II. O jsoucnosti a osobnosti Boží.
§ 5. Důkazy jsoucnosti Boží.
Duše lidská jako duch rozumem obdařený poznává nejen ze zjevení Božího a z učení církve svaté, ale i ze světa viditelného, že Bůh jest, Původce a Pán všehomíra.
I. Svědectví Písma svatého. Písmo svaté této pravdy ani neoznamuje, ale ji jako samozřejmou předpokládá, když vypravuje: "Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi" (1. Mojž. 1, 1.). A dosvědčuje, že k tomu poznání každý rozumný tvor musí dojíti: "Řekl nesmyslný v srdci svém: Není Boha" (Žalm 13.).
II. Svědectví církve svaté. Také církev, tuto víru předpokládajíc, začíná všechna vyznání víry slovy: "Věřím v Boha", od apoštolského počínajíc až k vatikánskému.
III. Svědectví rozumu. Člověk pozorováním viditelného světa i sebe, poznává jasně, že Bůh jest, takto:
1. Pozorujeme, že jednotlivé věci kolem nás vznikají a zanikají, že mohou býti a mohou nebýti, to jest, že jsou nahodilé.
Jestliže svět se skládá z bytostí jednotlivých, jest i sám ve svém celku nahodilý, mohl býti a mohl nebýti, má také on svůj vznik a není tedy věčný. Vidíme pak dále, že žádná bytost nahodilá sama sebou nepovstává, nýbrž má za původce jinou bytost rozdílnou od sebe a prvnější, než jest sama. (Osení na poli nevzniklo samo sebou, nýbrž rolník prve nasil na poli semene.) Tedy ani svět sám sebou nepovstal, ale má za původce bytost prvnější, než jest sám, a rozdílnou od sebe. Bytost ta, poněvadž jest rozdílná od světa, není nahodilá, nýbrž nutná, t. j. nevznikla teprve, nýbrž jest od věčnosti. Jest jí věčný Bůh.
Námitka. Věda tvrdí, že z "ničeho není zase nic"; jak prý tedy možno, aby Bůh stvořil z ničeho svět?
Vyvrácení. Větou "z ničeho není zase nic" chce věda říci, že všecko musí mít dostatečnou příčinu; ale pravíme-li, že Bůh stvořil svět z ničeho, tvrdíme, že vůlí Boží povstal svět. Má tedy více než dostatečnou příčinu svého vzniku a trvání, totiž všemohoucí vůlí Boží.
Námitka, že "z ničeho nelze nic učiniti", může se týkati člověka, nikoliv Boha. Měřiti Boha podle člověka bylo by Boha snižovati na člověka, a více, bylo by božství jeho popírati.
2. Věda přírodní učí, že byla doba, kdy nebylo života na zemi, ba ani být nemohlo. (Theorie Kantova, Laplaceova.) A přece pozorujeme tu život trojí: rostlinný (vegetativní), smyslový (sensitivní u zvířat) a duchový (u lidí). Odkud tento život trojí? Sám sebou vzniknouti nemohl, neboť věda učí "všecko živé z živého" ("omne vivum ex viro". Dr. Pasteur, +1895). Musí míti tedy původce, jenž jest zdrojem všeho života - životodárcem. A jest jím všemohoucí Bůh.
Námitka. Život na zemi dá prý se vysvětliti pouhým působením sil přírodních. Rostlina na př. jest prý soujem hmotných částic, jejichž fysikální a chemické síly tvoří život rostliny; umělé ustrojení její, sestavení částic, stalo prý se náhodou. Když pak se rostlina rozmnožovala na zemi, povstaly různé druhy její, jak se nyní jeví. Stalo prý se to tím způsobem, že vlivem vnějších přírodních vlivů příznivých zachovaly se tvary vhodnější, méně vhodné zanikly (výběr přírody = selekce). Podobně povstala prý zvířata z jednoho zvířete, to pak povstalo z hmoty neživotné. Život u zvířete vznikl prý jako u rostlin, působením fysikálních a chemických sil. Když pak se zvíře rozmnožovalo, povstaly i tu různé nynější druhy zvířectva výběrem přírody (selekcí). Člověk konečně vyvinul prý se během věků ze zvířete sobě tělesně nejpodobnějšího, t. j. z opice, a život jeho duchový není prý nic jiného než smyslový život zvířecí. Mysliti a chtíti u člověka jest prý to, co u zvířat viděti a slyšeti. A připustí-li se, že hmota jest věčná, pak život na zemi lze prý vysvětliti i bez Boha.
Vyvrácení. Vysvětlovati účelné ustrojení rostliny působením náhody jest nerozumno. Působením pak sil přírodních nepodařilo se ještě žádnému fysiku vyvolati život ani vegetativní, tím méně smyslový (sensitivní). Život duchový konečně vysvětlovati jako život smyslový, ba tvrditi, že jest to jeden a týž život, tomu vzpírá se všecka zkušenost. Proč tedy nevyvinul se u zvířete život duchový? Proč, stalo-li se to v době pradávné, nestává se to i nyní, ač podmínky se nezměnily?
Jest pravda, že činnosti duševní jsou současně provázeny změnami a pohyby tělesnými, ale vyvozovati z toho, že tyto změny tělesné a pohyby způsobují činnost duševní, jest stejně pošetilo, jako tvrditi, že pohyby úst samy způsobují duchaplnou řeč.
Že by z jednoho útvaru rostlinného nebo živočišného vytvořily se všecky druhy rostlin anebo zvířat, jest pouze vědecká domněnka (hypothesa), kterou však vědecké výzkumy novější vyvracejí. Neboť kdyby tomu tak bylo, nelezly by se méně vhodné formy (přechodné) vymřelé v zkamenělinách, a to se posud nepodařilo. Naopak, věda pravá svědčí, že oddělení druhův od sebe navzájem jest nepřeklenutelné (Z lilie nikdy se nevypěstí karafiát, ze psa nikdy kočka a p.).
Také důkaz o původu člověka z opice jakýmsi přechodným tvorem, poločlověkem (praeadamitou), až posud se nezdařil - a nezdaří. Ještě vždycky, kdykoliv se o nálezu takové kostry vykřikovalo, ukázalo se, že jsou to kosti buď zvířecí nebo člověka normálního.
Nad to mezi nejvyšším projevem pudu živočišného a lidským rozumem rozvírá se propast tak veliká, jako ta, která odděluje zemi od nebe. - "Dokonalé nemůže býti výplodem nedokonalého" (Aristoteles).
A kdyby se i podařilo vědě dokázati původ tvarů dokonalejších vývojem (evolucí) z méně dokonalých, nepřestala by nijak nutnost prvotné příčiny účinné a rozumné.
Ostatně přední učenci katoličtí (Agassiz, + 1873; Pasteur a jiní) dosvědčují, že domněnka, o níž svrchu byla řeč, se skutečností se nesrovnává.
Sám Darwin (+ 1882), původce vědecké oné domněnky, praví: "Máme-liž nějakou jistotu nebo jen stín jistoty, že neústrojné prvky bez jakýchkoliv ústrojných bytostí za pouhého vlivu známých sil zpliditi mohou živočicha? Přiznejme se, my víme o původu života tak málo, jako o původu síly a látky".
Žádné komentáře:
Okomentovat