§ 1. Mravouka.
Cílem naším jest dle vůle Boží věčná nadpřirozená blaženost po smrti. V nesmírné dobrotě své povolal nás Bůh k této blaženosti; spolu však nám vytkl nezbytnou podmínku k dosažení tohoto cíle. Podmínku tu katechismus sněmu tridentského učně podává, an dí: Člověk stvořen jest, aby Pána Boha poznával, Jej ctil, Jej miloval, Jeho poslouchal a tak na věky spasen byl. Chceme-li tedy věčné blaženosti dojíti, jest nám plniti povinnosti, jež nám k dosažení života věčného uloženy jsou. Souhrn povinností těch nazýváme mravním řádem.
Co s mravním řádem se shoduje, jest mravně dobré. Co mravnímu řádu se příčí, jest mravně zlé. Čeho mravní řád se netýká, jest mravně nelišné.
Mravouka jest výklad mravního řádu čili mravních našich povinností.
Mravní řád a mravní povinnosti poznáváme po části již pouhým svým rozumem.; mravouka založená na pouhém rozumování čili filosofování jest mravouka rozumová, čili filosofická, jinak také ethikou zvaná. Pouhým však rozumem dospíváme jen k poznání řádu a zákona přirozeného (viz níže, II. § 2). Ale k nadpřirozené blaženosti vede řád nadpřirozený. Mimo to rozum náš snadno se mýlí. Proto bylo člověku třeba nadpřirozeného zjevení Božího. Toho se člověku během času dostalo. Ježíš Kristus založil církev svou, aby zjevení Boží po všechny doby nezměněné a nezkalené zachovávala. Církví pak Kristovou jest církev katolická.
Má-li tedy mravouka úplně dostáti úkolu svému, musí se opírati o zjevení Boží, musí býti náboženskou, křesťanskou. Pouhá rozumová čili filosofická ethika nestačí (ač jinak nikterak jejího významu nepopíráme); jest kusou a neúplnou a snadno propadá omylu. Poněvadž pak zjevení Boží nezměněno a nezkaleno jen v katolické církvi nalézti lze, jest pouze ona mravouka správnou a spolehlivou, která se opírá o učení církve katolické; tím právě stává se mravoukou katolickou.
Vyměřujeme tedy:
Katolická mravouka jest věda, která dle zjevení Božího, v církvi katolické uloženého, učí nás, co zde na zemi činiti a čeho se stříci máme, abychom po smrti došli věčné blaženosti.
§ 2. Činy lidské.
Předmětem mravouky jsou činy lidské po mravní stránce své, čili činy lidské dle svého poměru k mravnímu řádu. Poměrem tím pak činy lidské jsou buď mravně dobré nebo mravně zlé nebo mravně nelišné. Činy mravně dobré jsou ony činy, které s mravním řádem souhlasí. Činy mravně zlé čili hříchy jsou ony činy, které mravnímu řádu se příčí. Činy mravně nelišné jsou činy, které spadají mimo mravní řád.
Dle podstaty své jsou činy lidské buď úkony nebo nekony. Úkonem čili činem kladným člověk úmyslně něco koná, moha také nekonati, na př. čte, píše, modlí se. Nekonem čili činem záporným člověk úmyslně něčeho nekoná, ač by konati mohl, na př. v neděli nepracuje. Mravní řád hledí nejen k úkonům, nýbrž i k nekonům.
Dle provedení svého jsou činy lidské buď vnitřní nebo vnější. Činy vnitřní jsou ony činy, jež pouhými duševními mohutnostmi úplně se provádějí, aniž by k tomu těla třeba bylo, například láska, nenávist. Činy vnější jsou ony činy, které nejen duševními mohutnostmi, nýbrž i tělem (ať celým či částí jeho) úplně se provádějí, na př. ústní modlitba, půst, krádež. Mají tedy i vnější činy svou vnitřní, duševní část, která jest jaksi jádrem celého činu; a právě proto vnitřní část již určuje poměr celého činu k mravnímu řádu. Tak například vražda jest činem vnějším. Mýlil by se však, kdo by myslil, že hříchu dopouští se vrah, až když oběť svou skutečně zahubí; není tomu tak, neboť vrah hřeší již vražedným svým úmyslem (tedy vnitřní částí činu), a hřích z vražedného úmyslu zůstává, i když potom pro nahodilé překážky konatel úmyslu svého provésti nemohl.
(pokračování příště)
Žádné komentáře:
Okomentovat