Pondělí velikonoční.
Kterak máme Pána Ježíše v nejsvětější Svátosti uctívati?
1. Dnešní svaté evangelium vypravuje o učednících Páně, do Emaus jdoucích, že božského Mistra svého po jeho vzkříšení nepoznali, až teprve při lámání chleba. Načež s velikou radostí vrátili se do Jerusalema zvěstovat, co radostného bylo se jim přihodilo.
Také k nám se blížívá Kristus Pán, a církev jeho zvláštním přikázáním nás zavazuje, abychom nyní v čase velikonočním Spasitele do srdcí svých zvali při svatém přijímání; ale ani my ho v té podobě , v jaké se k nám blíží a hostem naším býti si žádá, nepoznáváme, leč jedině ve svaté víře. Uhostíme-li ho ale důstojně v srdcích svých, poznáváme ho z oblažujících milostí, kterých nám při svatém přijímání udílí, a cítíme se povzbuzenými spěchati do Jerusalema nebeského!
Kterak že máme ale Pána Ježíše, v nejsvětější Svátosti velebnost svou skrývajícího, uctívati, abychom se požehnaného ovoce ze svatého přijímání hodnými stali?
O tom poučuje nás vzkříšený Spasitel sám právě svou skrývající se velebností, že s tělem i s duší, vnitř i zevnitř svou nejdokonalejší úctu a oddanost jemu na jevo dávati máme.
2. Dočítáme se o národu Peršanů, že byl pohanským, a měl slunce za boha svého. Kolikrátkoli král perský Darius táhl do války, vždy vozil s sebou na drahocenném voze i obraz boha svého, totiž obraz slunce. Občas nařídil pak slavnostní bubnování a aby každý z bojovníků jeho padl před tím obrazem slunce na kolena svá, a se jemu klaněl. Jestliže ale pohanský král žádal pro vyobrazení domnělého boha svého takové pocty, čím více sluší se nám křesťanům, dítkám Kristovým, abychom se jemu, v nejsvětější Svátosti se skrývajícímu, klaněli; jemu nejvyšší čest prokazovali, když on sám svým božským neklamným slovem za to nám ručí, že v zevnější podobě nepatrného chleba přebývá on sám, Bůh i člověk, s tělem i duší lidskou, jakožto „Slunce spravedlnosti“?
V druhé knize Mojžíšově se dočítáme, že když jednou Mojžíš o samotě pásl stádo ovcí tchánu svému Jethrovi, spatřil z nenadání keř, jenž sice hořel, ale se nestravoval. I přiblížil se mu s udivením. Avšak uslyšel hlas (Ex. 3, 5.): „Nepřibližuj se sem! Zuj obuv s nohou svých; nebo místo, na kterém stojíš, země svatá jest!“ Jestliže ale Mojžíš měl zouti obuv svou, kde ukázal se mu Hospodin v keři hořícím: kterak zachovati se máme my před nejsvětější Svátostí, v které mezi námi přebývá sám Syn Boží? A s jakou úctou máme ho teprve při svatém přijímání vítati v ubohém srdci svém?
Ó v pravdě, že sluší se, abychom činili, jak vypravuje svatý miláček Páně Jan ve svém „Zjevení“ o 24 starcích, kterak oni vzdávali úctu Beránku Božímu. Píše o nich (Zj. 4, 10): „Padlo čtyřmecítma starců před sedícím na trůnu, a klaněli se živému na věky věkův, a skládali koruny své před trůn, řkouce: Hoden jsi Pane Bože náš, přijmouti slávu a čest i moc; nebo ty jsi stvořil všecky věci, a z vůle tvé byly a stvořeny jsou!“
3. Avšak příliš málo by bylo, kdybychom Pána Ježíše, Spasitele i budoucího soudce svého, chtěli uctívati oslavami toliko zevnějšími. Bůh jest Duch, jenž nás k obrazu svému stvořil; a proto i žádá, abychom ho i uvnitř, v duchu svém a v pravdě uctívali a oslavovali.
A kterak toho učiníme?
Odpověděl-li se nám vzácný host, tu jeden každý snaží se příbyteček svůj napřed očistiti a pak i dle možnosti vyzdobiti; a tuto přípravu na hosta koná každý tím dokonaleji, čím vzácnějším jest host, jehož očekává; a čím více darů a milostí od něho nadíti se může. Avšak není hosta vzácnějšího nad krále nebes i země; a nemůžeme od žádného boháče ani krále očekávati cennějších darů, nežli od samého všemohoucího Boha. Co mohou dáti lidé, červ sežírá, zloděj ukrádá, anebo najisto smrt rukoum našim opět urve; Bůh ale jest dárcem všeho dobrého netoliko pro tento svět, ale i všech milostí, dopomáhajících až k životu věčnému, kterak že bychom neměli ku příchodu jeho duše své připraviti, i nejmenší pavučinku ze záhybů jejích odkliditi a jí co nejdokonaleji vyzdobiti vším tím, čím by se Bohu nejsvětějšímu zalíbila?
Když chtěl arciotec Jakub Bohu obětovati, shromáždil celý dům svůj, a učinil toto nařízení (Gen. 35, 2.): „Odvrzte bohy cizí, kteréž máte mezi sebou, a očistěte se a změňte roucha svá!“ A teprve když se tak stalo a Jakub modly zakopal pod stromem, přinesl oběť, Bůh zjevil se mu při ní, a obdařil jej milostmi svými. A tak máme i my všechny bůžky vykliditi z duše své, t. j. odložiti všechnu pýchu a domýšlivost, všechny hříšné žádosti, všechnu nelásku k bližnímu, a tak se k uvítání Pána Boha s jeho milostmi připravovati! Vždyť máme se po svatém přijímání státi chrámy Božími i příbytky Nejsvětějšího; a platí tedy i nám slovo apoštolské (1. Kor. 3, 17.): „Jestližepak kdo chrám Boží poskvrní, toho zatratí Bůh; nebo chrám Boží jest svatý, kterýž jste vy!“
4. Avšak duši svou máme před příchodem Páně netoliko ode vší poskvrny hříchu očistiti, ale máme ji i všemocně vyzdobiti!
Když římský císař Augustus vystrojil hostinu, žádal od jednoho každého z pozvaných, aby se k hostině dostavil v rouchu novém a ozdobném. Chystá-li ale král králů hostinu, a zve-li k ní miliony hostů křesťanů, a nepodává-li při hostině své pokrmů a nápojů obyčejných, ale vlastní své tělo a svou krev k občerstvení: v jakém to slavnostním úboru máme teprve my k hostině takovéto se dostaviti?
Svlékni tedy jeden každý člověka starého, hříšného, v dokonalé svátostní zpovědi a vyzdob duši svou modlitbami, rozjímáním i jinými dobrými skutky, abys nepřijal těla a krve Páně nehodně, jako Jidáš ku své záhubě: ale abys nabyl od Boha slibovaných darů neocenitelných, jak dí Spasitel (Jan 6.): „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mne přebývá, a já v něm; a já ho vzkřísím v den nejposlednější!“
Aj! Pán přichází; padejmež na kolena, abychom se mu v nejhlubší pokoře klaněli! Přijímejmež ho do srdce dokonale očištěného i vyzdobeného, abychom stali se hodnými zaslíbení Kristových; a po příkladu učedníků do Emaus jdoucích pak s radostí i plesáním vešli do Jerusalema nebeského. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat