§ 4. Svědomí dokonalé a svědomí vadné.
Svědomí jest naším vůdcem a rádcem mravnostním. Předchozí svědomí nám udává, co činiti a čeho nechati máme; následné svědomí pak vybízí nás, abychom napravili, v čem bylo chybeno. Má-li však svědomí býti vůdcem spolehlivým, jest mu náležité dokonalosti třeba a musí býti prosto vad. Dokonalým jest svědomí, je-li pravdivé, jisté, bdělé, útlé. Vadným jest svědomí, je-li bludné, zmatené, pochybné, dřímající, otupělé, volné, úzkostlivé.
Jsme povinni snažiti se, abychom svědomí své dle možnosti zdokonalili a poznané jeho vady odstranili. Dvojí pak jest cesta, která nás vede k dokonalému svědomí: 1. znalost věcí náboženských, zejména mravouky, čímž nabýváme svědomí pravdivého a jistého; 2. život zbožný, čímž nabýváme svědomí bdělého a útlého. Nevědomost jest příčinou svědomí bludného, zmateného, pochybného, úzkostlivého, hříšný život budí svědomí dřímající, otupělé, volné.
Jest nám nyní v následujících paragrafech vykládati o jmenovaných dokonalostech a vadách svědomí. Pravdivost s jistotou a vady opačné hledí jen k svědomí předchozímu, ostatní pak dokonalosti a vady k svědomí i předchozímu i následnému.
§ 5. Svědomí pravdivé a bludné.
Svědomí jest pravdivé, jestliže výrok jeho souhlasí s pravdou, jestliže tedy prohlašuje za dovolené nebo nedovolené a za povinné nebo nepovinné to, co skutečně dovoleno, nedovoleno, povinno, nepovinno jest. Svědomí pravdivé jest prosto omylu. Nabýváme ho jednak důkladnou znalostí mravouky a různých přikázání, jednak obezřetným zkoumáním případů, k nimž poznaná přikázání přikládati máme.
Svědomí jest bludné, jestliže výrok jeho od pravdy se odchyluje, je-li tedy na omylu. Vzniká z nevědomosti; buď neznáme zákona, o který jde, na příklad nevíme, že dnes jest půst; nebo vězíme v nevědomosti o případu podloženém, na příklad nevíme, že tento pokrm jest masitý.
Nevědomost, která jest příčinou bludného svědomí, jest buď nezaviněná nebo zaviněná; dle toho pak jest bludné svědomí buď nezavinile nebo zavinile bludné.
Svědomí nezavinile bludné vzniká z nezaviněné nevědomosti neb neznalosti, nebo ze zapomenutí, omylu, bludu a pod. nezaviněného a tudíž i nepřičítatelného. Nevědomec není nevědomostí svou vinen a tudíž nemůže se mu následek té nevědomosti přičítati. Nevědomec toho rázu nemá ani tušení o nevědomosti své nebo o omylu svém; vůle jeho směřuje ku předmětu tak, jak předmět ten poznává. Proto také, alespoň před Bohem, svědomí nezavinile bludné platí tolik, co svědomí pravdivé. Kdo jedná dle svého nezavinile bludného svědomí, jedná správně a nehřeší, i kdyby snad (nevědomky) zákona porušil, neboť vůle jeho směřuje k dobru. Kdo jedná proti svému nezavinile bludnému svědomí, hřeší, i kdyby snad čin jeho se zákonem se srovnával, neboť vůle jeho směřuje ke zlu; hřeší pak těžce nebo lehce, dle toho jak sám v bludné domněnce své o tom přesvědčen jest.
Příklady: Jinověrec, který pevně přesvědčen jest, že jeho nekatolická víra jest pravou a každá jiná že jest mylnou, nehřeší, zůstává-li v bludné víře své; ale naopak hřešil by, kdyby pro sňatek nebo jinou výhodu víry své se zřekl. Nehřeší, kdo v postní den jí maso, nezavinile nevěda nebo zapomenuv, že dnes jest půst, nebo nevěda, že pokrm jest masitý. Ale hřeší, kdo v nepostní den jí maso, domnívaje se, že dnes jest půst; nebo kdo v pátek jí postní pokrm, domnívaje se, že jest to pokrm masitý.
2. Svědomí zavinile bludné vzniká z nevědomosti překonatelné a tudíž i (jelikož jde o věc důležitou) zavinělé. Jím trpí, kdo nevědomost svou zná neb alespoň tuší. Svědomí zavinile bludné nemůže a nesmí býti vůdcem a pravidlem mravů. Hřeší, kdo se jím řídí, neboť věda nebo tuše, že jest na omylu, vydává se v nebezpečí hříchu, a tím právě hřeší. Ale hřeší také, kdo jedná proti němu, neboť jednati proti svědomí jest hříchem, a toto bludné svědomí jest nyní jeho jediným vůdcem. Člověk se svědomím zavinile bludným podobá se turistovi, který ku svému výletu do hor vědomě a lehkomyslně vybral si vůdce neznalého a nezkušeného. Řídí-li se jeho radou, vydává se v nebezpečí; přihodí-li se mu něco, jest tím sám vinen, jelikož si vybral špatného vůdce. Jest však také zle na tom, neřídí-li se jeho radou, jelikož (jsa již na cestě) jiného vůdce nemá; přihodí-li se mu něco, jest tím sám vinen, jelikož vůdce svého neposlechl a přitom nevědomost svou zná, nebo alespoň tuší.
Kdo tedy trpí svědomím zavinile bludným, hřeší, ať svým svědomím se řídí, ať neřídí; celkem vzato však více vinen jest, kdo se jím neřídí a proti němu jedná, jelikož v tom případě hřích jeho jest jistý.
Ví-li tedy někdo nebo tuší-li, že svědomí jeho jest bludné, neotálej a snaž se napraviti nevědomost svou.
3. Zvláštním odstínem svědomí bludného jest svědomí zmatené, kde člověk vězí ve zdánlivém sporu povinností a neví, kterak ho rozuzliti. Vidí před sebou dvě nesrovnatelné povinnosti, nemoha oběma vyhověti, a bojí se, že hřeší, ať tu ať onu zanedbá. Příklad: Ošetřovatel slouže nemocnému v neděli neví, má-li nemocného (jenž jiného ošetřovatele nemá) nechati a do kostela jíti, nebo má-li u nemocného zůstati a kostel vynechati. V takovém a podobném případě snažme se rozuzliti spor ten, abychom poznali, která povinnost převládá; po případě zeptejme se někoho, kdo tomu rozumí a poraditi dovede. Nejsme-li s to, abychom si pomohli, a kvapí-li čas, vězíme v nevědomosti nepřekonatelné. Bojíme se zla na té i na oné straně; nemohouce se mu vyhnouti, volme ono zlo, které se nám menším býti zdá. A nedovedeme-li ani toho rozeznati, čiňme, co se nám příhodnějším býti zdá, přesvědčeni jsouce, že omyl náš (ač jestliže se mýlíme) pro nepřekonatelnou nevědomost se nám nepřičítá.
Žádné komentáře:
Okomentovat