Výklad mše svaté - Dr. Josef Miklík C.Ss.R. (8)

SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ

  Ve výkladu mše svaté dospěli jsme až k sv. přijímání. V první církvi bývalo pokaždé společné; nešel jen ten, kdo byl za trest z něho vyloučen. proto vidíme, že všecky modlitby, které následují, koná kněz jménem všech věřících; připravoval je tak sv. přijímání.
  První vlastností, která má zdobiti naší duši při sv. přijímání, je hluboká pokora. Abraham jenom provázel Pána Boha a nazval se již prachem a popelem; kněz má přijmouti Boha do svého srdce. Proto se sklání , hledí s důvěrou na svatou Hostii, bije se v prsa a říká: "Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi!" Beránkem Božím nazval Spasitele sv. Jan Křtitel; učinil to proto, že svou krví měl smýti hříchy celého světa a smířiti nás s Bohem. Kněz opakuje tuto prosbu třikrát, ale po třetí ji zakončuje slovy: "uděl nám pokoje!"
  Pokoj byl nejvzácnější dar, který nám sliboval Bůh. O něm pěli andělé nad jesličkami, o něm mluvil tolikrát Spasitel, pokoj přál apoštolům, kdykoli se jim zjevil po svém zmrtvýchvstání. Pokoj s Bohem předpokládá však pokoj a lásku s lidmi. Proto pravil Spasitel: "Po tom poznají všichni, že jste učedníci moji, budete-li míti lásku k druhým." (Jan 13, 35.) A nebyla to jen prázdná slova; jak velice záleželo Pánu Ježíši na vzájemném smíru, vidíte nejlépe z jeho slov: "Přinášíš-li tedy dar svůj k oltáři a tam se rozpomeneš, že bratr tvůj má něco proti tobě, zanechej tam dar svůj před oltářem a jdi prve, smiř se s bratrem svým a potom přijdi a obětuj dar svůj!" (Mat. 5, 23.) Proč to všecko, vysvětlují nám jiná slova Spasitelova: "Odpustíte-li lidem hříchy jejich, odpustí i vám Otec váš nebeský hříchy vaše; pak-li neodpustíte lidem, ani Otec váš nebeský neodpustí vím hříchů vašich." (Mat. 6, 14.)
  Církev zná dobře lidskou slabost, proto se sama postarala o smír před společným  sv. přijímáním; za tím účelem zavedla dojemný obřad. Napřed říkal kněz hlasitě tuto modlitbu: "Pane Ježíši Kriste, jenž jsi řekl svým apoštolům: ´Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám´, nehleď na moje hříchy, ale na víru své církve a rač jí podle své vůle přivésti k pokoji a jednotě!"
  Po těchto slovech odpouštěli si křesťané všecko, co si snad udělali, a na znamení toho si dávali polibek míru; kněží kněžím, mužové mužům  a ženy ženám. Při tom říkali: "Pokoj s tebou!", odpovídalo se: "I s duchem tvým." Tento zvyk předpokládal svaté lidi; proto také tehdejší biskupové velmi důrazně varovali před zneužitím. Tak volal z kazatelny sv. Jan Zlatoústý: "Co znamená: Políbením svatým? Ne políbením s přetvářkou, jako Jidáš políbil Pána. Políbení má roznítiti lásku, abychom se milovali, jako se milují bratří, jako otcové milují dítky, ba ještě více. Jsme chrámy Kristovými; líbáme tedy chrámový práh, když se navzájem líbáme. Kristus překročuje tento práh, když přijímáme." Později zvyk zanikal, až zašel úplně. Jakousi památku vidíte ještě při slavné mši svaté, kdy si dávají kněží polibek míru.
  Potom konal kněz dvě přípravné modlitby před sv. přijímáním; ve starší době předříkával je celému kostelu, dnes se je modlí potichu.
  První modlitba zní: "Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, který jsi po vůli svého (nebeského) Otce a spolupůsobením Ducha svatého dal svou bolestnou smrtí světu život, vysvoboď mne skrze toto svatosvaté Tělo a Krev svou ode všech nepravostí i ode všeho zlého, učiň, abych vždy miloval tvoje přikázání a nikdy se od tebe neodloučil."
  Pán Ježíš dal nám velebnou Svátost, abychom odumřeli hříchu a zamilovali si ctnost; právě o tyto dva účinky prosil kněz v modlitbě, kterou jsem vám pověděl. Mne zajímají nejvíce slova: "abych vždy miloval tvoje přikázání a nikdy se od tebe neodloučil." Byla to bolestná zkušenost, která vnutila církvi právě tyto věty; skoro každý blud měl za otce některého kněze, kněžská pohoršení odvedla od Pána Ježíše tolik duší. Proto církev před svatým přijímáním kladla knězi do úst vroucí prosbu: "abych vždy miloval tvoje přikázání a nikdy se od tebe neodloučil."
  Ale i dobrý kněz zůstává stále jen ubohým slabým člověkem; i pro kněze napsal apoštol Pavel svoje varovná slova: "Zkusiž každý sám sebe a tak z toho chleba jez a z kalicha pij; neboť kdo jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, poněvadž nerozeznává Těla Páně" (1. Kor. 11, 28n.). Sv. Jan Zlatoústý napomínal proto kněze: "Jak čistý musí býti ten, kdo požívá tak vznešené oběti; jak zářiti má ruka, která rozdává toto svaté Tělo!" Na to vzpomíná kněz, proto říká ve druhé modlitbě: "Pane Ježíši Kriste! Požití tvého Těla, které já nehodný se osměluji přijmouti, nebuď mi k odsouzení a zavržení; ať mi pro tvoji slitovnou lásku prospěje raději k ochraně duše i těla!" Tak vážně připravuje církev kněze na sv. přijímání!
  Potom kleká kněz před svatou Hostii, kterou má přijmouti a říká: "Chléb nebeský přijmu a budu oslavovati jméno Páně." Bere sv. Hostii do ruky, bije se třikrát v prsa, při tom říká s pohanským  setníkem pokornou prosbu: "Pane nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovem, a uzdravena bude duše má." Ministrant při tom zvoní, aby upozornil věřící na to, co se děje na oltáři. Potom žehná se kněz svatou Hostií a říká: "Tělo Pána našeho Ježíše Krista zachovej duši mou k životu věčnému!ů Sklání se nad oltářem a přijímá zbožně sv. Hostii. Hned po té spíná ruce a tiše se modlí; vítá Spasitele do svého srdce, lituje všeho, čím ho kdy zarmoutil a slibuje mu lásku až do hrobu.
  Po malé chvíli praví: "Čím se odplatím Hospodinu za všecko, co mi učinil?" Je to bezděčný, mimovolný výron srdce naplněného vroucími díky. Kněz vzpomíná na všecka dobrodiní; bylo jich mnoho, ale největší důkaz lásky vidí ve sv. přijímání, kterého se mu právě dostalo. proto odkrývá kalich, sbírá drobné částečky sv. Hostie, které snad zůstaly na oltáři; při tom říká: "Kalich spasení vezmu a budu oslavovati jméno Páně. Chváliti a vzývati budu jméno Hospodinovo a od svých nepřátel budu osvobozen." Dělá kalichem kříž a se slovy: "Krev Pána našeho Ježíše Krista zachovej duši mou k životu věčnému" přijímá přesvatou Krev Spasitelovu.
  Jakmile přijal kněz velebnou Svátost, podával též ostatním, kteří byli na bohoslužbě, a pokládalo se za veliký trest, nesměl-li kdo ke stolu Páně. Později tento svatý zvyk upadal - ale až dosud podává kněz těm, kdo si toho přejí.
  Zbývá ještě očistiti posvátné nádobí, kterého se při mši svaté užívalo. Kněz dává si nalíti do kalicha trochu vína, aby smyl částečky přesvaté Krve, které v kalichu ještě zůstaly; při tom se modlí: "Pane! Co jsme ústy požili, ať s čistou myslí podržíme, a z daru časného staň se nám lék věčný!" Když vypil toto víno, omývá si nad kalichem prsty, kterými se dotýkal sv. Hostie; při tom se modlí: "Tělo tvé, které jsem přijal a Krev, kterou jsem pil, zůstaň navždy v mojí duši! Nedopusť, aby ve mně zůstala poskvrna hříchu, když mne občerstvily tvé čisté a svaté svátosti." Na to utře kalich, postaví jej na oltář a modlí se s lidem díkůčinění po sv. přijímání; o tom vám povím v jiném kázání.
  Již jsem se zmínil, že ministrant při mši svaté třikrát zazvoní; věřící poklekají, bijí se v prsa a hledí aspoň duchovně spojiti se se svým Spasitelem. Této touze říkáme duchovní svaté přijímání a světci je velice milovali a doporučovali. Svatý Alfons radíval tento způsob:
  "Můj Ježíši, věřím, že jsi zde přítomen ve velebné Svátosti. Miluji tě nade všecko. Duše má touží po tobě. Poněvadž tě však nemohu nyní přijmouti svátostně, přijď aspoň svou milostí do srdce mého!" - Tu si představ, jako by Spasitel opravdu k tobě zavítal; proto ho přivítej slovy: "Již tě objímám, již se s tebou spojuji. Nedej, abych se kdy od tebe odloučil!"
  Duchovní svaté přijímání je mocným prostředkem, jak rozohniti v duši lásku k Spasiteli. A možno je vzbuditi za den tolikrát, kolikrát chceme; možno to učiniti i při práci, i na poli. Stačí, že se zahledíme s touhou ke svatostánku; Spasitel nám tento projev lásky nezapomene. Amen.

P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (22)

XXII. Ježíš Kristus jest Bůh.

  Drazí v Kristu! Předkládám vám dnes otázku, kolem které se točí dějiny lidstva již po dva tisíce let; otázku, která rozhoduje nad životem i smrtí jednoho každého z nás. Otázka tato zní: Kdo jest Ježíš Kristus? Dostává se nám na ní odpovědi dvojí. Předstupují křesťané a praví: - Ježíš Kristus jest Bůh. Předstupují nevěrci a volají: - Ne, je pouhý člověk. Jsou to tedy dva názory sobě úplně protivné... A kde je pravda? Odpovídám již předem: - Je na straně naší; Ježíš Kristus je pravý Bůh. A že tomu tak, toho důkazy nám mezi jinými podávají: 1. Jeho vlastní výpovědi; 2. jeho zázraky; 3. jeho proroctví.
  1. Jeho vlastní výpovědi. - Otevřte evangelium a na každé stránce najdete, kterak Ježíš Kristus se nazývá Synem Božím, úplně rovným svému nebeskému Otci, kterak si připisuje všecky jeho božské vlastnosti. Slyšte na př.: - Velekněz Kaifáš se ho úředně táže: - Zaklínám tě skrze Boha živého, abys nám pověděl, jsi-li ty Kristus, Syn Boží. Je to otázka, která rozhodne o jeho životě neb smrti. Tolik on sám dobře ví, ale přece odpovídá: - Ano, ty jsi řekl, já jsem Syn Boží. Ostatně celý svět věděl, že Kristus Pán chce býti pokládán za Boha. Plyne to zcela zřejmě z události následující: Jedenkráte svedený lid jej chtěl kamenovati, a on se ho tázal: - Mnoho dobrých skutků konal jsem mezi vámi, pro který z nich mne kamenujete? A oni? Pro dobrý skutek, pravili, tebe nekamenujeme, ale pro rouhání: že ty jsa člověk, děláš se Bohem (Jan 10, 32 - 33.).
  Nyní pak rcete: - Kdyby se Kristus Pán pouze Bohem dělal, ale ve skutečnosti jím nebyl, nebyl by člověkem nejpyšnějším na nejšpatnějším ze všech lidí nekalých, co jich kdy na světě bylo? Pravda, žily na zemi korunované nestvůry, jako Domitian, Kaligula, Diokletian, kteří chtěli býti bohy a dávali si stavěti chrámy a oltáře. Ale tak daleko, jako Kristus, nezašli ani tito pošetilci. Oni chtěli býti ctěni jako bohové pouze u jednoho národa a připouštěli vedle sebe jsoucnost i bohů jiných. Kdežto Kristus Pán chce býti od celého světa a samojediný uznáván za Boha: - Jeden jest mistr váš, Kristus... Kdo není se mnou, proti mně jest... Rcete tedy, ó, drazí: - Kdyby nebyl Kristus Pán skutečně Bohem, nebyl by pln špatnosti a pýchy vpravdě ďábelské?
  Než kdo by se ho opovážil takto podezřívati, když i ti, kteří nevěří v jeho božství, jej uznávají za vzor všech ctností, vší svatosti? Když on sám může vyzvati kde koho, aby ho usvědčil i z pouze jediného hříchu: - Kdo z vás bude mne viniti ze hříchu (Jan 8, 46.)? A pyšným že byl ten Ježíš, který se skrývá, když ho chtějí učiniti králem; jenž ukládá mlčení tomu, který chce hlásati světu jeho zázraky? Ne, on nepoložil sobě toho za loupež, že jest rovný Bohu (Filip. 2, 6.)... Proto drazí: - Buď nevěřme Kristu Pánu úplně nic, chceme-li ho   míti za tak špatného, neb mu věřme všecko, tedy i to, když nás ujišťuje, že je pravý Bůh!
  2. Zázraky. - Je jisto, že Pán Ježíš konal zázraky velmi četné: - poroučel větrům a moři... v okamžiku a beze všech léků uzdravoval nemocné všeho druhu: vracel zrak od narození slepým, řeč němým, sluch hluchým, chůzi ochrnulým, život již čtyři dny mrtvým... A takovýchto zázraků konal tolik, že - jak se omlouvá sv. Jan - kdyby měly býti zaznamenány všechny, by ani svět nemohl obsáhnouti těch knih, které by měly psány býti (Jan 21, 25.).
  Než co zázrak? Je to skutek, který síly přírodní buď převyšuje, neb působí přímo proti nim. Je tedy k němu třeba síly, která je s to na chvíli zastaviti neb úplně převrátiti ty zákony, které v přírodě vládnou. A kdo to může učiniti? Jedině ten, kdo celou přírodu stvořil a zákony, které v ní vládnou, stanovil. A kdo je to? Sám Bůh. proto však Ježíš Kristus, jenž skutečné zázraky konal, je pravý Bůh.
  Že konali zázraky i svatí? Ano, ale toliko proto, že jim k tomu Bůh dal moc. Tolik oni sami věděli a také upřímně vyznali. Vizme na př. sv. Petra: - Vstupuje do chrámu Páně, u dveří sedí chromý od narození a žebrá. Sv. Petr ho chce uzdraviti, bere jej za ruku a volá: - Ve jménu Ježíše Nazaretského vstaň a choď!... tedy ne ve jménu mém, ale ve jménu Ježíše Krista! Jak jinak tomu je u Krista Pána: On má moc konati zázraky sám v sobě a spoléhá při nich toliko sám na sebe. Praví bouři: "utiš se!"... malomocnému: "buď čist!"... dceři Jairově: "dívko vstaň!"... mrtvému příteli v hrobě a již páchnoucímu: "Lazare, pojď ven!" - Co znamená tento rozdíl? Znamená tolik, že svatí, třebas byli obdařeni mocí vykonati ten neb onen zázrak, Bohem nebyli. Kdežto Ježíš Kristus, konaje zázraky jako svrchovaný Pán přírody, jasně dokázal, že Bohem jest.
  3. Proroctví. - K pravému proroctví je třeba znáti budoucnost. V té však čísti dovede toliko Bůh. Proto, kde je proroctví, tam je také Bůh; a kde je Bůh, je pravda. Pronesl-li tedy Ježíš Kristus na potvrzení  svého božství skutečná proroctví, můžeme býti jisti, že jest Bůh.
  A hle: On předpověděl sám o sobě, že ho učedníci jeho opustí, že ho Petr zapře, že ho Jidáš zradí, že bude do žaláře uvržen, posmíván, bičován, ukřižován, ale po třech dnech že vstane z mrtvých. Kterak by přirozeným způsobem mohl znáti tyto podrobnosti, když úplně závisely na svobodné vůli lidí jiných? Kterak mohl viděti předem smrt svou na kříži, když smrt jeho měla vlastně spočívati v ukamenování, jež zákon Mojžíšův stanovil na nepravé proroky?
  Pomíjím mlčením, kterak se naplnilo proroctví Kristovo, že z Jerusalema nezůstane kamene na kameni. Poukazuji na to, kterak předpověděl ustavičnou, zapřísáhlou nenávist, kterou on sám ve své Církvi bude pronásledován. A byla v dějinách Církve  doba, kdy ji tato pekelná zášť popřála na okamžik oddechu a pokoje? Není právě naše doba dobou zavilého boje proti Kristu a Církvi? A co zlého učinila tato Církev, co zlého učinil Kristus? Nic, naopak prokazovali stále dobro. Jak to tedy, že jsou nenáviděni? Je to fakt nevysvětlitelný, je to tajemství. A přece Kristus Pán viděl předem i to! Ale tím také podal důkaz, že je mnohem více než pouhý člověk, že je pravý Bůh.
  Proto, drazí, když k vám přijedou nevěrci a budou popírati božství Kristovo, odpovězte jim se vší rozhodností: - Ježíš Kristus nám dokázal svými zázraky a proroctvími, že je vpravdě Bohem. A vy, jak dokážete vy, že Bohem není? Na vaše pouhá slova nedáme! Vás litujeme, ale sami věříme, že Ježíš Kristus je Syn Boží, a jsme přesvědčeni, že věříce v něho, budeme míti život věčný.

Zjevení Páně (P. Karel Lev Řehák - Mana roku církevního - kázání II.)

Čtení z Isaiáše proroka (60, 1 - 6.)
  Vstaň a sviť, Jerusaleme, neboť přišlo světlo tvé a sláva Páně vzešla nad tebou. Neboť, hle, temnoty přikrývají zemi a mrákota národy, ale nad tebou vzešel Hospodin a jeho slávu lze v tobě viděti. A pohané budou choditi ve tvém světle a králové v lesku tvého východu. Pozdvihni vůkol oči své a viz: Všichni ti pospolu přišli k tobě. Synové tvoji zdaleka přijdou a dcery tvé z klínů povstanou. Tehdy budeš hleděti a rozplývati se, diviti a šířiti se bude tvé srdce, až k tobě zamíří bohatství moře, až k tobě přijde síla národů. Záplava velbloudů tě zatopí, dromedáři z Madjanu a Efy; všichni ze Sáby přijdou, zlato i kadidlo přinesou a slávu Páně budou zvěstovati.

Pokračování svatého Evangelia podle Matouše (2, 1 - 12.)
  Když se narodil Ježíš v Betlemě judském za dnů Heroda krále, aj, mudrci od východu přišli do Jerusalema a pravili: Kde jest ten novorozený král židovský? Neboť jsme viděli hvězdu jeho na východě, i přišli jsme poklonit se jemu. Uslyšev to Herodes král, vzrušil se, a všecek Jerusalem s ním. I shromáždiv všecky velekněze a znalce Písma v lidu, tázal se jich, kde se  má Mesiáš naroditi.Oni řekli jemu: V Betlemě judském; neboť takto jest psáno skrze proroka: A ty Betleme, území judské, nikoli nejsi nejmenší mezi knížecími městy judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude spravovati lid můj israelský. Tehdy Herodes, povolav tajně mudrce, vyptal se jich bedlivě na čas, kdy hvězda se jim ukázala, a poslav je do Betlema, řekl: Jděte a ptejte se pilně po chlapci, a když ho naleznete, zvěstujte mi to, abych i já přijda poklonil se jemu. A oni vyslechnuvše krále odešli. A hle, hvězda, kterou byli uzřeli na východě, předcházela je, až přišedši stanula nad místem, kde bylo dítě. Uzřevše pak hvězdu, zaradovali se radostí velmi velikou. A vešedše do domu, nalezli dítko s Marií, matkou jeho, a padše klaněli se jemu. A otevřevše poklady své, obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. A dostavše napomenutí ve snách, aby se nevraceli k Herodesovi, navrátili se jinou cestou do své země.

Kázání
  1. Když byli židé v zajetí mezi cizími národy, rozhlásili tam také naděje své v zaslíbeného Vykupitele, takže skrze ně dověděli se i pohané, že z domu Jakubova vyjde "hvězda", z které vzejde požehnání všem národům. I uvěřili mnozí z pohanů v zaslíbení toto, víra ta dědila se od otců na syny, a pevně se zakotvila i v srdcích svatých tří mudrců a králů. A proto, když ukázala se zrakům jich hvězda neobyčejné velikosti a krásy, jež světlem svým zářila k západu, a dle vidění blahoslavené Kateřiny Emerichové, ve středu svém ukazovala podobu děťátka; seznali z toho, že dávná proroctví o narození mesiáše se vyplnila; a proto vydali se od východu k západu na cestu, aby novorozeného Vykupitele vyhledali, uctili i obdarovali.
  Cesta byla daleka, a proto i velice obtížná a nebezpečná, poněvadž nebylo tehdy dopravy, pohodlí a bezpečnosti, jakých máme my v krajinách našich. Ale muži ti, láskou k Bohu nadšení přemohli všechny obtíže, až druhého roku po narození Děťátka betlémského dorazili k Jerusalemu, hlavnímu městu národa židovského.
  2. Leč nastojte! Nové obtíže! Hvězda, jež je k městu byla přivedla, náhle zrakům jich zmizela. A když se po městě tázali, řkouce: "Kde jest ten, který se narodil, král židovský?" Neznamenali žádného radostného překvapení mezi obyvateli Jerusalema; ba "uslyšev to herodes král - zarmoutil se - i všecken Jerusalem s ním!"
  Lekl se Herodes o svůj trůn, když uslyšel o novorozeném králi židovském; zarmoutili se obyvatelé města, bojíce se rozličných nátisků od krále svého, jakožto známého ukrutníka. Jestliže ale sám Jerusalem celý nechce věděti o novorozeném Králi a Vykupiteli svém; co má na něm záležeti cizincům? Neměl-li by se vrátiti jedenkaždý do své vlasti, a zastyděti se, že tak lehko nějakým proroctvím uvěřili, a v nové hvězdě hned hlasatele novorozeného Mesiáše viděli?
  O, tak nesmýšleli mudrcové od východu! Ale neustáli po novorozeném králi se dotazovati, až poučeni byli slovy prorokovými: "A ty Betléme, země judská! nikoli nejsi nejmenší mezi knížaty judskými; neboť z tebe vyjde vévoda, kterýž by spravoval lid můj israelský!"
  Slovy těmi byvše u víře své jen více utvrzení, vydali se mudrci do betléma. A hle! Že nedali se zviklati u víře své v přípovědi Boží, ani obtížemi cesty, ani nevšímavosti židů. Bůh za odměnu důvěry v Něho, sotva z Jerusalema vyšli, ukázal jim opět i hvězdu, jež od té doby "předcházela je, až i přišedši stála nad místem, kdež bylo Dítě."
  Bůh uvedl tedy věrné své, aby mohli patřiti v milostný obličej Syna Jeho, klečeti u jeslí Jeho, klaněti se Jemu.
  A že poddali se s důvěrou vedení Prozřetelnosti Boží zevně, omilostnil je Bůh i uvnitř světlem Svým, jež duchy jich osvítilo, že v Novorozeňátku dokonale poznali Toho, jenž přijíti měl. A že v pravdě dokonale Ho poznali, o tom svědčí dary, jimiž Ho obmyslili; nebo "otevřevše poklady své, obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu."
  Zlato, kov nejvzácnější, dáváno bývá od poddaných darem králům; králové obětujíce Ježíškovi zlato, uznávají sebe poddanými jeho a Jej svým Králem.
  Kadidlo obětuje se Bohu; dým z něho vystupující představuje modlitby věřících, jež k trůnu nebeskému se vznášejí. Darovali-li mudrcové Ježíškovi kadidlo, znamenalo to tedy, že v Něm poznávají svého Boha.
  Myrha jest vzácný prášek, z něhož připravují v krajích východních drahou mast na pomazání vznešených mrtvých. Jestliže mudrcové přinesli Ježíškovi myrhu na pomazání mrtvého těla; vyjádřili Jemu tím, co o něm věří, že totiž za spasení lidstva zemře; a jestli zemře, že tedy jest i smrtelným člověkem, jako jedenkaždý z nás.
  Dary svými tedy mudrci - králové vyznávají, že Pán Ježíš jest naším králem, naším Bohem, ale i nám rovným člověkem. Kdo jiný mohl jim toho poučení dáti, leč Sám Bůh?
  3. Proč asi konáme my dnes památku svatých tří mudrců a králů?
  Církev velí slavnosti a památky posvátných událostí konati pro poučení a povzbuzení naše.
  a) Prvé naučení plyne nám z neoblomné víry svatých mudrců, a nesborné důvěry v pomoc Boží. Jako tedy oni nedali se zmásti ani obtížemi daleké a nebezpečné cesty, ani netečností židů, ani zmizením vedoucí je hvězdy; tak máme i my věrně při slovu Božím státi, byť bychom nemohli tajemství svaté víry, právě proto, že tajemstvími Božími jsou, krátkým rozumem svým postihnouti; byť bychom setkávali se s nevšímavostí i lhostejností ve věcech svaté víry a bohulibých ctností při mnohých křesťanech, ba snad i při osobách nad jiné nám milých a blízkých; byť bychom na vyznávání svaté víry své měli snášeti přemnohé obtíže, rozličné potupy, všeliké ústrky, by snad ztrátu jmění, zdraví i života, jako svatí mučeníci. Neboť věrný jest Bůh, a dostojí tedy zajisté přípovědi Své, kterou zavázal se věrným Svým vyznavačům, když řekl: "Kdožkoli vyzná Mne před lidmi, toho i Já vyznám před Otcem Svým, Jenž jest v nebesích" (Mat. 10, 32.).
  b) Druhé naučení obsaženo jest v darech tří sv. mudrců. Jako oni obětovali Novorozeňátku betlémskému zlato, kadidlo a myrhu, tak máme obětovati i my Jemu:
  Předně zlato.
  A kterak mohu já dáti zlata, řekne snad někdo, když zlata ani stříbra nemám, ba i menších penízků jen poskrovnu?
  A přece, milý příteli! Dím, musíš obětovat Ježíškovi zlato! To jest: to nejvzácnější, co máš; to jest lásku svou, kterou svatý Bonaventura zlatem naším nazývá. Miluj Boha nade všecko, to jest: dávej Jemu přednost přede všemi tvory, ve všech věcech, a obětuješ Jemu zlato. Miluj bližní své pro Boha, že On tak velí, a jak On velí; miluj duši svou, i tělo své, ale rozumně, tak abys je k odplatě po smrti připravil; a obětuješ Ježíškovi zlato! Miluj náměstky Ježíškovi, duchovní představené své, o nichž Spasitel dí: "Kdo vás slyší, Mne slyší, kdo vámi pohrdá, Mnou pohrdá;" a dáváš Jemu v oběť zlato! Cti Rodičku Boží, svatého Josefa, pomocníka v potřebách tělesných; cti přátele Boží, jak Bůh velí, anebo si přeje; a obětuješ Bohu zlato!
  Obětuj i kadidlo! To jest vykonávej řád modlitby své ráno, když den začínáme; u večer, když den končíme. Modli se hlavně v dny nedělní i sváteční... Jednej dle rady sv. Petra: "Modlitba vaše buď ustavičná!" To jest: při práci jakékoli, v pokušeních, nesnázích volej stokrát, tisíckrát pro sebe k Bohu: "Bože, milostiv buď mne hříšnému! Bože ku pomoci mé vzezři! Pochválena buď nejsvětější Svátost oltářní! Zdrávas Maria! Anděle Boží strážce můj!" a podobně; a modlitby tvé budou jako vonný dým z kadidla vystupovati k nebesům.
  Obětuj i myrhy, to jest přemáhej zlé své náklonnosti... což s namáháním i bolestí bývá spojeno; a kolikrát jsi sebe umrtvil, tolikrát smrt Páně sobě připamatoval, myrhy jsi Ježíškovi obětoval.
  A budeme-li takto Ježíškovi obětovati zlato lásky - kadidlo modlitby - myrhu zapírání sebe, nepřemožitelně u víře v Něho žijíce a ve všem Bohu se obětujíce; splní se i na nás, jak dí Písmo o sv. králích, že dle napomenutí od Boha šťastně vrátili se do vlasti! Bůh bude Průvodčím naším po cestách života, a uvede nás bezpečně do pravé vlasti naší, jež jest jen v nebesích. Amen.

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (19)

§ 4. Účel čili pohnutka.

  Účelem jest to, čeho konatel činem svým dosíci chce; poněvadž pak žádost po dosažení účelu schopna jest člověkem pohnouti, aby tak a tak jednal, účel stává se pohnutkou (motivem).
  Účel, ku kterému čin přímo směřuje, jest účelem nejbližším: může býti buď dobrý nebo zlý (hříšný) nebo nelišný. Nezřídka však nejbližší účel, zejména účel nelišný, jest jen prostředkem k dosažení jiného účelu. Tak na př. dělník pracuje, aby si vydělal peníze; vydělání peněz jest nejbližším účelem jeho práce, slouží však samo jinému vyššímu účelu, vydělanými penězi chce dělník sobě a své rodině opatřiti čeho třeba. Tak vzniká po případě i celá řada účelů, z nichž každý nižší směřuje jakožto prostředek k následujícímu vyššímu účelu, který pak již žádnému jinému neslouží, nýbrž jakožto nejvyšší účel čili cíl celou řadu činů a účelů nebo více takových řad ovládá. Takovýto nejvyšší účel čili cíl, jest buď mravně dobrý nebo mravně zlý (hříšný), dle toho, zda mravnímu řádu vyhovuje nebo jemu se příčí; nemůže však býti mravně nelišným, poněvadž není možno, aby mravní řád nejvyššího účelu našich skutků se nedotýkal.

§ 5. Mravnost poznána z činu a účelu.

  Mravní řád žádá, aby mu nejen čin sám se svými okolnostmi, nýbrž i účel vyhovoval, neboť jen v tom případě jest celkový čin bezvadný. Jestliže však buď čin sám se svými okolnostmi nebo účel řádu mravnímu se příčí, jest čin konatelův hříchem. Zásadu tu nyní podrobněji vysvětlujeme.
  1. Čin dobrý a účel dobrý vydává skutek dvojnásob dobrý; příklad: almužna, udělená z lásky k Bohu.
  2. Čin hříšný a účel hříšný plodí ovšem jen hřích; příklad: někdo krade, aby měl prostředky k chlípnému životu; někdo pomlouvá, aby způsobil sváry. Je-li zloba činu a zloba účelu druhově různá, vyskytují se v jednom činu dva hříchy, jeden z činu samého, druhý z účelu; jsou-li pak to hříchy těžké, jest nutno ve zpovědi z obou těch hříchů se vyznati.
  3. Čin sám jest nelišný; v tom případě nabývá čin své mravnosti dle účelu, k němuž z vůle konatelovy se nese. Čin nelišný vykonaný s dobrým úmyslem nebo z dobré pohnutky mění se v čin dobrý; čin nelišný vykonaný v zlém úmyslu nebo z hříšné pohnutky zvrhá se v hřích. Příklad: zpěv jest činem nelišným; zpívá-li matka, aby uklidnila nepokojné dítě, jest to činem dobrým, zpěv její jest mateřskou péčí posvěcen; zpívá-li zlomyslný soused, aby souseda dráždil, v práci mu překážel, život mu ztrpčoval, jest to hříchem, ne pro zpěv, nýbrž pro zlomyslný úmysl. Je-li pohnutka těžce hříšnou, dlužno se z ní zpovídati, netřeba však udávati nelišný čin z ní vytrysklý.
  Je-li nejbližší účel nelišného činu rovněž nelišný, jest tento nelišný účel jen prostředkem k dosažení nějakého jiného účelu, bezvadného nebo hříšného, jenž pak nelišným k němu vedoucím prostředkům dodává mravnosti. Kdyby pak s činem nelišným spojena byla celá řada účelů, bylo by nám tak dlouho pokračovati, až bychom dospěli k účelu mravně dobrému nebo hříšnému. Bylo již výše řečeno, že nejvyšší účel našeho konání může být jen mravně dobrým nebo mravně zlým, nikoliv však mravně nelišným.
  4. Čin vykonaný z hříšným účelem nebo z hříšné pohnutky pozbývá dobroty své, a zbývá jen hříšný účel nebo hříšná pohnutka. Vůle konatelova v takovém případě nese se ku hříchu; dobro pak jest mu pouze vítaným prostředkem k dosažení účelu. Tak udíleli farizeové almužnu, aby došli lidské chvály. Je-li pohnutka těžce hříšnou, nutno z ní se zpovídati.
  5. Hřích vykonaný za dobrým účelem nepřestává býti hříchem. konateli není výmluvou, že chtěl dobro a že užil zla jen jako nezbytného prostředku, neboť celá naše činnost má se srovnávati s mravním řádem, a k dosažení účelu máme voliti jen nezávadné prostředky, tedy ne-li dobré, alespoň nelišné. Tak na př. hřeší, kdo lže nebo křivě svědčí, aby bližnímu prospěl.

Výklad mše svaté - Dr. Josef Miklík C.Ss.R. (7)

PŘED SVATÝM PŘIJÍMÁNÍM

  Již často jsem slyšel povzdech: "Šťastní pastýři, kteří směli pokleknouti u jesliček, a blažení lidé, kteří se mohli zahleděti do božsky krásné tváře Pána Ježíše." Chápu takové přání, a přece myslím, že bychom jim záviděli zbytečně. Pastýři viděli před sebou jen chudé, prostinké dítě, které se třáslo zimou, snad si před nimi i zaplakalo - teprve víra jim pověděla, že v těchto chudičkých plenkách skrývá se vtělený Syn Boží. My vidíme na oltáři také jen prostinké způsoby chleba a vína - teprve víra nám praví, že pod těmito chudičkými způsobami tají se náš Vykupitel, Ježíš Kristus. Naším Betlemem, našimi jesličkami zůstane katolický oltář; proto právem nás povzbuzuje známá vánoční píseň:

"Místo do Betlema pospěšme k oltáři,

tam na kolena padněme s pastýři!"

  Právě k oltáři vás vodím již několik neděl ve svých kázáních. Naposledy mluvil jsem k vám o třech modlitbách, které koná kněz po pozdvihování, V první modlitbě prosí Pána Boha, aby shlédl na mši svatou s takovou láskou, s jakou se díval kdysi na oběť nevinného Abela nebo na oběť patriarchy Abrahama. Ve druhé modlitbě prosí kněz, aby Pán Bůh pamatoval na všecky zemřelé a dal jim věčné odpočinutí. V poslední modlitbě prosí Boha, aby přijal jednou do sboru blažených všecky. kdo jsou na mši svaté.

  Mše svatá není však jenom o oběti, má býti také hostinou, hostinou pro naše duše. Co tedy u oltáře následuje, je již příprava na sv. přijímání.

  Kněz vzpomíná, jak ještě před malou chvilkou byl na oltáři obyčejný chléb a víno - ale jaká zázračná proměna stala se s těmito dary při pozdvihování. Bílá hostie přestala býti chlebem a stala se Tělem Spasitelovým; víno přestalo býti vínem a proměnilo se v přesvatou Krev samého Syna Božího. Ani to ještě nestačilo nekonečné Boží lásce; ve svém nepochopitelném milosrdenství chystá nám duchovní hostinu, při které máme přijmouti samo Tělo a Krev Bohočlověka. A když se tážeme, kdo nám zasloužil takové milosti, odpovídá nám katolická víra: Byl to Ježíš Kristus, který je naším nejmocnějším přímluvcem u Boha. Jeho svaté Srdce, plné dobroty a lásky, stalo se nám pramenem života a svatosti, protože je tak bohaté ke všem, kteří jej vzývají. proto kněz spíná vděčně ruce, dělá s láskou několikráte kříž nad svatou Hostií a nad kalichem a při tom se modlí:

  "Bože, skrze něho, skrze Ježíše Krista, tvoříš všecky tyto dobré věci, a skrze něho je posvěcuješ, oživuješ, požehnáváš a nám podáváš!"

  Ale Pán Bůh nedělá nic nadarmo, při všem měl určitý účel. Když tvořil krásné světy, které kolem sebe vidíme, když nás zrovna zahrnoval dobrodiním, chtěl abychom mu za to byli vděčni a prokazovali mu chválu a čest, jaké zasluhuje. Proto při mši svaté následuje dojemný obřad: kněz podává jménem církve Pánu Bohu to, co máme na světě nejdražšího, totiž Tělo a Krev Spasitelovu. I kdyby naše hříchy Pána Boha sebe více rozhněvaly, nemůže odmítnouti takovou oběť; vždyť sám kdysi prohlásil u řeky Jordánu: "Toto je Syn můj milý, v něm se mi dobře zalíbilo." Proto kněz odkrývá kalich a bere do pravé ruky sv. Hostii; dělá s ní třikrát kříž nad kalichem, potom dvakrát větší kříž mimo kalich. Právě kříž Pána Ježíše to byl, který nás smířil s Otcem nebeským; při tom říká slova: "Skrze Pána Ježíše, s Pánem Ježíšem a v Pánu Ježíši buď vzdána Tobě, Bohu Otci všemohoucímu, v jednotě Ducha svatého všecka čest a chvála po věky věkův." A při těchto posledních slovech pozvedá kalich i se sv. Hostií poněkud k nebesům.

  Pán Ježíš nezbavil nás svou smrtí jenom hříchu; učinil z nás milované dítky Boží. proto nás naučil krásné modlitbě, kterou můžeme Pána Boha velice oslaviti. Znáte ji všichni, je to Otčenáš. V první církvi modlili se jí všichni věřící společně a nahlas.

  Kněz vyzval všecky: "Oremus!  - Modleme se!", načež říkal úvodní slova: "Spasitelným rozkazem Pána Ježíše povzbuzeni a jeho božským příkladem poučeni osmělujeme se říkati: Otče náš..."a celý kostel modlil se nahlas modlitbu Páně. Kněz držel mezitím vysoko rozpjaté ruce k nebesům a hleděl zbožně na svatou Hostii. Když věřící se domodlili: "ale zbav nás od zlého", odpověděl jim hlasitě: "Amen". Dnes říká všecky tyto modlitby kněz, ministrant mu odpovídá.

  Časem přibývalo pronásledování, věřící byli vystaveni ustavičným nebezpečím, nevěděli opravdu dne ani hodiny; proto církev přidala ještě jednu modlitbu. Rozvedla v ní vlastní poslední slova Otčenáše: "Zbav nás ode zlého." Modlitba se velice zalíbila a máme ji při mši svaté dosud; zní doslova: "Vysvoboď nás, prosíme tě, Hospodine, ode všeho zlého, minulého, přítomného i budoucího, a na přímluvu blahoslavené a přeslavné Panny a Rodičky Boží Marie, na přímluvu tvých svatých apoštolů Petra, Pavla i Ondřeje, a na přímluvu všech svatých uděl nám milostivě pokoj za našich dnů, abychom pomocí tvého milosrdenství uchránili se každého hříchu a byli zabezpečeni před každým soužením. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista, jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého, Bůh po všecky věky věkův."

  Mezitím otřel kněz patenu, požehnal se jí, zbožně ji políbil a položil na ni uctivě svatou Hostii. Potom odkryje kalich, vezme svatou Hostii do ruky a rozlomí ji na tři části. Má se tím takřka naznačiti smrt Pána Ježíše na kříži, kde se oddělila krev a tělo a duše.

  Dvě z těchto částeček položí kněz na patenu pro sv. přijímání; třetí, nejmenší vezme do ruky, dělá s ní tři kříže nad kalichem. bylo-li rozlomení sv. Hostie památkou na bolestnou smrt Spasitelovu, při které se oddělila jeho duše od sv. Těla, má býti následující obřad vzpomínkou na jeho slavné zmrtvýchvstání. Nezůstal v hrobě; třetího dne zjevil se opět apoštolům a pozdravil je slovy: "Pokoj vám." Proto také kněz dělá nad kalichem tři kříže a říká při tom slova: "Pokoj Páně budiž vždycky s vámi!" Ministrant odpovídá jménem lidu: "I s duchem tvým."

  Nato spouští kněz částečku sv. Hostie, kterou držel v ruce, do kalicha. Je to ještě zbytek z doby, kdy také věřící přijímali velebnou Svátost pod obojí způsobou. Když tento zvyk ve středověku ponenáhlu přestal, má obřad význam jen obrazný a značí tajemné spojení duše a těla a krve Kristovy při jeho slavném zmrtvýchvstání. Při tom říká kněz slova: "Toto spojení a posvěcení Těla a Krve Pána našeho Ježíše Krista budiž nám přijímajícím k životu věčnému." Nato následuje sv. přijímání, které bývalo v první církvi po každé společné, o tom až jindy.

  Drazí křesťané! Právě jste slyšeli, jak kněz přál věřícím: "Pokoj Páně budiž vždycky s vámi!" Co myslíte, že bude jednou na smrtelném lůžku naší největší útěchou? Co nám zajistí největší pokoj? Snad taneční zábavy, které jsme měli? Nebo divadla, která jsme viděli? Či filmy, kterým jsme se obdivovali? Možná, že vzpomínka na tyto věci naplní nás v hodinu smrti hrůzou před soudem, který nastane! Opravdovou útěchou budou nám jistě mše svaté, které jsme zbožně poslouchali. Hleďme, abychom svojí vinou nevynechali ani jedinou; potom budeme odcházeti se světa s blahou nadějí, že také Spasitel nás přijme milostivě. Amen-

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (18)

IV. Mravnost činů lidských.

§ 1. Výměr mravnosti

  Mravností činu lidského rozumíme poměr jeho k mravnímu řádu dle něhož lidský čin jest buď mravně dobrý nebo mravně zlý, nebo mravně nelišný.
  Každý lidský čin jest po zevnější stránce své doprovázen okolnostmi a po vnitřní stránce určen účelem čili pohnutkou. Chceme-li tedy poměr nějakého lidského činu ku mravnímu řádu správně a úplně vystihnouti, nestačí hleděti jen k pouhému  činu čili k podstatě jeho, nýbrž třeba jest hleděti i k okolnostem a účelu čili pohnutce. Mravní řád žádá, aby čin lidský byl ve všech svých mravních součástech bezvadným (Podobenství: Jen ten pokrm jest zdravý, který skládá se ze samých zdravých součástí; je-li třeba jen jedna z těch součástí jedovatá, jest celý pokrm otrávený.). Proto nyní přesněji vyslovujeme pravidlo o mravnosti činů lidských:
  Činem mravně  dobrým čili skutkem dobrým jest onen čin, kterým nejen sám v sobě dle podstaty své, nýbrž i dle okolností, a dle účelu čili pohnutky mravnímu řádu vyhovuje.
  Činem mravně zlým čili hříchem jest onen čin, který buď sám v sobě a v podstatě své, nebo dle okolností, nebo dle účelu čili pohnutky mravnímu řádu se příčí.

§ 2. Čin v podstatě své.

  Při určování mravnosti toho kterého činu padá na váhu v první řadě podstata jeho čili mravní předmět činu, a v druhé řadě teprve okolnosti. Při krádeži n. p. především budí naši pozornost, že se kradlo; okolnosti a účel pozorujeme teprve v druhé řadě. Dle podstaty své čili dle mravního předmětu svého jest lidský čin buď mravně dobrý nebo mravně zlý nebo mravně nelišný. Které činy jsou dobré nebo zlé nebo nelišné, vyložíme v podrobném výkladu jednotlivých přikázání.

§ 3. Okolnosti.

  K činu úzce přiléhají okolnosti, bez nichž čin vůbec není možný. Při krádeži n. p. seznavše, že se kradlo, tážeme se: kdo, co, kde, kdy, jak kradl, neboť krádež nemůže se bez těchto okolností díti.
  Celkové mravnosti činu však nedotýkají se všechny okolnosti stejným způsobem; ba některé okolnosti jsou pro mravnost činu bezvýznamny /m. př. kterou rukou zloděl kradl, nebo zda po půlnoci či před půlnocí). Některé však  více méně mravnosti se dotýkají, stávajíce se takto okolnostmi mravními. Jsou to:
  1. Okolnosti, které nelišnému činu samy dodávají mravnosti; n. př. jísti jest činem nelišným, ale jísti maso v pátek jest hříchem.
  2. Okolnosti, které dobrotu neb zlobu  zvyšují nebo snižují. Zvlášť důležity při hříších jsou ony okolnosti, které rozhodují, zda-li hřích jest hříchem těžkým, nebo jen lehkým, a dlužno je ve zpovědi udati (Není však třeba ve zpovědi udávati ony okolnosti, které hříchu sice přitěžují, nebo jej polehčují, ale tak, že druh hříchu zůstává nezměněný a těžký hřích zůstává hříchem těžkým nebo lehký jehkým.); n. př. krádež většího předmětu jest hříchem těžkým, menšího předmětu jen hříchem lehkým.
  3. Okolnosti, které druh hříchu mění, nebo ku hříchu již jsoucímu nový hřích přidávají a proto spolu s hříchem ve zpovědi udati se musí n př. krádež mění se ve svatokrádež, ukradena-li věc posvátná; smilstvo mění se v cizoložství, spácháno-li mužem ženatým nebo ženou vdanou; a přistupuje k němu krvesmilstvo, spácháno-li s osobou příbuznou.
  O těchto okolnostech promluvíme obšírněji v podrobném výkladu jednotlivých přikázání.

Výklad mše svaté - Dr. Josef Miklík C.Ss.R. (6)

PO POZDVIHOVÁNÍ

  Pokračujeme jen zvolna ve výkladu mše svaté; chci vám ponechat dosti času, abyste si látku lépe promyslili a ji hlouběji pronikli.
  Naposledy jsem k vám mluvil o proměňování. Je to nejdůležitější okamžik  celé mše svaté: bílá hostie přestává býti chlebem a mění se v Tělo Spasitelovo, víno v kalichu přestává býti vínem a mění se v předrahou Krev Syna Božího. Kněz pozdvihuje sv. Hostii i kalich k nebesům, aby také věřící vzdali úctu Spasiteli přítomnému v tu chvíli na oltáři.
  O tom jsem k vám mluvil v posledním kázání. Dnes si všimneme, co činí kněz po pozdvihování. Jistě se ještě pamatujete, že před pozdvihováním konal tři delší modlitby: první svolával Boží ochranu na celou církev od papeže až do posledního věřícího; ve druhé modlitbě prosil kněz především za ty, kdo přišli na bohoslužbu; ve třetí prosbě volal všecky svaté a světice, aby obstoupili oltář, na který měl v malé chvíli přijíti sám Syn Boží.
  Tak bylo před pozdvihováním, stejně je tomu po proměňování. Opět koná kněz tři modlitby, první je zase za celou církev, Kněz prosí Pána Boha, aby přijal s láskou oběť, kterou mu církev podává; vždyť dosud nezapomněla na přání Spasitelovo: "To čiňte na mou památku!" Proto kněz staví se takřka v duchu pod kříž Pána Ježíše a praví: "My služebníci Tvoji a Tvůj lid vzpomínáme, Hospodine, na utrpení a zmrtvýchvstání a slavné nanebevstoupení Ježíše Krista, Syna Tvého a Pána našeho, a přinášíme Tvé božské velebnosti z Tvých vlastních darů a z Tvých vlastních dobrodiní oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou, svatý chléb života věčného a kalich ustavičné spásy."
  Je pravda, Tělo a Krev Pána Ježíše jsou nejvzácnějšími dary, které můžeme nabídnouti božské velebnosti; ale církev ví dobře, jak ubohá bývá často lidská ruka, která mši svatou přináší. Proto přidává prosbu: "Shlédni na tuto oběť s milostivou a vlídnou tváří a rač ji přijmouti tak, jako se ti líbila kdysi oběť spravedlivého sluhy tvého Abela, oběť praotce našeho Abrahama a zvláště ona svatá oběť, kterou ti podal tvůj nejvyšší kněz Melchisedech."
  Kněz sklání se potom hluboko a říká: "Pokorně tě prosíme, všemohoucí Bože, rozkaž, aby tato naše oběť byla přenesena rukama tvého svatého anděla na vznešený oltář, který je před obličejem tvé božské velebnosti. Kdokoli z nás přijme z tohoto oltáře svatosvaté Tělo a Krev Syna tvého, ať je naplněn všelikým nebeským požehnáním a každou milostí Skrze téhož Krista, Pána našeho."
  To je první dlouhá modlitba, kterou koná kněz po pozdvihování; všimněme si ještě jednou hlavních myšlenek. Kněz připomíná Pánu Bohu Spasitelovu oběť na kříži a prosí nebeského Otce, aby shlédl na tuto mši svatou s takovou láskou, s jakou se díval kdysi na oběť nevinného Abela; aby přijal mši svatou se stejnou láskou, s jakou přijímal kdysi Izákovu oběť na hoře Moria a oběť velekněze Melchisedecha. A kněz svolává Boží požehnání na každého, kdo půjde k svatému přijímání a bude požívati z Božího oltáře.
  Druhou modlitbu koná kněz za všecky zemřelé. Církev nezapomíná ani na ty, kteří od nás již odešli. Den co den nařizuje knězi, aby na ně vzpomněl při církevních hodinkách; aspoň sedmkrát klade mu do úst slova: "Duše věrných zemřelých ať odpočívají pro Boží milosrdenství ve svatém pokoji!" Ani to ještě nestačí této milující matce. Protože při mši svaté má na oltáři samého Spasitele, který je soudcem živých i mrtvých, používá vhodné příležitosti, aby mu připomněla všecky své drahé zemřelé. Proto kněz praví:
  "Rozpomeň se také, Pane, na své služebníky a služebnice, kteří nás předešli se znamením víry a spí spánkem pokoje." Kněz spíná ruce, sklání hlavu a vypočítává Pánu Bohu jména zemřelých, za které se chce výslovně pomodliti. Snad ani nemusím připomínati, že jeho první myšlenka platí zemřelým rodičům a dobrodincům, kteří ho vychovali; jmenuje i známé, kteří ho za modlitbu poprosili. Potom pokračuje: "Prosíme tě, Hospodine, abys těm (které jsem vyjmenoval) a všem v Kristu zemřelým popřál místa občerstvení, světla a pokoje. Skrze téhož Krista, Pána našeho."
  K této modlitbě musím připojiti důležitou poznámku. I pro každého z nás udeří jednou poslední hodina; pro mnohého z nás bude to zároveň hodina zapomenutí. Zapomenou příbuzní, zapomenou známí; kdo nezapomene, bude katolická církev. Den co den budou všichni kněží celého světa modliti se i za nás a svolávati na nás v očistci Boží smilování. Chápete již, jak pošetile jedná katolík, který se zříká takové pomoci? A je takových pošetilců více, než si myslíte. kdokoli se dal na př. spáliti, zřekl se modliteb církve, zřekl se milosrdné lásky své duchovní matky, zřekl se její pomoci. Bývá mi tak smutno, kdykoli čtu v novinách oznámení, že ten neb onen byl zpopelněn. je pravda, často to zavinili příbuzní a v takovém případě netrestá církev nebožtíka; ale jindy si to zavinil sám a potom nese i důsledky. Vraťme se však k výkladu mše svaté!
  Kněz vzpomněl již na celou církev, pomodlil se za zemřelé, třetí prosba platí opět věřícím, kteří jsou v kostele. Zmínka o zemřelých připomněla církvi, že i pro ty, kteří jsou na bohoslužbě, přijde jedenkrát poslední hodinka, ve které se bude rozhodovati o jejich věčné spáse. Proto se obrací ke všem svatým a prosí je, aby svou přímluvou pomohli do nebe i těm, kdo jsou na mši svaté. Kněz bije se v prsa a praví: "Také nám hříšným služebníkům svým, kteří doufáme ve tvoje veliké slitování, rač jednou dáti podíl se svými svatými apoštoly a mučedníky!" Kněz vypočítává některé z nich, na př. sv. Štěpána, Ignáce, svatou Anežku a Cecilii, potom pokračuje: "Přijmi nás jednou v jejich svatou společnost, ne proto, že bychom toho sami zasluhovali, ale proto, že jsi tak štědrý a milosrdný dárce. Skrze Krista, Pána našeho."
  Všimněte si, moji drazí, kolikrát připomíná kněz Pánu Bohu lidi, kteří jsou na mši svaté. Po prvé to učinil při obětování, kdy zvedal k nebi hostii; tehdy se modlil: "přijmi svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, tuto čistou hostii, kterou já nehodný sluha tvůj obětuji tobě, svému živému a pravému Bohu, za své nesčíslné hříchy, chyby a nedokonalosti, za všecky přítomné, za všecky věrné křesťany, živé i zemřelé, aby mně (samému) a jim všem prospěla ke spáse a k životu věčnému." Po druhé modlil se kněz za všecky přítomné před pozdvihováním. tehdy říkal: "Rozpomeň se, Pane, i na ty, kteří jsou tu v kostele přítomni! Ty znáš nejlépe jejich víru a víš o jejich zbožnosti." Po třetí modlí se za ně po pozdvihování a prosí dobrého Boha, aby jim dal jednou šťastnou hodinku smrti a blaženou věčnost. Jaký je to zisk pro duše, které si umějí ráno přivstat a přinésti Pánu Bohu nepatrnou oběť, jakou je stojí cesta do kostela! Je jim nahražena stonásobně, protože po celý den je provází Boží požehnání, které ráno tolikrát na ně svolával kněz u oltáře. Amen.

Nejsvětějšího Jména Ježíš - 2. ledna (Dr. Josef Miklík C.Ss.R.)

BUĎ JMÉNO PÁNĚ POCHVÁLENO!

Nejsvětějšího jména Ježíš.

Porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. (Luk. 1, 31.)

Čtení ze Skutků apoštolských (4, 8 - 12.)
  V oněch dnech Petr, naplněn byv Duchem svatým, řekl k nim: Náčelníci lidu a starší, poslyšte: Jestliže my dnes jsme vyslícháni pro dobrodiní na člověku nemocném, jímž totiž on jest uzdraven, budiž známo všem vám i všemu lidu israelskému: Ve jménu Pána našeho Ježíše Krista Nazaretského, kterého vy jste ukřižovali, kterého však Bůh vzkřísil z mrtvých, skrze toho stojí tento pře vámi zdráv. To jest ten kámen, který byl zavržen od vás stavitelů, který však se stal kamenem úhelným. A není v nikom jiném spásy, neboť není jiného jména pod nebem daného lidem; v němž bychom měli spaseni býti.

Pokračování svatého Evangelia podle Lukáše (2, 21.)
  Za onoho času, když se naplnilo dní osm, aby dítko bylo obřezáno, nazvali jméno jeho Ježíš, kterým bylo nazváno od anděla, prve než se počalo v životě.

Kázání
  Ustavičně slyšíme nářek, jak rychle mizejí u nás krásné lidové zvyky. A neplatí to jen v životě občanském, stejně je tomu i na poli náboženském. A tak místo zbožného pozdravu "Pochválen buď Ježíš Kristus!" slyšíme již jen bezduché "Dobrý den!", "Nazdar!" nebo "Ruku líbám!" Zašlo se ještě dále, snad jste si toho ani nepovšimli. Jméno Ježíš ustupuje v knihách do pozadí, místo něho se zavádí slovo Kristus. Nestalo se to náhodou; je to jen důkazem náboženského chladu, který prožíváme. Kristus nám praví poměrně velice málo; slovo Ježíš nám připomíná příliš Boží právo na naši lásku a vděčnost, proto se mu raději vyhýbáme.
  Konáme dnes slavnost nejsv. jména Ježíš. Proto jsem se rozhodl, že k vám promluvím o tomto jméně Bohočlověka a povzbudím vás opět k úctě a důvěře a lásce. Zaslouží si toho plnou měrou, protože slovo Ježíš je jménem nejsvětějším, nejmocnějším a nejsladším.
  I. Ježíš je jméno nejsvětější. Svatá je nám památka otcova, který pro nás tolik pracoval a trpěl a velmi by nás zabolelo, kdyby ji někdo v naší přítomnosti potupil. Svatá je nám vzpomínka na matku, která nás tolik milovala, a těžko bychom odpouštěli tomu, kdo by se jí nešetrně dotekl. A přece všecka láska otcova a matčina byla jen slabým stínem toho, co pro nás učinil Ježíš. Vzpomeňte, jak sám kdysi řekl: "Větší lásky nemá nikdo nad tu, aby kdo položil život svůj za své přátele." (Jan 15, 13.) Ať jsme jacíkoli, každý můžeme říci s apoštolem Pavlem: "Kristus si mě zamiloval a sebe sama vydal za mne." (Gal. 2, 20.)Proto památka Ježíšova, jméno Ježíšovo má nám býti ze všeho nejdražší a nejsvětější.
  Což tedy divu, že i Písmo svaté mluví o něm s největší úctou. podle sv. Petra (Skutky 4, 12.) "není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom měli spaseni býti." A stejně to kázal sv. apoštol Pavel: "Proto povýšil ho Bůh a dal mu jméno, které jest nade všecko jméno, aby ve jménu Ježíšově pokleklo veškeré koleno nebešťanů, pozemšťanů i těch, kteří jsou v podsvětí." (Fil. 2, 9.) Proto napomínal první křesťany, aby tímto svatým jménem posvěcovali celý svůj život: "Cokoli činíte slovem nebo skutkem, všecko čiňte ve jménu Pána Ježíše Krista." (Kol. 3, 17.)
  Svaté, přesvaté je jméno Ježíšovo; proto Bůh trestá tak přísně každou potupu, která se mu stala. Vy starší jistě se ještě pamatujete na strašnou záhubu lodi "Titanic" r. 1912; o život přišlo tehdy na 1100 lidí. Titanic měla býti největší lodí světa a chloubou moderní techniky. Když byla stavěna, byly její boky popsány rouhavými nápisy. mezi jinými bylo tam možno čísti slova: "Tebe ani Kristus nepotopí." Katolický lodník, který to viděl, psal tehdy svým rodičům do Dublina: "Jsem přesvědčen, že tato loď do Ameriky nedojede." A nedojela. Ledová kra jí učinila náhlý konec. Bůh nenechá se posmívati svému milovanému Synu.
  A ještě jeden doklad. V sicilském městě Messině nebylo již 120 roků zemětřesení. O vánocích 1909 otiskly nevěrecké noviny "Il telefono" rouhavou báseň; v ní stála také slova:

"Můžeš-li Ježíšku,

pošli nám trošičku

zemětřesení!"

  Dva dny potom, v noci ze 27. na 28. prosinec dostalo se jim božské odpovědi. Přišlo takové zemětřesení, že za půl minuty bylo město hromadou trosek a v nich zahynulo na 60000 lidí; mezi nimi také všichni příbuzní básníkovi. On sám zešílel.

  Vím dobře, vy byste nebyli schopni takového rouhání; zato tím častěji vyslovujete toto svaté jméno nadarmo, zbytečně, snad i ve zlosti. Někdo nemůže ani promluviti, aby do každé věty nevpletl aspoň jedenkráte toto přesvaté jméno. Zneužívání slov "Ježíš Maria" stalo se u nás již národním zlozvykem, po tom nás v cizině poznávají. V četných státech vznikly spolky, které si vytkly za úkol boj proti zneužívání Božího jména; tu a tam byly zákonem vypsány i pokuty pro každého, kdo se tak zapomene. U nás dosud takového spolku nemáme; proto hleďme sami, aby se v našich rodinách nikdo této chyby nedopouštěl. Upozorňujte laskavě svoje děti. Ještě lépe uděláte, pomodlíte-li se po každé náhradou "Sláva Otci".

  Blah. Jindřich Suso vyryl si svaté jméno Ježíšovo železem do prsou a pravil: "Milenci nosívají u sebe obraz své milenky; já tě miluji Ježíši, vroucněji, proto jsem si vepsal tvoje jméno do svého těla." Nikdo od nás nežádá, abychom napodobili světce doslova; udělejte to však duchovním způsobem. Vpišme si jméno Spasitelovo tak hluboce do srdce, aby je nevymazala žádná zloba lidská. Často a rádi se pozdravujme po křesťansku: "Pochválen buď Ježíš Kristus!" a odpovědí: "Na věky. Amen." Papežové udělili 300 dní odpustků každému, kdo tento pozdrav vysloví nebo naň odpoví. Dovedete si představiti, jaké duchovní bohatství bychom mohli získati za celý život? Jak bychom umenšili svůj dluh, který máme u Boha?

  II. Jméno Ježíšovo není jen nejsvětější, je také nejmocnější. Pamatujete se na epištolu, kterou jsem vám četl před kázáním (Skutky 4, 8 - 12.)? A na slova apoštola Petra: "Ve jménu Pána našeho Ježíše Krista... stojí tento před vámi zdráv." (Skutky 4, 10.) Je to úryvek z delšího vypravování Skutků apoštolských.

  Jako všude na poutních místech byl také vchod do jerusalemského obležen chudáky a mrzáky, kteří se dožebrávali nějaké almužny. Kdysi šel do chrámu apoštol Petr a Jan. Když se blížili k chrámové bráně, přinášeli právě člověka, který byl od narození chromý. Petrovi se ho zželelo; proto se zastavil a pravil k nemocnému: "Zlata a stříbra nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!" (Skutky 3, 6.) V tom okamžiku byl mrzák uzdraven a pln radosti poskakoval kolem apoštolů.

  Ano, jméno Ježíšovo je nejmocnější; neodolá mu ani celé peklo. Sv. František de Paula se kdysi dověděl, že na rozbouřeném moři hrozí záhuba jakési lodi. Bez odkladu pospíšil do přístavu, udělal směrem k lodi znamení sv. kříže a zvolal vroucně: "Ježíši Ježíši!" V tom okamžiku bouře ustala a loď veplula klidně do přístavu. Oč spíše, moji drazí, utiší toto mocné jméno záhubnou bouři pokušení, budeme-li je s úctou vzývati. Proto říkával sv. Justin: "Zápasíme-li s peklem se jménem Ježíšovým na rtech, bojuje Ježíš za nás, s námi a v nás a nepřátelé se dávají na útěk, jakmile zaslechnou jeho jméno." Pravdu těchto slov zakusil na sobě svatý poustevník Antonín. Kdysi dorážel na něho prudce ďábel; ale světec se bránil slovy: "Všechnu tvou sílu pokoří Ježíš." Sotva to dořekl, zmizel pokušitel.

  Proto si navykněte říkati v pokušení zbožně svatá jména "Ježíš, Maria a Josef", a jistě nezhřešíte. Braňte se tak, láká-li svět, tak bojujte, svádí-li ďábel, tak se chraňte, lichotí-li tělo!

  III. Jméno Ježíš není jen nejsvětější a nejmocnější; je také nejsladší; proto nám dovede osladiti každé utrpení - jak v životě, tak ve smrti.

  Zajímavé potvrzení této pravdy nacházíme již ve Skutcích apoštolských. Velerada nechtěla dovoliti, aby apoštolé hlásali novou víru; proto je vsadila do vězení. Na druhý den je sice propustili, ale napřed je kázali zbičovati. A víte jak zakončuje Písmo svaté tuto zprávu? "I šli z velerady s radostí na tím, že byli hodni učiněni trpěti pohanu pro jméno Ježíšovo." (Skutky 5, 41.) Vzpomínka na Ježíše jim osladila bolest, kterou přetrpěli.

  Když apoštol Pavel šel naposledy do Jerusalema, byl všude varován před touto cestou. Prorok Agabus vystoupil před shromážděným lidem, vzal Pavlův pás, svázal si jím ruce i nohy a zvolal: "Toho muže, jemuž patří pás tento, židé v Jerusalemě takto sváží a vydají v ruce pohanů." (Skutky 21, 11.) Po těch slovech rozlehl se prostornou síní hlasitý pláč. Jen Pavel zůstal klidný a odpověděl: "Vždyť já jsem hotov nejen svázati se dáti, nýbrž i umříti v Jerusalemě pro jméno Pána Ježíše." (Skutky 21, 13.) Ale i z novější doby se dovídáme o stejných hrdinech. Když umíral hrabě Leopold Štolberg, pravil k lékaři: "Povězte mi upřímně, zemru zítra či až pozítří?" Lékař odpověděl: "Vaše živá víra a váš křesťanský život mi dovolují, abych vám pověděl pravdu. Ještě před půlnocí budete zbaven všeho utrpení." Na to nemocný: "Chvála Bohu, děkuji vám. Pochválen buď Ježíš Kristus!" To bylo jeho poslední slovo; krátce potom skonal.

  A nedivme se této zázračné sladkosti jména Ježíšova! připomíná nám přece toho, kdo pro nás tolik přetrpěl. Proto říkával sv. Bernard: "Co hledáš v Ježíši a co v něm nacházíš? Bloudíš-li, je ti vůdcem. Jsi-li nemocen, je ti lékařem. Jsi-li nespravedlivě očerněn, je ti obhájcem. Jsi-li v nouzi, je tvým dobrodincem, jsi-li smuten, je tvou nejlepší útěchou."

  Jméno Ježíšovo je nejsvětější, proto je nikdy zbytečně nevyslovujme; je nejmocnější, proto se k němu utíkejme v každé potřebě těla i duše; je nejsladší, u něho hledejme útěchu v každém utrpení.

  Se jménem Ježíšovým přijímal nás kdysi kněz na křtu svatém do církve katolické; jeho svaté jméno bude nám jednou předříkávati v hodinku smrti. Přičiňme se, aby celý náš život byl neustálou chválou sv. jména Ježíšova; potom je budeme oslavovat i po celou věčnost. Amen.

Výklad mše svaté - Dr. Josef Miklík C.Ss.R. (5)

POZDVIHOVÁNÍ

  Naposledy jsem k vám mluvil o třech dlouhých modlitbách, které koná kněz před proměňováním. V první se modlí za celou katolickou církev a prosí Pána Boha, aby ji chránil a opatroval; ve druhé modlitbě připomíná Bohu všecky, kdo jsou v kostele, a dojemně prosí: "Ty Pane znáš nejlépe jejich víru a víš dobře o jejich zbožnosti." Ve třetí modlitbě volá takřka všecky svaté a světice Boží, aby obstoupili oltář, na který má sestoupiti nevinný Beránek Boží, a svojí mocnou přímluvou doporučili Pánu Bohu všecky naše prosby.
  Konečně se přiblížil nejdůležitější okamžik z celé mše svaté: proměňování, nebo, jak vy říkáte, pozdvihování. O tomto okamžiku zpíváte ve krásné kostelní písni:

"Co Pán konal v oné síni, na oltáři Církev činí

k věčné jeho paměti.

Plníc věrně jeho slova, chléb a víno světí znova

v spasitelné oběti."

  Ve Starém zákoně bylo zvykem, že obětník kladl ruce na hlavu zvířete, které chtěl obětovati; přenášel takřka svoji vinu na oběť, ta ji měla svou krví smýti a smazati. Tentýž obřad koná až dosud katolická církev; proto kněz klade ruce na obětní dary chleba a vína, při tom říká modlitbu: "Prosíme Tě, Pane, abys dobrotivě přijal tuto oběť svých služebníků a celé své církve, abys naše dny řídil ve svatém pokoji, uchránil nás od věčného zavržení a připočetl nás ke sboru svých svatých vyvolených. Skrze Krista, Pána našeho."

  Potom žehná kněz třikráte obětní dary chleba a vína, při tom se modlí: "Tuto oběť rač, Bože, sám učiniti nade vše požehnanou, tobě milou, drahou a příjemnou, aby se nám stala Tělem a Krví nejmilejšího Syna Tvého a Pána našeho Ježíše Krista."

  V tu chvíli umlkají varhany a ministrant dává krátkým zazvoněním znamení, že začíná proměňování. Církev přestává u oltáře mluviti vlastním jménem; co následuje, říká kněz jménem samého Pána Ježíše, kterého v tu chvíli zastupuje. Jistě se ještě pamatujete, jak při poslední večeři proměnil Spasitel chléb ve své svaté Tělo a víno ve svojí přesvatou Krev; potom pravil apoštolům, těmto prvním kněžím katolické církve: "Tak to dělávejte na moji památku!" Proto kněz koná při pozdvihování totéž, co činil kdysi Pán Ježíš při poslední večeři. Říká při tom slova: "Ty sám Bože, požehnej tuto oběť, aby se nám stala Tělem a Krví nejmilejšího Syna Tvého a Pána našeho, Ježíše Krista - který den před tím, než trpěl, vzal chléb do svých svatých a ctihodných rukou" - a také kněz bere do ruky hostii - "Pozdvihl oči k nebesům, k Tobě, Bohu, Otci svému všemohoucímu, díky ti učinil, požehnal, lámal a dával svým učedníkům, řka: Vezměte a jezte z toho všichni, neboť toto jes Tělo mé."

  Drazí křesťané! Kdybychom měli v tu chvíli andělské oči, spatřili bychom, jak na oltáři stal se veliký zázrak. Bílá hostie v rukou knězových přestala býti chlebem a stala se Tělem Spasitelovým. Ten Ježíš, který kdysi chodil po Palestině, který jediným slovem uzdravoval nemocné a křísil mrtvé, který volal: "Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a se lopotíte, a já vás občerství," - ten Ježíš je v tu chvíli na oltáři. To ví dobře i kněz, který slouží mši svatou; proto kleká až na zem a klaní se uctivě svaté Hostii. Potom ji pozdvihuje oběma rukama k nebesům, aby také věřící vzdali jí úctu, jaké zasluhuje, klade jí zbožně na oltář a znova se klaní Spasiteli přítomnému pod způsobou chleba. Ministrant při tom třikráte zazvonil, aby upozornil ostatní věřící na význam okamžiku.

  Potom odkrývá kněz kalich a říká: "Podobně, když povečeřeli, vzal i tento přeslavný kalich do svých svatých a ctihodných rukou, zase Tobě díky učinil, požehnal a dal učedníkům svým, řka: Vezměte a pijte z toho všichni, neboť toto jest kalich mé Krve, nové a věčné úmluvy, která bude vylita za vás a za mnohé na odpuštění hříchů. Kdykoli to budete činiti, čiňte to na mou památku!"

  Kněz postaví kalich na oltář a první se klaní přesvaté Krvi Spasitelově. Potom kalich pozdvihuje, aby také ostatní věřící se jí poklonili, znovu jej staví na oltář a ještě jednou padá před ním na kolena.

  Při pozdvihování lid klečí. Drazí křesťané, kdo ani v tuto posvátnou chvíli nepoklekne, nebo se jen poněkud skloní, aby si snad šaty neumazal, prozrazuje, že má velice malou víru nebo že již nevěří vůbec. Povězte mu! Choval by se tak neuctivě, kdyby byl opravdu přesvědčen, že v tu chvíli jest na oltáři Spasitel, který za něho kdysi umíral v takových bolestech na potupném kříži a který ho bude jedenkráte souditi? Při pozdvihování se v našich krajinách hluboce skláníme, bijeme se v prsa a říkáme: "Bože buď milostiv mne hříšnému!" Je to krásný zvyk, a přece není úplně v duchu církve; církev by si to přála jinak. Mnohem lépe by bylo pokloniti se hluboce, když kněz kleká u oltáře, ale potom zadívati se na svatou Hostii nebo na kalich, vzbuditi víru v přítomnost Pána Ježíše, a když kněz položil svatou Hostii nebo kalich na oltář a kleká po druhé, znova se hluboce pokloniti. Tak by si to přála církev; proto zvedá kněz svatou Hostii a kalich. Církev uděluje každému, kdo se při pozdvihování podívá na sv. Hostii nebo kalich a řekne zbožně "Pán můj a Bůh můj!" odpustky sedmi roků. Dělá-li to tak po celý týden, může získati jednou za týden plnomocné odpustky, byl-li u sv. přijímání.

  Oba způsoby jsou tedy dobré - druhý je však prospěšnější a katoličtější. Zvolte si, který se vám více zamlouvá.

  Vám jistě nemusím teprve vysvětlovati, odkud jsou malé hostie, které vám podává kněz při sv. přijímání. Je-li jich třeba, obětuje je kněz spolu s velkou hostií při obětování, při proměňování říká i nad nimi slova Spasitelova, potom je uschová ve svatostánku pro sv. přijímání.

  A ještě jednu poznámku. Co máme dělati, je-li v kostele zároveň několik mší svatých? Jsme opravdu povinni vstávati při každém evangeliu a bíti se v prsa při každém pozdvihování? Ne, k tomu nás nikdo neváže. Vyvolte si jednu mši svatou, kterou chcete sledovati, na př. u hlavního oltáře a na tu dávejte pozor! Mějte úmysl býti též na ostatních mších svatých, které se v kostele slouží, všimněte si pozdvihování, ostatní projevy úcty vynechejte!

  Dnešní výklad končím myšlenkou, kterou jsem kdysi četl a která mne tehdy velice dojala: Mnohdy se bojíme, jaké bude naše setkání se Spasitelem, až přijde na konci světa. Jestli jsme ho často a zbožně vítali při jeho příchodu na oltář, nemusíme se lekati jeho příchodu na konci světa. Amen.

Obřezání Páně (P. Karel Lev Řehák - Mana roku církevního - kázání II.)

Čtení z listu sv. Pavla apoštola k Titovi (2, 11 - 15.)
  Nejmilejší! Ukázala se milost Boha, Spasitele našeho, všem lidem, učíc nás, abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě a spravedlivě a pobožně živi byli na tomto světě, očekávajíce blahé naděje a příští slávy velikého Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista, jenž dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil si lid příjemný, jenž by byl horlitelem dobrých skutků. To mluv a přimlouvej a vytýkej v Kristu Ježíši, Pánu našem.

Pokračování svatého Evangelia podle Lukáše (2, 21.)
  Za onoho času, když se naplnilo dní osm, aby dítko bylo obřezáno, nazvali jméno jeho Ježíš, kterým bylo nazváno od anděla, prve než se počalo v životě.

Kázání
  Včera skončili jsme rok starý; dnes vkročili jsme do nového. při takové příležitosti dělávají opatrní obchodníci rozvahu svých příjmů i vydání za dobu uplynulou, aby seznali, v čem zisku nabyli, v čem ku škodě přišli; aby toho, co jim prospělo, budoucně se přidržovali; a toho, co jim ku škodě bylo, příště se vyvarovali. A podobně činí dnes opatrní křesťané. Zkoumají, v čem chybovali roku minulého, a činí pevná předsevzetí, že se toho v roce novém vyvarují; zkoumají ale také, z čeho zásluhy si získali, a činí sobě pevná předsevzetí, že se toho věrně a vytrvale přidržovati budou i v novém roce i v nastávajícím celém životě, až povolá je Pán k účtování na věčnosti.
  Abychom stav duší svých tím snáze seznali, a pro nápravu hříchů a horlivost v dobrém se rozhodovali, k tomu směřuje čtení sv. evangelia, jak nám je Církev Páně dnes předkládá, a jež obsahuje dvě pravdy k uvážení; a sice:
  1. že obřezáno bylo Božské Dítě; a
  2. že nazváno jest jméno jeho Ježíš.
  1. Dnes obřezán jest novorozený Mesiáš dle zákona Mojžíšova, pro Něho ovšem neplatícího. Dnes, v prvém témdni života Svého pozemského, podrobuje se bolestné obřízce a prolévá první Svou Krev jako záruku, že v posledním témdni života Svého proleje Krev Svou až do poslední krůpěje. Dnes zasnubuje se novorozený Spasitel kříži a utrpení, a zasvěcuje život Svůj v oběť Otci nebeskému; a sice život celý, od jeho počátku až do jeho konce.
  Proč tak učinil?
  Padlý anděl, závidě prarodičům našim štěstí jejich, přiblížil se jim s otázkou svůdnou: Proč nejíte ovoce ze stromu uprostřed ráje? A když vzbudil v nich podezření o pravdivosti slova Božího, přímo k neposlušnosti chuti jim dodal, řka: Nezemřete, když ovoce zapovězeného požijete, ale budete jako Bůh! Ubozí uposlechli více hlasu svůdce, nežli přikázání Božího; tak spáchán první hřích, a s ním vešla kletba uraženého Boha nejen na Adama a Evu, ale na veškeré pokolení, jež se z nich zrodilo. Trest jest veliký, ale provinění přiměřený; neboť první rodiče zhřešili nezměrnou pýchou, chtíce se vyrovnati samému Bohu; zhřešili rouháním se, poněvadž odepřeli Stvořiteli a Pánu povinné úcty; zhřešili neposlušností, protože vykonali s rozvahou, co jim tak přísně bylo zakázáno; zhřešili nezdrženlivostí, jelikož, majíce požitků jiných nadbytek, ruce vztáhli po nedovoleném, že dobrým a lahodným býti se jim zdálo.
  A poněvadž Syn Boží se vtělil, aby nás spasil, počínal si právě naopak, nežli první naše rodiče. Za pýchu jejich On se na výsost pokořil, an jako nejchudší a nejbídnější na svět přišel; za neúctu jejich k Bohu On celý život Svůj úctě Otce nebeského věnoval; za neposlušnost jejich On poslušen jest až k smrti kříže; za nezdrženlivost jejich On zapírá se od Svého narození v chlévě betlémském až do ukrutné smrti na tvrdém dřevě kříže. A dnes tedy počíná prolévati i první Krev Svou, skrze kterou měly býti smyty viny i prarodičů i veškerého pokolení lidského, z nich pocházejícího; dnes počíná mazán býti zápis na smrt pro hřích zděděný i pro všechny osobní hříchy lidí všech věků i národů. A o tomto stavu hříchů našich a přebolestném zadostiučinění za ně skrze Spasitele máme uvažovati dnes, kdy konáme památku bolestného obřezání Jeho, abychom tak seznali, že když přespravedlivý Bůh i na vlastním jednorozeném Synu provinění lidská takto hrozně kárá, aby opět usmířen byl; jak hroznou věcí musí asi býti každý hřích před tváří Boží; a s jakou opatrností i vytrvalostí tedy jakéhokoli provinění proti nejsvětějšímu Bohu varovati se máme!
  2. Druhá pravda ale, kterou nám Církev ve dnešním evangeliu k rozjímání předkládá, obsažena jest ve slovech, že nazváno jest jméno dnes obřezávaného Dítka - Ježíš.
  Cizí slovo "Ježíš" znamená v milém jazyku našem tolik jako Spasitel neboli Vykupitel. I jest jméno to plno významu, a poukazuje k výborným vlastnostem vtěleného Boha, povzbuzujíc nás, jak bychom měli za pomoci Jeho nejen hříchu, jakožto nejvyššího zla se vyvarovati, ale i dobrých a záslužných u Boha skutků si nashromážditi.
  I jest jméno Ježíš převzácné, ježto si je Syn Boží již dnes Krví svou vykoupil. Josef Egyptský nazván byl též spasitelem země, ale teprve tehdy, když byl po celé zemi egyptské sýpek nastavěl, do nich po sedm roků všecko přebytečné obilí shromáždil, a pak v době následující neúrody lid od hladu zachránil. Bohočlověk ale nazván Ježíšem či Spasitelem ihned tehdy, když za spásu lidstva veškerého byl Krev svou prolévati počal. Šlechtici zakládají si na slavných jménech, jež zdědili beze své zásluhy; daleko větší cti ale zasluhuje jméno toho, jenž sám svými hrdinnými a šlechetnými skutky se proslavil. Mnohá byla i jsou jména slavná na zemi; ale jméno nade všechna jména jest jméno Bohočlověka Ježíš, jež On skutky nejšlechetnějšími a obětivostí bezpříkladnou byl Sobě Sám vydobyl.
  Jméno Ježíš jest spasitelné, ano "není v žádném jiném spasení" (Skutky 4, 12.); tak prohlásil slavnostně svatý Petr na soudě židovském, když byl souzen, že uzdravil chromého od narození "ve jménu Pána našeho Ježíše Krista." A v pravdě přináší ononesčíslné požehnání na pokolení lidské skrze skutky výborné, skrze zázračná na víru obrácení, skrze milosti, ve svátostech udělované. Jméno Ježíš jest útěchou v utrpení, nadějí umírajících, silou v pokušení, záchranou v neštěstí, světlem v temnostech, záštitou ve smrti, spasením na věčnosti!
  Jméno Ježíš jest přesvaté, ne lidem ani andělům, ale samému Synu Božímu od věčnosti určené. Jestliže židé padali na kolena před biskupem svým jen proto, že měl na zlaté pásce na čele napsáno jméno Hospodinovo, čím více máme my křesťané v úctě míti jméno Ježíš, jehož význam známe!
  Jméno Ježíš jest přesladké. předobrazem jeho bylo dřevo, jež Mojžíš na poušti vhodil do vody hořké, jež pak ihned stala se sladkou a uživatelnou. Pán Ježíš na svém dřevě kříže osladil všechno utrpení; a proto také sv. František Serafinský říkával, že kolikrát vysloví nejsladší jméno Ježíš, tolikrát v ústech jako přesladký med okouší. Ó, kdybychom i my toto přesvaté jméno vždy s největší úctou vyslovovali; kterak brzo by naše řeči trpké, úsudky příkré a výroky nevraživé staly se sladkými a laskavými.
  Jméno Ježíš jest uším našim přelíbezné; neboť Pán Ježíš jest našim Otcem; duší pastýřem; neumělých učitelem; hladových pokrmem; nemocných lékařem; zarmoucených utěšitelem. On jest csta, pravda i život; odměna i koruna naše!
  K Němu tedy spějme, u Něho pomoci hledejme, v potřebách jakýchkoli, duševních nebo tělesných! On nás k Sobě líbezně zve: "Pojďte ke Mně všichni, kdož jste obtíženi; a Já občerstvím vás!" Čeho by nám mohl odepříti, když i nebe z lásky k nám opustil, a život Svůj za nás na smrt vydal?
  Ve jménu Pána Ježíše rok začínejme; a za Jeho pomoci škod duchovních se uvarujeme, zásluhy každým dnem rozmnožíme, s Pánem Ježíšem i jednou život nový v nebi započneme. Amen.