§ 1. Pojem a rozdělení apologetiky.
Apologetika katolická jest nauka, která
obhajuje pravdy víry katolické a vyvrací námitky proti nim činěné.
Apologie (řec.) sluje obrana; apologeté slují
obránci..
Již v prvních dobách křesťanských bylo třeba
náboženství křesťanského hájiti a námitky nepřátel vyvraceti. Spisovatelé,
kteří to činili, slují apologety církevními.
Takovými byli: sv. Justin (+166), sv. Irenej
(+202), Tertulian (+240), Origenes (+254), sv Cyprian (+258) a jiní.
Nepřáteli byli tehdy hlavně filosofové
pohanští. V době přítomné třeba hájiti článků víry proti filosofům moderním.
Pravdy víry katolické, proti nimž nejvíce
útočeno jest, jsou zvláště: duchovost a nesmrtelnost duše lidské (materialisté
a monisté); jsoucnost Boha a osobnosti jeho (atheisté a pantheisté);
nadpřirozené zjevení Boží, na němž zakládá se náboženství křesťanské
(positivisté a rationalisté); poslání církve katolické (protestanté).
Jedná tedy apologetika katolická: 1. o
duchovosti a nesmrtelnosti duše lidské; 2. o jsoucnosti a osobnosti Boží; 3. o
nadpřirozeném zjevení Božím; 4. o náboženství křesťanském; 5. o církvi
katolické.
Prameny, odkud apologetika katolická čerpá
své důvody, jsou vedle Písma svatého a tradice, především rozum, zkušenost a
svědectví vědy a dějin.
I. O duši lidské
§ 2. Duše lidská jest duch
Duchem rozumíme bytost nehmotnou, obdařenou
rozumem a svobodnou vůlí. Duše lidská jest duch, neboť jest 1. nehmotná, 2.
jest obdařena rozumem, 3. jest obdařena svobodnou vůlí.
Hmotou rozumíme to, co se z částí fysických
(atomů, molekulů) skládá a v ně se také rozložiti může. Hmotným sluje vše, co
buď samo je hmotou, na př. kámen, rostlina, tělo zvířecí, tělo lidské; nebo co
jen ve spojení s hmotou může existovati, na př. duše zvířecí.
Nehmotnými pak slují bytosti, které hmotou
nejsou, jako Bůh, andělé; nebo jsou-li s hmotou spojeny, přece i bez hmoty
existovati mohou, jako duše lidské.
I. Duše lidská jest nehmotná, t. j. není
hmotou a může i bez těla existovati.
1. Svědectví Písma svatého. Písmo svaté staví
duši a tělo navzájem proti sobě jako dvě protivy. "Duch zajisté hotov
jest, ale tělo nemocno" (Mat. 26, 41.). "Nebojte se těch, kteříž
zabíjejí tělo, ale duše nemohou zabíti" (Mat. 10, 28.). - A stvrzuje
existenci duše i bez těla - po smrti:
"A navrátí se prach do země, odkud byl, a duch navrátí se k Bohu, kterýž
jej dal" (Kaz. 12, 7.). "Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého"
(Luk. 23, 46.).
2. Svědectví církve svaté. Církev vždycky
učila, že duše lidská jest nehmotná, a rozeznává v člověku ducha od hmoty. Na
sněmu 4. lateránském (1215) praví: "Bůh stvořil tvorstvo duchové i
tělesné" (Kap. 1). Na sněmu vatikánském (1869) praví církev o přirozenosti
lidské, že jest složena z ducha a hmoty (Sed. 3. o víře katol. k. 1).
Svědectví rozumu. Také rozum poznává
duchovnost duše lidské.
a) Na těle svém dobře rozeznáváme jednotlivé
části, ale své já, t. j. duši svou rozložiti nedovedeme, jest nerozložitelná -
jednoduchá. Tělo se dle vědy stále vyměňuje ve svých molekulech, není totožné v
každém období života; ale naše já zůstává týmž po celý život. - Mezi tělem a
duší bývá často spor, což by nemohlo býti, kdyby duše byla hmotou jako tělo;
např. odpírá-li si člověk hladovící pokrmu a. p.
b) Duše nepodléhá zákonům hmotné přírody, na
př. prostoru, času, tíže a p.
Tak duše lidská myšlenkami přenáší se bez
námahy od místa těla svého. Duše nestárne jako tělo. Duše neodpočívá, jest
činna i ve spánku (sny).
c) Činnost duše není omezena pouze na smysly,
nýbrž nezávisle na nich vztahuje se i na věci čistě nehmotné, jako jsou pravda,
dobro, krása; čas prostor, nekonečnost; Bůh, anděl a jiné. Žádá si věcí čistě
duchovních, jako jsou ctnost, nesmrtelnost, čest, sláva a podobné.
Zvíře jest odkázáno jen na vnímání smyslové,
které tedy týkati se může jen věcí hmotných; na př. příjemné vždy je láká,
nepříjemné vždy je odpuzuje. A zdá-li se někdy u zvířat jeviti jakási vyšší
snaha, nevyplývá z mravného uvědomění, nýbrž prostě z pudu (instinktu); na př.
láska k mladým. Nejlépe to viděti z toho, když mladí odrostou, láska a něžmá
starostlivost starých úplně mizí a mláď stává se zcela cizí rodičům.
II. Duše lidská obdařena jest rozumem. Rozum
jest mohutnost duše, kterou myslí, soudí, pojmy tvoří; jí rozeznává věci i po
stránce nehmotné, morální a esthetické.
1. Svědectví Písma Svatého. Všecka místa v
Písmě svatém, v nichž se vypravuje, že se Bůh zjevoval člověku a jej poučoval,
předpokládají u člověka rozum. Avšak Písmo svaté i zřejmě praví: "Mně pak
dal Bůh, bych mohl mluviti, jak smýšlím a prvé mysliti, jakž sluší o těch
věcech, které mi se dávají" (Moudr. 7, 15.). "Tomu, kterýž mi dává
moudrost, dám i slávu" (Sir. 51, 23.).
2. Svědectví církve svaté. Církev nazývá duši
lidskou "rozumnou duší", tedy rozumem obdařenou (Lateránský sněm 5.
sed. 8; 1512).
3. Svědectví vlastní zkušenosti. Zkušenost
nás poučuje o rozumu takto:
a) Člověk mluví, t. j. zvuky pojí v slabiky,
slabiky v slova, slova pak spojuje u věty. Jimi vyjadřuje pojmy a soudy; musí
míti tedy i mohutnost, která pojmy a soudy tvoří.
Zvíře sice vydává zvuky, ale nečlánkuje jich
v slabiky, slova, věty - nemluví. Nemá co by vyjadřovalo, nemá myšlenek, pojmů,
netvoří soudů. Má jen představy věcí okolních, které budí v něm buďto úžas
anebo strach, radost anebo bolest; a na vyjádření těch stačí mu pouhý zvuk
(citoslovce).
b) Člověk píše a čte, t. j. vymýšlí pro zvuky
znaménka a se znaménky spojuje myšlenky. Tak tvoří literaturu, kterou přenáší
myšlenky své na potomky a umožňuje pokrok kultury.
Vykopávky v Assyrii, Babylonii, v Egyptě a
jinde objevují nám celý myšlenkový svět těchto národův.
c) Člověk má vědu a umění. Vědu s jejími
úžasnými výzkumy a vždy novými vynálezy stvořil svým rozumem bádavým
(spekulativním), umění pak vždy víc a více se rozvíjející rozumem obrazotvorným
(fantasií).
III. Duše lidská obdařena jest svobodnou
vůlí. Svobodná vůle jest mohutnost duše, kterou člověk nenuceně volí sobě
jednu z různých věcí; rozhoduje se činit
to neb ono, dobré nebo zlé, anebo vůbec nejednati.
1. Svědectví Písma svatého. Všechna přikázání
v Písmě svatém jsou důkazem svobodné vůle lidské. Kdyby člověk neměl svobodné
vůle, bylo by nesmyslno jemu přikázání dávati. Ale Písmo svaté i zřejmě praví:
"Budeš-li chtíti přikázání (jeho) zachovávati, a (budeš-li chtíti) na věky
víru (jemu) libou činiti, zachovajíť tebe. Předložil tobě vodu i oheň: k čemu
chceš, vztáhni ruku svou. Před člověkem jest život i smrt, dobré i zlé, co se
mu bude líbiti, dáno bude jemu" (Sir. 15, 16 - 18.).
2. Svědectví církve svaté a tradice. Na sněmu
tridentském (1545 - 1563) zavrhla církev učení reformátorů 16. věku, kteří
popírali svobodné vůle člověka po pádu Adamově, a prohlásila, že svobodná vůle
člověka ani po hříchu Adamově ztracena nebo zhlazena nebyla (Sed. 6. k. 5.). -
Sv. Jeronym (+420) praví: "S vůlí svobodnou stvořil nás Bůh, nebýváme ani
ke ctnosti ani ke hříchu s nutností přitahováni."
3. Svědectví rozumu. Rozum dotvrzuje, že
člověk má svobodnou vůli, takto:
a) U člověka jako u zvířete každý dojem
smyslovými ústroji (čidly) přijatý přenáší se do mozku a vyvolává tu činnost
odvetnou (= reakci), která odpovídá podráždění nervovému. Ale jen člověk,
protože má svobodnou vůli, může tuto činnost zpětnou přerušiti nebo pozměniti.
Na př. k mozkovým záchvěvům, jež by přirozeně vedly ke vzbuzení bolesti nebo
hněvu, může odpověděti pohrdáním, lhostejností, radostí, úsměvem; jako
apoštolové, jsouce mrskáni, radovali se, že jest jim pro jméno Ježíš trpěti
(Sk. ap. 5, 41.).
Pod nožem pitevním (při vivisekci) zvíře
nemůže neprojeviti utrpení svého, ale člověk i divoch, když za živa jest od
nepřítele skalpován, může utajiti muka - ba, posmívati se i katanu zdánlivou
bezcitností.
b) Vnitřní zkušenost naše svědčí, že při svém
jednání nejsme nuceni, že jednáme svobodně a že bychom mohli jinak jednati, než
jednáme. Víme, že ani násilím, ani hmotnými a jinými ztrátami nemůžeme býti k
ničemu přinuceni, nechceme-li sami. (Stávky, vzpoury, revoluce.) Zásluha a
vina, odměna a trest, chvála a hana, soudy a žaláře mají smysl jen tehdy, je-li
člověku svobodná vůle. "Kde nutnost panuje, tam není ani trestu ani
odměny" (sv. Jeronym).
c) Rozdíl mezi dobrem a zlem jest možný jen
tehdy, je-li tu svobodná vůle. Kde panuje nutnost, tam mizíá všeliký rozdíl
mravní (jako u zvířat). "Přirozené není zlé."
Hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení
zákona Božího.
Žádné komentáře:
Okomentovat