Česky
Já N.N. pevně uznávám a přijímám, v celku i v jednotlivostech, vše, co neomylným
učitelským úřadem bylo definováno, stanoveno a prohlášeno, zvláště ony statě učení, které
jsou v přímém rozporu s bludy naší doby.
Za prvé - Nejprve vyznáváme, že je možno Boha s jistotou poznat a tedy i dokázat
přirozeným světlem rozumu ze stvořených věcí (Řím.1, 20), tj. z viditelných děl stvoření, jako
příčinu z účinku.
Za druhé – připouštím a uznávám jako nezvratná znamení božského původu křesťanského
náboženství činy Boží, obzvláště zázraky a proroctví, zevní to důkazy zjevení, a považuji je
za zcela přizpůsobené chápavosti všech dob i lidí, tedy i doby naší.
Za třetí – S neochvějnou vírou věřím, že Církev byla ustanovena samým a skutečným,
historickým Kristem, když dlel mezi námi, za strážkyni a učitelku zjeveného Slova, a že je
vybudována na Petru, knížeti hierarchie apoštolské, a na nepřetržitém sledu jeho nástupců.
Za čtvrté – Upřímně přijímám učení víry, jak se nám dochovalo, vždy v tomtéž smyslu a
týmiž slovy, skrze Apoštoly a pravověrné Otce, proto naprosto zavrhuji heretickou smyšlenku
o vývoji dogmat, jako vykazujících postupně se měnící smysl, odlišný od toho, kterého se
Církev přidržovala dříve, rovněž zavrhuji všechen blud, na základě kterého jsou podstrčeny
filosofické nálezky místo pokladu víry předané Snoubence Kristově, - nebo že je postaveno
svědomí lidské lidským úsilím poznenáhlu utvářené, které se má ustavičným pokrokem
zdokonalovat.
4
Za páté – Neochvějně uznávám a upřímně vyznávám , že víra není slepým náboženským
citem , vyvěrajícím z hlubokého podvědomí , pod tlakem srdce (citu) a sklonem vůle
utvářeného , avšak skutečným rozumovým přisvědčením pravdě přijaté zevně slyšením, jimž ,
pro autoritu nejvýš pravdivého Boha, za pravdivé uznáváme, co od osobního Boha, Stvořitele
a Pána našeho bylo vysloveno, doloženo a zjeveno.
Pokud je na mně, s náležitou uctivostí a celou svou duší uznávám všechna zavržení,
prohlášení a předpisy obsažené v encyklice Pascendi (Denz. 2071) a v dekretu Lamentabili
(Denz. 2001), zvláště co bylo řečeno o historii dogmatu. Rovněž zavrhuji blud těch, kdož
tvrdí , že víra Církví předkládaná může být v rozporu s historickou skutečností, a že dogmata
v tom smyslu, jak jsou nyní chápána, se nedají uvésti v soulad s pravdivějšími počátky
křesťanství.
Odsuzuji a zavrhuji sentenci těch, kteří říkají, že vzdělanější křesťan vystupuje jako
dvojí osoba, jednou jako věřící, jindy jako historik, jakoby historiku bylo dovoleno přidržovat
se toho, co jest v rozporu s vírou věřícího, či směl utvářet premisy, na podkladě kterých by
vyplývalo, že dogmata jsou buďto nepravdivá, nebo pochybná, pokud by nebyla popírána
vůbec.
Zavrhuji rovněž ten způsob rozkladu a výkladu Písma svatého, který pomíjí tradici
Církve, analogii víry a normy Apoštolského Stolce, přidržuje se výkladu racionalistů, a
textovou kritiku pojímá jakožto jedině správné a nejvyšší pravidlo, stejně nedovoleně jako
opovážlivě.
Mimo to zavrhuji sentenci těch, kteří zastávají, že ten, kdo učí historické theologii,
nebo o těch věcech píše, musí odložit předpoklad, spočívající v přesvědčení o nadpřirozeném
původu křesťanské tradice či o příslibu božské podpory k trvalému uchovávání všech
zjevených pravd, že jest nutné vykládat Otce církevní jedině na podkladě vědeckém za
vyloučení jakékoliv posvátné autority, a s takovou svobodou při soudu, s jakou je
přistupováno k rozboru památek profánních. Všeobecně pak vyznávám, že jsem dalek onoho
bludu, podle kterého modernisté tvrdí, že svatá tradice neobsahuje nic božského, či, což jest
mnohem horší, přijímají vše v pantheistickém smyslu, tak, že nezůstane než prosté, holé
faktum, které je nutné stavět na roveň údajům dějepisným: lidí totiž, kteří chtějí k výuce
započaté Kristem, a skrze Apoštoly předané, pomocí vlastního přičinění svým důvtipem a
svou schopností s postupem času přičiňovat.
Proto se co nejpevněji přidržuji, a do konce svého života budu přidržovat víry Otců
o bezpečném charismatu pravdy, které existuje a bude dále existovat v biskupském úřadě při
apoštolské posloupnosti, ne aby se zastávalo to, co se zdá být lepší a vhodnější podle
kultury toho kterého věku, ale aby nikdy jinak nebyla věřena a nikdy jinak chápána absolutní
a neměnitelná pravda hlásaná Apoštoly od počátku.
To slibuji, že věrně, úplně a upřímně budu zachovávat a nenarušeně střežit, že se
nikdy neodchýlím ani při hlásání, či písemném podání. Tak slibuji, tak přísahám. V tom mě
pomáhej Bůh a tato svatá Evangelia.
Latinsky
Ego N. N. Firmiter amplector ac recipio omnia et singula, quae ab inerranti Ecclesia
magisterio definita, adserta ac declarata sunt, praesertim ea doctrinae capita, quae huius
temporis erroribus directo adversantur.
Ac primum quidem: Deum, rerum omnium principium et finem, naturali rationis lumine "per
ea quae facta sunt" hoc est, per visibilia creationis opera, tamquam causam per effectus, certo
cognosci, adeoque demonstrari etiam posse, profiteor.
Secundo: externa revelationis argumenta, hoc est facta divina, in primisque miracula et
prophetias admitto et agnosco tanquam signa certissima divinitus ortae christianae religionis,
eademque tenea aetatum omnium atque hominum, etiam huius temporis, intelliegentiae esse
maxime accommodata.
Tertio: firma pariter fide credo Ecclesiam, verbi revelati custodem et magistram, per ipsum
verum atque historicum Christum, cum apud nos degeret, proximo ac directo institutam
eandemque super Petrum, apostolicae hierarchiae principem, eiusque in aevum successores
aedificatam.
Quarto: fidei doctrinam ab Apostolis per orthodoxos Patres eodem sensu eademque semper
sententia ad nos usque transmissam, sincero recipio; ideoque prorsus reicio haereticum
commentum evolutionis dogmatum, ab uno in alium sensum transeuntium, diversum ab eo,
quem prius habuit Ecclesia; pariterque damno errorem omnem, quo, divino deposito, Christi
Sponsae tradito ab eaque fideliter custodiendo, sufficitur philosophicum inventum, vel creatio
humanae conscientiae, hominum conatu sensim efformatae et in posterum indefinito
progressu perficiendae.
Quinto: certissime teneo ac sincere profiteor, fidem non esse caecum sensum religionis e
latrebis subconscientiae erumpentem, sub pressione cordis et inflesione voluntatis maraliter
informatae, sed verum assensum intellectus veritati extrinsecus acceptae "ex auditu", quo
nempe, quae a Deo personali, creatore ac Domino nostro dicta, testata et revelata sunt, vera
esse credimus, propter Dei auctoritatem summe veracis.
Me etiam, qua par est, reverentia subicio totoque animo adhaereo damnationibus,
declarationibus, praescriptis omnibus, quae in Encyclicis litteris "Pascendi" et in Decreto
"Lamentabili" continentur, praesertim circa eam quam historiam dogmatum vocant.
Idem reprobo errorem affirmantium, propositam ab Ecclesia fidem posse historiae repugnare,
et catholica dogmata, quo sensu nunc intelliguntur, cum verioribus christianae religionis
originibus componi non posse.
Damno quoque ac reicio eorum sententiam, qui dicunt christianum hominem eruditiorem
induere personam duplicem, aliam credentis, aliam historici, quasi liceret historico ea retinere,
quae credentis fidei contradicant, aut praemissas adstruere, ex quibus consequatur, dogmata
esse aut falsa aut dubia, modo haec directo non denegentur.
3
Reprobo pariter eam Scripturae sanctae diiudicandae atque interpretandae rationem, quae,
Ecclesiae traditione, analogia fidei et Apostolicae Sedis normis posthabitis, rationalistarum
comentis inhaeret, et criticem textus velut unicam supremamque regulam haud minus licenter
quam temere amplectitur.
Sententiam praeterea illorum reicio, qui tenent, doctori disciplinae historicae theologicae
tradendae aut iis de rebus scribenti seponendam prius esse opinionem ante conceptam sive de
supernaturali origine catholicae traditionis, sive de promissa divinitus ope ad perennem
conservationem uniuscuiusque revelati veri; deinde scripta Patrum singulorum interpretanda
solic scientiae principiis, sacra qualibet auctoritate seclusa, eaque iudicii libertate, qua profana
quaevis monumenta solent investigari.
In universum denique me alienissimum ab errore profiteor, quo modernistae tenent in sacra
traditione nihil inesse divini, aut, quod longe deterius, pantheistico sensu illud admittunt, ita
ut nihil iam restet nisi nudum factum et simplex, communibus historiae factis aequandum:
hominum nempe sua industria, solertia, ingenio scholam a Christo eiusque Apostolis
inchoatam per subsequentes aetates continuantium.
Haec omnia spondeo me fideliter, integre sincereque servaturum et inviolabiliter
custoditurum, nusquam ab iis sive in docendo sive quomodolibet verbis scriptisque
deflectendo. Sic spondeo, sic iuro, sic me Deus adiuvet et haec sancta Dei Evangelia.
Žádné komentáře:
Okomentovat