Neděle čtvrtá po Velikonoci.
Jaký život, taková smrt.
„Jdu k tomu, jenž mne poslal“ (Jan 16, 5.).
Jako syn, vykonav v cizině poslání své, spokojeně k otci se vrací, tak také božský Spasitel na sklonku své pozemské pouti, pohlížeje zpět na činnost svou, spokojeně mohl říci: „Jdu k tomu, jenž mne poslal.“ Dílo, které mně Otec uložil, vykoupiti padlé pokolení lidské, jsem dokonal, a nyní mohu navrátiti se k Němu, abych došel u Něho patřičné odměny a slávy.
Kéž bychom i my, když jednou nadejde okamžik, kdy bude nám opustiti tento svět a navrátiti se k Bohu, který nás stvořil, mohli s klidem říci: Úkol, který mně Bůh na tomto světě byl vytknul, jsem svědomitě vyplnil, nyní doufám, že se mně dostane za to odměny věčné. To stane se, jestliže zde na světě věrně sloužiti budeme Pánu Bohu.
Než běda nám, jestliže tak neučiníme, pak obavou musí nás naplňovati myšlenka na smrt, nebo jaký život, taková smrt. Po životě dobrém, následovati bude smrt štastná, po životě zlém a hříšném, následovati smrt zlá. Nelze ovšem upříti, že někdy i lidé, kteří po léta vedli život nevázaný a prostopášný, na konec přece umírají šťastně. Vypravujet nám sv. evangelium o lotru Dismasovi, který větší část života ve hííších strávil, že v posledním okamžiku na kříži došel milosti a s Kristem vešel do ráje. Proto nesmíme nikoho, ani toho největšího hříšníka odsuzovati a jemu spasení upírati, poněvadž mohl opravdovým pokáním záhubě věčné uniknouti. Jestiť Bůh nejvýš shovívavý a milostivý, nechce smrti hříšníka, ale aby se obrátil a živ byl. Případů takových však stává se velmi málo. „Mezi stotisíci takových, kteří stálev těžkých hříších žijí, najde se sotva jeden, který odpuštění od Boha sobě zaslouží,“ praví sv. Jarolím. Proto zůstává pravidlem: Kdo špatně žije, špatně umírá, neboť buďto odepře Bůh hříšníkovi milosti pomáhající anebo hříšník nečinívá opravdového pokání, nýbrž zdánlivé, které ho nemůže ochrániti před záhubou věčnou.
Pojednání.
I. Jestiť poměrně velmi málo takových hříšníků, kteří by si přáli ve hříších svých umříti; po většině chovají ten úmysl, že budou jednou pokání činiti a že s Bohem se usmíří. Já se obrátím, myslí sobě lehkomyslný světák, jenž ze zábavy do zábavy spěchá, a při tom na Boha a věčnost málokdy vzpomene; však já se polepším, dí zhýralec, který v kalu hříchů se válí a svědomí své nepravostmi poskvrňuje; já se polepším, míní nestydatá ženština, která po léta neřestem se oddává; já se jednou napravím, praví opilec, když v stavu nepříčetném po cestě vrávorá. A tak není snad hříšníka, který si jen trochu víry zachoval, aby se nedomníval, že někdy později - anebo alespoň na smrtelné posteli, bude pokání činiti. Než kolik z nich uskuteční svůj úmysI? Z tisíců sotva jeden, poněvadž mnohým z nich pro nekajícnost jejich nepopřeje Bůh času a potřebné milosti k nápravě.
Představte sobě, nejmilejší, žebráka otrhance, jehož cáry nedovedou těla jeho zakrýti. Ten prosí vás o kousek šatu, a vy se slitujete nad ubožákem a dáte mu, zač vás prosí. Ale trhan šaty prodá za fatku a peníze propije. Přijde-li k vám po druhé, snad, máte-li srdce dobrácké, slitujete se nad ním znovu. Ale kdyby šaty zase propil, dojde vám míra trpělivosti, a vy příště ukážete mu dveře. A žádný zajisté nebude vám' to míti za zlé.
Nuže uvažte: kolikráte udílí Bůh hříšníkovi šat milosti, aby zakryl nahotu duše jeho; odpouští mu ve svátostí pokání hříchy jeho a blaží jej znovu svojí láskou. Ale hříšník sotva odejde od zpovědnice, již hned za fatku: za chvilkovou rozkoš, za nějakou zábavu, za ukojení své vášně - prodává ten šat posvěcující milosti, a propadá znova starým hříchům: zlobí se, klne, pronáší rouhavá slova, mluví neslušné řeči, pomlouvá, na cti utrhá, chová nepřátelství oproti bližnímu, oddává se pití, smilstvu, karbanu, nočnímu hýření; zanedbává modlitbu, služby Boží, konání dobrých skutků atd. Za půl roku nebo za rok jde zase k sv. zpovědi a prosí Boha o nový šat posvěcující milosti. A Bůh dopřává mu jej znova. Ale hříšník promrhává jej zase a dobrotě Boží jako na posměch dopouští se opět těchže hříchů. A to opakuje se deset, patnáct, dvacet let, aniž hříšník svého zlého návyku, své vášně a prostopášnosti se zříká. Co učiní konečně Bůh takovému hříšníku? Nelze se tu právem obávati, že vida stálé zneužívání své dobroty a milosti, odvrátí se od něho a přenechá jej jeho osudu, jímž jest věčné zahynutí? Takovou hrozbu pronáší Bůh sám v knize Přísloví: „Poněvadž jsem vás volal, a odpírali jste, vztáhl jsem ruku svou. a nebylo, kdoby pohleděl: pohrdli jste všelikou radou mou, a domlouvání mého zanedbali jste: protož i já k zahynutí vašemu smáti se budu, a posmívati se budu, když přijde na vás to, čehož jste se báli. Když připadne na vás náhlá bída, a zahynutí vám jako bouře nastane; když přijde na vás soužení a úzkost: tehdy volati budou ke mně, ale nevyslyším: ráno si přivstanou hledajíce, ale nenaleznou mne“ (Přísl. 1, 24 – 28.). Může se tedy státi, že jednou bude hříšník prositi Boha o milost a slitování, ale Bůh prosby jeho nevyslyšía nedá mu více té milosti, aby mohl pravé pokání činiti, že odpoví jim, jako ženich bláznivým pannám volajícím: „Pane, pane, otevři nám.“ „Amen, pravím vám, neznám vás“ (Mat. 25, 11. 12.).
Věru nic není tak málo odůvodněno, jako naděje nekajícného hříšníka na blažený konec. Zřídka kdy se stává, praví sv. Bernard, aby při smrti zasloužil sobě u Boha odpuštění hříchů. kdo v životě, jsa při síle, neostýchal se Boha urážeti. Kdo v životě, dí sv. Cyprian, nemyslel na to, aby šťastně umřel, nezasluhuje, aby při smrti dostalo se mu útěchy. Proto nazývají sv. Otcové smrt ozvěnou života. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Zavoláme-li slova hrubého klení, ozvěna klení to věrně opakuje; proneseme-li chválu na Boha, chvála ta znova se ozve. Smrt tedy řídí se dle života, jest jeho ozvěnou.
II. Než dejme tomu, že by Bůh - čemuž znamenití bohovědci odporují - dával hříšníkúm milost svou v míře nejhojnější, může proto hříšník s jistotou očekávati, že nezahyne? Nikoliv! Naopak jest se obávati, že i tu činiti bude jen zdánlivé pokání, pokání jen tak na oko, které však před záhubou věčnou nechrání.
Postavte se, nejmilejší. v duchu ke smrtelné posteli člověka, který po celý život o Boha a přikázání jeho se nestaral, ale užívaje - jak říkal - zlaté svobody, choutkám srdce svého popouštěl volnou uzdu. Vida,že to jde s ním ku konci, prosí Boha, by dobře umřel. Chvála Pánu Bohu - říkají lidé, že se s Pánem Bohem usmířil; doufáme, že dojde spasení. Kéž by tomu tak bylo! Že jest to možno, by došel spasení, nepopírám, neboť Bůh můžei z kamení vzbuditi syny Abrahamovy. Než my, kteří dosud můžeme pracovati na spáse duší svých, takové smrti sobě přáti nesmíme.
Nic není nesnadnějšího,j ako opravdové pokání a se obrácení hříšníku, jemuž hřích častým opětováním stal se zvykem. Může-li změniti - dí Hospodin skrze proroka Jeremiáše - mouřenín kůži svou, anebo rys peřestnost svou: i vy budete moci dobře činiti, naučivše se zlému (Jer. 13, 23). Než učiniti z mouřenína člověka bílého, anebo změniti skvrny rysovy jest věcí nemožnou. A podobně tomu u hříšníka ze zvyku. I když takový před smrtí dává na jevo, že chce pokání činiti, zdaž možno tvrditi s jistotou, že srdce jeho se změnilo? Jak snadno srdce takové přikloní se znovu ku hříchu a osud hříšníka podobá se osudu krále Antiocha, který zahynul, poněvadž činil pokání jen zdánlivé.
A podobně soudí sv. Otcové: Pokání hříšníka umírajícího - dí sv. Ambrož - jest vynucené, neboť ne hříšník opouští hřích, ale hřích opouští hříšníka. Všechno, co hříšník podniká, aby se s Bohem usmířil - praví sv. Augustin - jest více následek strachu před peklem než upřímná bolest, že Boha a Spasitele svého urazil. Ne hříchu, ale ohně se bojí.
Snad sami znáte podobné kajícníky. Dokud bylo s nimi zle, slibovali hory doly, kterak se polepší. Sotva však nebezpečí pominulo, skutek utek. Zapomínají na všechna učiněná dobrá předsevzetí, a upadají do starých hříchů. Co by se, drazívKristu, asi stalo, kdyby smrt takové kajícníky skutečně převedla z tohoto světa na věčnost? Byli by pravděpodobně zahynuli, poněvadž pokání jejich nebylo opravdové. Proto pravdou zůstane: Kdo špatně žije, špatně umírá.
Chceme-li tedy, nejmilejší, zajistiti sobě spasení věčné, žijme ctnostně a služme Bohu celým srdcem svým upřímně. Neskládejme se na milosrdenství Boží. Milosrdenství boží jest sice veliké, má přece však své meze, obzvláště u hříšníka, který milostí Boží tak často byl již pohrdal. Patří-li snad z nás někdo k takovým hříšníkům, nechť použije této letošní posvátné doby velikonoční, nechť usmíří se s Bohem pravým pokáním, a počne nový život dle přikázání božích, pak může s důvěrou očekávati, že šťastně jednou zemře a spásy věčné dojde. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat