P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (6)

VI. Bůh jest všudypřítomný.

  Chodiž přede mnou, a budiž dokonalý (Gen. 17, 1.), pravil Bůh patriarchovi Abrahamu. Abychom pak, drazí, vpravdě dokonalí byli i my, věru že by k tomu stačilo, kdybychom stále a vážně měli na mysli, že každý krok v životě svém činíme před Bohem, který nás má stále na očích, protože je všudypřítomný. Rád bych vás k tomu povzbudil, a proto promluvím k vám dnes o všudypřítomnosti Boží.
  1. Četl jsem kdysi následující případ: Děvčátko ubíralo se domů z náboženské hodiny. Bylo mu jíti kolem skupiny jinochů, z nichž jeden si z něho chtěl udělati žert a děl mu: Poslouchej dceruško, dám ti obrázek, jestliže mi povíš, kde jest Bůh? Děvče pak odpovědělo: A já vám dám obrázky dva, když mi ukážete místo, kde by Pán Bůh nebyl. - Nerozvážný jinoch došel výsměchu, kdežto děvče ukázalo, kterak má dobrou vědomost o tom, že Bůh je všudypřítomný. Však by také jinak Bůh již nebyl Bohem! My bychom si tu mohli představiti jinou bytost, lepší nežli Bůh, a tu by Bůh již nebyl svrchovaně dokonalý a nekonečný.  Proto Bůh, když je Bohem, je také všude přítomen. Však on sám o sobě volá: Zdaliž jsem já Bůh jen zblízka a ne Bůh i zdaleka? Zdaliž nebe i země já nenaplňuji(Jer. 23, 23.)? A sv. apoštol Pavel praví: Bůh není daleko jednoho každého z nás; v něm živi jsme a hýbáme se, i trváme (Sk. ap. 17, 28.). Jako ve vzduchu žijeme, se pohybujeme a bez něho žíti nemůžeme, podobně jsme i my všichni tvorové Bohem obklopeni, on je u nás a v nás všech a jinak bychom nemohli ani okamžik živi býti. Nesmíme si však představovati, jako by Bůh byl nějaká nezměrná bytost, jejížto vrchní část by byla v nebi, a jež by sahala až dolů na zemi. Ne, Bůh jest duch a žádné postavy nemá. Jako duše vaše je v každé i nejmenší části těla vašeho přítomna celá, podobně je také Bůh přítomen celý na každém místě veškerého světa. Než duše je v těle uzavřena, není nikde jinde, než kde je tělo. Je také Bůh, pokud se přítomnosti týče, omezen pouze na svět? Nikoliv, Bůh jest neskonale větší než svět, je bez hranic, je nezměrný. Jako ryby v moři plavou, podobně i m y se jaksi pohybujeme v Bohu, ale s tím rozdílem, že ryby mohou připlavati ke břehu, kdežto my k místu, kde by Bůh končil, nedospějeme nikdy, ani v myšlenkách svých.
  2. Tu pak rcete: Kdo je nyní u vás? Bůh. A když pracujete, když jíte, když spíte, v čí přítomnosti se nalézáte? V přítomnosti Boží. On je před vámi, za vámi, uvnitř vás, v každé části vaší bytosti. On vidí veškeré vaše chování; slyší každé vaše slovo; zkoumá každou vaši myšlenku a žádost. Patří na vás ve dne, bdí nad vámi v noci, stojí u vás, když jste sami, když dlíte ve společnosti lidí jiných; v každé době, za každé okolnosti, na každém místě: v něm živi jsme, a hýbáme se, i trváme. A utéci před ním? Kamž půjdu od ducha tvého? a kam před tváří tvou uteku? volá Žalmista Páně. Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sestoupil do pekla, přítomen jsi. Byť bych vzal křídla svá na úsvitě a bydlil v končinách moře: i tam ruka tvá provodila by mne a držela by mne pravice tvá (Ž. 138.).
  3. Oh, drazí moji, kdybychom na tuto všudypřítomnost Boží pamatovali, oč méně hříchů by bylo na světě! Jediná tato myšlenka by byla s to nás od nich ochrániti. Ctnost mladistvé a zbožné Susanny byla ohrožena. Dva nekalí starci ji sváděli ke hříchu a hrozili jí, nebude-li jim po vůli, že ji přivedou na smrt. A co ona? Pozvedla oči své a zvolala: Úzkosti jdou na mne se všech stran: neb poslechnu-li vás, bude to smrt duše mé; pak-li neuposlechnu, neujdu z rukou vašich. Avšak lépe jest mi upadnouti nevinně v ruce vaše, nežli hřešiti před obličejem Páně. Na základě křivého svědectví oněch starců byla odsouzena a málem by bývala skutečně ukamenována. Ale Bůh ji skrze Daniela zachránil: Nevina její vyšla najevo a ukamenováni byli oni dva podlí starcové. Tak pamatovala Susanna na všudypřítomnost Boží v největším pokušení. - My však, ó drazí? My si říkáme: jsem sám, jsem sama, nikdo mne nevidí, a co tu hříchů! Oh, leží-li nám spása naše jen poněkud na srdci, mysleme aspoň od nynějška vážně na všudypřítomnost Boží! Touto právě myšlenkou jedna dívka, jménem Taida, která byla nestoudnou hříšnicí, se stala velikou světicí. Událo se to takto: Jeden světec se rozhodl přivésti ji ku Pánu. Přišel k ní, a jako by byl pln studu, se jí otázal: Taido, neuhlídá nás tu nikdo? - Ani živá duše, odvětila žena, náš hřích zůstane utajen celému světu. - Zaručuješ mi to doopravdy? - A kdo by nás mohl viděti, když jsme sami? - Než kdyby přece někdo? ... No, kromě Boha, který vidí všecko, nikdo! - Tu pak světec, který právě na tato slova čekal, s posvátným nadšením děl: Ty tedy věříš, že Bůh tě vidí a přece se v jeho přítomnosti odvažuješ hřešiti? Mluvil dále, a výsledek byl, že Taida svého dosavadního způsobu života úplně zanechala, činila nejpřísnější pokání a stala se světicí. - Krásnou radu, která stojí za kus zlata, nám tu dává sv. Augustin: Chceš-li hřešiti; vyhledej si také místo, kde by tě neuzřelo oko Boží.
  4. Rovněž pak, jakou útěchou by pro nás bylo v utrpeních, která snad nikoho neminou, kdybychom pamatovali i tu: Bůh je se mnou, on nade mnou bdí, on se o mne stará! Představte si dívku, která dlí v cizině v těžké službě, kde se s ní nad to nelaskavě zachází. Jak často si tu skrytě zapláče a pomyslí: Kdybych jen na hodinku mohla pobýti u otce, matky, ti by mne potěšili! A hle, my máme Otce nebeského, ať jsme kdekoliv, stále u sebe. Sv. Jan Zlatoústý, biskup v Cařihradě, nebyl pro svá přímá kázání oblíben u dvora císařského. Zvláště císařovna Eudoxie měla ho v nenávisti. Jednou mu pohrozila vypověděním ze země. Ale svatý biskup jí neohroženě odpověděl: Domníváš se, že mne tím zastrašíš? Což nevíš, že Bůh je přítomen všude? Pošli mne až do nejzazšího kouta země, já budu stále jist, že tam najdu svého Boha. - Hle, kterak myšlenka na všudypřítomnost Boží ho sílila k podstoupení převelikých utrpení! Proč by tomu nebylo rovněž tak i u nás ve strastech našich?
  5. Vypravuje se, o Napoleonovi, že měl v očích svých jakousi nezdolatelnou moc. Před bitvou jediný pohled na vojíny stačil, aby je přímo elektrisoval a uvedl v hrdinné nadšení. Pod vlivem jeho oka se veliká armáda Francie fanaticky řítila do nejprudšího a nejnebezpečnějšího boje. Odtud tolik slavných jeho vítězství. - My pak, ó drazí? Bůh na nás patří! Tato myšlenka síliž i nás v bojích uprostřed nynějšího nevěreckého světa, v bojích proti pokušením a zkouškám tohoto života. S ní zvítězíme i my a jednou připočteni budeme mezi vyvolené Boží.

P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (5)

V. Bůh jest věčný.

  Žalmista Páně pěje: Prve než učiněny byly hory, aneb způsobena země i okršlek, od věků až na věky ty jsi Bůh (Ž. 89, 2.). Těmito slovy vyjadřuje, že Bůh byl vždy, jest  a bude vždy, že je věčný. Jest to jedna z převelikých dokonalostí Božích, a o té právě dnes rozjímejme.
  1. Bůh je věčný. - Mám vykládati tuto pravdu, ale jak těžký je to úkol! Postavte se na břeh mořský a patřte vpřed: uzříte břeh jeho druhý? Je to úplně nemožno, kdybyste sebe více a i po léta namáhali zrak svůj. Podobně kdybychom o věčnosti  rozjímali sebe déle, nebudeme s to ji pochopiti nikdy. Než, abych aspoň něco z ní naznačil, osmělím se porovnávati člověka s Bohem. Člověk se narodil; byl tedy jedenkráte čas, kdy člověka toho nebylo. Ale Bůh nenarodil se nikdy, nikdy nepočal býti, nikdy nebylo času, kdy by žádného Boha bylo nebývalo. A jako nebylo, tak i nebude nikdy času takového, kdy by Bůh přestal býti.  Leťte v myšlenkách svých zpět o miliony a miliony let, ale i tenkráte byl Bůh. Myslete sobě miliony let po dnešku: i tehdáž bude Bůh. On byl vždy, jest a bude vždy. - Bůh není ani mlád ani stár. Kdo jest mlád, je blízek svému počátku; ale počátku u Boha není. Kdo je stár, jest blízek svého konce; ale konce u Boha nikdy nebude. Proto praví  sobě Bůh sám: Já jsem, který jsem. Neřekl: "Já jsem byl, já budu", nýbrž "já jsem", poněvadž nepočal a nepřestane býti. U Boha není včera, ani zítra, Bůh má věčné dnes.
  2. Než namítne mi někdo: Když Bůh je věčný a byl vždy, co činil, čím se zaměstnával tehdy, kdy ještě nic nebylo stvořeno? - Pošetilče! Což Bůh v jasu světla věčného potřebuje slunce? Zdaliž on v nekonečné své blaženosti potřebuje lidi? On své blaženosti nezvětšil, když nebe anděly a zemi lidmi naplnil; on se toliko ve své božské dobrotivosti s nimi o svou blaženost poděliti chtěl. A proč tak učinil? Je to nevyzpytatelné hluboké tajemství, jako sama přirozenost Boží. Je to lehčeji věřiti, než v nepokojné zvědavosti nad tím ducha svého trápiti.
  3. Bůh je věčný. - A my, ó drazí? My, aspoň z části, věčni budeme. Nyní, v tomto životě, děje se s námi něco podobného, co se smělými vzduchoplavci, kteří za burácejícího vichru vystoupili vysoko nad zemi. Vichr je uchopil a hnal vpřed s úžasnou rychlostí. Ale že šli s větrem, necítili letu. Zdálo se jim, že jsou v klidu. Když však pohlédli na zemi, připadalo jim, že pod nimi ubíhá jako křídlatý běs. Potom zahalil je mrak, a neviděli nic ani nad sebou, ani pod sebou, ani kolem sebe. A letěli dále s větrem o závod. Tak s námi a kolem nás ubíhá čas. Letíme nad propastí, která nemá konce... Až nás zahalí mrak smrti, budeme státi před branou věčnosti. Jeden, poslední vzlyk, a vkročíme do ní. Předstoupíme tu před Boha, abychom částečně podíl vzali na jeho věčnosti. Jako vzduch obklopoval smělé vzduchoplavce, tak bude obklopovati nás věčnost.
  4. A jaká bude tato věčnost? Záleží to úplně na nás, jak budeme nyní zde na zemi žíti. Bude blažená, bude-li aspoň od nynějška život náš spravedlivý a ctnostný. Bude nešťastná, budeme-li i nadále žíti život hříšný. Oh, nyní chápu proč sv. Alois, když něco konati chtěl, si říkával: "Co mi to prospěje pro věčnost?" Nyní chápu, proč sv. Terezie volávala: "O věčnosti, jak nevýslovně šťastnými činíš lidi dobré, jak neskonale nešťastnými lidi zlé!" Jedno z obojího nás jednou nemine: buď věčné štěstí, neb věčné neštěstí! Co si zvolíte?
  Ale pak nelpěte a nezakládejte si mnoho na tomto světě. Nebylo ho, i všeho co na něm jest, a zase nebude. Nechtějte srdce svého vázati ani na někoho z lidí, ani na statky vezdejší: vše jest jenom dým a pára a trvá toliko do času. Pouští cválal jezdec, umíraje žízní. Slezl s velblouda, lehl na zem, řka: Umru. V tom zahlédl v dálce strom. Oh, strom! Snad bude u něho i voda. Sebral poslední síly a jel ke stromu. Aj, jak zazářilo oko jeho: na stromě visel měch. Byl plný zlata, celé bohatství bylo v něm. Co mi po zlatě, pravil, kapka vody by mne zachránila. Zklamaně měch odhodil a zemřel. - Při smrti ani důstojnost a bohatství, ale kapka milosti Boží uvede nás k věčnému Bohu, ke prameni nesmrtelné blaženosti.
  5. A neunaví, neomrzí, nás tato věčná blaženost? - Znáte zajisté legendu o klášterníkovi, kterého trápilo pokušení a pochybnosti o věčnosti. Často prý zašel do hlubokého lesa, který daleko široko klášter obklopoval, a tamsedě pod košatým dubem, hloubal o věčnosti. Jak je možno, říkal si, aby věčnost člověka neomrzela, aby mohl býti ustavičně a věčně blažen nebo nešťasten? Důvod k tomu měl ve své nestálosti, pro kterou každé zaměstnání stávalo se mu časem jednotvárným a omrzelým. jednou opět prý se takovýmto oddával svým myšlenkám. Tu přilétl pták a jal se tak krásně pěti, že mladý mnich zatajil dech a u vytržení naslouchal luzným zvukům, perlícím se z ptačího hrdélka. Konečně pták umlkl. Uleknut, spěchal mnich ke klášteru, ale nohy ho těžce nesly. Ohlašuje u fortny svůj příchod s omluvou, že se opozdil, ale fortník ho nezná. Také jemu zdá se, že někdo cizí stal se vrátným. Volají opata, ale ani ten nezná příchozího, a mnich udiven pozoruje, že také opat je mu cizí. Rozhlíží se kolem, a hle, všechno za jediné odpoledne se změnilo. Udává své jméno, ale nikdo ho nezná. Otevírají katalogy, ale mezi všemi členy řádu je jen jediné jméno, jaké on měl. Je to jméno mnicha, který před sto lety po obědě odešel do lesa a již se nevrátil. Udivení mnichovo roste.  Podívá se do zrcadla a nemůže věřiti svým očím. Dlouhý bílý vlas splývá mu až na prsa. Tu rozbřesklo se v jeho mysli. "Svolejte bratry!" volá, "svolejte bratry!" Když se sešli a s podivením patřili na divného cizince, pravil tento: "Jsem onen bratr váš, který před sto lety se ztratil. Býval jsem zmítán pochybnostmi o věčnosti. Bůh divem mne poučil. Sto let dlel jsem pod dubem, naslouchaje s rozkoší zpěvu ptáka. Když umlkl, myslel jsem, že uplynulo jediné odpoledne. Bratři milí", dodal, "je věčnost, je blažená, nekonečná věčnost!" A umřel v náručí udivených řeholníků.
  Malý je, dí básník, kdo si malý cíl klade. Ale, co je vše pozemské? Proto si vyvolme cíl nejvyšší - je jím věčný Bůh. Pro něj zde na zemi bojujme, se obětujme a trpme, abychom s ním mohli píti v říši nesmrtelnosti z poháru slávy a blaha na věky věkův.

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (14)

§ 4. Svědomí dokonalé a svědomí vadné.

  Svědomí jest naším vůdcem a rádcem mravnostním. Předchozí svědomí nám udává, co činiti a čeho nechati máme; následné svědomí pak vybízí nás, abychom napravili, v čem bylo chybeno. Má-li však svědomí býti vůdcem spolehlivým, jest mu náležité dokonalosti třeba a musí býti prosto vad. Dokonalým jest svědomí, je-li pravdivé, jisté, bdělé, útlé. Vadným jest svědomí, je-li bludné, zmatené, pochybné, dřímající, otupělé, volné, úzkostlivé.
  Jsme povinni snažiti se, abychom svědomí své dle možnosti zdokonalili a poznané jeho vady odstranili. Dvojí pak jest cesta, která nás vede k dokonalému svědomí: 1. znalost věcí náboženských, zejména mravouky, čímž nabýváme svědomí pravdivého a jistého; 2. život zbožný, čímž nabýváme svědomí bdělého a útlého. Nevědomost jest příčinou svědomí bludného, zmateného, pochybného, úzkostlivého, hříšný život budí svědomí dřímající, otupělé, volné.
  Jest nám nyní v následujících paragrafech vykládati o jmenovaných dokonalostech a vadách svědomí. Pravdivost s jistotou a vady opačné hledí jen k svědomí předchozímu, ostatní pak dokonalosti a vady k svědomí i předchozímu i následnému.

§ 5. Svědomí pravdivé a bludné.

  Svědomí jest pravdivé, jestliže výrok jeho souhlasí s pravdou, jestliže tedy prohlašuje za dovolené nebo nedovolené a za povinné nebo nepovinné to, co skutečně dovoleno, nedovoleno, povinno, nepovinno jest. Svědomí pravdivé jest prosto omylu. Nabýváme ho jednak důkladnou znalostí mravouky a různých přikázání, jednak obezřetným zkoumáním případů, k nimž poznaná přikázání přikládati máme.
  Svědomí jest bludné, jestliže výrok jeho od pravdy se odchyluje, je-li tedy na omylu. Vzniká z nevědomosti; buď neznáme zákona, o který jde, na příklad nevíme, že dnes jest půst; nebo vězíme v nevědomosti o případu podloženém, na příklad nevíme, že tento pokrm jest masitý.
  Nevědomost, která jest příčinou bludného svědomí, jest buď nezaviněná nebo zaviněná; dle toho pak jest bludné svědomí buď nezavinile nebo zavinile bludné.
  Svědomí nezavinile bludné vzniká z nezaviněné nevědomosti neb neznalosti, nebo ze zapomenutí, omylu, bludu a pod. nezaviněného a tudíž i nepřičítatelného. Nevědomec není nevědomostí svou vinen a tudíž nemůže se mu následek  té nevědomosti přičítati. Nevědomec toho rázu nemá ani tušení o nevědomosti své nebo o omylu svém; vůle jeho směřuje ku předmětu tak, jak předmět ten poznává. Proto také, alespoň před Bohem, svědomí nezavinile bludné platí tolik, co svědomí pravdivé. Kdo jedná dle svého nezavinile bludného svědomí, jedná správně a nehřeší, i kdyby snad (nevědomky) zákona porušil, neboť vůle jeho směřuje k dobru. Kdo jedná proti svému nezavinile bludnému svědomí, hřeší, i kdyby snad čin jeho se zákonem se srovnával, neboť vůle jeho směřuje ke zlu; hřeší pak těžce nebo lehce, dle toho jak sám v bludné domněnce své o tom přesvědčen jest.
  Příklady: Jinověrec, který pevně přesvědčen jest, že jeho nekatolická víra jest pravou a každá jiná že jest mylnou, nehřeší, zůstává-li v bludné víře své; ale naopak hřešil by, kdyby pro sňatek nebo jinou výhodu víry své se zřekl. Nehřeší, kdo v postní den jí maso, nezavinile nevěda nebo zapomenuv, že dnes jest půst, nebo nevěda, že pokrm jest masitý. Ale hřeší, kdo v nepostní den jí maso, domnívaje se, že dnes jest půst; nebo kdo v pátek jí postní pokrm, domnívaje se, že jest to pokrm masitý.
  2. Svědomí zavinile bludné vzniká z nevědomosti překonatelné a tudíž i (jelikož jde o věc důležitou) zavinělé. Jím trpí, kdo nevědomost svou zná neb alespoň tuší. Svědomí zavinile bludné nemůže a nesmí býti vůdcem a pravidlem mravů. Hřeší, kdo se jím řídí, neboť věda nebo tuše, že jest na omylu, vydává se v nebezpečí hříchu, a tím právě hřeší. Ale hřeší také, kdo jedná proti němu, neboť jednati proti svědomí jest hříchem, a toto bludné svědomí jest nyní jeho jediným vůdcem. Člověk se svědomím zavinile bludným podobá se turistovi, který ku svému výletu do hor vědomě a lehkomyslně vybral si vůdce neznalého a nezkušeného. Řídí-li se jeho radou, vydává se v nebezpečí; přihodí-li se mu něco, jest tím sám vinen, jelikož si vybral špatného vůdce. Jest však také zle na tom, neřídí-li se jeho radou, jelikož (jsa již na cestě) jiného vůdce nemá; přihodí-li se mu něco, jest tím sám vinen, jelikož vůdce svého neposlechl a přitom nevědomost svou zná, nebo alespoň tuší.
  Kdo tedy trpí svědomím zavinile bludným, hřeší, ať svým svědomím se řídí, ať neřídí; celkem vzato však více vinen jest, kdo se jím neřídí a proti němu jedná, jelikož v tom případě hřích jeho jest jistý.
  Ví-li tedy někdo nebo tuší-li, že svědomí jeho jest bludné, neotálej a snaž se napraviti nevědomost svou.
  3. Zvláštním odstínem svědomí bludného jest svědomí zmatené, kde člověk vězí ve zdánlivém sporu povinností a neví, kterak ho rozuzliti. Vidí před sebou dvě nesrovnatelné povinnosti, nemoha oběma vyhověti, a bojí se, že hřeší, ať tu ať onu zanedbá. Příklad: Ošetřovatel slouže nemocnému v neděli neví, má-li nemocného (jenž jiného ošetřovatele nemá) nechati a do kostela jíti, nebo má-li u nemocného zůstati a kostel vynechati. V takovém a podobném případě snažme se rozuzliti spor ten, abychom poznali, která povinnost převládá; po případě zeptejme se někoho, kdo tomu rozumí a poraditi dovede. Nejsme-li s to, abychom si pomohli, a kvapí-li čas, vězíme v nevědomosti nepřekonatelné. Bojíme se zla na té i na oné straně; nemohouce se mu vyhnouti, volme ono zlo, které se nám menším býti zdá. A nedovedeme-li ani toho rozeznati, čiňme, co se nám příhodnějším býti zdá, přesvědčeni jsouce, že omyl náš (ač jestliže se mýlíme) pro nepřekonatelnou nevědomost se nám nepřičítá.

Bolestný růženec (podle knihy Modlitba sv. růžence a růžencové bratrstvo - P. Silvestr M. Bratio O.P.)

I. tajemství:

KTERÝ SE PRO NÁS KRVÍ POTIL.

Obsah tajemství:

  I počal Ježíš rmoutiti se a teskliv býti. Když se přiblížilo jeho utrpení, ukázal Spasitel, že je skutečný člověk, pro kterého bolest zůstává hořkou. Ale největší bolestí mu byly představy hříchů, představa těch, kteří nebudou státi o jeho vykoupení. Hrozná měla být jeho smrt a proto je hrozný i jeho strach a úzkost z této smrti. Krvavý pot vyvstává mu na celém těle. První krev pro nás prolitá.

Rozjímání:

  Mé hříchy tě, Pane, strhly na zem, mé hříchy vynutily krvavý pot na tvém těle. Každý náš hřích stál proti tobě s celou svou ošklivostí, hrůzou a nevděkem. A tys to všechno měl nésti. To všechno mělo nyní ulpět na tobě. Chtěl jsi nám ve všem býti rovný, vyjma hříchu. Proto jsi se nám stal podobný i v naší úzkosti před bolestí jakoukoliv. Nebyl jsi povýšeným nad bolest, nýbrž nesl jsi ji pro nás. Jenomže jsi ji nesl odevzdaně a statečně, a ačkoliv jsi prosil, aby byla od tebe odňata, přijal jsi odhodlaně vůli, celou vůli nebeského Otce. Pane, nauč mne takto trpěti ve spojení se svatou vůlí nebeského Otce.

  Pane, nedej, aby tvá smrtelná úzkost za mne byla nadarmo. Velká byla tvá láska, která se chvěla o mne. To byla úzkost tvého milujícího srdce, která ti krev vynutila na tvém svatém těle. A´t jsem ti vděčný za tvou lásku. Nauč mne, Pane, pečlivé starosti o spásu těch, které jsi mi svěřil.

Praktický závěr.

  Budu se snažiti přijímati odevzdaně a s důvěrou celou vůli nebeského Otce. S důvěrou, že mne nebud ezkoušeti nad mé síly. A všechno učiním, aby krev Páně za mne nadarmo nebyla prolita.

II. tajemství:

KTERÝ BYL PRO NÁS BIČOVÁN.

Obsah tajemství:

  Kristus Pán stojí již před svým soudcem. Prošel zradou, opuštěním od všech učedníků, hanebným soudem velerady a nyní stojí před římským soudcem. Nenávist jeho krajanů dovedla se tak snížiti, že ho vydali do rukou svých vlastních nepřátel, že se dožebrávali na nich smrti Kristovy. Chce ale jaksi vyhovět Židům. Proto ho káže zbičovat. Doufal, že se jejich krvežíznivost nasytí.

Rozjímání:

  Rány chvějí se vzduchem a dopadají na svaté tělo Krista Pána. Rána za ranou. Nic nešetří cháska, shromážděná zde z celé římské říše, jako by zastupovala celé lidstvo v jeho hříších a v jeho tvrdosti ke Spasiteli. Svatá krev crčí z nesčetných ran. Ostře dopadají na Spasitele šlehy mých hříchů. Hlavně hříchy těla. Za každý hřích můj, za každou nedovolenou radost on musí zaplatiti. V krvavé lázni svých svatých ran očistil Ježíš naše těla, aby mohla býti stánkem Nejsvětější trojice, a tak mohla jednou vztáti z mrtvých. Očistil naše těla, aby mohla přijmouti tělo jeho. Pane Ježíši, klaním se tvé předrahé krvi, omývám v ní své hříchy, své smysly a prosím tě, abys mi dal sílu své tělo a své smysly ve svaté čistotě přiměřenému stavu zachovávati. Svatá Panna stojí někde blízko v zástupu. Slyší kruté rozhodnutí Pilátovo, slyší, jak sviští důtky na svaté tělo Páně. A její mateřské srdce se zachvívá nad každou ranou milovaného dítěte. A já jsem probodl, Matko svatá, tvé srdce svým hříchem. A přece dále statečně neseš svůj kříž. Vypros mi Panno Maria, podobnou stálost, abych provázel Ježíše všude, i tam a tehdy, kdy je nemilován, neuznáván, nepochopen, vyobcován a ponížen v lidské společnosti.

Praktický závěr:

  Chci se pečlivě vystříhati všech přestupků proti stydlivosti, cudnosti a svaté čistotě. Nechci otročit bezuzdné módě a tak obnažovati znovu svaté údy Krista Pána k potupnému bičování svou smyslností.

III. tajemství:

KTERÝ BYL PRO NÁS TRNÍM KORUNOVÁN.

Obsah tajemství:

  Ježíš Kristus byl vydán vojákům, aby ho ztýrali. Provedli proto se Spasitelem již oblíbený žert se všemi, kteří se bouřili proti římské moci. Provedli potupné korunování zajatého Krista, o němž se domnívali, že se chtěl učiniti králem proti římskému císaři. Upletli korunu z trní, místo královského purpuru dali mu starý rozedraný setníkův plášť a do ruky místo žezla třtinu. Tak stojí před lidem. Pilát chce v lidu vzbuditi soucit a volá, ukazuje na zbičovaného, trním korunovaného, poplivaného Krista: "Ejhle, člověk... Aspoň nad člověkem se slitujte, když vám není hanba vydat na smrt svého krále!"

Rozjímání:

  Já pak jsem červ a ne člověk. I Pilát to vidí. Tak je zubožen, že musí buditi soucit. On, král nebes a země má buditi soucit svého tvora! Jak jsi se měl ještě více ponížiti před lidmi, můj Ježíši? Stojí tu před tebou. Stále tak stojí před námi od věků do věků. Rozedraný, cáry špinavými a páchnoucími přioděný, poplivaný, s modřinami ve svaté tváři. Chrchle visí s jeho líce, trní rozbodává jeho svatou tvář. To za mou pýchu, která si chtěla z tvorů proti Pánu stavěti korunu své svrchovanosti, neuznávající Boha za svého Pána. Za pýchu mou on tu stojí potupený a hanbou obklopený. Ejhle, člověk! Spíše na mne by se mělo poukázati: "Ejhle, to je také člověk!" Za všechnu lásku je dále nevděčný, svého Spasitele dále uráží. Ejhle, člověk, který stále nevěří ani po ranách a krvi mého Syna, nevěří stále mé lásce.

Praktický závěr:

  Odstup ode mne, pýcho má, stíne můj, který mne stále provázíš a pronásleduješ. Nemám věru nad čím se pyšniti, protože všechno jen od tebe mám. Co mám, to jsou mé hříchy a nad těmi věru nemusím být pyšný, když takto zohavily mého Spasitele.

IV. tajemství:

KTERÝ PRO NÁS TĚŽKÝ KŘÍŽ NESL:

Obsah tajemství:

  Ježíš nese si sám svůj nástroj smrti na Golgotu. Krátká je to cesta, ale bolestná a těžká pro toho, jenž tolik trpěl v zahradě olivetské, při nespravedlivém soudu, bičováním a korunováním trním. Kristus klesá na cestě a dočkává se toho, že on, jenž nese břímě všech lidí, jen s přinucením najde Šimona k pomoci. A ještě se slitovává nad plačícími soucitnými ženami, kterým připomíná, že měly lépe vychovávat své syny, kteří s takovým jásotem si volají o své odsouzení, když tak ryčně ho zradili, odsoudili a nyní vedou na smrt.

Rozjímání:

  Místo mne jde Ježíš na smrt. Nese břímě hříchů celého světa, sténá i pod břemenem mých hříchů. On, který nese břemeno všech, nenajde duše soucitné, která by se nad ním slitovala a pomohla mu nésti jeho kříž. Zatím ale ty, Pane Ježíši, nesl jsi kříž svůj a v něm jsi nesl všechny naše kříže povolány k posvěcení. Trpíš nesmírně, ale ještě spíše myslíš na nešťastné ženy, které měly sice soucit, ale nedovedly se pozvednout nad cit, protože jejich synové to bili, kteří Krista zapřeli a odsoudili. Pane Ježíši, dej, abych se nespokojil jen s pouhým citem ve svém duchovním životě, abych se nespokojil s nábožnými povzdechy, nýbrž opravdu všechno učinil, abych sám, aby mně svěření tě neukřižovali. Pane, tys posvětil všechny křížové cesty. Chci kráčet ve tvých stopách a jíti také tak, jako ty na Kalvarii, své životní oběti. Matko Páně, pojď se mnou mou křížovou cestu, jako jsi šla s Ježíšem, protože při jeho smrti stojíš pod křížem. Vím, Matko svatá, že jsi stále na Kalvarii svého Syna svou svatou vzpomínkou. pro hořkost té chvíle stůj také při mně! Ježíši, svými bolestnými pády uzdrav mou slabost, abych nepadal do hříchů, abych tě jimi znovu sám nestrhával k zemi.

Praktický závěr:

  V bolesti chci se spojovati s tebou. Chci s tebou kráčeti křížovou cestu svého života. U tebe chci hledati síly, když klesám únavou, v tvých pádech chci se posilniti, abych neklesal pod těžkými hříchy.

V. tajemství:

KTERÝ PRO NÁS NA KŘÍŽI UMŘEL:

Obsah tajemství:

  Protože první člověk nedovedl obětovati to, co mělo sloužiti k životu, protože nepodal oběť poslušnosti, podává zde Spasitel za nás oběť svého celého života. Jeho poslušnost podává sama sebe, a to v bolestných mukách. Při tom myslí Spasitel na všechny. Modlí se za své katany, přijímá lotra s kříže, stará se o svou matku, stará se o učedníka Jana a potom naklání hlavu, dokonává své dílo vykoupení. Jeho oběť má nesmírnou cenu, protože je to oběť bohočlověka a je to zároveň oběť naše, protože byl jedním z nás. Jeho oběť lásky se zpřítomňuje denně na našich oltářích. A jeho láska trvá na věky a stále nám zjednává spasení a sílu k životu podle tohoto spasení.

Rozjímání:

  Matka Boží doprovodila svého Syna až pod kříž. A nyní stojí jako žena statečmá pod křížem a podává svou oběť, spojenou s obětí svého Syna. Podává to své mateřské probodené srdce, jak o něm prorokoval Simeon.

  Panno svatá, pro bolesti té chvíle, slituj se nade mnou a vypros mi milost, abych i já dovedl ukřižovati v sobě to, pro co u mne byl Ježíš ukřižován. Buď i mou matkou. Stůj také pod mým křížem. Chci tě vzíti do svého, do svého celého života, abys byla paní mých zahrad, královnou mé duše.

  Pane, jak jsi dobrý, že na nikoho nezapomínáš ve svých bolestech! Odpuštění a příslib, který jsi dal kajícímu lotru, je i pro mne zárukou, že i mně chceš odpustiti. Pane, dej mi sílu, abych dovedl odpouštět tak jako ty těm, kteří mi ublížili, abych dovedl naplniti to, cos nás učil a co jsi na kříži nám jako příklad ukázal.

  Pane, jak hoří tvá ústa v horečce! Za všechny mé hříchy jazykem a chutí trpíš žízní ukrutnou. Za mou ješitnost metají k tobě kněží a fariseové rouhání a jízlivosti nemilosrdné a bezcitné. Postaven mezi dva lotry, abychom my všichni měli sílu nést hanbu Páně, kdy jeho učedníci jsou prohlašováni za tmáře a nepřátele lidského pokolení. I v mukách nejtrpčích hovoří Ježíš klidně se svým Otcem. Nikoho neztrácí se zřetele. Kéž bych i já dovedl tak býti plný svého Boha, aby mne nic od něho neodvrátilo, nýbrž naopak spíše k němu přimklo. Kéž i můj život vyzní jako život tvůj, o Pane, abych mohl klidně a vítězně zvolati: Je dokonáno! Dokonána, naplněna tvá svatá vůle, o Otče, a proto přijmi ducha mého!

Praktický závěr:

  Chci se zbožně účastniti zpřítomňování této oběti krvavé, které se děje na oltáři způsobem nekrvavým. Chci spojovati své kříže, své práce a své denní oběti s nejsvětější Obětí Páně, která je přece také obětí mou, neboť i za mne a mým jménem jako hlava naše Kristus obětoval. Chci podobně přijímati všechno z rukou Božích, jako možnost učiniti z celého svého života jedinou oběť poslušnosti.

Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (10)

§ 11. Historická pravdivost zjevení Božího.

  Zjevení Boží rozeznáváme předkřesťanské a křesťanské.
  Předkřesťanské zjevení Boží sahá od Adama až do narození Kristova a stalo se hlavně skrze Mojžíše a proroky. Křesťanské jest zjevení Boží, které  se stalo skrze Krista a jeho apoštoly.
  Obě zaznamenáno jest v Písmě svatém, a sice Starého zákona a Nového zákona.
  1. Písmo sv. Starého Zákona obsahuje knihy dějepisné, naučné a prorocké.
  Knih dějepisných jest 21, a to: 5 knih Mojžíšových (Pentateuch), kniha Josue, kniha Soudců, kniha Ruth, 4 knihy Královské, 2 knihy Kriniky, kniha Tobiášova, Esdrášova, Nehemiášova, kniha Judith, kniha Esther, 2 knihy Makkabejských.
  Knih naučných jest 7, a to: Kniha Job, kniha Žalmů, kniha Přísloví, kniha Kazatel, Píseň písní, kniha Moudrosti a kniha Sírachova.
  Knih prorockých jest 17, a to: Knihy velikých prorokův: Isaiáše, Jeremiáše s Baruchem, Ezechiele a Daniele; knihy malých proroků, kteří jsou: Oseáš, Joel, Amos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahun, Habakuk, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš a Malachiáš.
  První sebrání knih těchto stalo se za Esdráše a sluje kánonem; jsou to knihy sepsané řečí hebrejskou a slují protokanonickými. Knihy, které později teprve přivtěleny byly, jsou psány řecky, neb aspoň v té řeči se dochovaly a slují deuterokanonickými.
  2. Písmo svaté Nového zákona obsahuje taktéž knihy dějepisné, naučné a prorocké.
  Knih dějepisných jest 5, a to 4 evangelia: sv. Matouše, sv. Marka, sv. Lukáše a sv. Jana, a Skutky apoštolské sv. Lukáše.
  Knih naučných neboli epištol je 21, a to: 14 sv. Pavla a 7 katolických (obecných): sv. Jakuba (1), sv. Petra (2), sv. Jana (3) a sv. Judy (1).
  Kniha prorocká jest jedna, a to: Zjevení sv. Jana (Apokalypse).
  Knihy Nového zákona psány jsou řecky, až na evangelium sv. Matouše, které jest psáno hebrejsky.
  3. Překlady Písma svatého jsou zvláště: Septuaginta a Vulgata. Septuaginta jest překlad řecký Starého zákona. Vul´gata jest překlad latinský celého Písma svatého.
  Septuaginta sluje tak podle sedmdesáti učenců židovských, od nichž prý překlad pochází. Vulgata, tolik co obecně přijatý překlad, pochází od sv. Jeronyma.
  4. Tyto knihy mohou dosvědčiti historickou pravdivost zjevení Božího, jen jsou-li a) pravé (autentické), b) neporušené a c) od hodnověrných mužů sepsané.

§ 12. Hodnověrnost knih Písma svatého Starého zákona.

  Mluvíme-li o zjevení předkřesťanském, jedná se tu zvláště o knihy Mojžíšovy (Pentateuch); pak ovšem též o ostatní knihy Starého zákona.
  1. Knihy Starého zákona jsou pravé, neboť náleží době, do které se kladou, a spisovatelům, kterým se připisují.
  a) Knihy Mojžíšovy náleží době, které se připisují, to jest druhému tisíciletí př. Kristem. Na nich založeno jest židovství a také ono sahá do druhého tisíciletí př. kristem. Spisovatel na konci se udává, a to v takové souvislosti, že každé pozdější připsání je vyloučeno.
  Řetěz stálé tradice o Pentateuchu vede až k dobám Mojžíšovým a jmenuje ho původcem, spisovatelem tohoto zákona. Když po zániku království israelského (721 př. Kristem) uvedení osadníci assyrští smísili se v bývalém království s pozůstalými israelity, utvořili národ nazývaný "Samaritány" a spolu náboženskou společnost, v níž Pentateuch Mojžíšův byl svatou knihou a jediným zákonem. Ani spisovatelé pohanští, ktří snažili se zlehčiti posvátné knihy Židů, na Pentateuch se neosmělili.
  b) Také ostatní knihy náleží době, do které se kladou, a spisovatelům, kterým se připisují. Tvořiť jeden souvislý celek; pozdější poukazují na předcházející.
  Židé je vždycky za svaté Písmo považovali a proto je také do sbírky jeho zařazovali. Musili býti zajisté přesvědčeni o pravosti jejich tím více, když v nich mnoho žalob na židy samé jest obsaženo; na jejich vzpoury, modloslužbu, nestálost, nevěrnost a pod.
  2. Knihy Starého zákona jsou neporušeny.
  a) Porušení Pentateuchu bylo nemožno, poněvadž byl prvopis uložen vedle archy úmluvy a musil se každý rok sobotní o slavnosti stánků všemu lidu předčítati. Na něm byl založen všechen život náboženský i občanský u židův.
  b) Rovněž i ostatní knihy Starého zákona byly pod dozorem všeho lidu.
  Josef Flavius píše o nich: "Ačkoliv uběhlo tolik času, nikdo přec až dosud neodvážil se, aby buď něco přidal, nebo vynechal, nebo zjinačil; neboť všem židům vrozeno jest, aby knihy ty za svaté měli, při nich setrvali a za ně s radostí umřeli".
  Židé měli takovou úctu k Písmu svatému, že sčítali i verše,i slova, ano i písmena. Také rozmnožováním opisů stávalo se čím dál tím nemožnějším nějaké porušení, zvláště když i nad přepisy tak se bdělo, že opis mající i jen dvě chyby na stránce musil být zničen.
  3. Spisovatelé jsou hodnověrní.
  a) Neboť píší o věcech, které na své oči viděli nebo na své uši slyšeli. Knihy své odevzdávají lidu, kterému se mají předčítati; nesměli tedy než pravdu psáti.
  Mojžíš ve své první knize vypravuje ovšem události, jichž nebyl očitým svědkem, ale které přece mohl znáti z tradice, ježto při dlouhém věku patriarchů snadno neporušené se dochovaly na Mojžíše. Tak mohlo býti mezičlenův  od Mojžíše zpět až na Adama jen asi pět; Adam žil ještě za Lamecha, Lamech žil ještě za Sema, Sem ještě za Isaka, Isak za Levi, Levi, předek Mojžíšův, žil ještě 86 v Egyptě s Jakubem; tey děd nebo praděd Mojžíšův, od něhož tento zprávy přijal, mohl je slyšeti od Levi.
  b) Nejnovější výzkumy archeologické dotvrzují pravdivost událostí vypravovaných v Písmě svatém, zejména vykopávky v Assyrii a Babylonii a v Egyptě povstávají nyní jak z herobů svých, aby dosvědčovali podivuhodně pravdivost spisovatelů knih Starého zákona.
  Námitka 1. Vypravování Mojžíšovo o stvoření světa v šesti dnech odporuje prý vědě.
  Vyvrácení. Mojžíšovo vypravování nechce být vědecké; ono má za účel zjeviti, že Bůh stvořil svět z ničeho. Ostatně nynější stav vědy není ukončen a nemůže se tedy říci, že to vědě odporuje, ježto novými poznatky bývá často starší poznatek vyvrácen aneb opraven; věda už často sebe sama vyvrátila a tvrzení svá opravila.
  Námitka proti jednotě pokolení lidského, dříve tak omílaná, nyní úplně unikla. Rozdíl plemen lidských není takový, aby vylučoval původ z jedněch prarodičův. Rostliny nebo zvířata jednoho druhu, žijíce pod různými podnebími a za různých okolností životních, během času jeví větší rozdíl mezi sebou, , než se jeví mezi plemeny lidskými. Nad to i věda svědčí nyní, že všecko lidstvo pochází od jedněch prarodičů (na př. filologie, poukazující na jednu prvotnou řeč; anatomie a fisiologie).
  Námitka 2. Dlouhý věk u lidí před potopou jest prý nemožný vzhledem k našemu věku.
  Vyvrácení. Dlouhý věk u lidí před potopou jest zcela vysvětlitelný neporušitelností tělesnou jakož i příznivými podmínkami tehdejší přírody - nechceme-li již nadpřirozeného působení Božího připustiti. Ostatně i dnes lidé dosahují vysokého stáří do 150 a více let. - Též u pohanů nalézají se pověsti o dlouhém věku a mohutnější přirozenosti u prvních lidí.
  Námitka 3. Věda prý vyvrací vypravování o všeobecné potopě.
  Vyvrácení. Naopak, opravdově vědecké bádání dosvědčuje potopy. Všeobecnost její může býti s dvojí stránky vykládána, vzhledem na lidi nebo vzhledem na zemi. Písmo svaté mluví o všeobecné potopě vzhledem na lidi.
  Také i pověsti pohanské dosvědčují tradici o tom, na př. u Řeků, Indů, Babyloňanů a jiných. V těchto pověstech mluví se i o počtu 8 zachráněných, o arše, o ptácích vypuštěných atd.
  Poznámka. Nejnověji zahájen byl boj proti zprávě Mojžíšově pod heslem "Bible a Babel" (Bibel und Babel - Delitzch). Na základě některých písemných klínových objevů prohlašovali někteří učenci, jako by byl Mojžíš sestavil zprávy své podle mythů babylonských. Poukazují na podobnost na př. zprávy o stvoření, potopě, na zákonník krále Hammurabiho atd. Rozdíl mezi vypravováním babylonským a zprávou Mojžíšovou jest ten, že tato je přesně historická na první pohled, kdežto ono bájeslovné, místu a duchu národa přizpůsobené.
  Podobnost zpráv Mojžíšových (jako o potopě) s vypravováním babylonským jest pochopitelna a dá se vysvětliti tím, že zprávy takové udržovaly se tradicí; ano podobnost ta svědčí právě naopak pro věrohodnost zpráv Mojžíšových. Zákonník Hammurabiho podobá se prý desateru; i kdyby tomu tak bylo, že by byla podobnost nápadná, nebylo by divu, vždyť desatero jest výkladem zákona přirozeného, který do srdce všech lidí je vepsán. Ale zákon Mojžíšův ani vůbec nezávisí na zákonníku babylonském; vysvítá to z podstatných rozdílů, jež mezi nimi jsou; desatero jeví se jako zákon mravní, zákony však Hammurabiho nedbají stránky mravní - jsou to předpisy bezpečtnostní, trestní a obřadní.

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (13)

§ 2. Svědomí předchozí.

  Svědomí předchozí jest soud našeho rozumu o mravnosti zamýšleného činu. Chystajíce se totiž k činu nějakému, ať úkonu ať nekonu, srovnáváme čin ten s přikázáním, a tak soudíme o mravnosti toho činu, poznávajíce jej jakožto čin mravně dobrý nebo čin mravně zlý čili hříšný. Uvedeme příklady: Vědouce, že v neděli povinni jsme slyšeti mši svatou a vědouce, že dnes jest neděle, poznáváme tím svou povinnost slyšeti mši svatou. Vědouce, že není dovoleno přivlastniti si věci cizí a vědouce, že tato věc jest cizí věc, poznáváme, že bychom hřešili, kdybychom si tuto věc přisvojili.
  Proto také má pro nás naše svědomí stejnou závaznost, jako zákon. Dler toho, zda zákon přikazuje nebo zakazuje nebo dovoluje, i svědomí naše přikazuje nebo zakazuje nebo dovoluje. Z toho plyne pravidlo:
  Nehřeší, kdo koná něco, co ve svém předchozím svědomí pokládá za dobré nebo dovolené. Svědomí jest tedy ohlasem poznaného zákona. Hřeší, kdo koná něco, co ve svém předchozím svědomí pokládá za hřích. Dle toho, zda to pokládá za těžký či lehký hřích, hřeší těžce či lehce.

§ 3. Svědomí následné.

  Svědomí následné jest soud našeho rozumu o mravnosti vykonaných našich činů. K tomu soudu pak se druží úvaha o následcích činů těch. Jestliže totiž vykonaný čin náš shoduje se s přikázáním, těšíme se z blahého citu vykonané povinnosti, máme dobré svědomí. Jestliže však čin náš poznanému přikázání odporuje, víme, že jsme hřešili; víra pak nás poučuje o následcích hříchu, a toto vědomí nás zejména po vykonaném těžkém hříchu naplňuje strachem, máme zlé svědomí. Strach ten pak dotud trvá, dokud jsme upřímným pokáním hřích ten a jeho následky nesmazali; když se tak stalo, tu vírou poučeni víme, že již nám není třeba strachovati se o spasení naše, máme opět klidné svědomí.
  Jako předchozí, tak i následné svědomí posuzuje mravnost dle k činu hledícího přikázání. Z toho ovšem plyne, že soud svědomí předchozího a soud svědomí následného má souhlasiti. A dál-li se soud ve svědomí i předchozím i následném řádně a správně, nemůže ani jinak býti.
  Přes to však přece někdy se stává, že svědomí předchozí a následné ve svém soudu o mravnosti činu se rozcházejí. Obyčejně děje se to tak, že to, co jsme ve svědomí předchozím pokládali za dovolené, pak ve svědomí následném uznáváme za hřích; může však i naopak býti.
  Někdy jest takováto změna jen zdánlivou. Předchozí i následné svědomí shodují se v soudu svém. Ale před činem byl hlas vášní, náruživostí a vábivých pokušení tak silný, že přehlušil hlas svědomí předchozího. My jsme neslyšeli hlasu svědomí, poněvadž jsme ho slyšeti nechtěli. Když však po činu rozvaha se vrací, tu teprve zděšeni nasloucháme svědomí svému. V takovém případě ovšem nelze říci, že by předchozí svědomí bylo mlčelo, nebo jinak soudilo, než následné, nýbrž dlužno jen přiznati, že jsme před činem předchozího svědomí nedbali.
  Jindy však v soudu svědomí předchozího a následného jest rozpor skutečný; tu pak ovšem důležito jest poznati příčinu tohoto rozporu.
  Příčinou změněného soudu bývá obyčejně lepší a důkladnější poznání zákona a zralejší uvážení činu, ovšem teprve po činu. Tu platí zásada, že mravnost činu neřídí se svědomím následným, nýbrž jedině svědomím předchozím. Jestliže jsem tedy před činem po zralé úvaze čin svůj pokládal za dovolený nebo dobrý, jest jím také a zůstává dovoleným nebo dobrým. Nemění se ve hřích, i když jsem později nabyl poučení, že čin můj zákonu se příčí; bylo-li mé svědomí bludné, bylo nezaviněle bludné. Jestliže pak jsem před činem čin svůj pokládal za hřích, jest jím také a zůstává jím; na tom nic nemění, poučil-li jsem se později, že čin můj žádnému přikázání se nepříčí.
  To mějtež na mysli, kdož teprve po činu v knihách hledají poučení nebo zpovědníka se táží, zda hřešili či nehřešili; měli se poučiti před činem, neboť po činu získaným poučením mravnost činu se nemění. Než přes to získané poučení přece není zbytečným; poslouží jim alespoň pro budoucnost.
  Někdy však měníme soud ve svědomí následném, nemajíce k tomu žádného rozumného důvodu. Nejspíše stává se, že před činem jsme byli o správnosti a dovolenosti jeho úplně přesvědčeni, ale po činu někdy hned, někdy později, počínáme o dovolenosti jeho pochybovat, ba i domýšleti se, že jsme hřešili, aniž bychom mohli říci, proč nyní jinak soudíme než prve. Děje-li se tak častěji, jest to znamením úzkostlivosti čili skrupulosity, o níž promluvíme níže. Úzkostlivci budiž útěchou, že o mravnosti činu rozhoduje svědomí předchozí, nikoliv však následné.

Litanie ke všem svatým.

Pane, smiluj se nad námi.

Kriste, smiluj se nad námi.

Pane, smiluj se nad námi.

Kriste uslyš nás.

Kriste vyslyš nás.

Otče s nebes, Bože, smiluj se nad námi.

Synu, Vykupiteli světa, Bože, smiluj se nad námi.

Duše svatý, Bože, smiluj se nad námi.

Svatá Trojice, jeden věčný Bože, smiluj se nad námi.

Svatá Maria, oroduj za nás.

Svatá Boží Rodičko, oroduj za nás.

Svatá Panno panen, oroduj za nás.

Svatý Michale, oroduj za nás.

Svatý Gabrieli, oroduj za nás.

Svatý Rafaeli, oroduj za nás.

Všickni svatí andělé i archandělé, orodujte za nás.

Všickni svatí blahoslavených duchův řádové, orodujte za nás.

Svatý Jene Křtiteli, oroduj za nás.

Svatý Josefe, oroduj za nás.

Všickni svatí patriarchové a proroci, orodujte za nás.

Svatý Petře, oroduj za nás.

Svatý Pavle, oroduj za nás.

Svatý Ondřeji, oroduj za nás.

Svatý Jakube, oroduj za nás.

Svatý Jene, oroduj za nás.

Svatý Tomáši, oroduj za nás.

Svatý Filipe, oroduj za nás.

Svatý Bartoloměji, oroduj za nás.

Svatý Matouši, oroduj za nás.

Svatý Šimone, oroduj za nás.

Svatý Tadeáši, oroduj za nás.

Svatý Matěji, oroduj za nás.

Svatý Barnabáši, oroduj za nás.

Svatý Lukáši, oroduj za nás.

Svatý Marku, oroduj za nás.

Všickni svatí apoštolové a evangelistové, orodujte za nás.

Všickni svatí učeníci Páně, orodujte za nás.

Všecka svatá neviňátka, orodujte za nás.

Svatý Štěpáne, oroduj za nás.

Svatý Vavřinče, oroduj za nás.

Svatý Vincenci, oroduj za nás.

Svatý Víte, oroduj za nás.

Svatý Václave, oroduj za nás.

Svatý Vojtěchu, oroduj za nás.

Svatý Sigmunde, oroduj za nás.

Svatý Jene Nepomucký, oroduj za nás.

Svatí Fabiáne a Šebastiáne, orodujte za nás.

Svatí Jene a Pavle, orodujte za nás.

Svatí Kosmo a Damiáne, orodujte za nás.

Svatí Gervasi a Prostasi, orodujte za nás.

Svatý Benedikte s bratřími, orodujte za nás.

Všickni svatí mučeníci, orodujte za nás.

Svatý Silvestře, oroduj za nás.

Svatý Ambroži, oroduj za nás.

Svatý Augustine, oroduj za nás.

Svatý Jeronyme, oroduj za nás.

Svatý Martine, oroduj za nás.

Svatý Mikuláši, oroduj za nás.

Svatý Norberte, oroduj za nás.

Svatí Cyrile a Metoději, orodujte za nás.

Všickni svatí biskupové a vyznavači, orodujte za nás.

Všickni svatí učitelové, produjte za nás.

Svatý Antoníne, oroduj za nás.

Svatý Benedikte, oroduj za nás.

Svatý Bernarde, oroduj za nás.

Svatý Dominiku, oroduj za nás.

Svatý Františku, oroduj za nás.

Svatý Prokope, oroduj za nás.

Všickni svatí kněží a jáhnové, orodujte za nás.

Všickni svatí mniši a poustevníci, orodujte za nás.

Svatá Máří Magdaléno, oroduj za nás.

Svatá Háto, oroduj za nás.

Svatá Lucie, oroduj za nás.

Svatá Anežko, oroduj za nás.

Svatá Cecilie, oroduj za nás.

Svatá Kateřino, oroduj za nás.

Svatá Anastasie, oroduj za nás.

Svatá Ludmilo, oroduj za nás.

Všecky svaté panny a vdovy, orodujte za nás.

Všickni svatí a světice Boží, orodujte za nás.

Milostiv nám buď. Odpusť nám, Pane.

Milostiv nám buď. Uslyš nás, Pane.

Ode všeho zlého, vysvoboď nás, Pane.

Od všelikého hříchu, vysvoboď nás, Pane.

Od hněvu Svého, vysvoboď nás, Pane.

Od náhlé a nenadálé smrti, vysvoboď nás, Pane.

Od úkladů ďábelských, vysvoboď nás, Pane.

Od hněvu, nenávisti i ode vší zlé vůle, vysvoboď nás, Pane.

Od ducha smilného, vysvoboď nás, Pane.

Od hromobití a záhubné bouřky, vysvoboď nás, Pane.

Od metly zemětřesení, vysvoboď nás, Pane.

Od moru, hladu a války, vysvoboď nás, Pane.

Od věčné smrti, vysvoboď nás, Pane.

Pro tajemství svatého vtělení svého, vysvoboď nás, Pane.

Pro příští své, vysvoboď nás, Pane.

Pro křest a svatý půst svůj, vysvoboď nás, Pane.

Pro kříž a umučení své, vysvoboď nás, Pane.

Pro smrt a pohřeb svůj, vysvoboď nás, Pane.

Pro svaté vzkříšení své, vysvoboď nás, Pane.

Pro podivné na nebe vstoupení své, vysvoboď nás, Pane.

Pro příští Utěšitele Ducha svatého, vysvoboď nás, Pane.

V den soudný, vysvoboď nás, Pane.

My hříšníci, Tě prosíme uslyš nás.

Abys nám odpustiti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.

Abys nám milostiv býti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.

Abys nás k pravému pokání přivésti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.

Abys svou svatou církev spravovati a zachovati ráčil, Tě prosíme uslyš nás.

Abys náměstka apoštolského i veškeren duchovní stav v svatém náboženství zachovati ráčil, Tě prosíme uslyš nás.

Abys nepřátele církve svaté ponížiti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.

Abys králům a knížatům křesťanským pokoj a svornost dáti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.

Abys všemu lidu křesťanskému pokoj a jednotu uděliti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.

Abys nás samých ve své svaté službě posíliti a zachovati ráčil, Tě prosíme uslyš nás.

Abys myslí našich k nebeským žádostem pozdvihnouti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.

Abys všem dobrodincům našim věčnými dobrými věcmi odplatiti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.

Abys duše naše, bratří, přátel a dobrodinců našich od věčného zahynutí vysvoboditi ráčil, Tě prosíme uslyš nás.

Abys úrody zemské dáti a zachovati ráčil, Tě prosíme uslyš nás.

Abys všem věrným zemřelým odpočinutí věčné dáti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.

Abys nás vyslyšeti ráčil, Tě prosíme uslyš nás.

Synu Boží, Tě prosíme uslyš nás.

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa. Odpusť nám Pane.

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa. Uslyš nás Pane.

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa. Smiluj se nad námi.

Kriste, uslyš nás.

Kriste, vyslyš nás.

Pane, smiluj se nad námi.

Kriste, smiluj se nad námi.

Pane, smiluj se nad námi.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení.

Ale zbav nás od zlého.

Modleme se:

Bože, jehož vlastností smilovati se a odpustiti jest, račiž pokornou modlitbu naši milostivě vyslyšeti, a vazeb hříchů dobrotivě nás zbaviti.

Rač, o Pane, na úpěnlivé volání naše ohled bráti a nad námi, jenž hříšnost svou vyznáváme, se smilovati, aby dobrotivostí Tvou žádoucího rozhřešení a pokoje nám se dostalo.

Osvědčuj nad námi nevýslovné milosrdenství své, o Bože, hříchů nás zbavuj, a od zasloužené pokuty ochraňuj.

Bože, jenž hříchem rozhněván, ale pokáním ukojen býváš, račiž na prosby naše shlédnouti a metlu hněvu svého, kterou jsme hříchy svými zavinili, od nás milostivě vzdáliti.

Bože, jenž nám spasitelná vnuknutí dáváš, v nás dobré úmysly vzbuzuješ, a nás k činům spravedlivým pobádáš, uděliž nám, čehož svět dáti nemůže, blahého pokoje, abychom prosti válečné hrůzy, v míru živi býti a přikázání Tvá volně plniti mohli.

Amen.

Ukázka z knihy ŽIV BUĎ JEŽÍŠ KRÁL.

Ukázka z knihy ŽIV BUĎ JEŽÍŠ KRÁL, napsal Robert Mader, papežský prelát a farář v Basileji, přeložil Tomáš Coufal, os. děkan v Chrudimi, vyšlo r. 1933

Nihil obstat - Antonín Stříž - censor.

Imprimatur - Pragae, die 20. Septembris 1933 - Prael. Dr. Theophilus Opatrný, vicarius generalis.

Králova práva.

Když slunce zapadne za horami, nenastává ihned noc. Po nějakou dobu ještě je nad krajinou světlo a teprve ponenáhlu rozestrou se stíny úplné tmy. Nitsche, filosof pánského lidství, ukázal na tento zjev na vysvětlenou, proč mnozí nevěrci přece ještě křesťanské idey v sobě nosí a křesťansky jednají. Jejich slunce zašlo; ale ještě není půlnoc, hodina tmy. Je to doba, kdy den a noc spolu splývají, večerní soumrak duše.

V životě národů vidíme tentýž zjev. V 16. století nastal pro mnohé západ křesťanského slunce. Ale ani tady není dosud půlnoc. Je to teprve západ slunce. Slunce Ježíš zmizelo za velikými mraky nationalismu a materialismu. Tak zvaný moderní svět, už nevěří, ale žije ještě pořád z reservního fondu křesťanského smýšlení a z křesťanské morálky, tisíce roků katolické Evropy.

Já tento soumrak nemám rád. Je to doba lidí polovičatých a zbabělců. Dávám přednost noci, temné a černé. Miluji den úplně jasný. Miluji, co je celé, radikální poctivou víru, a kdyby někdy víra měla pominouti, pokládám radikální , poctivou nevěru za mužnější. Stojím dnes u jesliček; ne proto, že je to zvyk; stojím tam, protože v těch jesličkách odpočívá všechna moje theologie, má filosofie, má sociální politika i moje pedagogika.

Co chce to dítě? Z jeho vánočního programu, jenž je zároveň školním programem všech století, lidé jednu polovici zpronevěřili a druhou zfalšovali. Zpronevěřená polovice vánočního poselství a tím i všeho účelného jakož i vychovatelského umění je Gloria. Sláva Bohu! To byla Jezulátkova ranní modlitba a první vánoční Te Deum!

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Proto jeden Bůh a jeden Pán, Pán nad pány, který nesmírnou velebností vládne nad svým stvořením. Všichni tvorové jsou majetkem toho, kdo je stvořil. Člověk je Boží! Výhradně a jedině! Proto taky nemohlo býti v ráji ranní modlitbou nic jiného než Gloria. Sláva Bohu! Ale člověk už ho zpívat nechtěl. Po 4000 roků člověk vším se obíral: vědou, uměním, řemeslem, politikou, válkou. Ale na Gloria zapomněl, na ranní modlitbu svých prarodičů, na věčnou modlitbu hvězd a květů.

Tu přišel Ježíš jako dítko. A první, čemu lidstvo naučil, a prvním předmětem vyučování jeho světové pedagogiky, bylo Gloria. Jedna z velikých revolucí světových dějin začala proklamováním lidských práv, docela tak jako první za všech revolucí tím začala, že satan proklamoval lidská práva oproti Bohu. Vykoupení lidstva, opak revoluce, musilo tedy začíti tak, že Kristus zase prohlásil práva Boží. To je smysl Gloria. Bůh je Bůh. Člověk je člověk. Bůh je Pán. Člověk je služebník. Tvor je stvořitelův. Majetek je majitelův! Sláva budiž Bohu!

Boží práva nad práva lidská. Sláva Bohu na výsostech! To je nejhlubší smysl náboženství. To je náboženství! Moderní zakladatelé náboženští to přehlédli. Založili nová náboženství, v nichž je hlavní věcí přilákati lidi pilné, trpělivé, střídmé. Založili náboženství, která jsou dobročinnými ústavy a v nichž skutky blíženské lásky jsou vším. Učinili tak něco, co pravé náboženství činiti musí. Ale, co nejprvnější, to zanedbali. Těžiště křesťanství spočívá na první desce desatera. Nejpřednější jsou totiž práva Boží. Bůh má býti Bohem! Suverenita Boží má býti bezohledně vyjádřena. Dle času a prostoru - všude. To je to nejnutnější, co se musí dnes z kazatelen hlásati.

Veliký hřích vědy, školy, obecné a zvláště vysoké školy, hřích umění, hřích politiky a hřích života výrobního, vlastní hřích století našeho je ten: nemodlí se už Gloria. Zneužívá Boha, ač ho výslovně nepopírá. Je atheistické, je bez Boha.

Poznali jsme vánoční program božského Dítka. Jak zní ten náš? Odpověď! Máme o to se přičiniti, aby se Gloria opět v celém světě zpívalo, na radnicích, ve školách, na universitách, v továrnách. Musíme zvonit vánočními zvony, zvony betlemského krále.

Křesťané namnoze nevidí, neslyší, nemluví. Musíme je probuditi. Křesťané jsou nervósní, jako všichni lidé moderní, ale křesťané neumějí horliti pro svého Boha. Kdy nastanou ty vánoce, v nichž Gloria zase se stane rozhorleným, bojovným voláním proti všemu zapírání Boha a proti všemu rouhání se Bohu?

Musíme ty zvony rozhoupat. Ať volají do práce. Devatenácté století bylo pro našeho Boha a pro naši Církev stoletím lupičským. Se země, kterou utvořil, vzali lidé Bohu jednu říši po druhé. Odklerikalisovali svět. Vzali svět Bohu a světu Boha,. My musíme restituovat, dobýti nazpět. Dvacáté století musí být stoletím restituce, navrácení ve všech oborech. Svět budiž vrácen jeho majiteli! Až do posledního haléře!

Prastará vánoční píseň musí se uskutečnit. Zpěv vědy, Gloria věčné moudrosti. Píseň techniky, Gloria a Te Deum ať se zpívá Bohu, který učinil nebe a zemi. Bojová píseň politiky, Gloria budiž zpívána tomu, jenž sedí na trůně a Beránkovi!

Suverenita Boží musí býti bezohledně dobyta znovu. Přeme se o správnou taktiku. Je jenom jedna taktika správná: Politika vánočního Gloria. Oblažíme-li svou opatrností půl světa a porušíme při tom zájmy Boží, pak je celá naše reální a úspěšná politika pochybena. Přivedeme-li to svou taktikou jako Jezulátko na Kalvarii, je to přece taktika správná, je-li při ní hledán Bůh.

Naše politika záleží v tom, abychom se modlili Gloria.

Celá kniha ke stažení zde: http://librinostri.catholica.cz/download/MaederKrKral1933-r0.pdf

Zásvětná modlitba k Nejsvětějšímu Srdci Páně na svátek Ježíše Krista Krále.

Nejsladší Ježíši, Vykupiteli lidského pokolení, shlédni na nás, kteří v hluboké pokoře před Tvým oltářem klečíme. Tvoji jsme, Tvoji chceme zůstati; abychom se však s Tebou ještě vroucněji mohli spojiti, hle, dnes se ochotně každý z nás zasvěcuje Tvému Nejsvětějšímu Srdci. Mnozí Tě ovšem nikdy nepoznali; mnozí pohrdli Tvými přikázáními a Tebe se zřekli. Nejsladší Ježíši, smiluj se nade všemi a přiviň je k svému svatému Srdci. Budiž, Pane, králem věřících, kteří se od Tebe nikdy neodloučili. Ale budiž také králem marnotratných synů, kteří Tě opustili: dej jim rychle se navrátiti do domu otcovského, aby bídou a hladem nezhynuli. Budiž králem těch, které buď klamné nauky v bludu udržují, nebo rozkol od Tebe odděluje a povolej je do přístavu pravdy a k jednotě víry, aby brzy byl jeden ovčinec a jeden pastýř. Budiž králem všech těch, kteří dosud vězí v temnotách pohanství nebo islámu. Vysvoboď je z temnot bludu a přiveď je do světla svého království. Shlédni konečně milosrdnýma očima také na syny národa, který byl tak dlouho národem Tvým vyvoleným, a krev, kterou kdysi na sebe svolávali, ať nyní na ně také splyne jako očistný pramen spásy a života. Uděl, Pane, své Církvi plnou a bezpečnou svobodu, dej všem národům mír pravého řádu společenského; dej, ať celým okrskem zemským zaznívá jeden hlas: Pochváleno budiž božské Srdce, skrze které se nám dostalo spásy. Jemu budiž čest a sláva na věky. Amen.

Úkon obětování se milosrdné lásce.

Úkon obětování se milosrdné lásce.
Obětování sebe jako celopal Boží milosrdné lásce.

  Můj Bože, blažená Trojice, toužím tě milovat a působit, abys byl milován, pracovat k oslavě svaté Církve tak, že budu zachraňovat duše, které jsou na zemi a vysvobozovat duše, trpící v očistci. Toužím dokonale naplnit tvou vůli a dospět stupně slávy, který jsi pro mě připravil ve svém království. Zkrátka toužím být svatá, ale cítím svou nemohoucnost a prosím tě, můj Bože, buď ty sám mou svatostí!
  Protožes mě tak miloval, žes mi dal svého jediného Syna za Spasitele a Ženicha, jsou nekonečné poklady jeho zásluh moje, s radostí ti je obětuji a snažně prosím, abys na mne hleděl jen skrze Ježíšovu Tvář a v jeho Srdci, hořícím láskou.
  Obětuji ti také všechny zásluhy svatých (kteří jsou v nebi a na zemi), jejich úkony lásky i úkony lásky svatých andělů. Konečně ti, blažená Trojice, obětuji lásku a zásluhy mé milované Matky Panny Marie. Jí odevzdávám svůj úkon obětování a prosím jí, aby ti ho předala. Její božský Syn, můj milovaný Ženich, nám ve dnech svého smrtelného života řekl: „O cokoli budete prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.“ Proto jsem si jistá, že vyslyšíš mé touhy. Vím to, můj Bože!! Čím víc chceš dát, tím větší touhu vzbuzuješ. Cítím v srdci nesmírné touhy a s důvěrou tě prosím, abys převzal mou duši do svého vlastnictví. Nemůžu přistupovat k svatému přijímání tak často, jak po tom toužím, ale Pane, copak nejsi všemohoucí? Zůstaň ve mně jako ve svatostánku, nevzdaluj se nikdy ze své malé hostie.

  Chtěla bych tě utěšit za nevděk zlých lidí a prosím tě, abys mi odňal svobodu znelíbit se ti: jestli někdy ze slabosti klesnu, ať tvůj božský pohled ihned očistí mou duši a stráví všechny mé nedokonalosti jako oheň, který proměňuje všechno v sebe.

  Děkuji ti, můj Bože, za všechny milosti, kterés mi udělil, zvláště za to, žes mi dal projít výhní utrpení. V poslední den se na tebe budu s radostí dívat, až poneseš žezlo kříže: protožes mi dal tento tak drahocenný kříž za úděl, doufám, že se ti budu v nebi podobat a že na mém oslaveném těle budou zářit posvátná stigmata tvého umučení.

  Doufám, že se po pozemském vyhnanství s tebou budu těšit ve vlasti, nechci však hromadit zásluhy pro nebe, chci pracovat jen z lásky k tobě, s jediným cílem, abych ti udělala radost, abych potěšila tvé Nejsvětější Srdce a zachránila duše, které tě budou věčně milovat.

  Navečer tohoto života se před tebou objevím s prázdnýma rukama, neprosím totiž, Pane, abys počítal mé skutky. Všechna naše spravedlnost je v tvých očích poskvrněná. Chci se tedy přiodít tvou vlastní spravedlností a přijmout od tvé lásky na věky tebe samotného. Nechci jiný trůn a jinou korunu než tebe, můj Milovaný.

  V tvých oších není čas ničím, jeden den je jako tisíc let, můžeš mě tedy v okamžiku připravit, abych před tebe mohla předstoupit.

  Abych mohla žít v úkonu dokonalé lásky, obětuji se, můj Bože, jako celopal tvé milosrdné lásce a prosím tě, abys mě neustále stravoval a zapaloval mou duši proudy své nekonečné něhy a abych se tak stala mučednicí tvé Lásky!

  Až mě toto mučednictví připraví, abych před tebe mohla předstoupit, ať mi dá nakonec zemřít a ať se má duše bez prodlení vrhne do věčného objetí tvé milosrdné Lásky!

  Můj milovaný, chci při každém ůderu svého srdce nekonečně obnovovat toto obětování, dokud nezmizí stíny a já tě nebudu moci ujišťovat o své lásce ve věčném setkání tváří v tvář!

Marie F. Terezie od Dítěte Ježíše a svaté Tváře

rel. Carm. Ind.

O slavnosti Nejsvětější Trojice
9. června L.P. 1895