Neděle třetí po Velikonoci.
Třeba přidržovati se učení svatých apoštolů.
1. Nepraví křesťané tvrdí, že prý Písmo svaté tak jest zřetelno, že jeden každý dobře mu rozuměti může. Tvrzení takové jest ale naprosto nepravdivé; nebo kdyby na pravdě bylo, museli by všichni čtenáři Písma svatého jednostejné naučení z něho bráti, kdežto jest známo, že odštěpenci od církve katolické na tisíce odrud se rozcházejí, a stále o tom hádky mají, co by prvým učením Páně bylo.
Spasitel zajisté věděl, jak mnozí lidé pyšní a lehkomyslní jeho slova překrucovati a bříditi budou; a proto k mrtvým slovům Písma svatého postavil živou a neomylnou vykladatelku vůle své, církev svatou, na Petru vzdělanou. A Petrovi slíbil, že církev na něm vzdělanou ani brány či mocnosti pekelné nepřemohou, a tedy k bludům ji nesvedou. Petrovi také prohlásil: „Já jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá“ (Luk. 22, 32.); a nás i zavazuje ku poslušnosti k výkladům apoštolů za vedení Petra, řka: „Kdo vás slyší, mne slyší; a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá“ (Luk. 10, 16.). My katolíci přidržujeme se tedy věrně učení Páně dle výkladu apoštolů jeho, a jsme tedy úplně bezpečni, že nebloudíme, ani blouditi nemůžeme, ale kráčíme po jisté cestě ku spasení.
Jak málo bezpečně spoléhati můžeme na důvtip toliko svůj, vysvítá z dnešního evangelia. Apoštolové po tří léta byli při božském Mistru a slyšeli učení jeho, a hle, když jim řekl: „Maličko, neuzříte mne, a maličko, uzříte mne opět“, nerozuměli jemu!
My tedy rádi doznáváme, že často pravého smyslu slov Božích nechápeme; a proto se i povolaných lidí na smysl pravý dotazujeme. A tak klademe si i dnes otázku: Co znamená to maličko, o němž mluví Pán?
2. Slova dnešního evangelia pronesl Pán Ježíš k milým svým po poslední večeři, a tedy nakrátko před umučením svým. Slova „Maličko, a neuzříte mne“ měly smysl ten: Již co nejdříve budu vydán na smrt, jak jsem vám o ní opětně předpovídal. Až uvidíte má muka, budete se sice rmoutiti, kdežto nepřátelé Boží budou se radovati. Ale nezarmucujte se příliš, a netraťte mysli; nebo opět „maličko a uzříte mne“, t. j. třetího dne vstanu opět z mrtvých, a pak promění se zármutek váš v radost neskonalou, poněvadž nabudete tak jistoty i o svém vlastním vzkříšení; a proto budete i ochotni, všecko pro mne činiti i vytrpěti, až i skutečně v odměnu obdržíte slíbenou blaženost věčnou, čili takovou, které nebude moci nikdo více vzíti od vás!
Co takto Pán Ježíš předpověděl, stalo se. Petr, zapřev Pána, při pohledu naň rozlítostnil se, vyšel ze společnosti, v níž byl zhřešil, a plakal hořce. Hořce plakal miláček Páně Jan, když pod křížem milovaného Mistra stál a poslední vůli jeho slyšel. Plakala Matka Páně sedmibolestná; plakaly i nábožné ženy s Magdalenou; zarmoucení i smutní byli učedníci, jdoucí po umučení Páně z Jerusalema do Emaus. Za to ale radovali se pokrytečtí fariseové a zákoníci židovští, že odstraněn byl nepohodlný jim prorok, jenž jejich domnělou spravedlnost odsuzoval a jich vnitřní zkaženost káral.
Avšak když Pán Ježíš třetího dne vstal s velikou slávou z mrtvých, zarazili se, zkormoutili se zahanbení nepřátelé jeho, ale rozradovali se apoštolé a učedníci Páně, jimž on se po čtyřicet dnů zjevoval, s nimiž důvěrně dále obcoval a je o důležitých věcech poučoval, jimž prvé ještě rozuměti nemohli, že ještě tajemství umučení Páně neznali.
3. Toto „maličko“, o němž mluvil Spasitel, vykládá ale sv. Augustin také i jinak, a sice o krátké době pozemského života našeho.
Krátkým, maličkým jestiť věru život náš u porovnání s životem věčným, jemuž všichni rádi či neradi kráčíme vstříc.
Když Bůh první lidi stvořil, učinil i těla jejich dokonalými, takže dlouho žíti mohli; ale i dlouhý jich věk jest pouhým maličko proti věčnosti, jež konce nemá. O Adamovi se dočítáme, že žil 930 roků, a pak zemřel; Noe žil 950 roků a pak zemřel; nábožný Methusalem žil 969 roků, a zemřel. Co jest i tisíc roků života proti věčnosti? „Tisíc let před očima Hospodina jest jako den včerejší“ pěje korunovaný pěvec (Žalm 89, 4.).
Později z různých příčin a pro nepřiměřené žití krátil se věk lidský vždy více, až za dob našich čítá průměrem asi 30 roků! Čím jest teprve tento krátký věk, než pouhým maličko? „Pára jest, kteráž se na maličko ukazuje, a potom zmizí,“ praví svatý Jakub (Jak. 4, 15.).
A přece staráme se tak rádi jen o toto maličko, a tak lehkomyslně zanedbáváme toho, co má býti věčným! mnohý pracuje do úpadu, nastavuje noci ke dnu, dře se v potu tváře, suší zuby, lakotí; a proč? Chce z úspor žíti snad na tisíciletí? O nikoliv! On nemůže popříti toho, že tu jest jen maličko; ale přece pošetile zanedbává povinností svých k Bohu, lehce znesvěcuje neděle i svátky, nepřijímá svátostí, aby se mu naposled stalo jako bohatci, o němž vypravuje Spasitel (Luk. 12, 18.), že řekl: „Zbořím stodoly své (že jsou pro mé bohatství již příliš malé), a nadělám větších; a tu shromáždím všecky věci i zboží své, a dím duši své: Máš mnoho zboží složeného na mnohá léta; odpočívej, jez, pij, hoduj!“ Ale Bůh řekl jemu:“Blázne! (ještě) této noci požádají duše tvé od tebe; to pak, cos připravil, čí bude?!“
4. Proto ne bez příčiny nechal se pokoušeti i sám Spasitel, jenž chtěl býti ve všech věcech učitelem i vzorem naším, do třetice od ďábla, aby nám ukázal, jak bychom měli i my proti žádostivosti trojí, v nás se ozývající, rázně a věrně bojovati!
Když ho ďábel naváděl, aby zrušil půst a hověl smyslným žádostem, odmítl ho slovy: „Ne samým chlebem živ jest člověk!“ Když ho ďábel naváděl, aby se spustil s výše chrámu, a tak chválu u lidí měl, odmítl ho Spasitel slovy: „Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého,“ jemuž dle pravdy všechna čest přináleží. A když konečně ďábel nabízel mu statky tohoto světa, jež mu ovšem nenáležejí, odmítl ho Spasitel přísnými slovy: „Odejdiž ode mne satane; nebo samému Pánu Bohu klaněti se budeš!“ (Mat. 4.)
To na paměti měl i slavný přední rádce anglického krále Jindřicha VIII. v 16. století, Tomáš Morus. Jindřich VIII. naléhal tehdy na papeže, aby prohlásil zákonitý sňatek jeho s Kateřinou Arragonskou za zrušený, aby mohl pojati za manželku jinou lehkomyslnou ženštinu. A když mu papež ovšem po vůli nebyl, rozvzteklil se král , prohlásil se sám za nejvyššího biskupa v říši své, a krutě trestal každého, kdo ho tak uznati nechtěl. Do žaláře uvrhl i Tomáše Mora. Pak poslal k němu jeho manželku i s dětmi, aby ho prosbami svými obměkčili, by se králi poddal.
Tomáš otázal se ženy: „jak dlouho myslíš, že budu ještě živ?“
„Jistě 20 roků“
„A za 20 roků nejisté přízně královy měl bych dáti život věčný? Ó, jak pošetile radíš!“
Čiňme podobně při lákání světa! Vyznávejme Ježíše Krista nejen slovem, ale hlavně řádným křesťanským životem; a i on nás vyzná jednou před svým Otcem v nebesích. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat