Jak vážná jest vzpomínka na věčnost (Sv. Alfons Maria z Liguori).

I. Vážnou, velikou myšlenkou nazýval sv. Augustin vzpomínku na věčnost: "Magna cogitatio." Tato vzpomínka přiměla tolik piustevníků, že na poušť se uchýlili a tan trávili život; tolik řeholníků a řeholnic i z rodu královského, že do kláštera se odebrali; a tolik mučeníků, že život skončili v mukách, a to jen proto, aby si zjednali blaženou věčnost v nebi a ušli nešťastné věčnosti v pekle. Ctihodný Jan Avila obrátil jistou dámu jen těmito dvěma slovy: "Paní," pravil jí, "pomněte na dvojí toto slovo: vždycky, nikdy." Jistý mnich uzavřel se do hrobu, Bc aby tu stále věčnost měl na paměti a volal zde ustavičně: "Ó věčnosti, ó věčnosti!" - Ó můj Bože, jak často zasluhoval jsem věčného pekla! Ó, bych tě nebyl nikdy urazil! Uděl mi lítost nad hříchy mými a buď mi milostiv. II. Tentýž pater Avila říkával, kdo ve věčnost věří a se neposvěcuje, že by zasluhoval, aby jej zavřeli do blázince. Staví-li si někdo dům, velmi o tom přemýšlí, jak by si ho měl postaviti, aby byl pohodlný, světlý a úhledný, řka: "Dávám si na něm záležeti; neboť budu přebývati v něm po celý život." A na dům věčnosti tak málo se myslí. Až se ocitneme na věčnosti, tehdy nebude o to, zdali byfliti budeme v domě pohodlnějším nebo méně pohodlném, světlejším nebo méně světlém, ale o to bude, zdali přebývati budeme v královském paláci, plném radosti,, nebo v hrobě plném všelikých muk a trýzní. A jak dlouho? Ne jen čtyřicet nebo padesát let, ale vždycky, dokud Bůh bude Bohem. Svatí domnívali se, že činí velmi málo, aby spasení došli, i když celý život strávili v kajícnosti, ba modlitbách a dobrých skutcích. A co činíme my? - Ó můj Bože, již tolik let života mého uplynulo, již smrt se blíží, a vo jsem dosud učinil pro tebe? Osvť a posilni mne, abych zbývající ještě dny života svého strávil pro tebe. Již dosti jest urážek, jež jsem ti učinil; nyní tě chci milovati. III. "S bázní a třesením spasení své konejte." (Filip. 2, 12.) Abychom došli spasení, jest nám se báti zavržení, a báti se máme ne tak pekla, jako hříchu, který jediný je s to, aby do pekla nás uvrhl. Kdo se bojí hříchu, chrání se nebezpečných příležitostí, doporoučí se často Bohu a užívá prostředků, aby v milosti Boží se udržel. To kdo činí, spasí duši svou; tomu však, kdo toho nedbá, jest mravně nemožno, aby spasení došel. A sluší tu podotknouti,, co svatý Bernard praví, řka: "Není přílišné jistoty, kde jde o věčnost." Žádná jistota není dostatečná, abychom pojistili si věčnost. - Ó Vykupiteli můj, tvá krev jest jistota má. Byl jsem již ztracen pro hříchy své; avšak ty mi nabízíš odpuštění, lituji-li toho, že jsem se jich dopustil. Ano, lituji z celého srdce, že jsem urazil tebe, dobrotu nekonečnou. Miluji tě, nejvyšší dobré, nade všecko. Vím, že mbe chceš spasiti, a já chci spasen býti, abych věčně tě miloval. Ó Maria, matko Boží, oroduj u Ježíše za mne!