II. Přikázání
§ 1. Výměr a rozvrh přikázání.
K cíli našemu, ku věčné blaženosti, vede nás mravní řád; poznáváme jej z přikázání. Na otázku jinichovu, co dobrého měl by činit, aby dosáhl života věčného, odpovídá Spasitel: "Chceš-li vejíti do života, zachovávej přikázání." (Mat. 19, 17.) A těmiže slovy Spasitelovými vítá kněz křtěnce na počátku křestních obřadů.
Přikázání čili zákon jest závazné mravní pravidlo činů lidských. Přikázání jest pravidlem mravním, jelikož vykládá mravní řád. Jest pravidlem lidských činů, to jest činů rozumem uvážených a svobodnou vůlí volených, jelikož ukládá se tvorům rozumným a svobodným, na nichž jest, po předchozí úvaze, rozhodnutí se, zda chtějí či nechtějí poznaným přikázáním se říditi; kdežto tvorové nerozumní, nesvobodní nutně a nezbytně hmotnému řádu podléhají. Jest pravidlem závazným, jelikož člověk jinak nedojde spasení věčného, leč podrobí-li se přikázáním.
Přikázání čili zákony ukládati náleží v první řadě Bohu jakožto Tvůrci a Pánu všehomíra. Poznáváme pak vůli Boží jednak pouhým již rozumem, jednak zjevením. Zákon Boží poznaný rozumem jest zákon přirozený; zákon Boží poznaný zjevením jest zákon zjevený.
Z vůle Boží jsou však i někteří lidé (čili vrchnosti) zákonodárnou pravomocí pověřeni, aby v rámci zákonů Božích poměry lidské podrobněji upravovali. Vrchnost jest buď církevní nebo světská. Zákony lidské dělí se tedy na dvé: zákony vydané církví jsou zákony čili přikázání církevní, a zákony vydané vrchností světskou jsou zákony světské čili občanské.
§ 2. Zákon přirozený.
Zákon přirozený jest mravní, rozumem poznaný řád.
Některé náboženské pravdy lze již pouhým lidským rozumem (bez zjevení) poznati. Staří předkřesťanští mudrci a filosofové byli jen na své rozumování odkázáni; a pohané pozdějších dob, jimž křesťanství ještě zvěstováno nebylo, jsou doposud jen na tento pramen, na zdravý rozum svůj k poznání náboženských pravd a mravních zásad odkázáni. Pouhým zdravým rozumem poznává člověk (nebo alespoň může poznati): že jest jeden Bůh, že máme Boha ctíti, jemu sloužiti, jeho milovati, že jest rozdíl mezi mravním dobrem a mravním zlem, že máme konati, co za dobré poznáváme, že vystříhati se máme mravního zla, že máme ctíti rodiče, že nemáme jiným činiti, co nechceme, aby nám jiní činili, že není dovoleno bližního zabíjeti, cizoložiti, krásti, nepravě svědčiti, lháti, po cizím majetku toužiti atd.
Toto rozumové poznání, je-li odkázáno jen na lidský rozum, jest pro nedokonalost rozumu neúplné a kusé a pro nebezpečí omylu neb bludu nespolehlivé. Proto ovšem pouhé přirozené poznání pravd náboženských člověku nestačí a jest mu nadpřirozeného zjevení třeba. Celý přirozený zákon jest obsažen ve zjevení nadpřirozeném. Tak na příklad zejména desatero Božích přikázání (nehledíme-li k časovému udání soboty) jest jen stručným výkladem zákona přirozeného. Přirozený zákon jest ve zjevení jaksi základem, nad nímž nadpřirozený mravní řád vybudován jest. Kdo tedy zjevení Božího účasten jest, má spolu jistotu úplné známosti zákona přirozeného.
Jsou bludaři, kteří tvrdí, že není žádného zákona přirozeného. Jejich blud však vyvrací nejen Písmo svaté, nýbrž i rozum náš.
Že zákon přirozený jest dosvědčuje Písmo svaté. Svatý apoštol Pavel píše (Řím. 2, 14.): "Když totiž pohané, kteří nemají zákona, přirozeným způsobem činí to, co zákon předepisuje, ti nemajíce zákona, jsou sami sobě zákonem, neboť ukazují, že dílo zákona jest vštípeno v srdcích jejich". Smysl těchto slov jest: Pohané sice nemají zákona Božího napsaného na kamenných deskách (zjeveného) jako židé; neznají tedy ani desatera Božích přikázání ani ostatních zákonů Božích; ale oni sami (rozumem svým) poznávají mravní zákon, a ti mezi nimi, kdož jsou dobré vůle, řídí se jím, jako židé desaterem.
Že zákon přirozený jest, dosvědčuje i sám rozum náš, jenž přirozený zákon chtě nechtě poznává a poznání jeho se uzavříti nemůže. Vždyť právě jen na základě jeho jest filosofická ethika vypracována. Člověk zdravého rozumu jest si vědom mravních povinností. Nebudiž namítáno, že toto vědomí výchovou, zvykem, úmluvou vysvětliti se dá; neboť kdyby tomu bylo tak, zajisté by nebylo nemožno těmiže prostředky to, co dosud bylo zlem (na př. vraždu, krádež, cizoložství) prohlásiti za věc dovolenou, a co dosud bylo dobrem (na př. přátelství, lásku blíženskou, věrnost) kaceřovati jako zlo. Neupíráme, že zejména výchova při poznání dobra značně zůčastněna jest; ale nepřipouštíme, že ona by byla s to, aby zplodila rozdíl mezi dobrem a zlem.
Zákon přirozený jest rozumem poznaný mravní řád. Poněvadž pak mravní řád jakožto řád Bohem uložený jest nezrušitelný a nezměnitelný. Ani Bůh jej nemůže změniti nebo zrušiti, jelikož by měně nebo ruše mravní řád, měnil nebo rušil vůli svou, což při nezměnitelnosti Boží jest nemožno.
Poněvadž pak mravní řád zavazuje všechny lidi, zavazuje ovšem i přirozený zákon všechny lidi bez rozdílu.
Svatý Pie z Pietrelciny, oroduj za nás!
pondělí 16. října 2017
pátek 13. října 2017
Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (5)
§ 6. Pokračování, Osobnost a jedinost Boží.
3. Ve světě viditelném panuje nejkrásnější pořádek. Každá věc má svůj účel a k tomuto účelu jest vhodně zřízena; všecky pak ty účely sjednocují se harmonicky k jednomu hlavnímu cíli, t. j. k tomu, aby ve světě panoval určitý všem bytostem tu se nalézajícím přiměřený řád. Jest to jako ve stroji hodinovém, kde jedno kolečko v druhé zapadá a jím pohybuje, a všecka pak dohromady se pojí k jednomu cíli hlavnímu, měřiti a udávati čas.
Toto sestrojení řádu světového jest však úkon umělce myslícího a chtějícího, t. j. bytosti nejvýš rozumné a svobodné, rozdílné od látky světové. Touto bytostí jest nejvýš moudrý Bůh.
"Svět jest moudře vymyšlen, jest tedy od myslitele udělán" (Kepler, + 1630). - "Uprostřed mysterií (tajemství) přírodních, jež se stávají tím temnějšími, čím hlouběji v ně myslí svou vnikáme, pozvedá se jistota absolutní, vědomí totiž, že stojíme vůči síle nekonečné a věčné, z níž veškery věci pocházejí" (Spencer, + 1903. Zásady sociologie, sv. IV.).
Pohleďme do přírody samé:
a) Pozorujme tělesa nebeská! Jest jich nesčíslně mnoho; jenom v mléčné dráze napočítáno 18 milionů hvězd, pokud je shlédnouti lze. Všecka tato tělesa pohybují se v prostoru světovém svou zvláštní drahou nesmírnou rychlostí jako ve velikém stroji hodinovém (orloji), a sice s nevýslovnou přesností beze zpoždění a bez zastávky. Tímto velkolepým strojem měří se čas, a to nejen hodiny, dni, ale i měsíce, roční počasí a léta. "Při tom," jak praví Laplace (+ 1827), "je vše tak spořádáno v této soustavě oběžnic, že v každém jiném složení nastala by srážka".
b) Podobně moudře uzpůsobena jest i země, aby mohla býti domovem rostlinám, zvířatům i lidem. Obklopena jest atmosférou, vzduchem, který jest přiměřen plicním ústrojům všech živočichů - ze všech možných sloučenin mezi různými plyny vyskytuje se pouze ta, v níž žíti můžeme. Panuje tu teplota, jež nám je přiměřena, přitažlivost, již síly naše snésti mohou, tlak vzduchový, jenž ústrojí našemu je nejvýhodnější.
Podivuhodný jest i oběh vody, jež napájí rostlinstvo deštěm, v zemi po kapkách se spojuje, by odtud jako pramen vytryskovala, občerstvujíc lidi i zvířata, nebo rozpuztivši různé soli a kovy, tvořila léčivá zřídla. A tryskajíc ze země sbírá se v prameny, potoky, řeky, až se do moře vlévá - ale slunečními paprsky opět se vypařuje, v mraky se na obloze kupí, aby zase deštěm svlažovala vyprahlou půdu. Tím způsobem země nikdy nevysychá, majíc dostatečnou vláhu pro rostliny, a moře nikdy nepřeteče. A má i podivuhodné výsady, že nehoustne při vyšším ochlazení, nýbrž jest nejhustší a nejtěžší při 4° nad nulou. Jinak by led neplaval na povrchu, ale padal ke dnu, moře by do dna zamrzlo a v brzku nebylo by tvora živého na zledovatělé zemi.
Země pak otáčí se kolem slunce, jehož světlo a teplo tak blahodárně působí na všechen rozvoj života na zemi; jest nachýlena ke své dráze eliptické o 23,5°, čímž povstává ono příjemné a blahodárné střídání počasí. Vše to zvěstuje Mistra svého, jenž "všecky věci spořádal u míře, a počtu a u váze" (Moudr. 11, 21.).
c) Ještě podivuhodněji jeví se účelnost v přírodě ústrojné. Jí slouží neústrojná od buňky až ke stromu. Samo účelné ustrojení rostlinstva, jeho výživa, zpracování látky jest obdivuhodno. Rostliny mocně přispívají k životu vyššího tvorstva již tím, že odvádějí ze vzduchu látky škodlivé a rozmnožuji látky život podporující. - Moudře uzpůsobena jsou i zvířata k životu, k němuž povolána byla, na př. ryba k plování a pták k létání. Opatřena jsou pudy, které je vedou sledovati nebo míjeti věci dle jejich účelnosti, aniž by si zvířata účelnosti té byla vědoma, takže zvíře není ani pouhým automatem, ani bytostí chytře vypočítavou, nýbrž od přirozenosti k účelnému zřízenou.
Každý hmyz, každý červ, každý savec nalézá stravu sobě přiměřenou. Kdo navedl na př. křečka, by zrnům, jež ukládá na hromadu, uhlodává kel, aby neklíčila? Kdo poučuje kukačku, že rozezmnává hnízda ptáků hmyzožravých od ostatních a jen do oněch klade vajíčka, by později majitelé živili mláďata její stravou přiměřenou? Kdo poradil včelám, aby ostrým úhlům rombusů, jimiž buňky ukončují, dali sklon právě 70°32´, sklon to nejpřiměřenější?
Larvy velikého počtu hmyzů blanokřídlých jsou masožravé; musí míti potravu živou, ale spolu i nehybnou, neboť nejmenší pohyb uvedl by v nebezpečí již vajíčko, z něhož se útlé larvy líhnou. Tu samička hmyzů těch dosahuje toho nesnadného cíle tím, že na př. housenku, do níž vajíčko klásti chce, omračuje t. j. odnímá jí vládu těla, ale ponechává jí organickou životnost. To činí na př. vosa zvaná kutilka písková. Má-li však býti housenka omráčena, jest třeba, aby byla na devíti místech (uzlin nervového vlákna) žahadlem zraněna. A vosa vykonává tuto operaci zcela přesně jako nejzběhlejší operatér.
Tak se příroda stará těmito pudy nejen o jedince, nýbrž i o druhy a třídy.
d) A pozorujme konečně člověka. Neskonale moudře upraveno jest tělo jeho se smysly svými, aby se stalo vhodným sídlem ducha myslícího.
Duch jeho pak obdařen jest rozumem, vůlí svobodnou a nesmrtelností. Rozumem, kterýmž činí velikolepé oběvy a vynálezy, utvrzuje vždy více království své na tomto světě. Vůlí, kterou svobodně se rozhoduje pro dobro, dobývá sobě království věčného, k němuž ho uschopňuje jeho nesmrtelnost.
Tvrditi tedy, že svět a překrásný pořádek v něm náhodou povstal, jest mnohem nesmyslnější, než by bylo tvrzení, že překrásný orloj staroměstský v Praze sám sebou povstal. - "Kdo by tvrdil, že svět náhodou povstal, stejně by mohl tvrditi, že překrásné letopisy Enniovy pvstaly vysypáním zlatých písmen, tak že se mohly ihned číst" (Cicero).
Námitka 1. Krása a účelnost ve světě jest prý dle vědy přírodní jen důsledkem přírodních zákonů.
Vyvrácení. Kdybychom tvrzení takové připustili, bylo by to jen posunutím otázky: odkud tedy ty zákony, Právě ty zákony přírodní předpokládají nejvýš moudrého zákonodárce, a jím jest Bůh. Podobně prostý onen Arab soudil o Bohu tak, jako se soudí ze stopy v písku o člověku nebo zvířeti (D´Arvieix, + 1702). A jako z běhu lodi poznati lze kormidelníka, tak ze zákonitosti v přírodě souditi nutno na nejvýš moudrého zákonodárce - Boha.
Řád světa viditelného jest tak obsáhlý, že převyšuje naší chápavost; jest tak podrobný, že jest přesně proveden od největších těles až do nejmenších částic (atomův). V tomto řádu zahrnuty jsou stejně síly přírodní jako i svobodná vůle člověka. Činnost sil přírodních jest zákony přírodními určena; předpokládá tudíž u původce řádu světového rozumnost, která účinky sil těchto předvídá, a spolu moc, která je dovede řádu světovému podříditi. Ale svobodné činy člověka předpokládají u původce moudrost nekonečnou, která všecky možné případy činnosti lidské předvídá, a nekonečnou moc, která aniž by rušila svobodné vůle člověka, dovede řád světový udržeti a jej přes všechny odchylky svobodných činů lidských, ba i skrze ně provésti.
Námitka 2. V přírodě jsou prý mnohé věci zbytečné a bezúčelné, ba i škodlivé.
Vyvrácení. Pravda jest, že mnohé věci zdají se nám býti zbytečnými, ba škodlivými, jako blesk, bouře, krupobití, povodně a podobné. Příčina toho jest však naše nedostatečnost, která při takových věcech nepronikla k věcí těch účelu. Podobně soudilo se o mnohých jiných věcech, které dnes jako velmi užitečné a účelné již chápeme.
Pravda jest, že v přírodě jeví se jakési plýtvání, na př. přílišné množství květův a plodin některých; ale není-li právě to účelné, aby totiž dostatečné množství plodů přes mnohé úrazy a pohromy (mrazy, deště) se udrželo a vyvinulo?
Ostatně účelnost sama pojmem svým vyžaduje, aby jedno druhému se podřizovalo, a tak mnohé, co samo o sobě nezdá se účelným, jest velevhodné k účelům dalším. (Jedovatost bylin, zvířat v léčení)
Tak pro hmyz jest zajisté velmi nepraktické, že existují ptáci hmyzožraví; ale na prospěch celku jest to nejvýš potřebné, jinak by hmyz zničil vše, co žije na zemi.
Nad to výjimky jsou potvrzením pravidla a právě výjimky dokazují nutnost pořadatele.
Konečně svět nemá účelem pouze užitečnost, nýbrž i dobra vyšší, na př. krásu. Pohleďme na křídla motýlův! Na krásnou souměrnost těla lidského!
4. Člověk má v sobě zákon, jemužto jest podřízen, neboť cítí se na něm závislý. Jest to zákon mravní, jenž poroučí a zapovídá člověku naprosto i proti všemožným časným prospěchům a výhodám. Tohoto zákona nelze nám se zhostiti; není tedy od nás ani od kohokoliv jiného z lidí, protože všichni na něm jsou závislí jako my. Jest tedy od vyšší bytosti, kteráž jest mimo svět, na níž jsme závislí a od níž nám byl vštípen.
Takto cítí se člověk svoboden a vázán, ale různým způsobem; fysicky svoboden, mravně vázán, aby dle tohoto zákona sebe a skutky své zřídil. Zákon tento dán mu za vzor a cíl, kterého má dosáhnouti.
Poukazuje tedy zákon tento na původce a stanovitele svého, jenž jsa nejvýš svatý, měl v sobě vzor jeho, jsa nejvýš mocný, mohl jej vštípiti přirozenosti lidské, a jsa nejvýš spravedlivý jej nevývratně utvrdil sankcí svou (= schválením svým) a dle něho soudí, odměňuje a tresce. Zákon tento sluje svědomím a zákonodárcem nejvýš svatým, všemohoucím a nejvýš spravedlivým jest Bůh.
"Uprostřed nás sedí svatý duch, zlých i dobrých činů našich pozorovatel a strážce" (Seneka, + 65). - "To bylo přesvědčením opravdových mudrců, že mravní zákon není od lidí vymyšlen ani od národů zaveden, nýbrž věčný ... poslední pak základ zákona jest sám Bůh (Cicero).
Námitka. Svědomí jest prý dílem výchovy nebo předsudků společenských.
Vyvrácení. Zásady výchovy i předsudky společenské se mění, ale výroky svědomí zůstávají na věky platny a nezměnitelny. Zásady výchovy a předsudky společenské se různí mezi sebou, ale výroky svědomí jsou všeobecně platny.
Kdyby svědomí bylo dílem výchovy, nemohlo by se jevit hned u dítěte v útlém mládí. Jak vysvětliti bázeň a stud dítěte, když něco zlého spáchalo? Jak jeho radost, dobré-li vykonalo?
A kdyby svědomí bylo dílem společnosti (jejích předsudků), nemohl by nikdy vzniknouti spor mezi svědomím jednotlivce na jedné a řádem společnosti na druhé straně. A přece dějiny dotvrzují, že povstávali mužové neohrožení a stavěli se proti starobylým předsudkům a dlouholetým zlořádům, jako to činili mravokární kazatelé na př. ve středověku.
IV. Také dějiny lidstva dosvědčují jsoucnost Boží.
Všichni národové souhlasí v tom, že jest Bůh, třebas představa jejich o Bohu navzájem se lišila. Tento souhlas nelze jinak vysvětliti než tím, co jest všem společno, to jest přirozeností lidskou, že totiž schopnost pravdu tu poznati jest člověku vrozena. Jako projev přirozenosti lidské souhlas ten nemůže být lží. Jest tedy Bůh.
"Kdybys prošel okrsek zemský, nalezl bys města bez hradeb, bez umění, beze škol ... ale města bez chrámů,l bez bohů, bez modliteb ... ještě nikdo neviděl" (Plutarch, + zač. 2. stol.). - "Není národa tak surového, který, ač neví jakého boha ctíti sluší, nevěděl by, že nějakého míti třeba" (Cicero). "Všem lidem jest vrozeno a jako vryto, že bohové jsou" (Cicero).
Námitka 1. Náboženství jest prý výmyslem králův a kněží.
Vyvrácení. Kdyby tomu tak bylo, pak dvě věci zůstaly by záhadny: a) Jak na to králové a kněží přišli? b) Proč lidstvo tak ochotně výmysl jejich přijalo? I nelze to jinak vysvětliti než zase tím, že vědomí o jsoucnosti Boží v přirozenosti jak králův a kněží, tak i lidstva tkvělo. Ostatně historie učí, že bylo náboženství dříve, než bylo spořádaných státův i než byli kněží.
Námitka 2. První bohy vytvořil prý strach. Národové ještě ve stavu divokosti, vidouce blesk a slyšíce hřímání, přišli prý na myšlenku, že jsou to vyšší bytosti, bohové; uctíváním jich hleděli prý neblahé účinky těch a jiných zjevů živelných od sebe odvrátiti; odtud pak vznikly prý i názvy bohů, na př. Juppiter tonas (hřmící).
Vyvrácení. Jestliže bázeň před živelnými zjevy v přírodě vytvořila bohy u lidí, jest otázka, proč se tak nestalo i u zvířat, u nichž se strach před nastávající živelní pohromou mnohem mocněji jeví a která přece žádného vědomí o Bohu vůbec nemají?! A nad to dle bájí pohanských byli bohové, zejména nejvyšší, lidstvu nakloněni, obcovali s lidmi, učíce je orbě a řemeslu (Zlatý věk).
Námitka 3. Víra v Boha povstala prý zosobňováním sil přírodních. Tak sice, že člověk, vědom jsa sobě vlivu sil přírodních představoval si je jako vyšší bytosti; a poněvadž sám osobou jest, zosobňoval si i je. Odtud mnohobožství (= polytheism).
Později člověk pozoroval prý, že všecko řadí se do dvou tříd: buď jako dobro, nebo jako zlo, a tak povstalo náboženství o dvou bozích (= dualism), bůh dobra a bůh zla. Konečně člověk přišel k poznání, že jest jediná toliko bytost nejvyšší - jeden Bůh (= monotheism).
Vyvrácení. Historie svědčí právě o opaku, že napřed byla víra v jednoho Boha a teprve po pádu prvních lidí následkem zatemnělosti rozumu počíná se vytvořovati mnohobožství (polytheism), to jest, víra ve více bohův a klesá až na nejnižší stupeň náboženského vědomí, zvaný fetišismus (Fetišo = kouzlo).
Že připisovali lidé zjevy přírodní působení Božímu, to předpokládá u nich jakési předchozí vědomí o Bohu. Jen v tom pobloudili, že zjevy přírodní nebo příčiny jejich, síly přírodní zaměňovali za Boha samého, od něhož tyto síly původ mají, a tak zabředli v mnohobožství. Jsoutě zjevy přírodní ovšem působením Božím, ale nepřímým, totiž působením zákonův od něho daných.
Dodatek.
A) Že Bůh jest bytost osobní, jde na jevo již z toho, že má rozum a vůli - o čemž vydává svědectví účelně zřízený svět (světový řád) a zvláště člověk. Neboť obdržel-li člověk od něho rozum a vůli, musil je sám původce míti; nemůže zajisté dávati, čeho by sám svrchovanou měrou neměl. A je-li člověk osobou, musil i Stvořitel sám osobou býti, a to v mnohem dokonalejším smyslu ještě než člověk.
B) Že Bůh jest bytost jediná, vychází najevo neklamně nejen z Písma svatého a z učení církve, ale i ze svědectví rozumu.
a) Svědectví Písma svatého: "Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest" (5. Mojž. 6, 4.). - "Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, Jeden Bůh a Otec všech" (Ef. 4, 5 - 6.).
b) Svědectví církve: Církev tomu učí ve všech vyznání víry, zvláště v nicejskocařihradském neboli mešním credu: "Věřím v jednoho Boha." Podobně na sněmu lateránském 4.
c) Svědectví rozumu: Jde to najevo z důkazu o účinnosti ve viditelném světě, o řádu světovém, který jest jednotný a může míti za původce toliko jednu bytost nejvýš moudrou - jednoho Tvůrce. Sami pohané, ač více bohů ctili, přece jednoho jen svrchovaným z nich uznávali; tak u Řeků Dia (Zeus), u Římanů Joviše (Juppiter).
C) A poněvadž jest jediným Tvůrcem všeho, vyplývá z toho i jeho svrchovaná dokonalost. Všechno dobré ve světě jest zajisté pouhým odleskem vlastní jeho dokonalosti, i nemá sobě rovného. "Není tobě podobného, Hospodine" (Jer. 10, 6.). "Jediný dobrý jest Bůh" (Mat. 19, 17.). - Sněm vatikánský (Sed. 3. kap. 1) dí: "Svatá, katolická, apoštolská církev věří a vyznává, že jeden jest pravý a živý bůh, Stvořitel a Pán nebes i země, všemohoucí, věčný, nesmírný, nepochopitelný, rozumem, vůlí a všelikou dokonalostí nekonečný... a nade všecko, co mimo něj jest a pochopeno býti může, nevýslovně vznešený".
3. Ve světě viditelném panuje nejkrásnější pořádek. Každá věc má svůj účel a k tomuto účelu jest vhodně zřízena; všecky pak ty účely sjednocují se harmonicky k jednomu hlavnímu cíli, t. j. k tomu, aby ve světě panoval určitý všem bytostem tu se nalézajícím přiměřený řád. Jest to jako ve stroji hodinovém, kde jedno kolečko v druhé zapadá a jím pohybuje, a všecka pak dohromady se pojí k jednomu cíli hlavnímu, měřiti a udávati čas.
Toto sestrojení řádu světového jest však úkon umělce myslícího a chtějícího, t. j. bytosti nejvýš rozumné a svobodné, rozdílné od látky světové. Touto bytostí jest nejvýš moudrý Bůh.
"Svět jest moudře vymyšlen, jest tedy od myslitele udělán" (Kepler, + 1630). - "Uprostřed mysterií (tajemství) přírodních, jež se stávají tím temnějšími, čím hlouběji v ně myslí svou vnikáme, pozvedá se jistota absolutní, vědomí totiž, že stojíme vůči síle nekonečné a věčné, z níž veškery věci pocházejí" (Spencer, + 1903. Zásady sociologie, sv. IV.).
Pohleďme do přírody samé:
a) Pozorujme tělesa nebeská! Jest jich nesčíslně mnoho; jenom v mléčné dráze napočítáno 18 milionů hvězd, pokud je shlédnouti lze. Všecka tato tělesa pohybují se v prostoru světovém svou zvláštní drahou nesmírnou rychlostí jako ve velikém stroji hodinovém (orloji), a sice s nevýslovnou přesností beze zpoždění a bez zastávky. Tímto velkolepým strojem měří se čas, a to nejen hodiny, dni, ale i měsíce, roční počasí a léta. "Při tom," jak praví Laplace (+ 1827), "je vše tak spořádáno v této soustavě oběžnic, že v každém jiném složení nastala by srážka".
b) Podobně moudře uzpůsobena jest i země, aby mohla býti domovem rostlinám, zvířatům i lidem. Obklopena jest atmosférou, vzduchem, který jest přiměřen plicním ústrojům všech živočichů - ze všech možných sloučenin mezi různými plyny vyskytuje se pouze ta, v níž žíti můžeme. Panuje tu teplota, jež nám je přiměřena, přitažlivost, již síly naše snésti mohou, tlak vzduchový, jenž ústrojí našemu je nejvýhodnější.
Podivuhodný jest i oběh vody, jež napájí rostlinstvo deštěm, v zemi po kapkách se spojuje, by odtud jako pramen vytryskovala, občerstvujíc lidi i zvířata, nebo rozpuztivši různé soli a kovy, tvořila léčivá zřídla. A tryskajíc ze země sbírá se v prameny, potoky, řeky, až se do moře vlévá - ale slunečními paprsky opět se vypařuje, v mraky se na obloze kupí, aby zase deštěm svlažovala vyprahlou půdu. Tím způsobem země nikdy nevysychá, majíc dostatečnou vláhu pro rostliny, a moře nikdy nepřeteče. A má i podivuhodné výsady, že nehoustne při vyšším ochlazení, nýbrž jest nejhustší a nejtěžší při 4° nad nulou. Jinak by led neplaval na povrchu, ale padal ke dnu, moře by do dna zamrzlo a v brzku nebylo by tvora živého na zledovatělé zemi.
Země pak otáčí se kolem slunce, jehož světlo a teplo tak blahodárně působí na všechen rozvoj života na zemi; jest nachýlena ke své dráze eliptické o 23,5°, čímž povstává ono příjemné a blahodárné střídání počasí. Vše to zvěstuje Mistra svého, jenž "všecky věci spořádal u míře, a počtu a u váze" (Moudr. 11, 21.).
c) Ještě podivuhodněji jeví se účelnost v přírodě ústrojné. Jí slouží neústrojná od buňky až ke stromu. Samo účelné ustrojení rostlinstva, jeho výživa, zpracování látky jest obdivuhodno. Rostliny mocně přispívají k životu vyššího tvorstva již tím, že odvádějí ze vzduchu látky škodlivé a rozmnožuji látky život podporující. - Moudře uzpůsobena jsou i zvířata k životu, k němuž povolána byla, na př. ryba k plování a pták k létání. Opatřena jsou pudy, které je vedou sledovati nebo míjeti věci dle jejich účelnosti, aniž by si zvířata účelnosti té byla vědoma, takže zvíře není ani pouhým automatem, ani bytostí chytře vypočítavou, nýbrž od přirozenosti k účelnému zřízenou.
Každý hmyz, každý červ, každý savec nalézá stravu sobě přiměřenou. Kdo navedl na př. křečka, by zrnům, jež ukládá na hromadu, uhlodává kel, aby neklíčila? Kdo poučuje kukačku, že rozezmnává hnízda ptáků hmyzožravých od ostatních a jen do oněch klade vajíčka, by později majitelé živili mláďata její stravou přiměřenou? Kdo poradil včelám, aby ostrým úhlům rombusů, jimiž buňky ukončují, dali sklon právě 70°32´, sklon to nejpřiměřenější?
Larvy velikého počtu hmyzů blanokřídlých jsou masožravé; musí míti potravu živou, ale spolu i nehybnou, neboť nejmenší pohyb uvedl by v nebezpečí již vajíčko, z něhož se útlé larvy líhnou. Tu samička hmyzů těch dosahuje toho nesnadného cíle tím, že na př. housenku, do níž vajíčko klásti chce, omračuje t. j. odnímá jí vládu těla, ale ponechává jí organickou životnost. To činí na př. vosa zvaná kutilka písková. Má-li však býti housenka omráčena, jest třeba, aby byla na devíti místech (uzlin nervového vlákna) žahadlem zraněna. A vosa vykonává tuto operaci zcela přesně jako nejzběhlejší operatér.
Tak se příroda stará těmito pudy nejen o jedince, nýbrž i o druhy a třídy.
d) A pozorujme konečně člověka. Neskonale moudře upraveno jest tělo jeho se smysly svými, aby se stalo vhodným sídlem ducha myslícího.
Duch jeho pak obdařen jest rozumem, vůlí svobodnou a nesmrtelností. Rozumem, kterýmž činí velikolepé oběvy a vynálezy, utvrzuje vždy více království své na tomto světě. Vůlí, kterou svobodně se rozhoduje pro dobro, dobývá sobě království věčného, k němuž ho uschopňuje jeho nesmrtelnost.
Tvrditi tedy, že svět a překrásný pořádek v něm náhodou povstal, jest mnohem nesmyslnější, než by bylo tvrzení, že překrásný orloj staroměstský v Praze sám sebou povstal. - "Kdo by tvrdil, že svět náhodou povstal, stejně by mohl tvrditi, že překrásné letopisy Enniovy pvstaly vysypáním zlatých písmen, tak že se mohly ihned číst" (Cicero).
Námitka 1. Krása a účelnost ve světě jest prý dle vědy přírodní jen důsledkem přírodních zákonů.
Vyvrácení. Kdybychom tvrzení takové připustili, bylo by to jen posunutím otázky: odkud tedy ty zákony, Právě ty zákony přírodní předpokládají nejvýš moudrého zákonodárce, a jím jest Bůh. Podobně prostý onen Arab soudil o Bohu tak, jako se soudí ze stopy v písku o člověku nebo zvířeti (D´Arvieix, + 1702). A jako z běhu lodi poznati lze kormidelníka, tak ze zákonitosti v přírodě souditi nutno na nejvýš moudrého zákonodárce - Boha.
Řád světa viditelného jest tak obsáhlý, že převyšuje naší chápavost; jest tak podrobný, že jest přesně proveden od největších těles až do nejmenších částic (atomův). V tomto řádu zahrnuty jsou stejně síly přírodní jako i svobodná vůle člověka. Činnost sil přírodních jest zákony přírodními určena; předpokládá tudíž u původce řádu světového rozumnost, která účinky sil těchto předvídá, a spolu moc, která je dovede řádu světovému podříditi. Ale svobodné činy člověka předpokládají u původce moudrost nekonečnou, která všecky možné případy činnosti lidské předvídá, a nekonečnou moc, která aniž by rušila svobodné vůle člověka, dovede řád světový udržeti a jej přes všechny odchylky svobodných činů lidských, ba i skrze ně provésti.
Námitka 2. V přírodě jsou prý mnohé věci zbytečné a bezúčelné, ba i škodlivé.
Vyvrácení. Pravda jest, že mnohé věci zdají se nám býti zbytečnými, ba škodlivými, jako blesk, bouře, krupobití, povodně a podobné. Příčina toho jest však naše nedostatečnost, která při takových věcech nepronikla k věcí těch účelu. Podobně soudilo se o mnohých jiných věcech, které dnes jako velmi užitečné a účelné již chápeme.
Pravda jest, že v přírodě jeví se jakési plýtvání, na př. přílišné množství květův a plodin některých; ale není-li právě to účelné, aby totiž dostatečné množství plodů přes mnohé úrazy a pohromy (mrazy, deště) se udrželo a vyvinulo?
Ostatně účelnost sama pojmem svým vyžaduje, aby jedno druhému se podřizovalo, a tak mnohé, co samo o sobě nezdá se účelným, jest velevhodné k účelům dalším. (Jedovatost bylin, zvířat v léčení)
Tak pro hmyz jest zajisté velmi nepraktické, že existují ptáci hmyzožraví; ale na prospěch celku jest to nejvýš potřebné, jinak by hmyz zničil vše, co žije na zemi.
Nad to výjimky jsou potvrzením pravidla a právě výjimky dokazují nutnost pořadatele.
Konečně svět nemá účelem pouze užitečnost, nýbrž i dobra vyšší, na př. krásu. Pohleďme na křídla motýlův! Na krásnou souměrnost těla lidského!
4. Člověk má v sobě zákon, jemužto jest podřízen, neboť cítí se na něm závislý. Jest to zákon mravní, jenž poroučí a zapovídá člověku naprosto i proti všemožným časným prospěchům a výhodám. Tohoto zákona nelze nám se zhostiti; není tedy od nás ani od kohokoliv jiného z lidí, protože všichni na něm jsou závislí jako my. Jest tedy od vyšší bytosti, kteráž jest mimo svět, na níž jsme závislí a od níž nám byl vštípen.
Takto cítí se člověk svoboden a vázán, ale různým způsobem; fysicky svoboden, mravně vázán, aby dle tohoto zákona sebe a skutky své zřídil. Zákon tento dán mu za vzor a cíl, kterého má dosáhnouti.
Poukazuje tedy zákon tento na původce a stanovitele svého, jenž jsa nejvýš svatý, měl v sobě vzor jeho, jsa nejvýš mocný, mohl jej vštípiti přirozenosti lidské, a jsa nejvýš spravedlivý jej nevývratně utvrdil sankcí svou (= schválením svým) a dle něho soudí, odměňuje a tresce. Zákon tento sluje svědomím a zákonodárcem nejvýš svatým, všemohoucím a nejvýš spravedlivým jest Bůh.
"Uprostřed nás sedí svatý duch, zlých i dobrých činů našich pozorovatel a strážce" (Seneka, + 65). - "To bylo přesvědčením opravdových mudrců, že mravní zákon není od lidí vymyšlen ani od národů zaveden, nýbrž věčný ... poslední pak základ zákona jest sám Bůh (Cicero).
Námitka. Svědomí jest prý dílem výchovy nebo předsudků společenských.
Vyvrácení. Zásady výchovy i předsudky společenské se mění, ale výroky svědomí zůstávají na věky platny a nezměnitelny. Zásady výchovy a předsudky společenské se různí mezi sebou, ale výroky svědomí jsou všeobecně platny.
Kdyby svědomí bylo dílem výchovy, nemohlo by se jevit hned u dítěte v útlém mládí. Jak vysvětliti bázeň a stud dítěte, když něco zlého spáchalo? Jak jeho radost, dobré-li vykonalo?
A kdyby svědomí bylo dílem společnosti (jejích předsudků), nemohl by nikdy vzniknouti spor mezi svědomím jednotlivce na jedné a řádem společnosti na druhé straně. A přece dějiny dotvrzují, že povstávali mužové neohrožení a stavěli se proti starobylým předsudkům a dlouholetým zlořádům, jako to činili mravokární kazatelé na př. ve středověku.
IV. Také dějiny lidstva dosvědčují jsoucnost Boží.
Všichni národové souhlasí v tom, že jest Bůh, třebas představa jejich o Bohu navzájem se lišila. Tento souhlas nelze jinak vysvětliti než tím, co jest všem společno, to jest přirozeností lidskou, že totiž schopnost pravdu tu poznati jest člověku vrozena. Jako projev přirozenosti lidské souhlas ten nemůže být lží. Jest tedy Bůh.
"Kdybys prošel okrsek zemský, nalezl bys města bez hradeb, bez umění, beze škol ... ale města bez chrámů,l bez bohů, bez modliteb ... ještě nikdo neviděl" (Plutarch, + zač. 2. stol.). - "Není národa tak surového, který, ač neví jakého boha ctíti sluší, nevěděl by, že nějakého míti třeba" (Cicero). "Všem lidem jest vrozeno a jako vryto, že bohové jsou" (Cicero).
Námitka 1. Náboženství jest prý výmyslem králův a kněží.
Vyvrácení. Kdyby tomu tak bylo, pak dvě věci zůstaly by záhadny: a) Jak na to králové a kněží přišli? b) Proč lidstvo tak ochotně výmysl jejich přijalo? I nelze to jinak vysvětliti než zase tím, že vědomí o jsoucnosti Boží v přirozenosti jak králův a kněží, tak i lidstva tkvělo. Ostatně historie učí, že bylo náboženství dříve, než bylo spořádaných státův i než byli kněží.
Námitka 2. První bohy vytvořil prý strach. Národové ještě ve stavu divokosti, vidouce blesk a slyšíce hřímání, přišli prý na myšlenku, že jsou to vyšší bytosti, bohové; uctíváním jich hleděli prý neblahé účinky těch a jiných zjevů živelných od sebe odvrátiti; odtud pak vznikly prý i názvy bohů, na př. Juppiter tonas (hřmící).
Vyvrácení. Jestliže bázeň před živelnými zjevy v přírodě vytvořila bohy u lidí, jest otázka, proč se tak nestalo i u zvířat, u nichž se strach před nastávající živelní pohromou mnohem mocněji jeví a která přece žádného vědomí o Bohu vůbec nemají?! A nad to dle bájí pohanských byli bohové, zejména nejvyšší, lidstvu nakloněni, obcovali s lidmi, učíce je orbě a řemeslu (Zlatý věk).
Námitka 3. Víra v Boha povstala prý zosobňováním sil přírodních. Tak sice, že člověk, vědom jsa sobě vlivu sil přírodních představoval si je jako vyšší bytosti; a poněvadž sám osobou jest, zosobňoval si i je. Odtud mnohobožství (= polytheism).
Později člověk pozoroval prý, že všecko řadí se do dvou tříd: buď jako dobro, nebo jako zlo, a tak povstalo náboženství o dvou bozích (= dualism), bůh dobra a bůh zla. Konečně člověk přišel k poznání, že jest jediná toliko bytost nejvyšší - jeden Bůh (= monotheism).
Vyvrácení. Historie svědčí právě o opaku, že napřed byla víra v jednoho Boha a teprve po pádu prvních lidí následkem zatemnělosti rozumu počíná se vytvořovati mnohobožství (polytheism), to jest, víra ve více bohův a klesá až na nejnižší stupeň náboženského vědomí, zvaný fetišismus (Fetišo = kouzlo).
Že připisovali lidé zjevy přírodní působení Božímu, to předpokládá u nich jakési předchozí vědomí o Bohu. Jen v tom pobloudili, že zjevy přírodní nebo příčiny jejich, síly přírodní zaměňovali za Boha samého, od něhož tyto síly původ mají, a tak zabředli v mnohobožství. Jsoutě zjevy přírodní ovšem působením Božím, ale nepřímým, totiž působením zákonův od něho daných.
Dodatek.
A) Že Bůh jest bytost osobní, jde na jevo již z toho, že má rozum a vůli - o čemž vydává svědectví účelně zřízený svět (světový řád) a zvláště člověk. Neboť obdržel-li člověk od něho rozum a vůli, musil je sám původce míti; nemůže zajisté dávati, čeho by sám svrchovanou měrou neměl. A je-li člověk osobou, musil i Stvořitel sám osobou býti, a to v mnohem dokonalejším smyslu ještě než člověk.
B) Že Bůh jest bytost jediná, vychází najevo neklamně nejen z Písma svatého a z učení církve, ale i ze svědectví rozumu.
a) Svědectví Písma svatého: "Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest" (5. Mojž. 6, 4.). - "Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, Jeden Bůh a Otec všech" (Ef. 4, 5 - 6.).
b) Svědectví církve: Církev tomu učí ve všech vyznání víry, zvláště v nicejskocařihradském neboli mešním credu: "Věřím v jednoho Boha." Podobně na sněmu lateránském 4.
c) Svědectví rozumu: Jde to najevo z důkazu o účinnosti ve viditelném světě, o řádu světovém, který jest jednotný a může míti za původce toliko jednu bytost nejvýš moudrou - jednoho Tvůrce. Sami pohané, ač více bohů ctili, přece jednoho jen svrchovaným z nich uznávali; tak u Řeků Dia (Zeus), u Římanů Joviše (Juppiter).
C) A poněvadž jest jediným Tvůrcem všeho, vyplývá z toho i jeho svrchovaná dokonalost. Všechno dobré ve světě jest zajisté pouhým odleskem vlastní jeho dokonalosti, i nemá sobě rovného. "Není tobě podobného, Hospodine" (Jer. 10, 6.). "Jediný dobrý jest Bůh" (Mat. 19, 17.). - Sněm vatikánský (Sed. 3. kap. 1) dí: "Svatá, katolická, apoštolská církev věří a vyznává, že jeden jest pravý a živý bůh, Stvořitel a Pán nebes i země, všemohoucí, věčný, nesmírný, nepochopitelný, rozumem, vůlí a všelikou dokonalostí nekonečný... a nade všecko, co mimo něj jest a pochopeno býti může, nevýslovně vznešený".
středa 11. října 2017
Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (4)
II. O jsoucnosti a osobnosti Boží.
§ 5. Důkazy jsoucnosti Boží.
Duše lidská jako duch rozumem obdařený poznává nejen ze zjevení Božího a z učení církve svaté, ale i ze světa viditelného, že Bůh jest, Původce a Pán všehomíra.
I. Svědectví Písma svatého. Písmo svaté této pravdy ani neoznamuje, ale ji jako samozřejmou předpokládá, když vypravuje: "Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi" (1. Mojž. 1, 1.). A dosvědčuje, že k tomu poznání každý rozumný tvor musí dojíti: "Řekl nesmyslný v srdci svém: Není Boha" (Žalm 13.).
II. Svědectví církve svaté. Také církev, tuto víru předpokládajíc, začíná všechna vyznání víry slovy: "Věřím v Boha", od apoštolského počínajíc až k vatikánskému.
III. Svědectví rozumu. Člověk pozorováním viditelného světa i sebe, poznává jasně, že Bůh jest, takto:
1. Pozorujeme, že jednotlivé věci kolem nás vznikají a zanikají, že mohou býti a mohou nebýti, to jest, že jsou nahodilé.
Jestliže svět se skládá z bytostí jednotlivých, jest i sám ve svém celku nahodilý, mohl býti a mohl nebýti, má také on svůj vznik a není tedy věčný. Vidíme pak dále, že žádná bytost nahodilá sama sebou nepovstává, nýbrž má za původce jinou bytost rozdílnou od sebe a prvnější, než jest sama. (Osení na poli nevzniklo samo sebou, nýbrž rolník prve nasil na poli semene.) Tedy ani svět sám sebou nepovstal, ale má za původce bytost prvnější, než jest sám, a rozdílnou od sebe. Bytost ta, poněvadž jest rozdílná od světa, není nahodilá, nýbrž nutná, t. j. nevznikla teprve, nýbrž jest od věčnosti. Jest jí věčný Bůh.
Námitka. Věda tvrdí, že z "ničeho není zase nic"; jak prý tedy možno, aby Bůh stvořil z ničeho svět?
Vyvrácení. Větou "z ničeho není zase nic" chce věda říci, že všecko musí mít dostatečnou příčinu; ale pravíme-li, že Bůh stvořil svět z ničeho, tvrdíme, že vůlí Boží povstal svět. Má tedy více než dostatečnou příčinu svého vzniku a trvání, totiž všemohoucí vůlí Boží.
Námitka, že "z ničeho nelze nic učiniti", může se týkati člověka, nikoliv Boha. Měřiti Boha podle člověka bylo by Boha snižovati na člověka, a více, bylo by božství jeho popírati.
2. Věda přírodní učí, že byla doba, kdy nebylo života na zemi, ba ani být nemohlo. (Theorie Kantova, Laplaceova.) A přece pozorujeme tu život trojí: rostlinný (vegetativní), smyslový (sensitivní u zvířat) a duchový (u lidí). Odkud tento život trojí? Sám sebou vzniknouti nemohl, neboť věda učí "všecko živé z živého" ("omne vivum ex viro". Dr. Pasteur, +1895). Musí míti tedy původce, jenž jest zdrojem všeho života - životodárcem. A jest jím všemohoucí Bůh.
Námitka. Život na zemi dá prý se vysvětliti pouhým působením sil přírodních. Rostlina na př. jest prý soujem hmotných částic, jejichž fysikální a chemické síly tvoří život rostliny; umělé ustrojení její, sestavení částic, stalo prý se náhodou. Když pak se rostlina rozmnožovala na zemi, povstaly různé druhy její, jak se nyní jeví. Stalo prý se to tím způsobem, že vlivem vnějších přírodních vlivů příznivých zachovaly se tvary vhodnější, méně vhodné zanikly (výběr přírody = selekce). Podobně povstala prý zvířata z jednoho zvířete, to pak povstalo z hmoty neživotné. Život u zvířete vznikl prý jako u rostlin, působením fysikálních a chemických sil. Když pak se zvíře rozmnožovalo, povstaly i tu různé nynější druhy zvířectva výběrem přírody (selekcí). Člověk konečně vyvinul prý se během věků ze zvířete sobě tělesně nejpodobnějšího, t. j. z opice, a život jeho duchový není prý nic jiného než smyslový život zvířecí. Mysliti a chtíti u člověka jest prý to, co u zvířat viděti a slyšeti. A připustí-li se, že hmota jest věčná, pak život na zemi lze prý vysvětliti i bez Boha.
Vyvrácení. Vysvětlovati účelné ustrojení rostliny působením náhody jest nerozumno. Působením pak sil přírodních nepodařilo se ještě žádnému fysiku vyvolati život ani vegetativní, tím méně smyslový (sensitivní). Život duchový konečně vysvětlovati jako život smyslový, ba tvrditi, že jest to jeden a týž život, tomu vzpírá se všecka zkušenost. Proč tedy nevyvinul se u zvířete život duchový? Proč, stalo-li se to v době pradávné, nestává se to i nyní, ač podmínky se nezměnily?
Jest pravda, že činnosti duševní jsou současně provázeny změnami a pohyby tělesnými, ale vyvozovati z toho, že tyto změny tělesné a pohyby způsobují činnost duševní, jest stejně pošetilo, jako tvrditi, že pohyby úst samy způsobují duchaplnou řeč.
Že by z jednoho útvaru rostlinného nebo živočišného vytvořily se všecky druhy rostlin anebo zvířat, jest pouze vědecká domněnka (hypothesa), kterou však vědecké výzkumy novější vyvracejí. Neboť kdyby tomu tak bylo, nelezly by se méně vhodné formy (přechodné) vymřelé v zkamenělinách, a to se posud nepodařilo. Naopak, věda pravá svědčí, že oddělení druhův od sebe navzájem jest nepřeklenutelné (Z lilie nikdy se nevypěstí karafiát, ze psa nikdy kočka a p.).
Také důkaz o původu člověka z opice jakýmsi přechodným tvorem, poločlověkem (praeadamitou), až posud se nezdařil - a nezdaří. Ještě vždycky, kdykoliv se o nálezu takové kostry vykřikovalo, ukázalo se, že jsou to kosti buď zvířecí nebo člověka normálního.
Nad to mezi nejvyšším projevem pudu živočišného a lidským rozumem rozvírá se propast tak veliká, jako ta, která odděluje zemi od nebe. - "Dokonalé nemůže býti výplodem nedokonalého" (Aristoteles).
A kdyby se i podařilo vědě dokázati původ tvarů dokonalejších vývojem (evolucí) z méně dokonalých, nepřestala by nijak nutnost prvotné příčiny účinné a rozumné.
Ostatně přední učenci katoličtí (Agassiz, + 1873; Pasteur a jiní) dosvědčují, že domněnka, o níž svrchu byla řeč, se skutečností se nesrovnává.
Sám Darwin (+ 1882), původce vědecké oné domněnky, praví: "Máme-liž nějakou jistotu nebo jen stín jistoty, že neústrojné prvky bez jakýchkoliv ústrojných bytostí za pouhého vlivu známých sil zpliditi mohou živočicha? Přiznejme se, my víme o původu života tak málo, jako o původu síly a látky".
§ 5. Důkazy jsoucnosti Boží.
Duše lidská jako duch rozumem obdařený poznává nejen ze zjevení Božího a z učení církve svaté, ale i ze světa viditelného, že Bůh jest, Původce a Pán všehomíra.
I. Svědectví Písma svatého. Písmo svaté této pravdy ani neoznamuje, ale ji jako samozřejmou předpokládá, když vypravuje: "Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi" (1. Mojž. 1, 1.). A dosvědčuje, že k tomu poznání každý rozumný tvor musí dojíti: "Řekl nesmyslný v srdci svém: Není Boha" (Žalm 13.).
II. Svědectví církve svaté. Také církev, tuto víru předpokládajíc, začíná všechna vyznání víry slovy: "Věřím v Boha", od apoštolského počínajíc až k vatikánskému.
III. Svědectví rozumu. Člověk pozorováním viditelného světa i sebe, poznává jasně, že Bůh jest, takto:
1. Pozorujeme, že jednotlivé věci kolem nás vznikají a zanikají, že mohou býti a mohou nebýti, to jest, že jsou nahodilé.
Jestliže svět se skládá z bytostí jednotlivých, jest i sám ve svém celku nahodilý, mohl býti a mohl nebýti, má také on svůj vznik a není tedy věčný. Vidíme pak dále, že žádná bytost nahodilá sama sebou nepovstává, nýbrž má za původce jinou bytost rozdílnou od sebe a prvnější, než jest sama. (Osení na poli nevzniklo samo sebou, nýbrž rolník prve nasil na poli semene.) Tedy ani svět sám sebou nepovstal, ale má za původce bytost prvnější, než jest sám, a rozdílnou od sebe. Bytost ta, poněvadž jest rozdílná od světa, není nahodilá, nýbrž nutná, t. j. nevznikla teprve, nýbrž jest od věčnosti. Jest jí věčný Bůh.
Námitka. Věda tvrdí, že z "ničeho není zase nic"; jak prý tedy možno, aby Bůh stvořil z ničeho svět?
Vyvrácení. Větou "z ničeho není zase nic" chce věda říci, že všecko musí mít dostatečnou příčinu; ale pravíme-li, že Bůh stvořil svět z ničeho, tvrdíme, že vůlí Boží povstal svět. Má tedy více než dostatečnou příčinu svého vzniku a trvání, totiž všemohoucí vůlí Boží.
Námitka, že "z ničeho nelze nic učiniti", může se týkati člověka, nikoliv Boha. Měřiti Boha podle člověka bylo by Boha snižovati na člověka, a více, bylo by božství jeho popírati.
2. Věda přírodní učí, že byla doba, kdy nebylo života na zemi, ba ani být nemohlo. (Theorie Kantova, Laplaceova.) A přece pozorujeme tu život trojí: rostlinný (vegetativní), smyslový (sensitivní u zvířat) a duchový (u lidí). Odkud tento život trojí? Sám sebou vzniknouti nemohl, neboť věda učí "všecko živé z živého" ("omne vivum ex viro". Dr. Pasteur, +1895). Musí míti tedy původce, jenž jest zdrojem všeho života - životodárcem. A jest jím všemohoucí Bůh.
Námitka. Život na zemi dá prý se vysvětliti pouhým působením sil přírodních. Rostlina na př. jest prý soujem hmotných částic, jejichž fysikální a chemické síly tvoří život rostliny; umělé ustrojení její, sestavení částic, stalo prý se náhodou. Když pak se rostlina rozmnožovala na zemi, povstaly různé druhy její, jak se nyní jeví. Stalo prý se to tím způsobem, že vlivem vnějších přírodních vlivů příznivých zachovaly se tvary vhodnější, méně vhodné zanikly (výběr přírody = selekce). Podobně povstala prý zvířata z jednoho zvířete, to pak povstalo z hmoty neživotné. Život u zvířete vznikl prý jako u rostlin, působením fysikálních a chemických sil. Když pak se zvíře rozmnožovalo, povstaly i tu různé nynější druhy zvířectva výběrem přírody (selekcí). Člověk konečně vyvinul prý se během věků ze zvířete sobě tělesně nejpodobnějšího, t. j. z opice, a život jeho duchový není prý nic jiného než smyslový život zvířecí. Mysliti a chtíti u člověka jest prý to, co u zvířat viděti a slyšeti. A připustí-li se, že hmota jest věčná, pak život na zemi lze prý vysvětliti i bez Boha.
Vyvrácení. Vysvětlovati účelné ustrojení rostliny působením náhody jest nerozumno. Působením pak sil přírodních nepodařilo se ještě žádnému fysiku vyvolati život ani vegetativní, tím méně smyslový (sensitivní). Život duchový konečně vysvětlovati jako život smyslový, ba tvrditi, že jest to jeden a týž život, tomu vzpírá se všecka zkušenost. Proč tedy nevyvinul se u zvířete život duchový? Proč, stalo-li se to v době pradávné, nestává se to i nyní, ač podmínky se nezměnily?
Jest pravda, že činnosti duševní jsou současně provázeny změnami a pohyby tělesnými, ale vyvozovati z toho, že tyto změny tělesné a pohyby způsobují činnost duševní, jest stejně pošetilo, jako tvrditi, že pohyby úst samy způsobují duchaplnou řeč.
Že by z jednoho útvaru rostlinného nebo živočišného vytvořily se všecky druhy rostlin anebo zvířat, jest pouze vědecká domněnka (hypothesa), kterou však vědecké výzkumy novější vyvracejí. Neboť kdyby tomu tak bylo, nelezly by se méně vhodné formy (přechodné) vymřelé v zkamenělinách, a to se posud nepodařilo. Naopak, věda pravá svědčí, že oddělení druhův od sebe navzájem jest nepřeklenutelné (Z lilie nikdy se nevypěstí karafiát, ze psa nikdy kočka a p.).
Také důkaz o původu člověka z opice jakýmsi přechodným tvorem, poločlověkem (praeadamitou), až posud se nezdařil - a nezdaří. Ještě vždycky, kdykoliv se o nálezu takové kostry vykřikovalo, ukázalo se, že jsou to kosti buď zvířecí nebo člověka normálního.
Nad to mezi nejvyšším projevem pudu živočišného a lidským rozumem rozvírá se propast tak veliká, jako ta, která odděluje zemi od nebe. - "Dokonalé nemůže býti výplodem nedokonalého" (Aristoteles).
A kdyby se i podařilo vědě dokázati původ tvarů dokonalejších vývojem (evolucí) z méně dokonalých, nepřestala by nijak nutnost prvotné příčiny účinné a rozumné.
Ostatně přední učenci katoličtí (Agassiz, + 1873; Pasteur a jiní) dosvědčují, že domněnka, o níž svrchu byla řeč, se skutečností se nesrovnává.
Sám Darwin (+ 1882), původce vědecké oné domněnky, praví: "Máme-liž nějakou jistotu nebo jen stín jistoty, že neústrojné prvky bez jakýchkoliv ústrojných bytostí za pouhého vlivu známých sil zpliditi mohou živočicha? Přiznejme se, my víme o původu života tak málo, jako o původu síly a látky".
úterý 10. října 2017
Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (4)
§ 5. Násilí a strach.
Násilí vadí svobodnému rozhodnutí. Ačkoliv člověk znásilněný nepozbývá svobodné vůle, přece nemůže tělem tak vládnouti, jak by jím vládnouti chtěl. Vnitřní činy znásilněny býti nemohou; ale vnější činy mohou násilím se zameziti, nebo po případě vynutiti. Jest jasno, že nemáme žádné zodpovědnosti za vynucené činy vnější; by naopak, utrpěné násilí, jemuž znásilněnec dle sil svých odporoval, přičítá se mu k zásluze, jednak jako mučednictví, jednak jako vítězný boj proti hříchu. Svatá Lucie (umučena na sklonku 3. stol., svátek její 13. 12.) stojíc před pohanským soudcem a majíc víru svou zapříti doufala v pomoc Ducha svatého. Soudce se jí tázal: "Sídlí-li v tobě Duch svatý?" Lucie odpověděla: "Chrámem Ducha svatého jest, kdo čistě a svatě žije." Soudce jí pohrozil: "Dám tě zavésti do nevěstince, tam tě Duch svatý opustí." Panna však mu odvětila: "Dáš-li mne zneuctiíti proti vůli mé, dvojí korunu mi opatříš." Mínila tím, že koruna panenská jí proti její vůli nemůže býti odňata, by naopak, že k ní přibude koruna mučednická.
Ač však násilím nelze vynutiti hřích, dokud znásilněnec nechce hřešit, přece násilí žřídka bývá nebezpečno a plodí značné pokušení a blízkou příležitost k hříchu. Proto křesťan povinen jest brániti se proti násilnému svádění k hříchu, zejména však proti násilí nemravnému (proti němuž až do krajní možnosti brániti se jest).
Strach vadí sice také poněkud svobodnému rozhodnutí, ale jiným způsobem než násilí. Násilím totiž lze alespoň vážnější činy vynutit; strach však svobody neničí a nemaří. Strach staví konateli nějaké buď skutečné nebo zdánlivé zlo před oči, a poděšený konatel, chtěje se tomuto zlu vyhnouti, jedná tak, jak jednal, moha také jinak jednati; svobodná vůle strachem se tedy nemaří. Kdo strachem veden ustanovil se na činu, jedná svobodně, s úmyslem vyhnouti se obávanému zlu. Proto hřích ze strachu spáchaný přece jest hříchem. Vina hříchu někdy se snad umenšuje, poněvadž ten, kdo ze strachú hřeší, nejeví takovou náklonnost k zlému, jako ten, kdo hřešil z jiné pohnutky. Jest zajisté rozdíl, jestliže někdo zapřel víru, aby unikl hrozící a bolestné smrti, nebo jestliže někdo jiný zřekl se víry své, aby se mohl bohatě oženiti nebo vdáti. Ač však strachem hřích někdy poněkud zmenšiti se může, přece těžký hřích ze strachu spáchaný zůstává hříchem těžkým. V dobách pronásledování křesťanů mnozí jen ze strachu zapřeli víru svou; církev však nedbajíc pohnutky strachu vyobcovala je jakožto odpadlíky a jen po tuhém pokání je zase přijímala.
V náhlém a nenadálém nebezpečí propuká strach někdy takovou silou, že na kratší nebo snad i delší dobu zamezuje veškerou úvahu. Následkem takového leknutí neboli zděšení bývá někdy okamžitá nepříčetnost. Jest jasno, že činy v tomto duševním stavu konané přičítati se nemohou, jelikož konatel obyčejně jen náhlým pudem veden bývá a ani neví, co činí.
(pokračování příště)
Násilí vadí svobodnému rozhodnutí. Ačkoliv člověk znásilněný nepozbývá svobodné vůle, přece nemůže tělem tak vládnouti, jak by jím vládnouti chtěl. Vnitřní činy znásilněny býti nemohou; ale vnější činy mohou násilím se zameziti, nebo po případě vynutiti. Jest jasno, že nemáme žádné zodpovědnosti za vynucené činy vnější; by naopak, utrpěné násilí, jemuž znásilněnec dle sil svých odporoval, přičítá se mu k zásluze, jednak jako mučednictví, jednak jako vítězný boj proti hříchu. Svatá Lucie (umučena na sklonku 3. stol., svátek její 13. 12.) stojíc před pohanským soudcem a majíc víru svou zapříti doufala v pomoc Ducha svatého. Soudce se jí tázal: "Sídlí-li v tobě Duch svatý?" Lucie odpověděla: "Chrámem Ducha svatého jest, kdo čistě a svatě žije." Soudce jí pohrozil: "Dám tě zavésti do nevěstince, tam tě Duch svatý opustí." Panna však mu odvětila: "Dáš-li mne zneuctiíti proti vůli mé, dvojí korunu mi opatříš." Mínila tím, že koruna panenská jí proti její vůli nemůže býti odňata, by naopak, že k ní přibude koruna mučednická.
Ač však násilím nelze vynutiti hřích, dokud znásilněnec nechce hřešit, přece násilí žřídka bývá nebezpečno a plodí značné pokušení a blízkou příležitost k hříchu. Proto křesťan povinen jest brániti se proti násilnému svádění k hříchu, zejména však proti násilí nemravnému (proti němuž až do krajní možnosti brániti se jest).
Strach vadí sice také poněkud svobodnému rozhodnutí, ale jiným způsobem než násilí. Násilím totiž lze alespoň vážnější činy vynutit; strach však svobody neničí a nemaří. Strach staví konateli nějaké buď skutečné nebo zdánlivé zlo před oči, a poděšený konatel, chtěje se tomuto zlu vyhnouti, jedná tak, jak jednal, moha také jinak jednati; svobodná vůle strachem se tedy nemaří. Kdo strachem veden ustanovil se na činu, jedná svobodně, s úmyslem vyhnouti se obávanému zlu. Proto hřích ze strachu spáchaný přece jest hříchem. Vina hříchu někdy se snad umenšuje, poněvadž ten, kdo ze strachú hřeší, nejeví takovou náklonnost k zlému, jako ten, kdo hřešil z jiné pohnutky. Jest zajisté rozdíl, jestliže někdo zapřel víru, aby unikl hrozící a bolestné smrti, nebo jestliže někdo jiný zřekl se víry své, aby se mohl bohatě oženiti nebo vdáti. Ač však strachem hřích někdy poněkud zmenšiti se může, přece těžký hřích ze strachu spáchaný zůstává hříchem těžkým. V dobách pronásledování křesťanů mnozí jen ze strachu zapřeli víru svou; církev však nedbajíc pohnutky strachu vyobcovala je jakožto odpadlíky a jen po tuhém pokání je zase přijímala.
V náhlém a nenadálém nebezpečí propuká strach někdy takovou silou, že na kratší nebo snad i delší dobu zamezuje veškerou úvahu. Následkem takového leknutí neboli zděšení bývá někdy okamžitá nepříčetnost. Jest jasno, že činy v tomto duševním stavu konané přičítati se nemohou, jelikož konatel obyčejně jen náhlým pudem veden bývá a ani neví, co činí.
(pokračování příště)
Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (3)
§ 4. Nevědomost.
Nevědomost jest nedostatek vědomosti; jí rovná se: neznalost, nepozornost, roztržitost, zapomenutí, omyl, blud.
Vědění lidské jest rozmanité. Není člověka na světě, který by vše věděl; ale také není toho třeba. Ovšem některé věci věděti jsme povinni, a jest vadou, neznáme-li jich; ale některých jiných věcí věděti nejsme povinni, a nelze nám vadou vytýkati, neznáme-li jich. Tak na př. vadou jest, nemá-li lékař dostatečných vědomostí lékařských, nebo advokát dostatečných vědomostí právnických; ale nelze vytýkati, nezná-li se lékař v právech nebo právník v lékařství; alespoň k vině to nelze vytýkati a přičítati.
Povinné vědomosti, jichž každý člověk nabýti má, jsou:
a) vědomosti náboženské, věro a mravoučné, v tom asi rozsahu, v jakém nám je katechismus podává; neboť bez těchto vědomostí nelze žíti životem křesťanským;
b) vědomosti potřebné ve vlastním stavu a povolání, jakož i znalost povinností stavovských, jelikož by příslušník toho kterého stavu jinak nemohl vyhověti úkolu naň vloženému.
Potřebných vědomostí stavovských nabýváme přípravou k tomu kterému stavu.
Potřebných vědomostí náboženských, alespoň těch nejpotřebnějších, nabýváme výchovou a školním vyučováním. Tu ovšem snadno může se státi, že někdo (z různých příčin) nebyl v náboženských pravdách s důstatek vyučen, nebo že během časů mnoho z nich zapomněl. Není sice hříchem býti nevědomým, pokud nevědomec není sám tím vinen; ale hříchem jest úmyslně setrvávati v nevědomosti náboženské jakmile jsme poznali, že se nám potřebných náboženských vědomostí nedostává. V takovém případě jsme povinni vhodným způsobem doplniti, co nám chybí. K tomu slouží různé cesty.
Nejlepším a nejvydatnějším prostředkem jest pilně čítati v katechismu; prostředek ten se hodí všem, kdož čísti umí. Vzdělaný muž, chce-li nabýti důkladnějšího poučení, hledej je v dobrých knihách věro- a mravoučných. Jest mu však toho dbáti, aby volil jen knihy církevně schválené. Dobře tak poslouží mu konference čili kázání a promluvy pro vzdělané obecenstvo konané. Kdo četbě není zvyklý, choď pilně na kázání a křesťanská cvičení. Vždyť právě proto se káže, aby křesťané potřebných náboženských vědomostí nabýti nebo si je připomenouti a vůbec poučiti se mohli.
Tak překoná katolík nevědomost svou a nabývá potřebných vědomostí náboženských. Zbývá-li mu ještě nějaká pochybnost, zejména ve věcech svědomí, poradiž se se svým stálým zpovědníkem nebo duchovním správcem nebo jiným knězem; po případě i se zbožným a nábožensky vzdělaným laikem.
Ovšem nelze upříti, že někdy, i při nejlepší vůli nelze nevědomost překonati. Stává se tak při předmětech zvlášť záhadných, o kterých i učenci zůstávají v pochybnosti (Slova ta ovšem neplatí o vědomostech potřebných k životu křesťanskému a k dosažení blaženosti věčné, neboť zjevení Boží vykládá nám vše, čeho nám věděti třeba, abychom zde na této zemi dle vůle Boží žíti a jednou po smrti blaženosti věčné dojíti mohli. Zde jsou míněny některé vědecké otázky bohoslovecké, jichž neznalost nám k dosažení cíle nepřekáží.), nebo při zvláštních neblahých okolnostech, které nabývání potřebných vědomostí stěžují nebo snad i nemožným činí. Po té stránce pak lišíme nevědomost nepřekonatelnou a nevědomost překonatelnou.
1. Nevědomost nepřekonatelná a tudíž i nedobrovolná a nezaviněná jest ona, kterou nevědomec překonati nemůže. Příčina pak, proč jí překonati nemůže, jest buď ta, že o své nevědomosti ani tušení nemá; nebo že pojav tušení omylu, pilně a upřímně se snažil dojíti pravdy, avšak pro různé neblahé, nezaviněné okolnosti pravdy nedošel. Příklady: Nekatolík, vychován v nepravém náboženství svém, nemá ani tušení že by byl na nepravé cestě; nebo vznikají mu pochybnosti o pravdě jeho víry a on následkem toho upřímně se snaží dojíti pravdy, avšak neblahými okolnostmi pravdy nedochází. Jest jasno, že ani v prvém ani v druhém případě nelze mu jeho nevědomost k vině přičítati a že se mu také přičítati nemůže, jestliže něco koná, co by vědoucímu pokládalo se za hřích, co on však ve své nezaviněné nevědomosti za hřích si nepokládá. Tu platí slovo: "Nevědomost hříchu nečiní."
Nepřekonatelné nevědomosti rovná se nezaviněné zapomenutí. Příklad: Katolík úplně zapomene, že dnes jest půst, pojedl masa; kdyby byl postu vzpomněl, jistě by masa nejedl. V tom případě nelze mu přestoupení církevního přikázání vykládati ve hřích, chybí mu úmysl.
2. Nevědomost překonatelná jest ona, kterou nevědomec tuší, by snad i zná, ale neodstraňuje; k překonání jejímu buď vůbec nic nečiní, nebo užívá nějakých sice, ale nedostatečných prostředků. Takováto nevědomost jest dobrovolnou, poněvadž nevědomec v ní dobrovolně trvá, moha se z ní vymaniti, jen kdyby chtěl. Jsou-li pak předmětem jejím potřebné pravdy náboženské nebo povinnosti stavovské, jest i zaviněnou. Trvaje úmyslně v této nevědomosti, nevědomec hřeší, jelikož se vydává v nebezpečí velmi pravděpodobné, že nedostojí povinnostem svým. Hříchy z takovéto nevědomosti vzniklé přičítají se mu jakož neblahé zaviněné následky jeho nedbalosti. Vina to jest tu větší tu menší, dle toho, jakou byla jeho nedbalost. Vina jeho zajisté poněkud se umenšuje, jestliže alespoň poněkud se snažil poznané nevědomosti odpomoci, ale žádné omluvy nemá, kdo o poučení nedbal. Tu také ovšem neplatí, že "nevědomost hříchu nečiní", neboť nedbalost a netečnost ve věci vážné jest hříchem.
(pokračování příště)
Nevědomost jest nedostatek vědomosti; jí rovná se: neznalost, nepozornost, roztržitost, zapomenutí, omyl, blud.
Vědění lidské jest rozmanité. Není člověka na světě, který by vše věděl; ale také není toho třeba. Ovšem některé věci věděti jsme povinni, a jest vadou, neznáme-li jich; ale některých jiných věcí věděti nejsme povinni, a nelze nám vadou vytýkati, neznáme-li jich. Tak na př. vadou jest, nemá-li lékař dostatečných vědomostí lékařských, nebo advokát dostatečných vědomostí právnických; ale nelze vytýkati, nezná-li se lékař v právech nebo právník v lékařství; alespoň k vině to nelze vytýkati a přičítati.
Povinné vědomosti, jichž každý člověk nabýti má, jsou:
a) vědomosti náboženské, věro a mravoučné, v tom asi rozsahu, v jakém nám je katechismus podává; neboť bez těchto vědomostí nelze žíti životem křesťanským;
b) vědomosti potřebné ve vlastním stavu a povolání, jakož i znalost povinností stavovských, jelikož by příslušník toho kterého stavu jinak nemohl vyhověti úkolu naň vloženému.
Potřebných vědomostí stavovských nabýváme přípravou k tomu kterému stavu.
Potřebných vědomostí náboženských, alespoň těch nejpotřebnějších, nabýváme výchovou a školním vyučováním. Tu ovšem snadno může se státi, že někdo (z různých příčin) nebyl v náboženských pravdách s důstatek vyučen, nebo že během časů mnoho z nich zapomněl. Není sice hříchem býti nevědomým, pokud nevědomec není sám tím vinen; ale hříchem jest úmyslně setrvávati v nevědomosti náboženské jakmile jsme poznali, že se nám potřebných náboženských vědomostí nedostává. V takovém případě jsme povinni vhodným způsobem doplniti, co nám chybí. K tomu slouží různé cesty.
Nejlepším a nejvydatnějším prostředkem jest pilně čítati v katechismu; prostředek ten se hodí všem, kdož čísti umí. Vzdělaný muž, chce-li nabýti důkladnějšího poučení, hledej je v dobrých knihách věro- a mravoučných. Jest mu však toho dbáti, aby volil jen knihy církevně schválené. Dobře tak poslouží mu konference čili kázání a promluvy pro vzdělané obecenstvo konané. Kdo četbě není zvyklý, choď pilně na kázání a křesťanská cvičení. Vždyť právě proto se káže, aby křesťané potřebných náboženských vědomostí nabýti nebo si je připomenouti a vůbec poučiti se mohli.
Tak překoná katolík nevědomost svou a nabývá potřebných vědomostí náboženských. Zbývá-li mu ještě nějaká pochybnost, zejména ve věcech svědomí, poradiž se se svým stálým zpovědníkem nebo duchovním správcem nebo jiným knězem; po případě i se zbožným a nábožensky vzdělaným laikem.
Ovšem nelze upříti, že někdy, i při nejlepší vůli nelze nevědomost překonati. Stává se tak při předmětech zvlášť záhadných, o kterých i učenci zůstávají v pochybnosti (Slova ta ovšem neplatí o vědomostech potřebných k životu křesťanskému a k dosažení blaženosti věčné, neboť zjevení Boží vykládá nám vše, čeho nám věděti třeba, abychom zde na této zemi dle vůle Boží žíti a jednou po smrti blaženosti věčné dojíti mohli. Zde jsou míněny některé vědecké otázky bohoslovecké, jichž neznalost nám k dosažení cíle nepřekáží.), nebo při zvláštních neblahých okolnostech, které nabývání potřebných vědomostí stěžují nebo snad i nemožným činí. Po té stránce pak lišíme nevědomost nepřekonatelnou a nevědomost překonatelnou.
1. Nevědomost nepřekonatelná a tudíž i nedobrovolná a nezaviněná jest ona, kterou nevědomec překonati nemůže. Příčina pak, proč jí překonati nemůže, jest buď ta, že o své nevědomosti ani tušení nemá; nebo že pojav tušení omylu, pilně a upřímně se snažil dojíti pravdy, avšak pro různé neblahé, nezaviněné okolnosti pravdy nedošel. Příklady: Nekatolík, vychován v nepravém náboženství svém, nemá ani tušení že by byl na nepravé cestě; nebo vznikají mu pochybnosti o pravdě jeho víry a on následkem toho upřímně se snaží dojíti pravdy, avšak neblahými okolnostmi pravdy nedochází. Jest jasno, že ani v prvém ani v druhém případě nelze mu jeho nevědomost k vině přičítati a že se mu také přičítati nemůže, jestliže něco koná, co by vědoucímu pokládalo se za hřích, co on však ve své nezaviněné nevědomosti za hřích si nepokládá. Tu platí slovo: "Nevědomost hříchu nečiní."
Nepřekonatelné nevědomosti rovná se nezaviněné zapomenutí. Příklad: Katolík úplně zapomene, že dnes jest půst, pojedl masa; kdyby byl postu vzpomněl, jistě by masa nejedl. V tom případě nelze mu přestoupení církevního přikázání vykládati ve hřích, chybí mu úmysl.
2. Nevědomost překonatelná jest ona, kterou nevědomec tuší, by snad i zná, ale neodstraňuje; k překonání jejímu buď vůbec nic nečiní, nebo užívá nějakých sice, ale nedostatečných prostředků. Takováto nevědomost jest dobrovolnou, poněvadž nevědomec v ní dobrovolně trvá, moha se z ní vymaniti, jen kdyby chtěl. Jsou-li pak předmětem jejím potřebné pravdy náboženské nebo povinnosti stavovské, jest i zaviněnou. Trvaje úmyslně v této nevědomosti, nevědomec hřeší, jelikož se vydává v nebezpečí velmi pravděpodobné, že nedostojí povinnostem svým. Hříchy z takovéto nevědomosti vzniklé přičítají se mu jakož neblahé zaviněné následky jeho nedbalosti. Vina to jest tu větší tu menší, dle toho, jakou byla jeho nedbalost. Vina jeho zajisté poněkud se umenšuje, jestliže alespoň poněkud se snažil poznané nevědomosti odpomoci, ale žádné omluvy nemá, kdo o poučení nedbal. Tu také ovšem neplatí, že "nevědomost hříchu nečiní", neboť nedbalost a netečnost ve věci vážné jest hříchem.
(pokračování příště)
Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (2)
§ 3. Příčetnost činů lidských a jejich následků.
Člověk jest pánem činů svých; ovládá je rozumem a svobodnou vůlí. Rozumem uvažuje o činu a po případě i o jeho následku, svobodnou vůlí pak se rozhoduje a pojímá úmysl, konati nebo nekonati. Díme-li: "uvažuje, rozhoduje", nemyslíme, že k úvaze a rozhodnutí třeba jest delší doby; stačí doba kratinká, jen když člověk ví, oč běží a chce tak jednati, jak jedná.
Jsa pánem činů svých jest člověk za ně také zodpovědným, a činy jeho se mu přičítají. Činy mravně dobré přičítají se konateli k zásluze a odměně, činy mravně zlé přičítají se konateli k vině a trestu. Při činech vnějších zodpovědnost počíná již při úmyslu (viz výše § 2).
Člověk jest zodpověden za činy své v první řadě Bohu, Tvůrci a Pánu všech tvorů; v druhé řadě však také oprávně vrchnosti lidské; duchovní i světské, pokud její, Bohem jí udělená pravomoc sahá. Rozeznáváme tedy dvojí příčitku a zodpovědnost: 1. před Bohem, pro soud vnitřní, ve svědomí; 2., před lidmi, pro soud vnější.
Člověk jest však zodpověden nejen za pouhé činy své (ať úkony, ať nekony), nýbrž po případě někdy i za následky činů svých. Zejména pak plně se mu přičítají následky zamýšlené čili následky, jichž konatel činem svým docíliti chtěl. Zamýšlený následek dobrý přičítá se konateli k zásluze a odměně, zamýšlený následek zlý nebo záhubný přičítá se mu k vině a trestu. Pravíme: "jichž konatel docíliti chtěl", neboť přičítá se mu úmysl i když pro nahodilé a nepředvídané překážky k provedení úmyslu nedošlo. Tak na př. má zásluhu, kdo bližnímu činem svým prospěti chtěl a o to upřímně se snažil; zásluha jeho zůstává, i když pro nedostatek sil úmysl se nezdařil. Hřeší, kdo něco na škodu bližního podniká (na př. stodolu mu zapálí), a hřích jeho zůstává, i když mimo jeho vůli úmysl se mu nezdařil (na př. náhlý vydatný déšť oheň v zárodku uhasil.
Jest povinností naší, abychom uvažujíce o zamýšlených činech hleděli i k možným jejich následkům, zejména k následkům zlým a škodlivým. Neboť má-li čin v zápětí následek zlý neb škodlivý, tu takovýto přičítá se, byl-li zaviněn, i když nebyl snad přímo zamýšlen. Jest pak zlý neb neblahý následek zaviněn, jestliže 1. bylo možno jej předvídati, dále jestliže 2. bylo možno mu brániti, a konečně jestliže 3. konatel byl povinen pečovati, aby k neblahému následku nedošlo. Příkladem uvádíme neštěstí, o němž tak často v novinách se dočítáme, a k němuž přes to často dochází: domnívaje se, že střelná zbraň není nabita, namíří ji nerozvážlivec na někoho; mimo nadání zbraň byla nabita, spustí, a ubohá oběť klesá zraněna nebo zastřelena. Nerozvážlivec jest vinen neblahým následkem nerozumného počínání svého, jelikož v něm sbíhají se výše uvedené tři podmínky. A vina jeho jest stejná, i když rána nevyšla, a nic se nestalo; neboŤ není jeho zásluhou, že rána nevyšla, a jest jeho vinou, že bližního uvedl v nebezpečí a zbytečně polekal.
Příčetnost a zodpovědnost činů lidských zakládá se na možnosti rozumové úvahy a svobodného rozhodnutí. Proto také veškerá zodpovědnost odpadává, kde buď předchozí rozumová úvaha nebo svobodné rozhodnutí nebo po případě obě jest nemožno. Člověk v takovém stavu jest nepříčeten. Příčiny nepříčetnosti mohou býti různé: bezvědomí, spánek, hypnosa, blouznění, horečka, blbost, slabomyslnost, úplná opilost a p., vůbec každý přirozený nebo způsobený stav, který duševní činnost vylučuje nebo znemožňuje. Je-li duševní činnost vůbec nemožná, odpadává veškerá zodpovědnost; je-li duševní činnost seslabena, seslabuje se v stejné míře i zodpovědnost.
V příčinách jmenovaných jest tedy nedostatek duševní činnosti důvodem nepříčetnosti. Vedle nich jsou však ještě jiné příčiny, které duševní činnosti neruší, ale přece buď rozumové úvaze nebo svobodné volbě překážejí, a proto závadami zodpovědnosti jsou. Předchozí úvaze překáží nevědomost, svobodné volbě překáží násilí a strach.
(pokračování příště)
Člověk jest pánem činů svých; ovládá je rozumem a svobodnou vůlí. Rozumem uvažuje o činu a po případě i o jeho následku, svobodnou vůlí pak se rozhoduje a pojímá úmysl, konati nebo nekonati. Díme-li: "uvažuje, rozhoduje", nemyslíme, že k úvaze a rozhodnutí třeba jest delší doby; stačí doba kratinká, jen když člověk ví, oč běží a chce tak jednati, jak jedná.
Jsa pánem činů svých jest člověk za ně také zodpovědným, a činy jeho se mu přičítají. Činy mravně dobré přičítají se konateli k zásluze a odměně, činy mravně zlé přičítají se konateli k vině a trestu. Při činech vnějších zodpovědnost počíná již při úmyslu (viz výše § 2).
Člověk jest zodpověden za činy své v první řadě Bohu, Tvůrci a Pánu všech tvorů; v druhé řadě však také oprávně vrchnosti lidské; duchovní i světské, pokud její, Bohem jí udělená pravomoc sahá. Rozeznáváme tedy dvojí příčitku a zodpovědnost: 1. před Bohem, pro soud vnitřní, ve svědomí; 2., před lidmi, pro soud vnější.
Člověk jest však zodpověden nejen za pouhé činy své (ať úkony, ať nekony), nýbrž po případě někdy i za následky činů svých. Zejména pak plně se mu přičítají následky zamýšlené čili následky, jichž konatel činem svým docíliti chtěl. Zamýšlený následek dobrý přičítá se konateli k zásluze a odměně, zamýšlený následek zlý nebo záhubný přičítá se mu k vině a trestu. Pravíme: "jichž konatel docíliti chtěl", neboť přičítá se mu úmysl i když pro nahodilé a nepředvídané překážky k provedení úmyslu nedošlo. Tak na př. má zásluhu, kdo bližnímu činem svým prospěti chtěl a o to upřímně se snažil; zásluha jeho zůstává, i když pro nedostatek sil úmysl se nezdařil. Hřeší, kdo něco na škodu bližního podniká (na př. stodolu mu zapálí), a hřích jeho zůstává, i když mimo jeho vůli úmysl se mu nezdařil (na př. náhlý vydatný déšť oheň v zárodku uhasil.
Jest povinností naší, abychom uvažujíce o zamýšlených činech hleděli i k možným jejich následkům, zejména k následkům zlým a škodlivým. Neboť má-li čin v zápětí následek zlý neb škodlivý, tu takovýto přičítá se, byl-li zaviněn, i když nebyl snad přímo zamýšlen. Jest pak zlý neb neblahý následek zaviněn, jestliže 1. bylo možno jej předvídati, dále jestliže 2. bylo možno mu brániti, a konečně jestliže 3. konatel byl povinen pečovati, aby k neblahému následku nedošlo. Příkladem uvádíme neštěstí, o němž tak často v novinách se dočítáme, a k němuž přes to často dochází: domnívaje se, že střelná zbraň není nabita, namíří ji nerozvážlivec na někoho; mimo nadání zbraň byla nabita, spustí, a ubohá oběť klesá zraněna nebo zastřelena. Nerozvážlivec jest vinen neblahým následkem nerozumného počínání svého, jelikož v něm sbíhají se výše uvedené tři podmínky. A vina jeho jest stejná, i když rána nevyšla, a nic se nestalo; neboŤ není jeho zásluhou, že rána nevyšla, a jest jeho vinou, že bližního uvedl v nebezpečí a zbytečně polekal.
Příčetnost a zodpovědnost činů lidských zakládá se na možnosti rozumové úvahy a svobodného rozhodnutí. Proto také veškerá zodpovědnost odpadává, kde buď předchozí rozumová úvaha nebo svobodné rozhodnutí nebo po případě obě jest nemožno. Člověk v takovém stavu jest nepříčeten. Příčiny nepříčetnosti mohou býti různé: bezvědomí, spánek, hypnosa, blouznění, horečka, blbost, slabomyslnost, úplná opilost a p., vůbec každý přirozený nebo způsobený stav, který duševní činnost vylučuje nebo znemožňuje. Je-li duševní činnost vůbec nemožná, odpadává veškerá zodpovědnost; je-li duševní činnost seslabena, seslabuje se v stejné míře i zodpovědnost.
V příčinách jmenovaných jest tedy nedostatek duševní činnosti důvodem nepříčetnosti. Vedle nich jsou však ještě jiné příčiny, které duševní činnosti neruší, ale přece buď rozumové úvaze nebo svobodné volbě překážejí, a proto závadami zodpovědnosti jsou. Předchozí úvaze překáží nevědomost, svobodné volbě překáží násilí a strach.
(pokračování příště)
Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (3)
§ 4. Duše lidská jest nesmrtelná.
Není-li duše lidská hmotou, nemá ani vlastnosti hmoty, to jest, není složená ani dělitelná, nýbrž jednoduchá a nedílná - jest nesmrtelná. Duše lidská jest nesmrtelná, znamená, že žije i po dočasném odloučení od těla jako bytost sebevědomá dále a trvá na věky.
Duše lidská není věčná, ježto původ má od Boha v čase, ale z vůle Boží trvá na věky.
1. Svědectví Písma svatého. Písmo svaté praví: "Duše pak spravedlivých jsou v ruce Boží, a nedotkne se jich muka smrti. Zdají se očím nemoudrých umírati... ale oni jsou v pokoji... naděje jejich jest plná nesmrtelnosti" (Moudr. 3, 1 - 4.). Jinde dosvědčuje, že "duše nemohou zabíti" (Mat. 10, 28.).
2. Svědectví církve svaté. Učení o nesmrtelnosti duše církev řadí mezi základní pravdy, které katolický křesťan, když dospěje k rozumu, má věřiti a věděti. Sněm lateránský 5. (sed. 8) prohlašuje: "Odsuzujeme a zavrhujeme všechny, kdož tvrdí, že duše rozumná jest smrtelná a jedna ve všech lidech."
3. Svědectví rozumu,
A. Smrt je rozklad; může tedy člověk jako bytost z duše a těla sestávající umříti odloučením duše od těla, může i tělo jeho jako hmota se rozpadnouti, nemůže umříti, jest tedy nesmrtelná.
B. Duše lidská jako duch jest bytost, která sobě sama postačuje a k činnosti své těla nezbytně nepotřebuje, třebas pokud v těle jest, smyslů tělesných k činnosti své používá. Nemusí tedy s tělem zajíti, může i bez těla dále žíti, jest nesmrtelná.
Tím liší se od duše zvířecí, která, která nemá samostatného bytu a jen ve spojení s hmotou trvati může. Proto, zajde-li tělo, zachází i duše zvířecí, tak jako světlo sluneční zachází se slunce západem.
C. Bůh mohl by život duše zničiti, ale protiví se to jeho moudrosti (a), dobrotivosti (b), a spravedlnosti (c).
a) Bůh dal duši vlohu, kterou puzena jsouc žádá si dokonalého poznání všeliké pravdy. Ale k tomuto dokonalému poznání Boha, sebe i světa nedochází v tomto životě. Bylo tedy třeba, aby nejvýš moudrý Bůh duši lidskou tak uzpůsobil, aby v jiném (věčném) životě poznání dokonalého došla. "Nyní poznávám z částky, ale tehdáž poznám jakož i poznán jsem" (. Kor. 13, 12.).
"Vím, že nic nevím" (Argesilaos, filosof platonský). - "Mehr Licht!" volal prý Goethe umíraje.
b) Bůh vložil do duše lidské také touhu po blaženosti. Ale této blaženosti nelze na zemi dojíti. Bylo tedy třeba, aby Bůh nejvýš dobrotivý duši tak uzpůsobil, aby v jiném životě (posmrtném) blaženosti toužené došla. - A má-li tato blaženost dokonalá býti, jest z ní všeliké zlo, i smrt vyloučiti; vyžaduje tedy i nesmrtelnost duše. "Nasycen budu, když se ukáže sláva tvá" (Žalm 16, 14.).
"Před smrtí nikdo nemůže za blaženého jmín býti" (Solon, filosof pohanský). - "Srdce člověka tak dlouho nepokojno jest, dokud nespočine v tobě, ó Pane" (Sv. Augustin, +430).
c) Svědomí lidské, hlas Boží, žádá pro každý skutek spravedlivou odplatu. Ale té na zemi nedocházíme; mnozí zajisté smrtí dobývají si zásluh (mučedníci) a někteří smrtí páchají hřích (sebevrazi příčetní). Bylo tedy třeba, aby Bůh nejvýš spravedlivý člověka tak uzpůsobil, aby aspoň v jiném životě (posmrtném) úplné odplaty dosáhl.
A tato odplata (odměna nebo trest) musí býti věčná, protože hřích jako neskonalá urážka žádá i neskonalého (věčného) trestu, a ctnost jakožto opak hříchu žádá věčné odměny. Také jedině věčná odměna a věčný trest dovedou člověka pohnouti, aby konal ctnost a varoval se nepravostí. "Všecko, co se děje, přivede Bůh na soud za všeliké poblouzení, buď že by to dobré bylo, nebo zlé (Kaz. 12, 14.).
4. Svědectví dějin. Dějiny dotvrzují, že víra v posmrtný život jest všem národům společná. Souhlas takový dá se vysvětliti jen z přirozenosti lidské, kteráž jest všem společná; jest tedy víra v posmrtný život projevem přirozenosti lidské a proto nemůže býti lží.
"V čem všichni národové souhlasí, to nutně musí pravdivo býti" (Cicero). - Obyčej národů pohanských, dávati mrtvým nářadí, jídla peníze spolu do hrobu, ač jest pověrou, přece založen jest na víře v nesmrtelnost duše. Egypťané věřili v metempsychosi (= stěhování duše). Řekové a Římané měli své podsvětí, Germané svou Valhallu; Slované pak věřili, že "otčík zajde k otcem".
Námitka. Ze záhrobí prý se ještě nikdo nevrátil; jakž tedy jest život posmrtný?
Vyvrácení. Námitka taková není ani nová ani pravdivá. Není nová; neboť již Písmo svaté mluví o bezbožných, kteří řekli: "Není navrácení po skonání našem, protože zapečetěno jest a nikdo se nenavrací" (Moudr. 2, 5). Není ani pravdivá, protože již ve Starém zákoně děje se zmínka o vzkříšených (pachole vdovy sareptské, 3. Král. 17, 22.; pohřbený v hrobě Eliseově, 4. Král. 13, 21. a j.); i Kristus sám vzkřísil mnohé, mezi nimi Lazara "čtyři dny v hrobě pochovaného" (Jan 11, 44.).
Nejsou-liž přímluvy svatých a zázračná jich vyslyšení patrnými důkazy o životě záhrobním a nesmrtelnosti duší lidských?! Ale těm, kteří onu námitku činívají, platí spíše slovo Kristovo z podobenství o bohatci: "Ani, byť kdo z mrtvých vstal, uvěří" (Luk. 16, 31.)
Má se to s popíráním nesmrtelnosti, jako s popíráním Boha. Popírá jí pouze, kdo se nesmrtelnosti duše má co báti. Ale spravedliví vždy se utěšovali nesmrtelností duše.
"Mnozí šli s radostí do Hádu, shledat se s přáteli na blaženém místě" (Platon).
Není-li duše lidská hmotou, nemá ani vlastnosti hmoty, to jest, není složená ani dělitelná, nýbrž jednoduchá a nedílná - jest nesmrtelná. Duše lidská jest nesmrtelná, znamená, že žije i po dočasném odloučení od těla jako bytost sebevědomá dále a trvá na věky.
Duše lidská není věčná, ježto původ má od Boha v čase, ale z vůle Boží trvá na věky.
1. Svědectví Písma svatého. Písmo svaté praví: "Duše pak spravedlivých jsou v ruce Boží, a nedotkne se jich muka smrti. Zdají se očím nemoudrých umírati... ale oni jsou v pokoji... naděje jejich jest plná nesmrtelnosti" (Moudr. 3, 1 - 4.). Jinde dosvědčuje, že "duše nemohou zabíti" (Mat. 10, 28.).
2. Svědectví církve svaté. Učení o nesmrtelnosti duše církev řadí mezi základní pravdy, které katolický křesťan, když dospěje k rozumu, má věřiti a věděti. Sněm lateránský 5. (sed. 8) prohlašuje: "Odsuzujeme a zavrhujeme všechny, kdož tvrdí, že duše rozumná jest smrtelná a jedna ve všech lidech."
3. Svědectví rozumu,
A. Smrt je rozklad; může tedy člověk jako bytost z duše a těla sestávající umříti odloučením duše od těla, může i tělo jeho jako hmota se rozpadnouti, nemůže umříti, jest tedy nesmrtelná.
B. Duše lidská jako duch jest bytost, která sobě sama postačuje a k činnosti své těla nezbytně nepotřebuje, třebas pokud v těle jest, smyslů tělesných k činnosti své používá. Nemusí tedy s tělem zajíti, může i bez těla dále žíti, jest nesmrtelná.
Tím liší se od duše zvířecí, která, která nemá samostatného bytu a jen ve spojení s hmotou trvati může. Proto, zajde-li tělo, zachází i duše zvířecí, tak jako světlo sluneční zachází se slunce západem.
C. Bůh mohl by život duše zničiti, ale protiví se to jeho moudrosti (a), dobrotivosti (b), a spravedlnosti (c).
a) Bůh dal duši vlohu, kterou puzena jsouc žádá si dokonalého poznání všeliké pravdy. Ale k tomuto dokonalému poznání Boha, sebe i světa nedochází v tomto životě. Bylo tedy třeba, aby nejvýš moudrý Bůh duši lidskou tak uzpůsobil, aby v jiném (věčném) životě poznání dokonalého došla. "Nyní poznávám z částky, ale tehdáž poznám jakož i poznán jsem" (. Kor. 13, 12.).
"Vím, že nic nevím" (Argesilaos, filosof platonský). - "Mehr Licht!" volal prý Goethe umíraje.
b) Bůh vložil do duše lidské také touhu po blaženosti. Ale této blaženosti nelze na zemi dojíti. Bylo tedy třeba, aby Bůh nejvýš dobrotivý duši tak uzpůsobil, aby v jiném životě (posmrtném) blaženosti toužené došla. - A má-li tato blaženost dokonalá býti, jest z ní všeliké zlo, i smrt vyloučiti; vyžaduje tedy i nesmrtelnost duše. "Nasycen budu, když se ukáže sláva tvá" (Žalm 16, 14.).
"Před smrtí nikdo nemůže za blaženého jmín býti" (Solon, filosof pohanský). - "Srdce člověka tak dlouho nepokojno jest, dokud nespočine v tobě, ó Pane" (Sv. Augustin, +430).
c) Svědomí lidské, hlas Boží, žádá pro každý skutek spravedlivou odplatu. Ale té na zemi nedocházíme; mnozí zajisté smrtí dobývají si zásluh (mučedníci) a někteří smrtí páchají hřích (sebevrazi příčetní). Bylo tedy třeba, aby Bůh nejvýš spravedlivý člověka tak uzpůsobil, aby aspoň v jiném životě (posmrtném) úplné odplaty dosáhl.
A tato odplata (odměna nebo trest) musí býti věčná, protože hřích jako neskonalá urážka žádá i neskonalého (věčného) trestu, a ctnost jakožto opak hříchu žádá věčné odměny. Také jedině věčná odměna a věčný trest dovedou člověka pohnouti, aby konal ctnost a varoval se nepravostí. "Všecko, co se děje, přivede Bůh na soud za všeliké poblouzení, buď že by to dobré bylo, nebo zlé (Kaz. 12, 14.).
4. Svědectví dějin. Dějiny dotvrzují, že víra v posmrtný život jest všem národům společná. Souhlas takový dá se vysvětliti jen z přirozenosti lidské, kteráž jest všem společná; jest tedy víra v posmrtný život projevem přirozenosti lidské a proto nemůže býti lží.
"V čem všichni národové souhlasí, to nutně musí pravdivo býti" (Cicero). - Obyčej národů pohanských, dávati mrtvým nářadí, jídla peníze spolu do hrobu, ač jest pověrou, přece založen jest na víře v nesmrtelnost duše. Egypťané věřili v metempsychosi (= stěhování duše). Řekové a Římané měli své podsvětí, Germané svou Valhallu; Slované pak věřili, že "otčík zajde k otcem".
Námitka. Ze záhrobí prý se ještě nikdo nevrátil; jakž tedy jest život posmrtný?
Vyvrácení. Námitka taková není ani nová ani pravdivá. Není nová; neboť již Písmo svaté mluví o bezbožných, kteří řekli: "Není navrácení po skonání našem, protože zapečetěno jest a nikdo se nenavrací" (Moudr. 2, 5). Není ani pravdivá, protože již ve Starém zákoně děje se zmínka o vzkříšených (pachole vdovy sareptské, 3. Král. 17, 22.; pohřbený v hrobě Eliseově, 4. Král. 13, 21. a j.); i Kristus sám vzkřísil mnohé, mezi nimi Lazara "čtyři dny v hrobě pochovaného" (Jan 11, 44.).
Nejsou-liž přímluvy svatých a zázračná jich vyslyšení patrnými důkazy o životě záhrobním a nesmrtelnosti duší lidských?! Ale těm, kteří onu námitku činívají, platí spíše slovo Kristovo z podobenství o bohatci: "Ani, byť kdo z mrtvých vstal, uvěří" (Luk. 16, 31.)
Má se to s popíráním nesmrtelnosti, jako s popíráním Boha. Popírá jí pouze, kdo se nesmrtelnosti duše má co báti. Ale spravedliví vždy se utěšovali nesmrtelností duše.
"Mnozí šli s radostí do Hádu, shledat se s přáteli na blaženém místě" (Platon).
pondělí 9. října 2017
Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (2)
§ 3 Pokračování
Vyvrácení námitek proti rozumnosti a svobodné
vůli duše lidské.
I. Proti rozumnosti duše lidské:
Námitka 1. K vysvětlení rozumnosti lidské
není prý třeba předpokládati duše rozumné; mozek prý jest to, co v člověku
myslí. Tedy čím větší mozek, tím větší rozum; poruší-li se mozek, porušuje se i
myšlení.
Vyvrácení. Na velikosti mozku vůbec nezávisí
síla rozumu; např. vůl má větší mozek než člověk a přece i přísloví odpírá mu
moudrosti. Ale ani poměrně k váze těla nemá člověk největší mozek. Jako
zvířata, u nichžto poměr váhy mozku k váze těla jest 1 : 14, kdežto u člověka
bývá poměr 1 : 22 až 1 : 35. Podle tohoto "vědeckého" výzkumu byla by
stupnice rozumnosti asi tato: kanárek, několik brasilských opic, člověk, osel,
kuře a posléze slon (1 : 500).
Jestliže porušením mozku porušuje se i
myšlení, svědčí to, že jest mozek v úzkém spojení s rozumem jako jeho nástroj,
ale nikoliv to nesvědčí, že by mozek sám myslil. Jako u umělce, jenž tvoří
rukou, zmrzačí-li si ruku a přestává-li tím jeho umění, nelze z toho odvozovat,
že by ruka jeho bývala původem umění jeho.
Doktor Carus, lékař a psycholog (1869),
vypravuje případ zcela opačný, v němž poškození mozku a ztráta části jeho měla
za následek větší bystrost a vytříbenější řeč, kteréžto známky zanikly po
vyléčení nemocného. Podobně Dr. Hyrtl, slavný fysiolog, praví: "Ona šedá
látka mozku, již mnozí považují za příčinu duchovní činnosti, může se porušiti
neb i ztratiti, aniž se tím síle rozumové valně uškodí."
Námitka 2. Myšlení není prý nic jiného než
jakási fosforescence (světélkování) mozku (Dr. Moleschott). Tedy čím více
kostíku v mozku, tím větší rozum.
Vyvrácení. Dokázáno jest, že kosti obsahují
mnohem více kostíku než mozek (400krát více, Dr. Liebig). Kdyby naše myšlení
bylo toliko fosforescencí mozku, proč tedy kosti nemyslí? A proč u zvířat za
hloupé považovaných (jako husa, ovce) má mozek více fosforu než u člověka?!
Námitka 3. I v činnosti zvířat jeví prý se
rozumnost, tedy i zvířata měla by duši duchovou.
Vyvrácení. U zvířat skutečně shledáváme
účelná jednání, která předpokládají rozum, ale ne v nich, nýbrž u toho, který
jest původcem, stvořitelem zvířat. Jako činnost stroje účelná jest a
předpokládá rozum u vynálezce a ne ve stroji, tak se to má s účelným jednáním u
zvířat. Zvířata nejednají sebevědomě, nýbrž z pouhého pudu, neuvědoměle.
Že jednají z pudu, vysvítá takto:
a) Zvířata jednají bez předchozí úvahy ihned;
musila by tedy rozumem vynikati nad člověka, který musí prvé rozvažovati, než
může rozumně jednati.
b) Zvířata téhož druhu a za obyčejných
okolností jednají vždy stejně a to hned od svého nejprvnějšího mládí; nic se
nenaučí sama od sebe. Byla by tedy zvířata nad člověkem, který musí napřed
rozum vzdělávati a po mnohá léta se učiti.
Zvířata uprostřed kulturního lidstva jednají
stejně po všecky věky. Kultura lidí, mezi nimiž žijí, se nesmírně povznesla,
ale neměla účinku na zvířata pražádného.
c) V okolnostech nezvyklých jednají zvířata
zcela nerozumně a je viděti, že dovedou jen to, k čemu pud je vede, a že není
žádné úvahy u nich. Např. postavíme-li kuře na hromadu zrní, hrabe v samotném
zrní, ač hledati nepotřebuje. Člověk dovede se přizpůsobiti k okolnostem a
podle nich zříditi činnost svou.
d) Poukazuje-li se u zvířat na jejich
umělost, např. ve stavbě hnízd, doupat, pláství, ve tkaní pavučin a podobně,
nelze to považovati za projev rozumu, nýbrž pudu, protože v umělosti jejich
nejeví se žádný pokrok. Kdyby se mělo souditi z takovéto umělosti na rozum, i
rostlina měla by rozum, když lístky květové skládá, by i nerost, když rozpuštěn
tvoří krásné a přesné útvary krystalové.
e) Nejpádnějším však důkazem, že zvíře nemá
rozumu, jest, že nemá řeči, ani sebevědomí, ani náboženství, ani morálky.
Nejostřejší rozdíl mezi člověkem a zvířetem jest, že zvíře nemá rozumu; všecky
úkazy, které na rozum poukazovati se zdají, mohou býti jiným způsobem vyloženy.
Za rozum dán jest jim v náhradu pud, jenž je bezděčně vede k cíli.
"Rozumem předčíme zvířata." (Cicero +43 př. Kr.)
II. Proti svobodné vůli duše lidské.
Námitka 1. Člověk prý v jednání svém určován
pohnutkami, a s těmi prý se to má jako s fysickými silami, že totiž rozhoduje
nejsilnější (Schopenhauer, +1860).
Vyvrácení. Svoboda vůle nezáleží v tom,
abychom jednali bez pohnutek. Svoboda vůle není libovůlí. Rozumný člověk řídí
se pohnutkami, ale není jimi řízen. Svobodně rozhoduje mezi pohnutkami různými
a neřídí se vždy pohnutkami nejsilnějšími.
Sv. Perpetua, majíc se rozhodovati mezi vírou
a láskou mateřskou, potlačila v sobě lásku k dítěti a rozhodla se obětovati
život za víru.
Námitka 2. Člověku prý jest nevyhnutelně
činiti to, co za nejlepší uznává.
Vyvrácení. Rozumný člověk činí ovšem, co za
nejlepší uznává; ale jest si spolu vědom, že to činí dobrovolně a že by nemusil
tak jednati. Proto vidíme, že přemnozí jednají také nerozumně; nečiní tedy, co
za nejlepší uznávají. "Vidím a schvaluji lepší, a následuji horšího"
(Ovidius). Důkazem jest i hřích. Nebo kdybychom nevyhnutelně volili vždy jen
nejlepší, mohli bychom chybiti, ale nikoliv hřešiti. A přece činíme rozdíl mezi
chybou a hříchem. Chybu omlouváme, hřích káráme.
Námitka 3. Statistika zločinců dokazuje prý,
že člověk jedná ve stejných okolnostech vždy stejně, že okolnosti určují
jednání jeho; že tedy člověk není svoboden.
Vyvrácení. Statistika dokazuje právě opak, že
člověk totiž nejedná vždy za stejných okolností stejně. Statistika ukazuje jen
jisté procento, nikoliv převážnou většinu, a jen převážná většina mohla by
ukazovati na pravidlo. A kdyby se i jevila ve statistice jistá pravidelnost,
svědčí to jen, že lidé málo užívají svobody své, dávajíce se ovládat svými
náruživostmi. A bylo by pak rozumno, zřizovati káznice a polepšovny, kdyby
člověk nebyl v jednání svém svoboden!
Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (1)
Činy lidské.
§ 1. Mravouka.
Cílem naším jest dle vůle Boží věčná nadpřirozená blaženost po smrti. V nesmírné dobrotě své povolal nás Bůh k této blaženosti; spolu však nám vytkl nezbytnou podmínku k dosažení tohoto cíle. Podmínku tu katechismus sněmu tridentského učně podává, an dí: Člověk stvořen jest, aby Pána Boha poznával, Jej ctil, Jej miloval, Jeho poslouchal a tak na věky spasen byl. Chceme-li tedy věčné blaženosti dojíti, jest nám plniti povinnosti, jež nám k dosažení života věčného uloženy jsou. Souhrn povinností těch nazýváme mravním řádem.
Co s mravním řádem se shoduje, jest mravně dobré. Co mravnímu řádu se příčí, jest mravně zlé. Čeho mravní řád se netýká, jest mravně nelišné.
Mravouka jest výklad mravního řádu čili mravních našich povinností.
Mravní řád a mravní povinnosti poznáváme po části již pouhým svým rozumem.; mravouka založená na pouhém rozumování čili filosofování jest mravouka rozumová, čili filosofická, jinak také ethikou zvaná. Pouhým však rozumem dospíváme jen k poznání řádu a zákona přirozeného (viz níže, II. § 2). Ale k nadpřirozené blaženosti vede řád nadpřirozený. Mimo to rozum náš snadno se mýlí. Proto bylo člověku třeba nadpřirozeného zjevení Božího. Toho se člověku během času dostalo. Ježíš Kristus založil církev svou, aby zjevení Boží po všechny doby nezměněné a nezkalené zachovávala. Církví pak Kristovou jest církev katolická.
Má-li tedy mravouka úplně dostáti úkolu svému, musí se opírati o zjevení Boží, musí býti náboženskou, křesťanskou. Pouhá rozumová čili filosofická ethika nestačí (ač jinak nikterak jejího významu nepopíráme); jest kusou a neúplnou a snadno propadá omylu. Poněvadž pak zjevení Boží nezměněno a nezkaleno jen v katolické církvi nalézti lze, jest pouze ona mravouka správnou a spolehlivou, která se opírá o učení církve katolické; tím právě stává se mravoukou katolickou.
Vyměřujeme tedy:
Katolická mravouka jest věda, která dle zjevení Božího, v církvi katolické uloženého, učí nás, co zde na zemi činiti a čeho se stříci máme, abychom po smrti došli věčné blaženosti.
§ 2. Činy lidské.
Předmětem mravouky jsou činy lidské po mravní stránce své, čili činy lidské dle svého poměru k mravnímu řádu. Poměrem tím pak činy lidské jsou buď mravně dobré nebo mravně zlé nebo mravně nelišné. Činy mravně dobré jsou ony činy, které s mravním řádem souhlasí. Činy mravně zlé čili hříchy jsou ony činy, které mravnímu řádu se příčí. Činy mravně nelišné jsou činy, které spadají mimo mravní řád.
Dle podstaty své jsou činy lidské buď úkony nebo nekony. Úkonem čili činem kladným člověk úmyslně něco koná, moha také nekonati, na př. čte, píše, modlí se. Nekonem čili činem záporným člověk úmyslně něčeho nekoná, ač by konati mohl, na př. v neděli nepracuje. Mravní řád hledí nejen k úkonům, nýbrž i k nekonům.
Dle provedení svého jsou činy lidské buď vnitřní nebo vnější. Činy vnitřní jsou ony činy, jež pouhými duševními mohutnostmi úplně se provádějí, aniž by k tomu těla třeba bylo, například láska, nenávist. Činy vnější jsou ony činy, které nejen duševními mohutnostmi, nýbrž i tělem (ať celým či částí jeho) úplně se provádějí, na př. ústní modlitba, půst, krádež. Mají tedy i vnější činy svou vnitřní, duševní část, která jest jaksi jádrem celého činu; a právě proto vnitřní část již určuje poměr celého činu k mravnímu řádu. Tak například vražda jest činem vnějším. Mýlil by se však, kdo by myslil, že hříchu dopouští se vrah, až když oběť svou skutečně zahubí; není tomu tak, neboť vrah hřeší již vražedným svým úmyslem (tedy vnitřní částí činu), a hřích z vražedného úmyslu zůstává, i když potom pro nahodilé překážky konatel úmyslu svého provésti nemohl.
(pokračování příště)
§ 1. Mravouka.
Cílem naším jest dle vůle Boží věčná nadpřirozená blaženost po smrti. V nesmírné dobrotě své povolal nás Bůh k této blaženosti; spolu však nám vytkl nezbytnou podmínku k dosažení tohoto cíle. Podmínku tu katechismus sněmu tridentského učně podává, an dí: Člověk stvořen jest, aby Pána Boha poznával, Jej ctil, Jej miloval, Jeho poslouchal a tak na věky spasen byl. Chceme-li tedy věčné blaženosti dojíti, jest nám plniti povinnosti, jež nám k dosažení života věčného uloženy jsou. Souhrn povinností těch nazýváme mravním řádem.
Co s mravním řádem se shoduje, jest mravně dobré. Co mravnímu řádu se příčí, jest mravně zlé. Čeho mravní řád se netýká, jest mravně nelišné.
Mravouka jest výklad mravního řádu čili mravních našich povinností.
Mravní řád a mravní povinnosti poznáváme po části již pouhým svým rozumem.; mravouka založená na pouhém rozumování čili filosofování jest mravouka rozumová, čili filosofická, jinak také ethikou zvaná. Pouhým však rozumem dospíváme jen k poznání řádu a zákona přirozeného (viz níže, II. § 2). Ale k nadpřirozené blaženosti vede řád nadpřirozený. Mimo to rozum náš snadno se mýlí. Proto bylo člověku třeba nadpřirozeného zjevení Božího. Toho se člověku během času dostalo. Ježíš Kristus založil církev svou, aby zjevení Boží po všechny doby nezměněné a nezkalené zachovávala. Církví pak Kristovou jest církev katolická.
Má-li tedy mravouka úplně dostáti úkolu svému, musí se opírati o zjevení Boží, musí býti náboženskou, křesťanskou. Pouhá rozumová čili filosofická ethika nestačí (ač jinak nikterak jejího významu nepopíráme); jest kusou a neúplnou a snadno propadá omylu. Poněvadž pak zjevení Boží nezměněno a nezkaleno jen v katolické církvi nalézti lze, jest pouze ona mravouka správnou a spolehlivou, která se opírá o učení církve katolické; tím právě stává se mravoukou katolickou.
Vyměřujeme tedy:
Katolická mravouka jest věda, která dle zjevení Božího, v církvi katolické uloženého, učí nás, co zde na zemi činiti a čeho se stříci máme, abychom po smrti došli věčné blaženosti.
§ 2. Činy lidské.
Předmětem mravouky jsou činy lidské po mravní stránce své, čili činy lidské dle svého poměru k mravnímu řádu. Poměrem tím pak činy lidské jsou buď mravně dobré nebo mravně zlé nebo mravně nelišné. Činy mravně dobré jsou ony činy, které s mravním řádem souhlasí. Činy mravně zlé čili hříchy jsou ony činy, které mravnímu řádu se příčí. Činy mravně nelišné jsou činy, které spadají mimo mravní řád.
Dle podstaty své jsou činy lidské buď úkony nebo nekony. Úkonem čili činem kladným člověk úmyslně něco koná, moha také nekonati, na př. čte, píše, modlí se. Nekonem čili činem záporným člověk úmyslně něčeho nekoná, ač by konati mohl, na př. v neděli nepracuje. Mravní řád hledí nejen k úkonům, nýbrž i k nekonům.
Dle provedení svého jsou činy lidské buď vnitřní nebo vnější. Činy vnitřní jsou ony činy, jež pouhými duševními mohutnostmi úplně se provádějí, aniž by k tomu těla třeba bylo, například láska, nenávist. Činy vnější jsou ony činy, které nejen duševními mohutnostmi, nýbrž i tělem (ať celým či částí jeho) úplně se provádějí, na př. ústní modlitba, půst, krádež. Mají tedy i vnější činy svou vnitřní, duševní část, která jest jaksi jádrem celého činu; a právě proto vnitřní část již určuje poměr celého činu k mravnímu řádu. Tak například vražda jest činem vnějším. Mýlil by se však, kdo by myslil, že hříchu dopouští se vrah, až když oběť svou skutečně zahubí; není tomu tak, neboť vrah hřeší již vražedným svým úmyslem (tedy vnitřní částí činu), a hřích z vražedného úmyslu zůstává, i když potom pro nahodilé překážky konatel úmyslu svého provésti nemohl.
(pokračování příště)
Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (1)
§ 1. Pojem a rozdělení apologetiky.
Apologetika katolická jest nauka, která
obhajuje pravdy víry katolické a vyvrací námitky proti nim činěné.
Apologie (řec.) sluje obrana; apologeté slují
obránci..
Již v prvních dobách křesťanských bylo třeba
náboženství křesťanského hájiti a námitky nepřátel vyvraceti. Spisovatelé,
kteří to činili, slují apologety církevními.
Takovými byli: sv. Justin (+166), sv. Irenej
(+202), Tertulian (+240), Origenes (+254), sv Cyprian (+258) a jiní.
Nepřáteli byli tehdy hlavně filosofové
pohanští. V době přítomné třeba hájiti článků víry proti filosofům moderním.
Pravdy víry katolické, proti nimž nejvíce
útočeno jest, jsou zvláště: duchovost a nesmrtelnost duše lidské (materialisté
a monisté); jsoucnost Boha a osobnosti jeho (atheisté a pantheisté);
nadpřirozené zjevení Boží, na němž zakládá se náboženství křesťanské
(positivisté a rationalisté); poslání církve katolické (protestanté).
Jedná tedy apologetika katolická: 1. o
duchovosti a nesmrtelnosti duše lidské; 2. o jsoucnosti a osobnosti Boží; 3. o
nadpřirozeném zjevení Božím; 4. o náboženství křesťanském; 5. o církvi
katolické.
Prameny, odkud apologetika katolická čerpá
své důvody, jsou vedle Písma svatého a tradice, především rozum, zkušenost a
svědectví vědy a dějin.
I. O duši lidské
§ 2. Duše lidská jest duch
Duchem rozumíme bytost nehmotnou, obdařenou
rozumem a svobodnou vůlí. Duše lidská jest duch, neboť jest 1. nehmotná, 2.
jest obdařena rozumem, 3. jest obdařena svobodnou vůlí.
Hmotou rozumíme to, co se z částí fysických
(atomů, molekulů) skládá a v ně se také rozložiti může. Hmotným sluje vše, co
buď samo je hmotou, na př. kámen, rostlina, tělo zvířecí, tělo lidské; nebo co
jen ve spojení s hmotou může existovati, na př. duše zvířecí.
Nehmotnými pak slují bytosti, které hmotou
nejsou, jako Bůh, andělé; nebo jsou-li s hmotou spojeny, přece i bez hmoty
existovati mohou, jako duše lidské.
I. Duše lidská jest nehmotná, t. j. není
hmotou a může i bez těla existovati.
1. Svědectví Písma svatého. Písmo svaté staví
duši a tělo navzájem proti sobě jako dvě protivy. "Duch zajisté hotov
jest, ale tělo nemocno" (Mat. 26, 41.). "Nebojte se těch, kteříž
zabíjejí tělo, ale duše nemohou zabíti" (Mat. 10, 28.). - A stvrzuje
existenci duše i bez těla - po smrti:
"A navrátí se prach do země, odkud byl, a duch navrátí se k Bohu, kterýž
jej dal" (Kaz. 12, 7.). "Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého"
(Luk. 23, 46.).
2. Svědectví církve svaté. Církev vždycky
učila, že duše lidská jest nehmotná, a rozeznává v člověku ducha od hmoty. Na
sněmu 4. lateránském (1215) praví: "Bůh stvořil tvorstvo duchové i
tělesné" (Kap. 1). Na sněmu vatikánském (1869) praví církev o přirozenosti
lidské, že jest složena z ducha a hmoty (Sed. 3. o víře katol. k. 1).
Svědectví rozumu. Také rozum poznává
duchovnost duše lidské.
a) Na těle svém dobře rozeznáváme jednotlivé
části, ale své já, t. j. duši svou rozložiti nedovedeme, jest nerozložitelná -
jednoduchá. Tělo se dle vědy stále vyměňuje ve svých molekulech, není totožné v
každém období života; ale naše já zůstává týmž po celý život. - Mezi tělem a
duší bývá často spor, což by nemohlo býti, kdyby duše byla hmotou jako tělo;
např. odpírá-li si člověk hladovící pokrmu a. p.
b) Duše nepodléhá zákonům hmotné přírody, na
př. prostoru, času, tíže a p.
Tak duše lidská myšlenkami přenáší se bez
námahy od místa těla svého. Duše nestárne jako tělo. Duše neodpočívá, jest
činna i ve spánku (sny).
c) Činnost duše není omezena pouze na smysly,
nýbrž nezávisle na nich vztahuje se i na věci čistě nehmotné, jako jsou pravda,
dobro, krása; čas prostor, nekonečnost; Bůh, anděl a jiné. Žádá si věcí čistě
duchovních, jako jsou ctnost, nesmrtelnost, čest, sláva a podobné.
Zvíře jest odkázáno jen na vnímání smyslové,
které tedy týkati se může jen věcí hmotných; na př. příjemné vždy je láká,
nepříjemné vždy je odpuzuje. A zdá-li se někdy u zvířat jeviti jakási vyšší
snaha, nevyplývá z mravného uvědomění, nýbrž prostě z pudu (instinktu); na př.
láska k mladým. Nejlépe to viděti z toho, když mladí odrostou, láska a něžmá
starostlivost starých úplně mizí a mláď stává se zcela cizí rodičům.
II. Duše lidská obdařena jest rozumem. Rozum
jest mohutnost duše, kterou myslí, soudí, pojmy tvoří; jí rozeznává věci i po
stránce nehmotné, morální a esthetické.
1. Svědectví Písma Svatého. Všecka místa v
Písmě svatém, v nichž se vypravuje, že se Bůh zjevoval člověku a jej poučoval,
předpokládají u člověka rozum. Avšak Písmo svaté i zřejmě praví: "Mně pak
dal Bůh, bych mohl mluviti, jak smýšlím a prvé mysliti, jakž sluší o těch
věcech, které mi se dávají" (Moudr. 7, 15.). "Tomu, kterýž mi dává
moudrost, dám i slávu" (Sir. 51, 23.).
2. Svědectví církve svaté. Církev nazývá duši
lidskou "rozumnou duší", tedy rozumem obdařenou (Lateránský sněm 5.
sed. 8; 1512).
3. Svědectví vlastní zkušenosti. Zkušenost
nás poučuje o rozumu takto:
a) Člověk mluví, t. j. zvuky pojí v slabiky,
slabiky v slova, slova pak spojuje u věty. Jimi vyjadřuje pojmy a soudy; musí
míti tedy i mohutnost, která pojmy a soudy tvoří.
Zvíře sice vydává zvuky, ale nečlánkuje jich
v slabiky, slova, věty - nemluví. Nemá co by vyjadřovalo, nemá myšlenek, pojmů,
netvoří soudů. Má jen představy věcí okolních, které budí v něm buďto úžas
anebo strach, radost anebo bolest; a na vyjádření těch stačí mu pouhý zvuk
(citoslovce).
b) Člověk píše a čte, t. j. vymýšlí pro zvuky
znaménka a se znaménky spojuje myšlenky. Tak tvoří literaturu, kterou přenáší
myšlenky své na potomky a umožňuje pokrok kultury.
Vykopávky v Assyrii, Babylonii, v Egyptě a
jinde objevují nám celý myšlenkový svět těchto národův.
c) Člověk má vědu a umění. Vědu s jejími
úžasnými výzkumy a vždy novými vynálezy stvořil svým rozumem bádavým
(spekulativním), umění pak vždy víc a více se rozvíjející rozumem obrazotvorným
(fantasií).
III. Duše lidská obdařena jest svobodnou
vůlí. Svobodná vůle jest mohutnost duše, kterou člověk nenuceně volí sobě
jednu z různých věcí; rozhoduje se činit
to neb ono, dobré nebo zlé, anebo vůbec nejednati.
1. Svědectví Písma svatého. Všechna přikázání
v Písmě svatém jsou důkazem svobodné vůle lidské. Kdyby člověk neměl svobodné
vůle, bylo by nesmyslno jemu přikázání dávati. Ale Písmo svaté i zřejmě praví:
"Budeš-li chtíti přikázání (jeho) zachovávati, a (budeš-li chtíti) na věky
víru (jemu) libou činiti, zachovajíť tebe. Předložil tobě vodu i oheň: k čemu
chceš, vztáhni ruku svou. Před člověkem jest život i smrt, dobré i zlé, co se
mu bude líbiti, dáno bude jemu" (Sir. 15, 16 - 18.).
2. Svědectví církve svaté a tradice. Na sněmu
tridentském (1545 - 1563) zavrhla církev učení reformátorů 16. věku, kteří
popírali svobodné vůle člověka po pádu Adamově, a prohlásila, že svobodná vůle
člověka ani po hříchu Adamově ztracena nebo zhlazena nebyla (Sed. 6. k. 5.). -
Sv. Jeronym (+420) praví: "S vůlí svobodnou stvořil nás Bůh, nebýváme ani
ke ctnosti ani ke hříchu s nutností přitahováni."
3. Svědectví rozumu. Rozum dotvrzuje, že
člověk má svobodnou vůli, takto:
a) U člověka jako u zvířete každý dojem
smyslovými ústroji (čidly) přijatý přenáší se do mozku a vyvolává tu činnost
odvetnou (= reakci), která odpovídá podráždění nervovému. Ale jen člověk,
protože má svobodnou vůli, může tuto činnost zpětnou přerušiti nebo pozměniti.
Na př. k mozkovým záchvěvům, jež by přirozeně vedly ke vzbuzení bolesti nebo
hněvu, může odpověděti pohrdáním, lhostejností, radostí, úsměvem; jako
apoštolové, jsouce mrskáni, radovali se, že jest jim pro jméno Ježíš trpěti
(Sk. ap. 5, 41.).
Pod nožem pitevním (při vivisekci) zvíře
nemůže neprojeviti utrpení svého, ale člověk i divoch, když za živa jest od
nepřítele skalpován, může utajiti muka - ba, posmívati se i katanu zdánlivou
bezcitností.
b) Vnitřní zkušenost naše svědčí, že při svém
jednání nejsme nuceni, že jednáme svobodně a že bychom mohli jinak jednati, než
jednáme. Víme, že ani násilím, ani hmotnými a jinými ztrátami nemůžeme býti k
ničemu přinuceni, nechceme-li sami. (Stávky, vzpoury, revoluce.) Zásluha a
vina, odměna a trest, chvála a hana, soudy a žaláře mají smysl jen tehdy, je-li
člověku svobodná vůle. "Kde nutnost panuje, tam není ani trestu ani
odměny" (sv. Jeronym).
c) Rozdíl mezi dobrem a zlem jest možný jen
tehdy, je-li tu svobodná vůle. Kde panuje nutnost, tam mizíá všeliký rozdíl
mravní (jako u zvířat). "Přirozené není zlé."
Hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení
zákona Božího.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)