Neděle první po Velikonoci.
Kde lze nalézti pravého pokoje?
„Pokoj vám.“ (Jan 20, 19.)
Dříve než Spasitel náš přehořkou smrt podstoupil, zanechal učedníkům svým slavné dědictví; řekl jim: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám; ne jako svět dává, já vám dávám.“ (Jan 14, 27.) A nyní, když se byl se svou církví skrze svou krev a rány na kříži zasnoubil, hle, zjevuje se učedníkům, aby je potěšil, ve víře upevnil a z jeho svatých rtů zaznívá pozdravení: „Pokoj vám.“ Již při jeho narození prozpěvovali andělé na výsosti nebeské: „Sláva Bohu na výsostech a pokoj lidem na zemi dobré vůle“; neboť proto sestoupil s nebe, aby hlásal evangelium smíření a pokoje, aby smířil zemi s nebem a všecko v pokoji sjednotil. „Pokoj,“ toť poslední slovo vzkříšeného Pána.
Ó pokoji, ty svaté, sladké slovo, lahůdko v nepokojích tohoto světa, ty útěcho v zármutcích života, ty hvězdo v temnostech pozemských, ty drahocenný poklade; po tobě touží srdce naše! Co jiného hledáme na tomto světě nežli pokoj, t. j. onen stav, ve kterém úplně spokojeně žijeme, kde nás nic netrápí, nic nesouží?
Všichni ti tisícové a tisícové, kteří vůkol nás žijí, ti všichni touží po zlatém cíli, ale jen málokterým otvírá se ona tajuplná brána k této svatyni pokoje. Se všech stran rozléhá se nářek, že nespokojenost uhostila se jak v palácích urozených, tak v chatrčích nuzných; nepokoj oplétá trním šťastného, nepokoj ztrpčuje kříž trpícího. Synové tohoto světa staví si zlaté hrady v povětří; nespokojeni jsouce s přítomností tvoří si obrazy klamné naděje do časné budoucnosti a nepozorují, že je vnitřní pronásleduje nepokoj, až konečně zemdleni tímto životem hledají v chladném hrobě pokoj. Ó bláhoví! Může-liž pak nalézti v hrobě pokoj ten, kdo jej nenalezl v životě tomto? Duše není položena s tělem v rakev a ona dle toho bude se míti, jak zde živa byla.
Pozastavme se při této myšlence a tažme se: Kam jdeš, která jest cesta tvá vedoucí k pokoji, onomu drahocennému pokladu? Rozluštění této otázky není těžké; Spasitel náš dává nám pochopitelnou odpověď řka: „Pokoj svůj dávám vám; ne jako svět dává, já vám dávám.“ On nám zřejmě praví, že svět nemá pravého pokoje a proto ho také nikomu dáti nemůže; on však slibuje učedníkům svým ve všem trápení, které je potká, pokoj, který jim také svět vzíti nemůže. „Totoť pravil jsem vám,“ praví Spasitel, „abyste měli pokoje ve mně. Ve světě se musíte rmoutiti, důvěřujte však, já jsem přemohl svět!“
Pravý pokoj tedy nelze nalézti:
I. ve světě, nýbrž
II. v Bohu, Spasiteli.
Pojednání.
I.
„Srdce lidské jest nepokojno, dokud nespočívá v Bohu.“ Slova ta velikého Augustina vydávají svědectví o tom, co on sám zažil a sám na sobě zkusil. Velikými a krásnými vlohami od Boha nadán, proniknut neukojitelnou touhou po vědách a umění, žádostiv slávy a cti, obklopen veselostmi a radovánkami, nenalézal pokoje, spíše však nelibost a nepokoj; teprve tehdy, když mu vzešlo slunce víry, která zázračnou láskou srdce jeho s Bohem spojila, shledal, jak jest vše trpké, co mimo Boha jest, a že jen v Bohu lze okusiti sladkost pokoje.
Ne, svět nemůže dáti pokoje; trápení jeho souží, poklady jeho a radosti omamují srdce a zůtavují v něm pouze trn bolesti a mučící nepokoj.
Kdo může sečísti ty strasti, které doprovázejí člověka od kolébky až ke hrobu? Chudoba, nouze, drahota, hlad, válka, rozkacené živly, ztráta statků a milých osob, nevděk, urážky, zlo rozličného druhu a velikosti obkličují člověka se všech stran, mučí a ohrožují srdce jeho. A kdož zná všechna ta trápení vnitřní, která, aniž to svět pozoruje, oběti své sužují a dne i noci v bolest a hořkost proměňují? Kdyby trápení taková byla za podíl jen jednotlivcům, pak bychom mohli za šťastné pokládati ty, kterých ušetřila věčná prozřetelnost; ale neštěstí to rozbilo stánek svůj jak v chatrči nuzného a utlačeného, tak i v palácích velmožů; žádná stráž není s to zadržeti je, žádný zámek není před ním dosti silný. Jako smrt, která všecky zasáhne, přichází na všecky to, či ono trápení. Tak zřídila to věčná moudrost, že jako všichni podíl mají na společném hříchu, i všichni jeho zlé ovoce cítí. A proto nazývá se tento svět slzavým údolím, z něhož po stáncích věčných radostí a blažeností toužíme.
Což pak ale neposkytuje nám svět svých statků a radostí? Což nám nenabízí čest, jmění, radosti a vše, čímž bychom upokojili srdce své? Jest sice pravda, že sláva, jakou svět svým ctitelům slibuje, jest ono kouzlo, které je tak mocně na sebe poutá, že se oddávají volně službě jeho, při tom však Boha i duši svou ztrácejí. Učení o kříži jest jim bláznovstvím; napomínání, aby se vyhýbali světu, odřekli se lákání a vnad jeho pro Ježíše Krista, zdá se jim nesmyslem; touha však po statcích a radovánkách jest jim největší moudrostí a jedinou úlohou v životě. Kníže temnosti se k nim přiblížil a jim namluvil: „Hle, toto všecko dám tobě, padneš-li a budeš se mi klaněti“; a místo co by se měli odříci pokušitele jako Kristus, poslouchají ho a namáhají se a přinášejí mu den co den oběť klanění.
Zdaliž pak takoví lidé nacházejí vnitřního pokoje? Pokušitel jim ukazuje lesk cti a vyznamenání, a oni neustále se namáhají, aby dosáhli vrcholu slávy, jakou jim satan z dálky ukázal. Nešetří ani času ani práce, ani dovolených ani nedovolených prostředků, aby se nad jiné vyšinuli. Svět je chválí a jim přisvědčuje, a to je táhne; čest jim lichotí a panování nad jinými, jaké si představují, to činí je otroky jich mučící je vášně, která se neuspokojuje tím, čeho dosáhla, nýbrž vždy po více a více touží; a čím výše stoupají, tím více ztrácí se ukázaný jim vrchol slávy, na němž konečně pokoje nalézti chtěli. A to jest právě kletba vášně, že nedovolí tomu odpočinku, kdo se jí oddal, ale mocně ho táhne do strašlivé propasti.
A tu měli bychom pokoje hledati? Hle, ten ubožák, který posedlý jest duchem pýchy, jak smutný jest jeho život! Den mu míjí v nevýslovném namáhání, noc v neužitečném bdění a těžkých snech; obrazotvornost jeho jest rozpálena, rozum jeho se trápí, hledaje vždy nových prostředků k ukojení vášně, ctižádostivého srdce svého a strach před soupeři a nepřáteli krátí jeho život. Pýcha, závist, hněv, radost z cizího neštěstí a pomsta, to jsou ti černí duchové, kteří ho mučí a pronásledují.
Ó ubohé lidské srdce, kde je tvůj pokoj? Čest, sláva a moc vábí tak dlouho, dokud jsou vzdáleny; dosáhne-li jich člověk, lesk jejich zmizí a těžké břímě zůstává. A jak padá s výše ten, kdo ji dosáhl, do propasti bídy! Co jest chvála tohoto světa? Lživá jsou ústa jeho; dnes tě chválí, zítra tebou opovrhuje; dnes se tě bojí, zítra se ti směje. A což nejsi-li zklamán? Ach, tu přichází neuprositelná smrt a nedbá na tvou čest, ani slávu ani moc. Ó ubohé, ctižádostivé srdce; ty se třeseš před poslední hodinkou, v které o vše přicházíš a která tě odevzdá do moci toho, před nímž se všecky mocnosti země třesou!
Aj, tu přichází kníže tohoto světa a ukazuje statky a bohatství, jakoby v nich pokoj srdce spočíval! A jak mnozí se namáhají rozmnožiti bohatství své, aby mohli mluviti s boháčem v evangeliu: „Duše má, měj se dobře, neboť máš statků na mnohé dni!“ Ale ach, jaké plány povstávají v duši, v níž se zahnízdila lakota? Ó kletby hodná žízeň po penězích, kam poháníš srdce smrtelníků! Tak volal jeden pohanský básník, když pozoroval nevýslovný nářek toho, koho ta vášeň se zmocnila. Tu není soucitu a milosrdenství, ani vážnost před božskými a lidskými zákony, tu není nic svatého. Práce a výdělek, výdělek a práce, to je tak pronásleduje, že ani den Páně, ten den pokoje nešetří a odpočinku si nedopřejí.
Ach, pracně a namáhavě se peníze a statky vydělávají, nepokojně se uschovávají a střeží, s nenasytnou lačností rozmnožují. Mluvte bohatci o smrti a on se třese; ale přece nemůže se od smrti vykoupiti, aniž věčného soudce podplatiti, aby mu bránu nebes otevřel! Na duši jeho lpí kletba chudých, které ošidil, nešťastných které utlačoval, vdov a sirotků, jichž slzy vševědoucí počítal. Jeho vlastní svědomí stojí před ním jako žalobník a pronásleduje ho na všech místech. tak žije v nepokoji dny života svého, ač se musí spokojiti s úzkou rakví a něco málo hlíny.
Bohatství, ach to nemůže ukojiti srdce lidské! Což tedy zbývá člověku, aby dosáhl pokoje? Hle, pokušitel se blíží a otvírá síně radovánek; zde jest veselo; radosti všeho druhu. Co si smyslné tělo žádá, všecko se mu nabízí – po starostech ani zmínky! Ach, jak nešťastni jsou tito zdánlivě šťastní; pro krátké vyražení a veselost, jak mnoho obětují! V proudu vášní svých klesají, aniž to pozorují, do propasti hříchu a smrti; krátká radost zanechává neustálou lítost. Ó nevěrná náruživosti, ty okrádáš člověka o milost Boží, o čas spásy, o čistotu srdce, o světlo víry, o útěchu naděje, o jeho lásku; ty vraždíš nevinnost duše! Pak zmizíš a zanecháš po sobě výčitky svědomí; ten, kdo ti sloužil, podobá se marnotratnému synu, který promrhal statek milosti Boží a zachoval si buď zoufalství neb prosbu o milosrdenství!
Ach, svět nemá, čím by ukojil srdce lidské; duše člověka stvořena jest pro Boha a proto nemůže nalézti pokoje ve stvořených věcech. Když nám však svět nemůže poskytnout pokoje, kdež ho budeme hledati?
II.
V Bohu lze nalézti pravého pokoje; neboť tak praví Bůh sám u Isaiáše proroka (Is. 45, 6.): „Jáť jsem Hospodin a není jiného, jenž působím světlo a tvořím tmu, činím pokoj.“ A toho pokoje dostalo se nám skrze Ježíše Krista, knížete pokoje. Království jeho jest království pokoje, pokoje nevýslovného, svatého, sladkého, jehož výšku a hloubku ani mysliti, jehož obsah ani vysloviti nelze. tento pokoj chce dáti Spasitel všem, kteří k němu přicházejí, neboť volá vlídným hlasem: „Vy všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, pojďte ke mně a já vás občerstvím!“ Základ však toho pokoje jest smíření s Bohem.
Chceme-li tedy do království pokoje vejíti, musíme zemříti hříchu a skrze Ježíše Krista smířiti se s Otcem, žíti podle evangelia a následovati svého Spasitele, který nás napomíná: „Plňte učení mé a poznáte, že z Boha jest a naleznete pokoje pro duše své,!“ Hřích musí v nás zničen býti a Pán ochoten jest odpustiti nám skrze sluhy své, jimiž dal moc hříchy odpouštěti a vrátiti nám pokoj dítek Božích. Ó jak pokojné bývá srdce vášněmi a náruživostmi sem tam zmítané, když se vrhne pod kříž a odkryje rány své a o milosrdenství prosí; s kříže proudí se spása. Jako na poušti pohled na povýšeného měděného hada od uštknutí smrtonosného uzdravil, tak uzdravena bývá duše poskvrněná hříchem pohledem na Ježíše Krista, který povýšen byl, aby všecko k sobě přitáhl. Ó jak lehko bývá srdci, když slyší: „Odpouštějí se tobě hříchové tvoji.“
Dokud hřích jest v duši, nelze mysliti na pokoj srdce, nelze mysliti na vyhojení smrtelných ran; ani bohatství ani radovánky celého světa neuzdraví nemocnou duši. Jeden jest, který může pomoci, Ježíš Kristus; k němu se tedy obrať, nepokojné srdce, ubohá duše, a on naleje vína slova svého a oleje lásky jako milosrdný Samaritán do tvých ran! Nevyhýbej se místu, kde jedině smířiti se můžeš s Bohem,; tam očekává tebe pokoj srdce! A když nalezneš toho pokoje, následuj Spasitele svého, který k tobě volá: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, vezmi kříž svůj a následuj mne!“
Smyslnému člověku zdá se vybídnutí takové arciť trpké; jinak však nelze dojíti věčného pokoje. Neboť spasitel neslíbil království nebeské těm, kteří hodně mnoho mají a v radovánkách život svůj tráví, nýbrž těm, kteří jsou chudí duchem a tichého srdce, kteří pláčí a dychtí po spravedlnosti; ne těm, kteří uzdu pouští svým náruživostem, ale kteří sami sebe zapírají. A žádost Pána Ježíše není těžká, neboť sám praví: „Jho mé jest lehké a břímě mé sladké.“
Věřte, že celý svět se vším bohatstvím, ctí a radostmi svými nemůže vás oblažiti! Ať si vám slibují falešní proroci nynějšího věku spásu a blahobyt; ti podobají se oněm prorokům, o nichž Pán praví: „Volají pokoj, pokoj a přece není to pkoj; neboť věštby jejich ksou klam a lež prorokují ústa jejich.“
Kdož popíše blaženost toho, před nímž marnost tohoto světa ustupuje i její nepokoj? Kdo popíše pokoj oné duše, která příjemné věci, jakož i kříže od Boha stejně ráda přijímá? Kdož vysloví radost té duše, která nehledá útěchy u lidí, ale u Boha, v rozjímání, modlitbě, v častějším přijímáním těla Páně? Čím více taková duše v Bohu žije, tím méně ji svět znepokojuje; její jediná touha jest Bohu sloužiti, jej milovati a jednou tváří v tvář na něho patřiti. Svět zdá se jí namáháním a obtíží, život tento nepokojným putováním, radosti jeho jako kratičké občerstvení a trápení jako sladké břímě. Lidi považuje za obraz Boží, za vykoupené krví Kristovou, za zasvěcené chrámy Ducha svatého, za dědice království nebeského. Ona ráda plní povinnosti své z lásky k Ježíši Kristu; nestará se o bublinku cti, o hrstku prachu, jejž svět bohatstvím jmenuje; pokojně plynou jí dni života, ó jak spokojeně hledí, důvěru svou v Boha skládajíc!
Když se v osudné hodince syn tohoto světa úzkostně vůkol ohlíží, když ho všecko opouští, a neuprositelná smrt se blíží, když žádný utěšitel se nehlásí, - obrací v Bohu žijící duše zraků svých k nebi; neboť dobrý bojovala boj, končila běh, víru zachovala a nyní čeká na ni koruna spravedlnosti. Ona touží po onom životě se sv. Augustinem řkouc: „Ó živote, který Bůh připravil těm, kteří ho milují; živote živoucí, blažený živote, jistý živote, pokojný živote, krásný živote, čistý živote, svatý živote; živote, který neznáš smrti a zármutku; ó jak po tobě toužím!
Po čem však my toužíme? Co jest cílem našich žádostí? Dlouho-li budeme ještě nabírati z kalů světských, marností, pomíjejíce pramen živé vody Ježíše Krista? Jak dlouho ještě dáme se sváděti bludičkami cti, bohatství , světských radovánek? Stůj, poutníče, zastav se; po čem jsi dosud toužil, co byl cíl tvůj? Slyš hlasu svého Boha, který ti hrozí jako jednou vyvolenému národu, k němuž pravil: „Čtyřicet let měl jsem nesnáz s národem tímto a řekl jsem, vždycky tito bloudí srdcem. Ale oni nepoznali cest mých, tak že jsem přísahal v hněvu svém, že nevejdou do odpočinutí mého.“ (Ž. 94, 10.)
Hledáš odpočinutí, hledáš pokoje? Tato země ho nemá; všecko ti volá: v nás není pokoje! Hledáš štěstí? Všecko odpovídá: v nás jest bolest a trápení! Hledáš život? V nás jest smrt a zpráchnivění! Stojí však strom na hoře Golgotě a na něm pní svaté tělo, v jehož otevřeném boku jest útočiště pokoje a odpočinku! Ztratil-li jsi hříchem pokoj srdce svého, utec se do otevřeného boku jeho! Ještě jest čas! Ten, který pro tvé hříchy umřel, pozdravuje tě slovy: „Pokoj tobě!“ Ty však, kníže pokoje, vítězi nad smrtí, ty sám upoutej srdce naše na sebe! Pane Ježíši Kriste, pozdvihni mocnou ruku svou a shladiž všechen hřích; osvěť nás, abychom tě poznali, rozžehni v nás plamen horoucí lásky, abychom tě milovali; táhni nás, abychom tě hledali; posilni nás, abychom u tebe zůstali v štěstí i neštěstí, v životě i ve smrti. Uděl nám svého pokoje v životě i v hodince smrti, abychom jednou věčného pokoje požívati mohli. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat