pátek 23. listopadu 2018

P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (5)

V. Bůh jest věčný.

  Žalmista Páně pěje: Prve než učiněny byly hory, aneb způsobena země i okršlek, od věků až na věky ty jsi Bůh (Ž. 89, 2.). Těmito slovy vyjadřuje, že Bůh byl vždy, jest  a bude vždy, že je věčný. Jest to jedna z převelikých dokonalostí Božích, a o té právě dnes rozjímejme.
  1. Bůh je věčný. - Mám vykládati tuto pravdu, ale jak těžký je to úkol! Postavte se na břeh mořský a patřte vpřed: uzříte břeh jeho druhý? Je to úplně nemožno, kdybyste sebe více a i po léta namáhali zrak svůj. Podobně kdybychom o věčnosti  rozjímali sebe déle, nebudeme s to ji pochopiti nikdy. Než, abych aspoň něco z ní naznačil, osmělím se porovnávati člověka s Bohem. Člověk se narodil; byl tedy jedenkráte čas, kdy člověka toho nebylo. Ale Bůh nenarodil se nikdy, nikdy nepočal býti, nikdy nebylo času, kdy by žádného Boha bylo nebývalo. A jako nebylo, tak i nebude nikdy času takového, kdy by Bůh přestal býti.  Leťte v myšlenkách svých zpět o miliony a miliony let, ale i tenkráte byl Bůh. Myslete sobě miliony let po dnešku: i tehdáž bude Bůh. On byl vždy, jest a bude vždy. - Bůh není ani mlád ani stár. Kdo jest mlád, je blízek svému počátku; ale počátku u Boha není. Kdo je stár, jest blízek svého konce; ale konce u Boha nikdy nebude. Proto praví  sobě Bůh sám: Já jsem, který jsem. Neřekl: "Já jsem byl, já budu", nýbrž "já jsem", poněvadž nepočal a nepřestane býti. U Boha není včera, ani zítra, Bůh má věčné dnes.
  2. Než namítne mi někdo: Když Bůh je věčný a byl vždy, co činil, čím se zaměstnával tehdy, kdy ještě nic nebylo stvořeno? - Pošetilče! Což Bůh v jasu světla věčného potřebuje slunce? Zdaliž on v nekonečné své blaženosti potřebuje lidi? On své blaženosti nezvětšil, když nebe anděly a zemi lidmi naplnil; on se toliko ve své božské dobrotivosti s nimi o svou blaženost poděliti chtěl. A proč tak učinil? Je to nevyzpytatelné hluboké tajemství, jako sama přirozenost Boží. Je to lehčeji věřiti, než v nepokojné zvědavosti nad tím ducha svého trápiti.
  3. Bůh je věčný. - A my, ó drazí? My, aspoň z části, věčni budeme. Nyní, v tomto životě, děje se s námi něco podobného, co se smělými vzduchoplavci, kteří za burácejícího vichru vystoupili vysoko nad zemi. Vichr je uchopil a hnal vpřed s úžasnou rychlostí. Ale že šli s větrem, necítili letu. Zdálo se jim, že jsou v klidu. Když však pohlédli na zemi, připadalo jim, že pod nimi ubíhá jako křídlatý běs. Potom zahalil je mrak, a neviděli nic ani nad sebou, ani pod sebou, ani kolem sebe. A letěli dále s větrem o závod. Tak s námi a kolem nás ubíhá čas. Letíme nad propastí, která nemá konce... Až nás zahalí mrak smrti, budeme státi před branou věčnosti. Jeden, poslední vzlyk, a vkročíme do ní. Předstoupíme tu před Boha, abychom částečně podíl vzali na jeho věčnosti. Jako vzduch obklopoval smělé vzduchoplavce, tak bude obklopovati nás věčnost.
  4. A jaká bude tato věčnost? Záleží to úplně na nás, jak budeme nyní zde na zemi žíti. Bude blažená, bude-li aspoň od nynějška život náš spravedlivý a ctnostný. Bude nešťastná, budeme-li i nadále žíti život hříšný. Oh, nyní chápu proč sv. Alois, když něco konati chtěl, si říkával: "Co mi to prospěje pro věčnost?" Nyní chápu, proč sv. Terezie volávala: "O věčnosti, jak nevýslovně šťastnými činíš lidi dobré, jak neskonale nešťastnými lidi zlé!" Jedno z obojího nás jednou nemine: buď věčné štěstí, neb věčné neštěstí! Co si zvolíte?
  Ale pak nelpěte a nezakládejte si mnoho na tomto světě. Nebylo ho, i všeho co na něm jest, a zase nebude. Nechtějte srdce svého vázati ani na někoho z lidí, ani na statky vezdejší: vše jest jenom dým a pára a trvá toliko do času. Pouští cválal jezdec, umíraje žízní. Slezl s velblouda, lehl na zem, řka: Umru. V tom zahlédl v dálce strom. Oh, strom! Snad bude u něho i voda. Sebral poslední síly a jel ke stromu. Aj, jak zazářilo oko jeho: na stromě visel měch. Byl plný zlata, celé bohatství bylo v něm. Co mi po zlatě, pravil, kapka vody by mne zachránila. Zklamaně měch odhodil a zemřel. - Při smrti ani důstojnost a bohatství, ale kapka milosti Boží uvede nás k věčnému Bohu, ke prameni nesmrtelné blaženosti.
  5. A neunaví, neomrzí, nás tato věčná blaženost? - Znáte zajisté legendu o klášterníkovi, kterého trápilo pokušení a pochybnosti o věčnosti. Často prý zašel do hlubokého lesa, který daleko široko klášter obklopoval, a tamsedě pod košatým dubem, hloubal o věčnosti. Jak je možno, říkal si, aby věčnost člověka neomrzela, aby mohl býti ustavičně a věčně blažen nebo nešťasten? Důvod k tomu měl ve své nestálosti, pro kterou každé zaměstnání stávalo se mu časem jednotvárným a omrzelým. jednou opět prý se takovýmto oddával svým myšlenkám. Tu přilétl pták a jal se tak krásně pěti, že mladý mnich zatajil dech a u vytržení naslouchal luzným zvukům, perlícím se z ptačího hrdélka. Konečně pták umlkl. Uleknut, spěchal mnich ke klášteru, ale nohy ho těžce nesly. Ohlašuje u fortny svůj příchod s omluvou, že se opozdil, ale fortník ho nezná. Také jemu zdá se, že někdo cizí stal se vrátným. Volají opata, ale ani ten nezná příchozího, a mnich udiven pozoruje, že také opat je mu cizí. Rozhlíží se kolem, a hle, všechno za jediné odpoledne se změnilo. Udává své jméno, ale nikdo ho nezná. Otevírají katalogy, ale mezi všemi členy řádu je jen jediné jméno, jaké on měl. Je to jméno mnicha, který před sto lety po obědě odešel do lesa a již se nevrátil. Udivení mnichovo roste.  Podívá se do zrcadla a nemůže věřiti svým očím. Dlouhý bílý vlas splývá mu až na prsa. Tu rozbřesklo se v jeho mysli. "Svolejte bratry!" volá, "svolejte bratry!" Když se sešli a s podivením patřili na divného cizince, pravil tento: "Jsem onen bratr váš, který před sto lety se ztratil. Býval jsem zmítán pochybnostmi o věčnosti. Bůh divem mne poučil. Sto let dlel jsem pod dubem, naslouchaje s rozkoší zpěvu ptáka. Když umlkl, myslel jsem, že uplynulo jediné odpoledne. Bratři milí", dodal, "je věčnost, je blažená, nekonečná věčnost!" A umřel v náručí udivených řeholníků.
  Malý je, dí básník, kdo si malý cíl klade. Ale, co je vše pozemské? Proto si vyvolme cíl nejvyšší - je jím věčný Bůh. Pro něj zde na zemi bojujme, se obětujme a trpme, abychom s ním mohli píti v říši nesmrtelnosti z poháru slávy a blaha na věky věkův.

Žádné komentáře:

Okomentovat