Svatý Ignác, biskup a mučedník - 1. února (z knihy Naše světla)

"Pšenice Kristova jsem."

  Ignác pocházel z Antiochie syrské a byl učedníkem svatého apoštola Jana. Těžké byly počátky Církve v Antiochii. Řídil ji sv. Petr, apoštol, po něm Evodius a po Evodiovi Ignác, žák apoštolů. Miloval Ježíše tak, že mu dalo příjmení: Theoforus, t. j. Bohonositel.
  Císař Trajan, opojený vítězstvím nad nepřáteli, chtěl křesťany přinutiti, aby obětovali bohům. Když přišel do Antiochie, dal si předvésti sv. Ignáce a tázal se ho: "Kdo jsi ty, duchu zlý, že tak neúnavně přestupuješ mé rozkazy a také jiné svádíš?" Ignác odpověděl: "Nikdo nemůže nazývati Theofora zlým duchem, neboť zlí duchové se straní služebníků Božích." Císař se tázal: "Kdo jest Theoforem?" - "Ten, kdo Krista nosí v srdci svém." Tu řekl císař: "Což myslíš, že my nenosíme v srdci bohů svých?" Sv. biskup odvětil: "Bludně nazýváš zlé duchy pohanů bohy. Neboť jest jeden toliko Bůh, jenž stvořil nebe i zemi i moře se vším, což v nich jest. A jeden jest Kristus, jednorozený Syn Boží." Císař vynesl rozsudek: "Poroučím, aby Ignác, jenž praví, že nosí Ukřižovaného v sobě, spoutaný byl odveden od vojáků do Říma a tam byl dán za pokrm dravé zvěři pro obveselení lidu." Sv. mučedník děkoval Bohu za tuto radostnou zprávu. Na cestě do Říma ho střežilo 10 žoldnéřů. K jednomu z nich byl Ignác připoután řetězem. Ze Seleucie plavil se do Smyrny, kde byl pozdraven sv. Polykarpem a celou obcí. U sv. Polykarpa prodlel nějaký čas. Z širokého okolí přišli zástupci církví ho přivítat. Napsal obcím děkovné listy, plné horlivosti apoštolské. Jsou to skvosty starokřesťanského písemnictví.
  Toužil po koruně mučednické. Efeským napsal: "Doufám, že vašimi modlitbami dosáhnu, abych se mohl v Římě potýkati s divokými šelmami." Jiné napomíná: "Zůstaňte ve svornosti; vím, že jsou mezi vámi bludaři; odpovězte jim pokorou a tichostí!" Jenom jednu obavu měl, aby křesťané v Římě nemístnou soustrastí ho nepřipravili o korunu mučednickou. Proto jim napsal dopis, v němž nazývá církev římskou "předsedkyní svazku lásky". V tom dopise prosí: "Bojím se lásky vaší, aby mně nebyla k úrazu. Nikdy nebudu míti takové příležitosti dosáhnouti Boha. Pšenice Boží jsem na musím býti rozemlet zuby dravých zvířat, abych byl shledán jako čistý chléb Boží." - "Toho hledám, jenž pro nás umřel; po tom toužím, jenž pro nás z mrtvých vstal. On stojí přede mnou jako odměna... Čisté světlo ať přijmu! Dostanu-li se tam, budu mužem Božím. Nechte mne býti následovníkem utrpení mého Boha!"
  Ze Smyrny pluli vojáci s Ignácem do Troady. I tam zůstali několik dní. Z Troady napsal listy do Filadelfie, do Smyrny a Polykarpovi. List ke Smyrenským je hoden pozoru tím, že tam poprvé je nazvána Církev katolickou. Praví: "Kdekoliv se biskup ukáže, tam budiž církev!" Jako kde Kristus jest, tam jest též církev katolická."
  Loď přistála v ústí řeky Tibery u Ostie. Křesťané římští přišli naproti slavnému biskupu. V Římě hned byl přiveden do amfitheatru a puštěni na něho lvi, kteří rozsápali jeho tělo tak, že z něho zůstalo jen několik kostí. Křesťané je posbírali a uschovali jako drahocenný poklad.
  Církev katolická sv. Ignáce zvlášť vyznamenala tím, že ho jmenuje denně při oběti mše svaté a na jeho svátek ve zpěvu k sv. přijímání užívá jeho slov: "Pšenice Kristova jsem, nechť jsem rozemlet zuby zvířat, abych byl shledán jako chléb čistý."
  O Svátosti oltářní psal sv. Ignác v listě Římanům: "Nemám radosti z pokrmu pomíjejícího ani z rozkoší tohoto života. Po chlebě Božím toužím, po nebeském chlebě, po chlebě života, jenž jest Tělo Ježíše Krista, Syna Božího... a nápoj Boží chci, jeho Krev jest nehynoucí láska a věčný život."
  Mnozí křesťané nechápou hluboký význam mše svaté. Účastniti se Oběti nejsvětější znamená: obětovati se. Jako pšenice musí býti rozemleta a musí projíti ohněm, aby se stala chlebem.

Svatý Jan Bosko, vyznavač - 31. ledna (z knihy Naše světla)

Láska je vynalézavá.

  Jan Bosko narodil se 16. srpna 1815 v Becchi-Murialdo v Italii. Když mu byla dvě léta, zemřel mu otec. Matka Marketa, sama světice, vychovala syna k jadrné zbožnosti podle hesla: Modli se a pracuj.
  Když se jednou vracel z misijního kázání, tázal se ho kaplan: "Odkud pak tak pozdě, synáčku?" - "Byl jsem v Buttiglieře na kázání:" - "Zdalipak sis zapamatoval aspoň jednu větu z kázání?" Jan odříkal celé, a chtěl i předešlá kázání opakovati. Kaplan žasl a řekl matce: "Jan musí studovati." S velikými překážkami studoval. Aby si vydělal, dělal krejčího, číšníka, dělníka. Vyučoval druhé a tak si pomáhal.
  Bavil mládež veselými kousky, provazolezectvím. Ale kdo chtěl býti divákem, musil se též s ním modliti nebo poslouchat kázání. Cvičil s mládeží zbožné zpěvy, modlil se růženec, vykládal katechismus. Mezi spolužáky založil spolek, jemuž dal jméno "Allegri", t. j. Veselí. Každý člen musil vypravovati nějaké žerty, aby pobavil jiné. Kdo však klel nebo vedl neslušné řeči, byl ze spolku vyloučen.
  Jan byl nakloněn ke hněvu. Ale jeho přítel Comollo, mírný a trpělivý, měl na něho veliký vliv. Říkával mu: "Mnoho koná, kdo koná, co konati má. Nic nekoná, kdo mnoho koná, ale nekoná, co konati má."
  Dokončiv studia byl Jan r. 1841 vysvěcen na kněze. Na svátek Neposkvrněného početí oblékal se Don Bosko ke mši svaté. Do sakristie nahlédl zvědavě kluk. "Co tu chceš?" okřikl ho kostelník, "Tu máš mešní knihu a půjdeš ministrovat." - "Ale já neumím ministrovat." -  "A tak nač jsi sem přišel" rozkřikl se kostelník a tloukl kluka hlava nehlava. Don Bosko se táže: "Proč bijete toho synka? Co vám udělal? Je to můj přítel, hned ho zavolejte." Chlapec se vrátil a Don Bosko laskavě k němu promluvil: "Pojď sem, příteli, neudělám ti nic zlého. Byl jsi už na mši svaté?" - "Ne." - "Zůstaň tedy na mši svaté, a potom ti něco povím, co se ti bude líbiti." Po mši svaté rozpředl se mezi oběma rozhovor: "Jak se jmenuješ?" - "Bartoloměj Garelli." - "A odkud jsi?" - "Z Asti." - "Jakého jsi řemesla?" - "Zedník." - "Máš ještě tatínka?" - "Ne." - "A maminku?" - "Také už zemřela." - "Kolik je ti let?" - "Šestnáct." - "Umíš číst a psát?" - "Ani jedno, ani druhé." - "Ale zpívat a pískat umíš, že ano?"- Chlapec se usmál a Don Bosko se zaradoval. "Pověz mi milý Bartošku, byl jsi už u prvního svatého přijímání?" - "Ještě ne." - "A u zpovědi už jsi byl?" - "Ano, ale tomu je už dávno, hned jak jsem byl malý." - "Modlíváš se ráno a večer?" - "Zapomněl jsem se už modliti." - "Chodíváš v neděli na mši svatou?" - "To ano, skoro vždycky." - "Na katechismus také chodíš?" - "Bojím se." - "Proč?" - "Stydím se, že ti malí kluci vědí víc než já." - "Kdybych ti vykládal katechismus zvlášť, přišel bys ke mně?" - "Velmi rád, jen když mne nebudete bít." - "Neboj se, nikdo ti nic neudělá. Kdy začneme?" - "Kdy chcete." - "Dnes večer?" - "Ano." - "Chceš-li začneme hned, ano?" - "Jak si přejete." - Tak začal apoštolát Boskův mezi zanedbanou mládeží. Příští neděli přivedl Bartoloměj šest kluků s sebou. Brzo vzrostl počet na stovku.
  Bosko si s nimi hrál, bavil. Všeho, čemu se naučil, použil, aby spasil duše. Byl dělníkem, stavitelem, obuvníkem, krejčím, kuchařem, všecko z lásky k zanedbaným hochům. Říkával jim: "Miluji vás celým srdcem. Sotva někoho najdete, kdo by vás více miloval a více si přál vaší věčné spásy než já."
  S chlapci začínal obyčejně takto: "My dva musíme býti dobrými přáteli. A víš, co to znamená být přítelem Boskovým?" - "To znamená, že mám poslouchat." - "Ano, ale tvá odpověď není ještě dosti jasná. Býti přítelem Boskovým, to znamená: musíš mi pomoci..." - "A v čem?" - "Jenom v jedné věci: spasiti tvou duši; všecko ostatní je vedlejší."
  Boskovi bylo překonávati mnoho překážek. Jeho škola se musila stěhovat s místa na místo. Lidé ho podezřívali. Měli ho za blázna. Bosko však vytrval. Nedal se zastrašit nezdarem.
  Ústav Boskův vychovával dobré křesťany a poctivé řemeslníky. Kázeň byla dobrovolná, bez nucení.
  Se svými pomocníky založil kongregaci salesiánů. Zemřel 31. ledna 1888. Při jeho smrti měla kongregace 200 domů, v nichž bylo vychováno 200.000 chovanců-

Svatá Martina, panna a mučednice - 30. ledna (z knihy Církevní rok)

  Svatá Martina pocházela z rodu vzácného. Otec její byl členem městské rady Římské. Pozbyla rodičův hned za věku útlého. Zahořela nábožností a horlivostí křesťanskou, a tudíž štědře rozdávala chudobným statky zemské, jimiž oplývala.
  Za vlády císaře Alexandra *) byla Martina vyzvána, aby uctila bohy liché. Neohroženě prohlásila, že nikdy a nikterak nedopustí se té hrozné nepravosti. Za tou příčinou ji opětně zbičovali, spárami železnými trhali, a mnohonásobně trýznili, konečně pak dravcům v divadle předhodili. Avšak zázračnou mocí Božskou bez porušení nechala ji zvířata dravá, a bez ublížení zůstala i na hranici podpálené.
  Někteří z katanův, vidouce zázraky, působením milosti Boží přijali a vyznali víru Kristovu, vytrpěli děsné muky, a dosáhli slavné koruny mučednické mečem.
  Svatá panna Martina modlila se, a za modlitby její povstalo zemětřesení. Za hromobití dopadal na zem strašný blesk, pohanské chrámy pukaly a modly řítily se, an z její ran vycházela zář přejasná a vůně nejlíbeznější. mezitím spatřovali ji přítomní svědci ana sedíc na vyvýšeném královském křesle spolu s nebešťany Boha velebí chvalozpěvem.
  Těmito zázraky, zvláště pak její stálostí ve víře svaté, rozhněvaný soudce pohan rozkázal, aby měčem sťata byla. Jakmile hlava sletěla, slyšán byl z nebe hlas, jenž ji volal do výšin rajských. Celé město zatřáslo se a mnoho modloslužebníků obrátilo se na víru křesťanskou.
  Umučení to událo se za panování svatého Urbana I. papeže. Tělo svaté Martiny s těly svatého Konkordia, Epifania a spolumučeníků pochováno bylo u žalářů Mamertinských pod horou Kapitolskou, kdežto ke cti svaté Martině brzo vystavěn byl chrám.
  Za papeže Urbana VIII. (od 6. srpna 1623. do 29. července 1644.) těla svaté Martiny a spolumučeníků vyzdvižena, a za hojného účastenství všeho obyvatelstva Římského do týchž hrobů náležitě upravených a ozdobených s velikou slávou opět uložena byla.
  Svatá Martina jest patronkou města Říma. K slavnosti jmenované nábožný a učený papež Urban VIII. složil píseň v jazyku latinském, která se od té doby v církevních hodinkách zpívá, a jejíž překlad tuto podáváme.

O Martině slavné, Římští měšťanové,

pějte chvalozpěvy, pějte písně nové;

slavte ctnosti její, pějte o děvici,

o Kristově mučenici.

Pocházela panna z výtečného rodu,

při rozkoši vábné lichotivých hodů

oplývala hojně ve svém mládí jarém

bohatosti každým darem.

Avšak leskem světa panna opomítá,

docela se v službu Pánu Bohu skýtá,

zemským statkem štědře chudé Páně blaží,

po nebeském jenom baží.

Trýzně, spáry, biče, vztěky divých šelem,

hrdinskou jí duši neplnily želem,

anjelové s nebe přišli k ní v tom davu,

skýtali jí rajskou stravu.

Statná mysl její i lva krutost toulí,

aj lev skrotnuv k ní se lichotivě choulí,

až ji mečem ostrým hlava byla sťata,

duše v nebes slávu vzata.

Oltář, z něhož vonná pozdvihá se pára,

prosbou vroucnou, panno, nyní k tobě hárá,

přeblaženě známku jména tvého strastnou

vyvracuje věštbou šťastnou.

Vlast svou vždycky mívej platně pod ochranou,

pokoj Církvi zjednán budiž tebou pannou;

zažeň od nás hrůzu, nouzi, lomoz zbrojný,

a vše co jde z divé vojny.

Pod praporem kříže spoj všech králů pluky,

vymoz Jerusalem z nepřátelské ruky,

nevinnou krev pomsti z křesťanských těl teklou,

vrahovu znič sílu vzteklou.

Ó ty chloubo naše, vlasti svojí hrade,

viz, jak lid tvůj věrný v službu se ti klade;

vyslyš v rajské slávě láska tvoje přímá

vřelé prosby tvého Říma.

Zapuď od nás, Pane, každou rozkoš slizkou,

Ty, jenž mučeníky sílíš mocí blízkou;

Trojjediný Bože, dejž nám ve Tvé vlasti

věkověké dojít slasti.

*) Alexandr Severus (Markus Aurelius) od r. 222. do 235. po Kristu Pánu. Císař ten byl panovníkem vzorným, ale přísným. Bojoval r. 226. s Ardiširem, zakladatelem říše novoperské, nešťastně, a když pro vpád Němcův do Galie k Rýnu se odebral, zahynul i s výbornou matkou Mammeou ve vzpouře vojska. Nebyl osobním nepřítelem křesťanův, neboť mezi jeho bůžky rodinnými nalézal se také obraz Abrahamův a Kristův; avšak úředníci pohanští i za jeho panování, jmenovitě pak za jeho nepřítomnosti krvavě pronásledovali křesťany, tak že mimo jiné i papež Urban I. roku 231. dne 25. května umučen byl.

Svatý František Saleský, biskup, vyznavač, učitel církve - 29. ledna (z knihy Naše světla)

Trpělivostí získáte duše své! (Luk. 21, 19.)

  František Saleský žil v době mezi Lutherem a třicetiletou válkou. Bylo to století pýchy, odboje, zmatku a rozvratu.
  Narodil se 21. srpna r. 1567 na zámku Sales v Savojsku. Když šel na studia, řekla mu matka, podle vzoru sv. Blanky: "Raději bych tě viděla mrtvého, než abych slyšela, že jsi upadl do smrtelného hříchu." Studoval filosofii a bohovědu v Paříži. Nejoblíbenější jeho knihou byl "Duchovní boj" od Skupoliho.
  V té době prodělal František velikou zkoušku vnitřního života: ztratil veškerou chuť k modlitbě a k práci. Temno bylo v duši. Stále ho trápila myšlenka, že je od Boha zavržen. Nepovolilo těmto citům a modlil se: "Bože, obětuji ti celé své srdce. A kdyby vskutku mne stihl hrozný osud, že bych tě nesměl milovati věčně v nebi, chci tě milovati aspoň, pokud žiji." A hle, touto obětavou láskou uzdravila se jeho duše.
  V tu dobu František onemocněl. přízračná pro jeho smýšlení jsou slova, která tehdy řekl přátelům: "Až umru, dejte mé tělo lékařům k pitvě, abych aspoň takto byl prospěšný světu." Uzdraviv se dokončil svá studia a stal se doktorem práv. Rodiče z toho měli velikou radost a vyhledali mu bohatou nevěstu. Jaké však bylo jejich zklamání, když syn prohlásil, že chce být knězem. Otec po dlouhém zdráhání svolil, neboť očekával, že se stane aspoň prelátem. František se však po kněžském svěcení r. 1593 hlásil za misionáře v kraji Ćhablais, kde kalvínci na smrt nenáviděli všechno katolické. Otec po druhé zklamaný se rozhněval a nechtěl ho pustit. František tedy odchází bez rozloučení a bez požehnání otcova. Jedná podle svého svědomí.
  Čtyři léta působil v onom kraji. Sám uprostřed nepřátel. Přátelé ho zbaběle opustili. Spolubratři utekli neb byli vyhnáni. Otec se hněval. Kníže savojský mu nedal povinného platu. František by byl hladem umřel, kdyby mu matka nebyla občas potají poslala nějaké peníze.
  Jako misionář putoval pěšky bez zavazadel v průvodu služebníka, jenž byl hluchoněmý. Nejednou se stalo, že se v nebezpečí života musil skrýti se ve stodole neb v peci na chléb, neb že musil vylézti na strom před hladovými vlky. To všecko by byl rád podstoupil, kdyby byl měl aspoň trochu úspěchu! Ale zdálo se, že všecko je nadarmo. Kázal, disputoval, navštívil jednotlivé rodiny, - všecko marně. Kde ho při první návštěvě vlídně přijali a vyslechli, tam po druhé nalezl zavřené dveře, neboť moc protikatolicky zaujatého teroru byla veliká.
  Byla mu nabídnuta vojenská stráž na ochranu. On však odmítl: "Raději se chci vzdáti svého úřadu, než bych dopustil, aby kalvínci roztrušovali, že násilím chci vynutiti jejich obrácení. Nikoliv. Půjdeme k nim jako apoštolové, jiné zbraně nemajíce než slovo Boží."
  Čím větší překážky se mu stavěly v cestu, tím větší byla jeho důvěra  v Boha. Kázal prostě a srdečně, všímal si dítek, uděloval chudým almužnu a tak zlomil odpor lidu a získal si jeho srdce. Za čtyři léta misionářské činnosti obrátil kolem 72.000 kalvínců.
  Stařičký biskup Granier si přál, aby se stal koadjutorem (pomocníkem) a později jeho nástupcem. Tak se stal František biskupem ženevským r. 1602.
  František byl povahy ohnivé a vznětlivé, nakloněn k prchlivosti a ke hněvu; avšak vytrvalým přemáháním těchto vášní stal se vzorem tichosti, trpělivostri a laskavosti.
  Jeho vlídnost nebyla slabostí. Kde bylo třeba, dovedl světec i rázně zakročiti. V jeho biskupském sídle byla osoba, která svým životem způsobila mnoho pohoršení. Když ji světec marně napomínal, viděl se nucen, učiniti tak veřejně z kazatelny. Osoba ta se mu ďábelsky pomstila. Navedla jednoho šlechtice, který dovedl napodobiti písmo Františkovo, aby jí napsal milostný dopis, podepsaný jménem biskupovým. Postarala se, aby onen list přišel ve známost u lidu. Pohoršení bylo veliké. I přátelé Františkovi věřili, že dopis je pravý. Lidé přestávali choditi na kázání světcova. Jenom František zůstal klidný.  Když mu ukázali padělaný dopis, řekl klidně: "Písmo je jako mé, ale způsob vyjadřování není můj." Potom však mlčel, spoléhaje na Boha. Skutečně po třech letech onemocněl padělatel dopisu na smrt, vyznal se ze svého zločinu a prosil svatého biskupa za odpuštění. Světec za něho obětoval mši svatou.
  R. 1622 cestoval František do Francie. Vraceje se zastavil v Lyonu, kde na Hod Boží vánoční kázal. Příštího dne onemocněl. Připravil se na smrt a dne 28. prosince 1622 zemřel. Pochován je v Annecy.

Svatý Petr Nolaskus - 28. ledna (z knihy Církev vítězná)

  Milosrdná láska k lidem ubohým byla vždycky znakem vyvolenců Božích. Hrdinou této účinné lásky ku bližním byl i sv. Petr řečený Nolaskus. Narodil se ze zámožné rodiny v krajině Languedocské v jižní Francii r. 1189. Vzácný otec vzdělával sám rozum jeho a zbožná matka vštípila do srdce jeho bázeň Boží. Později učil se Petr v klášterní škole rodiště svého. V patnáctém roku věku svého ztratil milovaného otce, po němž zdědil znamenité statky. Mladý dědic nespravoval se však špatnými příklady jiných zámožných mladíků, kteří plýtvajíce lehkomyslně časem, zdravím i jměním, shánějí se po samých zábavách a pustých rozkoších, nýbrž lnul ku své výborné matce a působil jí radost poslušností, nábožností a čistotou mravů. Když dospěl, neměli matka a ostatní příbuzní vroucnějšího přání, než aby s bohabojnou pannou se oženil, starý, slavný rod svůj udržel, a sám šťasten, i rodinu svou šťastnou učinil. Avšak Petr měl na zřeteli vznešenější úkol. Rozjímáním o nestálosti všech věcí pozemských přesvědčil se, že na celém světě není, což by mohlo pravým dobrem se zváti, a ustanovil se proto na tom, že zřekne se dobrovolně všech požitků tělesných a že statků svých vynaloží ku cti a slávě Boží i ku blahu svých bližních.
  Doufaje, že Bůh nějakým způsobem mu ukáže, jak by nejlépe zbožný úmysl svůj provésti mohl, odebral se Petr prozatím ku hraběti Šimonu Montfortskému, jenž právě tehdáž proti zuřivé sektě Albigenců válčil. Za této války dostal se Jakub, nedospělý syn spojence těchto kacířů, krále Pedra II., jakožto rukojmí v moc hraběte Šimona; když pak král Pedro II. v bitvě  u Muretu zahynul, propustil Šimon na žádost Aragonských a Katalonských velmožů šestiletého Jakuba a poslal ho do Barcelony. Průvodcem mladičkého Jakuba byl Petr Nolaskus, jejž ustanovil hrabě Šimon za vychovatele jeho. Tak přišel Petr do Španěl, kde potom až do smrti zůstal a působil.
  Svěřence svého vychovával Petr učením i vlastním příkladem v Bázni Boží a dočekal se na něm té radosti, že později měl v něm mocnou podporu všech bohumilých podniků svých. Jakožto vychovatel kralevicův měl dosti volného času i příležitosti, aby dle touhy srdce svého mohl konati milosrdné skutky a pilen býti modlitby i zbožného rozjímání. Tím pak získal si na dvoře královském obecnou vážnost.
  Toho času vládli ještě mohamedánští Maurové v nejkrásnějších krajinách španělských, v královstvích Valencii Murcii, Algarbii, Andalusii a Granadě, utiskujíce křesťanské poddané svoje. Horší však byl osud křesťanských zajatců, jež Maurové v otroctví drželi. Ubožáci ti byli nuceni, s okovy na nohách a v nuzných halenách konati nejtěžší práce. Za pokrm dostávali suchý chléb s troškou rýže, a za obydlí měli vlhké sklepy a kouty beze světla i vzduchu. Nad hlavami jejich svištěly ustavičně biče, a na šíje jejich dopadaly kyje nemilosrdných Maurů; když pak nelidským nakládáním tímto zmořeni byli a ochuravěli, bylo jim bez pomoci a útěchy bídně umříti. Petr vídal tyto křesťanské trpitele, a dojat k lítosti a soucitu, nejednou hořce zaplakal. Posléze rozhodl se, že všecky statky své věnuje na vykupování křesťanských zajatců z rukou nevěřících Mohamedánů. Tu odebral se ihned do Valencie, kde zajatce navštěvoval, ve víře a důvěře v Boha posiloval, velký počet jich z otroctví vykoupil, po čemž odvedl je do Barcelony, kde podařilo se mu získati několik šlechetných mužův a žen, kteří bohumilé dílo jeho podporovali.
  Již od r. 1192 byla v Katalonii družina kněží a rytířů, kteří nemocné ve špitálech ošetřovali, vězně navštěvovali, almužen na vykupování otroků sbírali, a pobřeží Středozemského moře proti africkým Saracenům střehli. Petr Nolaskus seznámil se s některými údy této družiny a navrhl jim, aby ku snažšímu dosažení lidumilných účelů těchto založen byl zvláštní církevní řád. Z počátku stavěly se tomuto úmyslu na odpor veliké překážky. Mezi královskými dvořany byli někteří, jimž Petr, rodem z Francie, nebyl po chuti. Žárlili na něho, že požíval královy přízně, podezírali ho jako ctižádostivce a nazývali obětavou lásku jeho pokrytstvím. Jiní zase namítali, že chudých a nešťastných lidí mají nazbyt doma a že není slušno, zkracovati je a nositi peníze do ciziny nevěřícím nepřátelům. Ke všemu tomu zmítán byl Petr malomyslností a pochybnostmi, zdaž zamýšlené dílo se mu podaří, a zdaž by mu nebylo lépe, aby odebral se na pohoří Montserratské a tam někde v poustevně Bohu sloužil, ponechav provedení svého úmyslu muži statečnějšímu a hodnějšímu.
  V těchto pochybnostech a rozpacích obrátil se Petr zbožnou modlitbou k Bohu. V noci před svátkem sv. Petra v okovech trval dlouho na kolenou vroucně prose, aby Hospodin osvítil ho a poradil mu, co by podniknouti měl, aby ubozí křesťanští vězňové okovů svých zbaveni byli, jako ze žaláře a z moci Herodesovy vysvobozen byl apoštol. Potom měl téže noci podivné vidění. Zjevilať se mu Matka Boží a povzbudila jej, aby v bohumilém úmyslu svém nezvratně stál a jej provedl. Potěšen takto, svěřil se zpovědníku svému, sv. Raymundu Pennafortskému, jemuž dostalo se podobného vidění, pročež oba potom požádali společně krále Jakuba, aby zamýšlené dílo jejich podporoval. Král slíbil jim svou podporu tím ochotněji, an touže dobou sám podobné vidění měl, vymohl ihned potřebného svolení od Barcelonského biskupa Berengara a postoupil k účelům zamýšlejícího řádu jedno křídlo svého paláce s dvorní kaplí.
  Pravidla nové řehole sepsal dle přání Petra Nolaska sv. Raymund. Na den sv. Vavřince r. 1223 složil Petr v biskupském chrámě Barcelonském u přítomnosti sv Raymunda, krále Jakuba a celého dvoru jeho, při slavných službách Božích v ruce biskupa Berengara tré slibů řeholních, k nimž dle nové řehole své připojil ještě slib čtvrtý, totiž že na vykupování křesťanských zajatcův a vězňů své statky, a kdyby třeba bylo, i svobodu svou a život svůj obětovati bude. Po Petrovi skládalo řeholní sliby třinácte šlechticů, šest kněží a sedm rytířů. Sv. Raymund oblékl potom všem řeholní roucho bílé barvy se škapulířem, jež na prsou označeno bylo královským znakem Arragonským, totiž třemi zlatými koly v červeném poli se stříbrným křížem nahoře. Tento nový "Řád Matky Boží na vykupování zajatců" skládal se z rytířů, kněží a služebných bratří. Prvním jeho velikým kmotrem či generálem stal se Petr Nolaskus, zakladatel jeho. Papež Řehoř IX. potvrdil jej r. 1235. s rozkazem, aby členové jeho zachovávali řeholi sv. Augustina. Řehole tato šířila se velmi rychle a mnoho šlechticů zejména z Francie, ze Španěl, z Anglie, z Německa a z Uher vstoupilo do ní. Král Jakub byl příznivcem řádu. Z vděčnosti za vybojování Valencie a za vítězství dobyté nad Mohamedány r. 1232, vystavil řádu nádherný klášter v Barceloně a zbudoval později ještě několik klášterů řehole té.
  Zpočátku obmezovali členové řádu sv. Petra Nolaska svou činnost na země ryze katolické. Po čase usnesli se však, že budou do zemí nevěřícími opanovaných posílatí po dvou bratřích "vykupovatelích." Petr Nolaskus podrobil se sám po dvkráte tomuto nebezpečnému úřadu. Poprvé vnikl do Valencie, a podruhé odebral se do Granady a odtud přes moře do Alžíru, kde všude vládli Saraceni. Na těchto cestách jako anděl strážce přinášel ubohým křesťanským vězňům pomoc a útěchu. Vykoupil ze zajetí čtyři sta zajatců, jiným pak zmírnil smutný osud jejich, a kde nemohl pomoci, vnikal s vlastním nebezpečenstvím do žalářův, aby uvězněným ubožákům aspoň útěchu poskytl, víru svatou jim hlásal, a ku vytrvalosti a trpělivosti je povzbudil. Neznaje lidské bázně, vytýkal neohrožený Petr často Mohamedánům necitelnost a ukrutnost jejich, a radoval se, že pro Krista Pána a křesťanské bratry svoje mohl netoliko hlad, únavu, vedro a všelikou jinou nepohodu, ale i okovy snášeti. Sami Mohamedáni obdivovali se této neúmorné horlivosti, nevyčerpatelné trpělivosti a obětavé lásce. I nebylo divu, že Petr v národech katolických veliké vážnosti požíval. Mužové nejdůstojnější rádi vyhledávali ho, rokovali s ním, dožadovali se rady jeho a prosili ho o přímluvu. Zejména i Ludvík Svatý, král Francouzský, dopisoval si s ním důvěrně, podporoval řád jeho, a pozval ho r. 1243 k sobě, když pak nové křižácké tažení proti Saracenům podnikal, měl ho Petr Nolaskus provázeti na Východ. Avšak Petr oslabil si zatím nadlidským namáháním zdraví svoje tou měrou, že vrátiv se z cesty do Alžíru, povážlivě ochuravěl, tak že netoliko se sv. Ludvíkem do války jíti nemohl, nýbrž i nucen byl, r. 1249. úřad nejvyššího představeného řádu svého složiti. Od té doby žil jako prostý řeholní bratr v klášteře Barcelonském, neostýchaje se konati i nejnižší služby domácí. Láska ku bližnímu provázela ho ve věku jinošském i mužném a byla mu milou družkou i v starobě a churavosti. Byloť mu radostí, že mohl u klášterní brány rozdávati almužnu a lámati prosebníkům spolu chléb duchovní, jenž ku životu věčnému nasycuje. Vzrůstající slabost těla byla mu poselkyní blížící se smrti. I přijal nábožně svaté svátosti, napomenul soudruhů svých ku věrnému zachovávání řehole, a velebě slovy Žalmisty Páně Hospodina, jenž lidu svému poslal vykoupení, zesnul v Pánu na slavnost Narození Páně r. 1256, maje věku svého 66 let. Papež Urban VIII. prohlásil r. 1628. Petra Nolaska za svatého.
  Jak podivuhodná zřízení způsobila v Církvi katolické svatá, ze živé víry v Ježíše Krista pochodící láska ku bližním! Jak vynalézavá jest tato milosrdná láska, která pohnula sv. Petra Nolaska i řeholní soudruhy jeho k tomu, aby nejen almužny na vykupování křesťanských vězňů sbírali a vězně ty ze zajetí vysvobozovali, ale dokonce sami okovy na sebe brali a do zajetí se dávali záměnou za vysvobozené bratry svoje! Kdožby touto hrdinskou láskou nebyl hluboce dojat a povzbuzen! Z naší doby možno nám sv. Petra Nolaska v milosrdné lásce jeho následovati hlavně podporováním katolických missií mezi pohany a bludaři. Co tu nesmrtelných duší sténá ještě v okovech modlářské nevědomosti a ve stínu věčné smrti! Co jest tu posud na světě národů, kteří Krista Ježíše neznají! Proto Církev katolická vysílá ustavičně svoje apoštolské missionáře k těmto ubožákům, aby i jim vzešlo světlo víry svaté, bez níž nelze dojíti spasení; aby i oni zbaveni byli otroctví nevěry a hříchů a vstoupili do ovčince Kristova. Přispívejme tudíž, seč jsme, Církvi svaté, aby mohla toto apoštolské dílo požehnaně konati.

Neděle třetí po Zjevení Páně (P. Karel Lev Řehák - Mana roku církevního - kázání II.)

Čtení z listu svatého Pavla apoštola k Římanům (12, 16 - 21.)
  Bratři! Nebuďte opatrní sami u sebe. Nikomu neodplácejte zlým za zlé; bedlivi buďte dobrého nejen před Bohem, nýbrž i přede všemi lidmi. Možno-li, pokud jest na vás, mějte pokoj se všemi lidmi; nemstěte se sami, miláčkové, nýbrž dejte místo hněvu (Božímu), neboť jest psáno: Mně patří pomsta, já odplatím, praví Hospodin. Avšak lační-li nepřítel tvůj, nakrm ho; žízní-li dej mu píti; neboť to čině, žhavé uhlí shrneš na hlavu jeho. nedej se přemoci zlým, nýbrž přemáhej zlo dobrým.

Pokračování svatého Evangelia podle Matouše (8, 1 - 13.)
  Za onoho času, když Ježíš sestoupil s hory, šli za ním zástupové mnozí. A hle, malomocný přišed, klaněl se mu řka: Pane, chceš-li, můžeš mne očistiti. I vztáhl Ježíš ruku a dotkl se ho řka: Chci, buď čist. A hned byl uzdraven od malomocenství svého. I dí mu Ježíš: Hleď, abys to nikomu neřekl, nýbrž jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který přikázal Mojžíš jim na svědectví. Když pak vešel do Kafarnaum, přistoupil k němu setník a prosil ho řka: Pane, služebník můj leží doma ochrnulý a hrozně se trápí. I dí mu Ježíš: Já přijdu a uzdravím ho. Odpovídaje pak setník pravil: Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovem a uzdraven bude služebník můj. Neboť i já jsem člověk pod mocí postavený, maje pod sebou vojáky; a dím tomuto: Jdi, i jde, a jinému: Přijď, a přijde; a služebníku svému: Učiň toto, i učiní. Uslyšev to Ježíš, podivil se a řekl těm, kteří šli za ním: Amen, pravím vám, nenalezl jsem tak veliké víry v Izraeli. Pravím pak vám, že mnozí přijdou od východu i od západu a stolovati budou s Abrahamem a s Izákem a Jákobem v království nebeském; synové království však budou vyvrženi do temnosti vnější; tam bude pláč a skřípění zubů. I řekl Ježíš setníkovi: Jdi, a jak jsi uvěřil, staň se tobě. A uzdraven jest služebník v hodinu tu.

Kázání
  Dnešní sv. evangelium vypravuje o dvou zázračných uzdraveních, jež vykonal Spasitel; a sice o uzdravení malomocného, a o uzdravení služebníka setníkova. Obě tyto události obsahují pro nás mnoho poučného.
  1. Představme si tedy nejprve děj s malomocným. Když Pán Ježíš sestupoval s hory, kde byl zástupy učil, zástupové ti, slovem Jeho dojati, hrnuli se za Ním do Kafarnaum, kam se byl Spasitel po Svém obyčeji k zotavení odebral. Před městem tím vyšel Jemu vstříc člověk malomocný, a prosil Jej za uzdravení.
  Malomocenství jest nemoc hrozná. Člověk jím stížený má celé tělo osypané bílou vyraženinou; tělo jeho ponenáhlu za živa hnije; oči mu vytekou, úd po údu od těla mu upadá. Z malomocného vychází hrozný zápach a nemoc jeho jest nakažlivou. proto vyobcováni byli ubozí malomocní z lidské společnosti a musili žíti v trapné samotě, daleko od příbytků lidských.
  Povšimněme si nyní, jak se zachoval malomocný, když si chtěl uzdravení od Pána Ježíše vyprositi. Prosil: "Pane, chceš-li, můžeš mne uzdraviti." Když někdo snáší hrozná muka, jest přirozeno, že i všemožně o to usiluje, aby muk těch zbaven byl. Ale malomocný neřekl: "Pane, máš moc! Prosím Tě, uzdrav mne! Ba Ty mne uzdraviti musíš, když víš, jak trpím, když Tě prosím, a když máš moc mne uzdraviti!" Nýbrž pravil: "Pane - chceš-li!"
  Ó, jak mnoho ctnosti skrývá se v těch několika slovech! Praví "Pane!" t. j. já vyznávám, že jsi Pánem nebes i země, života i smrti, zdraví i nemoci! Já pevně v Tebe věřím.
  Malomocný praví: "Pane - chceš-li!" t. j. také tolik, jako by prohlásil: Vím, že můžeš mne uzdraviti; vím, že mne i uzdravíš prosícího, je-li to Tvá vůle. Doufám pevně, že tak učiníš, jestli se to tak shoduje s vůlí Tvou. Jestli se ale s vůlí Tvou nesrovnává, abych byl dle těla zdráv, buď jen vůle Tvá; já se do vůle Tvé dokonale odevzdávám.
  Malomocný vyznává tedy prosbou svou i víru, naději i dokonalou odevzdanost do vůle Boží. Ó, jak zahanbuje mnohé křesťany, kteří při daleko menších křížích a souženích jako s násilím chtějí na Bohu osvobození od nich vymoci, a sice ihned. A když jim Bůh ihned nepomáhá, rouhavě si stěžují: Bůh o mně neví; Bůh nechce o mně věděti; Bůh mne tyransky pronásleduje!
  Kristus Pán naučil nás modliti se: "Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi! Ne Má, ale Tvá vůle, ó, Otče nebeský! se staň! A tak máme tedy činiti i smýšleti i my, a nechtíti Bohu předpisovati, kdy a jak by měl našim přáním vyhověti.
  Zejména třeba do vůle Boží odevzdávati se tehdy, když prosíme o statky časné, ježto nemůžeme při své krátkozrakosti věděti, zdali by nás nepřivedly ke zkáze věčné. Mnohý již prosil o bohatství; a sliboval, co vše by z něho pro čest Boží a blaho bližních vykonal; ale když zbohatl - skutek utek´! Mnohý za trpké nemoci sliboval Bohu věrnou službu, když by se uzdravil; a když zase zdraví nabyl, na všecky sliby své zapomněl, prostopášně žil a zhynul! Proto prosme jen i my: Pane chceš-li, můžeš mne toho a toho soužení mého zbaviti; ale ne, jak já chci, nýbrž jak Ty chceš, tak se staň! Ty nejlépe víš, co mi k životu věčnému napomáhá!
  Že malomocný s takovou pokorou a odevzdaností do vůle Boží Pána Ježíše prosil, nalezl u Něho milosti; a proto uslyšel od Něho slova: "Chci, buď čist!" I uzdraven jest dokonale v tu chvíli. Spasitel jakoby řekl: Poněvadž ty chceš, co Já chci; nuže, chci zase Já, co ty chceš; totiž budiž zdráv!
  Pozorujeme-li v životě svém, kdy jsme nejsnáze vyslyšení proseb svých od Boha dosáhli, seznáme i my, že to bylo pravidelně tehdy, když i my, jak malomocný učinil, s pevnou vírou, se živou nadějí a s dokonalou odevzdaností do vůle Boží jsme prosili. proto nezapomínejme prositi, jako prosil malomocný!
  Na konec nabádá Spasitel malomocného ke třem věcem. Praví: "Viz, abys o zázračném uzdravení svém nikomu nevypravoval." Tím nás učí, že ani my pro dobrodiní, bližním prokázaná, nemáme vyhledávati liché chvály od lidí.
  Dále praví Pán: "Jdi a ukaž se kněžím!" To jest, od kněží dej si vyhotoviti vysvědčení, že jsi úplného zdraví nabyl, a že se tedy do společnosti ostatních lidí vrátiti můžeš. Tím Kristus Pán chrání úctu ku Svým sluhům; a zároveň odkazuje i nás, když jsme malomocenstvím duševním, totiž hříchem, se poskvrnili, kam bychom měli jíti, abychom nalezli jistoty, že jsme hříchů zbaveni a duchovně očištěni. I nám praví: Ukažte se kněžím! Vyznejte se na místě Božím kněžím, jimž dal jsem moc, hříchy odpouštěti, řka: "Komu hříchy odpustíte, odpuštěny jsou; komu hříchy zadržíte (čili neodpustíte), zadržány jsou!"
  Konečně nakázal Spasitel malomocnému: "Obětuj dar!" To jest: Buď Bohu vděčným za dobrodiní ti prokázané, a z vděčnosti té zase čiň dobrodiní jiným, abys vděčnost svou tak na jevo dal, a jakožto vděčný nových darů od Boha si zasluhoval. A to platí i nám, abychom se po odpuštění hříchů Bohu vděčili tím, bychom bližním svým dobře činili; nebo co učiníme jednomu z nejmenších bratří svých, počítá Bůh, jako bychom Jemu samému byli učinili.
  2. Druhé uzdravení vykonal Pán Ježíš v Kafarnau samém. Když byl vešel do města, vyšel Jemu vstříc pohanský setník, a prosil za uzdravení věrného služebníka svého. Pán Ježíš jemu řekl: "Přijdu k tobě a uzdravím ho." Za tolik ale setník nežádal; a proto řekl v nejhlubší pokoře: "Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou (čili do příbytku mého); ale rci (poruč) toliko slovem, a uzdraven bude služebník můj!" Jako mne, jakožto svého představeného, podřízení vojáci  moji na slovo poslouchají; tak Tebe Pane nebes i země, života i smrti, zdraví i nemoci, poslechnou i nemoci; a nařídíš-li tedy, aby nemoc služebníka mého opustila, věřím i doufám, že se tak stane zajisté.
  Tato pevná víra i naděje, jakož i hluboká pokora setníkova pohnuly Pána Ježíše, že jemu ihned služebníka nemocného uzdravil. Zároveň ale tyto ctnosti jeho židům za vzor postavil a veřejně pochválil, vyčítaje jim, že ač první povoláni byli do říše Mesiášovy, a ač On nesčetnými zázraky Svými dokazoval, že skutečně Mesiášem jest; přece v Něho nevěřili, zaslepeni jsouce svými bludy, dle nichž očekávali Mesiáše ne jakožto spasitele duší, nýbrž jako přemocného panovníka pozemského, jenž jim měl zjednati vládu světa. Za to ale, že Mesiášem pravým pohrdli, vyhrožuje Pán, že na věky zavrženi budou ti, kteříž pohrdli Jím.
  Víra i pokora setníkova líbily se tedy na výsost Pánu Ježíši; a pro ně vyslyšel prosbu jeho. A až posud a vždy víry v Krista Ježíše, jakožto Syna Božího, jest nevyhnutelná potřeba. Bez víry té nikdo nemůže se líbiti Bohu. Proto ve víře svaté rádi se vzdělávejme; naději svou celou v Krista Ježíše skládejme; často, ale zvláště před svatým přijímáním v nejvyšší zkroušenosti volejme: "Pane, nejsem hoden, abys vešel do srdce mého, ale rci jen slovem, a uzdravena bude duše má!" A Pán Ježíš skloní se i k našim prosbám, uzdraví malomocné na duši, v dobrém posílí i utvrdí, abychom jednou i my stolovati mohli se svatými arciotci v nebesích. Amen.

Svatý Polykarp, biskup a mučedník - 26. ledna (z knihy Naše světla)

Církev katolická je apoštolská.

  Polykarp patří k apoštolským Otcům, kteří své učení přejali přímo od apoštolů Páně. Náleží k nejslavnějším mučedníkům 2. století.
  Sv. biskup Irenej píše: "Vzpomínka na onu dobu, když jsem byl ještě chlapcem a u Polykarpa v Malé Asii, tkví v mém duchu daleko živěji než přítomnost. Ještě dnes bych mohl ukázati místo, kde seděl a učil, mohl bych vylíčiti, jak přicházel a odcházel, jeho zevnějšek, jeho způsob řeči před lidem. Je mi, jako bych ho ještě slyšel vypravovat o jeho obcování s apoštolem Janem a s jinými, kteří viděli Pána."
  Už tehdy vyskytovali se mezi křesťany a zejména v Římě rozličné bludy. Jak velice se Polykarp hrozil všech těchto bludařství, odporujících pravdě Kristově, o tom svědčí sv. Irenej, když píše o něm: "Zaslechl-li učení bludařské, zacpával si uši, volaje: Bože dobrý, k jakým časům jsi mne dochoval!" a hned utíkal s místa, na kterém seděl nebo stál. Jednoho dne setkal se v Římě se zatvrzelým bludařem Marcionem, který se ho tázal: Znáš mne? Polykarp mu odpověděl: Znám prvorozence satanova. Takto", dí sv. Irenej, "apoštolové a jejich učedníci byli pečliví, aby ani ve slovech se nespolčovali se žádným s těch, kteří pravdu podvracejí, podle napomenutí sv. Pavla: Člověka bludaře po jednom a druhém napomenutí se varuj, věda, že takový člověk je převrácený." (Tit. 3, 10.)
  Protože stařičký Polykarp tehdy jediný mohl o sobě říci, že učení Kristovo přijal od samých apoštolů, působila jeho slova na mnohé bludaře tak neodolatelně, že se veliký zástup jich kajícně vrátil do Církve katolické.
  Požehnaný život svůj dokonal Polykarp slavnou smrtí. Když zuřilo pronásledování za císaře Marka Aurelia, odešel světec na prosby věřících z města na blízký statek. Ačkoliv mohl utéci, když vojáci ho přišli hledati, nechtěl a řekl: "Staň se vůle Páně!" Pohostil vojáky a poprosil, aby mu dali hodinu k modlitbě. Modlil se za všecky lidi, s nimiž se byl kdy sešel, a za celou Církev katolickou. Potom ho vedli do Smyrny.
  Soudce Herodes a jeho otec jeli mu naproti, vzali ho k sobě na vůz a přmlouvali ho: "Což, je to něco zlého, říkati císaři: pane, nasypati kadidla a konati, co s tím spojeno, a takto sebe zachrániti?" Polykarp jim zpočátku neodpovídal, když však na něho doléhali, řekl: "Neučiním, co mi radíte!" I obořili se na něho a shodili ho s vozu, takže si nohu poranil.
  U soudu řekl mu prokonsul: "Rouhej se Kristu a propustím tě!" Polykarp odpověděl: "Šestaosmdesát let sloužím Kristu a nikdy mi neublížil. Jak bych se mohl rouhati králi svému, jenž mne vykoupil?"
  Soudce mu hrozil: "Mám dravá zvířata, těm dám tě předhoditi." Polykarp na to: "Poruč jim přijíti!" Soudce: "Ohněm dám tě stráviti." Polykarp: "Hrozíš ohněm hodinku hořícím a zakrátko hasnoucím; neznáš zajisté ohně budoucího soudu a věčného trestu připraveného lidem zlým."
  Prokonsul poslal hlasatele do závodiště, aby po třikráte provolal: "Polykarp se přiznal, že je křesťanem." Tu vzkřikli pohané: "Polykarp je otcem křesťanů, je nepřítelem našich bohů. Pusťte na něho lvy!" Protože však doba zápasů se šelmami už byla ukončena, bylo voláno, aby byl upálen.
  Lid horlivě počal snášeti polena a otýpky, aby nakupil hranici. Ochotně jim pomáhali židé. Žoldnéři chtěli Polykarpa přibíti ke sloupu. On však řekl: "Nechte mne tak! Ten, jenž mi dá snésti oheň, dá mi i bez připevnění státi na hranici nepohnutě." Tedy ho nepřibili Polykarp se modlil: "Pane Bože všemohoucí, velebím tě, že mi ráčíš v počtu svých mučedníků podíl dáti z kalichu Krista tvého ke vzkříšení k životu věčnému. Chválím tě za všecko, čest budiž tobě i se Synem tvým Ježíšem Kristem v Duchu svatém." Tu zanítili žoldnéři oheň; plamen vyšlehl, vzdul se, jako v klenbu a obkličoval tělo mučedníkovo se všech stran. Vidouce žoldnéři, že oheň nestravuje tělo Polykarpovo, probodli ho dýkou. To se stalo r. 167.
  O jeho mučednictví napsala obec smyrenská okružní list, který patří k nejstarším a nejskvělejším aktům mučednickým.

Obrácení svatého Pavla apoštola - 25. ledna (z knihy Církev vítězná)

  Hluboká slova, jimiž sv. Pavel velebí nevystihlé cesty Prozřetelnosti Božské, volaje s posvátným zanícením: "Ó hlubokosti, bohatství, moudrostí i vědomosti Boží! Jak jsou nevyzpytatelní soudové jeho, a nevystižitelné cesty jeho!  Nebo kdo poznal smysl Páně? Aneb kdo byl jeho rádcem?" (Řím. 11, 33 - 34.), naplnila se podivuhodným způsobem na něm samém. Kdož mnedle z lidí by byl tušil, že Šavel, horlivý farisej, nepřítel jména Ježíšova a zuřivý pronásledovník učedníků Páně, zázračnou milostí Boží náhle se obrátí v Pavla, nejslavnějšího ze všech apoštolův a hlasatelů sv. evangelia!
  Šavel, rodem ze znamenitého města Tarsu v Cilicii v Malé Asii, zdědil po zámožném otci svém důležité právo Římského občana. Vyučiv se doma čalouníkem, byl jako jinoch poslán do Jerusaléma, kde stal se žákem slovutného a moudrého Gamaliela, pod jehož správou vyspěl v důkladného znalce Starého Zákona a v horlivce za všecky výklady, jež škola farisejská k němu přičiňovala. Proto vzplanul nenávistí proti náboženství Kristovu. Když sv. jáhen Štěpán kamenován byl, súčastnil se krutého díla toho i Šavel. Byltě netoliko z blízka přítomen, nýbrž opatroval i šaty těch, kteří svatého mučedníka kamenovali, aby hroznou práci svou tím volněji konati mohli. Avšak umírající Štěpán, modle se za nepřátele svoje, vyprosil mu dle slov sv. Augustina milost brzkého obrácení.
  Po smrti sv. Štěpána rozzuřila se nenávist poštvaného lidu proti všem křesťanům v Jerusalémě. Jedním z úhlavních nepřátel jejich byl Šavel, jenž získav si povolení úřední vcházel do domů, kde učedníci Páně přebývali, slídil po nich, jímal je a vsazoval do žalářův, a když byli k smrti odsouzeni, donášel ortel a staral se o jeho vykonání (Skut. 8, 1 - 3; 26, 10 - 12; I Kor. 15, 9.). Soptě proti věřícím po školách, trestal je a donucoval jich, aby se Kristu rouhali a víru jeho zapřeli (Skut. 26, 11.). Pro toto pronásledování rozutíkali se věřící z Jerusaléma a rozprchli se po všech krajinách judských a zemích sousedních, což stalo se r. 35. To však zuřivému Šavlovi nestačilo. Mysle, že Církev svatou v Jerusalémě již na dobro zničil, vymohl si od knížete kněžského plnomocenství na školy v Damašku v Syrii, aby mohl i tam po křesťanech slíditi a je svázané do Jerusaléma ku potrestání přivésti (Skut. 9, 1 - 2.).
  Avšak člověk míní a Pán Bůh mění. Šavel pronásledoval Církev Kristovu nikoli z pouhé ukrutnosti, nýbrž ze zaslepenosti a nevědomosti; když pak proti ní nejlitěji zuřil, sklonila se milost Boží k němu a osvítila i obrátila ho. Když byl na cestě a již se přibližoval k Damašku, náhle obklíčilo jej světlo s nebe. I padl na zem a uslyšel hlas: "Šavle, Šavle, proč se mi protivíš?" Chvěje se, uzřel oslaveného Krista Pána před sebou (I. Kor. 15, 8.) a řekl: "Kdo jsi, Pane?" A Pán odvětil mu: "Já jsem Ježíš, jemuž ty se protivíš. Tvrdoť bude tobě proti ostnu se zpěčovati."
  Kristus Pán Šavla, nepřítele svého, porazil hlasem své lásky, aby jej učinil svým přítelem. Šavel sklesl na zem, aby se přesvědčil, že proti pravdě Boží marně bojuje. Záře, kteráž ho obklíčila, značila jasné světlo víry, jímž duše jeho se osvítila a jímž on potom sám osvěcoval národy. Farisejská pýcha jeho změnila se tím pojednou v pokoru a plamenná nenávist jeho ku Církvi svaté náhle jest udušena. Ježíš Kristus oslavený stál před ním a řekl mu, že on v křesťanech pronásledoval jeho samého! Třesa a žasna řek Šavel: "Pane, co chceš, abych učinil?" A Pán velel mu, aby vstana šel do města, kde mu pověděno bude, co činiti má. Průvodčí jeho stáli ohromeni slyšíce zajisté hlas, ale nikoho nevidouce. Vstal pak Šavel a otevřev oči, nic neviděl. Oslepnulť, a slepota jeho potrvala několik dnův, aby naučil se snáze otvírati duševní zrak svůj věcem nebeským. I pojali ho tedy tovaryšové jeho a vedli do Damašku, kde přebýval po tři dny nevida, a nejedl ani nepil. Postem a rozjímáním kál se za bývalou zuřivost svou a připravoval se skroušeně k tomu, co Bůh s ním zamýšlel. Za těch dnů sám Spasitel byl jeho učitelem, osvěcuje a posiluje ho milostí svou.
  Šavel blížil se k Damašku jako hrozný lev chtěje trhati ovce Kristovy, a zatím do města toho vešel jako tichý beránek. Chtěl vléci křesťany z Damašku v okovech do Jerusaléma a zatím oslepnuv sám vlečen byl do Damašku!
  V Damašku byl jeden učedník Kristův jménem Ananiáš; i řekl k němu Pán u vidění: "Ananiáši, vstaň a jdi do ulice kteráž slove Přímá, a hledej v domě Judově Šavla Tarsenského, nebo aj, modlí se." Jména toho zhrozil se Ananiáš věda, jaké protivenství Šavel věřícím v Jerusalemě způsobil a proč do Damašku se odebral. Kristus Pán však upokojil ho řka: "Jdi, neboť nádobou vyvolenou jest mi on, aby nesl jméno mé před pohany, i krále, i syny israelské. Já zajisté ukáži mu, jak mnoho on musí pro jméno mé trpěti." Té chvíle měl také oslepený Šavel vidění; i viděl Ananiáše, an vchází a skládá na něj ruce, aby zase prohlédl.
  Nádobou vyvolenou nazval Pán Šavla, jelikož určil ho ku věcem velikým. Učený, ohnivý Šavel dle vůle Boží měl sv. evangelium hlásati netoliko Židům, ale hlavně i pohanům, a nejen lidu prostému, nýbrž i lidem učeným a mocným knížatům, a působením svým jménu Kristovu podmaniti takořka celý svět. Pronásledovav dříve jméno Ježíšovo, měl potom za jméno to trpěti a ku slávě jeho pracovati více, než ostatní apoštolové.
  Ananiáš poučen a upokojen od Pána šel k Šavlovi a vloživ na něj ruce, řekl: Šavle, bratře, Pán Ježíš, jenž se tobě ukázal na cestě, poslal mne, abys prohlédl a naplněn byl Duchem svatým." A hned spadly s očí jeho jako lupiny a přijal zrak, i vstav pokřtěn jest. Duše jeho osvícena jest pravdou Boží a přijala ji, a proto odňata od něho i slepota tělesná.
  Postiv se za tři dny vzal nyní Šavel pokrm a posilnil se. I zůstal s učedníky, kteříž byli v Damašku, po několik dnů, a hned kázal ve školách Ježíše Krista Syna Božího. Jaká to zázračná změna! Čemu dříve odporoval, to nyní za pravdu hlásal, neboť pravdu tu sám Bůh mu zjevil. I nebylo divu, že obyvatelé města Damašku slyšíce jej, žasli a pravili: "Zdaliž to není ten, kterýž hubil v Jerusalémě ty, jenž vzývali jméno Kristovo, a semo proto přišel, aby je svázal a odvedl ke knížatům kněžským?" Šavel pak mnohem více přemáhal řečí svou Židy v Damašku, tak že s hanbou mlčeti musili. (Skut. 9, 1 - 22.)
  Tak přesvědčivě a mocně doličoval na víru obrácený Pavel, žeť Ježíš Kristus jest Mesiáš v Zákoně Starém zaslíbený, že krajané jeho nemohli mu odpírati. A přece neobrátili se všickni, nýbrž rozpálivše se proti němu nenávistí radili se, kterak by ho zabili. Takto naplnila se záhy na novém tomto apoštolu slova, jež Spasitel o něm řekl k Ananiáši, totiž že pro jméno jeho bude veliká protivenství snášeti.
  Šavel uslyšev hlas Kristův, řekl pokorně: "Pane, co chceš, abych učinil?" Milost Boží hledala ho, on pak neodpíral jí a změnil se v člověka nového. I k tobě, křesťane mluví Kristus Pán hlasem milosrdenství svého a nabízí ti svou milost, abys z hříchů svých povstal, upřímné pokání činil a duši svou zachránil. Pozoruj jen bedlivě, co děje se kolem tebe na světě, naslouchej pilně hlasu svědomí svého, a seznáš, že Ježíš Kristus také tebe hledá, tebe získati chce a k tobě mluví: Synu milý, proč se mne protivuješ, proč přikázání moje přestupuješ, proč duši svou hříchy poskvrňuješ?! Mluví k tobě takto obzvláště, kdykoli tě navštěvuje v nemoci či zármutkem, neb jiným protivenstvím k zemi tě poráží. Nuže poslechni se Šavlem kajícím hlasu jeho a mluv s Davidem: Hotovo jest srdce mé, hotovo jest, činiti svatou vůli tvou, Pane; vyplním všecko, co kážeš mi, jenom nechať milost tvá mne provází a ruka tvoje obměkčí tvrdé srdce moje! Kristus Pán stojí u dveří tvých a tluče. Jestliže uslyšíš hlasu jeho a otevřeš mu dveře, vejdeť k tobě, a bude s tebou večeřeti, a ty s ním. (Zjev. 3, 20.)

Svatý Timoteus, biskup a mučedník - 24. ledna (z knihy Naše světla)

  Timotej (česky Bohuslav) pochází z Lystry v Lyakonii. Jeho otec byl pohan, jeho matka Eunika židovka. Sv. apoštol Pavel obrátil Timotea i jeho matku i bábu Loidu na víru křesťanskou. R. 52 přišel Pavel opět do Lystry a vyvolil si Timotea za spolupracovníka svého, neboť mu dávali dobré svědectví bratří z města a okolí. (Sk. ap. 16, 1 - 3.)
  Apoštol národů mu vydává v listech svých krásné svědectví jako muži Božímu, věrnému svému spoludruhu a neúnavnému šiřiteli evangelia.
  Přidružil se k sv. Pavlu, ačkoliv věděl, že byl v Lystře před několika lety kamenován, a tak se mohl přesvědčiti, co čeká apoštoly křesťanství. Mnoho let byl stále v nejbližší blízkosti apoštola národů, procestoval s ním Malou Asii, Macedonii a Řecko, je svědkem neslýchaných úspěchů, ale též nejtěžších zklamání. Stará se pečlivě o svého mistra, odnímá mu tělesnou práci, aby se více mohl věnovat hlásání evangelia, ošetřuje ho, když onemocněl, a těší ho ve sklíčenosti.
  Pavel ho miluje jako svého syna, protože je vždy veselý a ochotný. Někdy ho sice posílá na krátký čas do některé ohrožené obce, jako do Korintu, ale vždy s úzkostí čeká, až se zas vrátí. Jak něžně píše ke Korintským: "Přijde-li Timoteus, hleďte, aby byl u vás beze strachu, neboť koná dílo Páně jako já. Nikdo tedy jím nepohrdej, nýbrž doprovoďte ho v pokoji, aby přišel ke mně, neboť ho očekávám. (1. Kor. 16, 10.)
  Timoteus byl také v Římě v době prvního věznění sv. Pavla. Po dvouleté vazbě v Římě ustanovil ho sv. Pavel biskupem v Efesu.
  Pavel poslal Timoteovi dva listy. V prvním, odeslaném z Macedonie, dává mu moudrá poučení k vedení pastýřského úřadu. Když byl Pavel podruhé uvězněn v Římě a dověděl se, že je odsouzen k smrti a bude brzy popraven, napsal Timoteovi druhý list, plný otcovské lásky. Píše: "Toužím tebe uzříti, pamětliv jsa tvých slz, abych byl naplněn radostí, neboť jsem se rozpomenul na nelíčenou víru (která je) v tobě." (2. Tim. 1, 4.)
  V posledním listu píše sv. Pavel Timoteovi: "Pospěš, abys brzy přišel ke mně!" (2. Tim. 4, 9.) Jistě splnil Timotej poslední přání svého mistra, je však pochybno, zdali ho ještě zastihl mezi živými, neboť krátce po odeslání dopisu byl sv. Pavel popraven.
  Tím též mizí určité doložené zprávy o Timoteovi. Jen legenda nám vypravuje, že žil mnoho let v Efesu po boku sv. apoštola Jana, a že při nějaké slavnosti ke cti bohyně Diany byl ukamenován. Rok jeho smrti je asi 97.

Svatý Raymund Pennafortský, vyznavač - 23. ledna (z knihy Naše světla)

Spasitelná pokárání.

  Raymund se narodil r. 1175 v Barceloně ve Španělsku. Jeho předkové byli spřízněni s královskou rodinou aragonskou. Raymund pilně studoval a již jako dvacetiletý byl povýšen na učitele filosofie. Pak studoval v Bologni v Italii právo a stal se veřejným obhájcem chudých lidí před soudem. Biskup barcelonský ho přiměl, aby se vrátil do svého rodiště a učinil ho svým generálním vikářem. - Když mu bylo 45 let, vstoupil do řádu dominikánského. Byl věhlasným kazatelem, zpovědníkem a učencem. Pověst o něm přiměla papeže Řehoře IX., že ho povolal do Říma a učinil ho svým zpovědníkem a domácím kaplanem.
  Úřad tento zastával Raymund velmi svědomitě. Jednou zpozoroval, že do papežského paláce přišlo mnoho chudých, jichž si nikdo nevšímal, a že tito s nepořízenou odešli. Světec za to papeže pokáral a uložil mu za pokání, aby se chudých pečlivě ujímal a jim pomoc poskytoval.
  Papež se pro to nezlobil, nýbrž poděkoval světci za upozornění a sám bedlivě přihlížel, aby o chudé bylo postaráno.
  Raymund byl nějakou dobu také zpovědníkem krále aragonského Jakuba. Kdysi král požádal svého zpovědníka, aby ho doprovodil na ostrov Majorku, kam chtěl právě plouti. Potají však vzal na loď také osobu, se kterou žil v hříšném poměru, ačkoliv zpovědník ho vážně a důrazně pokáral a král přislíbil, že osobu tu propustí a bude se jí nadále vystříhati.
  Jakmile Raymund na ostrově přistal a zvěděl, že král slib svůj zrušil, řekl mu otevřeně: "Buď vaše královská Milost tu osobu ihned propustí, anebo se vrátím bez meškání do Barcelony!"
  Král se rozhněval nad touto rozhodnou řečí a rozkázal, aby se nikdo neopovážil Raymunda vzíti na loď a převézti do Španěl. Světec nevěděl o rozkazu tomto, odebral se do přístavu a vstoupil na loď, která se právě chystala na cestu do Španěl. Byl však odmítnut.
  Co udělal světec? Pln důvěry v Boha, rozestřel svůj plášť na moře, vstoupil na něj, odrazil od země a za šest hodin připlul do Španěl.
  Z rozkazu papežova pokračoval Raymund v Gracianově sbírce papežských a sněmovních výnosů. Pracoval o díle 3 léta.
  Když ochuravěl, vrátil se do své vlasti. Řeholní bratři ho zvolili r. 1238 generálem řádu. Za dvě léta složil svůj úřad a žil nadále jako prostý řeholní bratr. Ještě jako stařec věnoval se misionářskému dílu u mohamedánů a židů a založil školy pro budoucí misionáře. Zemřel ve věku skoro 100 let dne 6. ledna 1275.

P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (24)

XXIV. Z mrtvých vstání Páně.

  Nad hrobem zesnulých lidí bývá napsáno: - Zde jest pochován, zde odpočívají tělesné pozůstatky toho neb onoho. Ale na hrob Pána našeho Ježíše Krista sám anděl z nebes napsal: - Ukřižovaný vstal z mrtvých, nechal ho tuto. A my těmto slovům jeho věříme a v Apoštolském vyznání víry voláme: - Třetího dne vstal z mrtvých. Než nevěrci se proti této pravdě brání zuby nehty, poněvadž dobře vědí, že s ní stojí a padá celé naše náboženství, oni pak že by neměli pro svou nevěru žádné omluvy. Proto se posměšně táží: - Vstal Ježíš Kristus skutečně z mrtvých? - Ano, odpovídáme my. A máme pro to důkazy tak mnohé a tak pádné, že i oni by je byli nuceni uznati, jen kdyby měli trochu dobré vůle. Poslyšte mne o tom, drazí moji!
  1. Především je třeba zjistiti následující otázku: - Zemřel Ježíš Kristus na kříži skutečně? Neb kdyby byl nezemřel, bylo by směšno se tázati, zda vstal z mrtvých. A tu prameny historické, svatá evangelia, spisy apoštolské souhlasně nám potvrzují, že Ježíš Kristus po svém ukřižování vypustil duši. Totéž potvrzuje i sám rozum náš. Stačí jenom povážiti jeho velikou ztrátu krve, když se na hoře Olivetské krví potil; bezesnou noc uprostřed katanů jej políčkujících; vysílení, které mu způsobily cesty od Kaifáše k Pilátovi, od Piláta k Herodovi a zpět; jeho bičování, které u Římanů bylo tak kruté, že k němu odsouzený ubožák mnohdy při něm klesl mrtev k zemi; jeho zrátu krve při trním korunování... Když pak si ještě připamatujeme jeho cestu na Kalvarii s těžkým křížem na ramenou, kterak slabostí třikráte pod ním klesá, kterak sami katané se bojí, aby jim cestou nezemřel, budeme o jeho skutečné smrti ještě pochybovati? Jak neměl zemříti, když po tom všem ještě byl na rukou a na nohou silnými hřeby na kříž přibit a na něm, z přečetných ran krváceje, po tři hodiny pněl? Jak neměl skutečně zemříti?
  Pod křížem stáli římští vojíni, kteří velice často vídali umírati. A co oni? Poněvadž pro svátky židovské nesměla těla odsouzenců k večeru po šesté hodině zůstati na kříži, zlámali dvěma spolu ukřižovaným lotrům hnáty, ale když přišli ke Kristu Pánu, viděli, že je mrtev. Přesto však probodli bok jeho kopím tak, že proniklo srdcem a plícemi, a, jak svědci tvrdí, na druhé straně vyšlo z těla ven. Byla to římská hasta, která byla 15 cm široká a způsobila ránu tak velikou, že apoštol Tomáš do ní chtěl vložiti ruku. Kterak tu neměl Ježíš Kristus zemříti?
  Ba smrt jeho byla zjištěna i úředně. Josef z Arimathie totiž žádal na Pilátovi mrtvé tělo Ježíšovo. Ten však dříve poslal na Kalvarii setníka, aby se přesvědčil, zda je Kristus mrtev skutečně, a teprve tehdy, když obdržel odpověď potvrzující, mu je vydal. - A dále! Byly by zbožné ženy při své lásce ke Spasiteli dovolili jej pohřbíti, kdyby v něm sebe nepatrnější známku života pozorovaly? - Josef z Arimathie konečně zaobaluje svaté Tělo do pláten a klade mu do hrobu sto  liber vonné masti. kdyby byl nebyl Ježíš zemřel na kříži, nebyl by se zadusil ve hrobě vůní této masti?
  Ne, o skutečné smrti Kristově nemůže zůstati v pochybnostech žádný rozumný a soudný člověk, třebas byl i nevěrcem!
  2. Nyní pak, drazí, obracím pozornost vaši ke hrobu Ježíšovu. Je uzavřen velikým kamenem. Židé pak si dí: On ten svůdce řekl ještě živ jsa: třetího dne vstanu z mrtvých. A napínají přes hrob silné provazy, dobře je upevňují a zapečeťují a stavějí silnou vojenskou stráž ke hrobu. Třetího pak dne z rána Máří Magdalena a jiné zbožné ženy jdou pomazat mrtvé tělo Ježíšovo. A co vidí? Kámen je odvalen, hrob prázdný, pouze prostěradla a rouška s hlavy tam leží. Ježíš Kristus z hrobu zmizel. Ale jak? Jsou tu možny pouze dvě věci: Stalo se tak buď způsobem přirozeným, neb zakročením moci s nebes.
  Pokud se přirozeného způsobu týče, mohlo by se toto zmizení vysvětlovati buď tím, že by apoštolové mrtvé tělo ukradli, neb že při zemětřesení, které po smrti Kristově nastalo, se hrob rozpukl, a ono se do země propadlo, neb že Jeržíš na kříži pouze omdlel, později pak přišel k sobě a sám vyšel z hrobu.
  a) Nuže, ukradli tělo Kristovo apoštolové? - Je všeobecně známo, že apoštolové, když byl Kristus Pán zajat, ztratili hlavu úplně. Všichni zbaběle utekli; Petr, hlava ostatních, jej z bázně před služkou po třikráte zapřel; na Kalvarii pak se opovážil jíti sv. Jan takřka samojediný. A tato bázlivost nebyla u nich jenom chvilková. Je známo, že pro strach židovský měli zavřené dveře ještě kolik dní po zmrtvýchvstání. A tu se táži: Je možno, aby takovíto lidé se pokusili o ukradení mrtvoly, zvláště když věděli, že u hrobu stojí silná stráž? Co by jim pomohlo, kdyby byli vojíni i spali? Ke hrobu, do skály vytesanému, byl přístup pouze z jedné strany, a tam byla stráž. Byli by mohli kámen, který byl tak těžký, že několik žen se úzkostlivě tázalo: Kdo nám odvalí kámen ode dveří hrobových?, odvaliti tak, aby ji neprobudili? - Ostatně, proč by byli apoštolové tělo Kristovo kradli? Oni buď věřili, že vstane z mrtvých, neb nevěřili. jestliže věřili, mohli klidně vyčkati třetí den; pakli nevěřili, byli by si řekli se dvěma učedníky, jdoucími do Emaus: Je všemu konec.
  b) Či snad pohltila Ježíše při zemětřesení puklá skála? Ale vždyť žádné pukliny v jeho hrobě nebylo a není. A nebyla by pak puklina pohltila s Tělem i plátna, do nichž bylo zabaleno?
  c) Namítají, že lze připustiti: Ježíš na kříži pouze omdlel a jako zdánlivě mrtvý byl pochován; později pak že přišel k sobě a sám z hrobu vyšel. - Dokázali jsme již zcela jasně, že zemřel skutečně. Ostatně ptejte se lékařů, jak dlouho omdlelý člověk vydrží na živu? Oni vám řeknou, že nejdéle půl hodiny; není-li v této době přiveden k sobě, že se dostaví smrt skutečná. Jak dlouho však trvalo, než byl Kristus Pán pochován? Počítejte dobu, než Pilát smrt jeho zjistil a Josefu z Arimathie tělo jeho vydal, snímání z kříže, omývání, mazání vonnou mastí, zaobalování v plátna a pak pohřeb, a uznáte sami, že to trvalo ne půl, ale takřka celé tři hodiny. Kterak by se tu tedy nedostavila smrt skutečná? A ještě jedna věc! Kdyby byl Kristus Pán sám z hrobu vyšel, kterak by se byl mohl ihned zjevovati apoštolům a konati dlouhou cestu do Emaus, když měl nohy probodené? Pak by byl na ně činil dojem ubohého mrzáka a nikdy ne Krista oslaveného!
  3. Ne, přirozeným způsobem zmizení těla Kristova vysvětliti nelze. Než i z toho ještě nechci vyvozovati, že vstal z mrtvých. Pro to máme důkazy jiné. Jsou jimi jeho zjevení. Viděli ho z mrtvých vstavšího Máří Magdalena, dva učedníci do Emaus jdoucí, Petr, apoštolové; zjevil se 120 lidem u Bethanie a, dle svědectví sv. Pavla, více než 500 lidí.
  Nuže, jaká ještě pochybnost zbývá o zmrtvýchvstání Páně? Snad že apoštolové to světu nalhali? Oh, když si představíme veškeru jejich malomyslnost a duševní sklíčenost, do které po zajetí Kristově upadli, jsme nuceni usouditi, že by mluvili, jak jsme již řekli: - My pak jsme se nadáli, že by měl vykoupiti lid izraelský; ale nyní tomu všemu třetí den jest dnes, jakž se to stalo (Luk. 24, 21.), t. j. již je všemu konec! - Ostatně kdy někdo lže? Když z toho má nějaký prospěch. Ale jaký prospěch měli apoštolové z hlásání zmrtvýchvstání Páně? Pouze pronásledování, žaláře a násilnou smrt. Oh, nepodstupují se muky, neobětuje se život pro nějakou lež! - Neb snad byli hallucinováni, jak to svým čtenářům hledí namluviti Renan ve svém bezbožném Životě Ježíšově, který i po našem českém venkově koluje? Že by měli pouze nějaké přízraky, a ne že by viděli skutečného Krista? Oh, apoštolové nebyli tak lehkověrní! Zbožné ženy jim zvěstují vidění andělské, ale oni nevěří a pokládají je za šílené. Kristus Pán se zjevuje jim; a není to pouze nějaký zjev mlhový, prchavý, němý, ale mluví s nimi, dává jim naučení, a oni přece nevěří!... Uvěřují teprve tehdy, když se dotýkají těla jeho a vidí ho před sebou jisti. Nepřítomný Tomáš nepopřává víry svým druhům, leč až si vloží prst v ruce jeho a nohy jeho a ruku v bok jeho. Jak lze tedy tvrditi, že tito lidé byli hallucinováni? - Ostatně, že jeden, dva mohou se domýšleti, že někoho vidí, ač tomu není tak, je možno. Ale aby se tak stalo u 11, 120, 500 lidí, je nemožnost naprostá.
  Konečně drazí, si připomeňte bázlivost apoštolů, o které jsme již mluvili, a pak s ní porovnejte neohroženost, se kterou týmž židům, před nimiž se před několika dny chvěli, ústy sv. Petra volají: "Muži israelští, Bůh otců našich oslavil Syna svého Ježíše, kterého vy jste vydali Pilátovi. Zapřeli jste svatého a spravedlivého, zabili jste původce života, kteréhož Bůh vzkřísil z mrtvých, čehož my svědky jsme." Jak vysvětliti tuto náhlou změnu? Kde apoštolové nabrali odhodlanosti a neohroženosti? Zmrtvýchvstání Ježíše Krista to bylo, jenž je probudilo z jejich spánku, posilnilo jejich víru, učinilo z nich hrdiny a mučedníky.!
  Ne, marny všechny vytáčky: - Kristus Pán vstal z mrtvých skutečně a v pravdě.
  4. Tu pak se ohlédněme kolem sebe. Co se stalo na Veliký pátek v Jerusalemě, opakuje se dnes mezi námi. Co je mezi námi Jidášů, kteří Krista zrazují, Petrů, kteří jej zapírají, fariseů, plných předsudků a nenávisti proti němu, co Pilátů, kteří jej nespravedlivě odsuzují, co nových židů, kteří se mu rouhají!
  Sv. Markéta, panna a mučednice, byla předvolána před pohanského vladaře. Ten se jí tázal, jakého je náboženství. - Jsem křesťanka, odpověděla ona pevně a důstojně. - Jakže, ty se klaníš člověku, který byl přibit na kříž? zvolal s nevolí vladař. - A odkud to víš? - Z vašich knih, kterým říkáte evangelia. - Ale ta evangelia vypravují nejenom o utrpení mého Spasitele, nýbrž také o jeho zmrtvýchvstání a oslavení. Proč věříš, že byl ukřižován, a ne také, že vstal z mrtvých? Proto my radostně opakujeme to slovo, které zaznělo nad otevřeným hrobem jeho: alleluja. Když vstal z mrtvých, pak je pravým Bohem a pravou je víra naše. proto my tak statečně čelíme všem utrpením, kterými nás pronásledujete. Nás sílí myšlenka, že Ježíš zmrtvýchvstavší na nás patří a slibuje zmrtvýchvstání i nám. - Při těchto slovech obličej její zářil stále větším a větším jasem a krásou: viděla vzkříšeného a oslaveného Ježíše. - Lid, patře na ní, žasne, ale tím více popuzen vladař, dal jí stíti hlavu.
  A podobně, ó drazí, nechť září obraz Zmrtvýchvstavšího před očima i vám uprostřed nevěreckého světa. Neohlížejte se na nikoho, ale kráčejte za ním, volajíce: - Vím, komu jsem uvěřil; je to Bůh, a ten mne nezklame nikdy-

Svatí Vincenc a Anastasius - 22. ledna (z knihy Církev vítězná)

I. Svatý Vincenc, jáhen, mučedník.

  Do Španělska bylo símě sv. evangelia velmi záhy zaneseno. Sám apoštol pohanů sv. Pavel cestoval dle svědectví sv. Klementa Římského mezi první a druhou svojí vazbou do této země a působil v ní celý rok. Potom vysláno bylo od svatých apoštolů Petra a Pavla z Říma do Španěl sedm biskupův, a víra svatá šířila se tam přese všecko pronásledování velmi rychle. Jak pevně zakotvena byla v zemi této Církev Kristova hned na počátku čtvrtého století, poznáváme z toho, že roku 305. slaven byl v městě Elviře církevní sněm, jehož súčastnilo se devatenácte biskupů katolických.
  Z mučedníků, kteříž za panování ukrutného císaře Diokleciana (284 - 305) ve Španělích svou víru zpečetili krví, proslavil se zvlášť sv. Vincenc. Vzácní rodičové jeho, otec Euthicius a matka Enola, byli horliví křesťané a vychovávali synáčka svého velmi pečlivě, když pak odrůstal, svěřili jej učenému biskupu Saragoskému Valerianu, pod jehož správou nadaný a snaživý jinoch ve vědách duchovních i světských se vzdělával. potom vysvěcen byl Vincenc za jáhna, a ježto biskup Valerian neměl daru řečnického, zastával místo něho úřad kazatelský a učitelský s velkou horlivostí.
  Toho času stal se vladařem ve Španělích Publius Dacianus, jenž sídlel v městě Valencii. Vladař ten jal se dle rozkazu Dioklecianova křesťany přísně stíhati a mučiti. Zvlášť slídil po křesťanských kněžích, a dal i biskupa Valeriana a jáhna jeho Vincence polapiti, řetězy spoutati, a ze Saragosy do Valencie ku soudu odvésti. Po namáhavé cestě byli oba zajatci uvrženi do žaláře, kde zůstali o hladu a žízni, aby tím, možno-li, stali se povolnějšími. Potom dal je vladař předvolati k soudu. Spatřiv je zdravé, svěží a veselé, obořil se na žalářníka, o němž se domníval, že vězňům proti zákazu pokrm donášel. Pohan ten nevěděl ovšem, že Hospodin věrné služebníky svoje zázračně sílí a jich opatruje.
  Obrátiv se vladař k Valerianu, vytýkal mu, že proti zápovědi císařově víry křesťanské se přidržuje, a vybídl ho, aby zákonů poslušen byl a modlám sloužil. Vincencovi uváděl na paměť vzácný rod jeho a sliboval, že prohlížeje ku mladému věku jeho, odpustí mu, zřekne-li se víry křesťanské. Oběma posléze pohrozil mukami a hroznou smrtí, neodpadnou-li od Krista.
  Když na to biskup Valerian ničeho neodpovídal, řekl mu Vincenc: "Dovol, otče, abych k soudci promluvil!" Biskup odvětil mu: "Svěřil jsem ti již dávno hlásání pravdy Kristovy, nyní pak nařizuji, abys za nás oba odpověď dal!"
  Tu jal se svatý jáhen ku vladaři mluviti v tato slova: "Vybídl jsi nás, abychom víru Kristovu zapřeli. Nuže slyš tedy, že mezi námi největší jest ohavností, odstoupí-li někdo od pravého Boha. Jsmeť křesťané, vyznavači náboženství ukřižovaného Krista, ctitelé a služebníci jediného věčného Boha. Jsme odhodláni, za svou víru dáti život, a nelekáme se tvých hrozeb. Ve jménu Boha pravého nabýváme síly a vytrvalosti, abychom odolali mukám i hrozné smrti. Jen tělo naše můžeš zabíti, nesmrtelný duch náš zachová si víru svatou. Ponech si liché bohy svoje ze dřeva, z kovu a z kamene, a nevnucuj nám mrtvých těch model, my zajisté nepřestaneme klaněti se pravému Bohu a Spasiteli Ježíši Kristu!"
  Neohroženou mluvou touto byl vladař z míry popuzen a odsoudil biskupa Valeriana ku vyhnanství, Vincence pak rozkázal jakožto zatvrzelého nepřítele bohů co nejkrutěji mučiti. A byla to věru muka hrozná, jimž svatý jáhen podroben byl, muka tak strašlivá, že člověk beze zvláštní milosti Boží nedovedl by je trpělivě a mlčky snášeti. Nejprv kázal vladař sv. Vincence natáhnouti na skřipec. Katané rozpjali tělo jeho a utáhli mu ruce i nohy tak silně, že klouby jeho bolestně se vymkly. Tu otázal se surový soudce sv. mučedníka posměšně, jak se mu daří. "Stalo se mně, po čem dávno již jsem bažil," odpověděl klidně tento. "Pravý křesťan jest povždy hotov, pro Spasitele svého podstoupiti cokolivěk. Dělej tedy se mnou, co ti libo, a muč mne sebe více; čím větší budou muka, tím slavnější bude moje vítězství." Rozhněvaný vladař domníval se, že katané se svatým jáhnem příliš mírně nakládají, obořil se tedy na ně a donutil jich, aby ukrutnou úlohu svou až do umdlení konali, tak že posléze se unavili. Zatím usmíval se sv. Vincenc, jakoby žádných bolestí necítil, a řekl: "Vyznávám Ježíše Krista, Pána našeho, jenž jest Syn Boha Otce a s Otcem i Duchem svatým jeden Bůh. Tebe pak, Daciane, zapřísahám, abys nepřestal mne mučiti, dokud sám nepoznáš pravdy a nepřesvědčíš se, že mne ve víře křesťanské nezvikláš!"
  Dacian vymýšlel nová a nová muka na svatého jáhna. Nařídil tělo jeho železnými drápy rozedrati až ku vnitřnostem, a potom položiti jej na rozpálený rošt a svrchu páliti jej žhavými kovovými deskami. Do rozžhaveného uhlí pod roštem nasypali katané soli, aby prskající zrnka její vnikla do krvácejících ran sv. mučedníka a palčivé bolesti jeho tím rozmnoženy byly. Tak ležel sv. Vincenc jako obětný beránek na rošti a modlil se tak dojemně, že i mučitelé jeho z toho ustrnuli. Potom odnesli jej do hnusného žaláře, sevřeli nohy jeho do klády a obnaženého, krví zalitého položili na ostré střepiny. Dacian nařídil žalářníkům pilně bdíti, zdaž sv. mučedník bolestmi přemožen, Krista se neodřekne. Zatím však zastkvěl se žalář nebeským světlem, nohy svatého mučedníka zproštěny vazby, střepiny posypány vonným kvítím a andělé nebeští těšili svatého jáhna. Zázrakem tím obrátili se žalářní strážcové na víru, a Dacian uslyšev o tom, náramně se rozvzteklil a rozkázal sv. mučedníka ze žaláře vyvésti, na měkké lůžko položiti a hojiti, aby jej potom znova trýzniti mohl. Ukrutník ten nedočkal se však pekelné radosti té, neboť sv. Vincenc zatím vypustil duši, což stalo se roku 304. Křesťané vpuštěni do žaláře od obrácených na víru strážných, líbali rány svatého mučedníka a smáčeli šátky svoje v krvi jeho. To zvěděv Dacian, kázal tělo sv. Vincence pohoditi dravcům za kořisť, aby křesťané nemohli mu prokazovati úcty. Avšak Bůh, jenž ve Starém Zákoně posílal proroku Eliášovi na pošti krkavce s chlebem, dle svědectví sv. Augustina vyslal k ochraně těla sv. Vincence rovněž krkavce, jenž ostříhal ho, aby dravá zvěř se ho nedotkla. Dacian nařídil potom svaté tělo hoditi do moře, ale vlny vynesly je na břeh, odkud křesťané odnesli je a tajně na místě posvátném pohřbili.

II. Svatý Anastasius, mučedník.

  Mocný král Perský Khosru (Chosroes) II. válče s Řeckým císařem Herakliem dobyl mnoho křesťanských zemí, spustošil r. 614. Jerusalém, odvedl patriarchu Zachariáše do zajetí, prodal 90.000 křesťanů Židům za otroky, a odcizil ku převeliké žalosti křesťanův a odnesl do země své i částky posvátného Kříže, na němž božský Spasitel zemřel, a jejž císařovna sv. Helena byla nalezla. převzácná tato památka dostala se však za nedlouho z Persie nazpět, když císař Heraklius r. 628 Jerusalém osvobodil a s Peršany mír uzavřel.
  Když sv. Kříž do Persie přinesen byl, zajímali se mnozí tamnější pohané o tuto křesťanskou vzácnost, pátrali, proč křesťané tak velice si jí váží, a snažili se poznati život Krista Pána.
  Mezi těmito zvědavci byl i mladý Peršan Magundat. Otec jeho, pohanský kněz, přál si, aby také on zasvětil život svůj jakožto modloslužebník slunci, jemuž v Persii vzdávala se božská pocta. Avšak milost Boží rozhodla jinak. Magundat vstoupiv do vojska dostal se do jerusaléma, Tam po čase vystoupil z vojska a ubytoval se v domě zbožného křesťana, zlatníka, kde vyplnila se touha jeho, aby víru kristovu dokonale poznal. Potom přijal křest sv., na němž dáno mu jméno Anastasius, a vstoupil do kláštera, kde po sedm let svatě žil. Nejraději čítal životy svatých mučedníkův a utvrdil se jimi v lásce ku Kristu Pánu tou měrou, že přál si, aby také sám mohl za víru svatou prolíti krev svou. Uslyšev, že v Cesareji křesťané od vládnoucích Peršanů pronásledováni jsou, odebral se do tohoto města. Za nedlouho byl poznán jakožto křesťan, polapen, řetězy spoután a do žaláře uvržen. Potom zavolán k soudu, kde se mu rozkázalo, aby Krista zapřel. Anastasius zaradoval se, že naplní se vroucí žádost jeho, aby mohl za Spasitele svého trpěti, a neposlechl rozkazu soudcova. proto byl ukrutnbě zbičován a polomrtev znova do hnusného vězení dán. Tam pozdravil ho Bůh zázračně, tak že pohanský soudce velice se tomu divil. Potom byl Anastasius v okovech poslán do Persie, kde však časem nabyl svobody, a mezi krajany svými víru Kristovu horlivě rozšiřoval. posléz dal ho král Khorsu r. 628 znova polapiti, ukrutně zmučiti, a spolu s jinými sedmdesáti křesťany pro víru Kristovu mečem odpraviti. Tělo sv. mučedníka přeneseno nejprv do kláštera v jerusalémě, v němž on někdy jakožto mnich přebýval, a později do Říma, kde podnes ostatky jeho uloženy jsou ve chrámě řečeném "ad Aquas Salvias."

  Památka sv. mučedníků Vincence a Anastasia slaví se v Církvi katolické společně téhož dne 22. ledna. Jeden z nich byl Španěl, druhý Peršan; jeden oslavil Krista Pána svou mučednickou smrtí v nejzápadnější zemi evropské ve století čtvrtém, druhý došel koruny mučednické na dalekém Východě ve střední Asii, ve století sedmém. Avšak v obou planula jedna a táž živá katolická víra a láska ku Kristu Pánu i touha po koruně mučednické. nebáliť se těch, kteříž tělo zabíjejí, duše pak zabíti nemohou (Mat. 10, 28.). Katané nakládali s nimi ukrutně, oni však vědouce, že nejsou rovná utrpení tohoto světa, budoucí slávě, která jim kyne, trpělivě a radostně snášeli bolesti a podstoupili smrt pro Ježíše Krista. Mučednictví jejich trvalo jen krátce, a za to požívají v nebesích blaženosti nevýslovné a věčné. Uvažujme často, že i to utrpení, jež snášeti jest nám pro Boha, pro víru svatou, pro horlivost křesťanskou a pro spravedlnost, potrvá jen krátce, a že kyne nám za ně odměna bez konce! Jak bídný a ničemný zisk dává člověku hřích! Ty domnělé požitky a rozkoše, jež z hříchu kynou, jsou jen krátké, prchavé a klamné, a v zápětí jim hrozí trest bez konce, smrt věčná. Pohrdejme tedy tím, co krátce jen trvá, a milujme raději to, co nám dopomůže ku blaženosti nekonečné! "Nemilujte světa, ani těch věcí, kteréž na světě jsou. Svět pomíjí i žádost jeho, ale kdo činí vůli Boží, zůstává na věky." (I. Jan. 2, 15. 17.)

Svatá Anežka Římská, panna a mučednice - 21. ledna (Životopis z knihy Naše světla)

Moc nevinnosti.

 Sv. Anežka je nejslavnější z římských mučednic. Jmenujeme ji při každé mši svaté po pozdvihování. Pocházela z urozené rodiny římské a v útlém věku podstoupila mučednicnkou smrt asi r. 304 za císaře Diokleciána.
  Bližších dějinných zpráv o sv. Anežce nemáme. Sv. Ambrož první o ní vypravuje z ústních zpráv starších křesťanů.
  Anežka měla sotva třináct let, když musela prodělat zkoušku, která i pro statečného muže by byla těžká. Neví se přesně proč i tato mladičká dívka byla postavena před soud.
  Pozdější legenda vypravuje, že syn římského místodržitele Symfronia zahořel k ní láskou. Přinesl jí drahocenné šperky a vzácné roucho, žádaje ji, aby se stala jeho manželkou. Ona však řekla: "Nepřijímám těchto darů, neboť jsem již zasnoubena jinému ženichu." - Mladý Říman zvolal: "Kdo se mi může rovnati rodem, krásou nebo bohatstvím?" - Anežka odpověděla: "Můj snoubenec je krásnější než všichni smrtelní jinoši. Je všemohoucí, nebe je mu trůnem a země podnožím. Je nejbohatší, neboť všecky poklady jsou jeho. Kterak bych mohla opustit svého snoubence, jenž mi slíbil neskonalé dary, zůstanu-li mu věrná?" Odmítnutý jinoch odešel a onemocněl hořem. Jeho otec zvěděv, že Anežka je křesťankou, dal ji předvolati a snažil se hrozbami ji donutiti, aby obětovala modlám. Anežka však odpověděla: "Jako nemohu tvého syna míti za manžela, tak také nemohu mrtvým modlám obětovati." Symfronius vzkřikl: "Kdybych nešetřil tvého mládí, ihned bych pomstil urážku bohů." Statečná dívka odpověděla: "Nehleď na mou mladost, neboť víra a věrnost nepřebývá v letech, nýbrž v nesmrtelné duši. Bůh zkouší více smysl nežli věk. Jsou-li vaši bohové tak mocní, nuže, ať mne přinutí, abych jim obětovala!"
  Byla dána do žaláře. Když ani sliby, ani hrozby ji neodvrátily od víry, bylo jí násilím vloženo do ruky kadidlo, ona však, když jí pustili ruce, kadidlo pohodila a vzývajíc trojjediného Boha, poznamenala se svatým křížem.
  Když soudce viděl, že nepochodil, přišel na opravdu ďábelskou myšlenku. Hrozil jí, že nebude-li obětovati bohům, učiní jí to nejhorší, čím může ctnostné panně pohroziti, že totiž dá ji odvésti do domu hanby a tam ji ponechá libovůli zpustlíků. Statečná panna neztratila mysli. Ode všech opuštěna, doufala v Ježíše Krista.
  A Ježíš Kristus čistou pannu neopustil. Když byla přivlečena do onoho domu, stál anděl Páně u ní a nebeská zář jí obklíčila. Zhýralci, kteří přišli do domu, byli naplněni takovou hrůzou, že se dali na útěk. Jenom jeden z nich, syn sudího Symfronia, zůstal a odvážil se přiblížiti k svaté panně. Avšak v tom okamžiku klesl k zemi oslepen a polomrtev.
  Sudí Symfronius zvěděv o tom, přiběhl polekán a vytýkal Anežce, že svými kouzly poranila mu syna. Anežka však odvětila: "Nikoli moc kouzelnická, ale hříšná žádostivost oslepila a poranila ho!" Tu zmírnil se pyšný pohan a prosil světici o přímluvu u Boha křesťanského, aby syna uzdravil. Svatá dívka zapomínajíc příkoří jí učiněných, pomodlila se za svého nepřítele a ten vstal zdráv.
  Na popud pohanských kněží byla Anežka vedena k jinému soudci; ten nad ní vyslovil rozsudek smrti. Kat vida útlou dívku, zachvěl se a váhal. Anežka však dodávala mu mysli řkouc: "Nač prodléváš? Nenech čekati nebeského Snoubence na mne!" Potom zvolala: "Přijmiž, Pane, duši mou, za kterou jsi bolestnou smrt podstoupil."
  Rodiče pochovali Anežku v zahradě za městem a chodívali se na hrob modlit. Jednou prý se jim zjevil sbor svatých panen, mezi nimiž poznali svou dceru, ozářenou nebeskou slávou, s bělostným beránkem. Řekla jim: "Neplačte nade mnou, ale radujte se, že Kristus mi dal korunu slávy věčné!"
  Nad hrobem sv. Anežky byla za dob papežů Symmacha a Honoria I. postavena nádherná basilika.

Neděle druhá po Zjevení Páně (Dr. Josef Miklík C.Ss.R.).

OBČANSKÝ SŇATEK

Čtení z listu svatého Pavla apoštola k Římanům (12, 6 - 16.)
  Bratří! Majíce podle milosti nám udělené dary rozdílné, ať proroctví, užívejme ho podle úměry víry, ať úřad, pracujme v tom úřadě, nebo, kdo má dar vyučování, zabývej se vyučováním, kdo dar povzbuzování, povzbuzováním; kdo uděluje, uděluj v prostnosti, kdo jest představeným, buď jím s pečlivostí, kdo činí milosrdenství, čiň je s veselím. Lásku mějte nelíčenou, nenávidíce zlého a přidržujíce se dobrého. Láskou bratrskou se vespolek milujte,  v uctivosti se předcházejte vzájemně, v horlivosti neochabujte; duchem buďte vroucí sloužíce Pánu; v naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, na modlitbě vytrvalí; s věřícími v potřebách jejich se sdílejte, pohostinství ochotně prokazujte. Dobrořečte těm, kteří vás pronásledují, dobrořečte a nezlořečte. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Buďte stejného smýšlení k sobě vespolek, nemyslíce vysoko, nýbrž sklánějíce se k nízkým.

Pokračování svatého Evangelia podle Jana (2, 1 - 11.)
  Za onoho času byla svatba v Káni galilejské a byla tam matka Ježíšova. Byl pak pozván na svatbu také Ježíš a učedníci jeho. A když se nedostávalo vína, matka Ježíšova pravila k němu: Nemají vína. I řekl jí Ježíš: Co mně a tobě, ženo? Ještě nepřišla hodina má. Dí jeho matka služebníkům: Cokoliv vám řekne, učiňte. Bylo pak tam postaveno za účelem židovského očišťování, šest kamenných štoudví, z nichž každá pojala dvě nebo tři míry. Dí jim Ježíš: Naplňte štoudve vodou. I naplnili je až do vrchu. A Ježíš řekl jim: Nyní nalijte a doneste správci svatby. I nesli. Když pak správce svatby okusil vody vínem učiněné a nevěděl odkud jest, - služebníci však, kteří vážili vodu, to věděli, - zavolá správce svatby ženicha a praví mu: Každý člověk dává nejprve dobré víno, a když se podnapili, tehdy to, které jest horší. Ty však jsi zachoval dobré víno až dosavad. Tím učinil Ježíš počátek divů v Káni galilejské a zjevil slávu svou, i uvěřili v něho učedníci jeho.

Kázání
  Dojemně krásný obraz líčí nám dnešní evangelium. Dva mladí lidé podali si ruce ke společné pouti životem. A jejich radost přišla posvětit sama Rodička Boží a nejsv. Vykupitel.
  V naší době stává se módou sňatek bez Boha, bez Božího požehnání; říkáme mu občanský sňatek. Není tomu ještě tak dávno, co pravila dcera své matce, která ji napomínala, aby se dala sezdati v kostele: "Ale, mami, snad mi nebudeš kazit štěstí? Víš přece, že můj ženich ti do kostela nepůjde. A potom, oddavky v kostele má každá děvečka; my chceme míti něco lepšího."
  Bohužel, neomezil se tento zlořád jen na města, vniká i do našich vesniček. Znám dobře výmluvy, kterými se hledí utišiti pobouřené svědomí, ale znám také smutné následky tohoto osudného kroku. Byl bych špatným pastýřem vašich duší, kdybych nevaroval: proto věnuji této důležité otázce dnešní kázání. Povím vám 1. kdo stál u kolébky občanského sňatku a 2. vylíčím jeho bolestné následky.
  1. Kdo stál u kolébky občanského sňatku? A kdo šířil v katolickém světě toto poblouzení? Všimněte si toho dobře, velice vám to usnadní správné rozhodnutí.
  Otevřeme-li Písmo svaté, vidíme, že první sňatek uzavřel na světě Pán Bůh. když stvořil Adama, pravil: "Není dobře člověku býti samotným; učiňme mu pomocnici jemu podobnou!" (Gen 2, 18.). Stvořil tedy Evu a přivedl ji k Adamovi. Potom jim požehnal a řekl: "Rosťte, množte se, naplňte zemi!" (Gen. 1, 28.)
  Od té doby byl každý sňatek uzavírán, abych tak řekl, před očima Božíma. Když Tobiáš bral si zbožnou Sáru, vzal její otec pravou ruku své dcery, vložil ji do pravice Tobiášovy a řekl: "Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův budiž s vámi, spojiž vás a splniž na vás své požehnání!" (Tob. 7, 15.) Stejně mluvil i Pán Ježíš. Je pravda, dívku si volí hoch svobodně, ale v manželství je spojuje sám Bůh. Odtud vážná slova Kristova: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" (Mat. 19, 6.) Sv. Pavel viděl dokonce v manželství obraz tajemného svazku, který je mezi Kristem a církví. Proto psal Efezským: "Tajemství toto - manželství - jest veliké; já však to pravím s ohledem na Krista a na církev" (Ef. 5, 32.).
  A tak tomu bylo mezi katolíky vždycky. První otřásl touto posvátnou úctou zakladatel protestantismu a odpadlý kněz Martin Luther. Prohlásil: "Manželství je úplně světskou záležitostí jako každé jiné řemeslo; proto je ponechme právníkům a světským vrchnostem!" Když o tomto výroku zaslechl Schopenhauer, řekl svým drsným způsobem: "Počkej, to ti zláme vaz." Měl pravdu, uvolněné manželství zlámalo skutečně vaz protestantismu. nesmíte posuzovati všecko jen podle našich krajin. Tam, kde protestanté žijí mezi katolickou většinou, neodváží se tak daleko, protože by pobouřili celé okolí. Ale vezměte na př. Spojené státy, kde takových ohledů míti nemusí, a spatříte naprostý rozvrat. Vzniklo tak zvané kamarádské manželství. Dva lidé se poznali, jdou na úřad a dají se oddati; najmou si narychlo byt, ale zařídí si jen nejnutnější. Děti míti nechtějí; beztoho se rozejdou, jakmile jeden omrzí druhého. Proti některým výstřelkům byl nucen protestovati r. 1930 i papežský list v "Osservatore Romano". Poslyšte, jak hluboko dovede klesnouti člověk, který zapomněl na Boha. V jednom případě letěli snoubenci v letadle napřed a za nimi hnal se v jiném letadle protestantský duchovní a žehnal jim z dálky. Jindy vstoupil pastor, rodiče snoubenců a pozvaní hosté v koupacích úborech až po pás do vody; před nimi stáli ve stejném úboru oba snoubenci a za potlesku četných diváků bylo jejich manželství od pastora požehnáno. Nejsmutnější byl třetí případ. Sňatek se konal úmyslně v pátek a třináctého dne v měsíci. Protestantský pastor držel v jedné ruce obřadní knihu, ze které četl předepsané modlitby, ve druhé ruce měl králičí nožičku, aby odvrátil neštěstí, které by mohlo vzejíti z pátku nebo z osudné třináctky.
  Martin Luther byl tedy první, kdo počal podkopávati posvátný ráz manželství. Další neblahý krok učinil Josef II., když 6. ledna 1783 prohlásil manželství za pouhou občanskou smlouvu, která nabývá platnosti jen státními zákony. Poslední ránu zasadila 20. září 1792 francouzská revoluce; bylo uznáno jen to manželství, které bylo uzavřeno před světskými úřady.
  Z tak kalných zřídel zrodil se občanský sňatek. Republika československá neodvážila se jíti tak daleko jako Francie; proto dala každému na vůli, aby se rozhodl pro sňatek v kostele nebo na radnici, oba však prohlásila za stejně platné.
  Občanským sňatkem nazývám tedy manželství, které nebylo uzavřeno před knězem, nýbrž před úředníkem na hejtmanství nebo na radnici. A takové manželství mám na mysli, mluvím-li dnes o sňatku občanském.
  2. Zanechejme již dějin občanského sňatku a všimněme si jeho bolestných následků.
  Manželství se neuzavírá na týden, na měsíc nebo na rok; uzavírá se na celý život. Proto je nemožno žíti v něm šťastně bez Boží pomoci. Pěkně to pověděl žalmista Páně (Ž. 126, 1.): "Nestaví-li Hospodin domu, marně se lopotí, kteří jej stavějí!" Naši zbožní předkové poznali dobře, že "bez Božího požehnání marné lidské namáhání"; proto radívali: "S Bohem počni každé dílo, podaří se ti až milo!" Proto modlí se církev nad oběma snoubenci: "Spaseny učiň služebníky své, Bože můj, doufající v tebe! Sešli jim, Pane, pomoc se svatyně a se Sionu ochraňuj jich! Budiž jim, Pane, věží pevnou proti nepříteli!"
  A právě tohoto Božího požehnání zřekl se hoch a dívka, kteří se dali oddati na radnici. Sklesli hlouběji než sami pohané. Ti alespoň cítili, že manželství je čímsi posvátným, proto je uzavírali za účasti kněží; katolický jinoch a katolická dívka odmítli podávanou Boží pravici! Což divu, že se na nich splní hrozná slova žalmistova (Ž. 108, 18.): "Miloval kletbu - ať ho tedy stihne; požehnání nechtěl - vzdal se mu tedy!"
  Ještě bolestnějším následkem bývá vratkost a rozlučitelnost občanského sňatku. Snadno pochopím, že se rozhodne pro sňatek na radnici muž, protože mu otvírá dveře k novému manželství; nikdy však nepochopím, jak k němu může přivoliti žena. Ona to přece bývá, která na to doplácí nejvíce.
  Zadívejte se pozorně na tento obrázek: Měli svatbu na radnici a zdálo se, že nic nedovede rozleptati jejich štěstí. Uplynulo pouze několik měsíců a žena poznala s hrůzou surovou povahu mužovu. Bože, jaké to měla noci, když byla sama doma, muž seděl v hostinci a popíjel. Bývalo již po půlnoci, ale nemohla usnouti; stále ji budila myšlenka, kolik ran dostane, až se vrátí opilý muž. Řeknete, mohla mu pohroziti rozvodem. Mohla, ale co bude s ubohým červíčkem, který spal vedle v kolébce? Muž si najde snadno novou ženu, ale kdo si vezme chudou matku chudého dítěte? Kolikráte již oplakala neblahý den, kdy se dala zlákati k občanskému sňatku? Křesťanské matky! Také jste měli chvíle, kdy se vám zdálo, že se boří vše, nač jste dosud spoléhaly, ale hledali jste útěchu v modlitbě. Také trpitelka, o které mluvím, pokusila se o modlitbu, ale pokaždé srazila ji k zemi myšlenka: "Milovala jsi kletbu, ať tě tedy stihne, nechtěla jsi požehnání, proto se od tebe vzdaluje." Proto nechala modlitby, ale v duši jí zněla hrozná slova proroka Jeremiáše: "Zvíš a zkusíš, jak zlá a hořká věc to jest opustiti Hospodina, Boha svého!" (Jer. 2, 19.)
  A to jsem se ještě ani slovem nezmínil o nejbolestnějším následku pro duši každého, kdo uzavřel občanský sňatek. protože takové manželství před Bohem neplatí, je hříchem všecko, co je dovoleno manželům svátostně oddaným. Ubožáci žijí v ustavičném hříchu a žádný kněz jim nemůže dáti rozhřešení, dokud nepromění občanský sňatek ve sňatek církevní. A kdyby zemřeli, nesmějí býti ani po katolicku pochováni.
  Dokud je člověk mladý, dokud ho oslepuje vášeň, snad toto neštěstí ani tak necítí. Ale čím více přibývá let, čím více se blíží hodina smrti, tím hlasitěji volá svědomí. A bývá to opět žena, která trpí těmito úzkostmi nejvíce. Vžijte se jen do duše takové ubožačky a pozorujte myšlenky, které jí trápí.
  U zpovědi jsem nebyla léta a marně bych šla prosit o rozhřešení. není na světě kněze, který by mně mohl odpustiti. napřed bych musela slíbiti, že buď přeruším dosavadní soužití nebo vynaložím vše, abych přiměla muže, aby naše občanské manželství bylo i církevně zplatněno. Ale muž o tom nechce ani slyšeti. Jestli prý chci jíti, ať si jen jdu... Ale kam jíti s dětmi?
  A tak jsem již léta v těžkých hříších bez svaté zpovědi. po léta již žádný kněz mi nesměl podati Tělo Páně. Jak závistivě jsem tolikrát hleděla k oltáři, když jiní tam posvěcují své duše a sílí se pro těžké úkoly životní. Já přikleknouti nesmím. A kdybych umřela, Bože, nesměla bych býti ani po katolicku pochována.
  Takové myšlenky nedopřávají klidu a pokoje. A což teprve, když přichází smrt skutečně? Kolik jich umíralo již v zoufalství, protože nevěděli, jak napraviti hříchy, do kterých se tak zamotali! Moji drazí, stojí to opravdu za to? není to příliš veliká cena, kterou zaplatili svedení katolíci svoje poblouzení?
  Křesťané! Ukázal jsem vám kalné zdroje, z kterých se zrodil občanský sňatek a připomenul smutné následky takového kroku. Manželé občansky oddaní nemohou nikdy spoléhati na Boží požehnání a svým krokem zatarasili si úplně cestu do zpovědnice a ke stolu Páně. vzpomeňte si na to, kdyby vás někdy lákal svět nebo časné výhody, kterých byste snad dosáhli občanským sňatkem. Vzpomeňte, že dáváte v sázku své časné i věčné štěstí a rozhodněte se dobře: "Ve všech svých skutcích pamatuj na své poslední věci a na věky nezhřešíš." (Sir. 7, 40.) Amen.