§ 3. Příčetnost činů lidských a jejich následků.
Člověk jest pánem činů svých; ovládá je rozumem a svobodnou vůlí. Rozumem uvažuje o činu a po případě i o jeho následku, svobodnou vůlí pak se rozhoduje a pojímá úmysl, konati nebo nekonati. Díme-li: "uvažuje, rozhoduje", nemyslíme, že k úvaze a rozhodnutí třeba jest delší doby; stačí doba kratinká, jen když člověk ví, oč běží a chce tak jednati, jak jedná.
Jsa pánem činů svých jest člověk za ně také zodpovědným, a činy jeho se mu přičítají. Činy mravně dobré přičítají se konateli k zásluze a odměně, činy mravně zlé přičítají se konateli k vině a trestu. Při činech vnějších zodpovědnost počíná již při úmyslu (viz výše § 2).
Člověk jest zodpověden za činy své v první řadě Bohu, Tvůrci a Pánu všech tvorů; v druhé řadě však také oprávně vrchnosti lidské; duchovní i světské, pokud její, Bohem jí udělená pravomoc sahá. Rozeznáváme tedy dvojí příčitku a zodpovědnost: 1. před Bohem, pro soud vnitřní, ve svědomí; 2., před lidmi, pro soud vnější.
Člověk jest však zodpověden nejen za pouhé činy své (ať úkony, ať nekony), nýbrž po případě někdy i za následky činů svých. Zejména pak plně se mu přičítají následky zamýšlené čili následky, jichž konatel činem svým docíliti chtěl. Zamýšlený následek dobrý přičítá se konateli k zásluze a odměně, zamýšlený následek zlý nebo záhubný přičítá se mu k vině a trestu. Pravíme: "jichž konatel docíliti chtěl", neboť přičítá se mu úmysl i když pro nahodilé a nepředvídané překážky k provedení úmyslu nedošlo. Tak na př. má zásluhu, kdo bližnímu činem svým prospěti chtěl a o to upřímně se snažil; zásluha jeho zůstává, i když pro nedostatek sil úmysl se nezdařil. Hřeší, kdo něco na škodu bližního podniká (na př. stodolu mu zapálí), a hřích jeho zůstává, i když mimo jeho vůli úmysl se mu nezdařil (na př. náhlý vydatný déšť oheň v zárodku uhasil.
Jest povinností naší, abychom uvažujíce o zamýšlených činech hleděli i k možným jejich následkům, zejména k následkům zlým a škodlivým. Neboť má-li čin v zápětí následek zlý neb škodlivý, tu takovýto přičítá se, byl-li zaviněn, i když nebyl snad přímo zamýšlen. Jest pak zlý neb neblahý následek zaviněn, jestliže 1. bylo možno jej předvídati, dále jestliže 2. bylo možno mu brániti, a konečně jestliže 3. konatel byl povinen pečovati, aby k neblahému následku nedošlo. Příkladem uvádíme neštěstí, o němž tak často v novinách se dočítáme, a k němuž přes to často dochází: domnívaje se, že střelná zbraň není nabita, namíří ji nerozvážlivec na někoho; mimo nadání zbraň byla nabita, spustí, a ubohá oběť klesá zraněna nebo zastřelena. Nerozvážlivec jest vinen neblahým následkem nerozumného počínání svého, jelikož v něm sbíhají se výše uvedené tři podmínky. A vina jeho jest stejná, i když rána nevyšla, a nic se nestalo; neboŤ není jeho zásluhou, že rána nevyšla, a jest jeho vinou, že bližního uvedl v nebezpečí a zbytečně polekal.
Příčetnost a zodpovědnost činů lidských zakládá se na možnosti rozumové úvahy a svobodného rozhodnutí. Proto také veškerá zodpovědnost odpadává, kde buď předchozí rozumová úvaha nebo svobodné rozhodnutí nebo po případě obě jest nemožno. Člověk v takovém stavu jest nepříčeten. Příčiny nepříčetnosti mohou býti různé: bezvědomí, spánek, hypnosa, blouznění, horečka, blbost, slabomyslnost, úplná opilost a p., vůbec každý přirozený nebo způsobený stav, který duševní činnost vylučuje nebo znemožňuje. Je-li duševní činnost vůbec nemožná, odpadává veškerá zodpovědnost; je-li duševní činnost seslabena, seslabuje se v stejné míře i zodpovědnost.
V příčinách jmenovaných jest tedy nedostatek duševní činnosti důvodem nepříčetnosti. Vedle nich jsou však ještě jiné příčiny, které duševní činnosti neruší, ale přece buď rozumové úvaze nebo svobodné volbě překážejí, a proto závadami zodpovědnosti jsou. Předchozí úvaze překáží nevědomost, svobodné volbě překáží násilí a strach.
(pokračování příště)
Žádné komentáře:
Okomentovat