Svatí Marius a soudruhové jeho, mučedníci - 19. ledna (Z knihy Církev vítězná)

  Ku hrobům knížat apoštolských sv. Petra a Pavla i jiných svatých mučedníků putovali do Říma nábožní křesťané i za časů krvavých pronásledování Církve svaté od pohanův, ačkoli věděli, že jim v městě tom hrozí nebezpečenství. Za panování císaře Marka  (161 - 180) připutoval do Říma za účelem tím vzácný a bohatý Peršan Marius s manželkou Martou a dvěma syny Audifáciem a Abachem. V městě zuřilo kruté pronásledování věřících, nábožná rodina Mariova nelekala se toho však, navštěvovala hroby svatých mučedníkův, obsluhovala uvězněné křesťany, podporovala je jměním svým, a pochovávala uctivě těla umučených. Za tou příčinou byli všickni polapeni a vyzváni, aby modlám obětovali. jelikož pak ani hrozbali nedali se odvrátiti od Krista Pána, byli co nejkrutěji mučeni. Nejprv byli od katanů kyji tlučeni, svázáni, žhavými kovovými deskami páleni, a železnými drápy rozsapováni. Potom vlečeni jsou za město na popravu. Svatá Marta napomínala manžela i synů důraznými slovy, aby pro Ježíše Krista statečně podstoupili smrt, a byla nejprv sama mečem sťata. Po ní touže smrtí zemřel Marius, a posléze umučeni oba bratři Audifác a Abach. Těla jejich hodili katanové do ohně. Sv. Felicitas, nábožná paní Římská, dala poloohořelé kosti těchto svatých mučedníků sebrati a na statku svém uctivě pochovati.
  Sv. Marta, podobná statečné matce sedmi bratří mučedníků starozákonních (II. Mach. 7.), dodávala na popravišti synům svým i manželu mysli, aby nelekali se, ukrutnou smrt pro Ježíše Krista podstoupiti, poněvadž milovala je dle Boha a nikoli dle světa. Takovými matkami honosila se dobách mučedníků Církev katolická. I nebylo divu, že Církev ta zázračně rostla, i když krvavě katována byla. Kde matky takovou živou víru v Krista Pána a takou plamennou lásku k němu mají, jako sv. Marta, tam odrůstají v rodinách i svatí synové. Běda národu, jehož matky ve víře jsou chladny, aneb dokonce  jehož ženy víru svatou docela pozbyly, a v šiřitelky nevěry se zvrhly!
  Z dalekých končin putovali věřící do Říma hned v prvních časech křesťanských. Voliliť raději na smrt se vydati, nežli zůstati bez útěchy, kterou jim návštšva hrobů svatých apoštolů dávala. Ani ostrý meč neodstrašoval jich od Říma. Jak zpozdilé jsou tudíž námitky bludařů, že prý svatý Petr v Římě nikdy nebyl a tam nezemřel!

Svatá Priska - 18. ledna (z knihy Církev vítězná)

  Probírajíce životy starověkých mučedníků Kristových, obdivujeme se nejvíce tomu, že mezi nimi byli nejen statní mužové, nýbrž i osoby věku mladistvého, by skoro dětského, mládenečkové a panny, jimž rozkoší bylo, že pro milovaného Spasitele svého smrt mučednickou podstoupiti mohli. Těmito věkem útlými mučedníky osvědčil Bůh pravdu víry naší co nejzřejměji, tak že i mnozí pohané, když ty mladé křesťany viděli tak statečně a klidně za víru trpěti a umírati, milostí Boží sami osvíceni byli a Krista Pána vyznali.
  Římský císař Klaudius II. zvítěziv nad Gothy, přičítal vítězství to pohanským bohům a rozkázal, aby v Římě jim na poděkování byla konána hlučná slavnost. Všem obyvatelům města nařízeno, aby ku slavnosti té přišli, jinak že co nejpřísněji potrestáni budou. Křesťané však rozkazu toho neuposlechli a proto zakročeno proti nim  krutými tresty. Mezi nimi byla i Priska, dívka teprv třináctiletá, dcera vzácné rodiny římské. Císař nařídil, aby přivedena byla do chrámu Apollinova a tam aby modloslužebnou oběť vykonala. Priska však odepřela. Stojíc před modlou zvolala neohroženě: "Jsem křesťanka! Jen Bůh, jemuž křesťané se klanějí, jest pravý Bůh; jen on jest hoden, abychom mu obětovali. Vaši bohové pohanští jsou ďáblové!" Za toto statečné vyznání víry neostýchali se suroví katané útlou tu pannu tak zpolíčkovati, že tvář jí otekla a z úst i nosu krev se vyřinula. Takto ztrýzněnou vrhli ji do žaláře a potom vedli k soudu, kde ji zbičovali a opět do vězení dali, v němž zůstavili  ji o hladu a žízni za tři dny. Potom natáhli ji na skřipec a mučili panenské tělo její železnými drápy. Svatá panna zůstala ve všech těchto mukách statečnou a trpělivou volajíc stále: "jsem křesťanka a volím raději  nejhroznější trápení podstoupiti, než Krista opustiti!" Rozkacení katané dali potom svatou mučednici v divadle hladovému lvu za pokrm, avšak lev jí neublížil, nýbrž krotce položil se jí u nohou. Znova vrhli ji do žaláře, kde opět po tři dny bez pokrmu a nápoje ji ponechali, načež rozkázali, aby za město vyvedena a mečem sťata byla. Stalo se to dne 18. ledna roku 270. Tělo této svaté mučednice pochovali křesťané uctivě u cesty Ostijské a zbudovali později nad hrobem jejím chrám, v němž podnes ostatky její se chovají.
  Na sv. Prisce krásně se naplnila slova sv. Pavla: "Jist jsem zajisté, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížectvo, ani mocnosti, ani věci přítomné, ani budoucí, ani síla, ani vysokosť, ani hlubokosť, ani jiné stvoření, nebude moci nás odloučiti od lásky Boží, kteráž jest v Kristu Ježíši Pánu našem" (Řím. 8, 38 - 39.). Čistá jako zlato a nevinná jako holubice obětovala mladičký život svůj pro víru v Ježíše Krista. Jak mnohý křesťan dává se pýchou, lakomstvím, nestřídmostí a nečistotou odloučiti od Krista Pána, tak že neslouží jemu, nýbrž výhradně světu, tělu a ďáblu. Buďtež nám svatí mučedníci vzorem, jak Spasitele svého milovati a z lásky k němu všelikého hříchu varovati se máme!

Nastolení sv. Petra - 18. ledna (Z knihy Církev vítězná)

  Zvláštním řízením Prozřetelnosti Božské stalo se světové město Řím sídlem viditelné hlavy Církve svaté, náměstka Ježíše Krista, papeže. Tam, kde někdy pohanstvo mělo nejpevnější tvrz svou a odkud modlářští císařové celému známému světu mečem vládli, založen byl z vůle Boží stolec nejvyššího kněze křesťanského, od něhož pravda Kristova šířila se po všem světa oboru. V tom městě, kde někdy bylo ohnisko starého, v modlářství a nepravostech hynoucího světa, utvrzeno jest střediště člověčenstva vykoupeného, odkud po devatenácte jiiž století víra svatá a milost Boží prýští po celé zemi.
  Prvním papežem Římským byl sv. apoštol Petr. Kristus Pán vyvolil si jej ze sboru dvanácti apoštolův a vzdělal na něm svou Církev tak pevně, aby ani brány pekelné jí neodolali. jemu udělil prvenství v Církvi, jemu odevzdal klíče království nebeského a dal moc, aby co sváže a rozváže na zemi, svázáno a rozvázáno  bylo i na nebi (Mat. 16, 18 - 19.). Za Petra modlil se Spasitel na počátku svého utrpení, aby nezahynule víra jeho, i aby obrátiv se, potvrzoval bratří (Luk. 22, 32.). Jemu poručil Pán, aby pásl netoliko beránky, ale i ovce jeho (Jan 21, 15 - 17.); slovem jej ustanovil za nejvyššího pastýře celého stáda svého. Sv. evangelisté uvádějí ve sboru  dvanácti apoštolů Petra všude na prvém místě a výslovně zovou ho prvním z nich (Mat. 10, 2.). A sv. Petr hned po Nanebevstoupení Páně jakožto hlava Církve si počínal.
  Řídilť volbu sv. apoštola Matěje (Sk. ap. 1, 15.), mluvil první z apoštolů po seslání Ducha svatého ku shromážděným v Jerusalémě zástupům (Sk. ap. 2, 14.) a vedl na apoštolském sněmu Jerusalémském rozhodné slovo (Sk. ap. 15, 7.).
  Byv andělem Páně vysvobozen za žaláře, kde jej Herodes Agrippa věznil, odebral se sv. Petr r. 42 do města Říma, aby tam Krista Pána hlásal a osadu křesťanskou založil. Dle svědectví církevního dějepisce Eusebia a sv. Jeronýma cestoval sv. Petr do Říma také z toho úmyslu, aby tam proti svůdci lidu Šimonu čarodějníku bojoval. Někteří církevní spisovatelé domnívají se, že jednou z příčin cesty sv. Petra do Říma bylo vlídné pozvání vzácné Římské rodiny Korneliů, aby do císařského sídla zavítal. Má se totiž za to, že Římský setník Kornelius, jejž sv. Petr v Cesareji pokřtil (Sk. ap. 10.), příbuzným svým v Římě o tom zprávu podal, a že oni mu dopsali, aby přímluvou svou pohnul apoštola ku cestě do Říma, aby také oni poznati mohli víru křesťanskou. Jisto jest, že křesťanství v Římě záhy rozšířilo se v nejvzácnějších rodinách a i do císařského paláce se dostalo, a to hlavně působením věřících z rodu Korneliů.
  V hlavním městě starého pohanského světa působil sv. Petr velmi požehnaně. Založil tam kvetoucí křesťanskou osadu a sám jakožto biskup řídil ji po pětadvacet let, až do své smrti mučednické. Ovšem nepřebýval sv. Petr po celou tu dobu stále v Římě, nýbrž maje péči veškerou o Církev Kristovu, vycházel občasně ze sídla svého do rozličných krajin hlásat sv. evangelium. Zejména pobyv asi dva roky v Římě cestoval po smrti Herodesa Agrippy na Východ, přibyl do města Antiochie, kde již dříve byl Církev založil, a ustanovil tam za svého nástupce v biskupském úřadu Evodia, a okolo r. 52. byl v Jerusalémě na sněmu apoštolském. Později hlásal učení Kristovo Židům i pohanům v Malé Asii a v Korintě. Do Říma, na stolici svou biskupskou, vrátil se sv. petr na počátku panování císaře Nerona r. 54., a spravovav jakožto Římský biskup Církev katolickou po pětadvacet let, byl dne 28. června roku 67. na Vatikánském návrší v Římě pro Spasitele svého ukřižován.
  Sv. Petr, od samého Ježíše Krista viditelnou hlavou Církve svaté ustanovený, Církev v Římě založil, spravoval a mučednickou krví svou utvrdil. Umíraje odkázal svůj úřad svým nástupcům, Římským papežům. Proto Římští biskupové byli a jsou náměstkové sv. Petra.
  Jestliže každá diecése oslavuje výroční den svého založení i nastolení svého biskupa, jest ovšem pro celou Církev katolickou tím důležitější památka nastolení prvního papeže, sv. apoštola Petra v Římě. Památka založení stolice papežské v Římě slavila se od jakživa, a to v rozličných diecésích v různých dnech, až konečně papež Pavel IV. r. 1558. nařídil, aby slavnost se konala po celé Církvi dne 18. ledna.
  Kristus Pán chtěl, aby všecky ovce drahou krví jeho vykoupené, shromážděny byly v jednom ovčinci, a ustanovil jim ve sv. Petrovi jednoho pastýře. Aby Církev svatá byla jedna a jednotná, dal jí Spasitel jednu viditelnou hlavu, a tou jest Římský papež jakožto nástupce sv. Petra. Proto po všecky časy byla a jest neklamnou známkou pravověrnosti sjednocenost se Stolicí papežskou. Bez papeže nelze si jednotu Církve a víry ani mysliti. Žalostný důkaz toho poskytují všecky sekty od papežství odštěpené, které podobají se stádům rozprášeným, nemajícím pastýře, a loděm bez kormidel, zmítaným v rozbouřeném moři. Všickni ti, kdož od jednoty církevní se odtrhli, ztratili pravou víru a sklesli do náboženských bludů, jež konečně do čiré nevěry vedou.
  Zapřísáhlí nepřátelé zjevené víry křesťanské dobře vědouce, že nejpevnější tvrzí Církve katolické jest Stolice papežská, po věky již usilují o záhubu její. Za naší paměti (pozn. kniha Církev vítězná vyšla v roce 1892) podařilo se jim oloupiti papeže o území jeho, tisíciletým právem posvěcené. Obravše sv. Otce o hmotné statky, jichž on ku řízení a rozšiřování světové Církve katolické potřebuje, rádi by ho připravili o svobodu a učinili svým bezvolným nástrojem, aby takto zničili papežství a tím zahubili i celou Církev Kristovu. Snahy tyto jsou však marné. Skála Petrova, na níž Syn Boží svou Církev zbudoval, stojí tak pevně a nerozborně, že ani brány pekelné jí nerozdrtí. Nezničili jí ani krvelační pohané, kteří napořád vraždili papeže; nezbořili jí rozkolníci a bludaři starých i nových dob, a ničeho nezmohou proti ní ani ti malomocní násilníci, kteří za naší doby sv. Otce v Římě oloupili a vznešenou osobu jeho stále tupí.
  Děkujme Hospodinu, že jsme sjednoceni se Stolicí apoštolskou, modleme se za pronásledovaného sv. Otce, jako modlili se věřící Jerusalémští za sv. Petra, když on v žaláři ukován byl, a seč jsme, přispívejme sv. Peterským haléřem papeži, aby mohl vznešený úřad svůj požehnaně konati!

Svatý Antonín Veliký, poustevník, opat - 17. ledna (z knihy Naše světla)

Modli se a pracuj!

  Antonín Veliký narodil se r. 251 v Kómě v severním Egyptě. Pomáhal se svou sestrou rodičům v hospodářství. Rodiče brzy zemřeli a Antonín se musil starati o hospodářství a osiřelou sestru.
  Když bylo Antonínovi asi dvacet let, slyšel v neděli při bohoslužbách slova evangelia: "Chceš-li býti dokonalý, jdi, prodej co máš, a dej chudým, a budeš míti poklad v nebi; a pojď a následuj mne!" (Mat. 19, 21.) Doslova tak ihned učinil, jenom něco peněz si ještě podržel pro sebe a mladičkou sestru. Když však zase slyšel v evangeliu slova Páně: "Nepečujte úzkostlivě o zítřek" (Mat. 6, 34.), rozdal i zbytek svého majetku a začal o samotě vésti život přísného sebezáporu.
  Zbožný život není zbožná zahálka. Antonín byl pamětliv slov apoštolských: "nechce-li kdo pracovati, ať nejí." (2. Soluň. 3, 10.) Proto pletl rohožky. Část výdělku užil ke své výživě, zbytek rozdával hned chudým. přitom se neustále modlil podle slov evangelistových: "Třeba se vždycky modliti a neustávati." (Luk. 18, 1.)
  Zlý duch ho nejednou pln nenávisti prudce pokoušel, avšak Antonín porazil ďábla pokornou modlitbou, postem a myšlenkou na poslední věci.
  Pověst o jeho dokonalosti se šířila a přicházelo k němu nejen mnoho jinochů, aby se naučili životu zbožnému, ale též mnoho zvědavců, aby viděli slavného muže.
  Proto utekl Antonín hlouběji do pouště. Tři dni a tři noci putoval, až přišel k vysoké hoře. Na úpatí nalezl pramen dobré vody a vůkol rovinu, na níž bylo několik palem. Toto místo si vyvolil. Chléb mu přinášeli pastevci, kterým se líbila jeho přívětivá, radostná zbožnost. když se dověděli jeho učedníci, kde je, i oni přinášeli mu jako dítky svému otci potraviny. Antonína však mrzelo, že se pro něho tolik unavují, i prosil je, aby mu přinesli sekeru, rýč a trochu obilí. Vybral si kousek půdy, obdělal ji a zasel obilí, aby měl dosti chleba na výživu. Radoval se, že již nikomu nebude na obtíž. Když opět začali k němu přicházeti lidé, pěstoval ještě trochu zeleniny, aby mohl cestujícím podat občerstvení.
  Jeho žáci si zřídili blízko něho své chýšky. Tak vznikla první osada mnichů. Slula Fainum. Antonín vzdělával všecky v duchovním životě svým příkladem a slovem. Dal jim moudrá pravidla pro duchovní život. Zde některá z nich: Ctnost není tak těžká, jak se zdá. - Nejvíce prospívá křesťanu, když každodenně pomyslí: Dnes teprve začínám sloužiti Bohu svému, a ten den může také býti poslední mého života. - Proti vlažnosti je nejprospěšnějším prostředkem myšlenka, že život člověka je krátký a nejistý jeho konec.
  jednou přišli k němu dva pohanští mudrci. Řekl jim: "Proč jste konali tak dalekou cestu, abyste viděli prostičkého člověka?" Když mu odpověděli lichotivě, že je člověkem velice rozumným, pravil k nim: "Máte-li mne za rozumného muže, buďte takoví jako já."
  Císařové Konstancius a Konstans poslali Antonínovi listy, doporoučeli se do jeho modliteb a prosili, aby je dopisem potěšil. Mniši se podivovali tomu, že císař píše Antonínovi. On však odpověděl: "Nedivte se, že císař mne píše, vždyť je pouhý člověk; divte se spíše tomu, že Bůh sám napsal lidem zákon a že Syn Boží mezi lidmi přebýval." A pak dal napsati císaři, aby vládl spravedlivě, aby byl laskavý k chudým, aby se nevynášel nad ostatní lidi, protože také on bude jednou souzen Bohem.
  Za pronásledování r. 311 vydal se do Alexandrie, aby hájil svého žáka Athanasia proti pomluvám, že je bludařem.
  Ve městě se mu nelíbilo. Vrátil se na poušť. Když cítil, že zemře, řekl svým žákům: "Následujte Krista! Vystříhejte se odpadlíků a bludařů!"
  Zemřel maje let života svého 105, z nichž skoro 90 prožil na poušti.

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (22)

§ 8. Ctnost.

  Ctnost jest trvalá náklonnost ke konání dobrých skutků. Poněvadž pak dobré skutky jsou rozmanity, jsou také ctnosti různé. Lišíme ctnosti božské a ctnosti mravní. Ctnosti božské jsou: víra, naděje, láska; všechny ostatní ctnosti jsou ctnosti mravní.
  I. Ctnosti božské, nadpřirozené, vlité. Jsou ctnosti božské, poněvadž předmětem a pohnutkou jejich jest Bůh (což podrobněji vysvětlíme ve výkladu jejich při prvním Božím přikázání). Jsou ctnosti vlité, poněvadž se nám při ospravedlnění našem zároveň s milostí posvěcující vlévají. Jsou ctnosti nadpřirozené, poněvadž zakládají se na řádu nadpřirozeném a nám jen ze zjevení známy jsou. Jsou tři božské ctnosti, víra, naděje, láska; tří jest třeba, a tří stačí, abychom v nadpřirozeném řádu k Bohu, cíli svému správně vedeni byli. Základem života nadpřirozeného jest víra, která rozum náš osvěcuje, abychom Boha nadpřirozeně poznávali. Na víře vybudována jest naděje, kterou k Bohu jakožto dobru svému spějeme. na víře a naději pak zbudována jest láska, kterou s Bohem úzce spojeni jsme. Víra a naděje trvají jen na této zemi; neboť dojdeme-li cíle svého v nebesích, víra promění se ve vidění a naděje v blaženost. Láska však zůstane, neboť ta láska, kterou Boha milujeme na zemi, jest téhož druhu, jako láska, kterou budeme Boha milovati na nebesích, jen že láska v nebesích bude dokonalejší, a nepominutelná. Víra a naděje jsou přípravou k blaženosti, láska však jest již blaženost sama, alespoň částečná.
  II. Ctnosti mravní hledí k předmětům stvořeným; pohnutkou jejich jest počestnost a účelnost toho kterého dobrého skutku. Nabýváme jich častým konáním těchže nebo podobných skutků dobrých; proto jsou i v řádu přirozeném možny. Zdravá filosofická ethika jich žádá, i starým pohanům byly známy; úplně a dokonale je ovšem poznáváme ze zjevení. Mezi mravními ctnostmi vynikají čtyři, jež nazýváme ctnostmi hlavními čili stěžejními: opatrnost, spravedlnost, mírnost, statečnost; k nim pak druží se ctnosti ostatní, hledící k předmětům spřízněným nebo podobným.
  1. Opatrnost učí nás správně říditi činy své, dle pravidla mravů; po případě pečovati o tělesné a duševní blaho těch, kdož péči naší svěřeni jsou.
  2. Spravedlnost učí nás každému dávati a ponechávati co mu po právu náleží. K ní druží se řada ctností podobných, z nichž zde jmenujeme: nábožnost, která Boha přiměřeným  způsobem ctí; uctivost a poslušnost oproti rodičům a představeným; kajícnost na usmíření spáchaných hříchů; pravdomluvnost a věrnost v pospolitém obcování; vděčnost za prokázaná dobrodiní; milosrdenství k chudým a nuzným; přívětivost a zdvořilost k bližnímu.
  3. Mírnost učí nás v požitcích zachovávati povinnou míru (odtud její jméno); dělí se ve dvě: střídmost učí nás zachovávati náležitou míru v požívání pokrmů a nápojů; čistota a cudnost učí nás pohlavní pud držeti na uzdě a neukájeti jinak než jen v právoplatném manželství. K mírnosti druží se pokora čili skromné posuzování sebe sama, tichost čili náležité opanování hněvu a zlosti, laskavost, jež zvláště křesťana krásně zdobí, slušnost v oděvu a vnějším chování.
  4. Statečnost učí nás čeliti obtížím tohoto života a přemáhati je, a nedbati překážek, jež nás od plnění povinností odvrátiti by mohly. Nejvznešenějším úkonem statečnosti jest mučednictví čili obětování života neb zdraví u vyznání víry neb konání povinností. K statečnosti druží se trpělivost, která nás ve snášení vezdejších protivenství sílí, a setrvalost v dobru do konce života.
  O jednotlivých mravních ctnostech promluvíme (pokud toho bude třeba) na příslušných místech v podrobném výkladu jednotlivých přikázání.

Svatý Marcel, papež, mučedník - 16. ledna (životopis z knihy Naše světla)

  Marcel I. byl papežem r. 308 - 310. Tehdy vládl v Římě vetřelec Maxencius. Papež měl řešiti palčivou otázku, co s křesťany, kteří za pronásledování odpadli. Někteří pokorně prosili o přijetí do církve. Jiní si chtěli toto přijetí vynutiti násilím. Papež byl ochoten přijmouti odpadlíky, vykonají-li předepsané pokání. Mnozí však nechtěli pokání činiti. Byly z toho i nepokoje na ulicích římských. Kdosi svalil odpovědnost za tyto nepokoje na papeže. Císař ho dal zatknout a poslal ho do vyhnanství. - Marcel rozdělil město Řím na 22 okresů, aby se věřící snadněji mohli účastniti kázání a bohoslužeb.
  Kronika papežská "Liber pontificalis" vypravuje: Jistá paní jménem Lucina, odkázala celé své jmění Církvi. Uslyšev to císař Maxencius, chtěl se zmocnit toho majetku, proto pohrozil papeži smrtí, nebude-li obětovati modlám. Marcel zůstal pevný a proto byl odsouzen, aby ve zvěřinci poklízel dravá zvířata. Ale i při této potupné práci zastával svůj úřad papežský. Poslal list do Antiochie, v němž dovozoval, že církev římská je hlavou celé Církve a že se bez svolení papeže žádný sněm nemá konati. Byl ztlučen kyjem a vyhnán z města. Zemřel r. 309.

Svatý Pavel Poustevník - 15. ledna (životopis z knihy Naše světla)

  Pavel Thebský narodil se asi r. 230 v Thébách v Horním Egyptě. Rodiče mu brzy zemřeli. Jeho svat se chtěl zmocnit jeho jmění a udal ho jako křesťana. Pavel utekl na poušť. Tam po dlouhém bloudění našel místo skalními stěnami obehnané, kde rostla obrovská palma a blízko níž byl pramen čerstvé vody. Místo to se mu zalíbilo a zůstal tam, aby o samotě Bohu sloužil. Žil tam v přísném odříkání mnoho let, a celou tu dobu nikoho neviděl a neslyšel.
  Jednou viděl, že se do jeho samoty dobývá cizinec. Napřed ho nechtěl pustit dovnitř. Když se však dověděl, že devadesátiletý host je poustevník Antonín, otevřel mu, posadili se oba a rozmlouvali. Pavel se vyptával, co se všecko ve světě událo od doby, kdy opustil svět, zdali ještě zuří pronásledování křesťanů, jak se jmenuje nynější císař. Když se loučili, řekl Pavel: "Bůh poslal mi tebe, bratře, abys mé tělo pochoval, neboť hodina smrti mé se blíží. Jdi tedy domů a přines plášť, který ti daroval Athanáš; do něho zabal mé mrtvé tělo!"
  Když se Antonín vrátil ke svým bratřím, zvolal: "Nejsem nic. Nejsem hoden slouti mnichem neb služebníkem Božím. Neboť viděl jsem Eliáše. Viděl jsem Jana na poušti."
  Pak vzal plášť a vrátil se k jeskyni Pavlově. Ale už ho nezastihl na živu. S pláčem zvolal: "Proto jsem tě poznal tak pozdě, abych tě tak brzy ztratil?" Pochoval tělo Pavlovo a na památku si vzal poustevnické roucho jeho, vyrobené z palmového listí, jež pak nosíval dvakrát do roka o největších svátcích.
  Sv. Pavel zemřel kolem r. 342, stár jsa asi 112 let. Život jeho napsal sv. jeronym r 376 a sv. Athanáš.

Svatý Hilarius, biskup, vyznavač, učitel církve - 14. ledna (Životopis z knihy Naše světla)

  Hilarius se narodil v Piktavii, t. j. v Piotiers ve Francii počátkem čtvrtého století. Jako syn vznešené pohanské rodiny studoval na školách v Řecku a v Římě, stal se řečníkem a spisovatelem, oženil se a spokojeně žil své rodině a studiu. To ho odvádělo víc a více od římského pohanství a přibližovalo k víře v jednoho Boha. Tak připraven studoval knihy Starého Zákona, které mu otevřely nový svět, jehož splnění poznal v Novém Zákoně. Neodolal milosti a stal se křesťanem.
  Jaké úcty požíval u svých krajanů, lze poznati z toho, že r. 350 byl jednomyslně zvolen biskupem.
  Dějinného významu nabyl Hliarius když bouře arianismu šla Evropou a způsobila náboženské a politické zmatky. Hilarius chtěl být dobrým pastýřemduší a nemíchal se do věcí státních, nemohl však mlčeti, když se stát míchal do věcí náboženských. To se stalo na milánském sněmu, kdy císař Konstancius nutil biskupy, aby hlasovali pro blud ariánský.
  Hilarius veřejně hájil katolickou víru. Když mu radili k opatrnosti, odpověděl: "Nepřijali jsme ducha bázně!" Nedopřál si pokoje, až katoličtí biskupové Francie vyloučili ariánského biskupa Saturnina z Církve. Saturnin se pomstil, udal Hilaria u císaře a dosáhl, že byl ze země vypověděn. Musil do Malé Asie, kde bylo hlavní sídlo arianismu. Tam se oddal studiu a napsal dvanáct knih: "O víře" a "O nejsv. Trojici".
  Žádal u císaře slyšení, aby mu vysvětlil své katolické stanovisko, byl však odmítnut. Dosud věřil v dobrou vůli císařovu, ale po tomto odmítnutí poznal jeho pravé smýšlení a napsal plamenný protest proti znásilňování Církve, z něhož vybíráme několik vět: "Je čas, abych mluvil, neboť mlčení by nebylo znamením mírnosti, nýbrž slabosti... Kdo má vyřknouti pravdu, ne-li služebník pravdy?... Chci tobě, ó císaři Konstanci, mluviti, jako bych mluvil k Neronovi: Ty vedeš boj s Bohem a s jeho služebníky a přetvařuješ se , jako bys byl křesťanem." Císař, aby se nepříjemného mravokárce zbavil, poslal ho zpět do Gallie, kde ho věřící s velikou radostí přivítali.
  Večer svého života strávil v klidu a toho klidu použil, aby vytvořil duchovní písně ba hymny. Zemřel 13. ledna 368.

Svátek Svaté Rodiny (Dr. Josef Miklík C.Ss.R.)

ZASVĚCENÍ RODIN SRDCI PÁNĚ

Slavnost sv. Rodiny

Čtení z listu svatého Pavla apoštola ke Kolossenským (3, 12 - 17.)
  Bratři! Oblecte se jako vyvolenci Boží, svatí a milí, v srdečnou milosrdnost, dobrotu, pokoru, mírnost, shovívavost, snášejíce jeden druhého a odpouštějíce si ve spolek, má-li kdo žalobu proti jinému; jako i Pán odpustil vám, tak i vy; ke všemu tomu však mějte lásku, která je svazem dokonalosti. A pokoj Kristův, ke kterému také jste povoláni, abyste byli v jednom těle, vládni v srdcích vašich, a buďte vděčni. Slovo Kristovo přebývej ve vás hojně, tak abyste se ve vší moudrosti poučovali a napomínali vespolek žalmy, chvalozpěvy a písněmi duchovními, v milosti je zpívajíce ve svých srdcích Bohu. A cokoli činíte slovem neb skutkem, všechno čiňte ve jménu Pána Ježíše Krista, děkujíce Bohu Otci skrze něho.

Pokračování svatého Evangelia podle Lukáše (2, 45 - 52.)
  Když byl Ježíš ve dvanácti letech a oni podle obyčeje svátkového šli do Jerusalema a dokonavše dny sváteční se vraceli, pacholík Ježíš zůstal v Jerusalemě, aniž to zpozorovali rodiče jeho. Domnívajíce se pak, že jest v družině, ušli den cesty a hledali ho mezi příbuznými a známými, a nenalezše, navrátili se do Jerusalema, hledajíce ho. I stalo se, po třech dnech nalezli ho v chrámě, an sedí mezi učiteli, poslouchaje a otazuje se jich. Žasli pak všichni, kteří ho slyšeli, nad rozumností a odpověďmi jeho. A uzřevše jej rodiče jeho, podivili se. I řekla jemu Matka jeho: Synu, proč jsi nám tak učinil? Hle, otec tvůj a já s bolestí hledali jsme tebe. I řekl k nim: Co jest, že jste mne hledali? Zdali jste nevěděli, že já musím býti v tom, co jest Otce mého? Ale oni neporozuměli slovu, které k nim mluvil. I odebral se s nimi a přišel do Nazareta a byl jim poddán. A Matka jeho uchovávala všecka slova ta v srdci svém. A Ježíš prospíval moudrostí a věkem a milostí u Boha i u lidí.

Kázání
  Všude slyšíme nářek, že naše rodiny smrtelně stůňou. Snad ještě nikde nesplnila se tak bolestně slova proroka Jeremiáše (Jer. 2, 19.): "Zvíš a zakusíš, jak zlá a hořká věc to jest, opustiti Hospodina, Boha svého", snad nikde se nesplnila tak strašně jako v rodině. Ročně uhasíná jen v našich vlastech na 9000 krbů, ale tím není ještě pověděno všecko. Kdo by se osmělil sečísti statisíce rodin, které se dosud nerozešly, ale kde již dávno pohasla láska? Nejvíce při tom vytrpí nevinné děti, protože pykají za hříchy rodičů. Poslyšte jak jedno z nich popisovalo ve školní úloze prostředí, v jakém vyrůstá: "Když maminka jde večer do kina nebo do divadla, ráno zaspí. Potom je u nás veliký rámus. Tatínek nadává a jde do práce." Jiná žákyně, z měšťanské školy líčila družkám takto svoji matku: "Vy nemáte potuchy, jak to u nás chodívá - nepořádek a jen nepořádek. Ráno se mamince nechce z peřin, to čte romány, v poledne nebývá uvařeno, dnes zrovna také ne, tak tatínek, když přišel z úřadu, udělal "bengál" a šel potom do hospody na oběd, poněvadž doma by se ho byl nedočkal. maminka - ta je samý román a samé kino a samý klep."
  V této smutné době staví nám církev před oči zářný příklad sv. Rodiny v Nazaretě a myslím, že mnohý z vás si v duchu posteskl: "Kéž by tak bylo i u nás!" Moji drazí, je to možné! Jenom nesmíme zapomenouti na nutný předpoklad: na život podle náboženství. Bez Boha se nápravy nedočkáme nikdy. Pravdivá slova napsal žalmista Páně (Ž. 126, 1.): "Nestaví-li Hospodin domu, marně se lopotí, kteří jej stavějí!" Povím vám proto o jednom prostředku, který se již v tolika případech osvědčil; je jím zasvěcení rodiny božskému Srdci Páně. Abyste mi dobře porozuměli, rozvrhneme si látku na dvě části: 1. Co znamená zasvěcení rodiny božskému Srdci Páně? a 2. Jak je nejlépe vykonati.
  1. Co znamená zasvěcení rodiny božskému Srdci? Pán Ježíš slíbil sv. Markétě Alacoque: "Požehnám rodiny, kde jest vystaven a uctíván obraz mého Srdce. Dám oněm rodinám mír a budu je těšiti ve všech jejich utrpeních." Poprvé byla vykonána tato dojemná slavnost 20. července 1685 v klášterní kapličce v Paray-le-Monial ve Francii. Již tehdy se projevily blahodárné účinky tohoto slibu - ale časem upadl v zapomenutí. teprve moderní rozvrat rodin donutil lidstvo, že sáhlo znova po tomto vzácném léku.
  Apoštolem a šiřitelem pobožnosti stal se P. Mateo Crawley. Pocházel z jihoamerické republiky Peru. Vstoupil do kongregace Nesv. Srdcí Ježíše a Marie. Roku 1905 onemocněl tak těžce, že lékaři se vzdali veškeré naděje na uzdravení. přestože byl horlivým ctitelem božského Srdce Páně, prosil P. Mateo své řeholní představené o dovolení, aby směl navštíviti francouzské město Paray-le-Monial, kde se poprvé zjevilo svaté Srdce Ježíšovo. Bylo mu to dovoleno. Sotva vstoupil na posvátné místo a chvíli se modlil, pocítil v údech jakousi ránu a jeho duši naplnila nebeská radost. povstal ze země - byl zcela uzdraven. Hluboce dojat poklekl ještě jednou a prosil božské Srdce, aby mu zjevilo, co žádá za takovou milost. V tu chvíli slyšel v duchu jasnou odpověď - aby mu zasvěcoval křesťanské rodiny.
  Proto odjel P. Mateo do Říma a prosil papeže Pia x. o požehnání k velikému dílu. Svatý Otec  ho objal a pravil mu: "Projděte celý svět! Kažte a šiřte evangelium a každou rodinu získejte úctě božského Srdce. V každé rodině mu postavte trůn a zasvěťte ji božskému Srdci Páně!"
  Pln radosti ujal se mladý apoštol svého díla a Bůh mu žehnal. Do roku 1917 zasvětilo se božskému Srdci již přes 5.000.000 rodin. Dnes není národa, kde by nebylo rozšířeno. proniklo i do naší vlastio a v Praze povstala česká odbočka; škoda jen, že je dosud tak málo českých rodin, které pochopily přání Spasitelovo.
  Zasvěcení rodiny neukládá žádné nové povinnosti; je to v podstatě jen slavnostní obnovení křestního slibu. Zasvěcená rodina prohlašuje, že všichni její členové chtějí svědomitě plniti svoje stavovské povinnosti. Aby dokázala lásku Srdci Ježíšovu a vyprosila si jeho požehnání, slibuje, že bude za všech sil zachovávati Desatero, milovati upřímně božské Srdce Páně a zbožně přijímati Spasitele ve Vel. Svátosti. Ježíš stává se opravdu jejich Pánem a Králem, proto zavěšují jeho posvěcený obraz na nejčestnějším místě v domě.
  Život v rodině ukládá někdy veliké oběti. Odkud načerpati dostatek síly, abychom je unesli? U Pána Ježíše, který volal: "Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím." (Mat. 11, 28.) Zadívá-li se zasvěcená rodina na svůj obraz, jak dojemně k ní mluví probodené Srdce Ježíšovo! Rodičům připomíná jejich vážné povinnosti, dítkám hlásá úctu a lásku. Je skoro nemožno dopustiti se hříchu takové duši, která si zamilovala Srdce Ježíšovo. A kdyby přece klesla, volá jí Pán Ježíš k sobě, hledá ji jako dobrý pastýř ztracenou ovečku a nabízí opět odpuštění.
  Účinky tohoto zasvěcení jsou zrovna zázračné. nemohu vám vypravovati mnoho událostí, aspoň o dvou se zmíním přece: jedna mluví o bídě duchovní, druhá o bídě hmotné.
  Kdysi kázal P. Mateo o milosrdném Srdci Ježíšově. Po kázání zastavila ho neznámá bohatá dáma a tázala se: "Důstojný pane! Slíbil jste z kazatelny, že zasvěcením rodiny možno obrátiti každého jejího člena. Můj manžel nebyl ještě nikdy u sv. zpovědi a strašně se rouhá. Mohu doufati opravdu v jeho obrácení?"
  "Zcela jistě. Zasvěťte jen svou rodinu božskému Srdci Páně a přistupujte ráda k sv. přijímání!" Po dvou letech přišla žena opět k P. Mateovi a zdrceně volala: "Můj muž se dosud neobrátil a je v nebezpečí smrti."
  "Splnila jste uložené podmínky?"
  "Co bylo v mých silách, jsem udělala."
  "Nebojte se tedy, váš manžel se jistě obrátí. Zítra ho navštívím."
  "Velebný pane, to je nemožné. Čtyři kněze již vyhnal, nyní má u sebe revolver. Přijde-li prý ještě jeden, že ho okamžitě zastřelí."
  "Jen důvěřujte! Zítra k němu přijdu."
  Druhého dne hleděla mne dáma téměř násilím zdržeti, abych k nemocnému nechodil. Vkročil jsem přece dovnitř. Nemocný ležel na lůžku, smrtelně vysílen. Řekl jsem mu bez obalu: "Pane, jsem kněz a chci vás zachrániti z lásky k božskému Srdci.."
  Nemocný chopil se revolveru a tázal se: "Vaše jméno?"
  "Na jméně nezáleží."
  "Vaše jméno? Slíbil jsem, že vás zastřelím a to také udělám."
  "Mé jméno je napsáno na tomto obrázku u nohou toho, který mne k vám posílá" a podal jsem nemocnému obrázek Srdce Spasitelova. Zadíval se na obraz, pod kterým bylo napsáno: "Pro svoje veliké milosrdenství zachraň, Ježíši, tuto duši!" Najednou odložil revolver, dal se do pláče a zvolal: "Důstojný pane, prosím vás, pomozte mi, abych se vyzpovídal. Nebyl jsem ještě nikdy u zpovědi."
  To jest jeden z četných obrázků, které bych vám mohl ukázati. Srdce Páně vrací rodinám pokoj, kde ho nebylo, posílá chleba, kde ho neměli, ale i dává dítky tam, kde dosud po nich marně toužili. Aspoň jeden doklad.
  Znal jsem rodinu, kde by tak rádi měli chlapečka - všecko se zdálo marné. Potrat následoval za potratem a přivolaný lékař řekl matce do očí, že již žádné dítě nedonosí. poradil jsem jim, aby se zasvětili božskému Srdci Páně; uposlechli a do roka rozléhal se v jejich světničce radostný křik zdravého hošíka. od té chvíle již vyrostl, ale dosud klekává před obrazem Srdce Ježíšova a tam koná své denní modlitby.
  2. Až dosud jsem vám pověděl, co znamená zasvětiti rodinu Srdci Pána Ježíše. Mnohem důležitější je druhá otázka: Jak vykonati zasvěcení, aby neslo slíbené ovoce.
  Zasvěcení se může vykonati v kterýkoliv den; nejlépe zvoliti jej tak, aby všichni členové mohli býti přítomni. Nemá-li rodina dosud obraz božského Srdce, hledí si nějaký opatřiti. Devět dní před zvoleným dnem postaví tento obraz na stůl a konají přípravnou pobožnost. V ustanovený čas jdou - pokud možno - všichni ke svaté zpovědi a ke sv. přijímání.
  Zasvěcení samo vykoná nejlépe kněz. Aby dojem byl hlubší, ozdobí rodina obraz Spasitelův květinami, kolem dokola rozsvítí několik svíček. Je dobré, pozve-li také ostatní příbuzné; již často se stalo, že Bůh se dotkl i jejich srdce.
  V ustanovenou hodinu vejde do domu kněz, obleče rochetu a bílou štolu, načež posvětí obraz. Pokropí jej svěcenou vodou a pomodlí se s celou rodinou hlasitě vyznání víry.
  V krátkém proslovu vyloží účel zasvěcení, znova jim připomene sliby, které učinil Pán Ježíš takovým rodinám. Na to přečte otec nebo matka zásvětnou modlitbu. Poslyšte z ní aspoň několik myšlenek: "Nejsvětější Srdce Ježíšovo! Tys projevilo svaté Markétě přání vládnouti nad křesťanskými rodinami. proto dnes přicházíme, abychom prohlásili tvou neobmezenou vládu nad naší rodinou." Načež pokračuje: "Vládni tedy nad naší myslí prostotou víry, vládni nad naším srdcem svou láskou! O božské Srdce, předsedej milostivě našim schůzím, žehnej našim duchovním i světským podnikům, rozptyluj naše starosti a mírni naše útrapy!" A něžně dodává: "A jestli někdo z nás přece klesne a tebe zarmoutí, upamatuj ho, ó Srdce Ježíšovo, že´s dobrotivé a milosrdné ke kajícímu hříšníkovi. Když pak nadejde hodina loučení, přikvapí smrt a rozestře nad námi svůj smutek, ochotně se všichni, jak umírající, tak pozůstalí podrobíme tvým věčným úradkům. Tehdy se potěšíme vzájemně myšlenkou, že přijde den, kdy celá naše rodina, jsouc v nebi opět spojena, na věky bude chváliti tvou slávu i tvá dobrodiní."
  Po této dojemné modlitbě pomodlí se všichni Otčenáš a Zdrávas za zemřelé nebo nepřítomné členy rodiny a otec nebo matka zavěsí obraz na nejčestnějším místě ve světnici, nejlépe nad stolem. Jsou-li v rodině malé děti, mohou si potom vykonati své zvláštní zasvěcení. nakonec zazpívají všichni nějakou píseň k Srdci Pána Ježíše, pomodlí se děkovnou modlitbu a dostanou od kněze požehnání. Nemůže-li vykonati zasvěcení kněz - na př. manžel je nechce dovoliti - vykoná je sama matka; jenom obraz si dá posvětiti v kostele. Jména všech členů zasvěcené rodiny pošle kněz národnímu sekretariátu v Praze, kde budou zapsána do zlaté knihy.
  Církev odměňuje tento posvátný obřad bohatými odpustky. Všichni kdo přijali v den zasvěcení sv. svátosti a pomodlili se na úmysl Svatého Otce, mohou získati odpustky plnomocné. Kdokoliv byl při slavnosti, získává odpustky sedm roků, lituje-li kajícně svých hříchů. Obnoví-li rodina své zasvěcení v jeho výroční den, získává 300 dní odpustků.
  Zasvěcení není ještě všecko; je to počátek nového života, který se má v rodině rozprouditi. Od té doby má býti obraz Srdce Ježíšova takřka středem celé rodiny. Před ním konají své ranní a večerní modlitby, k němu se utíkají ve svých starostech a potřebách. nejdůležitější je však duchovní obnova celé domácnosti, na té záleží Pánu Ježíši nejvíce. Rodiče se snaží, aby zachovávali svědomitě Boží a církevní přikázání a chránili posvátnost manželství. proto přistupují rádi ke stolu Páně a zvláště první pátek v měsíci těší se jejich lásce. Největší péči věnují výchově dítek a hledí je naplniti úctou a láskou k božskému Srdci.
  Ukázal jsem vám, co znamená zasvěcení rodiny Srdci Ježíšovu a jak je možno s prospěchem vykonati. Použijte tohoto nebeského daru a zajistěte si blaho a klid. Nejvíce získáte touto pobožností vy sami. Vychováte-li své děti v horlivé ctitele božského Srdce, nebudete se báti svého stáří. Neublíží vám dítě, které se zcela proniklo duchem Ježíšovým. A když se přiblíží vaše poslední hodinka, budete odcházeti s blahou nadějí. jak vy jste otevřeli dveře své rodiny Srdci Ježíšovu, otevře vám Spasitel bránu nebeskou. Amen.

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (21)

§ 7. Skutky záslužné.

  V předešlých úvahách bylo vyloženo, čeho zapotřebí jest, aby nějaký lidský čin byl skutkem mravně dobrým, čili prostě jen skutkem dobrým. Jest k tomu třeba:
  1. aby sám čin, okolnostmi oděn, byl mravně dobrý nebo alespoň mravně nelišný, tedy vůbec mravně nezávadný, a
  2. aby účel činu byl mravně dobrým čili aby čin vyplýval z pohnutky mravně dobré.
  Má-li však skutek dobrý býti spolu skutkem záslužným pro život věčný, t. j. skutkem, kterým nároku na věčnou blaženost nabýváme a věčnou blaženost si rozmnožujeme, tu třeba jest těchto tří podmínek: skutek budiž
  1. mravně nezávadný,
  2. vykonán z pohnutky nadpřirozeně dobré,
  3. vykonán v stavu posvěcující milosti.
  Jednotlivé podmínky vykládáme podrobněji.
  1. Čin sám buď dle podstaty své a dle okolností mravně nezávadný, tedy buď mravně dobrý nebo alespoň mravně nelišný; sic jinak by nebyl ani skutkem dobrým, a tím méně záslužným. Čin mravně nelišný stačí, jen když druhým dvěma podmínkám se vyhovuje. Hřích však, a třeba jen lehký, ba mezi lehkými i nejmenší, nikdy nemůže býti skutkem záslužným.
  2. Pohnutka, z níž čin vyplývá, budiž nadpřirozeně dobrou. Tou totiž stává se čin skutkem nadpřirozeně dobrým, a jen takovým lze nadpřirozené blaženosti získati. Nadpřirozenými pohnutkami jsou ony, které zjevení a víra nám skýtá. Nejvznešenější a nejšlechetnější mezi nimi jest láska k Bohu a horlivost pro čest a slávu Boží; k ní druží se láska k Rodičce Boží, k nebešťanům, k duším v očistci, křesťanská láska k bližnímu, poslušnost zákonů Božích a církevních, ošklivost hříchu, touha po odměně v nebesích, spasitelná bázeň před peklem, a vůbec každá ze zjevení a víry poznaná pohnutka.
  Pohnutkami pouze přirozenými jsou ony, které hledí k životu vezdejšímu po přirozené stránce jeho. Některé jsou mravně nezávadny, jiné však hříšny. Přirozené, mravně nezávadné pohnutky jsou: péče o život, zdraví, čest, jmění, blahobyt, pohodlí atd.; snaha vyhnouti se vezdejším nebezpečím, škodám, protivenstvím a pod.; přirozená láska rodinná a přátelská; láska k vlasti; poslušnost zákona atd. Přirozené pohnutky, byť i mravně nezávadny, nestačí k získání nadpřirozených zásluh; dají se však k nadpřirozeným vydatně připojiti. A jsou-li mravně nezávadny, mohou "dobrým úmyslem" nabýti rázu pohnutek nadpřirozených.
  Dobrý úmysl vzbuzujeme, když sebe a veškeré své konání k Bohu řídíme a jemu obětujeme, chtíce, aby vše, co počínáme, bylo ku cti a slávě Boží a k našemu spasení. K tomu není třeba dlouhých slov (katechismy a modlitební knihy mají takovéto kratinké modlitbičky pro vzbuzování dobrého úmyslu), stačí upřímná, k Bohu směřující myšlenka. Dobrým úmyslem nabývá i nejmenší a nejnepatrnější skutek náš (ovšem jen mravně nezávadný) velké ceny před Bohem a získává zásluh pro život věčný, i když vykonán byl z pohnutky jen přirozené, ale mravně nezávadné. Arciť mluvíme jen o skutcích mravně nezávadných; neboť lehký hřích, a byť by byl z lehkých nejmenším, nelze Bohu obětovati.
  Jest záhodno, abychom dobrý úmysl častěji vzbuzovali; nejlépe děje se tak na počátku dne, při ranní modlitbě, třeba v Otčenáši při slovech: "Posvěť se jméno tvé", nebo "Buď vůle tvá", nebo při jiné vhodné příležitosti.
  3. Skutek mravně dobrý budiž vykonán ve stavu milosti posvěcující; neboť jen takovým skutkům zaslíbil Bůh věčnou odměnu na nebesích. Každým takovýmto záslužným skutkem rozmnožujeme v sobě milost posvěcující a získáváme spolu nárok na vyšší stupeň blaženosti věčné. Čím větší jsou zásluhy a čím více jich, tím větší jest naše věčná blaženost na nebesích. Poněvadž pak takovéto skutky nás vedou k životu věčnému, nazýváme je "skutky živými".
  Těžkým hříchem pozbýváme naráz nejen milosti posvěcující, nýbrž i všech dosud získaných zásluh: neboť Bůh slíbil život věčný jenom těm, kdo ho milují, nikoliv však těm, kdož od něho těžkým hříchem dobrovolně se oddělili a nepřáteli jeho se stali. Těžkým hříchem pozbýváme dále i schopnosti nabýt zásluh. Dobré skutky vykonané v stavu nemilosti čili v stavu těžkého hříchu nejsou skutky záslužnými, jelikož jimi blaženosti věčné ani nenabýváme ani nerozmnožujeme; jsou "skutky mrtvými". Ač však Bůh jim nezaslíbil odměny věčné, přece nemůže je nechati vůbec bez odměny; Bůh jest spravedlivý, tresce zlo, ale odměňuje dobro. Odměnu za takovéto mrtvé dobré skutky uděluje Bůh hříšníku milost napomáhající, ku pokání potřebnou; po případě odměňuje jej blahem vezdejším na tomto světě.
  Když pak hříšník pokáním (dobrou svatou zpovědí nebo dokonalou lítostí) opět milosti posvěcující nabyl, oživnou spolu všechny zásluhy před hříchem získané a hříchem umrtvené. Kajícník poznovu nabývá možnosti, získati si zásluh; a může pokračovati tam, kde před hříchem přestal. Ale dobré skutky v stavu nemilosti vykonané pokáním neoživnou, ty jsou pro život věčný ztraceny.