Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (1)

§ 1. Pojem a rozdělení apologetiky.

  Apologetika katolická jest nauka, která obhajuje pravdy víry katolické a vyvrací námitky proti nim činěné.

  Apologie (řec.) sluje obrana; apologeté slují obránci..

  Již v prvních dobách křesťanských bylo třeba náboženství křesťanského hájiti a námitky nepřátel vyvraceti. Spisovatelé, kteří to činili, slují apologety církevními.

  Takovými byli: sv. Justin (+166), sv. Irenej (+202), Tertulian (+240), Origenes (+254), sv Cyprian (+258) a jiní.

  Nepřáteli byli tehdy hlavně filosofové pohanští. V době přítomné třeba hájiti článků víry proti filosofům moderním.

  Pravdy víry katolické, proti nimž nejvíce útočeno jest, jsou zvláště: duchovost a nesmrtelnost duše lidské (materialisté a monisté); jsoucnost Boha a osobnosti jeho (atheisté a pantheisté); nadpřirozené zjevení Boží, na němž zakládá se náboženství křesťanské (positivisté a rationalisté); poslání církve katolické (protestanté).

  Jedná tedy apologetika katolická: 1. o duchovosti a nesmrtelnosti duše lidské; 2. o jsoucnosti a osobnosti Boží; 3. o nadpřirozeném zjevení Božím; 4. o náboženství křesťanském; 5. o církvi katolické.

  Prameny, odkud apologetika katolická čerpá své důvody, jsou vedle Písma svatého a tradice, především rozum, zkušenost a svědectví vědy a dějin.

I. O duši lidské

§ 2. Duše lidská jest duch

  Duchem rozumíme bytost nehmotnou, obdařenou rozumem a svobodnou vůlí. Duše lidská jest duch, neboť jest 1. nehmotná, 2. jest obdařena rozumem, 3. jest obdařena svobodnou vůlí.

  Hmotou rozumíme to, co se z částí fysických (atomů, molekulů) skládá a v ně se také rozložiti může. Hmotným sluje vše, co buď samo je hmotou, na př. kámen, rostlina, tělo zvířecí, tělo lidské; nebo co jen ve spojení s hmotou může existovati, na př. duše zvířecí.

  Nehmotnými pak slují bytosti, které hmotou nejsou, jako Bůh, andělé; nebo jsou-li s hmotou spojeny, přece i bez hmoty existovati mohou, jako duše lidské.

  I. Duše lidská jest nehmotná, t. j. není hmotou a může i bez těla existovati.

  1. Svědectví Písma svatého. Písmo svaté staví duši a tělo navzájem proti sobě jako dvě protivy. "Duch zajisté hotov jest, ale tělo nemocno" (Mat. 26, 41.). "Nebojte se těch, kteříž zabíjejí tělo, ale duše nemohou zabíti" (Mat. 10, 28.). - A stvrzuje existenci duše i  bez těla - po smrti: "A navrátí se prach do země, odkud byl, a duch navrátí se k Bohu, kterýž jej dal" (Kaz. 12, 7.). "Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého" (Luk. 23, 46.).

  2. Svědectví církve svaté. Církev vždycky učila, že duše lidská jest nehmotná, a rozeznává v člověku ducha od hmoty. Na sněmu 4. lateránském (1215) praví: "Bůh stvořil tvorstvo duchové i tělesné" (Kap. 1). Na sněmu vatikánském (1869) praví církev o přirozenosti lidské, že jest složena z ducha a hmoty (Sed. 3. o víře katol. k. 1).

  Svědectví rozumu. Také rozum poznává duchovnost duše lidské.

  a) Na těle svém dobře rozeznáváme jednotlivé části, ale své já, t. j. duši svou rozložiti nedovedeme, jest nerozložitelná - jednoduchá. Tělo se dle vědy stále vyměňuje ve svých molekulech, není totožné v každém období života; ale naše já zůstává týmž po celý život. - Mezi tělem a duší bývá často spor, což by nemohlo býti, kdyby duše byla hmotou jako tělo; např. odpírá-li si člověk hladovící pokrmu a. p.

  b) Duše nepodléhá zákonům hmotné přírody, na př. prostoru, času, tíže a p.

  Tak duše lidská myšlenkami přenáší se bez námahy od místa těla svého. Duše nestárne jako tělo. Duše neodpočívá, jest činna i ve spánku (sny).

  c) Činnost duše není omezena pouze na smysly, nýbrž nezávisle na nich vztahuje se i na věci čistě nehmotné, jako jsou pravda, dobro, krása; čas prostor, nekonečnost; Bůh, anděl a jiné. Žádá si věcí čistě duchovních, jako jsou ctnost, nesmrtelnost, čest, sláva a podobné.

  Zvíře jest odkázáno jen na vnímání smyslové, které tedy týkati se může jen věcí hmotných; na př. příjemné vždy je láká, nepříjemné vždy je odpuzuje. A zdá-li se někdy u zvířat jeviti jakási vyšší snaha, nevyplývá z mravného uvědomění, nýbrž prostě z pudu (instinktu); na př. láska k mladým. Nejlépe to viděti z toho, když mladí odrostou, láska a něžmá starostlivost starých úplně mizí a mláď stává se zcela cizí rodičům.

   II. Duše lidská obdařena jest rozumem. Rozum jest mohutnost duše, kterou myslí, soudí, pojmy tvoří; jí rozeznává věci i po stránce nehmotné, morální a esthetické.

  1. Svědectví Písma Svatého. Všecka místa v Písmě svatém, v nichž se vypravuje, že se Bůh zjevoval člověku a jej poučoval, předpokládají u člověka rozum. Avšak Písmo svaté i zřejmě praví: "Mně pak dal Bůh, bych mohl mluviti, jak smýšlím a prvé mysliti, jakž sluší o těch věcech, které mi se dávají" (Moudr. 7, 15.). "Tomu, kterýž mi dává moudrost, dám i slávu" (Sir. 51, 23.).

  2. Svědectví církve svaté. Církev nazývá duši lidskou "rozumnou duší", tedy rozumem obdařenou (Lateránský sněm 5. sed. 8; 1512).

  3. Svědectví vlastní zkušenosti. Zkušenost nás poučuje o rozumu takto:

  a) Člověk mluví, t. j. zvuky pojí v slabiky, slabiky v slova, slova pak spojuje u věty. Jimi vyjadřuje pojmy a soudy; musí míti tedy i mohutnost, která pojmy a soudy tvoří.

  Zvíře sice vydává zvuky, ale nečlánkuje jich v slabiky, slova, věty - nemluví. Nemá co by vyjadřovalo, nemá myšlenek, pojmů, netvoří soudů. Má jen představy věcí okolních, které budí v něm buďto úžas anebo strach, radost anebo bolest; a na vyjádření těch stačí mu pouhý zvuk (citoslovce).

  b) Člověk píše a čte, t. j. vymýšlí pro zvuky znaménka a se znaménky spojuje myšlenky. Tak tvoří literaturu, kterou přenáší myšlenky své na potomky a umožňuje pokrok kultury.

  Vykopávky v Assyrii, Babylonii, v Egyptě a jinde objevují nám celý myšlenkový svět těchto národův.

  c) Člověk má vědu a umění. Vědu s jejími úžasnými výzkumy a vždy novými vynálezy stvořil svým rozumem bádavým (spekulativním), umění pak vždy víc a více se rozvíjející rozumem obrazotvorným (fantasií).

  III. Duše lidská obdařena jest svobodnou vůlí. Svobodná vůle jest mohutnost duše, kterou člověk nenuceně volí sobě jednu  z různých věcí; rozhoduje se činit to neb ono, dobré nebo zlé, anebo vůbec nejednati.

  1. Svědectví Písma svatého. Všechna přikázání v Písmě svatém jsou důkazem svobodné vůle lidské. Kdyby člověk neměl svobodné vůle, bylo by nesmyslno jemu přikázání dávati. Ale Písmo svaté i zřejmě praví: "Budeš-li chtíti přikázání (jeho) zachovávati, a (budeš-li chtíti) na věky víru (jemu) libou činiti, zachovajíť tebe. Předložil tobě vodu i oheň: k čemu chceš, vztáhni ruku svou. Před člověkem jest život i smrt, dobré i zlé, co se mu bude líbiti, dáno bude jemu" (Sir. 15, 16 - 18.).

  2. Svědectví církve svaté a tradice. Na sněmu tridentském (1545 - 1563) zavrhla církev učení reformátorů 16. věku, kteří popírali svobodné vůle člověka po pádu Adamově, a prohlásila, že svobodná vůle člověka ani po hříchu Adamově ztracena nebo zhlazena nebyla (Sed. 6. k. 5.). - Sv. Jeronym (+420) praví: "S vůlí svobodnou stvořil nás Bůh, nebýváme ani ke ctnosti ani ke hříchu s nutností přitahováni."

  3. Svědectví rozumu. Rozum dotvrzuje, že člověk má svobodnou vůli, takto:

  a) U člověka jako u zvířete každý dojem smyslovými ústroji (čidly) přijatý přenáší se do mozku a vyvolává tu činnost odvetnou (= reakci), která odpovídá podráždění nervovému. Ale jen člověk, protože má svobodnou vůli, může tuto činnost zpětnou přerušiti nebo pozměniti. Na př. k mozkovým záchvěvům, jež by přirozeně vedly ke vzbuzení bolesti nebo hněvu, může odpověděti pohrdáním, lhostejností, radostí, úsměvem; jako apoštolové, jsouce mrskáni, radovali se, že jest jim pro jméno Ježíš trpěti (Sk. ap. 5, 41.).

  Pod nožem pitevním (při vivisekci) zvíře nemůže neprojeviti utrpení svého, ale člověk i divoch, když za živa jest od nepřítele skalpován, může utajiti muka - ba, posmívati se i katanu zdánlivou bezcitností.

  b) Vnitřní zkušenost naše svědčí, že při svém jednání nejsme nuceni, že jednáme svobodně a že bychom mohli jinak jednati, než jednáme. Víme, že ani násilím, ani hmotnými a jinými ztrátami nemůžeme býti k ničemu přinuceni, nechceme-li sami. (Stávky, vzpoury, revoluce.) Zásluha a vina, odměna a trest, chvála a hana, soudy a žaláře mají smysl jen tehdy, je-li člověku svobodná vůle. "Kde nutnost panuje, tam není ani trestu ani odměny" (sv. Jeronym).

  c) Rozdíl mezi dobrem a zlem jest možný jen tehdy, je-li tu svobodná vůle. Kde panuje nutnost, tam mizíá všeliký rozdíl mravní (jako u zvířat). "Přirozené není zlé."

  Hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení zákona Božího.

Protimodernistická přísaha

Česky

Já N.N. pevně uznávám a přijímám, v celku i v jednotlivostech, vše, co neomylným učitelským úřadem bylo definováno, stanoveno a prohlášeno, zvláště ony statě učení, které jsou v přímém rozporu s bludy naší doby. Za prvé - Nejprve vyznáváme, že je možno Boha s jistotou poznat a tedy i dokázat přirozeným světlem rozumu ze stvořených věcí (Řím.1, 20), tj. z viditelných děl stvoření, jako příčinu z účinku. Za druhé – připouštím a uznávám jako nezvratná znamení božského původu křesťanského náboženství činy Boží, obzvláště zázraky a proroctví, zevní to důkazy zjevení, a považuji je za zcela přizpůsobené chápavosti všech dob i lidí, tedy i doby naší. Za třetí – S neochvějnou vírou věřím, že Církev byla ustanovena samým a skutečným, historickým Kristem, když dlel mezi námi, za strážkyni a učitelku zjeveného Slova, a že je vybudována na Petru, knížeti hierarchie apoštolské, a na nepřetržitém sledu jeho nástupců. Za čtvrté – Upřímně přijímám učení víry, jak se nám dochovalo, vždy v tomtéž smyslu a týmiž slovy, skrze Apoštoly a pravověrné Otce, proto naprosto zavrhuji heretickou smyšlenku o vývoji dogmat, jako vykazujících postupně se měnící smysl, odlišný od toho, kterého se Církev přidržovala dříve, rovněž zavrhuji všechen blud, na základě kterého jsou podstrčeny filosofické nálezky místo pokladu víry předané Snoubence Kristově, - nebo že je postaveno svědomí lidské lidským úsilím poznenáhlu utvářené, které se má ustavičným pokrokem zdokonalovat. 4 Za páté – Neochvějně uznávám a upřímně vyznávám , že víra není slepým náboženským citem , vyvěrajícím z hlubokého podvědomí , pod tlakem srdce (citu) a sklonem vůle utvářeného , avšak skutečným rozumovým přisvědčením pravdě přijaté zevně slyšením, jimž , pro autoritu nejvýš pravdivého Boha, za pravdivé uznáváme, co od osobního Boha, Stvořitele a Pána našeho bylo vysloveno, doloženo a zjeveno. Pokud je na mně, s náležitou uctivostí a celou svou duší uznávám všechna zavržení, prohlášení a předpisy obsažené v encyklice Pascendi (Denz. 2071) a v dekretu Lamentabili (Denz. 2001), zvláště co bylo řečeno o historii dogmatu. Rovněž zavrhuji blud těch, kdož tvrdí , že víra Církví předkládaná může být v rozporu s historickou skutečností, a že dogmata v tom smyslu, jak jsou nyní chápána, se nedají uvésti v soulad s pravdivějšími počátky křesťanství. Odsuzuji a zavrhuji sentenci těch, kteří říkají, že vzdělanější křesťan vystupuje jako dvojí osoba, jednou jako věřící, jindy jako historik, jakoby historiku bylo dovoleno přidržovat se toho, co jest v rozporu s vírou věřícího, či směl utvářet premisy, na podkladě kterých by vyplývalo, že dogmata jsou buďto nepravdivá, nebo pochybná, pokud by nebyla popírána vůbec. Zavrhuji rovněž ten způsob rozkladu a výkladu Písma svatého, který pomíjí tradici Církve, analogii víry a normy Apoštolského Stolce, přidržuje se výkladu racionalistů, a textovou kritiku pojímá jakožto jedině správné a nejvyšší pravidlo, stejně nedovoleně jako opovážlivě. Mimo to zavrhuji sentenci těch, kteří zastávají, že ten, kdo učí historické theologii, nebo o těch věcech píše, musí odložit předpoklad, spočívající v přesvědčení o nadpřirozeném původu křesťanské tradice či o příslibu božské podpory k trvalému uchovávání všech zjevených pravd, že jest nutné vykládat Otce církevní jedině na podkladě vědeckém za vyloučení jakékoliv posvátné autority, a s takovou svobodou při soudu, s jakou je přistupováno k rozboru památek profánních. Všeobecně pak vyznávám, že jsem dalek onoho bludu, podle kterého modernisté tvrdí, že svatá tradice neobsahuje nic božského, či, což jest mnohem horší, přijímají vše v pantheistickém smyslu, tak, že nezůstane než prosté, holé faktum, které je nutné stavět na roveň údajům dějepisným: lidí totiž, kteří chtějí k výuce započaté Kristem, a skrze Apoštoly předané, pomocí vlastního přičinění svým důvtipem a svou schopností s postupem času přičiňovat. Proto se co nejpevněji přidržuji, a do konce svého života budu přidržovat víry Otců o bezpečném charismatu pravdy, které existuje a bude dále existovat v biskupském úřadě při apoštolské posloupnosti, ne aby se zastávalo to, co se zdá být lepší a vhodnější podle kultury toho kterého věku, ale aby nikdy jinak nebyla věřena a nikdy jinak chápána absolutní a neměnitelná pravda hlásaná Apoštoly od počátku. To slibuji, že věrně, úplně a upřímně budu zachovávat a nenarušeně střežit, že se nikdy neodchýlím ani při hlásání, či písemném podání. Tak slibuji, tak přísahám. V tom mě pomáhej Bůh a tato svatá Evangelia.



Latinsky

Ego N. N. Firmiter amplector ac recipio omnia et singula, quae ab inerranti Ecclesia magisterio definita, adserta ac declarata sunt, praesertim ea doctrinae capita, quae huius temporis erroribus directo adversantur. Ac primum quidem: Deum, rerum omnium principium et finem, naturali rationis lumine "per ea quae facta sunt" hoc est, per visibilia creationis opera, tamquam causam per effectus, certo cognosci, adeoque demonstrari etiam posse, profiteor. Secundo: externa revelationis argumenta, hoc est facta divina, in primisque miracula et prophetias admitto et agnosco tanquam signa certissima divinitus ortae christianae religionis, eademque tenea aetatum omnium atque hominum, etiam huius temporis, intelliegentiae esse maxime accommodata. Tertio: firma pariter fide credo Ecclesiam, verbi revelati custodem et magistram, per ipsum verum atque historicum Christum, cum apud nos degeret, proximo ac directo institutam eandemque super Petrum, apostolicae hierarchiae principem, eiusque in aevum successores aedificatam. Quarto: fidei doctrinam ab Apostolis per orthodoxos Patres eodem sensu eademque semper sententia ad nos usque transmissam, sincero recipio; ideoque prorsus reicio haereticum commentum evolutionis dogmatum, ab uno in alium sensum transeuntium, diversum ab eo, quem prius habuit Ecclesia; pariterque damno errorem omnem, quo, divino deposito, Christi Sponsae tradito ab eaque fideliter custodiendo, sufficitur philosophicum inventum, vel creatio humanae conscientiae, hominum conatu sensim efformatae et in posterum indefinito progressu perficiendae. Quinto: certissime teneo ac sincere profiteor, fidem non esse caecum sensum religionis e latrebis subconscientiae erumpentem, sub pressione cordis et inflesione voluntatis maraliter informatae, sed verum assensum intellectus veritati extrinsecus acceptae "ex auditu", quo nempe, quae a Deo personali, creatore ac Domino nostro dicta, testata et revelata sunt, vera esse credimus, propter Dei auctoritatem summe veracis. Me etiam, qua par est, reverentia subicio totoque animo adhaereo damnationibus, declarationibus, praescriptis omnibus, quae in Encyclicis litteris "Pascendi" et in Decreto "Lamentabili" continentur, praesertim circa eam quam historiam dogmatum vocant. Idem reprobo errorem affirmantium, propositam ab Ecclesia fidem posse historiae repugnare, et catholica dogmata, quo sensu nunc intelliguntur, cum verioribus christianae religionis originibus componi non posse. Damno quoque ac reicio eorum sententiam, qui dicunt christianum hominem eruditiorem induere personam duplicem, aliam credentis, aliam historici, quasi liceret historico ea retinere, quae credentis fidei contradicant, aut praemissas adstruere, ex quibus consequatur, dogmata esse aut falsa aut dubia, modo haec directo non denegentur. 3 Reprobo pariter eam Scripturae sanctae diiudicandae atque interpretandae rationem, quae, Ecclesiae traditione, analogia fidei et Apostolicae Sedis normis posthabitis, rationalistarum comentis inhaeret, et criticem textus velut unicam supremamque regulam haud minus licenter quam temere amplectitur. Sententiam praeterea illorum reicio, qui tenent, doctori disciplinae historicae theologicae tradendae aut iis de rebus scribenti seponendam prius esse opinionem ante conceptam sive de supernaturali origine catholicae traditionis, sive de promissa divinitus ope ad perennem conservationem uniuscuiusque revelati veri; deinde scripta Patrum singulorum interpretanda solic scientiae principiis, sacra qualibet auctoritate seclusa, eaque iudicii libertate, qua profana quaevis monumenta solent investigari. In universum denique me alienissimum ab errore profiteor, quo modernistae tenent in sacra traditione nihil inesse divini, aut, quod longe deterius, pantheistico sensu illud admittunt, ita ut nihil iam restet nisi nudum factum et simplex, communibus historiae factis aequandum: hominum nempe sua industria, solertia, ingenio scholam a Christo eiusque Apostolis inchoatam per subsequentes aetates continuantium. Haec omnia spondeo me fideliter, integre sincereque servaturum et inviolabiliter custoditurum, nusquam ab iis sive in docendo sive quomodolibet verbis scriptisque deflectendo. Sic spondeo, sic iuro, sic me Deus adiuvet et haec sancta Dei Evangelia.

Litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu

Pane smiluj se nad námi.

Kriste smiluj se nad námi.

Pane smiluj se nad námi.

Kriste uslyš nás.

Kriste vyslyš nás.

Otče s nebes, Bože, smiluj se nad námi.

Synu Vykupiteli světa, Bože, smiluj se nad námi.

Duchu Svatý, Bože, smiluj se nad námi.

Svatá Trojice, jeden Bože, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, Srdce Syna věčného Otce, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo,v lůně panenské Matky Duchem Svatým utvořené, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, se Slovem Božím podstatně spojené, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, neskonale velebné, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, svatý chráme Boží, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, stánku Nejvyššího, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, dome Boží a bráno nebeská, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, výhni láskou planoucí, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, schránko spravedlnosti a lásky, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, plné dobroty a lásky, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, hlubino všech ctností, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, veškeré chvály nejhodnější, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, králi a střede všech srdcí, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo,, v němž jsou všechny poklady moudrosti a umění, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, v němž přebývá veškerá plnost božství, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, v němž se Otci dobře zalíbilo,smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, z jehož plnosti jsme všichni obdrželi, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, touho pahorků věčných,  smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, trpělivé a neskonale milosrdné, smiluj se nad námi.

srdce Ježíšovo, bohaté ke všem, kteří tě vzývají, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, prameni života a svatosti, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, smíření za naše hříchy, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, potupami nasycené, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, pro nepravosti naše ztrýzněné, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, až k smrti poslušné, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, kopím probodené, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, prameni veškeré útěchy, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, živote náš a naše vzkříšení, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, pokoji a smíre náš, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, za hříšníky obětované, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo,spáso v tebe doufajících, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, naděje v tobě umírajících, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, rozkoši všech svatých, smiluj se nad námi.

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, odpusť nám Pane.

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, vyslyš nás Pane.

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

Ježíši tichý a pokorný Srdcem.

Učiň naše srdce podle Srdce svého.

Modleme se: Všemohoucí, věčný Bože, pohleď na Srdce svého přemilého Syna, jakož i na chvály a dostiučinění, které ti jménem hříšníků podává, a prosícím o tvé slitování milostivě uděl odpuštění ve jménu téhož Syna svého Pána našeho Ježíše Krista, jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého, Bůh, na věky věkův.

Amen.

Zásvětná modlitba k Nejsvětějšímu Srdci Páně

  Nejsvětější Srdce Ježíšovo, Tys projevilo svaté Markétě Marii přání kralovat nad křesťanskou společností kněží a věřících. My tedy dnes přicházíme, abychom se odevzdali cele Tvé službě slavnostním zasvěcením a abychom prohlásili tvou neomezenou vládu nad naší duchovní rodinou.
  Od nynějška chceme žít životem Tvým, chceme v srdci svém pěstovat ctnosti, za něž jsi přislíbilo pokoj už v tomto životě, chceme se bedlivě varovati ducha světského, jejž Ty zavrhuješ. Vládni nad naším rozumem prostotou naší víry, vládni nad naším srdcem láskou bez výhrady, kterou srdce naše bude planouti pro Tebe a jejíž plamen budeme živiti častým svatým přijímáním.
  Božský Pastýři duší, veď naše shromáždění, žehnej našim duchovním snahám a podnikům naší duchovní rodiny. Kéž všichni věřící této tebe poznají a slyší Tvůj hlas a jsou mezi sebou jednotni!
  Zachovej a rozmnožuj v nás víru, naději a hlavně lásku! Posvěcuj naše duše, vtiskni jim lásku k Tvým svatým přikázáním. Buď naším vůdcem na nebezpečných cestách tohoto světa, naší útěchou v bolestech, naším útočištěm v pronásledování a naším obráncem proti branám pekelným.
  Především pak, ó Dobrý Pastýři, jenž jsi dal život svůj za ovce své, zapřísaháme Tě pro drahocennou krev, kterou jsi prolil za nás, vlij svou lásku tak hluboko v naše srdce, abychom nikdy nemohli ani Tě urážeti, ani na Tebe zapomínati, ani od Tebe se odloučiti!
  Když Tě budeme milovat, Tobě sloužit a Tebe oslavovat na tomto světě, dej abychom se všichni shledali opět spojeni v nebi, kde bude jen jediný Pastýř a jediný ovčinec, abychom tam v Tobě a skrze Tebe navěky milovali Otce, Syna a Ducha Svatého.
  Kéž neposkvrněné Srdce Panny Marie a slavný patriarcha svatý Josef Ti přednesou toto zasvěcení a nám je připomínají po všechny dny našeho života.
  Budiž velebeno Nejsvětější Srdce Ježíšovo, Srdce našeho Krále a Otce!
  Amen.

Nepřítelova síla - satanistické sekty.

  Done Gabrieli, takto zápasit se zlým duchem jste začal před více než dvaceti lety. Narostla síla protivníka v tomto období, anebo spíše zeslábla?

  Protivníkova síla je pořád stejná, protože ďábel se nemění. Ovšem mnohem víc se mu otevírají dveře. Dříve se rozhodně nepraktikoval okultismus tak jako dnes. Sám slovem "okultismus" označuji magické praktiky, spiritistické sedánky, satanistické sekty a tak dále. Když lidé pravidelně chodívali do kostela, modlili se, když rodinné vazby dobře fungovaly, byla situace výrazně jiná. Uvědomujeme si, co se děje s naší společností? Mladí lidé klidně žijí spolu a nezajímá je nejen svátost manželství, ale dokonce ani civilní sňatek. Homosexuálové se dožadují legalizace svého svazku na úrovni rodiny a usilují o adopce dětí. Dospělo se k takovým absurdnostem, které byli za mého mládí něčím nemyslitelným.
  Magické praktiky, okultismus a spiritismus otvírají zlému duchu brány dokořán. Jakmile se vrata otevřou, má zlý duch volnou ruku. Není silnější, má jenom mnohem větší manévrovací prostor. Pomyslete jenom na to, kolik lidí se dobrovolně zasvěcuje satanovi. Je jich opravdu velmi mnoho. Musím častěji spalovat ony lístečky, na nichž po zasvěcovací formuli následuje: dej mi tohle, dej mi tohle, dej mi tohle... Poskytni mi bohatství. Dej mi zakoušet slasti. Toužím po úspěchu. A zlý duch to člověku dopřeje, nechá si však za to zaplatit strašnou cenu, uloupí mu duši. Nemůžeme mluvit o posedlosti, protože v těchto případech má ďábel ve vlastnictví člověkovu duši, neboť ti lidé se svobodně rozhodli, že mu jí odevzdají. Nezapomínejme, že zlý duch se svou vlastní mocí nikdy nedostane k lidské duši. Může působit tělesná soužení, nikdy se nemůže opanovat lidskou duši. Duše se zmocní tehdy, když mu ji člověk otevře a souhlasí s tím.
  Lístky o nichž jsem se zmínil, mi přinášejí sami lidé, kteří se satanovi zasvětili. Posléze se ale zhrozili toho, co udělali. Je nesmírně svízelné opustit satanistickou sektu. Podle některých svědectví v USA mohou toho, kdo opustí satanistickou sektu, bývalí společníci zavraždit. Platí tedy, že i ti, kdo jsou uvnitř oněch sekt, žijí v hrozném strachu o vlastní život.

Z knihy Vítězit Boží mocí od P. Gabriela Amortha

Ranní modlitba

  Bože, Bože můj! Hned z rána Tebe vzývám! Jako jelen touží po pramenu, tak duše má žízní po Tobě, pramenu živém! Kdy půjdu, abych se octnul(a) před obličejem Tvým?
  Sláva Tobě, Otče věčný pro jednorozeného Syna Tvého, že Tebou procitl(a) jsem k světlu novému. O požehnejž tuto svatou hodinu ranní srdce mého, kteréž jsi byl stvořil k své cti a k mé blaženosti, abych s neposkvrněným srdcem sloužil(a) nestvořené velebnosti Tvé, a toho vznešeného cíle dosíci mohl(a) , k němuž povolán(a) jsem Tvým neskončeným milosrdenstvím!
  S pokorou nejvyšší  obětuji velebnosti Tvé duši svou se všemi silami jejími, své tělo se všemi jeho smysly a srdce své se všemi žádostmi jeho. Ostříhej Pane, těchto darů mých a posvětiž mne, abych v dokonalosti chodil(a) před vševidoucím obličejem Tvým!
  Zachovejž, o můj Bože a lásko má, duši mou k obrazu svému stvořenou, aby žádným hříchem Teve nehněvala; uzavři ústa má, aby ničeho nemluvili, co by se nelíbilo nejvyšší velebnosti Tvé a odvrať nohu mou od cest hříšníků!
  Děkuji z hlubokosti celého srdce svého božskému milosrdenství Tvému, že bez zásluh mých povolal jsi mne k víře ve svaté světlo Tvé; a k neustálému díkůčinění obětuji Tobě tu nejsvětější oběť těla a krve Krista Ježíše, jednorozeného Syna Tvého na všech oltářích, na nichž nes tato oběť velebná přináší se Tobě, Otci nebeskému. Také pokorně Tě vzývám, abys účastna(u) mne učinil všech milosrdenství, za Tvým neskončeným milosrdenstvím z této oběti plynoucích.
  Vyslyš, o Pane milostivě modlitby Své Církve na zemi, jejížto údem nejmenším i já jsem milosrdenstvím Tvým. Ze srdce zavírám se do modliteb činěných k Tobě, Otci milosrdenství, za všechny bídné hříšníky(ce), bych milosti nalezl(a) před svatým obličejem Tvým.
  I spojuji všecka svá myšlení, slova a skutky své se svatými myšlenkami, slovy a skutky jednorozeného Syna Tvého, božského Pána a Spasitele mého. Očisť, o Bože, úmysl můj, abych tento den, milosrdenstvím Tvým mi propůjčený, strávil(a) k Tvé božské cti, ku prospěchu a vzdělání svého bližního a k svému spasení.
  Opatruj také, o milosrdný Otče, pod křídly své laskavosti, všech doufajících ve Tvé svaté jméno; zvláště pak těch, s nimiž žiji podle zřízení Tvé božské prozřetelnosti. Dej ať nám všem svítí světlo milosti Tvé, abychom srdcem přímým hledajíce Tě, Tvé božské velebnosti se zalíbili životem pobožným. Požehnej mne, o Bože, sladkou rosou milosti Své, aby nevyschlo srdce mé při denní mé práci a pozdvihuj začasté k Sobě duši mou, abych co dítě s láskou byl(a) Tebe pamětliv(a), nezapomínaje, že jen krátce zde pobudu.
  S vítězoslavnou svatou církví Tvou žádám, o nebeský Otče, sloužiti Tobě všemi skutky svými a prosím všech obyvatelů nebeského Jeruzaléma, aby za mne chválili božskou velebnost Tvou, a čeho veliké mé chudobě se nedostává, aby doplnili dokonalou chválou svou.
  Panno požehnaná, matko Boha mého! Pod mateřskou ochranu Tvou poroučím tělo své a duši, s úplnou důvěrou volaje k Tobě o svatou mocnou přímluvu Tvou. Pohledniž dolů s nebeské výsosti, o matko čistoty, jenž jsi nalezla milost a milujících tebe duší ochraňuj od úkladů světa, nepřítele a vlastního těla. Uč mne vstupovati do svatých šlépějí Tvých a jiskrou plamenné lásky Svě zapal srdce moje, abych s tělem neposkvrněným sloužil(a) božskému Synu Tvému a čistým srdcem se Jemu zalíbil(a).
  O přeslavní Svatí Boží, kteří jste vítězně přemohli kníže temnosti, vábení světa a všeckny zápasy těla a krve, zvláště pak Ty, můj patrone svatý, jenž jsi mi na křtu svatém za přímluvce a za příklad křesťanských ctností dán byl, orodujte za mne, abych milostí Boží a krásným příkladem vaším boj tohoto smrtelného života udatně bojuje, někdy obdržel(a) korunu odplaty v říši věčné.
  Svatý anděli, milosrdenstvím Božím mně na této pouti života mého k ochraně daný! Pod Tvou ochranu svatou poroučím sebe s myslí důvěrnou. Osvěť, ochraň a veď mne dnes, abych uposlechl(a) svatých vnuknutí Tvých a v poslední života hodině za Tvou ochranou a přímluvouz byl(a) přijat(a) do kůru duchů blažených.
  Čest a sláva budiž Otci i Synu i Duchu Svatému, jakož byla na počátku, tak i nyní až na věky věkův.
  Amen.
  Otče náš..., Zdrávas Maria..., Věřím v Boha...

Modlitba proti satanovi a vzpurným andělům vzniklá na popud Svatého otce Lva XIII.

Slavný kníže nebeského vojska,

svatý archanděli Michaeli,

braň nás v boji proti zlým mocnostem a silám,

proti vládcům světa temnoty, proti zlým duchům v ovzduší.

Přijď na pomoc lidem, které Bůh stvořil k svému obrazu a podobě

a vykoupil je za velikou cenu ze satanova otroctví.

Tebe ctí svatá Církev jako svého strážce a ochránce,

tobě svěřil Bůh vykoupené duše,

abys je přiváděl do věčné blaženosti.

Pros Boha pokoje, ať pod našima nohama zdrtí satana,

aby už nemohl držet lidi v zajetí a škodit církvi.

Přednes naše modlitby před tváří Nejvyššího,

aby nás zahrnul svým milosrdenstvím.

Uchop draka, starého hada, kterým je ďábel a satan, a spoutaného jej svrhni do propasti,

aby už nikdy nesváděl národy.

Amen.

BULA z Boží milosti papeže Pia IV. Iniunctum nobis ze dne 13.11.1564 o formě přísahy vyznání víry

Pius, biskup, služebník služebníků Božích, na věčnou věci památku.

Nám uložený úřad apoštolské služby vyžaduje, abychom to, co všemohoucí Pán ráčil vdechnout svatým Otcům shromážděným v jeho jménu k prozřetelnému řízení jeho církve, bez váhání spěchali následovat k jeho chvále a slávě. Když tedy podle rozhodnutí tridentského koncilu všichni, kteří do budoucna budou stát v čele katedrálních a vyšších kostelů, kteří budou držet dignáty, kanonikáty nebo jakákoli jiná církevní obročí spojená s péčí o duše, budou povinni učinit veřejné vyznání pravé víry a slíbit a odpřísáhnout, že setrvají v poslušnosti římské církvi, My si přejeme, aby totéž zachovali také řeholníci v klášterech, konventech, domech na jakýchkoli jiných místech řeholníků, ať by byli z kteréhokoli řádu, i vojenského, a ať by nesli jakékoli jméno, nebo označení. A aby nikdo nepostrádal Naši péči o to, aby bylo všemi jednotně skládáno vyznání jedné a téže víry a aby všem byla známa jeho jediná a jistá forma, nařizujeme, aby tato forma, takto označená, byla vyhlášena ve všech národech přejata a zachovávána všemi jichž se to z rozhodnutí koncilu týká, jakož i výše řečenými osobami, a z apoštolské autority tímto listem přísně nařizujeme, aby se pod tresty stanovenými tímto koncilem pro přestupníky slavnostně vyznávala víra jen podle této a žádné jiné formy, a to následujícího obsahu:

  Já, N., pevnou vírou věřím a vyznávám všechno i jednotlivě, co je obsaženo ve vyznání víry, jehož užívá Svatá římská církev, totiž:

  Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky. Bůh z Boha, Světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha. Zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha Svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce a znovu přijde ve slávě soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha Svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu, svatou, katolickou, apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení z mrtvých a život budoucího věku. Amen.

  Pevně uznávám a vyznávám apoštolské a církevní tradice i ostatní podání a ustanovení této církve. Rovněž uznávám Písmo svaté podle toho smyslu, který držela a drží svatá Matka církev, jíž přísluší rozhodovat o pravém smyslu a výkladu svatých Písem, a nebudu ho nikdy užívat a vykládat jinak, než podle jednomyslného souhlasu Otců.

  Rovněž vyznávám, že Ježíšem Kristem, naším Pánem, bylo v pravdě a ve vlastním smyslu ustanoveno sedm svátostí Nového zákona, jež jsou nutné k spáse lidského rodu, třebaže ne všechny každému člověku, totiž křest, biřmování, eucharistie, pokání, poslední pomazání, svěcení a manželství, které přinášejí milost, a že z nich nelze bez urážky Boha opakovat křest, biřmování a svěcení.

  Rovněž přijímám a uznávám katolickou církví přejaté a schválené obřady pro slavnostní udělování výše řečených svátostí. Uznávám a přijímám všechno i jednotlivě, co bylo na posvátné tridentské synodě definováno a vyhlášeno o prvotním hříchu a o ospravedlnění. Rovněž vyznávám, že ve mši je Bohu přinášena pravá, vlastní a smírná oběť za živé i zemřelé, a že v nejsvětější eucharistii je pravdivě, skutečně a podstatně přítomno tělo a krev spolu s duší a božstvím našeho Pána Ježíše Krista a že dochází k proměně celé podstaty chleba v tělo a celé podstaty vína v krev, již katolická církev nazývá přepodstatněním. Vyznávám, že také pod jednou způsobou je přijímán celý a úplný Kristus a pravá svátost.

  Pevně přijímám, že existuje očistec a že duše v něm držené jsou podporovány přímluvami věřících; podobně že svaté kralující spolu s Kristem, je třeba ctít a vzývat, že oni se za nás modlí k Bohu a že je třeba uctívat jejich ostatky. Pevně vyznávám,, že je třeba mít a uchovávat obrazy Krista a Bohorodičky povždy Panny, jakož i jiných svatých a prokazovat jim patřičnou čest a úctu; že Kristus také přenechal církvi moc odpustků, a stvrzuji, že jejich užívání je pro křesťanský lid velmi spasitelné. Uznávám, že Svatá a apoštolská římská církev je Matkou a učitelkou všech církví; a římskému biskupovi, nástupci blaženého knížete apoštolů Petra a náměstku Ježíše Krista, slibuji a přísahám pravou poslušnost. Také bez pochybností přijímám a vyznávám všechno ostatní, co bylo předáno, definováno a prohlášeno posvátnými kánony a obecnými sněmy, a zvláště posvátnou synodou tridentskou; a současně všechno, co by tomu odporovalo, a jakékoli bludy církví zavržené také já odsuzuji a odvrhuji. A já N., slibuji a zavazuji se a přísahám, že tuto pravou katolickou víru, mimo niž nikdo nemůže být spasen, kterou tímto dobrovolně vyznávám a pravdivě držím, budu až do posledního dechu (s Boží pomocí) co nejpevněji držet a vyznávat a že, nakolik bude na mně, budu pečovat o to, aby od mých podřízených nebo od těch, o něž péče mi byla v mém poslání svěřena, byla držena, vyučována a hlásána. Tak ať mi pomáhá Bůh a tato svatá Boží evangelia.

  Chceme pak, aby tento list byl obvyklým způsobem přečten v Naší apoštolské kanceláři. A aby všem byl snáze seznatelný, aby byl vepsán do jejího kvinterna a rovněž aby byl vytištěn.

  Nikomu z lidí nechť tedy vůbec není dovoleno tento list vzešlý z Naší vůle a příkazu napadat, nebo odvážit se opovážlivě mu odporovat. Kdyby se o to však někdo pokusil, nechť si je vědom, že propadne hněvu všemohoucího Boha a jeho blažených apoštolů Petra a Pavla.

  Dáno v Římě u svatého Petra roku vtělení Páně tisícího pětistého šedesátého čtvrtého, 13. dne měsíce listopadu, v pátém roce Našeho pontifikátu.

  Fed. kard. Caesius

  Caes. Glorierius

  Výše uvedený list byl přečten a zveřejněn v Římě v apoštolské kanceláři roku vtělení Páně tisícího pětistého šedesátého čtvrtého, v sobotu šestého dne měsíce prosince, v pátém roce pontifikátu našeho přesvatého Otce v Kristu a pána, pana papeže Pia IV.

  A. Lomellinus, kustod.

Tridentský koncil o skutečné přítomnosti našeho Pána Ježíše Krista ve svátosti nejsvětější eucharistie.

  Nejprve svatá synoda učí a otevřeně a jasně vyznává, že ve vznešené svátosti eucharistie po konsekraci chleba a vína je náš Pán Ježíš Kristus, pravý Bůh a člověk, pravdivě, skutečně a podstatně přítomen pod způsobou těchto viditelných věcí; neodporuje si totiž navzájem, že sám náš Spasitel sedí navždy po otcově pravici na způsob přirozené existence, a že je nicméně na mnoha jiných místech pro nás svátostně přítomen svou podstatou, a to tím způsobem bytí, který sice sotva můžeme vyjádřit slovy, které však můžeme následovat rozumem osvíceným vírou a v nějž máme co nejpevněji věřit: to totiž zcela otevřeně vyznávali všichni naši předkové, kteří kdy patřili k pravé Kristově církvi, když pojednávali o této nejsvětější svátosti: že tuto tak obdivuhodnou svátost ustanovil náš Vykupitel při poslední večeři, když po požehnání chleba a vína jasnými a zřetelnými slovy dosvědčil, že jim daruje své vlastní tělo a svou krev. Tato slova, která byla připomenuta svatými evangelisty a poté zopakována svatým Pavlem, mají onen vlastní a zcela jasný význam, podle něhož je chápali Otcové. Je proto naprostou potupou, jestliže je někteří svárliví a zkažení lidé překrucují ve fiktivním a obrazném smyslu, jímž se popírá pravdivost těla a krve Kristovy, proto veškerému chápání církve, která jakožto sloup a pevnost pravdy tyto smyšlené báchorky bezbožných lidí odsoudila jako satanské výmysly a s vděčnou myslí a vzpomínkou uznává toto vynikající dobrodiní Kristovo.

  Kdo by popíral, že ve svátosti nejsvětější eucharistie je pravdivě, skutečně a podstatně přítomno tělo a krev spolu s duší i božstvím našeho Pána Ježíše Krista a tím i celý Kristus, a prohlašoval by, že je v ní přítomen pouze na způsob znamení nebo obrazně nebo svou silou, ten nechť je vyobcován.

Nejsvětější Trojice v Písmu svatém

  Pravdou o Bohu ve třech osobách vyvrcholilo zjevení Boha lidem. V tomto největším tajemství, jež nemá analogie ve věcech stvořených, odkázán je lidský rozum více než kde jinde na Písmo
svaté a na učení Církve. Při něm je u věřícího více patrné, že toto tajemství prostě přijímají tak, jak bylo zjeveno. Zde je podáváno jen to, co o Trojici je zjeveno v Bibli.
  I. Starý zákon není doba zjevení tohoto tajemství. Tehdy šlo nejprve o to, aby víra v jednoho Boha byla zachována neporušena. Starozákonní knihy ukazují až příliš jasně neustálý boj o víru v jednoho Boha, boj, který se přiostřil ve vyhnanství. Tehdy hrůzou před polytheismem tím houževnatěji se drželi víry v jednoho Boha, Když potom Ježíš Kristus opravoval některá nařízení starozákonní, nikdy se nevyjádřil, že opravuje jejich víru v Boha. Na otázku, které je první přikázání, odpověděl z Dt 6, 4: »Slyš, Izraeli, Pán Bůh tvůj je jediný Bůh« (Mk 12, 29), Zjevení Trojice patří až jemu. Tím ovšem není řečeno, že St, zákon na tuto pravdu ani nepřipravoval jakýmsi naznačováním, na př, trojím »Svatý, svatý, svatý« (u Is 6, 8). Více ještě učením o moudrostí, která je představována
zpodstatnělá: »Je totiž výdech moci Boží a je takřka čistý výron slávy všemohoucího Boha - je odlesk světla věčného, neposkvrněné zrcadlo síly Boží a obraz dobrotivosti jeho« (Moudr 25, 26), »Já jsem z úst Nejvyššího vyšla, prvorozená všeho stvoření« (Sír 24, 5; Přís 8, 22. 23). V těchto a podobných místech může křesťan, osvícený zjevením Evangelia, spatřovati naznačené tajemství Trojice.
  II. Nový zákon. Jíž při křtu Páně se vlastně událo zjevení Trojice. Duch Boží v podobě
holubice přicházel na Krista a s nebe se ozval hlas; »Ten to jest Syn můj milý, v něm se mí zalíbilo« (Mt 3, 16. 17; Mk 1, 10. 11; Lk  3, 22). Než i když se připustí, že svědky toho byli i jiní kromě
Jana Křtitele, sotva v tom pochopili pravdu o Bohu ve třech osobách. Vždyť sami apoštolé byli Kristem jen poznenáhlu uvádění do tohoto tajemství.
  1. Zjevení Kristova vztahu k Bohu jako Syna k Otci.
  a) Po zázračném zahrnutí ryb Petr, padnuv Ježíšovi k nohám, pravil: »Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný« (Lk 5, 8). Později, když byl Petr zachráněn od Pána před utonutím, pravili ostatní na lodičce: »Vpravdě Syn Boží jsi ty« (Mt 14; 33), I toto vyznání bylo ještě neurčité a chvilkové. Až teprve u Cesaree Fílippovy prohlásil Petr slavnostně jménem všech apoštolů; »Ty jsi Kristus, Syn Boha živého« (Mt 16, 16), Jako je tedy Kristus syn člověka, tak je Syn Boha, který má nekonečné bytí a život, jejž sděluje Synu. Toto je obsaženo již v dřívějších slovech Kristových: »Všechno jest mí dáno od Otce, a nikdo nezná Syna, leč Otec, aniž kdo zná Otce, leč Syn, a komu by chtěl Syn zjeviti« (11, 27). Ani Petr nenabyl sám tohoto poznání, ale: «Blahoslavený jsi, Šimone Barjona, neboť krev a tělo ti to nezjevilo, nýbrž Otec můj, jenž je v nebesích«. (16, 17). Po předpovědi utrpení proměnil se Ježíš před třemi apoštoly a s nebe zazněl tentýž hlas jako při křtu (17, 5). Veřejné a slavnostní prohlášení dal sám Ježíš Kristus v den svého utrpení, když byl vyzván veleknězem: »Zapřísahám tě skrze Boha živého, abys nám řekl, jsi-li Kristus, Syn Boží«, Odpověděl
kladně; »Ty jsi řekl. A však pravím vám, od toho času uzříte Syna člověka seděti na
pravici moci Boží a přicházeti v oblacích nebeských« (Mt 26, 63. 64; Mk 14, 61. 62; Lk 22, 70).
  b) K těm to vyznáním řadí se místa, hlavně z Evangelia Janova, kde je vztah Syna
k Otci podán v jednotlivostech. Stejnost v podstatě je vyjádřena slovy: »Já a Otec jedno jsme« (Ja 10, 30). Jednota společného bytí plyne konečně z toho, že má vědění jako Bůh: »Nyní víme, že znáš všecko a nepotřebuješ, aby se tě kdo tázal; proto věříme, že jsi od Boha vyšel« (16, 30; cf Mt 11, 27 a Lk 10, 22 o tom, že jen Otec zná Syna a Syn Otce). Má tutéž moc jako Otec; »Otec můj dosavad dělá, i já dělám«. »Jako Otec mrtvé křísí a oživuje, tak i Syn, koho chce, oživuje« (Jan 15, 17. 21). Toto vše nemá od sebe, nýbrž sdělil mu to Otec: »Jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život sám v sobě« (5, 26), »Já živ jsem skrze Otce« (6, 26). Moc: »,Dal jsi mu moc nade vším
lidstvem, aby dal život věčný všem, které jsi mu dal« (17, 2). Vše mu dal do rukou: »Otec miluje Syna a vše mu dal do rukou« (3, 35), »Ježíš, jsa si vědom toho, že Otec dal mu v ruce všechno a že vyšel od Boha a jde k Bohu...« (13, 3).
  Než nedal mu vše tak, jako by ono sdělení bylo ukončeno, nýbrž trvá stále: »Neprosím toliko za ně, nýbrž i za ty, kteří skrze slovo jejich uvěří ve mne, aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně jsi a já v tobě« (17, 20). Na Filipovo přání: »Pane, ukaž nám Otce a dostačí nám« odpověděl Ježíš: »Tak dlouho jsem s vámi a nepoznali jste mne, Filipe? Kdo vidí mne, vidí i Otce. Kterak ty pravíš: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já v Otci a Otec ve mně jest? Slova, která já mluvím vám, nemluvím sám od sebe, nýbrž Otec, který zůstává ve mně, činí ty skutky. Věřte mi. že já v Otci a Otec ve mně jest. Ne-li, pro skutky samy věřte« (14, 8— 11). Z toho se možno domysliti, jak pozvolna vnikali
apoštolové do tohoto tajemství.
  2. Zjevení Ducha svatého. Třetí božská osoba nezjevila se přímo a bezprostředně jako Syn, nýbrž skrze dary. Víme o ní, co sdělil Ježíš Kristus a apoštolové. Již ve St. zákoně bylo předpověděno vylití
Ducha Božího v době mesiášské: «Potom vyleji ducha svého na každého, kdo má tělo...« (Joel 2, 28; Ez 11, 19; Zach 12, 10). První svítání začalo u Marie při zvěstování: »Duch svatý sestoupí na tebe...« (Lk 1, 35), u Jana, který »bude naplněn Duchem svatým« (v 15), u Alžběty «naplněné Duchem svatým« při návštěvě Marie (v 42), podobně tu Zachariáše (v 67) a Simeona (2, 27). Pří křtu Páně vydal svědectví v podobě holubice. Spolupůsobil pak s Kristem při jeho veřejné činnosti (Mk 1, 12; Lk 4, 14; 10, 21).
  Duch svatý, osoba, je zjeven v prohlášeni Kristově: »Amen, pravím vám: Všechny hříchy budou odpuštěny synům lidským, i rouhání, která vysloví. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nedojde odpuštění na věky, nýbrž bude vinen hříchem věčným« (Mk 3, 28; Mt 3, 28-30;
Lk 12, 10). Podobně je odhalena ve slibu Kristově apoštolům; ».Až vás povedou, aby vás vydali, nestarejte se předem, co byste mluvili, nýbrž to mluvte, co vám v tu hodinu bude dáno; neboť nemluvíte vy, nýbrž Duch svatý« (Mk 13, 13; M t 10, 20; Lk 12, 12). V posledních řečech Páně u Jana je zjevován ještě určitěji; »A já budu prositi Otce a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstával na věky, Ducha pravdy; svět ho nemůže přijmouti, poněvadž ho nevidí ani nezná; vy však ho znáte, neboť ve vás zůstává a ve vás bude (15, 15 - 17). Ve Skt ap 16, 7: »Když přišli proti Mysií, pokoušeli se jíti do, Bithynie, ale Duch Ježíšův jim to nedovolil«, je poukázáno na Ducha jako rozdílnou osobu od Krista, neboť v předcházejícím v 7. v podobném jednání vystupuje Duch sám: »I prošlí Frygii krajinu galatskou, poněvadž jím bylo zabráněno od Ducha svatého hlásati slovo Boží v Asii«.
  Nejjasnější text pro Trojicí je ve formuli pro křest: »Jděte tedy, učte všechny národy, křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého« (Mt 28, 19; 1 Kor 6, 11).
  3. Vzájemný vztah tří božských osob. Vztah Ježíše k Otci určuje synovství. O Duchu svatém to není nikde řečeno. O něm je řečeno: »Když přijde Utěšitel, kterého já pošlu vám od Otce, Duch pravdy, jenž vychází od Otce, ten bude svědčiti o mně (Jan 15, 26),
  Jak Otec je počátek obou a Duch vychází z Otce i Syna, ukazují i následující slova: »Když přijde onen Duch pravdy, naučí vás všeliké pravdě, neboť nebude mluvili sám od sebe, nýbrž co uslyší, bude mluviti a příští věci zvěstuje vám. On mne oslaví, neboť z mého vezme a zvěstuje vám Všechno, cokoliv má Otec, mé jest; proto jsem řekl: Z mého vezme a zvěstuje vám« .(16, 13 - 15). A »Utěšitel pak, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všem věcem« (14, 26). Pro vyjití Ducha sv. i ze Syna, možno přidati i slova o vodě: »Žízní-li kdo, pojď ke mně a pij. Kdo věří ve mne, - jak dí Písmo - proudy vody živé poplynou z jeho útrob, To pak řekl o Duchu, kterého věřící v něho měli přijati. Duch totiž nebyl dosud dán, poněvadž Ježíš nebyl ještě oslaven« (Jan 7, 38. 39).
  4. Vyjadřování apoštola Pavla o Trojici, Uchováno je v některých formulích o díle vykoupení, díle Božím, Nejdůležitější zdá se býti v 2 Kor 13, 13: »Milost Pána našeho Ježíše Krista a láska Boží a účastenství Ducha svatého budiž se všemi vámi«. Zde Otec jako společný pramen zjevuje se láskou, jež způsobila vtělená a vykoupení skrze Syna, jehož milostí docházíme spásy ve sdělování Ducha svatého. Kristus je zde dán na začátku, poněvadž jeho vtělením přišlo zjevení a sdílení Otce i Ducha.
Podobně v 1, 21: »který nás utvrzuje s vámi v Kristu a který nás pomazal, jest Bůh. On si nás také poznamenal a dal závdavek Ducha svatého v srdce naše«, »Byli jste obmyti, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve ‚jménu Pána našeho Ježíše Krista a v Duchu Boha našeho« (1 Kor 6, 11), »Ale prosíme vás, bratři, pro Pána našeho Ježíše Krista a pro lásku Ducha, abyste mně pomáhali v modlitbách, které vznášíte k Bohu za mne« (Řím 15, 30). »Jsou pak rozličné dary, ale tentýž Duch; a rozličné jsou služby, ale tentýž Pán; a rozličné jsou působnosti, ale tentýž Bůh, který působí všechno ve všem« (1 Kor 12, 6 - 11; viz i 8, 6). V listě Efeským, v němž poučuje o celku věřících,
Církvi, vyjadřuje se podobnou formulí: »Jedno tělo a jeden Duch, jak jste byli povolání v jedné nadějí svého povolám. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi a nade vším a ve všech vás« (4, 4 - 6). V tomto celku věřících je Duch duše Církve, Ježíš Kristus její hlava a Otec počátek její jednoty. Z toho je patrné, že Pavel předpokládal u věřících víru v Trojici jako samozřejmou, a že tedy poučení o ní patřilo k původní katechesi apoštolské. List Judy
ukazuje totéž: »Vy však, miláčkové, vzdělávejte se na přesvaté víře své, modlete se v Duchu svatém, zachovávejte se v lásce Boží, očekávajíce milosrdenství Pána našeho Ježíše Krista k životu věčnému« (v 20).

Z příručního slovníku biblického.