Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (13)

§ 2. Svědomí předchozí.

  Svědomí předchozí jest soud našeho rozumu o mravnosti zamýšleného činu. Chystajíce se totiž k činu nějakému, ať úkonu ať nekonu, srovnáváme čin ten s přikázáním, a tak soudíme o mravnosti toho činu, poznávajíce jej jakožto čin mravně dobrý nebo čin mravně zlý čili hříšný. Uvedeme příklady: Vědouce, že v neděli povinni jsme slyšeti mši svatou a vědouce, že dnes jest neděle, poznáváme tím svou povinnost slyšeti mši svatou. Vědouce, že není dovoleno přivlastniti si věci cizí a vědouce, že tato věc jest cizí věc, poznáváme, že bychom hřešili, kdybychom si tuto věc přisvojili.
  Proto také má pro nás naše svědomí stejnou závaznost, jako zákon. Dler toho, zda zákon přikazuje nebo zakazuje nebo dovoluje, i svědomí naše přikazuje nebo zakazuje nebo dovoluje. Z toho plyne pravidlo:
  Nehřeší, kdo koná něco, co ve svém předchozím svědomí pokládá za dobré nebo dovolené. Svědomí jest tedy ohlasem poznaného zákona. Hřeší, kdo koná něco, co ve svém předchozím svědomí pokládá za hřích. Dle toho, zda to pokládá za těžký či lehký hřích, hřeší těžce či lehce.

§ 3. Svědomí následné.

  Svědomí následné jest soud našeho rozumu o mravnosti vykonaných našich činů. K tomu soudu pak se druží úvaha o následcích činů těch. Jestliže totiž vykonaný čin náš shoduje se s přikázáním, těšíme se z blahého citu vykonané povinnosti, máme dobré svědomí. Jestliže však čin náš poznanému přikázání odporuje, víme, že jsme hřešili; víra pak nás poučuje o následcích hříchu, a toto vědomí nás zejména po vykonaném těžkém hříchu naplňuje strachem, máme zlé svědomí. Strach ten pak dotud trvá, dokud jsme upřímným pokáním hřích ten a jeho následky nesmazali; když se tak stalo, tu vírou poučeni víme, že již nám není třeba strachovati se o spasení naše, máme opět klidné svědomí.
  Jako předchozí, tak i následné svědomí posuzuje mravnost dle k činu hledícího přikázání. Z toho ovšem plyne, že soud svědomí předchozího a soud svědomí následného má souhlasiti. A dál-li se soud ve svědomí i předchozím i následném řádně a správně, nemůže ani jinak býti.
  Přes to však přece někdy se stává, že svědomí předchozí a následné ve svém soudu o mravnosti činu se rozcházejí. Obyčejně děje se to tak, že to, co jsme ve svědomí předchozím pokládali za dovolené, pak ve svědomí následném uznáváme za hřích; může však i naopak býti.
  Někdy jest takováto změna jen zdánlivou. Předchozí i následné svědomí shodují se v soudu svém. Ale před činem byl hlas vášní, náruživostí a vábivých pokušení tak silný, že přehlušil hlas svědomí předchozího. My jsme neslyšeli hlasu svědomí, poněvadž jsme ho slyšeti nechtěli. Když však po činu rozvaha se vrací, tu teprve zděšeni nasloucháme svědomí svému. V takovém případě ovšem nelze říci, že by předchozí svědomí bylo mlčelo, nebo jinak soudilo, než následné, nýbrž dlužno jen přiznati, že jsme před činem předchozího svědomí nedbali.
  Jindy však v soudu svědomí předchozího a následného jest rozpor skutečný; tu pak ovšem důležito jest poznati příčinu tohoto rozporu.
  Příčinou změněného soudu bývá obyčejně lepší a důkladnější poznání zákona a zralejší uvážení činu, ovšem teprve po činu. Tu platí zásada, že mravnost činu neřídí se svědomím následným, nýbrž jedině svědomím předchozím. Jestliže jsem tedy před činem po zralé úvaze čin svůj pokládal za dovolený nebo dobrý, jest jím také a zůstává dovoleným nebo dobrým. Nemění se ve hřích, i když jsem později nabyl poučení, že čin můj zákonu se příčí; bylo-li mé svědomí bludné, bylo nezaviněle bludné. Jestliže pak jsem před činem čin svůj pokládal za hřích, jest jím také a zůstává jím; na tom nic nemění, poučil-li jsem se později, že čin můj žádnému přikázání se nepříčí.
  To mějtež na mysli, kdož teprve po činu v knihách hledají poučení nebo zpovědníka se táží, zda hřešili či nehřešili; měli se poučiti před činem, neboť po činu získaným poučením mravnost činu se nemění. Než přes to získané poučení přece není zbytečným; poslouží jim alespoň pro budoucnost.
  Někdy však měníme soud ve svědomí následném, nemajíce k tomu žádného rozumného důvodu. Nejspíše stává se, že před činem jsme byli o správnosti a dovolenosti jeho úplně přesvědčeni, ale po činu někdy hned, někdy později, počínáme o dovolenosti jeho pochybovat, ba i domýšleti se, že jsme hřešili, aniž bychom mohli říci, proč nyní jinak soudíme než prve. Děje-li se tak častěji, jest to znamením úzkostlivosti čili skrupulosity, o níž promluvíme níže. Úzkostlivci budiž útěchou, že o mravnosti činu rozhoduje svědomí předchozí, nikoliv však následné.