II. Přikázání
§ 1. Výměr a rozvrh přikázání.
K cíli našemu, ku věčné blaženosti, vede nás mravní řád; poznáváme jej z přikázání. Na otázku jinichovu, co dobrého měl by činit, aby dosáhl života věčného, odpovídá Spasitel: "Chceš-li vejíti do života, zachovávej přikázání." (Mat. 19, 17.) A těmiže slovy Spasitelovými vítá kněz křtěnce na počátku křestních obřadů.
Přikázání čili zákon jest závazné mravní pravidlo činů lidských. Přikázání jest pravidlem mravním, jelikož vykládá mravní řád. Jest pravidlem lidských činů, to jest činů rozumem uvážených a svobodnou vůlí volených, jelikož ukládá se tvorům rozumným a svobodným, na nichž jest, po předchozí úvaze, rozhodnutí se, zda chtějí či nechtějí poznaným přikázáním se říditi; kdežto tvorové nerozumní, nesvobodní nutně a nezbytně hmotnému řádu podléhají. Jest pravidlem závazným, jelikož člověk jinak nedojde spasení věčného, leč podrobí-li se přikázáním.
Přikázání čili zákony ukládati náleží v první řadě Bohu jakožto Tvůrci a Pánu všehomíra. Poznáváme pak vůli Boží jednak pouhým již rozumem, jednak zjevením. Zákon Boží poznaný rozumem jest zákon přirozený; zákon Boží poznaný zjevením jest zákon zjevený.
Z vůle Boží jsou však i někteří lidé (čili vrchnosti) zákonodárnou pravomocí pověřeni, aby v rámci zákonů Božích poměry lidské podrobněji upravovali. Vrchnost jest buď církevní nebo světská. Zákony lidské dělí se tedy na dvé: zákony vydané církví jsou zákony čili přikázání církevní, a zákony vydané vrchností světskou jsou zákony světské čili občanské.
§ 2. Zákon přirozený.
Zákon přirozený jest mravní, rozumem poznaný řád.
Některé náboženské pravdy lze již pouhým lidským rozumem (bez zjevení) poznati. Staří předkřesťanští mudrci a filosofové byli jen na své rozumování odkázáni; a pohané pozdějších dob, jimž křesťanství ještě zvěstováno nebylo, jsou doposud jen na tento pramen, na zdravý rozum svůj k poznání náboženských pravd a mravních zásad odkázáni. Pouhým zdravým rozumem poznává člověk (nebo alespoň může poznati): že jest jeden Bůh, že máme Boha ctíti, jemu sloužiti, jeho milovati, že jest rozdíl mezi mravním dobrem a mravním zlem, že máme konati, co za dobré poznáváme, že vystříhati se máme mravního zla, že máme ctíti rodiče, že nemáme jiným činiti, co nechceme, aby nám jiní činili, že není dovoleno bližního zabíjeti, cizoložiti, krásti, nepravě svědčiti, lháti, po cizím majetku toužiti atd.
Toto rozumové poznání, je-li odkázáno jen na lidský rozum, jest pro nedokonalost rozumu neúplné a kusé a pro nebezpečí omylu neb bludu nespolehlivé. Proto ovšem pouhé přirozené poznání pravd náboženských člověku nestačí a jest mu nadpřirozeného zjevení třeba. Celý přirozený zákon jest obsažen ve zjevení nadpřirozeném. Tak na příklad zejména desatero Božích přikázání (nehledíme-li k časovému udání soboty) jest jen stručným výkladem zákona přirozeného. Přirozený zákon jest ve zjevení jaksi základem, nad nímž nadpřirozený mravní řád vybudován jest. Kdo tedy zjevení Božího účasten jest, má spolu jistotu úplné známosti zákona přirozeného.
Jsou bludaři, kteří tvrdí, že není žádného zákona přirozeného. Jejich blud však vyvrací nejen Písmo svaté, nýbrž i rozum náš.
Že zákon přirozený jest dosvědčuje Písmo svaté. Svatý apoštol Pavel píše (Řím. 2, 14.): "Když totiž pohané, kteří nemají zákona, přirozeným způsobem činí to, co zákon předepisuje, ti nemajíce zákona, jsou sami sobě zákonem, neboť ukazují, že dílo zákona jest vštípeno v srdcích jejich". Smysl těchto slov jest: Pohané sice nemají zákona Božího napsaného na kamenných deskách (zjeveného) jako židé; neznají tedy ani desatera Božích přikázání ani ostatních zákonů Božích; ale oni sami (rozumem svým) poznávají mravní zákon, a ti mezi nimi, kdož jsou dobré vůle, řídí se jím, jako židé desaterem.
Že zákon přirozený jest, dosvědčuje i sám rozum náš, jenž přirozený zákon chtě nechtě poznává a poznání jeho se uzavříti nemůže. Vždyť právě jen na základě jeho jest filosofická ethika vypracována. Člověk zdravého rozumu jest si vědom mravních povinností. Nebudiž namítáno, že toto vědomí výchovou, zvykem, úmluvou vysvětliti se dá; neboť kdyby tomu bylo tak, zajisté by nebylo nemožno těmiže prostředky to, co dosud bylo zlem (na př. vraždu, krádež, cizoložství) prohlásiti za věc dovolenou, a co dosud bylo dobrem (na př. přátelství, lásku blíženskou, věrnost) kaceřovati jako zlo. Neupíráme, že zejména výchova při poznání dobra značně zůčastněna jest; ale nepřipouštíme, že ona by byla s to, aby zplodila rozdíl mezi dobrem a zlem.
Zákon přirozený jest rozumem poznaný mravní řád. Poněvadž pak mravní řád jakožto řád Bohem uložený jest nezrušitelný a nezměnitelný. Ani Bůh jej nemůže změniti nebo zrušiti, jelikož by měně nebo ruše mravní řád, měnil nebo rušil vůli svou, což při nezměnitelnosti Boží jest nemožno.
Poněvadž pak mravní řád zavazuje všechny lidi, zavazuje ovšem i přirozený zákon všechny lidi bez rozdílu.
Žádné komentáře:
Okomentovat