanské.
Předkřesťanské zjevení Boží sahá od Adama až do narození Kristova a stalo se hlavně skrze Mojžíše a proroky. Křesťanské jest zjevení Boží, které se stalo skrze Krista a jeho apoštoly.
Obě zaznamenáno jest v Písmě svatém, a sice Starého zákona a Nového zákona.
1. Písmo sv. Starého Zákona obsahuje knihy dějepisné, naučné a prorocké.
Knih dějepisných jest 21, a to: 5 knih Mojžíšových (Pentateuch), kniha Josue, kniha Soudců, kniha Ruth, 4 knihy Královské, 2 knihy Kriniky, kniha Tobiášova, Esdrášova, Nehemiášova, kniha Judith, kniha Esther, 2 knihy Makkabejských.
Knih naučných jest 7, a to: Kniha Job, kniha Žalmů, kniha Přísloví, kniha Kazatel, Píseň písní, kniha Moudrosti a kniha Sírachova.
Knih prorockých jest 17, a to: Knihy velikých prorokův: Isaiáše, Jeremiáše s Baruchem, Ezechiele a Daniele; knihy malých proroků, kteří jsou: Oseáš, Joel, Amos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahun, Habakuk, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš a Malachiáš.
První sebrání knih těchto stalo se za Esdráše a sluje kánonem; jsou to knihy sepsané řečí hebrejskou a slují protokanonickými. Knihy, které později teprve přivtěleny byly, jsou psány řecky, neb aspoň v té řeči se dochovaly a slují deuterokanonickými.
2. Písmo svaté Nového zákona obsahuje taktéž knihy dějepisné, naučné a prorocké.
Knih dějepisných jest 5, a to 4 evangelia: sv. Matouše, sv. Marka, sv. Lukáše a sv. Jana, a Skutky apoštolské sv. Lukáše.
Knih naučných neboli epištol je 21, a to: 14 sv. Pavla a 7 katolických (obecných): sv. Jakuba (1), sv. Petra (2), sv. Jana (3) a sv. Judy (1).
Kniha prorocká jest jedna, a to: Zjevení sv. Jana (Apokalypse).
Knihy Nového zákona psány jsou řecky, až na evangelium sv. Matouše, které jest psáno hebrejsky.
3. Překlady Písma svatého jsou zvláště: Septuaginta a Vulgata. Septuaginta jest překlad řecký Starého zákona. Vul´gata jest překlad latinský celého Písma svatého.
Septuaginta sluje tak podle sedmdesáti učenců židovských, od nichž prý překlad pochází. Vulgata, tolik co obecně přijatý překlad, pochází od sv. Jeronyma.
4. Tyto knihy mohou dosvědčiti historickou pravdivost zjevení Božího, jen jsou-li a) pravé (autentické), b) neporušené a c) od hodnověrných mužů sepsané.
§ 12. Hodnověrnost knih Písma svatého Starého zákona.
Mluvíme-li o zjevení předkřesťanském, jedná se tu zvláště o knihy Mojžíšovy (Pentateuch); pak ovšem též o ostatní knihy Starého zákona.
1. Knihy Starého zákona jsou pravé, neboť náleží době, do které se kladou, a spisovatelům, kterým se připisují.
a) Knihy Mojžíšovy náleží době, které se připisují, to jest druhému tisíciletí př. Kristem. Na nich založeno jest židovství a také ono sahá do druhého tisíciletí př. kristem. Spisovatel na konci se udává, a to v takové souvislosti, že každé pozdější připsání je vyloučeno.
Řetěz stálé tradice o Pentateuchu vede až k dobám Mojžíšovým a jmenuje ho původcem, spisovatelem tohoto zákona. Když po zániku království israelského (721 př. Kristem) uvedení osadníci assyrští smísili se v bývalém království s pozůstalými israelity, utvořili národ nazývaný "Samaritány" a spolu náboženskou společnost, v níž Pentateuch Mojžíšův byl svatou knihou a jediným zákonem. Ani spisovatelé pohanští, ktří snažili se zlehčiti posvátné knihy Židů, na Pentateuch se neosmělili.
b) Také ostatní knihy náleží době, do které se kladou, a spisovatelům, kterým se připisují. Tvořiť jeden souvislý celek; pozdější poukazují na předcházející.
Židé je vždycky za svaté Písmo považovali a proto je také do sbírky jeho zařazovali. Musili býti zajisté přesvědčeni o pravosti jejich tím více, když v nich mnoho žalob na židy samé jest obsaženo; na jejich vzpoury, modloslužbu, nestálost, nevěrnost a pod.
2. Knihy Starého zákona jsou neporušeny.
a) Porušení Pentateuchu bylo nemožno, poněvadž byl prvopis uložen vedle archy úmluvy a musil se každý rok sobotní o slavnosti stánků všemu lidu předčítati. Na něm byl založen všechen život náboženský i občanský u židův.
b) Rovněž i ostatní knihy Starého zákona byly pod dozorem všeho lidu.
Josef Flavius píše o nich: "Ačkoliv uběhlo tolik času, nikdo přec až dosud neodvážil se, aby buď něco přidal, nebo vynechal, nebo zjinačil; neboť všem židům vrozeno jest, aby knihy ty za svaté měli, při nich setrvali a za ně s radostí umřeli".
Židé měli takovou úctu k Písmu svatému, že sčítali i verše,i slova, ano i písmena. Také rozmnožováním opisů stávalo se čím dál tím nemožnějším nějaké porušení, zvláště když i nad přepisy tak se bdělo, že opis mající i jen dvě chyby na stránce musil být zničen.
3. Spisovatelé jsou hodnověrní.
a) Neboť píší o věcech, které na své oči viděli nebo na své uši slyšeli. Knihy své odevzdávají lidu, kterému se mají předčítati; nesměli tedy než pravdu psáti.
Mojžíš ve své první knize vypravuje ovšem události, jichž nebyl očitým svědkem, ale které přece mohl znáti z tradice, ježto při dlouhém věku patriarchů snadno neporušené se dochovaly na Mojžíše. Tak mohlo býti mezičlenův od Mojžíše zpět až na Adama jen asi pět; Adam žil ještě za Lamecha, Lamech žil ještě za Sema, Sem ještě za Isaka, Isak za Levi, Levi, předek Mojžíšův, žil ještě 86 v Egyptě s Jakubem; tey děd nebo praděd Mojžíšův, od něhož tento zprávy přijal, mohl je slyšeti od Levi.
b) Nejnovější výzkumy archeologické dotvrzují pravdivost událostí vypravovaných v Písmě svatém, zejména vykopávky v Assyrii a Babylonii a v Egyptě povstávají nyní jak z herobů svých, aby dosvědčovali podivuhodně pravdivost spisovatelů knih Starého zákona.
Námitka 1. Vypravování Mojžíšovo o stvoření světa v šesti dnech odporuje prý vědě.
Vyvrácení. Mojžíšovo vypravování nechce být vědecké; ono má za účel zjeviti, že Bůh stvořil svět z ničeho. Ostatně nynější stav vědy není ukončen a nemůže se tedy říci, že to vědě odporuje, ježto novými poznatky bývá často starší poznatek vyvrácen aneb opraven; věda už často sebe sama vyvrátila a tvrzení svá opravila.
Námitka proti jednotě pokolení lidského, dříve tak omílaná, nyní úplně unikla. Rozdíl plemen lidských není takový, aby vylučoval původ z jedněch prarodičův. Rostliny nebo zvířata jednoho druhu, žijíce pod různými podnebími a za různých okolností životních, během času jeví větší rozdíl mezi sebou, , než se jeví mezi plemeny lidskými. Nad to i věda svědčí nyní, že všecko lidstvo pochází od jedněch prarodičů (na př. filologie, poukazující na jednu prvotnou řeč; anatomie a fisiologie).
Námitka 2. Dlouhý věk u lidí před potopou jest prý nemožný vzhledem k našemu věku.
Vyvrácení. Dlouhý věk u lidí před potopou jest zcela vysvětlitelný neporušitelností tělesnou jakož i příznivými podmínkami tehdejší přírody - nechceme-li již nadpřirozeného působení Božího připustiti. Ostatně i dnes lidé dosahují vysokého stáří do 150 a více let. - Též u pohanů nalézají se pověsti o dlouhém věku a mohutnější přirozenosti u prvních lidí.
Námitka 3. Věda prý vyvrací vypravování o všeobecné potopě.
Vyvrácení. Naopak, opravdově vědecké bádání dosvědčuje potopy. Všeobecnost její může býti s dvojí stránky vykládána, vzhledem na lidi nebo vzhledem na zemi. Písmo svaté mluví o všeobecné potopě vzhledem na lidi.
Také i pověsti pohanské dosvědčují tradici o tom, na př. u Řeků, Indů, Babyloňanů a jiných. V těchto pověstech mluví se i o počtu 8 zachráněných, o arše, o ptácích vypuštěných atd.
Poznámka. Nejnověji zahájen byl boj proti zprávě Mojžíšově pod heslem "Bible a Babel" (Bibel und Babel - Delitzch). Na základě některých písemných klínových objevů prohlašovali někteří učenci, jako by byl Mojžíš sestavil zprávy své podle mythů babylonských. Poukazují na podobnost na př. zprávy o stvoření, potopě, na zákonník krále Hammurabiho atd. Rozdíl mezi vypravováním babylonským a zprávou Mojžíšovou jest ten, že tato je přesně historická na první pohled, kdežto ono bájeslovné, místu a duchu národa přizpůsobené.
Podobnost zpráv Mojžíšových (jako o potopě) s vypravováním babylonským jest pochopitelna a dá se vysvětliti tím, že zprávy takové udržovaly se tradicí; ano podobnost ta svědčí právě naopak pro věrohodnost zpráv Mojžíšových. Zákonník Hammurabiho podobá se prý desateru; i kdyby tomu tak bylo, že by byla podobnost nápadná, nebylo by divu, vždyť desatero jest výkladem zákona přirozeného, který do srdce všech lidí je vepsán. Ale zákon Mojžíšův ani vůbec nezávisí na zákonníku babylonském; vysvítá to z podstatných rozdílů, jež mezi nimi jsou; desatero jeví se jako zákon mravní, zákony však Hammurabiho nedbají stránky mravní - jsou to předpisy bezpečtnostní, trestní a obřadní.
Žádné komentáře:
Okomentovat