§ 4. Duše lidská jest nesmrtelná.
Není-li duše lidská hmotou, nemá ani vlastnosti hmoty, to jest, není složená ani dělitelná, nýbrž jednoduchá a nedílná - jest nesmrtelná. Duše lidská jest nesmrtelná, znamená, že žije i po dočasném odloučení od těla jako bytost sebevědomá dále a trvá na věky.
Duše lidská není věčná, ježto původ má od Boha v čase, ale z vůle Boží trvá na věky.
1. Svědectví Písma svatého. Písmo svaté praví: "Duše pak spravedlivých jsou v ruce Boží, a nedotkne se jich muka smrti. Zdají se očím nemoudrých umírati... ale oni jsou v pokoji... naděje jejich jest plná nesmrtelnosti" (Moudr. 3, 1 - 4.). Jinde dosvědčuje, že "duše nemohou zabíti" (Mat. 10, 28.).
2. Svědectví církve svaté. Učení o nesmrtelnosti duše církev řadí mezi základní pravdy, které katolický křesťan, když dospěje k rozumu, má věřiti a věděti. Sněm lateránský 5. (sed. 8) prohlašuje: "Odsuzujeme a zavrhujeme všechny, kdož tvrdí, že duše rozumná jest smrtelná a jedna ve všech lidech."
3. Svědectví rozumu,
A. Smrt je rozklad; může tedy člověk jako bytost z duše a těla sestávající umříti odloučením duše od těla, může i tělo jeho jako hmota se rozpadnouti, nemůže umříti, jest tedy nesmrtelná.
B. Duše lidská jako duch jest bytost, která sobě sama postačuje a k činnosti své těla nezbytně nepotřebuje, třebas pokud v těle jest, smyslů tělesných k činnosti své používá. Nemusí tedy s tělem zajíti, může i bez těla dále žíti, jest nesmrtelná.
Tím liší se od duše zvířecí, která, která nemá samostatného bytu a jen ve spojení s hmotou trvati může. Proto, zajde-li tělo, zachází i duše zvířecí, tak jako světlo sluneční zachází se slunce západem.
C. Bůh mohl by život duše zničiti, ale protiví se to jeho moudrosti (a), dobrotivosti (b), a spravedlnosti (c).
a) Bůh dal duši vlohu, kterou puzena jsouc žádá si dokonalého poznání všeliké pravdy. Ale k tomuto dokonalému poznání Boha, sebe i světa nedochází v tomto životě. Bylo tedy třeba, aby nejvýš moudrý Bůh duši lidskou tak uzpůsobil, aby v jiném (věčném) životě poznání dokonalého došla. "Nyní poznávám z částky, ale tehdáž poznám jakož i poznán jsem" (. Kor. 13, 12.).
"Vím, že nic nevím" (Argesilaos, filosof platonský). - "Mehr Licht!" volal prý Goethe umíraje.
b) Bůh vložil do duše lidské také touhu po blaženosti. Ale této blaženosti nelze na zemi dojíti. Bylo tedy třeba, aby Bůh nejvýš dobrotivý duši tak uzpůsobil, aby v jiném životě (posmrtném) blaženosti toužené došla. - A má-li tato blaženost dokonalá býti, jest z ní všeliké zlo, i smrt vyloučiti; vyžaduje tedy i nesmrtelnost duše. "Nasycen budu, když se ukáže sláva tvá" (Žalm 16, 14.).
"Před smrtí nikdo nemůže za blaženého jmín býti" (Solon, filosof pohanský). - "Srdce člověka tak dlouho nepokojno jest, dokud nespočine v tobě, ó Pane" (Sv. Augustin, +430).
c) Svědomí lidské, hlas Boží, žádá pro každý skutek spravedlivou odplatu. Ale té na zemi nedocházíme; mnozí zajisté smrtí dobývají si zásluh (mučedníci) a někteří smrtí páchají hřích (sebevrazi příčetní). Bylo tedy třeba, aby Bůh nejvýš spravedlivý člověka tak uzpůsobil, aby aspoň v jiném životě (posmrtném) úplné odplaty dosáhl.
A tato odplata (odměna nebo trest) musí býti věčná, protože hřích jako neskonalá urážka žádá i neskonalého (věčného) trestu, a ctnost jakožto opak hříchu žádá věčné odměny. Také jedině věčná odměna a věčný trest dovedou člověka pohnouti, aby konal ctnost a varoval se nepravostí. "Všecko, co se děje, přivede Bůh na soud za všeliké poblouzení, buď že by to dobré bylo, nebo zlé (Kaz. 12, 14.).
4. Svědectví dějin. Dějiny dotvrzují, že víra v posmrtný život jest všem národům společná. Souhlas takový dá se vysvětliti jen z přirozenosti lidské, kteráž jest všem společná; jest tedy víra v posmrtný život projevem přirozenosti lidské a proto nemůže býti lží.
"V čem všichni národové souhlasí, to nutně musí pravdivo býti" (Cicero). - Obyčej národů pohanských, dávati mrtvým nářadí, jídla peníze spolu do hrobu, ač jest pověrou, přece založen jest na víře v nesmrtelnost duše. Egypťané věřili v metempsychosi (= stěhování duše). Řekové a Římané měli své podsvětí, Germané svou Valhallu; Slované pak věřili, že "otčík zajde k otcem".
Námitka. Ze záhrobí prý se ještě nikdo nevrátil; jakž tedy jest život posmrtný?
Vyvrácení. Námitka taková není ani nová ani pravdivá. Není nová; neboť již Písmo svaté mluví o bezbožných, kteří řekli: "Není navrácení po skonání našem, protože zapečetěno jest a nikdo se nenavrací" (Moudr. 2, 5). Není ani pravdivá, protože již ve Starém zákoně děje se zmínka o vzkříšených (pachole vdovy sareptské, 3. Král. 17, 22.; pohřbený v hrobě Eliseově, 4. Král. 13, 21. a j.); i Kristus sám vzkřísil mnohé, mezi nimi Lazara "čtyři dny v hrobě pochovaného" (Jan 11, 44.).
Nejsou-liž přímluvy svatých a zázračná jich vyslyšení patrnými důkazy o životě záhrobním a nesmrtelnosti duší lidských?! Ale těm, kteří onu námitku činívají, platí spíše slovo Kristovo z podobenství o bohatci: "Ani, byť kdo z mrtvých vstal, uvěří" (Luk. 16, 31.)
Má se to s popíráním nesmrtelnosti, jako s popíráním Boha. Popírá jí pouze, kdo se nesmrtelnosti duše má co báti. Ale spravedliví vždy se utěšovali nesmrtelností duše.
"Mnozí šli s radostí do Hádu, shledat se s přáteli na blaženém místě" (Platon).
Žádné komentáře:
Okomentovat