Svatý Antonín Veliký, poustevník, opat - 17. ledna (z knihy Naše světla)

Modli se a pracuj!

  Antonín Veliký narodil se r. 251 v Kómě v severním Egyptě. Pomáhal se svou sestrou rodičům v hospodářství. Rodiče brzy zemřeli a Antonín se musil starati o hospodářství a osiřelou sestru.
  Když bylo Antonínovi asi dvacet let, slyšel v neděli při bohoslužbách slova evangelia: "Chceš-li býti dokonalý, jdi, prodej co máš, a dej chudým, a budeš míti poklad v nebi; a pojď a následuj mne!" (Mat. 19, 21.) Doslova tak ihned učinil, jenom něco peněz si ještě podržel pro sebe a mladičkou sestru. Když však zase slyšel v evangeliu slova Páně: "Nepečujte úzkostlivě o zítřek" (Mat. 6, 34.), rozdal i zbytek svého majetku a začal o samotě vésti život přísného sebezáporu.
  Zbožný život není zbožná zahálka. Antonín byl pamětliv slov apoštolských: "nechce-li kdo pracovati, ať nejí." (2. Soluň. 3, 10.) Proto pletl rohožky. Část výdělku užil ke své výživě, zbytek rozdával hned chudým. přitom se neustále modlil podle slov evangelistových: "Třeba se vždycky modliti a neustávati." (Luk. 18, 1.)
  Zlý duch ho nejednou pln nenávisti prudce pokoušel, avšak Antonín porazil ďábla pokornou modlitbou, postem a myšlenkou na poslední věci.
  Pověst o jeho dokonalosti se šířila a přicházelo k němu nejen mnoho jinochů, aby se naučili životu zbožnému, ale též mnoho zvědavců, aby viděli slavného muže.
  Proto utekl Antonín hlouběji do pouště. Tři dni a tři noci putoval, až přišel k vysoké hoře. Na úpatí nalezl pramen dobré vody a vůkol rovinu, na níž bylo několik palem. Toto místo si vyvolil. Chléb mu přinášeli pastevci, kterým se líbila jeho přívětivá, radostná zbožnost. když se dověděli jeho učedníci, kde je, i oni přinášeli mu jako dítky svému otci potraviny. Antonína však mrzelo, že se pro něho tolik unavují, i prosil je, aby mu přinesli sekeru, rýč a trochu obilí. Vybral si kousek půdy, obdělal ji a zasel obilí, aby měl dosti chleba na výživu. Radoval se, že již nikomu nebude na obtíž. Když opět začali k němu přicházeti lidé, pěstoval ještě trochu zeleniny, aby mohl cestujícím podat občerstvení.
  Jeho žáci si zřídili blízko něho své chýšky. Tak vznikla první osada mnichů. Slula Fainum. Antonín vzdělával všecky v duchovním životě svým příkladem a slovem. Dal jim moudrá pravidla pro duchovní život. Zde některá z nich: Ctnost není tak těžká, jak se zdá. - Nejvíce prospívá křesťanu, když každodenně pomyslí: Dnes teprve začínám sloužiti Bohu svému, a ten den může také býti poslední mého života. - Proti vlažnosti je nejprospěšnějším prostředkem myšlenka, že život člověka je krátký a nejistý jeho konec.
  jednou přišli k němu dva pohanští mudrci. Řekl jim: "Proč jste konali tak dalekou cestu, abyste viděli prostičkého člověka?" Když mu odpověděli lichotivě, že je člověkem velice rozumným, pravil k nim: "Máte-li mne za rozumného muže, buďte takoví jako já."
  Císařové Konstancius a Konstans poslali Antonínovi listy, doporoučeli se do jeho modliteb a prosili, aby je dopisem potěšil. Mniši se podivovali tomu, že císař píše Antonínovi. On však odpověděl: "Nedivte se, že císař mne píše, vždyť je pouhý člověk; divte se spíše tomu, že Bůh sám napsal lidem zákon a že Syn Boží mezi lidmi přebýval." A pak dal napsati císaři, aby vládl spravedlivě, aby byl laskavý k chudým, aby se nevynášel nad ostatní lidi, protože také on bude jednou souzen Bohem.
  Za pronásledování r. 311 vydal se do Alexandrie, aby hájil svého žáka Athanasia proti pomluvám, že je bludařem.
  Ve městě se mu nelíbilo. Vrátil se na poušť. Když cítil, že zemře, řekl svým žákům: "Následujte Krista! Vystříhejte se odpadlíků a bludařů!"
  Zemřel maje let života svého 105, z nichž skoro 90 prožil na poušti.

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (22)

§ 8. Ctnost.

  Ctnost jest trvalá náklonnost ke konání dobrých skutků. Poněvadž pak dobré skutky jsou rozmanity, jsou také ctnosti různé. Lišíme ctnosti božské a ctnosti mravní. Ctnosti božské jsou: víra, naděje, láska; všechny ostatní ctnosti jsou ctnosti mravní.
  I. Ctnosti božské, nadpřirozené, vlité. Jsou ctnosti božské, poněvadž předmětem a pohnutkou jejich jest Bůh (což podrobněji vysvětlíme ve výkladu jejich při prvním Božím přikázání). Jsou ctnosti vlité, poněvadž se nám při ospravedlnění našem zároveň s milostí posvěcující vlévají. Jsou ctnosti nadpřirozené, poněvadž zakládají se na řádu nadpřirozeném a nám jen ze zjevení známy jsou. Jsou tři božské ctnosti, víra, naděje, láska; tří jest třeba, a tří stačí, abychom v nadpřirozeném řádu k Bohu, cíli svému správně vedeni byli. Základem života nadpřirozeného jest víra, která rozum náš osvěcuje, abychom Boha nadpřirozeně poznávali. Na víře vybudována jest naděje, kterou k Bohu jakožto dobru svému spějeme. na víře a naději pak zbudována jest láska, kterou s Bohem úzce spojeni jsme. Víra a naděje trvají jen na této zemi; neboť dojdeme-li cíle svého v nebesích, víra promění se ve vidění a naděje v blaženost. Láska však zůstane, neboť ta láska, kterou Boha milujeme na zemi, jest téhož druhu, jako láska, kterou budeme Boha milovati na nebesích, jen že láska v nebesích bude dokonalejší, a nepominutelná. Víra a naděje jsou přípravou k blaženosti, láska však jest již blaženost sama, alespoň částečná.
  II. Ctnosti mravní hledí k předmětům stvořeným; pohnutkou jejich jest počestnost a účelnost toho kterého dobrého skutku. Nabýváme jich častým konáním těchže nebo podobných skutků dobrých; proto jsou i v řádu přirozeném možny. Zdravá filosofická ethika jich žádá, i starým pohanům byly známy; úplně a dokonale je ovšem poznáváme ze zjevení. Mezi mravními ctnostmi vynikají čtyři, jež nazýváme ctnostmi hlavními čili stěžejními: opatrnost, spravedlnost, mírnost, statečnost; k nim pak druží se ctnosti ostatní, hledící k předmětům spřízněným nebo podobným.
  1. Opatrnost učí nás správně říditi činy své, dle pravidla mravů; po případě pečovati o tělesné a duševní blaho těch, kdož péči naší svěřeni jsou.
  2. Spravedlnost učí nás každému dávati a ponechávati co mu po právu náleží. K ní druží se řada ctností podobných, z nichž zde jmenujeme: nábožnost, která Boha přiměřeným  způsobem ctí; uctivost a poslušnost oproti rodičům a představeným; kajícnost na usmíření spáchaných hříchů; pravdomluvnost a věrnost v pospolitém obcování; vděčnost za prokázaná dobrodiní; milosrdenství k chudým a nuzným; přívětivost a zdvořilost k bližnímu.
  3. Mírnost učí nás v požitcích zachovávati povinnou míru (odtud její jméno); dělí se ve dvě: střídmost učí nás zachovávati náležitou míru v požívání pokrmů a nápojů; čistota a cudnost učí nás pohlavní pud držeti na uzdě a neukájeti jinak než jen v právoplatném manželství. K mírnosti druží se pokora čili skromné posuzování sebe sama, tichost čili náležité opanování hněvu a zlosti, laskavost, jež zvláště křesťana krásně zdobí, slušnost v oděvu a vnějším chování.
  4. Statečnost učí nás čeliti obtížím tohoto života a přemáhati je, a nedbati překážek, jež nás od plnění povinností odvrátiti by mohly. Nejvznešenějším úkonem statečnosti jest mučednictví čili obětování života neb zdraví u vyznání víry neb konání povinností. K statečnosti druží se trpělivost, která nás ve snášení vezdejších protivenství sílí, a setrvalost v dobru do konce života.
  O jednotlivých mravních ctnostech promluvíme (pokud toho bude třeba) na příslušných místech v podrobném výkladu jednotlivých přikázání.

Svatý Marcel, papež, mučedník - 16. ledna (životopis z knihy Naše světla)

  Marcel I. byl papežem r. 308 - 310. Tehdy vládl v Římě vetřelec Maxencius. Papež měl řešiti palčivou otázku, co s křesťany, kteří za pronásledování odpadli. Někteří pokorně prosili o přijetí do církve. Jiní si chtěli toto přijetí vynutiti násilím. Papež byl ochoten přijmouti odpadlíky, vykonají-li předepsané pokání. Mnozí však nechtěli pokání činiti. Byly z toho i nepokoje na ulicích římských. Kdosi svalil odpovědnost za tyto nepokoje na papeže. Císař ho dal zatknout a poslal ho do vyhnanství. - Marcel rozdělil město Řím na 22 okresů, aby se věřící snadněji mohli účastniti kázání a bohoslužeb.
  Kronika papežská "Liber pontificalis" vypravuje: Jistá paní jménem Lucina, odkázala celé své jmění Církvi. Uslyšev to císař Maxencius, chtěl se zmocnit toho majetku, proto pohrozil papeži smrtí, nebude-li obětovati modlám. Marcel zůstal pevný a proto byl odsouzen, aby ve zvěřinci poklízel dravá zvířata. Ale i při této potupné práci zastával svůj úřad papežský. Poslal list do Antiochie, v němž dovozoval, že církev římská je hlavou celé Církve a že se bez svolení papeže žádný sněm nemá konati. Byl ztlučen kyjem a vyhnán z města. Zemřel r. 309.

Svatý Pavel Poustevník - 15. ledna (životopis z knihy Naše světla)

  Pavel Thebský narodil se asi r. 230 v Thébách v Horním Egyptě. Rodiče mu brzy zemřeli. Jeho svat se chtěl zmocnit jeho jmění a udal ho jako křesťana. Pavel utekl na poušť. Tam po dlouhém bloudění našel místo skalními stěnami obehnané, kde rostla obrovská palma a blízko níž byl pramen čerstvé vody. Místo to se mu zalíbilo a zůstal tam, aby o samotě Bohu sloužil. Žil tam v přísném odříkání mnoho let, a celou tu dobu nikoho neviděl a neslyšel.
  Jednou viděl, že se do jeho samoty dobývá cizinec. Napřed ho nechtěl pustit dovnitř. Když se však dověděl, že devadesátiletý host je poustevník Antonín, otevřel mu, posadili se oba a rozmlouvali. Pavel se vyptával, co se všecko ve světě událo od doby, kdy opustil svět, zdali ještě zuří pronásledování křesťanů, jak se jmenuje nynější císař. Když se loučili, řekl Pavel: "Bůh poslal mi tebe, bratře, abys mé tělo pochoval, neboť hodina smrti mé se blíží. Jdi tedy domů a přines plášť, který ti daroval Athanáš; do něho zabal mé mrtvé tělo!"
  Když se Antonín vrátil ke svým bratřím, zvolal: "Nejsem nic. Nejsem hoden slouti mnichem neb služebníkem Božím. Neboť viděl jsem Eliáše. Viděl jsem Jana na poušti."
  Pak vzal plášť a vrátil se k jeskyni Pavlově. Ale už ho nezastihl na živu. S pláčem zvolal: "Proto jsem tě poznal tak pozdě, abych tě tak brzy ztratil?" Pochoval tělo Pavlovo a na památku si vzal poustevnické roucho jeho, vyrobené z palmového listí, jež pak nosíval dvakrát do roka o největších svátcích.
  Sv. Pavel zemřel kolem r. 342, stár jsa asi 112 let. Život jeho napsal sv. jeronym r 376 a sv. Athanáš.

Svatý Hilarius, biskup, vyznavač, učitel církve - 14. ledna (Životopis z knihy Naše světla)

  Hilarius se narodil v Piktavii, t. j. v Piotiers ve Francii počátkem čtvrtého století. Jako syn vznešené pohanské rodiny studoval na školách v Řecku a v Římě, stal se řečníkem a spisovatelem, oženil se a spokojeně žil své rodině a studiu. To ho odvádělo víc a více od římského pohanství a přibližovalo k víře v jednoho Boha. Tak připraven studoval knihy Starého Zákona, které mu otevřely nový svět, jehož splnění poznal v Novém Zákoně. Neodolal milosti a stal se křesťanem.
  Jaké úcty požíval u svých krajanů, lze poznati z toho, že r. 350 byl jednomyslně zvolen biskupem.
  Dějinného významu nabyl Hliarius když bouře arianismu šla Evropou a způsobila náboženské a politické zmatky. Hilarius chtěl být dobrým pastýřemduší a nemíchal se do věcí státních, nemohl však mlčeti, když se stát míchal do věcí náboženských. To se stalo na milánském sněmu, kdy císař Konstancius nutil biskupy, aby hlasovali pro blud ariánský.
  Hilarius veřejně hájil katolickou víru. Když mu radili k opatrnosti, odpověděl: "Nepřijali jsme ducha bázně!" Nedopřál si pokoje, až katoličtí biskupové Francie vyloučili ariánského biskupa Saturnina z Církve. Saturnin se pomstil, udal Hilaria u císaře a dosáhl, že byl ze země vypověděn. Musil do Malé Asie, kde bylo hlavní sídlo arianismu. Tam se oddal studiu a napsal dvanáct knih: "O víře" a "O nejsv. Trojici".
  Žádal u císaře slyšení, aby mu vysvětlil své katolické stanovisko, byl však odmítnut. Dosud věřil v dobrou vůli císařovu, ale po tomto odmítnutí poznal jeho pravé smýšlení a napsal plamenný protest proti znásilňování Církve, z něhož vybíráme několik vět: "Je čas, abych mluvil, neboť mlčení by nebylo znamením mírnosti, nýbrž slabosti... Kdo má vyřknouti pravdu, ne-li služebník pravdy?... Chci tobě, ó císaři Konstanci, mluviti, jako bych mluvil k Neronovi: Ty vedeš boj s Bohem a s jeho služebníky a přetvařuješ se , jako bys byl křesťanem." Císař, aby se nepříjemného mravokárce zbavil, poslal ho zpět do Gallie, kde ho věřící s velikou radostí přivítali.
  Večer svého života strávil v klidu a toho klidu použil, aby vytvořil duchovní písně ba hymny. Zemřel 13. ledna 368.

Svátek Svaté Rodiny (Dr. Josef Miklík C.Ss.R.)

ZASVĚCENÍ RODIN SRDCI PÁNĚ

Slavnost sv. Rodiny

Čtení z listu svatého Pavla apoštola ke Kolossenským (3, 12 - 17.)
  Bratři! Oblecte se jako vyvolenci Boží, svatí a milí, v srdečnou milosrdnost, dobrotu, pokoru, mírnost, shovívavost, snášejíce jeden druhého a odpouštějíce si ve spolek, má-li kdo žalobu proti jinému; jako i Pán odpustil vám, tak i vy; ke všemu tomu však mějte lásku, která je svazem dokonalosti. A pokoj Kristův, ke kterému také jste povoláni, abyste byli v jednom těle, vládni v srdcích vašich, a buďte vděčni. Slovo Kristovo přebývej ve vás hojně, tak abyste se ve vší moudrosti poučovali a napomínali vespolek žalmy, chvalozpěvy a písněmi duchovními, v milosti je zpívajíce ve svých srdcích Bohu. A cokoli činíte slovem neb skutkem, všechno čiňte ve jménu Pána Ježíše Krista, děkujíce Bohu Otci skrze něho.

Pokračování svatého Evangelia podle Lukáše (2, 45 - 52.)
  Když byl Ježíš ve dvanácti letech a oni podle obyčeje svátkového šli do Jerusalema a dokonavše dny sváteční se vraceli, pacholík Ježíš zůstal v Jerusalemě, aniž to zpozorovali rodiče jeho. Domnívajíce se pak, že jest v družině, ušli den cesty a hledali ho mezi příbuznými a známými, a nenalezše, navrátili se do Jerusalema, hledajíce ho. I stalo se, po třech dnech nalezli ho v chrámě, an sedí mezi učiteli, poslouchaje a otazuje se jich. Žasli pak všichni, kteří ho slyšeli, nad rozumností a odpověďmi jeho. A uzřevše jej rodiče jeho, podivili se. I řekla jemu Matka jeho: Synu, proč jsi nám tak učinil? Hle, otec tvůj a já s bolestí hledali jsme tebe. I řekl k nim: Co jest, že jste mne hledali? Zdali jste nevěděli, že já musím býti v tom, co jest Otce mého? Ale oni neporozuměli slovu, které k nim mluvil. I odebral se s nimi a přišel do Nazareta a byl jim poddán. A Matka jeho uchovávala všecka slova ta v srdci svém. A Ježíš prospíval moudrostí a věkem a milostí u Boha i u lidí.

Kázání
  Všude slyšíme nářek, že naše rodiny smrtelně stůňou. Snad ještě nikde nesplnila se tak bolestně slova proroka Jeremiáše (Jer. 2, 19.): "Zvíš a zakusíš, jak zlá a hořká věc to jest, opustiti Hospodina, Boha svého", snad nikde se nesplnila tak strašně jako v rodině. Ročně uhasíná jen v našich vlastech na 9000 krbů, ale tím není ještě pověděno všecko. Kdo by se osmělil sečísti statisíce rodin, které se dosud nerozešly, ale kde již dávno pohasla láska? Nejvíce při tom vytrpí nevinné děti, protože pykají za hříchy rodičů. Poslyšte jak jedno z nich popisovalo ve školní úloze prostředí, v jakém vyrůstá: "Když maminka jde večer do kina nebo do divadla, ráno zaspí. Potom je u nás veliký rámus. Tatínek nadává a jde do práce." Jiná žákyně, z měšťanské školy líčila družkám takto svoji matku: "Vy nemáte potuchy, jak to u nás chodívá - nepořádek a jen nepořádek. Ráno se mamince nechce z peřin, to čte romány, v poledne nebývá uvařeno, dnes zrovna také ne, tak tatínek, když přišel z úřadu, udělal "bengál" a šel potom do hospody na oběd, poněvadž doma by se ho byl nedočkal. maminka - ta je samý román a samé kino a samý klep."
  V této smutné době staví nám církev před oči zářný příklad sv. Rodiny v Nazaretě a myslím, že mnohý z vás si v duchu posteskl: "Kéž by tak bylo i u nás!" Moji drazí, je to možné! Jenom nesmíme zapomenouti na nutný předpoklad: na život podle náboženství. Bez Boha se nápravy nedočkáme nikdy. Pravdivá slova napsal žalmista Páně (Ž. 126, 1.): "Nestaví-li Hospodin domu, marně se lopotí, kteří jej stavějí!" Povím vám proto o jednom prostředku, který se již v tolika případech osvědčil; je jím zasvěcení rodiny božskému Srdci Páně. Abyste mi dobře porozuměli, rozvrhneme si látku na dvě části: 1. Co znamená zasvěcení rodiny božskému Srdci Páně? a 2. Jak je nejlépe vykonati.
  1. Co znamená zasvěcení rodiny božskému Srdci? Pán Ježíš slíbil sv. Markétě Alacoque: "Požehnám rodiny, kde jest vystaven a uctíván obraz mého Srdce. Dám oněm rodinám mír a budu je těšiti ve všech jejich utrpeních." Poprvé byla vykonána tato dojemná slavnost 20. července 1685 v klášterní kapličce v Paray-le-Monial ve Francii. Již tehdy se projevily blahodárné účinky tohoto slibu - ale časem upadl v zapomenutí. teprve moderní rozvrat rodin donutil lidstvo, že sáhlo znova po tomto vzácném léku.
  Apoštolem a šiřitelem pobožnosti stal se P. Mateo Crawley. Pocházel z jihoamerické republiky Peru. Vstoupil do kongregace Nesv. Srdcí Ježíše a Marie. Roku 1905 onemocněl tak těžce, že lékaři se vzdali veškeré naděje na uzdravení. přestože byl horlivým ctitelem božského Srdce Páně, prosil P. Mateo své řeholní představené o dovolení, aby směl navštíviti francouzské město Paray-le-Monial, kde se poprvé zjevilo svaté Srdce Ježíšovo. Bylo mu to dovoleno. Sotva vstoupil na posvátné místo a chvíli se modlil, pocítil v údech jakousi ránu a jeho duši naplnila nebeská radost. povstal ze země - byl zcela uzdraven. Hluboce dojat poklekl ještě jednou a prosil božské Srdce, aby mu zjevilo, co žádá za takovou milost. V tu chvíli slyšel v duchu jasnou odpověď - aby mu zasvěcoval křesťanské rodiny.
  Proto odjel P. Mateo do Říma a prosil papeže Pia x. o požehnání k velikému dílu. Svatý Otec  ho objal a pravil mu: "Projděte celý svět! Kažte a šiřte evangelium a každou rodinu získejte úctě božského Srdce. V každé rodině mu postavte trůn a zasvěťte ji božskému Srdci Páně!"
  Pln radosti ujal se mladý apoštol svého díla a Bůh mu žehnal. Do roku 1917 zasvětilo se božskému Srdci již přes 5.000.000 rodin. Dnes není národa, kde by nebylo rozšířeno. proniklo i do naší vlastio a v Praze povstala česká odbočka; škoda jen, že je dosud tak málo českých rodin, které pochopily přání Spasitelovo.
  Zasvěcení rodiny neukládá žádné nové povinnosti; je to v podstatě jen slavnostní obnovení křestního slibu. Zasvěcená rodina prohlašuje, že všichni její členové chtějí svědomitě plniti svoje stavovské povinnosti. Aby dokázala lásku Srdci Ježíšovu a vyprosila si jeho požehnání, slibuje, že bude za všech sil zachovávati Desatero, milovati upřímně božské Srdce Páně a zbožně přijímati Spasitele ve Vel. Svátosti. Ježíš stává se opravdu jejich Pánem a Králem, proto zavěšují jeho posvěcený obraz na nejčestnějším místě v domě.
  Život v rodině ukládá někdy veliké oběti. Odkud načerpati dostatek síly, abychom je unesli? U Pána Ježíše, který volal: "Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím." (Mat. 11, 28.) Zadívá-li se zasvěcená rodina na svůj obraz, jak dojemně k ní mluví probodené Srdce Ježíšovo! Rodičům připomíná jejich vážné povinnosti, dítkám hlásá úctu a lásku. Je skoro nemožno dopustiti se hříchu takové duši, která si zamilovala Srdce Ježíšovo. A kdyby přece klesla, volá jí Pán Ježíš k sobě, hledá ji jako dobrý pastýř ztracenou ovečku a nabízí opět odpuštění.
  Účinky tohoto zasvěcení jsou zrovna zázračné. nemohu vám vypravovati mnoho událostí, aspoň o dvou se zmíním přece: jedna mluví o bídě duchovní, druhá o bídě hmotné.
  Kdysi kázal P. Mateo o milosrdném Srdci Ježíšově. Po kázání zastavila ho neznámá bohatá dáma a tázala se: "Důstojný pane! Slíbil jste z kazatelny, že zasvěcením rodiny možno obrátiti každého jejího člena. Můj manžel nebyl ještě nikdy u sv. zpovědi a strašně se rouhá. Mohu doufati opravdu v jeho obrácení?"
  "Zcela jistě. Zasvěťte jen svou rodinu božskému Srdci Páně a přistupujte ráda k sv. přijímání!" Po dvou letech přišla žena opět k P. Mateovi a zdrceně volala: "Můj muž se dosud neobrátil a je v nebezpečí smrti."
  "Splnila jste uložené podmínky?"
  "Co bylo v mých silách, jsem udělala."
  "Nebojte se tedy, váš manžel se jistě obrátí. Zítra ho navštívím."
  "Velebný pane, to je nemožné. Čtyři kněze již vyhnal, nyní má u sebe revolver. Přijde-li prý ještě jeden, že ho okamžitě zastřelí."
  "Jen důvěřujte! Zítra k němu přijdu."
  Druhého dne hleděla mne dáma téměř násilím zdržeti, abych k nemocnému nechodil. Vkročil jsem přece dovnitř. Nemocný ležel na lůžku, smrtelně vysílen. Řekl jsem mu bez obalu: "Pane, jsem kněz a chci vás zachrániti z lásky k božskému Srdci.."
  Nemocný chopil se revolveru a tázal se: "Vaše jméno?"
  "Na jméně nezáleží."
  "Vaše jméno? Slíbil jsem, že vás zastřelím a to také udělám."
  "Mé jméno je napsáno na tomto obrázku u nohou toho, který mne k vám posílá" a podal jsem nemocnému obrázek Srdce Spasitelova. Zadíval se na obraz, pod kterým bylo napsáno: "Pro svoje veliké milosrdenství zachraň, Ježíši, tuto duši!" Najednou odložil revolver, dal se do pláče a zvolal: "Důstojný pane, prosím vás, pomozte mi, abych se vyzpovídal. Nebyl jsem ještě nikdy u zpovědi."
  To jest jeden z četných obrázků, které bych vám mohl ukázati. Srdce Páně vrací rodinám pokoj, kde ho nebylo, posílá chleba, kde ho neměli, ale i dává dítky tam, kde dosud po nich marně toužili. Aspoň jeden doklad.
  Znal jsem rodinu, kde by tak rádi měli chlapečka - všecko se zdálo marné. Potrat následoval za potratem a přivolaný lékař řekl matce do očí, že již žádné dítě nedonosí. poradil jsem jim, aby se zasvětili božskému Srdci Páně; uposlechli a do roka rozléhal se v jejich světničce radostný křik zdravého hošíka. od té chvíle již vyrostl, ale dosud klekává před obrazem Srdce Ježíšova a tam koná své denní modlitby.
  2. Až dosud jsem vám pověděl, co znamená zasvětiti rodinu Srdci Pána Ježíše. Mnohem důležitější je druhá otázka: Jak vykonati zasvěcení, aby neslo slíbené ovoce.
  Zasvěcení se může vykonati v kterýkoliv den; nejlépe zvoliti jej tak, aby všichni členové mohli býti přítomni. Nemá-li rodina dosud obraz božského Srdce, hledí si nějaký opatřiti. Devět dní před zvoleným dnem postaví tento obraz na stůl a konají přípravnou pobožnost. V ustanovený čas jdou - pokud možno - všichni ke svaté zpovědi a ke sv. přijímání.
  Zasvěcení samo vykoná nejlépe kněz. Aby dojem byl hlubší, ozdobí rodina obraz Spasitelův květinami, kolem dokola rozsvítí několik svíček. Je dobré, pozve-li také ostatní příbuzné; již často se stalo, že Bůh se dotkl i jejich srdce.
  V ustanovenou hodinu vejde do domu kněz, obleče rochetu a bílou štolu, načež posvětí obraz. Pokropí jej svěcenou vodou a pomodlí se s celou rodinou hlasitě vyznání víry.
  V krátkém proslovu vyloží účel zasvěcení, znova jim připomene sliby, které učinil Pán Ježíš takovým rodinám. Na to přečte otec nebo matka zásvětnou modlitbu. Poslyšte z ní aspoň několik myšlenek: "Nejsvětější Srdce Ježíšovo! Tys projevilo svaté Markétě přání vládnouti nad křesťanskými rodinami. proto dnes přicházíme, abychom prohlásili tvou neobmezenou vládu nad naší rodinou." Načež pokračuje: "Vládni tedy nad naší myslí prostotou víry, vládni nad naším srdcem svou láskou! O božské Srdce, předsedej milostivě našim schůzím, žehnej našim duchovním i světským podnikům, rozptyluj naše starosti a mírni naše útrapy!" A něžně dodává: "A jestli někdo z nás přece klesne a tebe zarmoutí, upamatuj ho, ó Srdce Ježíšovo, že´s dobrotivé a milosrdné ke kajícímu hříšníkovi. Když pak nadejde hodina loučení, přikvapí smrt a rozestře nad námi svůj smutek, ochotně se všichni, jak umírající, tak pozůstalí podrobíme tvým věčným úradkům. Tehdy se potěšíme vzájemně myšlenkou, že přijde den, kdy celá naše rodina, jsouc v nebi opět spojena, na věky bude chváliti tvou slávu i tvá dobrodiní."
  Po této dojemné modlitbě pomodlí se všichni Otčenáš a Zdrávas za zemřelé nebo nepřítomné členy rodiny a otec nebo matka zavěsí obraz na nejčestnějším místě ve světnici, nejlépe nad stolem. Jsou-li v rodině malé děti, mohou si potom vykonati své zvláštní zasvěcení. nakonec zazpívají všichni nějakou píseň k Srdci Pána Ježíše, pomodlí se děkovnou modlitbu a dostanou od kněze požehnání. Nemůže-li vykonati zasvěcení kněz - na př. manžel je nechce dovoliti - vykoná je sama matka; jenom obraz si dá posvětiti v kostele. Jména všech členů zasvěcené rodiny pošle kněz národnímu sekretariátu v Praze, kde budou zapsána do zlaté knihy.
  Církev odměňuje tento posvátný obřad bohatými odpustky. Všichni kdo přijali v den zasvěcení sv. svátosti a pomodlili se na úmysl Svatého Otce, mohou získati odpustky plnomocné. Kdokoliv byl při slavnosti, získává odpustky sedm roků, lituje-li kajícně svých hříchů. Obnoví-li rodina své zasvěcení v jeho výroční den, získává 300 dní odpustků.
  Zasvěcení není ještě všecko; je to počátek nového života, který se má v rodině rozprouditi. Od té doby má býti obraz Srdce Ježíšova takřka středem celé rodiny. Před ním konají své ranní a večerní modlitby, k němu se utíkají ve svých starostech a potřebách. nejdůležitější je však duchovní obnova celé domácnosti, na té záleží Pánu Ježíši nejvíce. Rodiče se snaží, aby zachovávali svědomitě Boží a církevní přikázání a chránili posvátnost manželství. proto přistupují rádi ke stolu Páně a zvláště první pátek v měsíci těší se jejich lásce. Největší péči věnují výchově dítek a hledí je naplniti úctou a láskou k božskému Srdci.
  Ukázal jsem vám, co znamená zasvěcení rodiny Srdci Ježíšovu a jak je možno s prospěchem vykonati. Použijte tohoto nebeského daru a zajistěte si blaho a klid. Nejvíce získáte touto pobožností vy sami. Vychováte-li své děti v horlivé ctitele božského Srdce, nebudete se báti svého stáří. Neublíží vám dítě, které se zcela proniklo duchem Ježíšovým. A když se přiblíží vaše poslední hodinka, budete odcházeti s blahou nadějí. jak vy jste otevřeli dveře své rodiny Srdci Ježíšovu, otevře vám Spasitel bránu nebeskou. Amen.

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (21)

§ 7. Skutky záslužné.

  V předešlých úvahách bylo vyloženo, čeho zapotřebí jest, aby nějaký lidský čin byl skutkem mravně dobrým, čili prostě jen skutkem dobrým. Jest k tomu třeba:
  1. aby sám čin, okolnostmi oděn, byl mravně dobrý nebo alespoň mravně nelišný, tedy vůbec mravně nezávadný, a
  2. aby účel činu byl mravně dobrým čili aby čin vyplýval z pohnutky mravně dobré.
  Má-li však skutek dobrý býti spolu skutkem záslužným pro život věčný, t. j. skutkem, kterým nároku na věčnou blaženost nabýváme a věčnou blaženost si rozmnožujeme, tu třeba jest těchto tří podmínek: skutek budiž
  1. mravně nezávadný,
  2. vykonán z pohnutky nadpřirozeně dobré,
  3. vykonán v stavu posvěcující milosti.
  Jednotlivé podmínky vykládáme podrobněji.
  1. Čin sám buď dle podstaty své a dle okolností mravně nezávadný, tedy buď mravně dobrý nebo alespoň mravně nelišný; sic jinak by nebyl ani skutkem dobrým, a tím méně záslužným. Čin mravně nelišný stačí, jen když druhým dvěma podmínkám se vyhovuje. Hřích však, a třeba jen lehký, ba mezi lehkými i nejmenší, nikdy nemůže býti skutkem záslužným.
  2. Pohnutka, z níž čin vyplývá, budiž nadpřirozeně dobrou. Tou totiž stává se čin skutkem nadpřirozeně dobrým, a jen takovým lze nadpřirozené blaženosti získati. Nadpřirozenými pohnutkami jsou ony, které zjevení a víra nám skýtá. Nejvznešenější a nejšlechetnější mezi nimi jest láska k Bohu a horlivost pro čest a slávu Boží; k ní druží se láska k Rodičce Boží, k nebešťanům, k duším v očistci, křesťanská láska k bližnímu, poslušnost zákonů Božích a církevních, ošklivost hříchu, touha po odměně v nebesích, spasitelná bázeň před peklem, a vůbec každá ze zjevení a víry poznaná pohnutka.
  Pohnutkami pouze přirozenými jsou ony, které hledí k životu vezdejšímu po přirozené stránce jeho. Některé jsou mravně nezávadny, jiné však hříšny. Přirozené, mravně nezávadné pohnutky jsou: péče o život, zdraví, čest, jmění, blahobyt, pohodlí atd.; snaha vyhnouti se vezdejším nebezpečím, škodám, protivenstvím a pod.; přirozená láska rodinná a přátelská; láska k vlasti; poslušnost zákona atd. Přirozené pohnutky, byť i mravně nezávadny, nestačí k získání nadpřirozených zásluh; dají se však k nadpřirozeným vydatně připojiti. A jsou-li mravně nezávadny, mohou "dobrým úmyslem" nabýti rázu pohnutek nadpřirozených.
  Dobrý úmysl vzbuzujeme, když sebe a veškeré své konání k Bohu řídíme a jemu obětujeme, chtíce, aby vše, co počínáme, bylo ku cti a slávě Boží a k našemu spasení. K tomu není třeba dlouhých slov (katechismy a modlitební knihy mají takovéto kratinké modlitbičky pro vzbuzování dobrého úmyslu), stačí upřímná, k Bohu směřující myšlenka. Dobrým úmyslem nabývá i nejmenší a nejnepatrnější skutek náš (ovšem jen mravně nezávadný) velké ceny před Bohem a získává zásluh pro život věčný, i když vykonán byl z pohnutky jen přirozené, ale mravně nezávadné. Arciť mluvíme jen o skutcích mravně nezávadných; neboť lehký hřích, a byť by byl z lehkých nejmenším, nelze Bohu obětovati.
  Jest záhodno, abychom dobrý úmysl častěji vzbuzovali; nejlépe děje se tak na počátku dne, při ranní modlitbě, třeba v Otčenáši při slovech: "Posvěť se jméno tvé", nebo "Buď vůle tvá", nebo při jiné vhodné příležitosti.
  3. Skutek mravně dobrý budiž vykonán ve stavu milosti posvěcující; neboť jen takovým skutkům zaslíbil Bůh věčnou odměnu na nebesích. Každým takovýmto záslužným skutkem rozmnožujeme v sobě milost posvěcující a získáváme spolu nárok na vyšší stupeň blaženosti věčné. Čím větší jsou zásluhy a čím více jich, tím větší jest naše věčná blaženost na nebesích. Poněvadž pak takovéto skutky nás vedou k životu věčnému, nazýváme je "skutky živými".
  Těžkým hříchem pozbýváme naráz nejen milosti posvěcující, nýbrž i všech dosud získaných zásluh: neboť Bůh slíbil život věčný jenom těm, kdo ho milují, nikoliv však těm, kdož od něho těžkým hříchem dobrovolně se oddělili a nepřáteli jeho se stali. Těžkým hříchem pozbýváme dále i schopnosti nabýt zásluh. Dobré skutky vykonané v stavu nemilosti čili v stavu těžkého hříchu nejsou skutky záslužnými, jelikož jimi blaženosti věčné ani nenabýváme ani nerozmnožujeme; jsou "skutky mrtvými". Ač však Bůh jim nezaslíbil odměny věčné, přece nemůže je nechati vůbec bez odměny; Bůh jest spravedlivý, tresce zlo, ale odměňuje dobro. Odměnu za takovéto mrtvé dobré skutky uděluje Bůh hříšníku milost napomáhající, ku pokání potřebnou; po případě odměňuje jej blahem vezdejším na tomto světě.
  Když pak hříšník pokáním (dobrou svatou zpovědí nebo dokonalou lítostí) opět milosti posvěcující nabyl, oživnou spolu všechny zásluhy před hříchem získané a hříchem umrtvené. Kajícník poznovu nabývá možnosti, získati si zásluh; a může pokračovati tam, kde před hříchem přestal. Ale dobré skutky v stavu nemilosti vykonané pokáním neoživnou, ty jsou pro život věčný ztraceny.

P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (23)

XXIII. Utrpení Páně.

  Je jisto, že by byl vtělený Bůh, Ježíš Kristus, jedinou krůpějí krve, jediným slovem, ba jediným povzdechem svým mohl vykoupiti ne pouze nás, ale světy tisíceré. Než on ve své dobrotivosti chtěl za nás učiniti nejenom zadost spravedlnosti božské, ale zároveň i projeviti svoji nezměrnou lásku k nám. Poněvadž pak se láska nejlépe jeví v utrpení, neměl dosti na tom, že pro nás krásné nebe opustil, člověkem se stal, všechny trampoty pozemského života snášel, ale chtěl pro nás docela i trpěti, umříti: - Trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován, umřel i pohřben jest. A právě tuto převelikou lásku jeho, kterou nám svým utrpením projevil, si dnes poněkud připamatujme. Řekl jsem "poněkud", neb vypověděti ji cele nedovede žádný jazyk lidský ani andělský. Trpělť on nevýslovně bolestí na duši i na těle.
  1. Trpěl na duši - a to po celý život svůj. Jisto je, že Ježíš Kristus jako vševědoucí Bůh již od nejútlejšího mládí předem viděl, jak veliké utrpení a jak strašlivá smrt ho očekávají. Tento hrůzný obraz tkvěl mu stále před očima, rostl s ním od nejútlejšího mládí, mohutněl do rozměrů obrovských, čím více se blížil onen hrůzný den, jím předvídaný a očekávaný. Není divu, když v evangeliu nikdy nečteme, že by se byl Pán Ježíš někdy smál... Onen děsný obraz mu tanul stále na mysli. Když mluvíval se svými apoštoly, nejednou, aby jaksi svému úzkostí přeplněnému srdci ulevil, nechal si uniknouti nějakou malou zmínku o svém přesmutném konci... ale pak ihned obracel rozhovor jinam... uzavíral do srdce svého svoje utrpení, které z něho činilo Krále mučedníků, muže bolesti. - Bylo-li tomu tak v celém životě jeho, co teprve říci o jeho utrpení.
  a) V zahradě getsemanské? - Tam rázem předstoupilo před jeho mysl vše, co měl vbrzku trpěti na těle, s takovou jasností a živostí, jako kdyby měl kruté nástroje svého utrpení před očima a cítil na sobě v téže chvíli všechny muky, které mu připraví. Políčkování v domě Kaifášově, bičování v nádvoří Pilátově, trním korunování, nesení kříže na Kalvarii, ukřižování: všechny ty muky se na něho řítili jako dravá zvěř... Divte se pak, když bolesti pekla obklíčili ho (Ž. 17, 6.)!
  Než mnohem více! Je známo o svatých, že měli takovou ošklivost před hříchem, že - jako na př. sv. Stanislav Kostka - padali do mdlob, když jen hříšné slovo uslyšeli. Jakou tedy teprve ošklivost má před hříchem Ježíš Kristus, jenž je nejvýš svatý! A hle! On v zahradě getsemanské na sebe bere hříchy světa: Jako děsná povodeň se na něho řítí všechny hříchy, které od Adama až do oné chvíle spáchány byly, a které až do konce světa páchány budou. Počítejte můžete-li, miliony lidí, co jich na světě žilo, žije a žíti bude, počítejte všechny hříchy jejich, páchané takřka bez přestání, a pak si představte - dovedete-li to - úzkost, kterou Ježíš Kristus při pohledu na ně byl naplněn, když je na sebe vzíti a za ně pykati měl.
  b) V rukou nepřátel. - Je jisto, že nespravedlnost bolí... A Ježíše jímají, vlekou před soudce, obžalovávají, na smrt odsuzují a jako největšího zločince přibíjejí na kříž... Co zlého učinil? Nic. Vědí dobře velekněží, že život jeho byl vždy svatý, ale právě proto jej pronásledují. Vědí dobře svědci, že jejich obžaloby proti němu si odporují a zhola nic nedokazují. Ví Pilát o jeho nevinnosti a prohlašuje několikráte: - Já na něm žádné viny nenalézám. Nevinnost Ježíše Krista je úplně jasna jak žalobcům, tak soudcům... A přece jej odsuzují na smrt. Oh, jak nespravedlivý je to soud! Jak bolestný pro Krista Pána!
  Mnohem více, než nespravedlnost, bolí nevděk... Tu pak si vzpomeňte na onen lid, který za Ježíšem všude, až na poušť, spěchal a od něho nesčetnými dobrodiními zahrnován byl. Nedávno jej chtěli prohlásiti za svého krále, před několika dny s jásotem ho vedli do Jerusalema... A nyní nepronáší ani slova na jeho obranu. A kdyby bylo dosti na tom! Pilát se domníval, že Ježíše zachrání, když osud jeho vloží do rukou tohoto lidu. Dává mu na vybranou mezi Ježíšem a vrahem Barabášem. A ten lid volá o milost pro Barabáše! Jaké ponížení, jaká potupa pro Krista Pána! Ba ten lid jde tak daleko, že křičí: ukřižuj, ukřižuj ho! a hrozí Pilátovi vzpourou a žalobami: - Propustíš-li tohoto, nejsi přítel císařův (Jan 19, 12.)
  c) Na Kalvarii. - Přenesme se konečně v duchu svém na Kalvarii. ježíš pní na kříži, bolesti jeho dostoupily vrcholu, jeho životní síla je vyčerpána. A v tomto utrpení je mu zříti po levici nešťastného lotra, jenž padá do zatracení v témže okamžiku, kdy on pro jeho spásu umírá. Při pohledu pak na něj se objevuje před duší jeho nekonečná řada a nezměrný počet těch, kteří budou rovněž trpěti tresty věčné, jako by Bůh pro ně ani nebyl zemřel: - Nadarmo jsem pracoval (Is. 49, 4.). Vám působí bolest nevýslovnou ztráta jediné osoby drahé, a Ježíš ztrácí duší neskonale milovaných velké miliony. Z toho suďte, jakým hořem byl naplněn! O vy všichni, kteří jdete cestou, pozorujte a vizte, je-li bolest, jako bolest má (Thren. 1, 12.).
  II. Na těle. - Tělo Ježíšovo bylo mnohem citlivější, než je tělo naše. On se totiž vtělil, aby trpěl. Proto mu Duch svatý utvořil tělo k tomuto úkolu úplně přiměřené, tedy tělo tak jemné, že mu mučení působilo mnohem větší bolesti, než tomu bylo u kohokoliv z nás.
  a) A on byl bičován. - Když rozvášněný lid na Pilátovi stále urputněji žádal smrt pro Ježíše Krista, domníval se tento slabošský vladař, že zuřivost jeho ukojí, když ho dá bičovati. Vydal jej tedy katanům. Ti s ďábelskou rozkoší mu rychle svlékli šat, přivázali jej ke sloupu a spustili na jeho tělo příval strašlivých ran. Modré pruhy pod nimi ihned nabíhaly, kůže a maso v cárech k zemi padaly, že až kosti a vnitřnosti bylo viděti. My s němou tváří máme soucit, ale katané neměli slitování nejmenšího: rozbili ubohého Ježíše tak, že od zpodu nohy až do vrchu hlavy nebylo na něm zdraví: ale vše rána, a zsinalost, a oteklina (Is. 1, 6.); že Pilát mohl Židům zvolati: - Ejhle člověk, t. j. již nevypadá ani jako člověk, mějte s ním slitování!
  b) Trním korunován. - Když si vrazíte trn do nohy, jaká to bolest! A trní naše nedá se ani srovnati s trním, které roste kolem Jerusalema, jehožto ostny jsou mnohem větší, tvrdší a bodavější. Tu pak vizte: Krutí žoldnéři, nemajíce dosti na bičování, spletli korunu z tohoto trní, vtlačili ji božskému Vykupiteli na hlavu a třtinovým klackem její ostny do ní ještě hlouběji zaráželi. kdo si tu dovede představiti utrpení Ježíšovo?
  c) Těžký kříž nesl. - Pilát konečně vynesl nad Kristem rozsudek smrti. Nepřátelé vložili ihned na ramena jeho již připravený těžký kříž. Že byl těžký, poznáte lehce z toho, že jej bylo třeba zasaditi do země, a že na něm měl pníti člověk. Proto není divu, že ztrátou krve vysílený Ježíš cestou na Kalvarii pod ním opět a opět k zemi padá. Pomáhají mu vstáti ranami, jako zvíře na jatky ho vedou... Ženy jerusalemské, vidouce jeho zubožený stav, nad ním pláčí, ale katané nemají slitování žádného... Teprve tehdy, když se již sami obávají, že by jim cestou mohl zemříti, a že by přišli o divadlo viděti jej na kříži, přinucují Šimona Cyrenského, aby mu pomohl nésti kříž.
  d) Byl ukřižován. - Když smutný tento průvod konečně došel na Kalvarii, strhli katané do ran zapeklé roucho s Ježíše... On sám klade se na kříž, a již ozývá se bušení kladiv, prorážejících dlouhými hřeby ruce a nohy jeho, a přibíjejících je na dřevo kříže... Krev stříká na všecky strany, a bolest z rukou a nohou se šíří po celém těle. Jaké muky vytrpěl božský Vykupitel, když mu takto byly proraženy svaly a žíly! A oč větší bylo toto utrpení, když žoldnéři kříž zvedli od země: rány se ještě více otvíraly, a kosti z kloubů vyšinovaly! Celé tři hodiny pněl božský Vykupitel v bolestech nevýslovných mezi nebem a zemí, až konečně zvolal: dokonáno jest, a nakloniv hlavu, vypustil duši.
  Proč Pán Ježíš tyto bolesti na duši a na těle trpěl? Z lásky k nám: pro naši spásu. A kde je naše láska k němu? Oh, my nemilujeme Ježíše Krista! jeden muž byl odsouzen na smrt a byl uzavřen ve tmavém vězení. Přišel kněz, aby ho připravil na odchod s tohoto světa. Nalezl jej, an drží krucifix v ruce a pláče a zvlyká tak, že ho nebyl s to uklidniti. Konečně odsouzenec přece na chvíli zastavil slzy a jal se mluviti: - Snad si, otče, myslíte, že tak pláči nad trestem, který mne očekává. To nikoliv, ale pláči, žer po čtyřicet let jsem byl zarytým nepřítelem tohoto Ukřižovaného, a nyní nemám u sebe nikoho, kromě právě jeho. po čtyřicet let jsem se obracel zády k tomuto Ukřižovanému a běhal za přáteli, kteří byli příčinou mých provinění, pro která nyní  mám jíti na smrt. Ti všichni mne opustili a nechtějí mne znáti. Jsem opuštěn i od svých domácích: hanbí se, že mají příbuzného zločincem; nezbývá mi, než toliko Ježíš, kterého jsem jenom urážel. - Takovéto myšlenky si uchoval až do posledního svého okamžiku.
  Drazí moji! I nás dříve neb později opustí svět, a proto ještě dnes přiviňme se k Ježíši, který nás neopustí nikdy, a prosme jej: - O předrahý Spasiteli! Ty jsi řekl, že až budeš povýšen na kříži, všechno potáhneš k sobě. nyní na něm pníš, a proto splň slib svůj! Připoutej k sobě srdce všech zde přítomných křesťanů! Připoutej je k sobě silou nadpřirozenou, které nedovede odolati žádná zatvrzelost, žádná nestálost, a tak zajisti jejich spásu!

Výklad mše svaté - Dr. Josef Miklík C.Ss.R. (9)

KONEC MŠE SVATÉ

  V několika promluvách vysvětloval jsem vám obřady mše svaté; dnes výklad dokončím.
  Jakmile kněz přijal velebnou Svátost, podával Tělo Páně všem, kdož byli na bohoslužbě, tehdy se ještě pokládalo za hanbu býti na mši svaté a nejíti ke svatému přijímání. Při tom se obyčejně zpíval vhodný žalm; velmi oblíbený byl na př. žalm 41. Počíná slovy:

"Jako prahne jelen po bystřinách.

tak dychtí duše moje po tobě, Bože!

Žízní duše má po Bohu silném, živém;

kdy přijdu, abych se ukázal před Boží tváří?"

  Tak zpívali, zatím co kněz rozdával svaté přijímání; když se všichni nasytili a kněz upravil oltář, bylo společné díkůčinění. Tyto obřady uchovaly se dodnes, jenom je konáme potichu.

  Kněz zapěl napřed vhodnou myšlenku z evangelia nebo z Písma svatého; nejčastěji měla vztah k velebné Svátosti. Povím vám aspoň několik příkladů: O vánocích zpíval:

"Plesej dcero Sionská,

vesel se dcero Jerusalemská;

aj, tvůj král ti přichází,

spravedlivý a spasitel" (Zach. 9, 9.)

  Bylo to krásné upozornění na první vánoce v Betlémě, tak chudičké; a stejně tajemně zavítal právě dobrý Spasitel pod způsobami chleba a vína do jejich duší. Slušelo se, aby mu za to poděkovali.

  V poslední neděli po Svatém Duchu, kdy se četlo vážné evangelium o posledním soudu, připomínal kněz slova Pána Ježíše: "Amen pravím vám: Začkoli budete prositi v modlitbě, věřte, že to dostanete, a stane se vám to" (Mar. 11, 24.). Bylo to povzbuzení, aby křesťané prosili Pána Ježíše o milosrdenství v tento den hrůzy a bázně.

  Konala-li se právě slavnost některého světce, připomínal kněz jeho vynikající vlastnost, v které mohl býti ostatním příkladem. Tak na svátek velikého přítele chudiny, sv. Jeronyma Aemiliani četl úryvek z listu sv. Jakuba (Jak. 1, 27.): "Nábožnost čistá a neposkvrněná před Bohem a Otcem jest tato: Navštěvovati sirotky a vdovy v soužení jejich a zachovati se neposkvrněným od tohoto světa."

  Byla-li mše svatá za zemřelého, doporučoval ho kněz přímluvě věřících slovy: "Světlo věčné ať jim svítí, Pane, ve společnosti tvých svatých na věky, protože jsi tak dobrotivý. Odpočinutí věčné dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí ve společnosti tvých svatých na věky, protože si tak dobrotivý!"

  Potom obrátil se k přítomným a pozdravil je slovy: "Pán s vámi." Snad nikdy nebyla pověděna tak opravdově jako v tuto chvíli, kdy v jejich duši byl skutečně sám Spasitel, kterého přijali. Odpověděli mi: "I s duchem tvým." Na to vykonal kněz děkovnou modlitbu po sv. přijímání; ustavičně se v ní opakuje myšlenka, aby velebná Svátost stala se nám zdrojem požehnání. Povím vám opět nějaký příklad.

  Na slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie modlil se kněz: "Pane Bože! Svátosti, které jsme přijali, ať v nás zahojí rány onoho hříchu, před kterým  jsi tak jedinečným způsobem ochránil neposkvrněné početí blahoslavené Panny Marie." Na slavnost sv. Petra a Pavla modlí se církev: "Na přímluvu svatých apoštolů ochraň, Pane, před jakýmkoli protivenstvím ty, které jsi nasytil nebeským pokrmem." Při mši svaté za zemřelého: "Dej, prosím tě, všemohoucí Bože, aby duše tvého služebníka, která odešla z tohoto světa, touto obětí očištěná a od hříchů zproštěná došla odpuštění a věčného odpočinutí."

  Touto modlitbou končilo se díkůčinění po sv. přijímání a kněz propouštěl z kostela věřící. Ale napřed se s nimi rozloučil; v tehdejší době, kdy všude zuřilo pronásledování, nikdo nemohl věděti, sejde-li se opět s ostatními. proto se k nim obrátil ještě jednou a volal k nim naposledy: "Pán s vámi!" Když mu odpověděli: "I s duchem tvým", pravil hlasitě: "Ite missa est" - po česku bychom to mohli přeložiti: "Jděte, je po bohoslužbě." Nežli se věřící počali rozcházeti, sklonil se kněz ještě jednou k oltáři a modlil se: "Kéž se ti zalíbí, svatá Trojice, služba mé poddanosti! Oběť, kterou jsem já nehodný vykonal před tváří tvé velebnosti, ať je tobě příjemná, mně pak samému, a všem, za které jsem ji obětoval, slouží pro tvé milosrdenství ke smíru." Potom zvedá kněz ruce k nebesům, obrací se k lidu a dává mu požehnání slovy: "Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec, Syn a Duch svatý!" Na to modlí se poslední evangelium; nejčastěji to bývá hluboké líčení sv. Jana o věčném zrození druhé božské osoby a jejím pokorném příchodu na svět.

  V neděli bývá hned po mši svaté ještě požehnání s velebnou Svátostí. A to je bolestný zjev, že mládež nečeká na toto požehnání a odchází z kostela. Nenaučila se tomu sama od sebe, naučili jí tomu mužové, kteří se již nemohli dočkati konce. Drazí křesťané! Zamyslete se nad tím, je to vážnější, než se domníváte. Většina z vás přijde do kostela pouze jednou za týden, a když Bůh, přítomný ve svatostánku, chce vám dáti své požehnání, odejdete. Je to urážka pro Pána Boha. Nezahrávejte si s ním; je trpělivý, ale umí také potrestat. A možná, že budeme někdy toužiti po tomto požehnání, ale již je nedostaneme, a dosud platí přísloví: "Bez Božího požehnání marné lidské namáhání."

  Vyložil jsem vám v několika kázáních obřady mše svaté. Nešlo mi o to, abych vás ohromil učeností nebo se široce zmiňoval, kdy který obřad povstal a jak se vyvíjel. Chtěl jsem vám říci jen tolik, co jsem pokládal za praktické a pro vás užitečné.

  Nakonec ještě jednu poznámku. Nedělní mše svatá nemá nám býti jenom povinností, kterou plníme, protože musíme, protože bychom se jinak dopustili těžkého hříchu. To by bylo velice málo; pravou náladu, jaká nás má plniti, naznačuje jedna z kostelních písní slovy:

"Jako dítky k otci svému

obracíme s důvěrou

k tobě, Bohu všemocnému,

zkormoucenou mysl svou."

  Nedělní mše svatá má nám býti tím, čím je hodnému dítku návštěva rodičů, od kterých je život odloučil. U nich si postěžuje a požaluje, u nich se vypláče, na jejich srdci načerpá nových sil, aby s tím větší chutí dalo se zase do práce. Tak přicházejte do kostela a nedělní mše svatá stane se vám tak drahou a milou, že ji nevynecháte nikdy. Amen.

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (20)

§ 6. Co jest nám souditi o hesle, že účel posvěcuje prostředky.

Lidé tohoto světa v rozporu s křesťanským učením rádi řídí se heslem: "Účel posvěcuje prostředky" a nerozpakují se činiti zlé, mají-li z toho nějaký prospěch. Z předešlého paragrafu poznáváme, že takovéto učení, obecně jsouc proneseno, příčí se katolické mravouce. Jest sice pravda, že dobrý účel posvěcuje nelišné prostředky, ale není pravdou, že by dobrý účel posvěcoval prostředky hříšné. Žádný hřích, ani lehký hřích, a tím méně arciť hřích těžký, nelze nižádným ani sebe lepším úmyslem neb účelem omluviti, tím méně "posvětiti".
  Hanobitelé katolických kněží a řádů připisují ono heslo jesuitům. První, kdo jesuity z této nesmyslné zásady obvinil, ovšem bez důkazu, byl Blažej Pascal, francouzský filosof a matematik (nar. 1623, zemř. 1662). Po něm pak, jako nějakou suggescí unešni, papouškovali to mnozí jiní, zejména protikatoličtí romanopisci a povídkáři; po dokladech tázáni mlčeli. Jesuita P. Roh konal r. 1852 missie ve Frankfurtě n. M. a při tom veřejně prohlásil, že 1000 zlatých rýnských vyplatí tomu, kdo předloží nějakou od některého jesuity sepsanou knihu, v které vy se v této infamní větě, že "účel posvěcuje prostředky", učilo buď těmi nebo podobnými slovy v tom obecném smyslu, že účel posvěcuje i prostředky hříšné. Rozhodčím, že důkaz se zdařil, má býti právnická fakulta v Heidelbergu nebo Bonnu. K tomuto prohlášení pak doložil, že bídáckým jest utrhačem, kdo by bez takového důkazu toto hanebné heslo jesuitskému řádu připisoval. Jesuité všude, kde k tomu měli příležitosti, k vypsané ceně ukazovali. Učinil tak na př. P Klinckostroem r. 1867 v Praze. Nelze tedy říci, že by byl nikdo o ceně nevěděl; ale nikdo se nepřihlásil a nikdo jí nezískal. P. Roh sám to nazval výmluvným mlčením. Zemřel r. 1872.
  P. Roh nebyl jediným se svou výzvou. Po něm učinili tak mnozí jiní na různých místech, ale vždy se stejným výsledkem. V Praze byla poprvé r. 1890 a po druhé r. 1894 v novinách vypsána cena 400 zlatých a peníze uloženy ve Svatováclavské záložně. Ceny získati si měl, kdo by uvedl knihu sepsanou některým jesuitou, ve které by se učilo větě, že účel posvěcuje prostředky. Rozhodčími, že důkaz se zdařil. měly býti filosofické a právnické fakulty obou pražských universit. Ač cena dlouho byla vypsána, nikdo se o ní nepřihlásil. Pádem záložny r. 1902 cena ovšem zanikla.