§ 3 Pokračování
Vyvrácení námitek proti rozumnosti a svobodné
vůli duše lidské.
I. Proti rozumnosti duše lidské:
Námitka 1. K vysvětlení rozumnosti lidské
není prý třeba předpokládati duše rozumné; mozek prý jest to, co v člověku
myslí. Tedy čím větší mozek, tím větší rozum; poruší-li se mozek, porušuje se i
myšlení.
Vyvrácení. Na velikosti mozku vůbec nezávisí
síla rozumu; např. vůl má větší mozek než člověk a přece i přísloví odpírá mu
moudrosti. Ale ani poměrně k váze těla nemá člověk největší mozek. Jako
zvířata, u nichžto poměr váhy mozku k váze těla jest 1 : 14, kdežto u člověka
bývá poměr 1 : 22 až 1 : 35. Podle tohoto "vědeckého" výzkumu byla by
stupnice rozumnosti asi tato: kanárek, několik brasilských opic, člověk, osel,
kuře a posléze slon (1 : 500).
Jestliže porušením mozku porušuje se i
myšlení, svědčí to, že jest mozek v úzkém spojení s rozumem jako jeho nástroj,
ale nikoliv to nesvědčí, že by mozek sám myslil. Jako u umělce, jenž tvoří
rukou, zmrzačí-li si ruku a přestává-li tím jeho umění, nelze z toho odvozovat,
že by ruka jeho bývala původem umění jeho.
Doktor Carus, lékař a psycholog (1869),
vypravuje případ zcela opačný, v němž poškození mozku a ztráta části jeho měla
za následek větší bystrost a vytříbenější řeč, kteréžto známky zanikly po
vyléčení nemocného. Podobně Dr. Hyrtl, slavný fysiolog, praví: "Ona šedá
látka mozku, již mnozí považují za příčinu duchovní činnosti, může se porušiti
neb i ztratiti, aniž se tím síle rozumové valně uškodí."
Námitka 2. Myšlení není prý nic jiného než
jakási fosforescence (světélkování) mozku (Dr. Moleschott). Tedy čím více
kostíku v mozku, tím větší rozum.
Vyvrácení. Dokázáno jest, že kosti obsahují
mnohem více kostíku než mozek (400krát více, Dr. Liebig). Kdyby naše myšlení
bylo toliko fosforescencí mozku, proč tedy kosti nemyslí? A proč u zvířat za
hloupé považovaných (jako husa, ovce) má mozek více fosforu než u člověka?!
Námitka 3. I v činnosti zvířat jeví prý se
rozumnost, tedy i zvířata měla by duši duchovou.
Vyvrácení. U zvířat skutečně shledáváme
účelná jednání, která předpokládají rozum, ale ne v nich, nýbrž u toho, který
jest původcem, stvořitelem zvířat. Jako činnost stroje účelná jest a
předpokládá rozum u vynálezce a ne ve stroji, tak se to má s účelným jednáním u
zvířat. Zvířata nejednají sebevědomě, nýbrž z pouhého pudu, neuvědoměle.
Že jednají z pudu, vysvítá takto:
a) Zvířata jednají bez předchozí úvahy ihned;
musila by tedy rozumem vynikati nad člověka, který musí prvé rozvažovati, než
může rozumně jednati.
b) Zvířata téhož druhu a za obyčejných
okolností jednají vždy stejně a to hned od svého nejprvnějšího mládí; nic se
nenaučí sama od sebe. Byla by tedy zvířata nad člověkem, který musí napřed
rozum vzdělávati a po mnohá léta se učiti.
Zvířata uprostřed kulturního lidstva jednají
stejně po všecky věky. Kultura lidí, mezi nimiž žijí, se nesmírně povznesla,
ale neměla účinku na zvířata pražádného.
c) V okolnostech nezvyklých jednají zvířata
zcela nerozumně a je viděti, že dovedou jen to, k čemu pud je vede, a že není
žádné úvahy u nich. Např. postavíme-li kuře na hromadu zrní, hrabe v samotném
zrní, ač hledati nepotřebuje. Člověk dovede se přizpůsobiti k okolnostem a
podle nich zříditi činnost svou.
d) Poukazuje-li se u zvířat na jejich
umělost, např. ve stavbě hnízd, doupat, pláství, ve tkaní pavučin a podobně,
nelze to považovati za projev rozumu, nýbrž pudu, protože v umělosti jejich
nejeví se žádný pokrok. Kdyby se mělo souditi z takovéto umělosti na rozum, i
rostlina měla by rozum, když lístky květové skládá, by i nerost, když rozpuštěn
tvoří krásné a přesné útvary krystalové.
e) Nejpádnějším však důkazem, že zvíře nemá
rozumu, jest, že nemá řeči, ani sebevědomí, ani náboženství, ani morálky.
Nejostřejší rozdíl mezi člověkem a zvířetem jest, že zvíře nemá rozumu; všecky
úkazy, které na rozum poukazovati se zdají, mohou býti jiným způsobem vyloženy.
Za rozum dán jest jim v náhradu pud, jenž je bezděčně vede k cíli.
"Rozumem předčíme zvířata." (Cicero +43 př. Kr.)
II. Proti svobodné vůli duše lidské.
Námitka 1. Člověk prý v jednání svém určován
pohnutkami, a s těmi prý se to má jako s fysickými silami, že totiž rozhoduje
nejsilnější (Schopenhauer, +1860).
Vyvrácení. Svoboda vůle nezáleží v tom,
abychom jednali bez pohnutek. Svoboda vůle není libovůlí. Rozumný člověk řídí
se pohnutkami, ale není jimi řízen. Svobodně rozhoduje mezi pohnutkami různými
a neřídí se vždy pohnutkami nejsilnějšími.
Sv. Perpetua, majíc se rozhodovati mezi vírou
a láskou mateřskou, potlačila v sobě lásku k dítěti a rozhodla se obětovati
život za víru.
Námitka 2. Člověku prý jest nevyhnutelně
činiti to, co za nejlepší uznává.
Vyvrácení. Rozumný člověk činí ovšem, co za
nejlepší uznává; ale jest si spolu vědom, že to činí dobrovolně a že by nemusil
tak jednati. Proto vidíme, že přemnozí jednají také nerozumně; nečiní tedy, co
za nejlepší uznávají. "Vidím a schvaluji lepší, a následuji horšího"
(Ovidius). Důkazem jest i hřích. Nebo kdybychom nevyhnutelně volili vždy jen
nejlepší, mohli bychom chybiti, ale nikoliv hřešiti. A přece činíme rozdíl mezi
chybou a hříchem. Chybu omlouváme, hřích káráme.
Námitka 3. Statistika zločinců dokazuje prý,
že člověk jedná ve stejných okolnostech vždy stejně, že okolnosti určují
jednání jeho; že tedy člověk není svoboden.
Vyvrácení. Statistika dokazuje právě opak, že
člověk totiž nejedná vždy za stejných okolností stejně. Statistika ukazuje jen
jisté procento, nikoliv převážnou většinu, a jen převážná většina mohla by
ukazovati na pravidlo. A kdyby se i jevila ve statistice jistá pravidelnost,
svědčí to jen, že lidé málo užívají svobody své, dávajíce se ovládat svými
náruživostmi. A bylo by pak rozumno, zřizovati káznice a polepšovny, kdyby
člověk nebyl v jednání svém svoboden!
Žádné komentáře:
Okomentovat