§ 6. Pokračování, Osobnost a jedinost Boží.
3. Ve světě viditelném panuje nejkrásnější pořádek. Každá věc má svůj účel a k tomuto účelu jest vhodně zřízena; všecky pak ty účely sjednocují se harmonicky k jednomu hlavnímu cíli, t. j. k tomu, aby ve světě panoval určitý všem bytostem tu se nalézajícím přiměřený řád. Jest to jako ve stroji hodinovém, kde jedno kolečko v druhé zapadá a jím pohybuje, a všecka pak dohromady se pojí k jednomu cíli hlavnímu, měřiti a udávati čas.
Toto sestrojení řádu světového jest však úkon umělce myslícího a chtějícího, t. j. bytosti nejvýš rozumné a svobodné, rozdílné od látky světové. Touto bytostí jest nejvýš moudrý Bůh.
"Svět jest moudře vymyšlen, jest tedy od myslitele udělán" (Kepler, + 1630). - "Uprostřed mysterií (tajemství) přírodních, jež se stávají tím temnějšími, čím hlouběji v ně myslí svou vnikáme, pozvedá se jistota absolutní, vědomí totiž, že stojíme vůči síle nekonečné a věčné, z níž veškery věci pocházejí" (Spencer, + 1903. Zásady sociologie, sv. IV.).
Pohleďme do přírody samé:
a) Pozorujme tělesa nebeská! Jest jich nesčíslně mnoho; jenom v mléčné dráze napočítáno 18 milionů hvězd, pokud je shlédnouti lze. Všecka tato tělesa pohybují se v prostoru světovém svou zvláštní drahou nesmírnou rychlostí jako ve velikém stroji hodinovém (orloji), a sice s nevýslovnou přesností beze zpoždění a bez zastávky. Tímto velkolepým strojem měří se čas, a to nejen hodiny, dni, ale i měsíce, roční počasí a léta. "Při tom," jak praví Laplace (+ 1827), "je vše tak spořádáno v této soustavě oběžnic, že v každém jiném složení nastala by srážka".
b) Podobně moudře uzpůsobena jest i země, aby mohla býti domovem rostlinám, zvířatům i lidem. Obklopena jest atmosférou, vzduchem, který jest přiměřen plicním ústrojům všech živočichů - ze všech možných sloučenin mezi různými plyny vyskytuje se pouze ta, v níž žíti můžeme. Panuje tu teplota, jež nám je přiměřena, přitažlivost, již síly naše snésti mohou, tlak vzduchový, jenž ústrojí našemu je nejvýhodnější.
Podivuhodný jest i oběh vody, jež napájí rostlinstvo deštěm, v zemi po kapkách se spojuje, by odtud jako pramen vytryskovala, občerstvujíc lidi i zvířata, nebo rozpuztivši různé soli a kovy, tvořila léčivá zřídla. A tryskajíc ze země sbírá se v prameny, potoky, řeky, až se do moře vlévá - ale slunečními paprsky opět se vypařuje, v mraky se na obloze kupí, aby zase deštěm svlažovala vyprahlou půdu. Tím způsobem země nikdy nevysychá, majíc dostatečnou vláhu pro rostliny, a moře nikdy nepřeteče. A má i podivuhodné výsady, že nehoustne při vyšším ochlazení, nýbrž jest nejhustší a nejtěžší při 4° nad nulou. Jinak by led neplaval na povrchu, ale padal ke dnu, moře by do dna zamrzlo a v brzku nebylo by tvora živého na zledovatělé zemi.
Země pak otáčí se kolem slunce, jehož světlo a teplo tak blahodárně působí na všechen rozvoj života na zemi; jest nachýlena ke své dráze eliptické o 23,5°, čímž povstává ono příjemné a blahodárné střídání počasí. Vše to zvěstuje Mistra svého, jenž "všecky věci spořádal u míře, a počtu a u váze" (Moudr. 11, 21.).
c) Ještě podivuhodněji jeví se účelnost v přírodě ústrojné. Jí slouží neústrojná od buňky až ke stromu. Samo účelné ustrojení rostlinstva, jeho výživa, zpracování látky jest obdivuhodno. Rostliny mocně přispívají k životu vyššího tvorstva již tím, že odvádějí ze vzduchu látky škodlivé a rozmnožuji látky život podporující. - Moudře uzpůsobena jsou i zvířata k životu, k němuž povolána byla, na př. ryba k plování a pták k létání. Opatřena jsou pudy, které je vedou sledovati nebo míjeti věci dle jejich účelnosti, aniž by si zvířata účelnosti té byla vědoma, takže zvíře není ani pouhým automatem, ani bytostí chytře vypočítavou, nýbrž od přirozenosti k účelnému zřízenou.
Každý hmyz, každý červ, každý savec nalézá stravu sobě přiměřenou. Kdo navedl na př. křečka, by zrnům, jež ukládá na hromadu, uhlodává kel, aby neklíčila? Kdo poučuje kukačku, že rozezmnává hnízda ptáků hmyzožravých od ostatních a jen do oněch klade vajíčka, by později majitelé živili mláďata její stravou přiměřenou? Kdo poradil včelám, aby ostrým úhlům rombusů, jimiž buňky ukončují, dali sklon právě 70°32´, sklon to nejpřiměřenější?
Larvy velikého počtu hmyzů blanokřídlých jsou masožravé; musí míti potravu živou, ale spolu i nehybnou, neboť nejmenší pohyb uvedl by v nebezpečí již vajíčko, z něhož se útlé larvy líhnou. Tu samička hmyzů těch dosahuje toho nesnadného cíle tím, že na př. housenku, do níž vajíčko klásti chce, omračuje t. j. odnímá jí vládu těla, ale ponechává jí organickou životnost. To činí na př. vosa zvaná kutilka písková. Má-li však býti housenka omráčena, jest třeba, aby byla na devíti místech (uzlin nervového vlákna) žahadlem zraněna. A vosa vykonává tuto operaci zcela přesně jako nejzběhlejší operatér.
Tak se příroda stará těmito pudy nejen o jedince, nýbrž i o druhy a třídy.
d) A pozorujme konečně člověka. Neskonale moudře upraveno jest tělo jeho se smysly svými, aby se stalo vhodným sídlem ducha myslícího.
Duch jeho pak obdařen jest rozumem, vůlí svobodnou a nesmrtelností. Rozumem, kterýmž činí velikolepé oběvy a vynálezy, utvrzuje vždy více království své na tomto světě. Vůlí, kterou svobodně se rozhoduje pro dobro, dobývá sobě království věčného, k němuž ho uschopňuje jeho nesmrtelnost.
Tvrditi tedy, že svět a překrásný pořádek v něm náhodou povstal, jest mnohem nesmyslnější, než by bylo tvrzení, že překrásný orloj staroměstský v Praze sám sebou povstal. - "Kdo by tvrdil, že svět náhodou povstal, stejně by mohl tvrditi, že překrásné letopisy Enniovy pvstaly vysypáním zlatých písmen, tak že se mohly ihned číst" (Cicero).
Námitka 1. Krása a účelnost ve světě jest prý dle vědy přírodní jen důsledkem přírodních zákonů.
Vyvrácení. Kdybychom tvrzení takové připustili, bylo by to jen posunutím otázky: odkud tedy ty zákony, Právě ty zákony přírodní předpokládají nejvýš moudrého zákonodárce, a jím jest Bůh. Podobně prostý onen Arab soudil o Bohu tak, jako se soudí ze stopy v písku o člověku nebo zvířeti (D´Arvieix, + 1702). A jako z běhu lodi poznati lze kormidelníka, tak ze zákonitosti v přírodě souditi nutno na nejvýš moudrého zákonodárce - Boha.
Řád světa viditelného jest tak obsáhlý, že převyšuje naší chápavost; jest tak podrobný, že jest přesně proveden od největších těles až do nejmenších částic (atomův). V tomto řádu zahrnuty jsou stejně síly přírodní jako i svobodná vůle člověka. Činnost sil přírodních jest zákony přírodními určena; předpokládá tudíž u původce řádu světového rozumnost, která účinky sil těchto předvídá, a spolu moc, která je dovede řádu světovému podříditi. Ale svobodné činy člověka předpokládají u původce moudrost nekonečnou, která všecky možné případy činnosti lidské předvídá, a nekonečnou moc, která aniž by rušila svobodné vůle člověka, dovede řád světový udržeti a jej přes všechny odchylky svobodných činů lidských, ba i skrze ně provésti.
Námitka 2. V přírodě jsou prý mnohé věci zbytečné a bezúčelné, ba i škodlivé.
Vyvrácení. Pravda jest, že mnohé věci zdají se nám býti zbytečnými, ba škodlivými, jako blesk, bouře, krupobití, povodně a podobné. Příčina toho jest však naše nedostatečnost, která při takových věcech nepronikla k věcí těch účelu. Podobně soudilo se o mnohých jiných věcech, které dnes jako velmi užitečné a účelné již chápeme.
Pravda jest, že v přírodě jeví se jakési plýtvání, na př. přílišné množství květův a plodin některých; ale není-li právě to účelné, aby totiž dostatečné množství plodů přes mnohé úrazy a pohromy (mrazy, deště) se udrželo a vyvinulo?
Ostatně účelnost sama pojmem svým vyžaduje, aby jedno druhému se podřizovalo, a tak mnohé, co samo o sobě nezdá se účelným, jest velevhodné k účelům dalším. (Jedovatost bylin, zvířat v léčení)
Tak pro hmyz jest zajisté velmi nepraktické, že existují ptáci hmyzožraví; ale na prospěch celku jest to nejvýš potřebné, jinak by hmyz zničil vše, co žije na zemi.
Nad to výjimky jsou potvrzením pravidla a právě výjimky dokazují nutnost pořadatele.
Konečně svět nemá účelem pouze užitečnost, nýbrž i dobra vyšší, na př. krásu. Pohleďme na křídla motýlův! Na krásnou souměrnost těla lidského!
4. Člověk má v sobě zákon, jemužto jest podřízen, neboť cítí se na něm závislý. Jest to zákon mravní, jenž poroučí a zapovídá člověku naprosto i proti všemožným časným prospěchům a výhodám. Tohoto zákona nelze nám se zhostiti; není tedy od nás ani od kohokoliv jiného z lidí, protože všichni na něm jsou závislí jako my. Jest tedy od vyšší bytosti, kteráž jest mimo svět, na níž jsme závislí a od níž nám byl vštípen.
Takto cítí se člověk svoboden a vázán, ale různým způsobem; fysicky svoboden, mravně vázán, aby dle tohoto zákona sebe a skutky své zřídil. Zákon tento dán mu za vzor a cíl, kterého má dosáhnouti.
Poukazuje tedy zákon tento na původce a stanovitele svého, jenž jsa nejvýš svatý, měl v sobě vzor jeho, jsa nejvýš mocný, mohl jej vštípiti přirozenosti lidské, a jsa nejvýš spravedlivý jej nevývratně utvrdil sankcí svou (= schválením svým) a dle něho soudí, odměňuje a tresce. Zákon tento sluje svědomím a zákonodárcem nejvýš svatým, všemohoucím a nejvýš spravedlivým jest Bůh.
"Uprostřed nás sedí svatý duch, zlých i dobrých činů našich pozorovatel a strážce" (Seneka, + 65). - "To bylo přesvědčením opravdových mudrců, že mravní zákon není od lidí vymyšlen ani od národů zaveden, nýbrž věčný ... poslední pak základ zákona jest sám Bůh (Cicero).
Námitka. Svědomí jest prý dílem výchovy nebo předsudků společenských.
Vyvrácení. Zásady výchovy i předsudky společenské se mění, ale výroky svědomí zůstávají na věky platny a nezměnitelny. Zásady výchovy a předsudky společenské se různí mezi sebou, ale výroky svědomí jsou všeobecně platny.
Kdyby svědomí bylo dílem výchovy, nemohlo by se jevit hned u dítěte v útlém mládí. Jak vysvětliti bázeň a stud dítěte, když něco zlého spáchalo? Jak jeho radost, dobré-li vykonalo?
A kdyby svědomí bylo dílem společnosti (jejích předsudků), nemohl by nikdy vzniknouti spor mezi svědomím jednotlivce na jedné a řádem společnosti na druhé straně. A přece dějiny dotvrzují, že povstávali mužové neohrožení a stavěli se proti starobylým předsudkům a dlouholetým zlořádům, jako to činili mravokární kazatelé na př. ve středověku.
IV. Také dějiny lidstva dosvědčují jsoucnost Boží.
Všichni národové souhlasí v tom, že jest Bůh, třebas představa jejich o Bohu navzájem se lišila. Tento souhlas nelze jinak vysvětliti než tím, co jest všem společno, to jest přirozeností lidskou, že totiž schopnost pravdu tu poznati jest člověku vrozena. Jako projev přirozenosti lidské souhlas ten nemůže být lží. Jest tedy Bůh.
"Kdybys prošel okrsek zemský, nalezl bys města bez hradeb, bez umění, beze škol ... ale města bez chrámů,l bez bohů, bez modliteb ... ještě nikdo neviděl" (Plutarch, + zač. 2. stol.). - "Není národa tak surového, který, ač neví jakého boha ctíti sluší, nevěděl by, že nějakého míti třeba" (Cicero). "Všem lidem jest vrozeno a jako vryto, že bohové jsou" (Cicero).
Námitka 1. Náboženství jest prý výmyslem králův a kněží.
Vyvrácení. Kdyby tomu tak bylo, pak dvě věci zůstaly by záhadny: a) Jak na to králové a kněží přišli? b) Proč lidstvo tak ochotně výmysl jejich přijalo? I nelze to jinak vysvětliti než zase tím, že vědomí o jsoucnosti Boží v přirozenosti jak králův a kněží, tak i lidstva tkvělo. Ostatně historie učí, že bylo náboženství dříve, než bylo spořádaných státův i než byli kněží.
Námitka 2. První bohy vytvořil prý strach. Národové ještě ve stavu divokosti, vidouce blesk a slyšíce hřímání, přišli prý na myšlenku, že jsou to vyšší bytosti, bohové; uctíváním jich hleděli prý neblahé účinky těch a jiných zjevů živelných od sebe odvrátiti; odtud pak vznikly prý i názvy bohů, na př. Juppiter tonas (hřmící).
Vyvrácení. Jestliže bázeň před živelnými zjevy v přírodě vytvořila bohy u lidí, jest otázka, proč se tak nestalo i u zvířat, u nichž se strach před nastávající živelní pohromou mnohem mocněji jeví a která přece žádného vědomí o Bohu vůbec nemají?! A nad to dle bájí pohanských byli bohové, zejména nejvyšší, lidstvu nakloněni, obcovali s lidmi, učíce je orbě a řemeslu (Zlatý věk).
Námitka 3. Víra v Boha povstala prý zosobňováním sil přírodních. Tak sice, že člověk, vědom jsa sobě vlivu sil přírodních představoval si je jako vyšší bytosti; a poněvadž sám osobou jest, zosobňoval si i je. Odtud mnohobožství (= polytheism).
Později člověk pozoroval prý, že všecko řadí se do dvou tříd: buď jako dobro, nebo jako zlo, a tak povstalo náboženství o dvou bozích (= dualism), bůh dobra a bůh zla. Konečně člověk přišel k poznání, že jest jediná toliko bytost nejvyšší - jeden Bůh (= monotheism).
Vyvrácení. Historie svědčí právě o opaku, že napřed byla víra v jednoho Boha a teprve po pádu prvních lidí následkem zatemnělosti rozumu počíná se vytvořovati mnohobožství (polytheism), to jest, víra ve více bohův a klesá až na nejnižší stupeň náboženského vědomí, zvaný fetišismus (Fetišo = kouzlo).
Že připisovali lidé zjevy přírodní působení Božímu, to předpokládá u nich jakési předchozí vědomí o Bohu. Jen v tom pobloudili, že zjevy přírodní nebo příčiny jejich, síly přírodní zaměňovali za Boha samého, od něhož tyto síly původ mají, a tak zabředli v mnohobožství. Jsoutě zjevy přírodní ovšem působením Božím, ale nepřímým, totiž působením zákonův od něho daných.
Dodatek.
A) Že Bůh jest bytost osobní, jde na jevo již z toho, že má rozum a vůli - o čemž vydává svědectví účelně zřízený svět (světový řád) a zvláště člověk. Neboť obdržel-li člověk od něho rozum a vůli, musil je sám původce míti; nemůže zajisté dávati, čeho by sám svrchovanou měrou neměl. A je-li člověk osobou, musil i Stvořitel sám osobou býti, a to v mnohem dokonalejším smyslu ještě než člověk.
B) Že Bůh jest bytost jediná, vychází najevo neklamně nejen z Písma svatého a z učení církve, ale i ze svědectví rozumu.
a) Svědectví Písma svatého: "Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest" (5. Mojž. 6, 4.). - "Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, Jeden Bůh a Otec všech" (Ef. 4, 5 - 6.).
b) Svědectví církve: Církev tomu učí ve všech vyznání víry, zvláště v nicejskocařihradském neboli mešním credu: "Věřím v jednoho Boha." Podobně na sněmu lateránském 4.
c) Svědectví rozumu: Jde to najevo z důkazu o účinnosti ve viditelném světě, o řádu světovém, který jest jednotný a může míti za původce toliko jednu bytost nejvýš moudrou - jednoho Tvůrce. Sami pohané, ač více bohů ctili, přece jednoho jen svrchovaným z nich uznávali; tak u Řeků Dia (Zeus), u Římanů Joviše (Juppiter).
C) A poněvadž jest jediným Tvůrcem všeho, vyplývá z toho i jeho svrchovaná dokonalost. Všechno dobré ve světě jest zajisté pouhým odleskem vlastní jeho dokonalosti, i nemá sobě rovného. "Není tobě podobného, Hospodine" (Jer. 10, 6.). "Jediný dobrý jest Bůh" (Mat. 19, 17.). - Sněm vatikánský (Sed. 3. kap. 1) dí: "Svatá, katolická, apoštolská církev věří a vyznává, že jeden jest pravý a živý bůh, Stvořitel a Pán nebes i země, všemohoucí, věčný, nesmírný, nepochopitelný, rozumem, vůlí a všelikou dokonalostí nekonečný... a nade všecko, co mimo něj jest a pochopeno býti může, nevýslovně vznešený".
Žádné komentáře:
Okomentovat