I. Tak sv. žalmista Páně praví, řka, že blaženost života vezdejšího jest jako sen těch, kteří ze spánku se probudili: "Jako sen vstávajících." (Žalm 72, 20.) Všecka sláva a velikost tohoto světa v hodince smrti připadá ubohým jeho milovníkům nejinak, než jako sen člověka, který ze spánku se probral, a vidí, že podobně jako sen i všecko štěstí jeho zmizelo, které míti se domníval. Pročež důmyslná jsou slova, která kdosi, zmoudřev, napsal na lidskou lebku: "Přemýšlejícímu všecko jest mrva a smeť." Kdo pamatuje na smrt, tomu všecky vezdejší statky ukáží se býti bezcenné a pomíjitelné. Nemůže srdcem svým přilnouti k zemi, kdo pováží, že v brzku ji opustí. - Ó můj Bože, jak často pohrdl jsem milostí tvou pro tyto ničemné pozemské statky! Od nynějška nechci na nic jiného mysliti, než jak bych tebe miloval a tobě sloužil.
II. "Nuže, tak pomíjí všecka velikost a koruny tohoto světa," zvolal sv. František Borgiáš, spatřiv mrtvolu císařovny Isabelly, která zemřela v nejlepším květu mládí svého.A myšlenka ta působila naň tak, že se rozhodl svět opustiti a Bohu docela se oddati, řka: "Chci sloužiti Pánu, kterého nemohu nikdy ztratiti:" Potřebí jest, abychom odloučili se od statků vezdejších dříve, než nás od nich odloučí smrt. Jaká to však pošetilost, ztratiti duši pro náklonnost k lecjaké věci tohoto světa, který co nevidět opustíme, až se nám řekne: "Nuže putuj, duše křesťanská, s tohoto světa!" - Ó, můj Ježíši, kéž jsem tě vždycky miloval! Co mám nyní ze všech urážek, jimiž jsem tě hněval? Rci, co jest mi činiti, abych napravil tak nezřízený život svůj; neboť chci všecko učiniti. Dovol, ať miluje tě hříšník, který je všecek kající a miluje tě nyní více než sám sebe, a za slitování tě prosí.
III. Považ jen, že zde na světě nebudeš na věky. Místo, kde nyní žiješ, jednoho dne opustíš. Z domu, kde nyní přebýváš, jednou odejdeš a již se nevrátíš. Pomysli, jak mnozí již před tebou bydlili v téže světnici, kde ty nyní obýváš, spali na loži, na kterém ty si hovíš, a kde jsou nyní? Jsou na věčnosti! A tak povede se i tobě. - Ó Bože můj, osvěť mě, ať poznám, jak nespravedlivě jsem činil, opustiv tebe , dobro nekonečné, a uděl mi lítost, abych jak náleží nevděčnosti své oplakával. Ó bych byl dříve umřel, než tě kdy urazil! Nedej, abych kdy ještě tak nevděčen byl k lásce, kterou jsi mě miloval. Drahý Vykupiteli můj, miluji tě nade všecko, a chci tě milovati seč budu ostatní dny života svého. Pomoz milostí svou slabosti mé. A ty, ó Maria, matko Boží, přispěj mi přímluvou svou.
Svatý Pie z Pietrelciny, oroduj za nás!
pátek 30. listopadu 2018
O zneužívání milosrdenství Božího (Sv. Alfons Maria z Liguori).
I. Dvojím způsobem zlý duch hledí člověka ošáliti a do záhuby jej uvrhnouti: po spáchaném totiž hříchu pokouší jej k zoufalství, na mysl mu uváděje neúprosnou spravedlnost Boží; před hříchem však dodává mu odvahy k němu nadějí v milosrdenství Boží. A tímto druhým způsobem více duší klame a do záhuby vrhá než oním. "Bůh jest milosrdný;" tak odpovídají hříšníci zatvrzelí tomu, kdo jim domlouvá, aby seč obrátili. "Bůh jest milosrdný;" co však praví bl. Panna Maria ve svém chvalozpěvu? "Milosrdenství jeho... bojícím se jeho." (Luk. 1, 50.) Bůh milosrdným je tomu, kdo se ho bojí uraziti, ne však tomu , kdo pro milosrdenství jeho tím více jej uráží a hněvá. - Ó Pane, děkuji ti, , že jsi mě osvítil, abych poznal shovívavost tvou ke mně. I já náležím k těm, kteří dobroty tvé nadužívajíce, ještě více tě urážejí.
II. "Bůh jest milosrdný;" avšak též spravedlivý. Hříšníci by si přáli, aby Bůh byl jenom milosrdný, ale nikoli spravedlivý; to však není možné. Neboť kdyby Bůh vždycky jen odpouštěl a nikdy netrestal, porušil by spravedlnost. Říkával proto ctihodný mistr Avila, že shovívavost Boží k těm, kteří zneužívají milosrdenství jeho, aby ještě více jej uráželi, nebyla by již milosrdenstvím, ale nedostatkem spravedlnosti. Bůh jest povinen trestati nevděčníky. On snáší je do jisté lhůty; ale pak je stihne jeho trest. - Ó Pane, vidím, že tohoto trestu jsem dosud ušetřen; nebo kdyby mě byl potkal, byl bych nyní již odsouzen k peklu, nebo bych aspoň v hříších byl zatvrzelý. Avšak nikoli; chci život svůj napraviti; nechci tě již hněvati a urážeti, a jestliže jsem tě dříve hněval, nyní toho lituji ze vší duše své; budoucně chci tě milovati, a chci tě milovati více než jiní; neboť tak shovívavým nebyl jsi k jiným jako ke mně.
III. "Bůh nebývá posmíván." (Gal. 6, 7.) Znamenalo by však Bohu se posmívati, kdyby ho někdo stále urážel a po té chtěl v nebi s ním se radovati a blaženosti jeho požívati. "Co bude člověk síti, to bude i žíti." (Gal. 6, 8.) Kdo seje skutky dobré, sklidí odměnu; kdo rozsévá hříchy, sklidí trest. Naděje těch, kdo hřeší, spoléhajíce, že Bůh jim odpustí, Bůh nenávidí a má ji v ošklivosti: "Naděje jejich ohavnost." (Job 11, 20.) Pročež naděje taková vyzývá Boha, aby tím dříve ji trestal, jako sluha popouzel by k hněvu pána svého, kdyby hřeše v jeho dobrotu, osmělil se jej týrati a sužovati. - Můj Ježíši, tak i já jsem činil; protože jsi tolik dobrotiv, nedbal jsem přikázání tvých. Vyznávám, že zle jsem učinil, a zavrhuji všecky hříchy, jimiž jsem tě urážel. Nyní tě miluji více než sám sebe a nechci tě již hněvati. Běda mně, kdybych na novo hříchem smrtelným tě měl uraziti! Pane můj, nedopouštěj toho; nech mě raději umříti. Ó Maria, ty jsi matkou setrvání, přispěj mi na pomoc.
II. "Bůh jest milosrdný;" avšak též spravedlivý. Hříšníci by si přáli, aby Bůh byl jenom milosrdný, ale nikoli spravedlivý; to však není možné. Neboť kdyby Bůh vždycky jen odpouštěl a nikdy netrestal, porušil by spravedlnost. Říkával proto ctihodný mistr Avila, že shovívavost Boží k těm, kteří zneužívají milosrdenství jeho, aby ještě více jej uráželi, nebyla by již milosrdenstvím, ale nedostatkem spravedlnosti. Bůh jest povinen trestati nevděčníky. On snáší je do jisté lhůty; ale pak je stihne jeho trest. - Ó Pane, vidím, že tohoto trestu jsem dosud ušetřen; nebo kdyby mě byl potkal, byl bych nyní již odsouzen k peklu, nebo bych aspoň v hříších byl zatvrzelý. Avšak nikoli; chci život svůj napraviti; nechci tě již hněvati a urážeti, a jestliže jsem tě dříve hněval, nyní toho lituji ze vší duše své; budoucně chci tě milovati, a chci tě milovati více než jiní; neboť tak shovívavým nebyl jsi k jiným jako ke mně.
III. "Bůh nebývá posmíván." (Gal. 6, 7.) Znamenalo by však Bohu se posmívati, kdyby ho někdo stále urážel a po té chtěl v nebi s ním se radovati a blaženosti jeho požívati. "Co bude člověk síti, to bude i žíti." (Gal. 6, 8.) Kdo seje skutky dobré, sklidí odměnu; kdo rozsévá hříchy, sklidí trest. Naděje těch, kdo hřeší, spoléhajíce, že Bůh jim odpustí, Bůh nenávidí a má ji v ošklivosti: "Naděje jejich ohavnost." (Job 11, 20.) Pročež naděje taková vyzývá Boha, aby tím dříve ji trestal, jako sluha popouzel by k hněvu pána svého, kdyby hřeše v jeho dobrotu, osmělil se jej týrati a sužovati. - Můj Ježíši, tak i já jsem činil; protože jsi tolik dobrotiv, nedbal jsem přikázání tvých. Vyznávám, že zle jsem učinil, a zavrhuji všecky hříchy, jimiž jsem tě urážel. Nyní tě miluji více než sám sebe a nechci tě již hněvati. Běda mně, kdybych na novo hříchem smrtelným tě měl uraziti! Pane můj, nedopouštěj toho; nech mě raději umříti. Ó Maria, ty jsi matkou setrvání, přispěj mi na pomoc.
P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (9)
IX. Bůh jest nejvýš spravedlivý.
Božský Vykupitel náš vypravoval jedenkráte podobenství o bohatci a chudém Lazarovi (Luk. 16, 19.). Bohatec zde na zemi pohodlně a dobře žil, páchal mnoho hříchů, ale nakonec pohřben byl v pekle. Lazar byl navštíven těžkou nemocí, trpěl nouzí, ale když zemřel, andělé ho nesli do nebe. - Čemu nás Kristus Pán v tomto podobenství učí? Veliké pravdě, že Bůh je nejvýš spravedlivý, že totiž dobré odměňuje a zlé tresce, jak kdo zasluhuje. Rozjímejme dnes o této spravedlnosti jeho: 1. jak neskonale spravedlnost lidskou převyšuje; 2. o námitkách proti ní; 3. co z ní vyplývá pro nás.
1. Spravedlnost Boží spravedlnost lidskou neskonale převyšuje.
a) Soudy světské nejednou nemají moci některé provinění potrestati. Může na př. soudce potrestati zloděje, který utekl do Ameriky? Kdo by se odvážil souditi mocného krále, jenž spáchal něco zlého? Ale Bůh je všudypřítomný, všemohoucí a může potrestati kohokoliv a kdekoliv. Žádáte příklad? Spravedlnost Boží vítězoslavně je napsána na bráně nebeské: Odtamtud do propasti pekelné shodil pyšné anděly. Ohnivým mečem je naznačena u vchodu do ráje, odkud vyhnal neposlušného Adama. Znemravnělý svět zahladil potopu. Nestoudnou Sodomu spálil sirným ohněm. Spravedlnost Boží svatou krví Krista Pána je napsána na dřevo kříže, a svědčí o ní do všech končin země rozprášení potomci bohovražedných židů. Můžeme ji viděti na národech, které se od Boha odvrátily.
b) Na tomto světě ani polovina špatností nevyjde najevo. Mnozí lidé ničemní dovedou se přetvářeti, že je kdekdo pokládá za hodné. Své spolubližní oklamati dovedou, ale Boha vševědoucího nikdy. Lidé soudí dle zevnějšku, Bůh však hledí na srdce (1Král. 16, 17.): On jim strhne jejich pokryteckou škrabošku a v celé jejich ošklivosti je postaví před věčného Soudce, aby vzali příslušnou odplatu svou. A oh, jak mnozí, kterým se zde na zemi staví pomníky, budou na onom světě ubožáky, právě jako onen bohatec z evangelia! Mnohý, jehož jméno se stkví v naučných slovnících, v té knize, do níž zapisuje Bůh, v knize života zapsán nebude.
c) Soudce světský nebývá vždy nestranný. Kdežto u Boha není přijímání osob. On bude souditi jednoho každého podle skutků jeho (1Petr. 1, 17.). Nezapomene ani na sklenici vody, kterou z lásky podáváme žíznivému bližnímu. Bohatí a vysoce postavení budou míti před ním mnohem větší zodpovědnost, než lidé chudí a nízcí: "Od každého, komu jest mnoho dáno, bude mnoho požadováno" (Luk. 12, 48.). Katolík bude za hřích mnohem přísněji trestán, než pohan za týž hřích. Bude se tu na katolíky vztahovat hrozba Spasitelova: "Běda tobě Korozaim, běda tobě Betsaido! Nebo kdyby v Tyru a Sidonu byly se udály divy, které se děly ve vás, byli by dávno učinili pokání. Avšak Tyru a Sidonu bude lehčeji na soudě nežli vám" (Luk. 10, 13.).
2. Námitky:
a) Kdyby byl Bůh spravedlivý, mohl by dopustiti, aby jeden žil v přepychu a pohodlí, druhý v nouzi a bídě, aby jedn byli bohatí, druzí chudí? - Na to odpovídám: Stačí, když Bůh dá lidem tolik, kolik k životu potřebují. Jeho dobrá vůle je, chce-li tomu neb onomu dáti více. Vzpomeňme si z evangelia na dělníky na vinici a na slova hospodářova tomu, jenž, když dostal smluvenou mzdu, nebyl spokojen: "Příteli, nečiním tobě křivdy... Vezmi, co jest tvoje a odejdi... Snad nesmím učiniti, co chci" (Mat. 20, 13.)?
Kdyby i Bůh učinil všechny lidi stejně bohatými, jak dlouho by tato rovnost potrvala? Brzo by zmizele vinou lidí samých. Vždyť někteří jako by byli stvořeni pouze proto, když něco mají, aby rozhazovali a neměli opět nic!
Bylo by zle pro všechny, kdyby byli všechny, kdyby byli všichni buď stejně bohatí, neb stejně chudí. Kdyby byli všichni stejně bohatí, nikdo by se nechtěl snížiti ku práci namáhavé a nepříjemné a nakonec by na tom byli hůře, než nyní chudí. Když by naopak všichni byli chudí, chyběl by práce kapitál a následkem toho i práce a chléb.
Rovnost by pro lidstvo nebyla vhodna i z toho důvodu, poněvadž by zpřetrhány byly pásky, které lidstvo vespolek pojí. Bohatým by byla vzata příležitost prokazovati skutky milosrdenství chudým, chudí pak by nebyli vázáni k bohatým vděčností.
b) Namítne se mi dále: Ale na světě jsou zla převeliká! - Ano, odpovídám, ale ne vinou Boží, nýbrž zlobou lidskou!
Někteří lidé jsou leniví, nepravostem oddaní... Jejich vina, jsou-li pak chudí a trpí nouzí.
Pravda, mnozí jsou dnes utiskováni, mnoho je mezi lidem zlodějů, lichvářů, vydřiduchů... Ale divme se tomu, když se dnes tolik štve proti náboženství! Jisto je, že by stačilo několik málo řádek z evangelia, jen kdyby byly dobře pochopeny a skutky osvědčovány, aby zhojena byla všechna tato zla. Tu aspoň nechť se trpící sdružují, organisují a způsobem čestným a důstojným nechť se domáhají pro sebe spravedlnosti. Evangelium a Církev jim v tom nikterak nebrání.
Je rovněž třeba, aby nejedni, kteří jsou se svým postavením nespokojeni a je třebas i proklínají, se také trochu zkoumali, zda svým špatným postavením nejsou vinni sami. A jak? Tím, že při volbách do sněmoven a různých zastupitelství svými hlasy dopomáhají k vítězství těm, kteří mnoho slibují, ale když se dostanou k veslu, pamatují hlavně na sebe.
c) Bůh nechává trpěti lidi hodné, kdežto bezbožným popřává blahobyt! - Nemysleme si, že ke štěstí stačí, jen když je člověk bohatý. K tomu je třeba i zdraví, pokoje v rodině, pokoje v srdci. A mají bohatí vždy i to? Zpravidla se těší zdraví, troše pokoje a klidu dobří venkované, ale ne bohatí hýřilové. Růže i trní jsou údělem všech. Nám se však zdá, že bohatí se mají příliš dobře, poněvadž bychom si přáli, aby se měli úplně zle.
Je pravda, že na tomto světě není vždy viděti spravedlnosti Boží úplné. Ale je to jen zjevným důkazem, že je život budoucí. Nemáme zde místa zůstávajícího (Žid. 13, 14.). Co prospěje člověku, byť celý svět získal, život věčný však ztratil (Mat. 16, 26.)? Proto vzhůru, srdce! Tam pochopíme pravdivost božského výroku: Běda vám, kteří se smějete nyní, neboť budete kvíliti a plakati (Luk. 6, 25.). Tam naopak zvoláme i my: Blahoslavení chudí... blahoslavení lkající...
3. Co ze spravedlnosti Boží vyplývá pro nás?
a) Máme se Boha báti. - Považme utrpení Páně, a jak neúprosně trestal Bůh hříchy lidské na svém vlastním Synu. Dálo-li pak se toto na dřevě zeleném, co bude se díti na suchém (Luk. 23, 31), jak teprve je bude trestati na nás? Proto bojme se Boha! "Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, duše však zabíti nemohou, ale bojte se spíše toho, jenž může duši i tělo zatratiti do pekla" (Mat. 10, 28.)! Ano, bojme se ho, ale ne bázní otrockou, ale bázní synovskou, z lásky k němu, že je k nám nejvýš dobrotivý.
b) Nebuďme slepí ke svým vlastním proviněním, a když nás za ně stihne trest, nevolejme: "Bože, proč jsi nám tak učinil?" nýbrž spíše: "Má vina, má vina, má největší vina!" Kdykoli nás stihne nějaký zármutek neb neštěstí, zkoumejme předešlý život svůj a jistě nalezneme, že jsme se, třebas před lety, provinili proti Bohu. Proto nestýskejme sobě, ale líbajíce trestající ruku Boží volejme: "Spravedlivý jsi, ó Hospodine, a také spravedlivé jsou tvé soudy" (Ž. 118, 137.)!
čtvrtek 29. listopadu 2018
P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (8)
VIII. Bůh je všemohoucí.
Hospodine, Pane náš, jak předivné jest jméno tvé po vší zemi (Ž. 8, 1.), tak pěl královský prorok. A jaké je toto jméno? Všemohoucí jméno jeho (Ex. 15, 3.). Na tento název "všemohoucí" klade i Apoštolské vyznání víry zvláštní důraz. Předloživši nám totiž k věření: Věřím v Boha, ihned dokládá "všemohoucího". - Rozjímejme dnes o této vlastnosti Boží. Je lehce možno, že nás to naplní spasitelnou bázní a neskonalou důvěrou v něho.
1. Všemohoucnost Boží zjevuje se nám především v tom, že stvořil svět z ničeho, a to pouhým konem vůle své. Ani lidé, ani andělé nedovedou z ničeho něco utvořiti. Spojte v jedno sílu všeho tvorstva a přece nedovedete stvořiti ani nejmenšího broučka, ani nejmenšího stébla, ani nejmenšího vlásku. Slyšte: Když stavěli tento kostel, kolika věcí bylo při tom zapotřebí! Stavitel, jenž vypracoval plán, předem musel vyhledati půdu, vhodnou pro základy; musel dáti na to místo svážeti kámen, dříví, železo, krátce hojnost různého materiálu. Musel dále postarati se o dělníky, kteří by materiál zpracovali a dali mu potřebný tvar. Konečně, co času, co dní bylo potřebí, než budova byla hotova od dlažby, na níž stojíme, až po kříž, zdobící věž!
Ale Bůh, když stvořiti chtěl svět, nehledal místa, na němž by upevnil základy země, slunce, měsíce a ostatních hvězd. Jeho všemocná ruka rozhodila je v prostoru nebeském; oporou jejich je opět pouze všemohoucnost jeho. Neshledával materiálu na stavbu úžasného velechrámu světa. Stačilo říci "staň se!" a již z ničeho, jako z nějakého bohatého pramene, vytryskly všechny nesčetné části, z nichž se skládá svět. Dělníkem Božím při tom jediným byla všemocná jeho vůle.
2. Když stojíme u železničního náspu a vidíme, jak mimo nás po chvějící se půdě letí ony obrovské stroje, v nichž je pára uvězněna, a jak rychlostí větru unášejí za sebou řadu vozů s přetěžkým nákladem, žasneme nad mocí člověka, jehož duch dovedl vymysliti, a jehož ruce dovedly provésti tato velkolepá díla. Zajisté je to něco krásného! Je nám to důkazem, že Bůh, stvořiv člověka, dal mu jaksi část své moci. A přece, čím je tato moc lidská proti moci Stvořitelově?
Bůh stvořiv svět, také jej uvedl v pohyb. Řekl zemi naší: Toč se kolem slunce! a ona, poslušna jsouc Božího rozkazu, letí prostorem s tak děsnou rychlostí, že se skoro zdráháme uvěřit o ní zaručeným výpočtům učenců. Točí se ve své dráze již po tisíce let a nikdy se z ní nevyšine. Bez nejmenšího zpoždění dojíždí v určitou hodinu na stanici jara, a stanice léta vidí ji přijížděti se stejnou přesností. Nese na sobě, jako by lehounký prášek to byl, všechny lidi i s jejich nejslavnějšími stavbami. - Bože, jak nepatrni jsme vedle Tebe! Jen Ty jediný jsi mocný, jen Ty jsi svrchovaný a veliký! Klaním se Ti a věřím ve všemohoucnost Tvoji, třebas ji pochopiti nedovedu!
3. Než, drazí moji, ač je moc Boží tak nesmírná, přece jsou věcí, jichž nedovede, protože se příčí jeho nekonečné dokonalosti. Tak na př. nemůže Bůh selhati, protože lež by byla na odpor jeho pravdomluvnosti. Nemůže umříti, neb smrt je v odporu s jeho věčností. Nemůže se mýliti, poněvadž by to bylo na odpor jeho vševědoucnosti. Nemůže hřešiti, poněvadž hřích se příčí jeho svatosti. A chtěli bychom se snad vychloubati, že jsme mocnější než Bůh, poněvadž můžeme chybovati, hřešiti? Bylo by to, jako kdyby se chromý vynášel nad toho, kdo má dobré nohy; jako kdyby se krátkozraký vychloubal, že málo vidí; jako kdyby se nemocný utěšoval, že je něco více než zdravý, poněvadž tento jeho prudkých bolestí necítí.
4. Bůh je všemohoucí, a proto se a) před jeho mocí kořme: Pokořte se před mocnou rukou Boží (1 Petr. (5, 6.)! Ont jest Pán pánův, Král králů, a každý, i nejmocnější na zemi, má býti pokorným služebníkem jeho. Člověče věz, že v jeho ruce spočívá blaho i zatracení tvé, život i smrt tvá. Byť bys byl sebe mocnější, slavnější a bohatější, moci Boží se přece zprotiviti nemůžeš. Proto volá Písmo: Moci ramene Tvého (ó Bože) kdo odolá (Moudr. 11, 12.)? Kanut I., král dánský, byl jedním z nejmocnějších knížat svého času. Nicméně zůstal pokorným ctitelem Božím, a nic se mu tolik neprotivilo, jako úlisné pochlebování a neslušné vyvyšování moci a osoby jeho. Jednoho dne nazval ho jeden dvořenín králem králů a pánem země i moře, jemuž se nic protiviti nemůže. Pobožný král mu na to neodpověděl, nýbrž dal se na trůnu svém nésti k moři, které právě větrem bylo rozbouřeno. Tu řekl Kanut: "Moře, ty jsi částka mého království a musíš mně býti podáno. Proto přikazuji tobě, bys se utišilo a nad tyto břehy nevystupovalo!" Než moře neuposlechlo, ale vlny své až i na trůn králův vyhazovalo tak, že se králi bylo dáti na útěk. A tu všechen jsa vodou zmáčen, řekl dvořenínům svým: "Teď jste poznali, jak malou moc má i nejslavnější král a vladař, a že toliko jeden jest, jenž moři říci může: až potud, a ne dále! Nicotná je všechna moc králů. Bůh toliko je všemohoucí, a my lidé jsme pouze slabí tvorové." To promluviv, sňal si z hlavy své korunu královskou a postavil ji na hlavu Ukřižovaného, jehož obraz a kříž stál nedaleko. - Podobnou pokorou jsouce naplněni, padněme i my v prach zemský a z celého srdce volejme: "Tvá jest, Hospodine, velebnost a moc, sláva i vítězství. Všecko, co jest na nebi i na zemi, tvé jest. Tvé, Hospodine, jest království, tvé jest bohatství, v ruce tvé jest síla i moc, ale my jsme pohostinu před tebou a poutníci (1 Par. 29, 11.)."
b) Bůh je všemohoucí, a proto mu věrně služme. - Jeden starý svědomitý sluha císaře Karla V. ležel těžce nemocen. V nemoci ho navštívil i sám císař. Aby jej potěšil, vyzval ho, aby žádal o cokoliv, že prosbu jeho vděčně vyslyší. "O císaři, prodluž mi život, abych měl čas káti se ze hříchů svých!" - "To jen Bůh může učiniti!", odvětil císař. "O, já bláhový", povzdechl nemocný, "celý život jsem věnoval císaři, a on nyní ani o jeden den nemůže prodloužiti život můj. Kdybych byl tak věrně a horlivě sloužil Bohu, on by nyní udělil život věčný." Proto volá žalmista Páně: "Blahoslavený ten, jehož naděje jest v Hospodinu, Bohu jeho (Ž. 145, 5.)
c) Víme-li, že Bůh všecko může, víme též, ke komu se máme v potřebách svých utíkati a kde pomoci hledati. Lidé by nám snad často rádi pomohli, ale nemohou. Kdežto Bůh může všecko: Onť jest jediný a pravý pomocník náš. Kdykoli tedy uzříme, že pro nás na světě žádné pomoci není, k Bohu se utecme! Onť jest dosti mocen, aby nás z každého nebezpečenství vysvoboditi, ve všelikém protivenství nás posilniti mohl. A když Bůh s námi, kdo proti nám? Proto ve všech svých protivenstvích a strastech pozemských pamatujme, že sám Všemohoucí drží nad námi svou ruku, nezoufejme, ale buďme klidné a utěšené mysli!
Hospodine, Pane náš, jak předivné jest jméno tvé po vší zemi (Ž. 8, 1.), tak pěl královský prorok. A jaké je toto jméno? Všemohoucí jméno jeho (Ex. 15, 3.). Na tento název "všemohoucí" klade i Apoštolské vyznání víry zvláštní důraz. Předloživši nám totiž k věření: Věřím v Boha, ihned dokládá "všemohoucího". - Rozjímejme dnes o této vlastnosti Boží. Je lehce možno, že nás to naplní spasitelnou bázní a neskonalou důvěrou v něho.
1. Všemohoucnost Boží zjevuje se nám především v tom, že stvořil svět z ničeho, a to pouhým konem vůle své. Ani lidé, ani andělé nedovedou z ničeho něco utvořiti. Spojte v jedno sílu všeho tvorstva a přece nedovedete stvořiti ani nejmenšího broučka, ani nejmenšího stébla, ani nejmenšího vlásku. Slyšte: Když stavěli tento kostel, kolika věcí bylo při tom zapotřebí! Stavitel, jenž vypracoval plán, předem musel vyhledati půdu, vhodnou pro základy; musel dáti na to místo svážeti kámen, dříví, železo, krátce hojnost různého materiálu. Musel dále postarati se o dělníky, kteří by materiál zpracovali a dali mu potřebný tvar. Konečně, co času, co dní bylo potřebí, než budova byla hotova od dlažby, na níž stojíme, až po kříž, zdobící věž!
Ale Bůh, když stvořiti chtěl svět, nehledal místa, na němž by upevnil základy země, slunce, měsíce a ostatních hvězd. Jeho všemocná ruka rozhodila je v prostoru nebeském; oporou jejich je opět pouze všemohoucnost jeho. Neshledával materiálu na stavbu úžasného velechrámu světa. Stačilo říci "staň se!" a již z ničeho, jako z nějakého bohatého pramene, vytryskly všechny nesčetné části, z nichž se skládá svět. Dělníkem Božím při tom jediným byla všemocná jeho vůle.
2. Když stojíme u železničního náspu a vidíme, jak mimo nás po chvějící se půdě letí ony obrovské stroje, v nichž je pára uvězněna, a jak rychlostí větru unášejí za sebou řadu vozů s přetěžkým nákladem, žasneme nad mocí člověka, jehož duch dovedl vymysliti, a jehož ruce dovedly provésti tato velkolepá díla. Zajisté je to něco krásného! Je nám to důkazem, že Bůh, stvořiv člověka, dal mu jaksi část své moci. A přece, čím je tato moc lidská proti moci Stvořitelově?
Bůh stvořiv svět, také jej uvedl v pohyb. Řekl zemi naší: Toč se kolem slunce! a ona, poslušna jsouc Božího rozkazu, letí prostorem s tak děsnou rychlostí, že se skoro zdráháme uvěřit o ní zaručeným výpočtům učenců. Točí se ve své dráze již po tisíce let a nikdy se z ní nevyšine. Bez nejmenšího zpoždění dojíždí v určitou hodinu na stanici jara, a stanice léta vidí ji přijížděti se stejnou přesností. Nese na sobě, jako by lehounký prášek to byl, všechny lidi i s jejich nejslavnějšími stavbami. - Bože, jak nepatrni jsme vedle Tebe! Jen Ty jediný jsi mocný, jen Ty jsi svrchovaný a veliký! Klaním se Ti a věřím ve všemohoucnost Tvoji, třebas ji pochopiti nedovedu!
3. Než, drazí moji, ač je moc Boží tak nesmírná, přece jsou věcí, jichž nedovede, protože se příčí jeho nekonečné dokonalosti. Tak na př. nemůže Bůh selhati, protože lež by byla na odpor jeho pravdomluvnosti. Nemůže umříti, neb smrt je v odporu s jeho věčností. Nemůže se mýliti, poněvadž by to bylo na odpor jeho vševědoucnosti. Nemůže hřešiti, poněvadž hřích se příčí jeho svatosti. A chtěli bychom se snad vychloubati, že jsme mocnější než Bůh, poněvadž můžeme chybovati, hřešiti? Bylo by to, jako kdyby se chromý vynášel nad toho, kdo má dobré nohy; jako kdyby se krátkozraký vychloubal, že málo vidí; jako kdyby se nemocný utěšoval, že je něco více než zdravý, poněvadž tento jeho prudkých bolestí necítí.
4. Bůh je všemohoucí, a proto se a) před jeho mocí kořme: Pokořte se před mocnou rukou Boží (1 Petr. (5, 6.)! Ont jest Pán pánův, Král králů, a každý, i nejmocnější na zemi, má býti pokorným služebníkem jeho. Člověče věz, že v jeho ruce spočívá blaho i zatracení tvé, život i smrt tvá. Byť bys byl sebe mocnější, slavnější a bohatější, moci Boží se přece zprotiviti nemůžeš. Proto volá Písmo: Moci ramene Tvého (ó Bože) kdo odolá (Moudr. 11, 12.)? Kanut I., král dánský, byl jedním z nejmocnějších knížat svého času. Nicméně zůstal pokorným ctitelem Božím, a nic se mu tolik neprotivilo, jako úlisné pochlebování a neslušné vyvyšování moci a osoby jeho. Jednoho dne nazval ho jeden dvořenín králem králů a pánem země i moře, jemuž se nic protiviti nemůže. Pobožný král mu na to neodpověděl, nýbrž dal se na trůnu svém nésti k moři, které právě větrem bylo rozbouřeno. Tu řekl Kanut: "Moře, ty jsi částka mého království a musíš mně býti podáno. Proto přikazuji tobě, bys se utišilo a nad tyto břehy nevystupovalo!" Než moře neuposlechlo, ale vlny své až i na trůn králův vyhazovalo tak, že se králi bylo dáti na útěk. A tu všechen jsa vodou zmáčen, řekl dvořenínům svým: "Teď jste poznali, jak malou moc má i nejslavnější král a vladař, a že toliko jeden jest, jenž moři říci může: až potud, a ne dále! Nicotná je všechna moc králů. Bůh toliko je všemohoucí, a my lidé jsme pouze slabí tvorové." To promluviv, sňal si z hlavy své korunu královskou a postavil ji na hlavu Ukřižovaného, jehož obraz a kříž stál nedaleko. - Podobnou pokorou jsouce naplněni, padněme i my v prach zemský a z celého srdce volejme: "Tvá jest, Hospodine, velebnost a moc, sláva i vítězství. Všecko, co jest na nebi i na zemi, tvé jest. Tvé, Hospodine, jest království, tvé jest bohatství, v ruce tvé jest síla i moc, ale my jsme pohostinu před tebou a poutníci (1 Par. 29, 11.)."
b) Bůh je všemohoucí, a proto mu věrně služme. - Jeden starý svědomitý sluha císaře Karla V. ležel těžce nemocen. V nemoci ho navštívil i sám císař. Aby jej potěšil, vyzval ho, aby žádal o cokoliv, že prosbu jeho vděčně vyslyší. "O císaři, prodluž mi život, abych měl čas káti se ze hříchů svých!" - "To jen Bůh může učiniti!", odvětil císař. "O, já bláhový", povzdechl nemocný, "celý život jsem věnoval císaři, a on nyní ani o jeden den nemůže prodloužiti život můj. Kdybych byl tak věrně a horlivě sloužil Bohu, on by nyní udělil život věčný." Proto volá žalmista Páně: "Blahoslavený ten, jehož naděje jest v Hospodinu, Bohu jeho (Ž. 145, 5.)
c) Víme-li, že Bůh všecko může, víme též, ke komu se máme v potřebách svých utíkati a kde pomoci hledati. Lidé by nám snad často rádi pomohli, ale nemohou. Kdežto Bůh může všecko: Onť jest jediný a pravý pomocník náš. Kdykoli tedy uzříme, že pro nás na světě žádné pomoci není, k Bohu se utecme! Onť jest dosti mocen, aby nás z každého nebezpečenství vysvoboditi, ve všelikém protivenství nás posilniti mohl. A když Bůh s námi, kdo proti nám? Proto ve všech svých protivenstvích a strastech pozemských pamatujme, že sám Všemohoucí drží nad námi svou ruku, nezoufejme, ale buďme klidné a utěšené mysli!
středa 28. listopadu 2018
O smrti Ježíše Krista (Sv. Alfons Maria z Liguori).
I. Ale jak možno uvěřiti, že Stvořitel ráčil umříti za lidi, své tvory? Jest nám to však věřiti, protože víra svatá tomu učí. Proto též sněm nicejský velí vyznávati: "Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, který pro nás lidi a pro naše spasení za nás jest ukřižován, trpěl a pohřben jest." - A je-li tomu tak, ó Bože lásky, že jsi umřel z lásky k lidem, je-li pak možná, aby byl mezi nimi, kdo by to věřil a přec nemiloval Boha, tolik lásky plného? Než, ó Bože, k těmto nevděčným náležím i já, Vykupiteli můj, an jsem tě nejen nemiloval, ale tolikráte pro bídné, otravné rozkoše odřekl se milosti a lásky tvé.
II. Ó Pane a Bože můj, ty jsi tedy umřel za mne, a kterak já, věda to, mohl jsem tak často nevděkem tobě se odměniti a tebou pohrdnouti? Než, ó Spasiteli můj, ty jsi přišel s nebe na zemi, abys zachránil ty, kdož upadli v záhubu: "Přišel Syn člověka, aby spasil, co bylo zahynulo." (Luk. 19, 10.) Nevděčnost má nemůže mne tudíž zbaviti naděje v odpuštění. Ano, Ježíši můj, doufám, že mi odpustíš veškery urážky, jež jsem ti učinil, a to pro smrt, kterou jsi na Kalvarii podstoupil za mne. Bych umříti mohl bolestí a láskou, kdykoli pomyslím na urážky ti učiněné a na lásku tvou ke mně! Rci, ó Pane, co jest mi ode dneška činiti, abych napravil tak veliký nevděk svůj. A připomínej mi ustavičně přehořkou smrt, kterou jsi ty, Bůh můj, ráčil vytrpěti za mne, abych tě miloval a již tě neurážel.
III. Bůh tedy zemřel pro mne, a já bych miloval co jiného než Boha? Nikoli, ó Ježíši můj, nechci milovati ničeho kromě tebe. Ty jsi mě příliš miloval. Již ani nemáš, co bys učinil, abys mne zavázal k lásce své. Pro hříchy své zasluhoval bych, abys mne zapudil od tváři své. Pro hříchy své zasluhoval bych, abys mne zapudil od tváři své; ale vidím, že dosud na mne s láskou hledíš, a poznávám, že neustáváš volati a zváti mne, abych tě miloval. Nechci ti již dále odpírati. Miluji tě, svrchované dobro; miluji tě, Bože můj, jenž hoden jsi lásky nekonečné; miluji tě, Boha svého, který umřel za mne. Miluji tě, ale miluji tě málo; dej mi více lásky. Učiň, ať všeho nechám a na všecko zapomenu, a na nic jiného nepomýšlím, než tebe milovati a tobě činiti radost, ó Vykupiteli můj, lásko má a mé všecko. Ó Maria, naděje má, doporučiž mne Synu svému.
II. Ó Pane a Bože můj, ty jsi tedy umřel za mne, a kterak já, věda to, mohl jsem tak často nevděkem tobě se odměniti a tebou pohrdnouti? Než, ó Spasiteli můj, ty jsi přišel s nebe na zemi, abys zachránil ty, kdož upadli v záhubu: "Přišel Syn člověka, aby spasil, co bylo zahynulo." (Luk. 19, 10.) Nevděčnost má nemůže mne tudíž zbaviti naděje v odpuštění. Ano, Ježíši můj, doufám, že mi odpustíš veškery urážky, jež jsem ti učinil, a to pro smrt, kterou jsi na Kalvarii podstoupil za mne. Bych umříti mohl bolestí a láskou, kdykoli pomyslím na urážky ti učiněné a na lásku tvou ke mně! Rci, ó Pane, co jest mi ode dneška činiti, abych napravil tak veliký nevděk svůj. A připomínej mi ustavičně přehořkou smrt, kterou jsi ty, Bůh můj, ráčil vytrpěti za mne, abych tě miloval a již tě neurážel.
III. Bůh tedy zemřel pro mne, a já bych miloval co jiného než Boha? Nikoli, ó Ježíši můj, nechci milovati ničeho kromě tebe. Ty jsi mě příliš miloval. Již ani nemáš, co bys učinil, abys mne zavázal k lásce své. Pro hříchy své zasluhoval bych, abys mne zapudil od tváři své. Pro hříchy své zasluhoval bych, abys mne zapudil od tváři své; ale vidím, že dosud na mne s láskou hledíš, a poznávám, že neustáváš volati a zváti mne, abych tě miloval. Nechci ti již dále odpírati. Miluji tě, svrchované dobro; miluji tě, Bože můj, jenž hoden jsi lásky nekonečné; miluji tě, Boha svého, který umřel za mne. Miluji tě, ale miluji tě málo; dej mi více lásky. Učiň, ať všeho nechám a na všecko zapomenu, a na nic jiného nepomýšlím, než tebe milovati a tobě činiti radost, ó Vykupiteli můj, lásko má a mé všecko. Ó Maria, naděje má, doporučiž mne Synu svému.
Jak vážná jest vzpomínka na věčnost (Sv. Alfons Maria z Liguori).
I. Vážnou, velikou myšlenkou nazýval sv. Augustin vzpomínku na věčnost: "Magna cogitatio." Tato vzpomínka přiměla tolik piustevníků, že na poušť se uchýlili a tan trávili život; tolik řeholníků a řeholnic i z rodu královského, že do kláštera se odebrali; a tolik mučeníků, že život skončili v mukách, a to jen proto, aby si zjednali blaženou věčnost v nebi a ušli nešťastné věčnosti v pekle. Ctihodný Jan Avila obrátil jistou dámu jen těmito dvěma slovy: "Paní," pravil jí, "pomněte na dvojí toto slovo: vždycky, nikdy." Jistý mnich uzavřel se do hrobu, Bc aby tu stále věčnost měl na paměti a volal zde ustavičně: "Ó věčnosti, ó věčnosti!" - Ó můj Bože, jak často zasluhoval jsem věčného pekla! Ó, bych tě nebyl nikdy urazil! Uděl mi lítost nad hříchy mými a buď mi milostiv.
II. Tentýž pater Avila říkával, kdo ve věčnost věří a se neposvěcuje, že by zasluhoval, aby jej zavřeli do blázince. Staví-li si někdo dům, velmi o tom přemýšlí, jak by si ho měl postaviti, aby byl pohodlný, světlý a úhledný, řka: "Dávám si na něm záležeti; neboť budu přebývati v něm po celý život." A na dům věčnosti tak málo se myslí. Až se ocitneme na věčnosti, tehdy nebude o to, zdali byfliti budeme v domě pohodlnějším nebo méně pohodlném, světlejším nebo méně světlém, ale o to bude, zdali přebývati budeme v královském paláci, plném radosti,, nebo v hrobě plném všelikých muk a trýzní. A jak dlouho? Ne jen čtyřicet nebo padesát let, ale vždycky, dokud Bůh bude Bohem. Svatí domnívali se, že činí velmi málo, aby spasení došli, i když celý život strávili v kajícnosti, ba modlitbách a dobrých skutcích. A co činíme my? - Ó můj Bože, již tolik let života mého uplynulo, již smrt se blíží, a vo jsem dosud učinil pro tebe? Osvť a posilni mne, abych zbývající ještě dny života svého strávil pro tebe. Již dosti jest urážek, jež jsem ti učinil; nyní tě chci milovati.
III. "S bázní a třesením spasení své konejte." (Filip. 2, 12.) Abychom došli spasení, jest nám se báti zavržení, a báti se máme ne tak pekla, jako hříchu, který jediný je s to, aby do pekla nás uvrhl. Kdo se bojí hříchu, chrání se nebezpečných příležitostí, doporoučí se často Bohu a užívá prostředků, aby v milosti Boží se udržel. To kdo činí, spasí duši svou; tomu však, kdo toho nedbá, jest mravně nemožno, aby spasení došel. A sluší tu podotknouti,, co svatý Bernard praví, řka: "Není přílišné jistoty, kde jde o věčnost." Žádná jistota není dostatečná, abychom pojistili si věčnost. - Ó Vykupiteli můj, tvá krev jest jistota má. Byl jsem již ztracen pro hříchy své; avšak ty mi nabízíš odpuštění, lituji-li toho, že jsem se jich dopustil. Ano, lituji z celého srdce, že jsem urazil tebe, dobrotu nekonečnou. Miluji tě, nejvyšší dobré, nade všecko. Vím, že mbe chceš spasiti, a já chci spasen býti, abych věčně tě miloval. Ó Maria, matko Boží, oroduj u Ježíše za mne!
pondělí 26. listopadu 2018
P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (7)
VII. Bůh je vševědoucí.
V Kolíně nad Rýnem je velkolepý dóm, jehožto stavba trvala dlouhá léta. Když byly věže velechrámu skoro již hotovy, obdrželo několik pánů dovolení vstoupiti na lešení a stavbu jejich si prohlédnouti. Pánové žasli, jak umělecky byly provedeny i v oné výši všechny sochy a ozdoby. Jeden z nich pak pravil: "Nechápu, proč zde v této výši vše tak umělecky zpracováno bylo. Těchto ozdob se země nikdo nebude viděti. Škoda námahy!" Slova tato zaslechl jeden kameník, jenž již přes 25 let na věži pracoval, a pravil: "Neračte mi zazlívati, milý pane! I když lidé nevidí, co zde bylo pracováno, je přece někdo, kdo to vidí: je to vševědoucí Bůh." - Vševědoucnost je jednou ze svrchovaných dokonalostí Božích. Uvažujme o ni dnes.
1. Přeneste se drazí v duchu do svých dětských let, na př. do té doby, kdy vás otec váš po prvé do školy přivedl. Vědomosti vaše tenkráte zajisté nebyly veliké. Z toho, co se v minulosti stalo, jste věděli asi tolik, co vám zbožná matka vypravovala: že Bůh všecko stvořil, že Adam a Eva žili v ráji, že se vykupitel světa narodil v Betlémě ve chlévě... Z tehdejší přítomnosti jste trochu znali, jak to vypadá ve vašem domě, ve škole, v obci... Z budoucnosti pak jste asi tak věděli, že všichni zemřeme, že Bůh lidi hodné vezme k sobě do nebe, kdežto zlé zavrhne do pekla. Nyní ovšem se vaše vědomosti nemálo rozmnožily. Ale i tu, co víme z minulých století? Po dlouhém studiu a bádání velmi málo, ba takřka nic; z toho co se v přítomnosti děje, sotva miliontý díl; a z budoucnosti, pokud to nejsou pravdy Bohem zjevené, úplně nic. Ale Bůh ví všecko: minulé, přítomné i budoucí; před ním je vše přítomné, nic není skrytého před očima jeho.
On zná i nejhlubší tajemství. Ve všech vědách se najdou pochybnosti a temnosti. I nejnadanější badatelé, nejproslulejší učenci se pře nimi zarážejí, vyznávají svou slabost a - jsou-li upřímní - řeknou o sobě i oni, co děl jeden starý filosof: Vím pouze tolik, že nevím nic. A přece se velice podivujeme Šalomounovi, Sokratovi, Platonovi! Žasneme nad kardinálem Mezzofantim, který 38 řečmi plynně a úplně správně mluvil, 30 dosti dobře a k tomu 50 nářečí ovládal. Než, co jsou tito lidé s veškerými vědomostmi svými proti Bohu? Méně než svatojánská muška proti slunci! Toliko pro Boha není žádných tajemství v oboru poznávání.
On zná i naše myšlenky a žádosti nejskrytější. Jsou sice dnes lidé, kteří se chlubí, že dovedou čísti myšlenky lidské. Ale nedovedou nic, když jim jich nedáme nějakým způsobem najevo. Vždyť něco takového nejsou s to ani duchové pekelní, ba ani andělé! To jedině dovede Bůh, jenž vidí do mysli a srdce našeho, a to lépe než my sami, kteří se mnohdy dobře neznáme! Zkouší srdce a ledví Bůh (Ž. 7, 10.), všecky věci jsou nahé a odkryté očím jeho (Hebr. 4, 13.).
A pak, když chceme vyzkoumati nějakou věc, která u porovnání s tím, co Bůh ví, je mnohem méně, než nic, co nás to stojí času a lámání hlavy! Kdežto Bůh ví všecko bez sebe menší námahy; nemá k tomu zapotřebí žádných studií, žádného přemýšlení, žádného usuzování!
2. Než bohužel! Dnes se proti tomuto Vševědoucímu stavějí nejedni tak zvaní učenci. Pyšní jsouce na svoji domnělou velkou vědu - ve skutečnosti však mnohdy velice nicotnou a ubohou - jemu věřiti nechtějí. Co námitek již vymyslili a stále vymýšlejí proti té víře, kterou on zjevil! Co potup, urážek a han mu vrhají do tváře! Pokud mluví neb píší o věcech ze svého oboru, zaslouží si třebas veškeré úcty. Ale jakmile opouštějí pole své vědy a počnou rozumovati o věcech náboženských, oh jaká nevědomost, jaká ubohost! Ale oni dovedou křičeti, hodně do světa křičeti, a co lidí lehkověrných tím popletou a o víru připraví!
Jeden misionář kázal pohanům, že Bůh všecko vidí a zná i nejtajnější myšlenky naše. Mezi posluchači byl také jeden muž nepravostem oddaný, a ten na to pravil: Takového Boha, který všecko vidí, nemůžeme potřebovati. Chceme žíti volně, a proto si nepřejeme, aby bylo slyšeti a viděti, co činíme. - Jak z duše mluvil tento pohan všem těm, , kteří žijí rovněž volně, a proto o Bohu vševědoucím neradi slyší. Právě z toho důvodu si přejí, aby ho vůbec nebylo. A co si kdo přeje, tomu také lehce věří. Nepochybujte o tom, ó drazí; tímto způsobem si lze vysvětliti, proč dnes nejedni se prohlašují za nevěrce: Bohu vševědoucímu věřiti nechtějí, poněvadž se ho mají co báti. Aby pak pro svou nevěru nějaký důvod našli, čeho se chytají? Bezcenných, nevěreckých knížek a brožur, v nichž se od všelikých "také spisovatelů" ohřívají stokrát a stokráte vyvrácené lži o náboženství. Bohu vševědoucímu věřit nechtějí, ale za to věří - různým novinářským šarlatánům, kteří za kousek chleba zradí i to nejsvětější a napíší do novin, co čtenářům a jejich vášním lichotí, třebas zcela jasně věděli, že píší nepravdu. Ubozí!...
3. Než, neodsuzujme jich tak velice! Vždyť i my, kteří si přikládáme krásný název věřících křesťanů, nejednáme mnohdy o nic lépe! Oh, jak často i my se prohřešujeme proti Bohu vševědoucímu! Víte, kdy tak činíme? Když kritisujeme a všelijak odsuzujeme jednání Boží. Tu bychom chtěli, aby se nám dal viděti, ačkoli by pak víra naše žádných zásluh neměla; tu bychom si přáli, aby právě před očima našima zázraky dělal, jako by jich i nyní dosti na různých místech nečinil; tu se nám nelíbí trochu větší sucho, tu opět počasí poněkud deštivější; tu nejsme spokojeni s tím, brzo s oním v jeho dílech. Zkrátka chtěli bychom mistrovati samého Pána Boha. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo až příliš rouhavé.
Zanechme toho, drazí moji, ale naopak pamatujme často na vševědoucnost Boží! Bude nám to k velikému prospěchu. Budeme mnohem více prospívati v dobrém. Španělský král Filip II. děl jedenkráte jednomu řeholníkovi: Slyšel jsem, že máte zázračnou bylinu, která vás před každým hříchem chrání. Byl bych vám vděčen, kdybyste mi o ní pověděl, neb král se octne tisíckráte za den v nebezpečenství ke hříchu. - Ano, veličenstvo, odvětil řeholník, mohu vám posloužiti. Této byliny nabudete zcela lehce a všude. Kdybyste jí u sebe nosil sebe déle, nikdy se neopotřebuje. Čím častěji jí budete užívat, tím mocněji bude působiti. Bylinkou touto je víra: Bůh ví všecko! Tato víra mi pomohla vždy.
Vzpomínejte, drazí moji, i vy na Boha vševědoucího, jenž zná vše minulé, přítomné i budoucí, zná i naše nejtajnější myšlenky, často, hodně často! Zachrání vás to z tisícerých nebezpečenství ke hříchu.
V Kolíně nad Rýnem je velkolepý dóm, jehožto stavba trvala dlouhá léta. Když byly věže velechrámu skoro již hotovy, obdrželo několik pánů dovolení vstoupiti na lešení a stavbu jejich si prohlédnouti. Pánové žasli, jak umělecky byly provedeny i v oné výši všechny sochy a ozdoby. Jeden z nich pak pravil: "Nechápu, proč zde v této výši vše tak umělecky zpracováno bylo. Těchto ozdob se země nikdo nebude viděti. Škoda námahy!" Slova tato zaslechl jeden kameník, jenž již přes 25 let na věži pracoval, a pravil: "Neračte mi zazlívati, milý pane! I když lidé nevidí, co zde bylo pracováno, je přece někdo, kdo to vidí: je to vševědoucí Bůh." - Vševědoucnost je jednou ze svrchovaných dokonalostí Božích. Uvažujme o ni dnes.
1. Přeneste se drazí v duchu do svých dětských let, na př. do té doby, kdy vás otec váš po prvé do školy přivedl. Vědomosti vaše tenkráte zajisté nebyly veliké. Z toho, co se v minulosti stalo, jste věděli asi tolik, co vám zbožná matka vypravovala: že Bůh všecko stvořil, že Adam a Eva žili v ráji, že se vykupitel světa narodil v Betlémě ve chlévě... Z tehdejší přítomnosti jste trochu znali, jak to vypadá ve vašem domě, ve škole, v obci... Z budoucnosti pak jste asi tak věděli, že všichni zemřeme, že Bůh lidi hodné vezme k sobě do nebe, kdežto zlé zavrhne do pekla. Nyní ovšem se vaše vědomosti nemálo rozmnožily. Ale i tu, co víme z minulých století? Po dlouhém studiu a bádání velmi málo, ba takřka nic; z toho co se v přítomnosti děje, sotva miliontý díl; a z budoucnosti, pokud to nejsou pravdy Bohem zjevené, úplně nic. Ale Bůh ví všecko: minulé, přítomné i budoucí; před ním je vše přítomné, nic není skrytého před očima jeho.
On zná i nejhlubší tajemství. Ve všech vědách se najdou pochybnosti a temnosti. I nejnadanější badatelé, nejproslulejší učenci se pře nimi zarážejí, vyznávají svou slabost a - jsou-li upřímní - řeknou o sobě i oni, co děl jeden starý filosof: Vím pouze tolik, že nevím nic. A přece se velice podivujeme Šalomounovi, Sokratovi, Platonovi! Žasneme nad kardinálem Mezzofantim, který 38 řečmi plynně a úplně správně mluvil, 30 dosti dobře a k tomu 50 nářečí ovládal. Než, co jsou tito lidé s veškerými vědomostmi svými proti Bohu? Méně než svatojánská muška proti slunci! Toliko pro Boha není žádných tajemství v oboru poznávání.
On zná i naše myšlenky a žádosti nejskrytější. Jsou sice dnes lidé, kteří se chlubí, že dovedou čísti myšlenky lidské. Ale nedovedou nic, když jim jich nedáme nějakým způsobem najevo. Vždyť něco takového nejsou s to ani duchové pekelní, ba ani andělé! To jedině dovede Bůh, jenž vidí do mysli a srdce našeho, a to lépe než my sami, kteří se mnohdy dobře neznáme! Zkouší srdce a ledví Bůh (Ž. 7, 10.), všecky věci jsou nahé a odkryté očím jeho (Hebr. 4, 13.).
A pak, když chceme vyzkoumati nějakou věc, která u porovnání s tím, co Bůh ví, je mnohem méně, než nic, co nás to stojí času a lámání hlavy! Kdežto Bůh ví všecko bez sebe menší námahy; nemá k tomu zapotřebí žádných studií, žádného přemýšlení, žádného usuzování!
2. Než bohužel! Dnes se proti tomuto Vševědoucímu stavějí nejedni tak zvaní učenci. Pyšní jsouce na svoji domnělou velkou vědu - ve skutečnosti však mnohdy velice nicotnou a ubohou - jemu věřiti nechtějí. Co námitek již vymyslili a stále vymýšlejí proti té víře, kterou on zjevil! Co potup, urážek a han mu vrhají do tváře! Pokud mluví neb píší o věcech ze svého oboru, zaslouží si třebas veškeré úcty. Ale jakmile opouštějí pole své vědy a počnou rozumovati o věcech náboženských, oh jaká nevědomost, jaká ubohost! Ale oni dovedou křičeti, hodně do světa křičeti, a co lidí lehkověrných tím popletou a o víru připraví!
Jeden misionář kázal pohanům, že Bůh všecko vidí a zná i nejtajnější myšlenky naše. Mezi posluchači byl také jeden muž nepravostem oddaný, a ten na to pravil: Takového Boha, který všecko vidí, nemůžeme potřebovati. Chceme žíti volně, a proto si nepřejeme, aby bylo slyšeti a viděti, co činíme. - Jak z duše mluvil tento pohan všem těm, , kteří žijí rovněž volně, a proto o Bohu vševědoucím neradi slyší. Právě z toho důvodu si přejí, aby ho vůbec nebylo. A co si kdo přeje, tomu také lehce věří. Nepochybujte o tom, ó drazí; tímto způsobem si lze vysvětliti, proč dnes nejedni se prohlašují za nevěrce: Bohu vševědoucímu věřiti nechtějí, poněvadž se ho mají co báti. Aby pak pro svou nevěru nějaký důvod našli, čeho se chytají? Bezcenných, nevěreckých knížek a brožur, v nichž se od všelikých "také spisovatelů" ohřívají stokrát a stokráte vyvrácené lži o náboženství. Bohu vševědoucímu věřit nechtějí, ale za to věří - různým novinářským šarlatánům, kteří za kousek chleba zradí i to nejsvětější a napíší do novin, co čtenářům a jejich vášním lichotí, třebas zcela jasně věděli, že píší nepravdu. Ubozí!...
3. Než, neodsuzujme jich tak velice! Vždyť i my, kteří si přikládáme krásný název věřících křesťanů, nejednáme mnohdy o nic lépe! Oh, jak často i my se prohřešujeme proti Bohu vševědoucímu! Víte, kdy tak činíme? Když kritisujeme a všelijak odsuzujeme jednání Boží. Tu bychom chtěli, aby se nám dal viděti, ačkoli by pak víra naše žádných zásluh neměla; tu bychom si přáli, aby právě před očima našima zázraky dělal, jako by jich i nyní dosti na různých místech nečinil; tu se nám nelíbí trochu větší sucho, tu opět počasí poněkud deštivější; tu nejsme spokojeni s tím, brzo s oním v jeho dílech. Zkrátka chtěli bychom mistrovati samého Pána Boha. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo až příliš rouhavé.
Zanechme toho, drazí moji, ale naopak pamatujme často na vševědoucnost Boží! Bude nám to k velikému prospěchu. Budeme mnohem více prospívati v dobrém. Španělský král Filip II. děl jedenkráte jednomu řeholníkovi: Slyšel jsem, že máte zázračnou bylinu, která vás před každým hříchem chrání. Byl bych vám vděčen, kdybyste mi o ní pověděl, neb král se octne tisíckráte za den v nebezpečenství ke hříchu. - Ano, veličenstvo, odvětil řeholník, mohu vám posloužiti. Této byliny nabudete zcela lehce a všude. Kdybyste jí u sebe nosil sebe déle, nikdy se neopotřebuje. Čím častěji jí budete užívat, tím mocněji bude působiti. Bylinkou touto je víra: Bůh ví všecko! Tato víra mi pomohla vždy.
Vzpomínejte, drazí moji, i vy na Boha vševědoucího, jenž zná vše minulé, přítomné i budoucí, zná i naše nejtajnější myšlenky, často, hodně často! Zachrání vás to z tisícerých nebezpečenství ke hříchu.
neděle 25. listopadu 2018
P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (6)
VI. Bůh jest všudypřítomný.
Chodiž přede mnou, a budiž dokonalý (Gen. 17, 1.), pravil Bůh patriarchovi Abrahamu. Abychom pak, drazí, vpravdě dokonalí byli i my, věru že by k tomu stačilo, kdybychom stále a vážně měli na mysli, že každý krok v životě svém činíme před Bohem, který nás má stále na očích, protože je všudypřítomný. Rád bych vás k tomu povzbudil, a proto promluvím k vám dnes o všudypřítomnosti Boží.
1. Četl jsem kdysi následující případ: Děvčátko ubíralo se domů z náboženské hodiny. Bylo mu jíti kolem skupiny jinochů, z nichž jeden si z něho chtěl udělati žert a děl mu: Poslouchej dceruško, dám ti obrázek, jestliže mi povíš, kde jest Bůh? Děvče pak odpovědělo: A já vám dám obrázky dva, když mi ukážete místo, kde by Pán Bůh nebyl. - Nerozvážný jinoch došel výsměchu, kdežto děvče ukázalo, kterak má dobrou vědomost o tom, že Bůh je všudypřítomný. Však by také jinak Bůh již nebyl Bohem! My bychom si tu mohli představiti jinou bytost, lepší nežli Bůh, a tu by Bůh již nebyl svrchovaně dokonalý a nekonečný. Proto Bůh, když je Bohem, je také všude přítomen. Však on sám o sobě volá: Zdaliž jsem já Bůh jen zblízka a ne Bůh i zdaleka? Zdaliž nebe i země já nenaplňuji(Jer. 23, 23.)? A sv. apoštol Pavel praví: Bůh není daleko jednoho každého z nás; v něm živi jsme a hýbáme se, i trváme (Sk. ap. 17, 28.). Jako ve vzduchu žijeme, se pohybujeme a bez něho žíti nemůžeme, podobně jsme i my všichni tvorové Bohem obklopeni, on je u nás a v nás všech a jinak bychom nemohli ani okamžik živi býti. Nesmíme si však představovati, jako by Bůh byl nějaká nezměrná bytost, jejížto vrchní část by byla v nebi, a jež by sahala až dolů na zemi. Ne, Bůh jest duch a žádné postavy nemá. Jako duše vaše je v každé i nejmenší části těla vašeho přítomna celá, podobně je také Bůh přítomen celý na každém místě veškerého světa. Než duše je v těle uzavřena, není nikde jinde, než kde je tělo. Je také Bůh, pokud se přítomnosti týče, omezen pouze na svět? Nikoliv, Bůh jest neskonale větší než svět, je bez hranic, je nezměrný. Jako ryby v moři plavou, podobně i m y se jaksi pohybujeme v Bohu, ale s tím rozdílem, že ryby mohou připlavati ke břehu, kdežto my k místu, kde by Bůh končil, nedospějeme nikdy, ani v myšlenkách svých.
2. Tu pak rcete: Kdo je nyní u vás? Bůh. A když pracujete, když jíte, když spíte, v čí přítomnosti se nalézáte? V přítomnosti Boží. On je před vámi, za vámi, uvnitř vás, v každé části vaší bytosti. On vidí veškeré vaše chování; slyší každé vaše slovo; zkoumá každou vaši myšlenku a žádost. Patří na vás ve dne, bdí nad vámi v noci, stojí u vás, když jste sami, když dlíte ve společnosti lidí jiných; v každé době, za každé okolnosti, na každém místě: v něm živi jsme, a hýbáme se, i trváme. A utéci před ním? Kamž půjdu od ducha tvého? a kam před tváří tvou uteku? volá Žalmista Páně. Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sestoupil do pekla, přítomen jsi. Byť bych vzal křídla svá na úsvitě a bydlil v končinách moře: i tam ruka tvá provodila by mne a držela by mne pravice tvá (Ž. 138.).
3. Oh, drazí moji, kdybychom na tuto všudypřítomnost Boží pamatovali, oč méně hříchů by bylo na světě! Jediná tato myšlenka by byla s to nás od nich ochrániti. Ctnost mladistvé a zbožné Susanny byla ohrožena. Dva nekalí starci ji sváděli ke hříchu a hrozili jí, nebude-li jim po vůli, že ji přivedou na smrt. A co ona? Pozvedla oči své a zvolala: Úzkosti jdou na mne se všech stran: neb poslechnu-li vás, bude to smrt duše mé; pak-li neuposlechnu, neujdu z rukou vašich. Avšak lépe jest mi upadnouti nevinně v ruce vaše, nežli hřešiti před obličejem Páně. Na základě křivého svědectví oněch starců byla odsouzena a málem by bývala skutečně ukamenována. Ale Bůh ji skrze Daniela zachránil: Nevina její vyšla najevo a ukamenováni byli oni dva podlí starcové. Tak pamatovala Susanna na všudypřítomnost Boží v největším pokušení. - My však, ó drazí? My si říkáme: jsem sám, jsem sama, nikdo mne nevidí, a co tu hříchů! Oh, leží-li nám spása naše jen poněkud na srdci, mysleme aspoň od nynějška vážně na všudypřítomnost Boží! Touto právě myšlenkou jedna dívka, jménem Taida, která byla nestoudnou hříšnicí, se stala velikou světicí. Událo se to takto: Jeden světec se rozhodl přivésti ji ku Pánu. Přišel k ní, a jako by byl pln studu, se jí otázal: Taido, neuhlídá nás tu nikdo? - Ani živá duše, odvětila žena, náš hřích zůstane utajen celému světu. - Zaručuješ mi to doopravdy? - A kdo by nás mohl viděti, když jsme sami? - Než kdyby přece někdo? ... No, kromě Boha, který vidí všecko, nikdo! - Tu pak světec, který právě na tato slova čekal, s posvátným nadšením děl: Ty tedy věříš, že Bůh tě vidí a přece se v jeho přítomnosti odvažuješ hřešiti? Mluvil dále, a výsledek byl, že Taida svého dosavadního způsobu života úplně zanechala, činila nejpřísnější pokání a stala se světicí. - Krásnou radu, která stojí za kus zlata, nám tu dává sv. Augustin: Chceš-li hřešiti; vyhledej si také místo, kde by tě neuzřelo oko Boží.
4. Rovněž pak, jakou útěchou by pro nás bylo v utrpeních, která snad nikoho neminou, kdybychom pamatovali i tu: Bůh je se mnou, on nade mnou bdí, on se o mne stará! Představte si dívku, která dlí v cizině v těžké službě, kde se s ní nad to nelaskavě zachází. Jak často si tu skrytě zapláče a pomyslí: Kdybych jen na hodinku mohla pobýti u otce, matky, ti by mne potěšili! A hle, my máme Otce nebeského, ať jsme kdekoliv, stále u sebe. Sv. Jan Zlatoústý, biskup v Cařihradě, nebyl pro svá přímá kázání oblíben u dvora císařského. Zvláště císařovna Eudoxie měla ho v nenávisti. Jednou mu pohrozila vypověděním ze země. Ale svatý biskup jí neohroženě odpověděl: Domníváš se, že mne tím zastrašíš? Což nevíš, že Bůh je přítomen všude? Pošli mne až do nejzazšího kouta země, já budu stále jist, že tam najdu svého Boha. - Hle, kterak myšlenka na všudypřítomnost Boží ho sílila k podstoupení převelikých utrpení! Proč by tomu nebylo rovněž tak i u nás ve strastech našich?
5. Vypravuje se, o Napoleonovi, že měl v očích svých jakousi nezdolatelnou moc. Před bitvou jediný pohled na vojíny stačil, aby je přímo elektrisoval a uvedl v hrdinné nadšení. Pod vlivem jeho oka se veliká armáda Francie fanaticky řítila do nejprudšího a nejnebezpečnějšího boje. Odtud tolik slavných jeho vítězství. - My pak, ó drazí? Bůh na nás patří! Tato myšlenka síliž i nás v bojích uprostřed nynějšího nevěreckého světa, v bojích proti pokušením a zkouškám tohoto života. S ní zvítězíme i my a jednou připočteni budeme mezi vyvolené Boží.
Chodiž přede mnou, a budiž dokonalý (Gen. 17, 1.), pravil Bůh patriarchovi Abrahamu. Abychom pak, drazí, vpravdě dokonalí byli i my, věru že by k tomu stačilo, kdybychom stále a vážně měli na mysli, že každý krok v životě svém činíme před Bohem, který nás má stále na očích, protože je všudypřítomný. Rád bych vás k tomu povzbudil, a proto promluvím k vám dnes o všudypřítomnosti Boží.
1. Četl jsem kdysi následující případ: Děvčátko ubíralo se domů z náboženské hodiny. Bylo mu jíti kolem skupiny jinochů, z nichž jeden si z něho chtěl udělati žert a děl mu: Poslouchej dceruško, dám ti obrázek, jestliže mi povíš, kde jest Bůh? Děvče pak odpovědělo: A já vám dám obrázky dva, když mi ukážete místo, kde by Pán Bůh nebyl. - Nerozvážný jinoch došel výsměchu, kdežto děvče ukázalo, kterak má dobrou vědomost o tom, že Bůh je všudypřítomný. Však by také jinak Bůh již nebyl Bohem! My bychom si tu mohli představiti jinou bytost, lepší nežli Bůh, a tu by Bůh již nebyl svrchovaně dokonalý a nekonečný. Proto Bůh, když je Bohem, je také všude přítomen. Však on sám o sobě volá: Zdaliž jsem já Bůh jen zblízka a ne Bůh i zdaleka? Zdaliž nebe i země já nenaplňuji(Jer. 23, 23.)? A sv. apoštol Pavel praví: Bůh není daleko jednoho každého z nás; v něm živi jsme a hýbáme se, i trváme (Sk. ap. 17, 28.). Jako ve vzduchu žijeme, se pohybujeme a bez něho žíti nemůžeme, podobně jsme i my všichni tvorové Bohem obklopeni, on je u nás a v nás všech a jinak bychom nemohli ani okamžik živi býti. Nesmíme si však představovati, jako by Bůh byl nějaká nezměrná bytost, jejížto vrchní část by byla v nebi, a jež by sahala až dolů na zemi. Ne, Bůh jest duch a žádné postavy nemá. Jako duše vaše je v každé i nejmenší části těla vašeho přítomna celá, podobně je také Bůh přítomen celý na každém místě veškerého světa. Než duše je v těle uzavřena, není nikde jinde, než kde je tělo. Je také Bůh, pokud se přítomnosti týče, omezen pouze na svět? Nikoliv, Bůh jest neskonale větší než svět, je bez hranic, je nezměrný. Jako ryby v moři plavou, podobně i m y se jaksi pohybujeme v Bohu, ale s tím rozdílem, že ryby mohou připlavati ke břehu, kdežto my k místu, kde by Bůh končil, nedospějeme nikdy, ani v myšlenkách svých.
2. Tu pak rcete: Kdo je nyní u vás? Bůh. A když pracujete, když jíte, když spíte, v čí přítomnosti se nalézáte? V přítomnosti Boží. On je před vámi, za vámi, uvnitř vás, v každé části vaší bytosti. On vidí veškeré vaše chování; slyší každé vaše slovo; zkoumá každou vaši myšlenku a žádost. Patří na vás ve dne, bdí nad vámi v noci, stojí u vás, když jste sami, když dlíte ve společnosti lidí jiných; v každé době, za každé okolnosti, na každém místě: v něm živi jsme, a hýbáme se, i trváme. A utéci před ním? Kamž půjdu od ducha tvého? a kam před tváří tvou uteku? volá Žalmista Páně. Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sestoupil do pekla, přítomen jsi. Byť bych vzal křídla svá na úsvitě a bydlil v končinách moře: i tam ruka tvá provodila by mne a držela by mne pravice tvá (Ž. 138.).
3. Oh, drazí moji, kdybychom na tuto všudypřítomnost Boží pamatovali, oč méně hříchů by bylo na světě! Jediná tato myšlenka by byla s to nás od nich ochrániti. Ctnost mladistvé a zbožné Susanny byla ohrožena. Dva nekalí starci ji sváděli ke hříchu a hrozili jí, nebude-li jim po vůli, že ji přivedou na smrt. A co ona? Pozvedla oči své a zvolala: Úzkosti jdou na mne se všech stran: neb poslechnu-li vás, bude to smrt duše mé; pak-li neuposlechnu, neujdu z rukou vašich. Avšak lépe jest mi upadnouti nevinně v ruce vaše, nežli hřešiti před obličejem Páně. Na základě křivého svědectví oněch starců byla odsouzena a málem by bývala skutečně ukamenována. Ale Bůh ji skrze Daniela zachránil: Nevina její vyšla najevo a ukamenováni byli oni dva podlí starcové. Tak pamatovala Susanna na všudypřítomnost Boží v největším pokušení. - My však, ó drazí? My si říkáme: jsem sám, jsem sama, nikdo mne nevidí, a co tu hříchů! Oh, leží-li nám spása naše jen poněkud na srdci, mysleme aspoň od nynějška vážně na všudypřítomnost Boží! Touto právě myšlenkou jedna dívka, jménem Taida, která byla nestoudnou hříšnicí, se stala velikou světicí. Událo se to takto: Jeden světec se rozhodl přivésti ji ku Pánu. Přišel k ní, a jako by byl pln studu, se jí otázal: Taido, neuhlídá nás tu nikdo? - Ani živá duše, odvětila žena, náš hřích zůstane utajen celému světu. - Zaručuješ mi to doopravdy? - A kdo by nás mohl viděti, když jsme sami? - Než kdyby přece někdo? ... No, kromě Boha, který vidí všecko, nikdo! - Tu pak světec, který právě na tato slova čekal, s posvátným nadšením děl: Ty tedy věříš, že Bůh tě vidí a přece se v jeho přítomnosti odvažuješ hřešiti? Mluvil dále, a výsledek byl, že Taida svého dosavadního způsobu života úplně zanechala, činila nejpřísnější pokání a stala se světicí. - Krásnou radu, která stojí za kus zlata, nám tu dává sv. Augustin: Chceš-li hřešiti; vyhledej si také místo, kde by tě neuzřelo oko Boží.
4. Rovněž pak, jakou útěchou by pro nás bylo v utrpeních, která snad nikoho neminou, kdybychom pamatovali i tu: Bůh je se mnou, on nade mnou bdí, on se o mne stará! Představte si dívku, která dlí v cizině v těžké službě, kde se s ní nad to nelaskavě zachází. Jak často si tu skrytě zapláče a pomyslí: Kdybych jen na hodinku mohla pobýti u otce, matky, ti by mne potěšili! A hle, my máme Otce nebeského, ať jsme kdekoliv, stále u sebe. Sv. Jan Zlatoústý, biskup v Cařihradě, nebyl pro svá přímá kázání oblíben u dvora císařského. Zvláště císařovna Eudoxie měla ho v nenávisti. Jednou mu pohrozila vypověděním ze země. Ale svatý biskup jí neohroženě odpověděl: Domníváš se, že mne tím zastrašíš? Což nevíš, že Bůh je přítomen všude? Pošli mne až do nejzazšího kouta země, já budu stále jist, že tam najdu svého Boha. - Hle, kterak myšlenka na všudypřítomnost Boží ho sílila k podstoupení převelikých utrpení! Proč by tomu nebylo rovněž tak i u nás ve strastech našich?
5. Vypravuje se, o Napoleonovi, že měl v očích svých jakousi nezdolatelnou moc. Před bitvou jediný pohled na vojíny stačil, aby je přímo elektrisoval a uvedl v hrdinné nadšení. Pod vlivem jeho oka se veliká armáda Francie fanaticky řítila do nejprudšího a nejnebezpečnějšího boje. Odtud tolik slavných jeho vítězství. - My pak, ó drazí? Bůh na nás patří! Tato myšlenka síliž i nás v bojích uprostřed nynějšího nevěreckého světa, v bojích proti pokušením a zkouškám tohoto života. S ní zvítězíme i my a jednou připočteni budeme mezi vyvolené Boží.
pátek 23. listopadu 2018
P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (5)
V. Bůh jest věčný.
Žalmista Páně pěje: Prve než učiněny byly hory, aneb způsobena země i okršlek, od věků až na věky ty jsi Bůh (Ž. 89, 2.). Těmito slovy vyjadřuje, že Bůh byl vždy, jest a bude vždy, že je věčný. Jest to jedna z převelikých dokonalostí Božích, a o té právě dnes rozjímejme.
1. Bůh je věčný. - Mám vykládati tuto pravdu, ale jak těžký je to úkol! Postavte se na břeh mořský a patřte vpřed: uzříte břeh jeho druhý? Je to úplně nemožno, kdybyste sebe více a i po léta namáhali zrak svůj. Podobně kdybychom o věčnosti rozjímali sebe déle, nebudeme s to ji pochopiti nikdy. Než, abych aspoň něco z ní naznačil, osmělím se porovnávati člověka s Bohem. Člověk se narodil; byl tedy jedenkráte čas, kdy člověka toho nebylo. Ale Bůh nenarodil se nikdy, nikdy nepočal býti, nikdy nebylo času, kdy by žádného Boha bylo nebývalo. A jako nebylo, tak i nebude nikdy času takového, kdy by Bůh přestal býti. Leťte v myšlenkách svých zpět o miliony a miliony let, ale i tenkráte byl Bůh. Myslete sobě miliony let po dnešku: i tehdáž bude Bůh. On byl vždy, jest a bude vždy. - Bůh není ani mlád ani stár. Kdo jest mlád, je blízek svému počátku; ale počátku u Boha není. Kdo je stár, jest blízek svého konce; ale konce u Boha nikdy nebude. Proto praví sobě Bůh sám: Já jsem, který jsem. Neřekl: "Já jsem byl, já budu", nýbrž "já jsem", poněvadž nepočal a nepřestane býti. U Boha není včera, ani zítra, Bůh má věčné dnes.
2. Než namítne mi někdo: Když Bůh je věčný a byl vždy, co činil, čím se zaměstnával tehdy, kdy ještě nic nebylo stvořeno? - Pošetilče! Což Bůh v jasu světla věčného potřebuje slunce? Zdaliž on v nekonečné své blaženosti potřebuje lidi? On své blaženosti nezvětšil, když nebe anděly a zemi lidmi naplnil; on se toliko ve své božské dobrotivosti s nimi o svou blaženost poděliti chtěl. A proč tak učinil? Je to nevyzpytatelné hluboké tajemství, jako sama přirozenost Boží. Je to lehčeji věřiti, než v nepokojné zvědavosti nad tím ducha svého trápiti.
3. Bůh je věčný. - A my, ó drazí? My, aspoň z části, věčni budeme. Nyní, v tomto životě, děje se s námi něco podobného, co se smělými vzduchoplavci, kteří za burácejícího vichru vystoupili vysoko nad zemi. Vichr je uchopil a hnal vpřed s úžasnou rychlostí. Ale že šli s větrem, necítili letu. Zdálo se jim, že jsou v klidu. Když však pohlédli na zemi, připadalo jim, že pod nimi ubíhá jako křídlatý běs. Potom zahalil je mrak, a neviděli nic ani nad sebou, ani pod sebou, ani kolem sebe. A letěli dále s větrem o závod. Tak s námi a kolem nás ubíhá čas. Letíme nad propastí, která nemá konce... Až nás zahalí mrak smrti, budeme státi před branou věčnosti. Jeden, poslední vzlyk, a vkročíme do ní. Předstoupíme tu před Boha, abychom částečně podíl vzali na jeho věčnosti. Jako vzduch obklopoval smělé vzduchoplavce, tak bude obklopovati nás věčnost.
4. A jaká bude tato věčnost? Záleží to úplně na nás, jak budeme nyní zde na zemi žíti. Bude blažená, bude-li aspoň od nynějška život náš spravedlivý a ctnostný. Bude nešťastná, budeme-li i nadále žíti život hříšný. Oh, nyní chápu proč sv. Alois, když něco konati chtěl, si říkával: "Co mi to prospěje pro věčnost?" Nyní chápu, proč sv. Terezie volávala: "O věčnosti, jak nevýslovně šťastnými činíš lidi dobré, jak neskonale nešťastnými lidi zlé!" Jedno z obojího nás jednou nemine: buď věčné štěstí, neb věčné neštěstí! Co si zvolíte?
Ale pak nelpěte a nezakládejte si mnoho na tomto světě. Nebylo ho, i všeho co na něm jest, a zase nebude. Nechtějte srdce svého vázati ani na někoho z lidí, ani na statky vezdejší: vše jest jenom dým a pára a trvá toliko do času. Pouští cválal jezdec, umíraje žízní. Slezl s velblouda, lehl na zem, řka: Umru. V tom zahlédl v dálce strom. Oh, strom! Snad bude u něho i voda. Sebral poslední síly a jel ke stromu. Aj, jak zazářilo oko jeho: na stromě visel měch. Byl plný zlata, celé bohatství bylo v něm. Co mi po zlatě, pravil, kapka vody by mne zachránila. Zklamaně měch odhodil a zemřel. - Při smrti ani důstojnost a bohatství, ale kapka milosti Boží uvede nás k věčnému Bohu, ke prameni nesmrtelné blaženosti.
5. A neunaví, neomrzí, nás tato věčná blaženost? - Znáte zajisté legendu o klášterníkovi, kterého trápilo pokušení a pochybnosti o věčnosti. Často prý zašel do hlubokého lesa, který daleko široko klášter obklopoval, a tamsedě pod košatým dubem, hloubal o věčnosti. Jak je možno, říkal si, aby věčnost člověka neomrzela, aby mohl býti ustavičně a věčně blažen nebo nešťasten? Důvod k tomu měl ve své nestálosti, pro kterou každé zaměstnání stávalo se mu časem jednotvárným a omrzelým. jednou opět prý se takovýmto oddával svým myšlenkám. Tu přilétl pták a jal se tak krásně pěti, že mladý mnich zatajil dech a u vytržení naslouchal luzným zvukům, perlícím se z ptačího hrdélka. Konečně pták umlkl. Uleknut, spěchal mnich ke klášteru, ale nohy ho těžce nesly. Ohlašuje u fortny svůj příchod s omluvou, že se opozdil, ale fortník ho nezná. Také jemu zdá se, že někdo cizí stal se vrátným. Volají opata, ale ani ten nezná příchozího, a mnich udiven pozoruje, že také opat je mu cizí. Rozhlíží se kolem, a hle, všechno za jediné odpoledne se změnilo. Udává své jméno, ale nikdo ho nezná. Otevírají katalogy, ale mezi všemi členy řádu je jen jediné jméno, jaké on měl. Je to jméno mnicha, který před sto lety po obědě odešel do lesa a již se nevrátil. Udivení mnichovo roste. Podívá se do zrcadla a nemůže věřiti svým očím. Dlouhý bílý vlas splývá mu až na prsa. Tu rozbřesklo se v jeho mysli. "Svolejte bratry!" volá, "svolejte bratry!" Když se sešli a s podivením patřili na divného cizince, pravil tento: "Jsem onen bratr váš, který před sto lety se ztratil. Býval jsem zmítán pochybnostmi o věčnosti. Bůh divem mne poučil. Sto let dlel jsem pod dubem, naslouchaje s rozkoší zpěvu ptáka. Když umlkl, myslel jsem, že uplynulo jediné odpoledne. Bratři milí", dodal, "je věčnost, je blažená, nekonečná věčnost!" A umřel v náručí udivených řeholníků.
Malý je, dí básník, kdo si malý cíl klade. Ale, co je vše pozemské? Proto si vyvolme cíl nejvyšší - je jím věčný Bůh. Pro něj zde na zemi bojujme, se obětujme a trpme, abychom s ním mohli píti v říši nesmrtelnosti z poháru slávy a blaha na věky věkův.
Žalmista Páně pěje: Prve než učiněny byly hory, aneb způsobena země i okršlek, od věků až na věky ty jsi Bůh (Ž. 89, 2.). Těmito slovy vyjadřuje, že Bůh byl vždy, jest a bude vždy, že je věčný. Jest to jedna z převelikých dokonalostí Božích, a o té právě dnes rozjímejme.
1. Bůh je věčný. - Mám vykládati tuto pravdu, ale jak těžký je to úkol! Postavte se na břeh mořský a patřte vpřed: uzříte břeh jeho druhý? Je to úplně nemožno, kdybyste sebe více a i po léta namáhali zrak svůj. Podobně kdybychom o věčnosti rozjímali sebe déle, nebudeme s to ji pochopiti nikdy. Než, abych aspoň něco z ní naznačil, osmělím se porovnávati člověka s Bohem. Člověk se narodil; byl tedy jedenkráte čas, kdy člověka toho nebylo. Ale Bůh nenarodil se nikdy, nikdy nepočal býti, nikdy nebylo času, kdy by žádného Boha bylo nebývalo. A jako nebylo, tak i nebude nikdy času takového, kdy by Bůh přestal býti. Leťte v myšlenkách svých zpět o miliony a miliony let, ale i tenkráte byl Bůh. Myslete sobě miliony let po dnešku: i tehdáž bude Bůh. On byl vždy, jest a bude vždy. - Bůh není ani mlád ani stár. Kdo jest mlád, je blízek svému počátku; ale počátku u Boha není. Kdo je stár, jest blízek svého konce; ale konce u Boha nikdy nebude. Proto praví sobě Bůh sám: Já jsem, který jsem. Neřekl: "Já jsem byl, já budu", nýbrž "já jsem", poněvadž nepočal a nepřestane býti. U Boha není včera, ani zítra, Bůh má věčné dnes.
2. Než namítne mi někdo: Když Bůh je věčný a byl vždy, co činil, čím se zaměstnával tehdy, kdy ještě nic nebylo stvořeno? - Pošetilče! Což Bůh v jasu světla věčného potřebuje slunce? Zdaliž on v nekonečné své blaženosti potřebuje lidi? On své blaženosti nezvětšil, když nebe anděly a zemi lidmi naplnil; on se toliko ve své božské dobrotivosti s nimi o svou blaženost poděliti chtěl. A proč tak učinil? Je to nevyzpytatelné hluboké tajemství, jako sama přirozenost Boží. Je to lehčeji věřiti, než v nepokojné zvědavosti nad tím ducha svého trápiti.
3. Bůh je věčný. - A my, ó drazí? My, aspoň z části, věčni budeme. Nyní, v tomto životě, děje se s námi něco podobného, co se smělými vzduchoplavci, kteří za burácejícího vichru vystoupili vysoko nad zemi. Vichr je uchopil a hnal vpřed s úžasnou rychlostí. Ale že šli s větrem, necítili letu. Zdálo se jim, že jsou v klidu. Když však pohlédli na zemi, připadalo jim, že pod nimi ubíhá jako křídlatý běs. Potom zahalil je mrak, a neviděli nic ani nad sebou, ani pod sebou, ani kolem sebe. A letěli dále s větrem o závod. Tak s námi a kolem nás ubíhá čas. Letíme nad propastí, která nemá konce... Až nás zahalí mrak smrti, budeme státi před branou věčnosti. Jeden, poslední vzlyk, a vkročíme do ní. Předstoupíme tu před Boha, abychom částečně podíl vzali na jeho věčnosti. Jako vzduch obklopoval smělé vzduchoplavce, tak bude obklopovati nás věčnost.
4. A jaká bude tato věčnost? Záleží to úplně na nás, jak budeme nyní zde na zemi žíti. Bude blažená, bude-li aspoň od nynějška život náš spravedlivý a ctnostný. Bude nešťastná, budeme-li i nadále žíti život hříšný. Oh, nyní chápu proč sv. Alois, když něco konati chtěl, si říkával: "Co mi to prospěje pro věčnost?" Nyní chápu, proč sv. Terezie volávala: "O věčnosti, jak nevýslovně šťastnými činíš lidi dobré, jak neskonale nešťastnými lidi zlé!" Jedno z obojího nás jednou nemine: buď věčné štěstí, neb věčné neštěstí! Co si zvolíte?
Ale pak nelpěte a nezakládejte si mnoho na tomto světě. Nebylo ho, i všeho co na něm jest, a zase nebude. Nechtějte srdce svého vázati ani na někoho z lidí, ani na statky vezdejší: vše jest jenom dým a pára a trvá toliko do času. Pouští cválal jezdec, umíraje žízní. Slezl s velblouda, lehl na zem, řka: Umru. V tom zahlédl v dálce strom. Oh, strom! Snad bude u něho i voda. Sebral poslední síly a jel ke stromu. Aj, jak zazářilo oko jeho: na stromě visel měch. Byl plný zlata, celé bohatství bylo v něm. Co mi po zlatě, pravil, kapka vody by mne zachránila. Zklamaně měch odhodil a zemřel. - Při smrti ani důstojnost a bohatství, ale kapka milosti Boží uvede nás k věčnému Bohu, ke prameni nesmrtelné blaženosti.
5. A neunaví, neomrzí, nás tato věčná blaženost? - Znáte zajisté legendu o klášterníkovi, kterého trápilo pokušení a pochybnosti o věčnosti. Často prý zašel do hlubokého lesa, který daleko široko klášter obklopoval, a tamsedě pod košatým dubem, hloubal o věčnosti. Jak je možno, říkal si, aby věčnost člověka neomrzela, aby mohl býti ustavičně a věčně blažen nebo nešťasten? Důvod k tomu měl ve své nestálosti, pro kterou každé zaměstnání stávalo se mu časem jednotvárným a omrzelým. jednou opět prý se takovýmto oddával svým myšlenkám. Tu přilétl pták a jal se tak krásně pěti, že mladý mnich zatajil dech a u vytržení naslouchal luzným zvukům, perlícím se z ptačího hrdélka. Konečně pták umlkl. Uleknut, spěchal mnich ke klášteru, ale nohy ho těžce nesly. Ohlašuje u fortny svůj příchod s omluvou, že se opozdil, ale fortník ho nezná. Také jemu zdá se, že někdo cizí stal se vrátným. Volají opata, ale ani ten nezná příchozího, a mnich udiven pozoruje, že také opat je mu cizí. Rozhlíží se kolem, a hle, všechno za jediné odpoledne se změnilo. Udává své jméno, ale nikdo ho nezná. Otevírají katalogy, ale mezi všemi členy řádu je jen jediné jméno, jaké on měl. Je to jméno mnicha, který před sto lety po obědě odešel do lesa a již se nevrátil. Udivení mnichovo roste. Podívá se do zrcadla a nemůže věřiti svým očím. Dlouhý bílý vlas splývá mu až na prsa. Tu rozbřesklo se v jeho mysli. "Svolejte bratry!" volá, "svolejte bratry!" Když se sešli a s podivením patřili na divného cizince, pravil tento: "Jsem onen bratr váš, který před sto lety se ztratil. Býval jsem zmítán pochybnostmi o věčnosti. Bůh divem mne poučil. Sto let dlel jsem pod dubem, naslouchaje s rozkoší zpěvu ptáka. Když umlkl, myslel jsem, že uplynulo jediné odpoledne. Bratři milí", dodal, "je věčnost, je blažená, nekonečná věčnost!" A umřel v náručí udivených řeholníků.
Malý je, dí básník, kdo si malý cíl klade. Ale, co je vše pozemské? Proto si vyvolme cíl nejvyšší - je jím věčný Bůh. Pro něj zde na zemi bojujme, se obětujme a trpme, abychom s ním mohli píti v říši nesmrtelnosti z poháru slávy a blaha na věky věkův.
neděle 18. listopadu 2018
Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (14)
§ 4. Svědomí dokonalé a svědomí vadné.
Svědomí jest naším vůdcem a rádcem mravnostním. Předchozí svědomí nám udává, co činiti a čeho nechati máme; následné svědomí pak vybízí nás, abychom napravili, v čem bylo chybeno. Má-li však svědomí býti vůdcem spolehlivým, jest mu náležité dokonalosti třeba a musí býti prosto vad. Dokonalým jest svědomí, je-li pravdivé, jisté, bdělé, útlé. Vadným jest svědomí, je-li bludné, zmatené, pochybné, dřímající, otupělé, volné, úzkostlivé.
Jsme povinni snažiti se, abychom svědomí své dle možnosti zdokonalili a poznané jeho vady odstranili. Dvojí pak jest cesta, která nás vede k dokonalému svědomí: 1. znalost věcí náboženských, zejména mravouky, čímž nabýváme svědomí pravdivého a jistého; 2. život zbožný, čímž nabýváme svědomí bdělého a útlého. Nevědomost jest příčinou svědomí bludného, zmateného, pochybného, úzkostlivého, hříšný život budí svědomí dřímající, otupělé, volné.
Jest nám nyní v následujících paragrafech vykládati o jmenovaných dokonalostech a vadách svědomí. Pravdivost s jistotou a vady opačné hledí jen k svědomí předchozímu, ostatní pak dokonalosti a vady k svědomí i předchozímu i následnému.
§ 5. Svědomí pravdivé a bludné.
Svědomí jest pravdivé, jestliže výrok jeho souhlasí s pravdou, jestliže tedy prohlašuje za dovolené nebo nedovolené a za povinné nebo nepovinné to, co skutečně dovoleno, nedovoleno, povinno, nepovinno jest. Svědomí pravdivé jest prosto omylu. Nabýváme ho jednak důkladnou znalostí mravouky a různých přikázání, jednak obezřetným zkoumáním případů, k nimž poznaná přikázání přikládati máme.
Svědomí jest bludné, jestliže výrok jeho od pravdy se odchyluje, je-li tedy na omylu. Vzniká z nevědomosti; buď neznáme zákona, o který jde, na příklad nevíme, že dnes jest půst; nebo vězíme v nevědomosti o případu podloženém, na příklad nevíme, že tento pokrm jest masitý.
Nevědomost, která jest příčinou bludného svědomí, jest buď nezaviněná nebo zaviněná; dle toho pak jest bludné svědomí buď nezavinile nebo zavinile bludné.
Svědomí nezavinile bludné vzniká z nezaviněné nevědomosti neb neznalosti, nebo ze zapomenutí, omylu, bludu a pod. nezaviněného a tudíž i nepřičítatelného. Nevědomec není nevědomostí svou vinen a tudíž nemůže se mu následek té nevědomosti přičítati. Nevědomec toho rázu nemá ani tušení o nevědomosti své nebo o omylu svém; vůle jeho směřuje ku předmětu tak, jak předmět ten poznává. Proto také, alespoň před Bohem, svědomí nezavinile bludné platí tolik, co svědomí pravdivé. Kdo jedná dle svého nezavinile bludného svědomí, jedná správně a nehřeší, i kdyby snad (nevědomky) zákona porušil, neboť vůle jeho směřuje k dobru. Kdo jedná proti svému nezavinile bludnému svědomí, hřeší, i kdyby snad čin jeho se zákonem se srovnával, neboť vůle jeho směřuje ke zlu; hřeší pak těžce nebo lehce, dle toho jak sám v bludné domněnce své o tom přesvědčen jest.
Příklady: Jinověrec, který pevně přesvědčen jest, že jeho nekatolická víra jest pravou a každá jiná že jest mylnou, nehřeší, zůstává-li v bludné víře své; ale naopak hřešil by, kdyby pro sňatek nebo jinou výhodu víry své se zřekl. Nehřeší, kdo v postní den jí maso, nezavinile nevěda nebo zapomenuv, že dnes jest půst, nebo nevěda, že pokrm jest masitý. Ale hřeší, kdo v nepostní den jí maso, domnívaje se, že dnes jest půst; nebo kdo v pátek jí postní pokrm, domnívaje se, že jest to pokrm masitý.
2. Svědomí zavinile bludné vzniká z nevědomosti překonatelné a tudíž i (jelikož jde o věc důležitou) zavinělé. Jím trpí, kdo nevědomost svou zná neb alespoň tuší. Svědomí zavinile bludné nemůže a nesmí býti vůdcem a pravidlem mravů. Hřeší, kdo se jím řídí, neboť věda nebo tuše, že jest na omylu, vydává se v nebezpečí hříchu, a tím právě hřeší. Ale hřeší také, kdo jedná proti němu, neboť jednati proti svědomí jest hříchem, a toto bludné svědomí jest nyní jeho jediným vůdcem. Člověk se svědomím zavinile bludným podobá se turistovi, který ku svému výletu do hor vědomě a lehkomyslně vybral si vůdce neznalého a nezkušeného. Řídí-li se jeho radou, vydává se v nebezpečí; přihodí-li se mu něco, jest tím sám vinen, jelikož si vybral špatného vůdce. Jest však také zle na tom, neřídí-li se jeho radou, jelikož (jsa již na cestě) jiného vůdce nemá; přihodí-li se mu něco, jest tím sám vinen, jelikož vůdce svého neposlechl a přitom nevědomost svou zná, nebo alespoň tuší.
Kdo tedy trpí svědomím zavinile bludným, hřeší, ať svým svědomím se řídí, ať neřídí; celkem vzato však více vinen jest, kdo se jím neřídí a proti němu jedná, jelikož v tom případě hřích jeho jest jistý.
Ví-li tedy někdo nebo tuší-li, že svědomí jeho jest bludné, neotálej a snaž se napraviti nevědomost svou.
3. Zvláštním odstínem svědomí bludného jest svědomí zmatené, kde člověk vězí ve zdánlivém sporu povinností a neví, kterak ho rozuzliti. Vidí před sebou dvě nesrovnatelné povinnosti, nemoha oběma vyhověti, a bojí se, že hřeší, ať tu ať onu zanedbá. Příklad: Ošetřovatel slouže nemocnému v neděli neví, má-li nemocného (jenž jiného ošetřovatele nemá) nechati a do kostela jíti, nebo má-li u nemocného zůstati a kostel vynechati. V takovém a podobném případě snažme se rozuzliti spor ten, abychom poznali, která povinnost převládá; po případě zeptejme se někoho, kdo tomu rozumí a poraditi dovede. Nejsme-li s to, abychom si pomohli, a kvapí-li čas, vězíme v nevědomosti nepřekonatelné. Bojíme se zla na té i na oné straně; nemohouce se mu vyhnouti, volme ono zlo, které se nám menším býti zdá. A nedovedeme-li ani toho rozeznati, čiňme, co se nám příhodnějším býti zdá, přesvědčeni jsouce, že omyl náš (ač jestliže se mýlíme) pro nepřekonatelnou nevědomost se nám nepřičítá.
Svědomí jest naším vůdcem a rádcem mravnostním. Předchozí svědomí nám udává, co činiti a čeho nechati máme; následné svědomí pak vybízí nás, abychom napravili, v čem bylo chybeno. Má-li však svědomí býti vůdcem spolehlivým, jest mu náležité dokonalosti třeba a musí býti prosto vad. Dokonalým jest svědomí, je-li pravdivé, jisté, bdělé, útlé. Vadným jest svědomí, je-li bludné, zmatené, pochybné, dřímající, otupělé, volné, úzkostlivé.
Jsme povinni snažiti se, abychom svědomí své dle možnosti zdokonalili a poznané jeho vady odstranili. Dvojí pak jest cesta, která nás vede k dokonalému svědomí: 1. znalost věcí náboženských, zejména mravouky, čímž nabýváme svědomí pravdivého a jistého; 2. život zbožný, čímž nabýváme svědomí bdělého a útlého. Nevědomost jest příčinou svědomí bludného, zmateného, pochybného, úzkostlivého, hříšný život budí svědomí dřímající, otupělé, volné.
Jest nám nyní v následujících paragrafech vykládati o jmenovaných dokonalostech a vadách svědomí. Pravdivost s jistotou a vady opačné hledí jen k svědomí předchozímu, ostatní pak dokonalosti a vady k svědomí i předchozímu i následnému.
§ 5. Svědomí pravdivé a bludné.
Svědomí jest pravdivé, jestliže výrok jeho souhlasí s pravdou, jestliže tedy prohlašuje za dovolené nebo nedovolené a za povinné nebo nepovinné to, co skutečně dovoleno, nedovoleno, povinno, nepovinno jest. Svědomí pravdivé jest prosto omylu. Nabýváme ho jednak důkladnou znalostí mravouky a různých přikázání, jednak obezřetným zkoumáním případů, k nimž poznaná přikázání přikládati máme.
Svědomí jest bludné, jestliže výrok jeho od pravdy se odchyluje, je-li tedy na omylu. Vzniká z nevědomosti; buď neznáme zákona, o který jde, na příklad nevíme, že dnes jest půst; nebo vězíme v nevědomosti o případu podloženém, na příklad nevíme, že tento pokrm jest masitý.
Nevědomost, která jest příčinou bludného svědomí, jest buď nezaviněná nebo zaviněná; dle toho pak jest bludné svědomí buď nezavinile nebo zavinile bludné.
Svědomí nezavinile bludné vzniká z nezaviněné nevědomosti neb neznalosti, nebo ze zapomenutí, omylu, bludu a pod. nezaviněného a tudíž i nepřičítatelného. Nevědomec není nevědomostí svou vinen a tudíž nemůže se mu následek té nevědomosti přičítati. Nevědomec toho rázu nemá ani tušení o nevědomosti své nebo o omylu svém; vůle jeho směřuje ku předmětu tak, jak předmět ten poznává. Proto také, alespoň před Bohem, svědomí nezavinile bludné platí tolik, co svědomí pravdivé. Kdo jedná dle svého nezavinile bludného svědomí, jedná správně a nehřeší, i kdyby snad (nevědomky) zákona porušil, neboť vůle jeho směřuje k dobru. Kdo jedná proti svému nezavinile bludnému svědomí, hřeší, i kdyby snad čin jeho se zákonem se srovnával, neboť vůle jeho směřuje ke zlu; hřeší pak těžce nebo lehce, dle toho jak sám v bludné domněnce své o tom přesvědčen jest.
Příklady: Jinověrec, který pevně přesvědčen jest, že jeho nekatolická víra jest pravou a každá jiná že jest mylnou, nehřeší, zůstává-li v bludné víře své; ale naopak hřešil by, kdyby pro sňatek nebo jinou výhodu víry své se zřekl. Nehřeší, kdo v postní den jí maso, nezavinile nevěda nebo zapomenuv, že dnes jest půst, nebo nevěda, že pokrm jest masitý. Ale hřeší, kdo v nepostní den jí maso, domnívaje se, že dnes jest půst; nebo kdo v pátek jí postní pokrm, domnívaje se, že jest to pokrm masitý.
2. Svědomí zavinile bludné vzniká z nevědomosti překonatelné a tudíž i (jelikož jde o věc důležitou) zavinělé. Jím trpí, kdo nevědomost svou zná neb alespoň tuší. Svědomí zavinile bludné nemůže a nesmí býti vůdcem a pravidlem mravů. Hřeší, kdo se jím řídí, neboť věda nebo tuše, že jest na omylu, vydává se v nebezpečí hříchu, a tím právě hřeší. Ale hřeší také, kdo jedná proti němu, neboť jednati proti svědomí jest hříchem, a toto bludné svědomí jest nyní jeho jediným vůdcem. Člověk se svědomím zavinile bludným podobá se turistovi, který ku svému výletu do hor vědomě a lehkomyslně vybral si vůdce neznalého a nezkušeného. Řídí-li se jeho radou, vydává se v nebezpečí; přihodí-li se mu něco, jest tím sám vinen, jelikož si vybral špatného vůdce. Jest však také zle na tom, neřídí-li se jeho radou, jelikož (jsa již na cestě) jiného vůdce nemá; přihodí-li se mu něco, jest tím sám vinen, jelikož vůdce svého neposlechl a přitom nevědomost svou zná, nebo alespoň tuší.
Kdo tedy trpí svědomím zavinile bludným, hřeší, ať svým svědomím se řídí, ať neřídí; celkem vzato však více vinen jest, kdo se jím neřídí a proti němu jedná, jelikož v tom případě hřích jeho jest jistý.
Ví-li tedy někdo nebo tuší-li, že svědomí jeho jest bludné, neotálej a snaž se napraviti nevědomost svou.
3. Zvláštním odstínem svědomí bludného jest svědomí zmatené, kde člověk vězí ve zdánlivém sporu povinností a neví, kterak ho rozuzliti. Vidí před sebou dvě nesrovnatelné povinnosti, nemoha oběma vyhověti, a bojí se, že hřeší, ať tu ať onu zanedbá. Příklad: Ošetřovatel slouže nemocnému v neděli neví, má-li nemocného (jenž jiného ošetřovatele nemá) nechati a do kostela jíti, nebo má-li u nemocného zůstati a kostel vynechati. V takovém a podobném případě snažme se rozuzliti spor ten, abychom poznali, která povinnost převládá; po případě zeptejme se někoho, kdo tomu rozumí a poraditi dovede. Nejsme-li s to, abychom si pomohli, a kvapí-li čas, vězíme v nevědomosti nepřekonatelné. Bojíme se zla na té i na oné straně; nemohouce se mu vyhnouti, volme ono zlo, které se nám menším býti zdá. A nedovedeme-li ani toho rozeznati, čiňme, co se nám příhodnějším býti zdá, přesvědčeni jsouce, že omyl náš (ač jestliže se mýlíme) pro nepřekonatelnou nevědomost se nám nepřičítá.
sobota 17. listopadu 2018
Bolestný růženec (podle knihy Modlitba sv. růžence a růžencové bratrstvo - P. Silvestr M. Bratio O.P.)
I. tajemství:
KTERÝ SE PRO NÁS KRVÍ POTIL.
Obsah tajemství:
I počal Ježíš rmoutiti se a teskliv býti. Když se přiblížilo jeho utrpení, ukázal Spasitel, že je skutečný člověk, pro kterého bolest zůstává hořkou. Ale největší bolestí mu byly představy hříchů, představa těch, kteří nebudou státi o jeho vykoupení. Hrozná měla být jeho smrt a proto je hrozný i jeho strach a úzkost z této smrti. Krvavý pot vyvstává mu na celém těle. První krev pro nás prolitá.
Rozjímání:
Mé hříchy tě, Pane, strhly na zem, mé hříchy vynutily krvavý pot na tvém těle. Každý náš hřích stál proti tobě s celou svou ošklivostí, hrůzou a nevděkem. A tys to všechno měl nésti. To všechno mělo nyní ulpět na tobě. Chtěl jsi nám ve všem býti rovný, vyjma hříchu. Proto jsi se nám stal podobný i v naší úzkosti před bolestí jakoukoliv. Nebyl jsi povýšeným nad bolest, nýbrž nesl jsi ji pro nás. Jenomže jsi ji nesl odevzdaně a statečně, a ačkoliv jsi prosil, aby byla od tebe odňata, přijal jsi odhodlaně vůli, celou vůli nebeského Otce. Pane, nauč mne takto trpěti ve spojení se svatou vůlí nebeského Otce.
Pane, nedej, aby tvá smrtelná úzkost za mne byla nadarmo. Velká byla tvá láska, která se chvěla o mne. To byla úzkost tvého milujícího srdce, která ti krev vynutila na tvém svatém těle. A´t jsem ti vděčný za tvou lásku. Nauč mne, Pane, pečlivé starosti o spásu těch, které jsi mi svěřil.
Praktický závěr.
Budu se snažiti přijímati odevzdaně a s důvěrou celou vůli nebeského Otce. S důvěrou, že mne nebud ezkoušeti nad mé síly. A všechno učiním, aby krev Páně za mne nadarmo nebyla prolita.
II. tajemství:
KTERÝ BYL PRO NÁS BIČOVÁN.
Obsah tajemství:
Kristus Pán stojí již před svým soudcem. Prošel zradou, opuštěním od všech učedníků, hanebným soudem velerady a nyní stojí před římským soudcem. Nenávist jeho krajanů dovedla se tak snížiti, že ho vydali do rukou svých vlastních nepřátel, že se dožebrávali na nich smrti Kristovy. Chce ale jaksi vyhovět Židům. Proto ho káže zbičovat. Doufal, že se jejich krvežíznivost nasytí.
Rozjímání:
Rány chvějí se vzduchem a dopadají na svaté tělo Krista Pána. Rána za ranou. Nic nešetří cháska, shromážděná zde z celé římské říše, jako by zastupovala celé lidstvo v jeho hříších a v jeho tvrdosti ke Spasiteli. Svatá krev crčí z nesčetných ran. Ostře dopadají na Spasitele šlehy mých hříchů. Hlavně hříchy těla. Za každý hřích můj, za každou nedovolenou radost on musí zaplatiti. V krvavé lázni svých svatých ran očistil Ježíš naše těla, aby mohla býti stánkem Nejsvětější trojice, a tak mohla jednou vztáti z mrtvých. Očistil naše těla, aby mohla přijmouti tělo jeho. Pane Ježíši, klaním se tvé předrahé krvi, omývám v ní své hříchy, své smysly a prosím tě, abys mi dal sílu své tělo a své smysly ve svaté čistotě přiměřenému stavu zachovávati. Svatá Panna stojí někde blízko v zástupu. Slyší kruté rozhodnutí Pilátovo, slyší, jak sviští důtky na svaté tělo Páně. A její mateřské srdce se zachvívá nad každou ranou milovaného dítěte. A já jsem probodl, Matko svatá, tvé srdce svým hříchem. A přece dále statečně neseš svůj kříž. Vypros mi Panno Maria, podobnou stálost, abych provázel Ježíše všude, i tam a tehdy, kdy je nemilován, neuznáván, nepochopen, vyobcován a ponížen v lidské společnosti.
Praktický závěr:
Chci se pečlivě vystříhati všech přestupků proti stydlivosti, cudnosti a svaté čistotě. Nechci otročit bezuzdné módě a tak obnažovati znovu svaté údy Krista Pána k potupnému bičování svou smyslností.
III. tajemství:
KTERÝ BYL PRO NÁS TRNÍM KORUNOVÁN.
Obsah tajemství:
Ježíš Kristus byl vydán vojákům, aby ho ztýrali. Provedli proto se Spasitelem již oblíbený žert se všemi, kteří se bouřili proti římské moci. Provedli potupné korunování zajatého Krista, o němž se domnívali, že se chtěl učiniti králem proti římskému císaři. Upletli korunu z trní, místo královského purpuru dali mu starý rozedraný setníkův plášť a do ruky místo žezla třtinu. Tak stojí před lidem. Pilát chce v lidu vzbuditi soucit a volá, ukazuje na zbičovaného, trním korunovaného, poplivaného Krista: "Ejhle, člověk... Aspoň nad člověkem se slitujte, když vám není hanba vydat na smrt svého krále!"
Rozjímání:
Já pak jsem červ a ne člověk. I Pilát to vidí. Tak je zubožen, že musí buditi soucit. On, král nebes a země má buditi soucit svého tvora! Jak jsi se měl ještě více ponížiti před lidmi, můj Ježíši? Stojí tu před tebou. Stále tak stojí před námi od věků do věků. Rozedraný, cáry špinavými a páchnoucími přioděný, poplivaný, s modřinami ve svaté tváři. Chrchle visí s jeho líce, trní rozbodává jeho svatou tvář. To za mou pýchu, která si chtěla z tvorů proti Pánu stavěti korunu své svrchovanosti, neuznávající Boha za svého Pána. Za pýchu mou on tu stojí potupený a hanbou obklopený. Ejhle, člověk! Spíše na mne by se mělo poukázati: "Ejhle, to je také člověk!" Za všechnu lásku je dále nevděčný, svého Spasitele dále uráží. Ejhle, člověk, který stále nevěří ani po ranách a krvi mého Syna, nevěří stále mé lásce.
Praktický závěr:
Odstup ode mne, pýcho má, stíne můj, který mne stále provázíš a pronásleduješ. Nemám věru nad čím se pyšniti, protože všechno jen od tebe mám. Co mám, to jsou mé hříchy a nad těmi věru nemusím být pyšný, když takto zohavily mého Spasitele.
IV. tajemství:
KTERÝ PRO NÁS TĚŽKÝ KŘÍŽ NESL:
Obsah tajemství:
Ježíš nese si sám svůj nástroj smrti na Golgotu. Krátká je to cesta, ale bolestná a těžká pro toho, jenž tolik trpěl v zahradě olivetské, při nespravedlivém soudu, bičováním a korunováním trním. Kristus klesá na cestě a dočkává se toho, že on, jenž nese břímě všech lidí, jen s přinucením najde Šimona k pomoci. A ještě se slitovává nad plačícími soucitnými ženami, kterým připomíná, že měly lépe vychovávat své syny, kteří s takovým jásotem si volají o své odsouzení, když tak ryčně ho zradili, odsoudili a nyní vedou na smrt.
Rozjímání:
Místo mne jde Ježíš na smrt. Nese břímě hříchů celého světa, sténá i pod břemenem mých hříchů. On, který nese břemeno všech, nenajde duše soucitné, která by se nad ním slitovala a pomohla mu nésti jeho kříž. Zatím ale ty, Pane Ježíši, nesl jsi kříž svůj a v něm jsi nesl všechny naše kříže povolány k posvěcení. Trpíš nesmírně, ale ještě spíše myslíš na nešťastné ženy, které měly sice soucit, ale nedovedly se pozvednout nad cit, protože jejich synové to bili, kteří Krista zapřeli a odsoudili. Pane Ježíši, dej, abych se nespokojil jen s pouhým citem ve svém duchovním životě, abych se nespokojil s nábožnými povzdechy, nýbrž opravdu všechno učinil, abych sám, aby mně svěření tě neukřižovali. Pane, tys posvětil všechny křížové cesty. Chci kráčet ve tvých stopách a jíti také tak, jako ty na Kalvarii, své životní oběti. Matko Páně, pojď se mnou mou křížovou cestu, jako jsi šla s Ježíšem, protože při jeho smrti stojíš pod křížem. Vím, Matko svatá, že jsi stále na Kalvarii svého Syna svou svatou vzpomínkou. pro hořkost té chvíle stůj také při mně! Ježíši, svými bolestnými pády uzdrav mou slabost, abych nepadal do hříchů, abych tě jimi znovu sám nestrhával k zemi.
Praktický závěr:
V bolesti chci se spojovati s tebou. Chci s tebou kráčeti křížovou cestu svého života. U tebe chci hledati síly, když klesám únavou, v tvých pádech chci se posilniti, abych neklesal pod těžkými hříchy.
V. tajemství:
KTERÝ PRO NÁS NA KŘÍŽI UMŘEL:
Obsah tajemství:
Protože první člověk nedovedl obětovati to, co mělo sloužiti k životu, protože nepodal oběť poslušnosti, podává zde Spasitel za nás oběť svého celého života. Jeho poslušnost podává sama sebe, a to v bolestných mukách. Při tom myslí Spasitel na všechny. Modlí se za své katany, přijímá lotra s kříže, stará se o svou matku, stará se o učedníka Jana a potom naklání hlavu, dokonává své dílo vykoupení. Jeho oběť má nesmírnou cenu, protože je to oběť bohočlověka a je to zároveň oběť naše, protože byl jedním z nás. Jeho oběť lásky se zpřítomňuje denně na našich oltářích. A jeho láska trvá na věky a stále nám zjednává spasení a sílu k životu podle tohoto spasení.
Rozjímání:
Matka Boží doprovodila svého Syna až pod kříž. A nyní stojí jako žena statečmá pod křížem a podává svou oběť, spojenou s obětí svého Syna. Podává to své mateřské probodené srdce, jak o něm prorokoval Simeon.
Panno svatá, pro bolesti té chvíle, slituj se nade mnou a vypros mi milost, abych i já dovedl ukřižovati v sobě to, pro co u mne byl Ježíš ukřižován. Buď i mou matkou. Stůj také pod mým křížem. Chci tě vzíti do svého, do svého celého života, abys byla paní mých zahrad, královnou mé duše.
Pane, jak jsi dobrý, že na nikoho nezapomínáš ve svých bolestech! Odpuštění a příslib, který jsi dal kajícímu lotru, je i pro mne zárukou, že i mně chceš odpustiti. Pane, dej mi sílu, abych dovedl odpouštět tak jako ty těm, kteří mi ublížili, abych dovedl naplniti to, cos nás učil a co jsi na kříži nám jako příklad ukázal.
Pane, jak hoří tvá ústa v horečce! Za všechny mé hříchy jazykem a chutí trpíš žízní ukrutnou. Za mou ješitnost metají k tobě kněží a fariseové rouhání a jízlivosti nemilosrdné a bezcitné. Postaven mezi dva lotry, abychom my všichni měli sílu nést hanbu Páně, kdy jeho učedníci jsou prohlašováni za tmáře a nepřátele lidského pokolení. I v mukách nejtrpčích hovoří Ježíš klidně se svým Otcem. Nikoho neztrácí se zřetele. Kéž bych i já dovedl tak býti plný svého Boha, aby mne nic od něho neodvrátilo, nýbrž naopak spíše k němu přimklo. Kéž i můj život vyzní jako život tvůj, o Pane, abych mohl klidně a vítězně zvolati: Je dokonáno! Dokonána, naplněna tvá svatá vůle, o Otče, a proto přijmi ducha mého!
Praktický závěr:
Chci se zbožně účastniti zpřítomňování této oběti krvavé, které se děje na oltáři způsobem nekrvavým. Chci spojovati své kříže, své práce a své denní oběti s nejsvětější Obětí Páně, která je přece také obětí mou, neboť i za mne a mým jménem jako hlava naše Kristus obětoval. Chci podobně přijímati všechno z rukou Božích, jako možnost učiniti z celého svého života jedinou oběť poslušnosti.
Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (10)
§ 11. Historická pravdivost zjevení Božího.
Zjevení Boží rozeznáváme předkřesťanské a křesťanské.
Předkřesťanské zjevení Boží sahá od Adama až do narození Kristova a stalo se hlavně skrze Mojžíše a proroky. Křesťanské jest zjevení Boží, které se stalo skrze Krista a jeho apoštoly.
Obě zaznamenáno jest v Písmě svatém, a sice Starého zákona a Nového zákona.
1. Písmo sv. Starého Zákona obsahuje knihy dějepisné, naučné a prorocké.
Knih dějepisných jest 21, a to: 5 knih Mojžíšových (Pentateuch), kniha Josue, kniha Soudců, kniha Ruth, 4 knihy Královské, 2 knihy Kriniky, kniha Tobiášova, Esdrášova, Nehemiášova, kniha Judith, kniha Esther, 2 knihy Makkabejských.
Knih naučných jest 7, a to: Kniha Job, kniha Žalmů, kniha Přísloví, kniha Kazatel, Píseň písní, kniha Moudrosti a kniha Sírachova.
Knih prorockých jest 17, a to: Knihy velikých prorokův: Isaiáše, Jeremiáše s Baruchem, Ezechiele a Daniele; knihy malých proroků, kteří jsou: Oseáš, Joel, Amos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahun, Habakuk, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš a Malachiáš.
První sebrání knih těchto stalo se za Esdráše a sluje kánonem; jsou to knihy sepsané řečí hebrejskou a slují protokanonickými. Knihy, které později teprve přivtěleny byly, jsou psány řecky, neb aspoň v té řeči se dochovaly a slují deuterokanonickými.
2. Písmo svaté Nového zákona obsahuje taktéž knihy dějepisné, naučné a prorocké.
Knih dějepisných jest 5, a to 4 evangelia: sv. Matouše, sv. Marka, sv. Lukáše a sv. Jana, a Skutky apoštolské sv. Lukáše.
Knih naučných neboli epištol je 21, a to: 14 sv. Pavla a 7 katolických (obecných): sv. Jakuba (1), sv. Petra (2), sv. Jana (3) a sv. Judy (1).
Kniha prorocká jest jedna, a to: Zjevení sv. Jana (Apokalypse).
Knihy Nového zákona psány jsou řecky, až na evangelium sv. Matouše, které jest psáno hebrejsky.
3. Překlady Písma svatého jsou zvláště: Septuaginta a Vulgata. Septuaginta jest překlad řecký Starého zákona. Vul´gata jest překlad latinský celého Písma svatého.
Septuaginta sluje tak podle sedmdesáti učenců židovských, od nichž prý překlad pochází. Vulgata, tolik co obecně přijatý překlad, pochází od sv. Jeronyma.
4. Tyto knihy mohou dosvědčiti historickou pravdivost zjevení Božího, jen jsou-li a) pravé (autentické), b) neporušené a c) od hodnověrných mužů sepsané.
§ 12. Hodnověrnost knih Písma svatého Starého zákona.
Mluvíme-li o zjevení předkřesťanském, jedná se tu zvláště o knihy Mojžíšovy (Pentateuch); pak ovšem též o ostatní knihy Starého zákona.
1. Knihy Starého zákona jsou pravé, neboť náleží době, do které se kladou, a spisovatelům, kterým se připisují.
a) Knihy Mojžíšovy náleží době, které se připisují, to jest druhému tisíciletí př. Kristem. Na nich založeno jest židovství a také ono sahá do druhého tisíciletí př. kristem. Spisovatel na konci se udává, a to v takové souvislosti, že každé pozdější připsání je vyloučeno.
Řetěz stálé tradice o Pentateuchu vede až k dobám Mojžíšovým a jmenuje ho původcem, spisovatelem tohoto zákona. Když po zániku království israelského (721 př. Kristem) uvedení osadníci assyrští smísili se v bývalém království s pozůstalými israelity, utvořili národ nazývaný "Samaritány" a spolu náboženskou společnost, v níž Pentateuch Mojžíšův byl svatou knihou a jediným zákonem. Ani spisovatelé pohanští, ktří snažili se zlehčiti posvátné knihy Židů, na Pentateuch se neosmělili.
b) Také ostatní knihy náleží době, do které se kladou, a spisovatelům, kterým se připisují. Tvořiť jeden souvislý celek; pozdější poukazují na předcházející.
Židé je vždycky za svaté Písmo považovali a proto je také do sbírky jeho zařazovali. Musili býti zajisté přesvědčeni o pravosti jejich tím více, když v nich mnoho žalob na židy samé jest obsaženo; na jejich vzpoury, modloslužbu, nestálost, nevěrnost a pod.
2. Knihy Starého zákona jsou neporušeny.
a) Porušení Pentateuchu bylo nemožno, poněvadž byl prvopis uložen vedle archy úmluvy a musil se každý rok sobotní o slavnosti stánků všemu lidu předčítati. Na něm byl založen všechen život náboženský i občanský u židův.
b) Rovněž i ostatní knihy Starého zákona byly pod dozorem všeho lidu.
Josef Flavius píše o nich: "Ačkoliv uběhlo tolik času, nikdo přec až dosud neodvážil se, aby buď něco přidal, nebo vynechal, nebo zjinačil; neboť všem židům vrozeno jest, aby knihy ty za svaté měli, při nich setrvali a za ně s radostí umřeli".
Židé měli takovou úctu k Písmu svatému, že sčítali i verše,i slova, ano i písmena. Také rozmnožováním opisů stávalo se čím dál tím nemožnějším nějaké porušení, zvláště když i nad přepisy tak se bdělo, že opis mající i jen dvě chyby na stránce musil být zničen.
3. Spisovatelé jsou hodnověrní.
a) Neboť píší o věcech, které na své oči viděli nebo na své uši slyšeli. Knihy své odevzdávají lidu, kterému se mají předčítati; nesměli tedy než pravdu psáti.
Mojžíš ve své první knize vypravuje ovšem události, jichž nebyl očitým svědkem, ale které přece mohl znáti z tradice, ježto při dlouhém věku patriarchů snadno neporušené se dochovaly na Mojžíše. Tak mohlo býti mezičlenův od Mojžíše zpět až na Adama jen asi pět; Adam žil ještě za Lamecha, Lamech žil ještě za Sema, Sem ještě za Isaka, Isak za Levi, Levi, předek Mojžíšův, žil ještě 86 v Egyptě s Jakubem; tey děd nebo praděd Mojžíšův, od něhož tento zprávy přijal, mohl je slyšeti od Levi.
b) Nejnovější výzkumy archeologické dotvrzují pravdivost událostí vypravovaných v Písmě svatém, zejména vykopávky v Assyrii a Babylonii a v Egyptě povstávají nyní jak z herobů svých, aby dosvědčovali podivuhodně pravdivost spisovatelů knih Starého zákona.
Námitka 1. Vypravování Mojžíšovo o stvoření světa v šesti dnech odporuje prý vědě.
Vyvrácení. Mojžíšovo vypravování nechce být vědecké; ono má za účel zjeviti, že Bůh stvořil svět z ničeho. Ostatně nynější stav vědy není ukončen a nemůže se tedy říci, že to vědě odporuje, ježto novými poznatky bývá často starší poznatek vyvrácen aneb opraven; věda už často sebe sama vyvrátila a tvrzení svá opravila.
Námitka proti jednotě pokolení lidského, dříve tak omílaná, nyní úplně unikla. Rozdíl plemen lidských není takový, aby vylučoval původ z jedněch prarodičův. Rostliny nebo zvířata jednoho druhu, žijíce pod různými podnebími a za různých okolností životních, během času jeví větší rozdíl mezi sebou, , než se jeví mezi plemeny lidskými. Nad to i věda svědčí nyní, že všecko lidstvo pochází od jedněch prarodičů (na př. filologie, poukazující na jednu prvotnou řeč; anatomie a fisiologie).
Námitka 2. Dlouhý věk u lidí před potopou jest prý nemožný vzhledem k našemu věku.
Vyvrácení. Dlouhý věk u lidí před potopou jest zcela vysvětlitelný neporušitelností tělesnou jakož i příznivými podmínkami tehdejší přírody - nechceme-li již nadpřirozeného působení Božího připustiti. Ostatně i dnes lidé dosahují vysokého stáří do 150 a více let. - Též u pohanů nalézají se pověsti o dlouhém věku a mohutnější přirozenosti u prvních lidí.
Námitka 3. Věda prý vyvrací vypravování o všeobecné potopě.
Vyvrácení. Naopak, opravdově vědecké bádání dosvědčuje potopy. Všeobecnost její může býti s dvojí stránky vykládána, vzhledem na lidi nebo vzhledem na zemi. Písmo svaté mluví o všeobecné potopě vzhledem na lidi.
Také i pověsti pohanské dosvědčují tradici o tom, na př. u Řeků, Indů, Babyloňanů a jiných. V těchto pověstech mluví se i o počtu 8 zachráněných, o arše, o ptácích vypuštěných atd.
Poznámka. Nejnověji zahájen byl boj proti zprávě Mojžíšově pod heslem "Bible a Babel" (Bibel und Babel - Delitzch). Na základě některých písemných klínových objevů prohlašovali někteří učenci, jako by byl Mojžíš sestavil zprávy své podle mythů babylonských. Poukazují na podobnost na př. zprávy o stvoření, potopě, na zákonník krále Hammurabiho atd. Rozdíl mezi vypravováním babylonským a zprávou Mojžíšovou jest ten, že tato je přesně historická na první pohled, kdežto ono bájeslovné, místu a duchu národa přizpůsobené.
Podobnost zpráv Mojžíšových (jako o potopě) s vypravováním babylonským jest pochopitelna a dá se vysvětliti tím, že zprávy takové udržovaly se tradicí; ano podobnost ta svědčí právě naopak pro věrohodnost zpráv Mojžíšových. Zákonník Hammurabiho podobá se prý desateru; i kdyby tomu tak bylo, že by byla podobnost nápadná, nebylo by divu, vždyť desatero jest výkladem zákona přirozeného, který do srdce všech lidí je vepsán. Ale zákon Mojžíšův ani vůbec nezávisí na zákonníku babylonském; vysvítá to z podstatných rozdílů, jež mezi nimi jsou; desatero jeví se jako zákon mravní, zákony však Hammurabiho nedbají stránky mravní - jsou to předpisy bezpečtnostní, trestní a obřadní.
Zjevení Boží rozeznáváme předkřesťanské a křesťanské.
Předkřesťanské zjevení Boží sahá od Adama až do narození Kristova a stalo se hlavně skrze Mojžíše a proroky. Křesťanské jest zjevení Boží, které se stalo skrze Krista a jeho apoštoly.
Obě zaznamenáno jest v Písmě svatém, a sice Starého zákona a Nového zákona.
1. Písmo sv. Starého Zákona obsahuje knihy dějepisné, naučné a prorocké.
Knih dějepisných jest 21, a to: 5 knih Mojžíšových (Pentateuch), kniha Josue, kniha Soudců, kniha Ruth, 4 knihy Královské, 2 knihy Kriniky, kniha Tobiášova, Esdrášova, Nehemiášova, kniha Judith, kniha Esther, 2 knihy Makkabejských.
Knih naučných jest 7, a to: Kniha Job, kniha Žalmů, kniha Přísloví, kniha Kazatel, Píseň písní, kniha Moudrosti a kniha Sírachova.
Knih prorockých jest 17, a to: Knihy velikých prorokův: Isaiáše, Jeremiáše s Baruchem, Ezechiele a Daniele; knihy malých proroků, kteří jsou: Oseáš, Joel, Amos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahun, Habakuk, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš a Malachiáš.
První sebrání knih těchto stalo se za Esdráše a sluje kánonem; jsou to knihy sepsané řečí hebrejskou a slují protokanonickými. Knihy, které později teprve přivtěleny byly, jsou psány řecky, neb aspoň v té řeči se dochovaly a slují deuterokanonickými.
2. Písmo svaté Nového zákona obsahuje taktéž knihy dějepisné, naučné a prorocké.
Knih dějepisných jest 5, a to 4 evangelia: sv. Matouše, sv. Marka, sv. Lukáše a sv. Jana, a Skutky apoštolské sv. Lukáše.
Knih naučných neboli epištol je 21, a to: 14 sv. Pavla a 7 katolických (obecných): sv. Jakuba (1), sv. Petra (2), sv. Jana (3) a sv. Judy (1).
Kniha prorocká jest jedna, a to: Zjevení sv. Jana (Apokalypse).
Knihy Nového zákona psány jsou řecky, až na evangelium sv. Matouše, které jest psáno hebrejsky.
3. Překlady Písma svatého jsou zvláště: Septuaginta a Vulgata. Septuaginta jest překlad řecký Starého zákona. Vul´gata jest překlad latinský celého Písma svatého.
Septuaginta sluje tak podle sedmdesáti učenců židovských, od nichž prý překlad pochází. Vulgata, tolik co obecně přijatý překlad, pochází od sv. Jeronyma.
4. Tyto knihy mohou dosvědčiti historickou pravdivost zjevení Božího, jen jsou-li a) pravé (autentické), b) neporušené a c) od hodnověrných mužů sepsané.
§ 12. Hodnověrnost knih Písma svatého Starého zákona.
Mluvíme-li o zjevení předkřesťanském, jedná se tu zvláště o knihy Mojžíšovy (Pentateuch); pak ovšem též o ostatní knihy Starého zákona.
1. Knihy Starého zákona jsou pravé, neboť náleží době, do které se kladou, a spisovatelům, kterým se připisují.
a) Knihy Mojžíšovy náleží době, které se připisují, to jest druhému tisíciletí př. Kristem. Na nich založeno jest židovství a také ono sahá do druhého tisíciletí př. kristem. Spisovatel na konci se udává, a to v takové souvislosti, že každé pozdější připsání je vyloučeno.
Řetěz stálé tradice o Pentateuchu vede až k dobám Mojžíšovým a jmenuje ho původcem, spisovatelem tohoto zákona. Když po zániku království israelského (721 př. Kristem) uvedení osadníci assyrští smísili se v bývalém království s pozůstalými israelity, utvořili národ nazývaný "Samaritány" a spolu náboženskou společnost, v níž Pentateuch Mojžíšův byl svatou knihou a jediným zákonem. Ani spisovatelé pohanští, ktří snažili se zlehčiti posvátné knihy Židů, na Pentateuch se neosmělili.
b) Také ostatní knihy náleží době, do které se kladou, a spisovatelům, kterým se připisují. Tvořiť jeden souvislý celek; pozdější poukazují na předcházející.
Židé je vždycky za svaté Písmo považovali a proto je také do sbírky jeho zařazovali. Musili býti zajisté přesvědčeni o pravosti jejich tím více, když v nich mnoho žalob na židy samé jest obsaženo; na jejich vzpoury, modloslužbu, nestálost, nevěrnost a pod.
2. Knihy Starého zákona jsou neporušeny.
a) Porušení Pentateuchu bylo nemožno, poněvadž byl prvopis uložen vedle archy úmluvy a musil se každý rok sobotní o slavnosti stánků všemu lidu předčítati. Na něm byl založen všechen život náboženský i občanský u židův.
b) Rovněž i ostatní knihy Starého zákona byly pod dozorem všeho lidu.
Josef Flavius píše o nich: "Ačkoliv uběhlo tolik času, nikdo přec až dosud neodvážil se, aby buď něco přidal, nebo vynechal, nebo zjinačil; neboť všem židům vrozeno jest, aby knihy ty za svaté měli, při nich setrvali a za ně s radostí umřeli".
Židé měli takovou úctu k Písmu svatému, že sčítali i verše,i slova, ano i písmena. Také rozmnožováním opisů stávalo se čím dál tím nemožnějším nějaké porušení, zvláště když i nad přepisy tak se bdělo, že opis mající i jen dvě chyby na stránce musil být zničen.
3. Spisovatelé jsou hodnověrní.
a) Neboť píší o věcech, které na své oči viděli nebo na své uši slyšeli. Knihy své odevzdávají lidu, kterému se mají předčítati; nesměli tedy než pravdu psáti.
Mojžíš ve své první knize vypravuje ovšem události, jichž nebyl očitým svědkem, ale které přece mohl znáti z tradice, ježto při dlouhém věku patriarchů snadno neporušené se dochovaly na Mojžíše. Tak mohlo býti mezičlenův od Mojžíše zpět až na Adama jen asi pět; Adam žil ještě za Lamecha, Lamech žil ještě za Sema, Sem ještě za Isaka, Isak za Levi, Levi, předek Mojžíšův, žil ještě 86 v Egyptě s Jakubem; tey děd nebo praděd Mojžíšův, od něhož tento zprávy přijal, mohl je slyšeti od Levi.
b) Nejnovější výzkumy archeologické dotvrzují pravdivost událostí vypravovaných v Písmě svatém, zejména vykopávky v Assyrii a Babylonii a v Egyptě povstávají nyní jak z herobů svých, aby dosvědčovali podivuhodně pravdivost spisovatelů knih Starého zákona.
Námitka 1. Vypravování Mojžíšovo o stvoření světa v šesti dnech odporuje prý vědě.
Vyvrácení. Mojžíšovo vypravování nechce být vědecké; ono má za účel zjeviti, že Bůh stvořil svět z ničeho. Ostatně nynější stav vědy není ukončen a nemůže se tedy říci, že to vědě odporuje, ježto novými poznatky bývá často starší poznatek vyvrácen aneb opraven; věda už často sebe sama vyvrátila a tvrzení svá opravila.
Námitka proti jednotě pokolení lidského, dříve tak omílaná, nyní úplně unikla. Rozdíl plemen lidských není takový, aby vylučoval původ z jedněch prarodičův. Rostliny nebo zvířata jednoho druhu, žijíce pod různými podnebími a za různých okolností životních, během času jeví větší rozdíl mezi sebou, , než se jeví mezi plemeny lidskými. Nad to i věda svědčí nyní, že všecko lidstvo pochází od jedněch prarodičů (na př. filologie, poukazující na jednu prvotnou řeč; anatomie a fisiologie).
Námitka 2. Dlouhý věk u lidí před potopou jest prý nemožný vzhledem k našemu věku.
Vyvrácení. Dlouhý věk u lidí před potopou jest zcela vysvětlitelný neporušitelností tělesnou jakož i příznivými podmínkami tehdejší přírody - nechceme-li již nadpřirozeného působení Božího připustiti. Ostatně i dnes lidé dosahují vysokého stáří do 150 a více let. - Též u pohanů nalézají se pověsti o dlouhém věku a mohutnější přirozenosti u prvních lidí.
Námitka 3. Věda prý vyvrací vypravování o všeobecné potopě.
Vyvrácení. Naopak, opravdově vědecké bádání dosvědčuje potopy. Všeobecnost její může býti s dvojí stránky vykládána, vzhledem na lidi nebo vzhledem na zemi. Písmo svaté mluví o všeobecné potopě vzhledem na lidi.
Také i pověsti pohanské dosvědčují tradici o tom, na př. u Řeků, Indů, Babyloňanů a jiných. V těchto pověstech mluví se i o počtu 8 zachráněných, o arše, o ptácích vypuštěných atd.
Poznámka. Nejnověji zahájen byl boj proti zprávě Mojžíšově pod heslem "Bible a Babel" (Bibel und Babel - Delitzch). Na základě některých písemných klínových objevů prohlašovali někteří učenci, jako by byl Mojžíš sestavil zprávy své podle mythů babylonských. Poukazují na podobnost na př. zprávy o stvoření, potopě, na zákonník krále Hammurabiho atd. Rozdíl mezi vypravováním babylonským a zprávou Mojžíšovou jest ten, že tato je přesně historická na první pohled, kdežto ono bájeslovné, místu a duchu národa přizpůsobené.
Podobnost zpráv Mojžíšových (jako o potopě) s vypravováním babylonským jest pochopitelna a dá se vysvětliti tím, že zprávy takové udržovaly se tradicí; ano podobnost ta svědčí právě naopak pro věrohodnost zpráv Mojžíšových. Zákonník Hammurabiho podobá se prý desateru; i kdyby tomu tak bylo, že by byla podobnost nápadná, nebylo by divu, vždyť desatero jest výkladem zákona přirozeného, který do srdce všech lidí je vepsán. Ale zákon Mojžíšův ani vůbec nezávisí na zákonníku babylonském; vysvítá to z podstatných rozdílů, jež mezi nimi jsou; desatero jeví se jako zákon mravní, zákony však Hammurabiho nedbají stránky mravní - jsou to předpisy bezpečtnostní, trestní a obřadní.
čtvrtek 15. listopadu 2018
Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (13)
§ 2. Svědomí předchozí.
Svědomí předchozí jest soud našeho rozumu o mravnosti zamýšleného činu. Chystajíce se totiž k činu nějakému, ať úkonu ať nekonu, srovnáváme čin ten s přikázáním, a tak soudíme o mravnosti toho činu, poznávajíce jej jakožto čin mravně dobrý nebo čin mravně zlý čili hříšný. Uvedeme příklady: Vědouce, že v neděli povinni jsme slyšeti mši svatou a vědouce, že dnes jest neděle, poznáváme tím svou povinnost slyšeti mši svatou. Vědouce, že není dovoleno přivlastniti si věci cizí a vědouce, že tato věc jest cizí věc, poznáváme, že bychom hřešili, kdybychom si tuto věc přisvojili.
Proto také má pro nás naše svědomí stejnou závaznost, jako zákon. Dler toho, zda zákon přikazuje nebo zakazuje nebo dovoluje, i svědomí naše přikazuje nebo zakazuje nebo dovoluje. Z toho plyne pravidlo:
Nehřeší, kdo koná něco, co ve svém předchozím svědomí pokládá za dobré nebo dovolené. Svědomí jest tedy ohlasem poznaného zákona. Hřeší, kdo koná něco, co ve svém předchozím svědomí pokládá za hřích. Dle toho, zda to pokládá za těžký či lehký hřích, hřeší těžce či lehce.
§ 3. Svědomí následné.
Svědomí následné jest soud našeho rozumu o mravnosti vykonaných našich činů. K tomu soudu pak se druží úvaha o následcích činů těch. Jestliže totiž vykonaný čin náš shoduje se s přikázáním, těšíme se z blahého citu vykonané povinnosti, máme dobré svědomí. Jestliže však čin náš poznanému přikázání odporuje, víme, že jsme hřešili; víra pak nás poučuje o následcích hříchu, a toto vědomí nás zejména po vykonaném těžkém hříchu naplňuje strachem, máme zlé svědomí. Strach ten pak dotud trvá, dokud jsme upřímným pokáním hřích ten a jeho následky nesmazali; když se tak stalo, tu vírou poučeni víme, že již nám není třeba strachovati se o spasení naše, máme opět klidné svědomí.
Jako předchozí, tak i následné svědomí posuzuje mravnost dle k činu hledícího přikázání. Z toho ovšem plyne, že soud svědomí předchozího a soud svědomí následného má souhlasiti. A dál-li se soud ve svědomí i předchozím i následném řádně a správně, nemůže ani jinak býti.
Přes to však přece někdy se stává, že svědomí předchozí a následné ve svém soudu o mravnosti činu se rozcházejí. Obyčejně děje se to tak, že to, co jsme ve svědomí předchozím pokládali za dovolené, pak ve svědomí následném uznáváme za hřích; může však i naopak býti.
Někdy jest takováto změna jen zdánlivou. Předchozí i následné svědomí shodují se v soudu svém. Ale před činem byl hlas vášní, náruživostí a vábivých pokušení tak silný, že přehlušil hlas svědomí předchozího. My jsme neslyšeli hlasu svědomí, poněvadž jsme ho slyšeti nechtěli. Když však po činu rozvaha se vrací, tu teprve zděšeni nasloucháme svědomí svému. V takovém případě ovšem nelze říci, že by předchozí svědomí bylo mlčelo, nebo jinak soudilo, než následné, nýbrž dlužno jen přiznati, že jsme před činem předchozího svědomí nedbali.
Jindy však v soudu svědomí předchozího a následného jest rozpor skutečný; tu pak ovšem důležito jest poznati příčinu tohoto rozporu.
Příčinou změněného soudu bývá obyčejně lepší a důkladnější poznání zákona a zralejší uvážení činu, ovšem teprve po činu. Tu platí zásada, že mravnost činu neřídí se svědomím následným, nýbrž jedině svědomím předchozím. Jestliže jsem tedy před činem po zralé úvaze čin svůj pokládal za dovolený nebo dobrý, jest jím také a zůstává dovoleným nebo dobrým. Nemění se ve hřích, i když jsem později nabyl poučení, že čin můj zákonu se příčí; bylo-li mé svědomí bludné, bylo nezaviněle bludné. Jestliže pak jsem před činem čin svůj pokládal za hřích, jest jím také a zůstává jím; na tom nic nemění, poučil-li jsem se později, že čin můj žádnému přikázání se nepříčí.
To mějtež na mysli, kdož teprve po činu v knihách hledají poučení nebo zpovědníka se táží, zda hřešili či nehřešili; měli se poučiti před činem, neboť po činu získaným poučením mravnost činu se nemění. Než přes to získané poučení přece není zbytečným; poslouží jim alespoň pro budoucnost.
Někdy však měníme soud ve svědomí následném, nemajíce k tomu žádného rozumného důvodu. Nejspíše stává se, že před činem jsme byli o správnosti a dovolenosti jeho úplně přesvědčeni, ale po činu někdy hned, někdy později, počínáme o dovolenosti jeho pochybovat, ba i domýšleti se, že jsme hřešili, aniž bychom mohli říci, proč nyní jinak soudíme než prve. Děje-li se tak častěji, jest to znamením úzkostlivosti čili skrupulosity, o níž promluvíme níže. Úzkostlivci budiž útěchou, že o mravnosti činu rozhoduje svědomí předchozí, nikoliv však následné.
Svědomí předchozí jest soud našeho rozumu o mravnosti zamýšleného činu. Chystajíce se totiž k činu nějakému, ať úkonu ať nekonu, srovnáváme čin ten s přikázáním, a tak soudíme o mravnosti toho činu, poznávajíce jej jakožto čin mravně dobrý nebo čin mravně zlý čili hříšný. Uvedeme příklady: Vědouce, že v neděli povinni jsme slyšeti mši svatou a vědouce, že dnes jest neděle, poznáváme tím svou povinnost slyšeti mši svatou. Vědouce, že není dovoleno přivlastniti si věci cizí a vědouce, že tato věc jest cizí věc, poznáváme, že bychom hřešili, kdybychom si tuto věc přisvojili.
Proto také má pro nás naše svědomí stejnou závaznost, jako zákon. Dler toho, zda zákon přikazuje nebo zakazuje nebo dovoluje, i svědomí naše přikazuje nebo zakazuje nebo dovoluje. Z toho plyne pravidlo:
Nehřeší, kdo koná něco, co ve svém předchozím svědomí pokládá za dobré nebo dovolené. Svědomí jest tedy ohlasem poznaného zákona. Hřeší, kdo koná něco, co ve svém předchozím svědomí pokládá za hřích. Dle toho, zda to pokládá za těžký či lehký hřích, hřeší těžce či lehce.
§ 3. Svědomí následné.
Svědomí následné jest soud našeho rozumu o mravnosti vykonaných našich činů. K tomu soudu pak se druží úvaha o následcích činů těch. Jestliže totiž vykonaný čin náš shoduje se s přikázáním, těšíme se z blahého citu vykonané povinnosti, máme dobré svědomí. Jestliže však čin náš poznanému přikázání odporuje, víme, že jsme hřešili; víra pak nás poučuje o následcích hříchu, a toto vědomí nás zejména po vykonaném těžkém hříchu naplňuje strachem, máme zlé svědomí. Strach ten pak dotud trvá, dokud jsme upřímným pokáním hřích ten a jeho následky nesmazali; když se tak stalo, tu vírou poučeni víme, že již nám není třeba strachovati se o spasení naše, máme opět klidné svědomí.
Jako předchozí, tak i následné svědomí posuzuje mravnost dle k činu hledícího přikázání. Z toho ovšem plyne, že soud svědomí předchozího a soud svědomí následného má souhlasiti. A dál-li se soud ve svědomí i předchozím i následném řádně a správně, nemůže ani jinak býti.
Přes to však přece někdy se stává, že svědomí předchozí a následné ve svém soudu o mravnosti činu se rozcházejí. Obyčejně děje se to tak, že to, co jsme ve svědomí předchozím pokládali za dovolené, pak ve svědomí následném uznáváme za hřích; může však i naopak býti.
Někdy jest takováto změna jen zdánlivou. Předchozí i následné svědomí shodují se v soudu svém. Ale před činem byl hlas vášní, náruživostí a vábivých pokušení tak silný, že přehlušil hlas svědomí předchozího. My jsme neslyšeli hlasu svědomí, poněvadž jsme ho slyšeti nechtěli. Když však po činu rozvaha se vrací, tu teprve zděšeni nasloucháme svědomí svému. V takovém případě ovšem nelze říci, že by předchozí svědomí bylo mlčelo, nebo jinak soudilo, než následné, nýbrž dlužno jen přiznati, že jsme před činem předchozího svědomí nedbali.
Jindy však v soudu svědomí předchozího a následného jest rozpor skutečný; tu pak ovšem důležito jest poznati příčinu tohoto rozporu.
Příčinou změněného soudu bývá obyčejně lepší a důkladnější poznání zákona a zralejší uvážení činu, ovšem teprve po činu. Tu platí zásada, že mravnost činu neřídí se svědomím následným, nýbrž jedině svědomím předchozím. Jestliže jsem tedy před činem po zralé úvaze čin svůj pokládal za dovolený nebo dobrý, jest jím také a zůstává dovoleným nebo dobrým. Nemění se ve hřích, i když jsem později nabyl poučení, že čin můj zákonu se příčí; bylo-li mé svědomí bludné, bylo nezaviněle bludné. Jestliže pak jsem před činem čin svůj pokládal za hřích, jest jím také a zůstává jím; na tom nic nemění, poučil-li jsem se později, že čin můj žádnému přikázání se nepříčí.
To mějtež na mysli, kdož teprve po činu v knihách hledají poučení nebo zpovědníka se táží, zda hřešili či nehřešili; měli se poučiti před činem, neboť po činu získaným poučením mravnost činu se nemění. Než přes to získané poučení přece není zbytečným; poslouží jim alespoň pro budoucnost.
Někdy však měníme soud ve svědomí následném, nemajíce k tomu žádného rozumného důvodu. Nejspíše stává se, že před činem jsme byli o správnosti a dovolenosti jeho úplně přesvědčeni, ale po činu někdy hned, někdy později, počínáme o dovolenosti jeho pochybovat, ba i domýšleti se, že jsme hřešili, aniž bychom mohli říci, proč nyní jinak soudíme než prve. Děje-li se tak častěji, jest to znamením úzkostlivosti čili skrupulosity, o níž promluvíme níže. Úzkostlivci budiž útěchou, že o mravnosti činu rozhoduje svědomí předchozí, nikoliv však následné.
čtvrtek 1. listopadu 2018
Litanie ke všem svatým.
Pane, smiluj se nad námi.
Kriste, smiluj se nad námi.
Pane, smiluj se nad námi.
Kriste uslyš nás.
Kriste vyslyš nás.
Otče s nebes, Bože, smiluj se nad námi.
Synu, Vykupiteli světa, Bože, smiluj se nad námi.
Duše svatý, Bože, smiluj se nad námi.
Svatá Trojice, jeden věčný Bože, smiluj se nad námi.
Svatá Maria, oroduj za nás.
Svatá Boží Rodičko, oroduj za nás.
Svatá Panno panen, oroduj za nás.
Svatý Michale, oroduj za nás.
Svatý Gabrieli, oroduj za nás.
Svatý Rafaeli, oroduj za nás.
Všickni svatí andělé i archandělé, orodujte za nás.
Všickni svatí blahoslavených duchův řádové, orodujte za nás.
Svatý Jene Křtiteli, oroduj za nás.
Svatý Josefe, oroduj za nás.
Všickni svatí patriarchové a proroci, orodujte za nás.
Svatý Petře, oroduj za nás.
Svatý Pavle, oroduj za nás.
Svatý Ondřeji, oroduj za nás.
Svatý Jakube, oroduj za nás.
Svatý Jene, oroduj za nás.
Svatý Tomáši, oroduj za nás.
Svatý Filipe, oroduj za nás.
Svatý Bartoloměji, oroduj za nás.
Svatý Matouši, oroduj za nás.
Svatý Šimone, oroduj za nás.
Svatý Tadeáši, oroduj za nás.
Svatý Matěji, oroduj za nás.
Svatý Barnabáši, oroduj za nás.
Svatý Lukáši, oroduj za nás.
Svatý Marku, oroduj za nás.
Všickni svatí apoštolové a evangelistové, orodujte za nás.
Všickni svatí učeníci Páně, orodujte za nás.
Všecka svatá neviňátka, orodujte za nás.
Svatý Štěpáne, oroduj za nás.
Svatý Vavřinče, oroduj za nás.
Svatý Vincenci, oroduj za nás.
Svatý Víte, oroduj za nás.
Svatý Václave, oroduj za nás.
Svatý Vojtěchu, oroduj za nás.
Svatý Sigmunde, oroduj za nás.
Svatý Jene Nepomucký, oroduj za nás.
Svatí Fabiáne a Šebastiáne, orodujte za nás.
Svatí Jene a Pavle, orodujte za nás.
Svatí Kosmo a Damiáne, orodujte za nás.
Svatí Gervasi a Prostasi, orodujte za nás.
Svatý Benedikte s bratřími, orodujte za nás.
Všickni svatí mučeníci, orodujte za nás.
Svatý Silvestře, oroduj za nás.
Svatý Ambroži, oroduj za nás.
Svatý Augustine, oroduj za nás.
Svatý Jeronyme, oroduj za nás.
Svatý Martine, oroduj za nás.
Svatý Mikuláši, oroduj za nás.
Svatý Norberte, oroduj za nás.
Svatí Cyrile a Metoději, orodujte za nás.
Všickni svatí biskupové a vyznavači, orodujte za nás.
Všickni svatí učitelové, produjte za nás.
Svatý Antoníne, oroduj za nás.
Svatý Benedikte, oroduj za nás.
Svatý Bernarde, oroduj za nás.
Svatý Dominiku, oroduj za nás.
Svatý Františku, oroduj za nás.
Svatý Prokope, oroduj za nás.
Všickni svatí kněží a jáhnové, orodujte za nás.
Všickni svatí mniši a poustevníci, orodujte za nás.
Svatá Máří Magdaléno, oroduj za nás.
Svatá Háto, oroduj za nás.
Svatá Lucie, oroduj za nás.
Svatá Anežko, oroduj za nás.
Svatá Cecilie, oroduj za nás.
Svatá Kateřino, oroduj za nás.
Svatá Anastasie, oroduj za nás.
Svatá Ludmilo, oroduj za nás.
Všecky svaté panny a vdovy, orodujte za nás.
Všickni svatí a světice Boží, orodujte za nás.
Milostiv nám buď. Odpusť nám, Pane.
Milostiv nám buď. Uslyš nás, Pane.
Ode všeho zlého, vysvoboď nás, Pane.
Od všelikého hříchu, vysvoboď nás, Pane.
Od hněvu Svého, vysvoboď nás, Pane.
Od náhlé a nenadálé smrti, vysvoboď nás, Pane.
Od úkladů ďábelských, vysvoboď nás, Pane.
Od hněvu, nenávisti i ode vší zlé vůle, vysvoboď nás, Pane.
Od ducha smilného, vysvoboď nás, Pane.
Od hromobití a záhubné bouřky, vysvoboď nás, Pane.
Od metly zemětřesení, vysvoboď nás, Pane.
Od moru, hladu a války, vysvoboď nás, Pane.
Od věčné smrti, vysvoboď nás, Pane.
Pro tajemství svatého vtělení svého, vysvoboď nás, Pane.
Pro příští své, vysvoboď nás, Pane.
Pro křest a svatý půst svůj, vysvoboď nás, Pane.
Pro kříž a umučení své, vysvoboď nás, Pane.
Pro smrt a pohřeb svůj, vysvoboď nás, Pane.
Pro svaté vzkříšení své, vysvoboď nás, Pane.
Pro podivné na nebe vstoupení své, vysvoboď nás, Pane.
Pro příští Utěšitele Ducha svatého, vysvoboď nás, Pane.
V den soudný, vysvoboď nás, Pane.
My hříšníci, Tě prosíme uslyš nás.
Abys nám odpustiti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.
Abys nám milostiv býti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.
Abys nás k pravému pokání přivésti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.
Abys svou svatou církev spravovati a zachovati ráčil, Tě prosíme uslyš nás.
Abys náměstka apoštolského i veškeren duchovní stav v svatém náboženství zachovati ráčil, Tě prosíme uslyš nás.
Abys nepřátele církve svaté ponížiti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.
Abys králům a knížatům křesťanským pokoj a svornost dáti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.
Abys všemu lidu křesťanskému pokoj a jednotu uděliti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.
Abys nás samých ve své svaté službě posíliti a zachovati ráčil, Tě prosíme uslyš nás.
Abys myslí našich k nebeským žádostem pozdvihnouti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.
Abys všem dobrodincům našim věčnými dobrými věcmi odplatiti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.
Abys duše naše, bratří, přátel a dobrodinců našich od věčného zahynutí vysvoboditi ráčil, Tě prosíme uslyš nás.
Abys úrody zemské dáti a zachovati ráčil, Tě prosíme uslyš nás.
Abys všem věrným zemřelým odpočinutí věčné dáti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.
Abys nás vyslyšeti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.
Synu Boží, Tě prosíme uslyš nás.
Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa. Odpusť nám Pane.
Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa. Uslyš nás Pane.
Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa. Smiluj se nad námi.
Kriste, uslyš nás.
Kriste, vyslyš nás.
Pane, smiluj se nad námi.
Kriste, smiluj se nad námi.
Pane, smiluj se nad námi.
Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení.
Ale zbav nás od zlého.
Modleme se:
Bože, jehož vlastností smilovati se a odpustiti jest, račiž pokornou modlitbu naši milostivě vyslyšeti, a vazeb hříchů dobrotivě nás zbaviti.
Rač, o Pane, na úpěnlivé volání naše ohled bráti a nad námi, jenž hříšnost svou vyznáváme, se smilovati, aby dobrotivostí Tvou žádoucího rozhřešení a pokoje nám se dostalo.
Osvědčuj nad námi nevýslovné milosrdenství své, o Bože, hříchů nás zbavuj, a od zasloužené pokuty ochraňuj.
Bože, jenž hříchem rozhněván, ale pokáním ukojen býváš, račiž na prosby naše shlédnouti a metlu hněvu svého, kterou jsme hříchy svými zavinili, od nás milostivě vzdáliti.
Bože, jenž nám spasitelná vnuknutí dáváš, v nás dobré úmysly vzbuzuješ, a nás k činům spravedlivým pobádáš, uděliž nám, čehož svět dáti nemůže, blahého pokoje, abychom prosti válečné hrůzy, v míru živi býti a přikázání Tvá volně plniti mohli.
Amen.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)