neděle 25. listopadu 2018

P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (6)

VI. Bůh jest všudypřítomný.

  Chodiž přede mnou, a budiž dokonalý (Gen. 17, 1.), pravil Bůh patriarchovi Abrahamu. Abychom pak, drazí, vpravdě dokonalí byli i my, věru že by k tomu stačilo, kdybychom stále a vážně měli na mysli, že každý krok v životě svém činíme před Bohem, který nás má stále na očích, protože je všudypřítomný. Rád bych vás k tomu povzbudil, a proto promluvím k vám dnes o všudypřítomnosti Boží.
  1. Četl jsem kdysi následující případ: Děvčátko ubíralo se domů z náboženské hodiny. Bylo mu jíti kolem skupiny jinochů, z nichž jeden si z něho chtěl udělati žert a děl mu: Poslouchej dceruško, dám ti obrázek, jestliže mi povíš, kde jest Bůh? Děvče pak odpovědělo: A já vám dám obrázky dva, když mi ukážete místo, kde by Pán Bůh nebyl. - Nerozvážný jinoch došel výsměchu, kdežto děvče ukázalo, kterak má dobrou vědomost o tom, že Bůh je všudypřítomný. Však by také jinak Bůh již nebyl Bohem! My bychom si tu mohli představiti jinou bytost, lepší nežli Bůh, a tu by Bůh již nebyl svrchovaně dokonalý a nekonečný.  Proto Bůh, když je Bohem, je také všude přítomen. Však on sám o sobě volá: Zdaliž jsem já Bůh jen zblízka a ne Bůh i zdaleka? Zdaliž nebe i země já nenaplňuji(Jer. 23, 23.)? A sv. apoštol Pavel praví: Bůh není daleko jednoho každého z nás; v něm živi jsme a hýbáme se, i trváme (Sk. ap. 17, 28.). Jako ve vzduchu žijeme, se pohybujeme a bez něho žíti nemůžeme, podobně jsme i my všichni tvorové Bohem obklopeni, on je u nás a v nás všech a jinak bychom nemohli ani okamžik živi býti. Nesmíme si však představovati, jako by Bůh byl nějaká nezměrná bytost, jejížto vrchní část by byla v nebi, a jež by sahala až dolů na zemi. Ne, Bůh jest duch a žádné postavy nemá. Jako duše vaše je v každé i nejmenší části těla vašeho přítomna celá, podobně je také Bůh přítomen celý na každém místě veškerého světa. Než duše je v těle uzavřena, není nikde jinde, než kde je tělo. Je také Bůh, pokud se přítomnosti týče, omezen pouze na svět? Nikoliv, Bůh jest neskonale větší než svět, je bez hranic, je nezměrný. Jako ryby v moři plavou, podobně i m y se jaksi pohybujeme v Bohu, ale s tím rozdílem, že ryby mohou připlavati ke břehu, kdežto my k místu, kde by Bůh končil, nedospějeme nikdy, ani v myšlenkách svých.
  2. Tu pak rcete: Kdo je nyní u vás? Bůh. A když pracujete, když jíte, když spíte, v čí přítomnosti se nalézáte? V přítomnosti Boží. On je před vámi, za vámi, uvnitř vás, v každé části vaší bytosti. On vidí veškeré vaše chování; slyší každé vaše slovo; zkoumá každou vaši myšlenku a žádost. Patří na vás ve dne, bdí nad vámi v noci, stojí u vás, když jste sami, když dlíte ve společnosti lidí jiných; v každé době, za každé okolnosti, na každém místě: v něm živi jsme, a hýbáme se, i trváme. A utéci před ním? Kamž půjdu od ducha tvého? a kam před tváří tvou uteku? volá Žalmista Páně. Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sestoupil do pekla, přítomen jsi. Byť bych vzal křídla svá na úsvitě a bydlil v končinách moře: i tam ruka tvá provodila by mne a držela by mne pravice tvá (Ž. 138.).
  3. Oh, drazí moji, kdybychom na tuto všudypřítomnost Boží pamatovali, oč méně hříchů by bylo na světě! Jediná tato myšlenka by byla s to nás od nich ochrániti. Ctnost mladistvé a zbožné Susanny byla ohrožena. Dva nekalí starci ji sváděli ke hříchu a hrozili jí, nebude-li jim po vůli, že ji přivedou na smrt. A co ona? Pozvedla oči své a zvolala: Úzkosti jdou na mne se všech stran: neb poslechnu-li vás, bude to smrt duše mé; pak-li neuposlechnu, neujdu z rukou vašich. Avšak lépe jest mi upadnouti nevinně v ruce vaše, nežli hřešiti před obličejem Páně. Na základě křivého svědectví oněch starců byla odsouzena a málem by bývala skutečně ukamenována. Ale Bůh ji skrze Daniela zachránil: Nevina její vyšla najevo a ukamenováni byli oni dva podlí starcové. Tak pamatovala Susanna na všudypřítomnost Boží v největším pokušení. - My však, ó drazí? My si říkáme: jsem sám, jsem sama, nikdo mne nevidí, a co tu hříchů! Oh, leží-li nám spása naše jen poněkud na srdci, mysleme aspoň od nynějška vážně na všudypřítomnost Boží! Touto právě myšlenkou jedna dívka, jménem Taida, která byla nestoudnou hříšnicí, se stala velikou světicí. Událo se to takto: Jeden světec se rozhodl přivésti ji ku Pánu. Přišel k ní, a jako by byl pln studu, se jí otázal: Taido, neuhlídá nás tu nikdo? - Ani živá duše, odvětila žena, náš hřích zůstane utajen celému světu. - Zaručuješ mi to doopravdy? - A kdo by nás mohl viděti, když jsme sami? - Než kdyby přece někdo? ... No, kromě Boha, který vidí všecko, nikdo! - Tu pak světec, který právě na tato slova čekal, s posvátným nadšením děl: Ty tedy věříš, že Bůh tě vidí a přece se v jeho přítomnosti odvažuješ hřešiti? Mluvil dále, a výsledek byl, že Taida svého dosavadního způsobu života úplně zanechala, činila nejpřísnější pokání a stala se světicí. - Krásnou radu, která stojí za kus zlata, nám tu dává sv. Augustin: Chceš-li hřešiti; vyhledej si také místo, kde by tě neuzřelo oko Boží.
  4. Rovněž pak, jakou útěchou by pro nás bylo v utrpeních, která snad nikoho neminou, kdybychom pamatovali i tu: Bůh je se mnou, on nade mnou bdí, on se o mne stará! Představte si dívku, která dlí v cizině v těžké službě, kde se s ní nad to nelaskavě zachází. Jak často si tu skrytě zapláče a pomyslí: Kdybych jen na hodinku mohla pobýti u otce, matky, ti by mne potěšili! A hle, my máme Otce nebeského, ať jsme kdekoliv, stále u sebe. Sv. Jan Zlatoústý, biskup v Cařihradě, nebyl pro svá přímá kázání oblíben u dvora císařského. Zvláště císařovna Eudoxie měla ho v nenávisti. Jednou mu pohrozila vypověděním ze země. Ale svatý biskup jí neohroženě odpověděl: Domníváš se, že mne tím zastrašíš? Což nevíš, že Bůh je přítomen všude? Pošli mne až do nejzazšího kouta země, já budu stále jist, že tam najdu svého Boha. - Hle, kterak myšlenka na všudypřítomnost Boží ho sílila k podstoupení převelikých utrpení! Proč by tomu nebylo rovněž tak i u nás ve strastech našich?
  5. Vypravuje se, o Napoleonovi, že měl v očích svých jakousi nezdolatelnou moc. Před bitvou jediný pohled na vojíny stačil, aby je přímo elektrisoval a uvedl v hrdinné nadšení. Pod vlivem jeho oka se veliká armáda Francie fanaticky řítila do nejprudšího a nejnebezpečnějšího boje. Odtud tolik slavných jeho vítězství. - My pak, ó drazí? Bůh na nás patří! Tato myšlenka síliž i nás v bojích uprostřed nynějšího nevěreckého světa, v bojích proti pokušením a zkouškám tohoto života. S ní zvítězíme i my a jednou připočteni budeme mezi vyvolené Boží.

Žádné komentáře:

Okomentovat