§ 4. Nevědomost.
Nevědomost jest nedostatek vědomosti; jí rovná se: neznalost, nepozornost, roztržitost, zapomenutí, omyl, blud.
Vědění lidské jest rozmanité. Není člověka na světě, který by vše věděl; ale také není toho třeba. Ovšem některé věci věděti jsme povinni, a jest vadou, neznáme-li jich; ale některých jiných věcí věděti nejsme povinni, a nelze nám vadou vytýkati, neznáme-li jich. Tak na př. vadou jest, nemá-li lékař dostatečných vědomostí lékařských, nebo advokát dostatečných vědomostí právnických; ale nelze vytýkati, nezná-li se lékař v právech nebo právník v lékařství; alespoň k vině to nelze vytýkati a přičítati.
Povinné vědomosti, jichž každý člověk nabýti má, jsou:
a) vědomosti náboženské, věro a mravoučné, v tom asi rozsahu, v jakém nám je katechismus podává; neboť bez těchto vědomostí nelze žíti životem křesťanským;
b) vědomosti potřebné ve vlastním stavu a povolání, jakož i znalost povinností stavovských, jelikož by příslušník toho kterého stavu jinak nemohl vyhověti úkolu naň vloženému.
Potřebných vědomostí stavovských nabýváme přípravou k tomu kterému stavu.
Potřebných vědomostí náboženských, alespoň těch nejpotřebnějších, nabýváme výchovou a školním vyučováním. Tu ovšem snadno může se státi, že někdo (z různých příčin) nebyl v náboženských pravdách s důstatek vyučen, nebo že během časů mnoho z nich zapomněl. Není sice hříchem býti nevědomým, pokud nevědomec není sám tím vinen; ale hříchem jest úmyslně setrvávati v nevědomosti náboženské jakmile jsme poznali, že se nám potřebných náboženských vědomostí nedostává. V takovém případě jsme povinni vhodným způsobem doplniti, co nám chybí. K tomu slouží různé cesty.
Nejlepším a nejvydatnějším prostředkem jest pilně čítati v katechismu; prostředek ten se hodí všem, kdož čísti umí. Vzdělaný muž, chce-li nabýti důkladnějšího poučení, hledej je v dobrých knihách věro- a mravoučných. Jest mu však toho dbáti, aby volil jen knihy církevně schválené. Dobře tak poslouží mu konference čili kázání a promluvy pro vzdělané obecenstvo konané. Kdo četbě není zvyklý, choď pilně na kázání a křesťanská cvičení. Vždyť právě proto se káže, aby křesťané potřebných náboženských vědomostí nabýti nebo si je připomenouti a vůbec poučiti se mohli.
Tak překoná katolík nevědomost svou a nabývá potřebných vědomostí náboženských. Zbývá-li mu ještě nějaká pochybnost, zejména ve věcech svědomí, poradiž se se svým stálým zpovědníkem nebo duchovním správcem nebo jiným knězem; po případě i se zbožným a nábožensky vzdělaným laikem.
Ovšem nelze upříti, že někdy, i při nejlepší vůli nelze nevědomost překonati. Stává se tak při předmětech zvlášť záhadných, o kterých i učenci zůstávají v pochybnosti (Slova ta ovšem neplatí o vědomostech potřebných k životu křesťanskému a k dosažení blaženosti věčné, neboť zjevení Boží vykládá nám vše, čeho nám věděti třeba, abychom zde na této zemi dle vůle Boží žíti a jednou po smrti blaženosti věčné dojíti mohli. Zde jsou míněny některé vědecké otázky bohoslovecké, jichž neznalost nám k dosažení cíle nepřekáží.), nebo při zvláštních neblahých okolnostech, které nabývání potřebných vědomostí stěžují nebo snad i nemožným činí. Po té stránce pak lišíme nevědomost nepřekonatelnou a nevědomost překonatelnou.
1. Nevědomost nepřekonatelná a tudíž i nedobrovolná a nezaviněná jest ona, kterou nevědomec překonati nemůže. Příčina pak, proč jí překonati nemůže, jest buď ta, že o své nevědomosti ani tušení nemá; nebo že pojav tušení omylu, pilně a upřímně se snažil dojíti pravdy, avšak pro různé neblahé, nezaviněné okolnosti pravdy nedošel. Příklady: Nekatolík, vychován v nepravém náboženství svém, nemá ani tušení že by byl na nepravé cestě; nebo vznikají mu pochybnosti o pravdě jeho víry a on následkem toho upřímně se snaží dojíti pravdy, avšak neblahými okolnostmi pravdy nedochází. Jest jasno, že ani v prvém ani v druhém případě nelze mu jeho nevědomost k vině přičítati a že se mu také přičítati nemůže, jestliže něco koná, co by vědoucímu pokládalo se za hřích, co on však ve své nezaviněné nevědomosti za hřích si nepokládá. Tu platí slovo: "Nevědomost hříchu nečiní."
Nepřekonatelné nevědomosti rovná se nezaviněné zapomenutí. Příklad: Katolík úplně zapomene, že dnes jest půst, pojedl masa; kdyby byl postu vzpomněl, jistě by masa nejedl. V tom případě nelze mu přestoupení církevního přikázání vykládati ve hřích, chybí mu úmysl.
2. Nevědomost překonatelná jest ona, kterou nevědomec tuší, by snad i zná, ale neodstraňuje; k překonání jejímu buď vůbec nic nečiní, nebo užívá nějakých sice, ale nedostatečných prostředků. Takováto nevědomost jest dobrovolnou, poněvadž nevědomec v ní dobrovolně trvá, moha se z ní vymaniti, jen kdyby chtěl. Jsou-li pak předmětem jejím potřebné pravdy náboženské nebo povinnosti stavovské, jest i zaviněnou. Trvaje úmyslně v této nevědomosti, nevědomec hřeší, jelikož se vydává v nebezpečí velmi pravděpodobné, že nedostojí povinnostem svým. Hříchy z takovéto nevědomosti vzniklé přičítají se mu jakož neblahé zaviněné následky jeho nedbalosti. Vina to jest tu větší tu menší, dle toho, jakou byla jeho nedbalost. Vina jeho zajisté poněkud se umenšuje, jestliže alespoň poněkud se snažil poznané nevědomosti odpomoci, ale žádné omluvy nemá, kdo o poučení nedbal. Tu také ovšem neplatí, že "nevědomost hříchu nečiní", neboť nedbalost a netečnost ve věci vážné jest hříchem.
(pokračování příště)
Žádné komentáře:
Okomentovat