Neděle druhá po Velikonoci
Katolický kněz – dobrý pastýř svých oveček.
„Já jsem pastýř dobrý.“ (Jan 10, 11.)
Ve východních krajinách již od nejstarších dob hlavním pramenem obživy člověka byl chov dobytka, zvláště ovcí. Tamní vedra a suchopáry nehodí se ku pěstování různých plodin obilních jako u nás, a tak obyvatelům oněch krajin nezbývá nic jiného , než použití své půdy k pasení dobytka. Až podnes bohatství různých kmenů i jednotlivců počítá se leckde dle množství stád a kusů v nich. A tak stává se , že lidé takoví přilnou ke svým stádům, která je živí, že mezi pastýři a jejich stády vyvine se, abych tak řekl, poměr – přátelský.
A hle, drazí křesťané, náš dobrý Spasitel, chtěje naznačiti svou upřímnou lásku k člověčenstvu, k vůli němuž s nebe sestoupil, béře z tohoto života pastýřského podobenství a praví, že mezi ním a věřícími je týž poměr, jako mezi pastýřem a ovečkami. „Já jsem pastýř dobrý… Dobrý pastýř dává život za ovce své.“
Opravdu nebylo, ani není a nebude lepšího, věrnějšího a pečlivějšího pastýře, nežli byl Kristus Pán. K vůli svým ovečkám opustil trůn slávy nebeské a stal se člověkem, 33 léta snášel hlad a žízeň, zimu a vedro, chudobu a protivenství. Vodil ovečky své na tu nejlepší pastvu, krmil je svým božským učením i svým příkladem, svatým životem, dal jim posléze za pokrm své nejsvětější tělo i svou nejsvětější krev. Nedbal sucha, mokra, hor ani údolí a všude, na pouštích i v městech, u jezer i po horách hledal ztracené, po jedovaté pastvě bloudící ovce. Za své ovce, lidské duše, i mnohou noc probděl na modlitbách, až konečně, aby je spasil, život svůj za ně na kříži obětoval.
Škoda, že ten přelaskavý pastýř, když potom z mrtvých vstal, nezůstal pořád na zemi, by ustavičně vodil a spravoval své stádo. Bohužel odešel, vrátiv se do vlasti nebeské, ale zanechal zde místo sebe pastýře jiné. A víte drazí, kdo jsou tito pastýřové na místě Krista ustanoveni?
Jsou to katoličtí kněží.
Pojednání.
Božský Spasitel opouštěje tento svět, nezanechal stádo své osiřelé. Ustanovil svými nástupci svaté apoštoly a po jejich smrti biskupy a kněze. Ta slova, která řekl Petrovi: „Pasiž beránky mé, pasiž ovce mé“ (Jan 21, 15. 16. 17.), platila i nástupcům Petrovým. Apoštolům a jich nástupcům také řekl: „Jako ne poslal Otec (tak) i já posílám vás“ (Jan 20, 21.). „Jdouce (do celého světa), učte všecky národy“ (Mat. 28, 19.). „Kdo vás slyší, mne slyší“ (Luk. 10, 16.). Katolický kněz je si vědom svého poslání; on ví, že zastává úřad Kristův a proto snaží se býti dobrým pastýřem stáda sobě svěřeného.
a) Dobrý pastýř zná své ovečky, bdí stále nad nimi a volí k dobru jejich nejlepší prostředky. Kdyby stádo bylo samo na sebe odkázáno, opuštěno, kdyby bylo bez pastýře, nebo mělo pastýře nedbalého, najatého a nesvědomitého, tu snadno by živelní pohromou nebo nějakým dravcem mohlo se rozprchnout, a když ne úplně zajít, aspoň značnou škodu utrpět.
Tak i katolický kněz snaží se poznati své ovečky nejen dle jména a stavu, ale i podle dobrých i slabých stránek, podle jejich náklonností, bdí nad osadou sobě svěřenou, neopouští jí (povinnost residence), leda s dovolením biskupa a má-li zástupce. On chrání a varuje osadníky před vlky a falešnými proroky t. j. před nevěřícími a nepřátely spasení jejich duše, ve všem jest pomocníkem, těšitelem a rádcem svých oveček, maje na mysli jejich blaho věčné i časné.
b) Dobrý pastýř vodí ovce své jenom na taková místa, kde jest dobrá pastva, hledá pro ně nejlepší pokrm a nápoj, vyhýbá se místům srázným a skalnatým, rostlinám jedovatým a vodě zkažené.
Podobně katolický kněz předkládá svým ovečkám jen pravé ca čisté náboženství, hlásá to, čemu Ježíš Kristus učil, co sv. apoštolové kázali a co svatá římsko-katolická církev věřiti velí. Nabádá ke spravedlnosti a lásce, varuje před bludy a hříchy a snaží se všemožně, by na osadě jeho zakotvena byla pravá, pevná a živá víra a z ní plynoucí zbožnost, mravnost a poctivost. Vedle slova Božího podává věřícím za pokrm tělo Páně při sv. přijímání, kdykoliv si ho tito přejí.
c) Dobrý pastýř ztracenou ovečku hledá. Kdyby měl sto ovec a jen jedna mu zabloudila, nechá 99 na horách a jde hledat té, která se byla ztratila; a když ji nalezne, raduje se z ní více než z oněch 99, které nezabloudily.
Tak jedná i katolický kněz, když ovce zbloudilé, hříšníky k Bohu volá, k Bohu přivádí, je ve sv. zpovědi vlídnými a laskavými slovy napomíná, jim domlouvá, otcovsky radí a kněžským rozhřešením s Bohem smiřuje. Také on má nad jedním hříšníkem pokání činícím radost větší, nežli nad devadesáti devíti spravedlivými, kteříž nepotřebují pokání (Luk. 15, 7.)
d) Dobrý pastýř při pasení, hlídání a ošetřování ovcí zakusí i mnohou nepříjemnost a obtíž, zvláště v krajinách hornatých a v čase podzimním, v počasí nepříznivém a drsném. Ale to ho neodstrašuje, jen když vidí, že ovečky jeho mají z toho prospěch. Stanou se případy, že i s dravci musí se o ně rvát, při čemž mu hrozí mnohé nebezpečí i ztráta vlastního života.
Stejně neohroženým pastýřem jest katolický kněz. Ani posměch, ani pohrdání, ani pronásledování, ani nebezpečenství nedovede ho odvrátit od věrných oveček. Úřad kněze, drazí přátelé, jest obtížný a vyžaduje mnoho námahy, oběti a sebezapření. V nakažlivých nemocech, kdy vlastní děti štítí se svých rodičů, kdy bratr choulostivě straní se bratra svého neb sestry, kdy přítel nechce se znáti k příteli: duchovní pastýř neštítí se nakažlivého zápachu, a ve dne i v noci, v zimě i v parnu, častokráte v dešti a v blátě chvátá k lůžku nemocného, aby mu dal poslední útěchu, s Bohem smířil a na šťastnou věčnost připravil. Nešetří při tom svého zdraví a obětuje i svůj život.
Přítomná válka světová podala nesčetné doklady toho, jak horlivě a obětavě katolický kněz koná úřad duchovního pastýře. Hned po vyhlášení mobilisace na sta kněží nastoupilo vojenskou službu, by v nejhorší době bděli nad svými ohroženými ovečkami a snášeli s nimi všecky útrapy války. Kněz na vojně stará se o živé, pečuje o raněné a mrtvé. Před rozhodujícími bitvami, před velikými útoky mluvívají k vojsku generálové, ale řeč duchovního bývá účinnější, úchvatnější. Oděn bílou rochetou a štolou a maje v ruce kříž, mocným dojmem působí na ty, kteří zatím ještě jsou zdrávi, ale za okamžik mohou již býti na prahu věčnosti. Sedě na koni nebo stoje na místě povýšeném, za hrobového ticha pronáší hlasité modlitby k Bohu a vojíny, pohnutím sotva dýchající, žehná svatým křížem, aby je Bůh všeho zlého chránil. Potom v prachu a dýmu, uprostřed hromobití děl a rachotu pušek, uprostřed křiku a nářku zastavuje se u padlých a uděluje jim poslední pomazání, nedbaje, že sám může býti zasažen kulí.
A mezitím, co jeden kněz mešká v bitvě, druhý pracuje v nemocnici. Chvátá od postele k posteli, zpovídá, podává tělo Páně, uděluje poslední pomazání, koná s vojíny společné modlitby, pomáhá milosrdným sestrám, svým humorem rozveseluje vojíny, vyráží a těší, mluví s nimi o rodičích, o ženě a dětech, píše pohlednice, dopisy, žádosti za podporu a pod. Jako pravý apoštol snaží se býti všechněm – vším. Nebude snad polního kněze, jenž by nebyl za svou činnost nějak vyznamenán.
Důstojníci a vojáci z Tyrol v dopisech do domova zaslaných velebí s nesmírným nadšením duchovní činnost, kterou rozvíjí na bojišti jejich krajan, kněz řádu kapucínského P. Kajus Perathoner z Meranu. Sotva je bitva ukončena, svolá vojáky k pobožnosti a zapěje chvalozpěv, bojovníci pak pokleknou a Otčenáš ukončí pobožnost vykonanou na bojišti v širém poli. Tohoto kněze možno nalézti všude v nejprudší bitevní vřavě; tu uděluje umírajícímu poslední pomazání, tam zase raněnému podává posilující prostředek a osvěžení, jinde opět utěšuje raněného a žehná jej. Má stále u sebe pro vojíny něco k občerstvení. V nejhustším dešti kulí prochází bitevní čarou nedbaje nebezpečí, takže ho vojáci považují za nezranitelného. Obdržel zlatý záslužný kříž s korunou. (Čech, 19. ledna 1915)
Polní kněz Stanislav Suda, katecheta z Blovic, píše: „Jdu celou dlouhou linií v zákopech. Ach, náš amor se blíží, volají někteří vojáci. Proč mi říkáte amor? táži se jich. Vy jste přece pravá láska k nám, zní odpověď. A práce po zákopech dosti. Ten si přeje ještě jednou k sv. zpovědi, jiný prosí o sv. růženec a pod. I jiné potřeby dlužno obstarati: poštu, psaní žádostí o podporu, plnomocenství a jiné písemnosti. Nejednou ptám se vojáčků: Hoši, budete statečni, nebojíte se? A oni odpovídají: Velebný pane, dokud vy jste s námi, co se nám může státi? Buďte bez starosti, však my se budeme držeti!“ (Hlas lidu, 29. března 1915)
Desátník při plukovním štábu, pražský spisovatel E. K. sděluje, jak znamenitě působí při jeho pluku (polní pošta 32) polní kurát František Hoffer, kaplan z Chorušic u Mělníka. Ať jest noc či den, horlivost jeho neochabuje. V nejprudším bitevním ohni rozplameňuje vojáky a neohroženost jeho poskytuje jim pobádavý příklad. Ranění nemají nad něho utěšitele vřelejšího. Svištění a třaskání střel, věštící zkázu a zmar, nijak jej neodstrašuje. Sebe větší nebezpečí na obvazišti, které v této urputné válce přečasto se vyskytá, nijak ho neleká a od konání duchovních povinností neodpuzuje. Udatní vojáci mluví o rekovném knězi svém s největším obdivem a uznáním. (Čech, 14. listopadu 1914)
U 42. pěššího pluku konal službu polního kuráta Alois Baier z diecese královéhradecké. Hrdinně a bez bázně si vedl. Nepřátelské střely jej neděsily, minulé karpatské mrazy, jež dosahovaly až 18 stupňů pod nulou, jej od konání povinností neodstrašovaly. Když schvátila ho horečka a vysílení, bylo zapotřebí, aby lékaři napjali všecku svoji energii, aby hrdinného kněze přiměli ku nedlouhému odpočinku. Sotva se zotavil, znovu spěchal do prvých řad. Dne 2. července postihly jej kule nepřátelské. Na obvazišti vybuchl šrapnel a tři úlomky zasáhly kuráta. „Můj Bože – zvolal – můj pluk žene útokem a já zde zůstávám!“ Zranění rekovného kněze na štěstí není smrtelné a lékaři ujišťují, že jest již mimo nebezpečí. (Čech, 9. července 1915)
Vojenský kněz Matěj Ortner, posledně kooperátor v Altenmarktu (ve Štýrsku), pobyl si na bojišti v Srbsku tři dni jako velitel praporu 216 mužů, mezi nimiž byl také šikovatel. Matka tohoto kněze dostala od velitele 2. praporu 1. domobraneckého pluku, majora fr. Christiana list tohoto znění: „Velectěná paní! V minulém období výpravy proti Srbsku bylo mně přáno neocenitelné štěstí, že jsem po boku měl Vašeho syna. Byl vždy tam, kde bylo nebezpečí největší. V nejprudším ohni nepřátelském obvazoval raněné, zaopatřoval umírající a neustále povzbuzoval bojující ke statečnosti. Kněz – hrdina v pravém slova smyslu! Abych správně ocenil činnost jeho v táboře a na pochodech, k tomu se mně naprosto nedostává slov! Neznal únavy, neznal šetření své osoby. Po všech námahách býval těšitelem vojínů, kteří si přáli posily náboženské. Jeho vlivu dlužno mnoho připsati, zvláště to, že mužstvo i v nejkritičtějších okamžicích zachovalo si chladnou krev a že v důvěře v Boha bilo se s nedostižnou udatností. Nyní jest těšitelem a přítelem oněch četných domobranců, kteří po strašných útrapách a nebezpečích onemocněli. V synu Vašem vidím pravého kněze Božího! Jsem hrdý na jeho přátelství, které zachovám po celý život. Přijměte mé blahopřání k takovému synu. Bude v srdcích Tyrolanů žíti stále, pokud bude na živu jediný hrdina onoho pluku. A též dějiny zaznamenají navždy činnost vašeho syna!“ (Čech, 27. a 31. ledna 1915)
Ve střeleckých zákopech u Wielkopolje polní kněz Emil Boscarolli jako anděl strážce zůstal mezi bojujícími a nedbaje únavy, hladu a nebezpečí, spěchal tam, kde zuřil boj nejprudší, poskytoval umírajícím útěchy a mírnil bolest raněných, až sám zasažen nepřátelským nábojem, ztrátou krve klesl. (Čech, 23. července 1915)
V bitvě u Plavy na Soči vštěpoval svým dobrým Dalmatincům hrdinnou zmužilost a nadchnul je k boji divisijní farář Lovrič. (Čech, 23. července 1915)
V bojích na Sanu bylo slyšeti srdcervoucí volání o pomoc zraněného, který bez pomoci zůstal ležeti v nekryté prostoře před nepřátelským postavením. O tom dozvěděl se též statečný polní duchovní Desiderius Lukáts, přidělený pěšímu pluku č. 26. Bez dlouhého rozmýšlení přebrodil řeku, přitlačen těsně k zemi plížil se opatrně a nepozorovaně po kolenou, až se dostal ke zraněnému, jemuž poskytl útěchy a občerstvení, vyřídil pozdrav od milých druhův a naplnil srdce jeho sílící nadějí, že za tmy přijdou jeho druhové a vysvobodí jej z tohoto zlého postavení. (Čech, 21. září 1915)
Když Rusové obsadili polskou obec Skřidlnu, farář P. Gawroňski neopustil ovčince svého, ale zůstal na místě a ve chvílích nejhoršího, nedbaje deště kulí a zuřící bitvy, šel zaopatřit umírajícího důstojníka rakouského, tak že osoba jeho vzbuzovala u Rusů velikou úctu. (Čech, 14. ledna 1915)
Když Rusové vtrhli do Krosna, zůstal tam věrně při svém stádci městský farář Koleňski, jenž ze všech sil, jak mohl, staral se, aby obyvatelstvu se nestala žádná křivda. (Čech, 13. března 1915)
Římsko-katolický farář v Bojanech, Jakub Cwinarski, 72 letý stařec, byl od Rusů brutálně ztýrán, poněvadž nechtěl dovoliti, aby na věži chrámové umístěny byly strojní pušky. Ač větší část katolického obyvatelstva z Bojan prchla, neopustil zbylých oveček, byť dnem i nocí svištěly granáty a šrapnely nad jeho hlavou. Neprosil o ušetření svého majetku, ale o zachování matrik a svého zlatého záslužného kříže. Pak šel do chrámu Páně, opatřil nejsvětější Svátost, zhasl věčné světlo a odevzdán do vůle Boží dal se odvléci do Kamience Podolského. (Čech, 2. července 1915)
V Gorlici vládli Rusové přes šest měsíců. Úřad starosty vykonával po celý ten čas P. Švejkovski, katecheta gymnasia, který získal si dokonce i u Rusů velikou úctu a lidu prokázal neocenitelné služby, bráně jej před křivdou. (Čech, 16. května 1915)
Koncem března 1915 zemřel ve Lvově v ruské vojenské nemocnici P. Eduard Janicki, farář z Jedlicze, stařec 77 letý, oběť tajné ruské policie. Pro podezření, že přechovává značné množství zbraní a jako čestný president polské legie byl ve svém působišti v Jedlicze zatčen a vlečen pěšky za větru a plískanice 98 kilometrů cesty do Lvova, kde potom na zápal plic dotrpěl. (Čech, 25. července 1915)
V bitvě u Lvova padl polní kurát Valentin Rozmann, když se ujal těžce raněného vojína. Byl střelen do srdce nepřátelskou kulí při vykonávání díla milosrdenství. (Dle „Grazer Volksblatt“ - Čech, 13. září 1915)
Dr. theologie Schwannel, kněz diecese litoměřické, padl na bojišti.
Polní kurát v záloze Štěpán Grabenschweiger z diecese svatohypolitské, zemřel na úplavici.
Řecko-katolický polní kurát Felix Ščurko ze Stanislavi zemřel na choleru. (Čech, 17. ledna 1915)
Polní kurát Josef Hlavsa, farář z Chomutic v Čechách, byl v Mor. Ostravě dne 18. března 1915 zachvácen zánětem plic a chrlením krve, kterému ve krátké době podlehl. (Čech, 25. března 1915)
Šlechetný biskup linecký dr. Rudolf Hittmair konal samaritánské služby ve vojenských nemocnicích, asistoval při operacích, zvedal a odnášel nemocné s nosítek do postelí. Navštívil také oddělení nemocných s nakažlivými nemocemi, onemocněl skvrnitým tyfem, kteréžto nákaze podlehl 5. března 1915. Jeho Veličenstvo ráčil naříditi, aby mu v lineckém dómě postaven byl pomník. (Čech, 6., 9. března a 3. dubna 1915)
Drazí bratři! Slyšeli jste z uvedených příkladů, jak dobrým pastýřem je katolický kněz. Za spásu svých oveček jest ochoten dáti i život. A přece za našich dnů bývá posmíván, tupen a pronásledován. Čest jeho bývá všelijak hanobena, jen aby zbaven byl vážnosti a důvěry před svým stádem. Nepřátelé jednají tu podle Písma svatého: „Bíti budem pastýře a rozprchnou se ovce stáda“. (Mat. 26, 31.) Ale, drazí, kněze to neodstraší, on nepovolí. Ten, jehož kolébka stála tam, kde stála vaše, vás neopustí, on při vás vytrvá. Proto, v Pánu milovaní, poznejte, kdo s vámi dobře smýšlí. Slyšte jako dobré a poslušné ovečky vždy hlas pastýře svého, neboť on vás vede bezpečně tímto životem. Řiďte se radou sv. Pavla: „Poslušni buďte správců svých a buďte jim poddáni: oniť zajisté bdějí (nad vámi) jako ti, již mají počet vydati za duše vaše“ (Žid. 13, 17.). Odvraťte se od škůdců, nepopřávejte sluchu vlkům hltavým a naleznete v tomto životě pro své duše pokoj a spokojenost, pojistíte si šťastnou smrt a jednou věčnou blaženost. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat