§ 5. Násilí a strach.
Násilí vadí svobodnému rozhodnutí. Ačkoliv člověk znásilněný nepozbývá svobodné vůle, přece nemůže tělem tak vládnouti, jak by jím vládnouti chtěl. Vnitřní činy znásilněny býti nemohou; ale vnější činy mohou násilím se zameziti, nebo po případě vynutiti. Jest jasno, že nemáme žádné zodpovědnosti za vynucené činy vnější; by naopak, utrpěné násilí, jemuž znásilněnec dle sil svých odporoval, přičítá se mu k zásluze, jednak jako mučednictví, jednak jako vítězný boj proti hříchu. Svatá Lucie (umučena na sklonku 3. stol., svátek její 13. 12.) stojíc před pohanským soudcem a majíc víru svou zapříti doufala v pomoc Ducha svatého. Soudce se jí tázal: "Sídlí-li v tobě Duch svatý?" Lucie odpověděla: "Chrámem Ducha svatého jest, kdo čistě a svatě žije." Soudce jí pohrozil: "Dám tě zavésti do nevěstince, tam tě Duch svatý opustí." Panna však mu odvětila: "Dáš-li mne zneuctiíti proti vůli mé, dvojí korunu mi opatříš." Mínila tím, že koruna panenská jí proti její vůli nemůže býti odňata, by naopak, že k ní přibude koruna mučednická.
Ač však násilím nelze vynutiti hřích, dokud znásilněnec nechce hřešit, přece násilí žřídka bývá nebezpečno a plodí značné pokušení a blízkou příležitost k hříchu. Proto křesťan povinen jest brániti se proti násilnému svádění k hříchu, zejména však proti násilí nemravnému (proti němuž až do krajní možnosti brániti se jest).
Strach vadí sice také poněkud svobodnému rozhodnutí, ale jiným způsobem než násilí. Násilím totiž lze alespoň vážnější činy vynutit; strach však svobody neničí a nemaří. Strach staví konateli nějaké buď skutečné nebo zdánlivé zlo před oči, a poděšený konatel, chtěje se tomuto zlu vyhnouti, jedná tak, jak jednal, moha také jinak jednati; svobodná vůle strachem se tedy nemaří. Kdo strachem veden ustanovil se na činu, jedná svobodně, s úmyslem vyhnouti se obávanému zlu. Proto hřích ze strachu spáchaný přece jest hříchem. Vina hříchu někdy se snad umenšuje, poněvadž ten, kdo ze strachú hřeší, nejeví takovou náklonnost k zlému, jako ten, kdo hřešil z jiné pohnutky. Jest zajisté rozdíl, jestliže někdo zapřel víru, aby unikl hrozící a bolestné smrti, nebo jestliže někdo jiný zřekl se víry své, aby se mohl bohatě oženiti nebo vdáti. Ač však strachem hřích někdy poněkud zmenšiti se může, přece těžký hřích ze strachu spáchaný zůstává hříchem těžkým. V dobách pronásledování křesťanů mnozí jen ze strachu zapřeli víru svou; církev však nedbajíc pohnutky strachu vyobcovala je jakožto odpadlíky a jen po tuhém pokání je zase přijímala.
V náhlém a nenadálém nebezpečí propuká strach někdy takovou silou, že na kratší nebo snad i delší dobu zamezuje veškerou úvahu. Následkem takového leknutí neboli zděšení bývá někdy okamžitá nepříčetnost. Jest jasno, že činy v tomto duševním stavu konané přičítati se nemohou, jelikož konatel obyčejně jen náhlým pudem veden bývá a ani neví, co činí.
(pokračování příště)
Žádné komentáře:
Okomentovat