Veliký pátek. (Karel Lev Řehák)

Veliký pátek.

Co nás pobízí k milování Pána Ježíše?

  1. Spasitel do hrobu položený svědčí o tom, že nemohla zloba lidská dále pokročiti, nežli pokročila, když svého největšího dobrodince a divotvorného přítele přivedla až ku smrti nejbolestnější a nejpotupnější na kříži!
  Ale ani láska Boží nemohla dále jíti, nežli šla, když Bůh Otec vydává jednorozeného Syna svého, sobě rovného Boha za spásu hříšných lidí; a když tento Syn Boží, nejsvětější, nejnevinnější obětuje se ve smrti nejhroznější, aby sám rozhněvaného na nás Otce svého usmířil, a nebe, hříchem zavřené, opět nám otevřel.
  A nepochopitelná, nesmírná božská láska tato Syna Božího k nám ubohým hříšníkům neskončila se obětnou smrtí jeho na kříži. On u večer před svou hroznou smrtí, na památku oběti své, zanechal nám tělo své za pokrm, a krev svou za nápoj, a slíbil (Jan 6.), „kdo jí mé tělo, a pije mou krev, přebývá ve mně a já v něm; a já ho vzkřísím v den nejposlednější!“
  Lásku jeho abychom vždy na paměti měli a jí opět láskou upřímnou opláceli, k tomu nabádají nás:
  a) poslední slova jeho před smrtí; i
  b) znamení, jež se při ní stala.
  2. A jaká byla slova Páně před obětní smrtí jeho za nás?
  Řekl:
  a) „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“
  Konče utrpení své za nás, poukazuje slovy těmi, jak hrozným ono bylo! Pán Ježíš má na kříži všechny svaly v těle potrhané, údy z kloubů vytržené, celé tělo strašně rozedrané, a duši přesycenou posměchy i rouháním hříšníků. Opuštěn od svých přátel žádá Otce svého za spravedlnost!
  Jestliže však božský Mistr náš umírá beze vší útěchy na kříži, dává nám naučení, abychom i my utrpení svá z lásky k němu snášeli trpělivě i odevzdaně; a proto abychom nereptali, když se nám vše dle vůle naší nedaří!
  b) Pán Ježíš zvolal: „Žízním!“
  Žíznil ovšem dle těla, jež v mukách přehrozných jako v ohni palčivostí se stravovalo. Avšak ještě více žíznil v duši své po spáse hříšníků; přál si, aby nikdo z hříšníků nezahynul, když tak veliké oběti pro ně přináší.
  Kdo by žíznivého Spasitele nenapojil? Ano, toho on si také žádá! I odnímá mu žízně sžírající, když kdo v pravdě o nápravu života svého se přičiňuje, a milostí, jím mu získaných a nabízených, ku svému ospravedlnění v pravdě užívá. Kdo ale tak nečiní, nechává Spasitele dále žízniti, vydává sebe sama v nebezpečí, že jednou pro nekajícnost svou žízniti bude v pekle s nelítostným bohatcem, o němž vypravuje Spasitel.
  c) Pán Ježíš prohlásil: „Dokonáno jest!“
  Ano, dokonal dílo své! Země kletby zbavena, hlava hada pekelného potřena, oběť smírná na Golgotě dokonána, člověk vykoupen, a nebe mu otevřeno.
  I my máme jeden každý v stavu svém úkoly, od Boha na nás složené, věrně, bohulibě konati, abychom na konec života s důvěrou v zaslíbení Boží mohli s radostí zvolati: Pane, vše jsem věrně vykonal, a pospíchám k tobě pro korunu odplaty, kterou jsi svým věrným služebníkům slíbil; ale tím hojnějšího uznání očekávám od otcovské ruky tvé!
  d) Pán Ježíš před skonáním svým pronesl ještě slova oddanosti: „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého!“
  Prohlásil tak neskonalou lásku i odevzdanost Otci svému. I dal nám tak naučení, bychom i my na dobrou smrt se připravovali; a duši svou Bohu odevzdávali vždy v životě, pře spánkem i před smrtí, a tak na věčné obcování s Bohem Otcem pamatovali.
  Pak Pán Ježíš naklonil hlavu svou a vypustil duši.
  3. Avšak i když Spasitel přestal na kříži mluviti, nepřestal přece novými způsoby nás povzbuzovati, abychom lásku jeho spláceli láskou! K té nabádají nás také znamení, jimiž smrt svou oslaviti ráčil.
  A co se stalo?
  a) Při smrti Páně zatemnilo se slunce, na znamení, kterak židé upadli do temnosti hříchů, v které se tak hrozného zločinu dopustili na Bohočlověku, že jim pohrdli i ho hrozně usmrtili.
  Zatemněním tím poukazuje Spasitel i nám, kterak člověk, jenž se vášním i náruživostem svým bez rozmyslu odevzdává, světlo víry ztrácí; co ho k záhubě vede, více nepoznává; a pak i skutečně v záhubu věčnou upadá.
  b) Při smrti Páně roztrhla se opona v chrámu židovském, jež tam přístup k Nejsvětějšímu zabraňovala. Bylo to znamením, že Zákon Starý jest dokončen, Zákon Nový krví Syna Božího zpečetěn; a dle tohoto Nového Zákona že vyhnaní synové Evy nemají více přístup k Bohu nejsvětějšímu zamezený.
  Náš však Spasitel znamením tím upomíná, abychom po Kristu křesťany se nazývajíce, také skutečný křesťanský život vedli; a Kristu Pánu svému jeho neskonalou lásku k nám opět i láskou se své strany opláceli!
  c) Při smrti Páně země se třásla, skály se pukaly, hroby se otvíraly, a mrtví z hrobu povstávali, aby odsoudili zatvrzelost židů, kteří slitování neznali, ale krev Páně posměšně na syny své svolávali.
  Nás však divy\ tyto poučují, že se mají srdce naše otřásati hrůzou před přísnými soudy Božími; že se pukati lítostí. Srdce naše že má ve svátostní zpovědi vydávati ze sebe vše mrtvé, vše hříšné, a probouzeti se k životu novému, bohulibému, kajícímu!
  d) Při smrti Páně staly se konečně i zázraky milosti. Nebo lotrovi slíben byl ráj ještě téhož dne; pohanský setník poznal v Pánu Ježíši umírajícího Syna Božího; a přemnozí bili se kajícně v prsa svá, vyznávajíce víru v Ukřižovaného!
  Pohleďme ještě jedním pohledem na mrtvé tělo Páně na kříži! Jest na něm rána na ráně; údy jeho od bolesti jsou zkřivené; hlava trním korunovaná; rámě rozpjatá! Zdaliž není to nejúchvatnější kázání Pána Ježíše z kazatelny kříže jeho o lásce jeho?
  Aj, náručí má otevřené, aby nás kající k srdci svému přitiskl. Srdce má otevřené, abychom měli přístupu k němu. Ruce i nohy má probodené, a jako prameny učiněné, z nichž se nám prýští milosti, pomáhající do života věčného. Kdo by ho nemiloval, když on tolik miloval nás?
  Ó volejme rádi: Ježíši, tobě žiji, Ježíši, tobě i já umírám; Ježíši, tvým chci býti v životě i smrti! A i v té chci volati i já: Dokonáno jest. V ruce tvé poroučím ducha svého.

P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (4)

IV. Kdo jest Bůh?

  Syrakuský král Hiero si jednou dal zavolati mudrce Simondia, a tázal se ho, kdo vlastně Bůh jest. Mudrc vyžádal si den na rozmyšlenou. Když tento den uplynul, žádal o další dva dny. Po vypršení tohoto času žádal o čtyři dny. A tak s odpovědí stále odkládal a žádal k přemýšlení čas vždy dvojnásobně delší. Král, jsa konečně rozmrzen, se tázal proč tak činí? Mudrc mu odpověděl: "Čím déle přemýšlím, tím temnější stává se mi ta záležitost." Oč šťastnější jsme my křesťané! Nám svítí světlo zjevení, jež nám umožňuje aspoň něco odpověděti na tuto přetěžkou otázku. Kdo je tedy Bůh? Katechismus odpovídá: Bůh jest svrchovaně dokonalý duch. Porozumíme-li aspoň poněkud správně těmto dvěma slovům, bude to pro nás velice užitečné.
  1. Bůh jest pouhý duch. - Než co jest duch? Dovedete si představiti, jako byste je na vlastní oči viděli, otce, matku, bratry, sestry, přátele... Ale ducha je těžko, ba úplně nemožno si představiti. A proč? Protože nemá žádných rozměrů, žádného těla, žádné postavy, žádné barvy, tedy nic, co bychom svými smysly pozorovati mohli. Podobně také Boha si nedovedeme představiti, poněvadž i on jest duch, zcela pouhý duch.
  Tu však by někdo mohl namítnouti: Proč tedy malíři Boha zobrazují jako nějakého člověka, na př. v podobě ctihodného starce, ve způsobě zvláštního obrazce, na př. trojuhelníku? - Proč se v náboženských knihách a i v Písmě sv. mluví o oku Božím, o jeho rukou, uších ústech a srdci?
  ne snad, drazí, abyste si mysleli, že Bůh tak skutečně vypadá. To vše je jen po lidsku řečeno, poněvadž bychom pro svou obmezenost Boha jinak si představiti nemohli. My tu to, co u lidí vidíme, přenášíme i na Boha. Mluvíme o jeho pravici a naznačujeme jeho sílu a moc; připisujeme mu oči na znamení, že všecko vidí; uši že vše slyší; ústa že vší spasitelné pravdě vyučuje; nohy, že je všudypřítomný. To vše činíme proto, abychom si takovýmto způsobem zřetelněji a jasněji připamatovali, že Bůh všecko ví, všecko slyší, vše řídí a spravuje, a vše může. Jež tolik vědí již i dítky, že Bůh vše vidí svou vševědoucností, aniž by k tomu měl zapotřebí dvou očí, jako máme my; že Bůh působí vše svou vůlí, aniž by k tomu potřeboval dvou rukou, podobných našim.
  2. Bůh je duch svrchovaně dokonalý. - To znamená, že Bůh má všecky dobré vlastnosti v míře největší, a že v něm není žádné nedokonalosti. Tedy vše, co je krásného, vznešeného, dobrého, lásky hodného, důstojného, žádoucího, vše to se nalézá v Bohu. Naopak v Bohu není nic, co by znamenalo sebemenší chybu, co by se nám nějak nezamlouvalo. Bůh je krásný, veliký, mocný, svatý v takové míře, že již větší býti nemůže.
  Z těchto převelikých dokonalostí svých nepatrné částečky rozesel Bůh po světě a podělil jimi svá stvoření. Jedněm dal krásu, druhým dobrotu, třetím sílu, čtvrtým bystrost rozumu, takže všechny tyto vlastnosti a přednosti jejich jsou výronem z dokonalostí Božích, a že věci stvořené nemají v sobě nic dobrého, užitečného, krásného, co by nemělo dokonalejšího pravzoru v Bohu. Vyjděte si z jara do Boží přírody. Slunce teple hřeje, ptáčkové pějí, stromy celé tonou v nádherných květech, byliny pučí... Vše to je tak úchvatné, tak krásné! Pozorujte za jasné noci hvězdnaté nebe... Duše se vám bude rozplývati, a vy se nezdržíte, abyste nezvolali s básníkem:
   "O vy hvězdy, hvězdy skvoucí, jež tak málo svítíte,
   září svojí nehasnoucí víc a víc mne vábíte.
   Vy jste kvítky perel krásné, vseté v nebes rajský luh."
  Při tom pak zvoláte dále: "A když vy již tak jste krásné, jak mnohem více Bůh", ten Bůh, který vám všecku vaši krásu ze své dal? - Slyšíte šedivého starce vážně vykládati o různých pravdách; jste tím nadšeni a voláte: jaká moudrost z něho mluví! Ale čím je všechna moudrost jeho proti moudrosti krále Šalamouna, proti moudrosti opravdových a velikých učenců? A přece veškerá moudrost lidská je pouze nepatrnou kapkou z moudrosti Boží, kterou on duše lidské obdařil! Jak nevýslovná, jak nezměrná je tedy teprve ta! A tak tomu je i se všemi ostatními dokonalostmi jeho. Proto také on o sobě dí: Já jsem, který jsem, t. j. bytostí v pravém slova smyslu, jsem plnost bytosti a mám této bytosti přiměřené dokonalosti. Chápete tu tedy již význam slov Michaela archanděla: Kdo jest jako Bůh?
  3. Učiňme malé porovnání mezi Bohem a jeho tvorstvem.
  a) Vše stvořené má něco dobrého a krásného... a je toho mnoho. Viděl Bůh vše, což byl učinil: a bylo velmi dobré (Gen. 1, 31.). Co krásy , co bohatství a síly je na nebi i na zemi!... v moři i na pevnině!... na horách i rovinách!... co jich je v útrobách země, kde je uloženo tolik pokladů zlata, stříbra apod.!... Než i u stvoření nejlepšího a nejkrásnějšího je přece opět něco nedokonalého! Těmto dílům tvůrčí moci Boží chybějí mnohé dobré a krásné vlastnosti, které bychom si u nich přáli. Rádi bychom u nich viděli ještě jiné dokonalosti, kterých nemají. Stěžujeme si, že i na slunci jsou skvrny, že zlato má svou strusku, růže své trny, a že kolem barev nejživějších vždycky jsou stíny!... Pouze v Bohu je všecka krása, všecka sláva, všecka dobrotivost, a to bez nejmenšího stínu, beze vší poskvrny, beze všeho "trní"...
  b) Naše duše jsou mnohem krásnější a dokonalejší, než veškeré tvorstvo pozemské: jsou to bytosti duchové, rozumné a svobodné. Věci hmotné jsou učiněny pro duše naše; duše naše platí více, než celý hmotný vesmír. Ale i v našich duších jsou nedostatky a vady: my sice chápeme a přemýšlíme, ale s jakými obtížemi a nedokonalostmi! Jsme svobodní, ale při tom jak slabí a křehcí! Bůh však je duch svrchovaně dokonalý v chápání, ve vůli, protože je vševědoucí, všemohoucí, nejsvětější.
  c) Konečně mnohem krásnější a dokonalejší, než duše naše, jsou andělé. Ale i v nich jsou nedokonalosti: nebyli vždycky; Bůh sám je věčný... Nevědí všecko, např. naše úplně vnitřní myšlenky a žádosti: ty jsou známy pouze Bohu samému... Nejsou všude: všudypřítomnost a nezměrnost patří opět jedině Bohu... Nemohou konati všecko: toliko Bůh je všemohoucí... I na andělech nejzářivějších Bůh nalezl nepravost (Job 4, 18.)!... I oni před neskonalým světlem Božím si zakrývají tváře své a jaksi do stínu se stavějí... I pro ně je největší ctí a štěstím sloužiti Bohu, jejich Stvořiteli: kterýž činí anděly své duchy (Ž. 103, 4.).
  4. Jest tedy Bůh, bytost svrchovaně dokonalá. - Co z toho plyne pro nás? Praví nám to Ježíš Kristus: Buďte tedy dokonalí, jako i Otec váš nebeský dokonalý jest (Mat. 5, 48.)! Máme se tedy ze všech sil svých vynasnažiti, abychom - pokud se duše týče - byli krásní jako on. A abychom toho dosáhli, máme často zalétati v duchu svém k němu vzhůru do nebes a od něho se učiti prospívati v jeho dokonalostech.
  Pamatujme, že ne svět, ne lidé, ale pouze Bůh je s to učiniti nás úplně a věčně šťastnými: Nemá hořkosti obcování jeho (Moudr. 8, 6.). Již zde nám některé krásy uchvacují srdce a přivádějí nás v nadšení... Některé osoby drahé a lásky hodné nás okouzlují... Co teprve bude Bůh, jenž je stvořil, jenž je krása a dokonalost svrchovaná, beze vší poskvrny? Proto vzhůru srdce! Nehoňme se za stíny, ale hledejme krásu, dobrotivost, sladkost neskonalou: je jí náš Bůh!

Modlitba večerní

Děkuji Ti, Otče nebeský, za všecka dobrodiní, kterých jsi mi dnešního dne uděliti ráčil, za život a zdraví, za pokrm i oděv, za všecko dobré, jemužto jsem se dnes naučil(a) a jež jsem vykonal(a), za každou radost, které jsi mi popřál, i za všecko utrpení, jež jsem pomocí Tebe překonal(a). Račiž, prosím, odpustiti mně veškeré poklesky a hříchy, jimiž jsem Tebe dnes urazil(a). (Zde zpytuj v krátkosti své svědomí a pak rci:) Lituji těchto poklesků svých z celého srdce, protože jsem jimi Tebe, Otce nejlaskavějšího urazil(a), zalíbení Tvé ztratil(a) a hněvu Tvého zasloužil(a). Odpusť, míním hned zítra se polepšiti. Přijmiž také vroucí prosbu mou, kterouž činím za všecky lidi, zvlášť za své milé rodiče a dobrodince. Svatá Panno Maria, svatí andělé strážci, svatý patrone můj a všickni svatí, chvaltež Boha za mne, když spáti budu a přimlouvejtež se za mne, bych se někdy k vám dostal(a) do života věčného. Amen.

Otče náš atd., Zdrávas Maria atd., Věřím v Boha atd.

V ruce Tvé, ó Bože, poroučím tělo své i duši svou. Ježíši s Marií, matičkou Tvou, tělo vám poroučím i duši svou. Přijmětež obojí v ochranu svou. Ježíši já jsem tvůj(á), Ty jsi můj. Ve spánku chraň mne a opatruj.

Neděle šestá v postě - Květná. (V. Milavečský)

Neděle šestá v postě – Květná.

VI. Jiné ovoce boje: vítězství a sláva.

„Ježíš pak věda všecko, co na něj přijíti mělo, šel proti nim.“ (Jan 18, 4.)

  Jaká to změna, drazí křesťané! Ježíš před chvílí ještě bázní se chvějící zvedá se pln zmužilosti s místa boje, spěchá ku svým učedníkům a jakoby jim oznamoval nejradostnější zprávu volá k nim: „Vstaňte a pojďme!“ Kam chce jíti? Snad uniknouti nepřátelům? Nikoli, k Jerusalemu, právě tam, odkud nepřátelé s kyji a meči, provazy a okovy přicházejí, aby Ježíše jali. „Hle, který tebe zradí, blízko jest.“ Věděl dobře, co se s ním stane, až bude chycen, a přece, věda všecko, co na něj přijíti mělo, vyšel jim vstříc.
  Kráčí proti nepřátelům, dává se jim poznati a pak spoutati. Nebojí se více. Bojoval statečně proti bázni, jež ho dříve přepadla, a ovocem neohroženého boje jest právě vítězství nad touto bázní. Připomínám však také, že to místo boje a vítězství stalo se i místem slávy. Neboť na hoře Olivetské, kde začal Ježíš u přítomnosti svých učedníků své utrpení, po svém zmrtvýchvstání u přítomnosti těchto učedníků slavně vstoupil na nebesa. Vítězství tedy a zároveň sláva našeho Spasitele jest další ovoce jeho boje. I my, drazí křesťané, budeme míti účasti na tomto vítězství a slávě našeho božského Spasitele, budeme-li s ním na zemi, našem bojišti, statečně a vytrvale pro svou spásu bojovati. Vítězství a sláva! Jak radostná to slova! O vítězství a slávě jako ovoci boje budeme dnes uvažovati, a sice:
  1. vítězství božského Spasitele na hoře Olivetské jest ovocem jeho boje a obrazem našeho vítězství.
  2. sláva jeho jest dalším ovocem jeho boje a obrazem naší slávy.

Pojednání.

  1. Pán Ježíš tedy kráčí vstříc těm, kteří ho usmrtiti přicházejí, dává se jim poznati, vytýká jim, že přicházejí naň jako na vraha, a hle, celý zástup žoldnéřů a vojáků padá leknutím k zemi. Učedníci nabývají odvahy a jeden z nich mečem brání svého Mistra. Ale Pán Ježíš nechce přemoci nepřátele, ač mohl tak učiniti; přemohl už jiného nepřítele, jenž ho chtěl od díla spásy, od vykoupení lidstva, odvrátiti, bázeň před smrtí.
  Ostatním nepřátelům chtěl ukázati, že nikoli z donucení, ale dobrovolně ku své smrti kráčí. Proto nechá je zase povstati se země, kam je jediným slovem srazil, a mírní horlivost učedníků, káže meč schovati do pochvy. Ani mocí božskou, ani pomocí učedníků nechce zajetí uniknouti. Nezměnitelným zůstává úmysl, trpěti za spásu lidí, jak bylo ustanoveno od Otce nebeského. Větší ještě nežli touha nepřátel usmrtiti ho byla touha Ježíšova podstoupiti smrt, jejíž blízkost ještě před chvílí naplnila ho velikou bázní a úzkostí. Tak veliká byla ta úzkost, že se krví potil; ale on ji přemohl. „Ó, smrti, kde jest vítězství tvé?“ můžeme zvolati s apoštolem národů. (I. Kor. 15, 55.) Pustila jsi se v zápas již na hoře Olivetské se Synem Božím; byla jsi přemožena; Ježíš tě rekovně porazil, a toto skvělé vítězství jest právě ovocem jeho statečného boje. Zde, drazí křesťané, vidíme obraz našeho vítězství nad nepřáteli spásy, pokud dle příkladu Spasitelova statečně bojujeme.
  Naši nepřátelé jsou mocní, ale ne nepřemožitelní! V bojích světských může také statečná mysl podlehnouti, je-li nepřítel počtem a silou větší; ne tak v boji duchovním; v statečné obraně je tu vítězství vždy jisté. Odkud ta jistota? Z přispění milosti Boží, jíž se statečným bojovníkům nikdy nenedostává; jež nikoho neopouští, kdo za ni prosí.
  „Pro spravedlnost bojuj duši svou, a až do smrti veď zápas o ni, a Bůh vybojuje za tebe tvé.“ (Srv. 4, 33) „Jáť jsem,“ zvolá Ježíš, náš vzor a náš pomocník, v boji, ku svým nepřátelům; „jáť jsem“, zvolá tím mocněji k nám drazí křesťané; „já Bůh všemohoucí, Pán na nebi a na zemi, který s vámi a za vás bojuje.“ A když řekl: „jáť jsem“, padli k zemi.
  Zde vidíte moc toho, který nás chrání; bojujeme-li řádně, vítězství nemůže nás minouti. Ovocem tedy tohoto řádného boje bude vítězství. Jak skvostné to ovoce! Vítězství tj. plno nevýslovné radosti a vnitřní útěchy.
  Představme si radost vítězného vojska a jásot lidu, pro nějž bylo vítězství vybojováno. Celý tábor zaznívá jásáním vítězů, vojáci rozdělují mezi sebe bohatou kořist, vůdcové přijímají blahopřání; poslové se zprávou vítěznou posílají se ke dvorům knížecím, pořádají se světské a církevní oslavy, vše cítí se povzneseným a rozradostněným.
  Avšak co je to proti vnitřní radosti a jásotu duše po šťastně ukončeném boji a dosaženém vítězství nad nepřáteli duše?
  „Jak veliké jest množství sladkosti tvé, Hospodine, kterou jsi schoval bojujícím za tebe?“ (Žalm 30, 20.) Tebe samého jediné a kromě tebe ničeho, ani pekla, ani světa, ani ďábla, ani lidí a kteří v bázni tvé všecky své nepřátele porážejí! „Vítězi dám z manny skryté.“ (Zjev. 2, 17.) Tato skrytá manna aneb nebeský chléb jsou vnitřní útěchy ctnostných duší, radost, jež každou radost světskou nekonečně převyšuje. V pravdě skrytá manna – tělesný člověk nechápe věcí, které jsou Ducha Božího. Tažme se na př. sv. Augustina, který dlouho žil v radostech světských a hověl jeho žádostem, co nalezl, když konečně vypověděl boj světu a jeho žádostem a statečně je přemohl, ovšem za přispění Božího. Pokoj a radost, útěcha a klid, naplnily jeho srdce, že neměl ani dosti slov, aby to vypověděl.
  Sladkost lásky Boží rozlila se v tomto vítězném srdci, že Augustin volal: „Ohni svatý, jak sladce plápoláš, jak skrytě svítíš, jak žádoucně spaluješ!“ Nehleďme proto, drazí křesťané, vždy jen na obtíže boje, ale také na útěchu vítězství a povzbuzujme se tak k neohroženému zápasu. Po statečném boji následuje vítězství, po vítězství sláva, která jest novým ovocem zápasu duchovního; o čemž nyní promluvíme.
  2. „Ježíš pak věda všecko, co na něj přijíti mělo, šel proti nim.“ Věděl nejen o trpkosti boje a ponížení svém, jež mu nepřátelé strojili, ale také o vítězství a slávě, jež budou následovati; proto šel neohroženě proti nepřátelům svým. Zvláště pak věděl, že právě zde s hory Olivetské, kterou krvavým potem skropil, brzy u přítomnosti učedníků svých vstoupí slavně do nebes, do slávy věčné, aby tam kraloval na věky. Chtěl odejíti právě s této hory, kde tolik statečně bojoval, aby nám ukázal, že tato sláva po dokonaném vítězství jest nejvzácnějším ovocem jeho boje. Jak slavný to byl odchod! Žádný vítěz světský, žádný panovník světa z vítězného boje se vracející neměl takové slávy.
  Evangelista a dějiny skutků apoštolských zmiňují se ovšem jen krátce o tom. „Vyzdvižen jest, a oblak vzal jej s očí jejich“ (Sk. Apod. 1, 3.), to jest vše, co o tom vypravují. Žalmista Páně však duchem prorockým viděl tu slávu a pln úžasu ji popisuje, řka: „Vstoupil Bůh s radostným zpíváním a Hospodin se zvukem trouby.“ (Žalm 46, 6.) „Vstoupil jsi na výsost, jal jsi vězně.“ (Žalm 67, 19.) Vstupoval na nebe obklopen zástupy jásajících andělů, veda sebou jako kořist zástupy patriarchů, proroků a zbožných duší Starého zákona z předpeklí. Jaký to rozdíl nyní a dříve, když se tu krví potil a k boji připravoval! Utrpení to bylo cestou ku slávě. „Zdali nemusil Kristus trpěti to a tak vejíti do slávy své?“ (Luk. 24, 26.)
  Radujte se a veselte se křesťané! Slavný vítěz, Ježíš Kristus, vstupuje nejen za sebe do nebe, ale chce nás všecky přivésti za sebou. S hory Olivetské vstupuje na nebe, po vítězství jde do slávy své.
  I my budeme oslaveni, budeme-li s ním trpěti a bojovati, a s ním vítěziti. Jeho sláva bude ovocem také našeho šťastného boje a vítězství zde na světě. Slavný vstup do slávy věčné vykoná duše naše hned po smrti aneb aspoň po očistě v očistci. Jak sladko bude duši, když po nepokoji, nejistotě a bojích na světě bude moci zvolati: „Dosáhla jsem nebe se všemi jeho radostmi a statky; jsem nevýslovně šťastnou a budu šťastnou na věky!“ Jak bude sladko duši, když anděl strážce zavede ji do zástupu nebeských duchů blažených, ke trůnu Božímu, ke trůnu nebeské královny, když ji budou pozdravovati nebeští duchové a všichni svatí, kteří na zemi žili a s ní Bohu trojjedinému nyní vděčně se klanějí!
  Ale i tělo, které bralo na světě podílu na boji duše, bude míti podílu na její slávě; jednou po slavném zmrtvýchvstání bude s ní opět spojeno a uvedeno do slávy a pokoje věčného. Ó radosti nade vší radost!“ volal pln touhy křesťanský bojovník, kajícník sv. Augustin, „ó radosti, kdy dospěji tam, abych tě požíval? Kdy bude Bůh mým majetkem, v němž všecko naleznu? Ó věčná říše nebeská, kde jest pokoj, který převyšuje každé pomyšlení, kde duše vyvolených odpočívají od svých bojů ve svatém patření na Boha, v nevýslovné blaženosti!“
  Popatřme však ještě na slavný odchod našeho Spasitele, který ukázal, jaký bude i jednou odchod náš k nebeskému Otci po skvělém vítězství. Žalmista Páně v prorockém duchu viděl tu slávu a volá: „Pozdvihněte knížata, bran svých, a vyzdvihněte se brány věčné, ať vejde král slávy. Kdo jest ten král slávy? Hospodin silný a mocný, Hospodin mocný v boji.“ (Žalm 23, 7.)
  Také nám otevřou se brány nebeské, bude-li dána odpověď, že jsme vítězi mocnými, že odcházíme ze světa po boji těžkém, po vítězství slavném.
  Poznali jsme, že boj na světě jest nevyhnutelný, že boj trvá až do smrti, ale porovnán s věčností že trvá přece jen krátce, ba že může trvati i jen na krátkou chvíli; poznali jsme zbraně k tomu boji, modlitbu a bdění; známe i způsob, jak zbraní užíti třeba, útěkem před nebezpečím, kde možno se vyhnouti, a statečným bojem, kde vyhnouti se nemožno. Poznali jsme to vše ze slov a příkladu našeho Spasitele na hoře Olivetské.
  Nuže tedy, cvičme se v tom za svého života, čemu jsme se v této škole naučili, a dosáhneme téhož ovoce tohoto boje, posilu s nebe, vítězství a slávu nad nepřáteli a blaženost věčnou na nebi, poslední to cíl, jediné přání každé křesťanské duše.
  Nebe nedosáhneme pouhým vzdycháním a touhou, ale musí býti vybojováno. Učedníci Kristovi, kteří jeho slávu viděli, byli by rádi hned za ním kráčeli; hleděli toužebně k nebi; ale dva andělé vytkli jim tuto nečinnost, řkouce: „Muži galilejští, co stojíte hledíce do nebe? Tento Ježíš, kterýž vzat jest od vás do nebe, tak přijde, jak jste jej viděli jdoucího do nebe.“ (Sk. Ap. 1, 11.) Co tu stojíte? Chcete-li býti jeho učedníky, musíte jako on trpěti, bojovati, vítěziti a pak teprve vejíti do slávy věčné. Přijde Ježíš opět ve slávě, aby veřejně odvedl do slávy své, kteří věrně za ním kráčeli, a zavrhnul ty, kteří se zpronevěřili. – Co máme činiti, drazí křesťané?
  Padněme na kolena se svým trpícím Spasitelem a zvolejme: „Nejlaskavější Ježíši, patřili jsme po celou dobu postní na tvůj krvavý zápas na hoře Olivetské, viděli jsme tvé vítězství, poznali tvou odhodlanost a neohroženost. Dej nám té milosti, abychom učinili, co ty jsi vykonal; vyplnili, co jsi nám přikázal; abychom jednou po šťastném boji a úplném vítězství dosáhli slávy věčné a velebili s tebou za to Boha Otce na věky věkův.“ Amen.

Svatý Šimon, chlapeček, mučeník Tridentský (krátký životopis z knihy Církevní rok od Beneše Methoda Kuldy).

  V Tridentě, městě v jižním (Italském) Tirolsku na řece Adiži, roku 1472. umínili sobě židé, že usmrtí křesťanské dítě z nenávisti k náboženství křesťanskému. Židovský lékař ve středu před Zeleným čtvrtkem spatřil dvouletého pacholíčka Šimona o samotě. Přilákal a tajně odvedl jej. Na Zelený čtvrtek dobou večerní sešli se židé do světnice nad synagogou (židovskou školou čili modlitebnicí), zacpali chlapečkovi ústa šátkem, aby nemohl křičeti; řezali mu tělo a krev tekoucí chytali do mísy. Jedni mu při tom drželi ruce, a jiní nohy křížem přeložené. Mučili jej tak dlouho, až vypustil duši.
  Zuřivý ten skutek vyšel na světlo Boží. Vinníci byli odsouzeni a odpraveni. Synagoga byla vyvrácena, a na její místě vystavěna kapla. Ostatky malého mučeníčka, kterého Bůh oslavil zjevnými zázraky, chovají se doposud v Tridentském kostele svatého Petra.

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (12)

III. Svědomí.

§ 1. Výměr a rozvrh svědomí.

  Přikázání jest mravním pravidlem činů. Jde-li pak o činy naše, tu my v rozumu svém porovnáváme je se zákonem a tak poznáváme, zdali náš čin je mravně dobrý neb zlý. Tento vlastní náš soud o mravnosti našich vlastních činů nazýváme svědomím. Přikázání jest tedy pravidlem lidských činů vůbec, svědomí pak jest pravidlem našich vlastních činů zvlášť. Jako přikázání poznáváme rozumem, tak rovněž rozumem přikládáme poznané přikázání na činy naše a vynášíme soud o vlastních našich činech.
  Z tohoto výkladu poznáváme, čím svědomí jest a čím není. Svědomí jest hlasem našeho vlastního rozumu. Ono není hlasem cizím, v našem nitru mluvícím.
  Není tedy ani hlasem Božím (sic by nemohlo mýliti se) ani hlasem anděla strážného nebo svatých našich patronů ani hlasem nějaké trestající moci; ono jest prostě hlasem našeho rozumu. Tím však spolu vysvětluje se jeho neodolatelná síla. S rozumem nemůžeme se smlouvati. Když jsme poznali, že to neb ono pravdou jest (na příklad že dva krát dvě jsou čtyři), nemůžeme tomu přesvědčení se uzavříti, ať chceme ať nechceme. A když zdravým svým rozumem jsme poznali, že to, co konati zamýšlíme, nebo co jsme vykonali, jest hříchem, nemůžeme nalhati si, že to hříchem není.
  Svědomí ozývá se před činem i po činu. Svědomí mluvící před činem sluje svědomí předchozí; svědomí mluvící po činu sluje svědomí následné, jelikož pravidlo musí být časově dříve, než to, co je jím řídí.

P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (3)

III. Věřím v Boha.

  První slova našeho Apoštolského vyznání výry jsou: Věřím v Boha. - Než je vůbec nějaký Bůh? Ne bez odporu v srdci kladu tuto otázku. Ale naše nevěrecká a nábožensky lhostejná doba mne k tomu nutí. Jeť to otázka základní, na níž závisí všechny otázky ostatní. Je-li Bůh, je třeba chovati se k němu tak, jak je povinen chovati se hodný syn k otci, služebník ke svému pánu. Je-li Bůh, je třeba dbáti jeho zákona, pamatovati na jeho nebe, jeho peklo. Proto je nějaký Bůh?
  1. "Ne, není," odpovídají nevěrci, "vždyť ho nikdo nevidí." - Souhlasím úplně, že Boha není viděti očima tělesnýma. Však také neříkáme vidím Boha, ale věřím v Boha! Plyne však z toho, že by Boha vůbec nebylo? Nikdy ne! Co je na světě věcí, kterých očima tělesnýma nevidíme, a přece v ně všichni věříme! Či vidíme vzduch, vítr, elektrickou sílu? Nikoliv. A přece kdo by o jejich jsoucnosti pochyboval?
  Vím, co tu nevěrci řeknou: Pravda, všech těchto a tisícerých jiných věcí nevidíme, ale o jsoucnosti jejich nepochybujeme, poněvadž vidíme a cítíme jejich působení, jejich účinky. Ale tu odpovídám: I, pokud se Boha týče, je viděti všude jeho skutky a působení. Proč tedy popírati jeho jsoucnost? Slyšte jen!
  2. Bůh jest! to dokazuje jsoucnost světa. - Rcete, o drazí: Stával tento farní kostel váš vždycky? Ne, naše pamětnice vypravuje, že ho před 200 lety nebylo. A jak to, že tu nyní stojí? Poněvadž ho zedníci vystavěli. Můžete si je lehce představiti se špičáky, lžícemi, kameny, vápnem a cihlami, a zajisté se nezmýlíte. Dokazuje tedy tento kostel jsoucnost zedníků. Než tu na místo tohoto kostela postavme celý svět: zemi, moře, hory, živočichy, lidi, měsíc, slunce, hvězdy... Kdo udělal tento vesmír? Vaši praotcové? Ne. králové a vladaři? Nikoliv. Kdo tedy? Bůh. Není tu žádného vyhnutí: Není syna bez otce, není kouře bez ohně, zkrátka není výsledku bez přiměřené a dostatečné příčiny. Proto také nemůže býti svět bez Boha.
  3. Bůh jest! to nám také dokazuje úžasný pořádek ve světě. - Kdo svět zachovává, jej řídí a spravuje? Hvězdy jsou neskonalé a nesčetné světy a všecky závratným letem se pohybují v nezměrných prostorách na obloze nebeské! Kdo je žene a řídí tak dobře, že nikdy na sebe nenarazí a se neroztříští? Kdo na naší malé zemi střídá tak vhodně roční počasí? Kdo pečuje pro všechny bytosti, od největších až k nejmenším, o pokrm a život? Kdo tak moudře uspořádal a udržuje všechny bytosti, že každá na svém místě, jaksi tvoří příčel na převelikém žebříku věcí stvořených? Že bytosti nižší slouží vyšším, byliny živočichům, živočichové člověku, králi tvorstva, jenž opět má sloužiti svému Stvořiteli? - Možno tedy svět přirovnati k obrovskému stroji, jenž stále pracuje zcela pravidelně, k hodinám, jež se nezmýlí nikdy a jdou stále přesně. Co však z toho plyne? Když na vojenském cvičišti patřím na tisíce vojínů v jejich pravidelném příchodu, běhu, zastavení; kterak přesně zacházejí se zbraní; kterak uvádějí v běh, trysk koně, nabíjejí ručnice, vystřelují a převážejí děla, hledám okem svým generála, jenž všechny ty vojíny vede a řídí. A podobně také Bůh to je, jenž zavedl a udržuje pořádek na zemi.
  Voltairovi, nevěreckému filosofovi, bylo již 81 let. Do té doby neviděl ještě nikdy východ slunce. Chtěl si konečně připraviti toto potěšení. Doprovázen jsa hrabětem Latourem, odebral se na jaře časně z rána na vrchol hory, se které by ono divadlo mohl pozorovati. Nebe bylo jasné, hvězdy se třpytily, a hluboké ticho panovalo v celé přírodě. Tu se na východě ukázala bělost, jež se stále více a více šířila. Hvězdy mizely jedna po druhé. Potom se nebe počalo barviti oranžově, purpurově, zlatě; vrcholy vzdálených hor vypadaly, jako by byly přioděny líbezným růžovým hávem. Východ stále více zářil, až byl celý ohnivý. Najednou se zableskl jasný paprsek, jenž zazářil až na nejzazší obzor, a pak vyšlehl oheň, jenž oslepoval zrak: bylo to vycházející slunce. Nádhera, se kterou vycházelo, příroda, jež se při jeho zjevu chvěla jakýmsi tajemným životem, velikost celého divadla ohromila starce tak, že chvíli stál bez pohnutí. Pak slza se mu zatřpytila v oku, obnažil hlavu, padl na kolena a s mladistvým nadšením zvolal: "Bože mocný, já věřím, já věřím!" A co bychom my při pozorování krásného pořádku v přírodě mohli zvolati jiného, než rovněž: "Pane Bože, já v tebe věřím"?
  Či snad byste tento pořádek chtěli vysvětlovati náhodou? - Vystupte přes sněhy a věčné ledovce na vrchol nějaké hory, o němž vás všichni ujišťují, že na něj ještě nikdo nevkročil co svět světem stojí. A přece jaký div! Najednou se před vámi objeví velkolepý palác. vstoupíte do oné nádherné stavby a zříte krásné pokoje, všude moderní nábytek, hodiny, bijící půli a čtvrti. Jak vysvětliti jsoucnost paláce, když prý na oné hoře obyvatelů nikdy nebylo a není? Řeknete snad, že je dílem náhody? Já bych spíše řekl, že je dílem člověka, jenž tam zanechal své stopy. Já bych soudil, že tam obyvatelé byli a třebas i jsou. Neřekl bych nikdy, že na onu horu noha lidská ještě nevkročila. Je to jediná cesta k vysvětlení jsoucnosti onoho paláce. - Nevěrci by však soudili naopak a řekli, že pouhá náhoda vytvořila onen palác, pouhá náhoda že jej opatřila drahocenným nábytkem a skvělým zařízením. Ubozí! K jakým pošetilostem jsou nuceni se uchylovati, že nechtějí vyznati: Věřím v Boha!
  3. Bůh jest! a důkazem toho je všeobecný souhlas lidský. - Ze všech dob a na všech místech lidé věděli a vyznávali, že je Bůh. Neznali dobře jeho přirozenosti a vlastnosti, ale jeho jsoucnost chápali a cítili všichni. Potvrzují nám to jejich chrámy, oltáře, sochy, oběti, náboženské obřady, které se nalézají v tisícerých různých způsobech u národů všech, i úplně divošských. Je možno, aby se tu celý svět klamal, Aby všichni byli stále až podnes slepí, nevědomí, na rozumu pomatení? Že by toliko byli prozíraví a moudří ti málokteří, již si zmanuli kráčeti proti proudu, a se zovou neznabozi?
  4. Snad nikdo není pravým bezbožcem. - Málokteří se opováží popírati jsoucnost Boží. Když tak učiní, popírají jej pouze ústy, ale ne srdcem. když pak jej upírají uvnitř v srdci, činí tak většinou pouze proto, poněvadž se ho mají co báti. Že je tomu tak, toho důkazem je vnitřní jejich nepokoj, výčitky svědomí. A pak, když se takovíto lidé nalézají v nějakém větším nebezpečenství, co činí? Oh, jak rychle tu zapomínají na svou nevěru a spínají ruce k nebesům volajíce: Pane Bože, pomoz! tedy i oni cítí, že Bůh jest!
  K jednomu nevěreckému hostinskému zavítali večer dva pocestní. Poručili si večeři. Před jídlem se pomodlili. Ale hostinský se jim posmíval a prohlásil, že Boha není. Brzo nato se odebrali na lůžko. Hostinský, nemaje jiných hostí, učinil tak rovněž. As za hodinu vypukl v sousedním domě oheň. Štěkot psů a veliká záře probudily oba hosty. Rychle běželi k pokoji hostinského, zaklepali mu na dveře, aby vstával, že hoří. Ten vyskočil s lůžka, spatřil požár, myslil, že jemu hoří hostinec, pozvedl oči k nebesům, sepnul ruce a zvolal: "Veliký Bože, pomoz!ů Oba hosté mu tu děli: Před chvílí jste tvrdil, že Boha není, a nyní ho již znáte?
  Drazí moji! nedbejte, že ten neb onen zaslepenec zavírá oči před sluncem a pak se snaží volati, že není slunce. Buďme pevně přesvědčeni, že Bůh jest, a snažme se ho stále lépe poznávati a jemu sloužiti.

Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (9)

§ 10. Známky zjevení Božího.

   I. Bůh zjevoval se skrze patriarchy, proroky a nejposléze skrze Syna svého Ježíše Krista a jeho apoštoly. Na znamení, že jsou hlasateli zjevení Božího, konali zázraky a prorokovali.
  1. Zázraky jsou mimořádné skutky vnější, které nemohou býti vykonány žádnou silou přirozenou, leč toliko všemohoucností Boží.
  Jsou to úkazy ve světě smyslném a tudíž pro člověka poznatelné, které se staly mimo obyčejný řád přírody a z pouhých sil přírodních nijak vysvětliti se nedají, nýbrž v bezprostřední činnosti Boží mají původ svůj. jimi projevuje se patrně vláda Boží nad přírodou a jejími zákony a účelem jejich jest stvrditi zjevení jako božské.
  Zázraky jsou možny, neboť zakládají se na všemohoucnosti Boží.
  Věta: zázraky jsou nemožny, obsahuje spolu popření všemohoucnosti Boží a tudíž i jsoucnosti Boží.
  Zázraky neruší nijak řád přírody, ani zákony přírodní se nemění:
  a) Zázraky jsou skutky jen mimořádné a nemohou tudíž rušiti řádu přírodního, jako žádnou výminkou se neruší pravidlo. Naopak stará zásada praví: "Výminka potvrzuje pravidlo."
  b) Zákony přírodní nemění se žádnými zázraky; na př. vzkříšením Lazarovým nepřestal zákon o smrtelnosti těla, procházením dveřmi zavřenými nepřestal zákon o neprostupnosti těles atd.
  c) V přírodě vidíme, že také nižší síly a zákony ustupují vyšším; na př. rostlina překonává zákon tíže tím, že roste vzhůru, člověk překonává zákon pudu. Zákony přírodní platí pro tvory a jejich činnost, nikoliv pro Tvůrce a činnost jeho.
  Námitka 1. Zázraky prý odporují moudrosti Boží; Bůh jimi opravuje plán svého stvoření (Spinoza, + 1677; Strausz, + 1874).
  Vyvrácení. Zázraky Bůh pojal do svého plánu od věčnosti; neopravuje tedy plánu svého, nýbrž jej doplňuje.
  Námitka 2. Zázraky prý nelze rozeznati od skutků přirozených, ježto neznáme posud všech zákonů přírodních. Mnohé zajisté, co se zdálo předkům našim neobyčejným, nadpřirozeným, vykládá prý nyní věda způsobem přirozeným, to jest působením sil přírodních.
  Vyvrácení. K rozeznání zázraků nepotřebujeme znáti všech zákonů přírodních; na př. ke vzkříšení Lazarovu, k uzdravení slepého od narození. Nepotřebuji zajisté býti lékařem, abych dovedl posouditi, zdali možno přirozeným způsobem člověka 38 let nemocného pouhým slovem uzdraviti či ne.
  Pravda jest, že dnes mnohé se děje použitím výzkumův a odkrytím sil přírodních, co dříve se bylo považovalo za neobyčejné a zázračné; na př. vzduchoplavba. Přece však zůstane zázrakem přenesení Habakuka z Jerusalema do Babylona k jámě lví. Rozdíl jest zajisté dosáhnouti jistého účinku pomocí přístrojův a sil přírodních a dosáhnouti téhož účinku beze vší pomoci sil přírodních.
  Také ač nelze stanoviti přesně hranici pro síly člověka, přece lze určitě stanoviti mez, kam jistě nedosahují.
  2. Proroctví jsou určité předpovědi o takových budoucích věcech, kterých nemůže nikdo věděti, leč vševědoucí Bůh sám. Takovými věcmi jsou zvláště svobodné úkony člověka.
  Od zázraků (v užším slova smyslu) liší se proroctví tím, že zázraky jsou skutky všemohoucnosti Boží, proroctví pak skutky vševědoucnosti Boží.
  Mnohé věci dají se zajisté i lidským rozumem předvídati a mnohé i vypočísti, jako na př. zatmění slunce, úkaz hvězdy některé a pod.; nejsou tedy proroctvími!
  Jsou však věci, které se nedají nijak předvídati, ani hvězdářskými výpočty předzvěděti. Tak na př. tvrdí-li Šimon Petr Pánu Ježíši: "Hotov jsem s tebou i do žaláře i na smrt jíti" (Luk. 22, 33.), a odpovídá-li Kristus: "Amen pravím tobě, že ty dnes této noci, prve než kohout dvakráte zazpívá, třikrát mne zapřeš" (Mar. 14, 30.), a když tato předpověď doslova se naplní, víme přec, že to jest skutek vševědoucnosti Boží a nikoliv bystrozrakosti rozumové. Když Balaam předpovídá: "Vzejde hvězda z Jakuba a povstane prut z Israele" (4. Mojž. 24, 17.), jest to zajisté něco jiného, než pouhý výpočet hvězdářský.
  II. Zázraky a proroctví jsou známkami zjevení Božího. Kdo je činí, dovolává se svědectví Božího, že jménem Božím mluví a že jest pravé slovo jeho.
  Bůh nemůže podporovati svými svědectvími lež; to by však činil, kdyby i podvodníku darem zázraků se propůjčoval.
  Proto zázraky byly vždycky považovány za svědectví poslání Božího: "Jaké znamení ukazuješ nám, že tyto věci činíš?" (Jan 2, 18.) tázali se židé Ježíše v chrámě, když vyháněl prodavače z chrámu. - Vdova ze Sarepty svědčila o Eliášovi, když vzkřísil pachole její: "Nyníť jsem po tomto poznala, že jsi ty muž Boží a že slovo Hospodinovo v ústech tvých pravé jest". (3. Král. 17, 24.)

Neděle pátá v postě - Smrtelná. (V. Milavečský)

Neděle pátá v postě – Smrtelná

V. Ovoce boje: nejprve posila s nebe.

„I ukázal se jemu anděl s nebe, posiluje ho.“ (Luk. 22, 43.)

  Poznali jsme již příčinu a důvody, jež nás k boji duchovnímu povzbuzují; poznali jsme také zbraně, jakých užití třeba, a způsob, jak bojovati musíme; nezbývá nic jiného, než abychom poznali též vzácné ovoce, jakého z boje neohroženého můžeme dosáhnouti, jakého dosáhl také Spasitel náš na hoře přehořkého boje.
  Dlouho nemohl božský Spasitel ve své úzkosti a zármutku nalézti útěchy, jak si u žalmisty Páně Davida, trpce stěžuje: „Očekával jsem, kdo by se spolu rmoutil, a nebylo, kdo by potěšil, a nenalezl jsem.“ (Ž. 68, 21) Od svých učedníků, jež s sebou vzal na horu, mohl nejdříve, jak se dalo očekávati, nějaké útěchy dosíci; ale kdykoli k nim přišel, nalezl je ani spí, kdy měli s ním bdíti, modliti se a zápasiti. A přece, co u lidí nenalezl, nalezl u svého nebeského Otce, který mu seslal anděla shůry. „I ukázal se jemu anděl s nebe, posiluje ho.“ Toť drazí křesťané, první ovoce statečného zápasu Ježíšova: posila s nebe. A také ovocem našeho boje, vedeme-li jej dle příkladu Ježíše Krista, bude posila shůry. Anděl nebeský bude nás v zápasu našem síliti, a král andělů, Pán Ježíš sám, bude naší posilou. Sílí nás tedy v boji především anděl Páně, a zvláště pak Pán andělů, Ježíš Kristus sám. O tom budeme dnes uvažovati.

Pojednání.

  1. Dle slov sv. evangelisty Lukáše, který nejzevrubněji líčí smrtelný zápas božského Spasitele na hoře Olivetské, zdá se, že anděl se ukázal dříve, než se Ježíš krvavě potil, poněvadž mluví dříve o zjevení anděla a pak teprve praví: „A postaven jsa v úzkosti smrtelné, déle se modlil.“ Učený znatel Písma sv. však, Cornelius a Lapide, poznamenává, že slůvko „a“ u Hebreů značí také „poněvadž“, a pak smysl toho jest: „Poněvadž se Kristus déle modlil, poněvadž pro hrůzu zápasu krví se potil, ukázal se jemu anděl s nebe posiluje ho.“ – Byla to tedy posila , jíž od nebeského Otce skrze anděla dosáhl, vlastně účinek a ovoce jeho statečného zápasu. Pro sebe ovšem Ježíš takové posily nepotřeboval; neboť co mohl mu anděl říci, čeho by nebyl Kristus věděl? Pro nás ukázal se mu anděl, pro nás vymohl Pán Ježíš svým zápasem pomoc s nebe, abychom ve svých bojích byli posilováni a nepodlehli nepříteli.
  Že andělé k službě a pomoci lidí, zvláště v boji proti nepřátelům, od Boha jsou ustanoveni, dokazuje nám na mnohých příkladech Písmo sv. – Jakubu, když se vracel z Mesopotamie, vyšel anděl vstříc (I. Mojž. 32, 1.), aby ho chránil před jeho bratrem Esauem, který se blížil s četnými ozbrojenci. – Před národem israelským, když se vracel z otroctví egyptského, kráčel anděl, který se pak postavil mezi Israelity a Egypťany, kteří ony pronásledovali. (II. Mojž. 14.) – V ležení Sennacheriba, který obléhal Jerusalem, na modlitbu krále Ezechiáše, způsobil anděl Páně ohromnou porážku. (IV. Král 19.) Stateční Makkabejští věděli dobře, že pomoc Boží v boji jest nevyhnutelna, i prosili Boha, aby jim poslal anděla ku vítězství národa; a anděl také přišel v podobě jezdce na bělouši se zlatou zbraní a postavil se v čelo vojska. (II. Mak. 11.)
  Pomáhají-li duchové nebeští ve válce pozemské, pomohou spíše v boji duchovním, kde se jedná o záchranu duše a odvrácení největšího neštěstí, hříchu, o zachování stavu milosti a dosažení nejvyššího dobra, věčné blaženosti. V takovém boji přispěti ku pomoci jest andělu nejvyšší radostí. Jsou-li andělé, kteří proti nám útočí, zlí duchové, dal nám také Bůh anděly dobré, kteří nás chrání a v boji pomáhají. Neposlušní andělé byli pro pýchu svrženi s nebe, proto svádějí k neposlušnosti, aby i nám bylo nebe uzavřeno; poslušní a dobří andělé nabádají zase k poslušnosti, abychom si nebe zajistili. Proto jest největší radostí jejich, mohou-li nám přispěti ku pomoci, když se v boji se zlými duchy nalézáme. Milují Boha nade vše, milují i nás pro Boha, abychom jednou společně s nimi Boha oslavovali. Sláva Boží a spása naše – jsou jejich touhou a přáním, jejich povoláním. Zvítězíme-li v boji, oslavujeme už Boha zde na zemi, a dosáhneme jednou místa v nebi po vypuzených andělích uprázdněného a věčně budeme velebiti Boha s anděly věrnými.
  „I ukázal se jemu anděl s nebe, posiluje ho.“ Sv. evangelista zmiňuje se toliko o jednom andělu, ale nesčíslné množství andělů bylo by se dostavilo ku pomoci, jak Pán Ježíš sám Petrovi řekl: „Zdali myslíš, že bych nemohl prositi Otce svého, a dal by mi nyní více nežli dvanáct pluků andělů?“ (Mat. 28, 53.) Pán Ježíš pomoci té nežádal. Jakožto Bůh mohl sám poraziti své nepřátele; kráčí však dobrovolně, aby dal život za nás. – Ačkoli všichni andělé jsou ochotni přispěti nám v boji, jest to přece jediný zvláště, kterého Bůh k tomu ustanovil, anděl strážce, který už od narození našeho jest každému dán, aby nás cestou života provázel, pomáhal a chránil. „Co jest člověk,“ volá žalmista Páně, „že jsi tak pamětliv jeho, ó Bože!“ Avšak chceme-li, drazí křesťané, ochrany anděla svého si zajistiti a na jeho pomoc spoléhati, musíme míti účast také na boji v zápase svého Spasitele. Anděl, který vojsko Sennacheriba porazil, zachránil Israelity, aniž by byli sami hnuli mečem. V duchovním boji však tomu není tak; tu musíme i my boje se zúčastniti. Jedná se o naše záležitosti; my vedeme boj, andělé jsou jen našimi pomocníky. Bylo by zpozdilostí nejvyšší, nechati za sebe bojovati jiné a nečinně hověti si, kdy jedná se o věc nejvíce důležitou, o spásu duše. Opustili by nás nebeští pomocníci a porážka naše by byla neodvratna. Bojujeme-li však statečně a vytrvale, přispějí nám andělé ve všech bojích nebezpečných, zvláště v boji posledním, kdy anděl temnosti s největším úsilím doráží, poněvadž už mu málo času zbývá, v boji, kdy se rozhodne o celou věčnost, v hodince smrti. Kdyby tento kníže temnosti se svými pomocníky dorážel na nás v životě a při smrti sebe prudčeji, můžeme zvolati k stísněné své duši, co řekl prorok Eliseus k svému služebníku: „Neboj se, neboť více jich s námi jest nežli s nimi.“ (IV. Král. 6, 16.)
  Avšak nejen andělé nebeští přicházejí nám v boji ku pomoci, nýbrž Pán andělů sám.
  2. „I ukázal se jemu anděl s nebe, posiluje ho.“ Jiný jest ještě anděl, který přichází, aby nás v boji duchovním posilnil, sám Pán Ježíš, král andělů. Nedivte se, drazí křesťané, že Ježíše andělem nazývám: Písmo sv. činí tak na mnohých místech. Čteme u proroka Malachiáše, kde praví se o zaslíbeném Vykupiteli toto: „A přijde do chrámu svého Panovník, jehož vy hledáte, a Anděl zákona, kteréhož vy chcete.“ (Mal. 3, 1.) Slovo anděl jest tolik jako poslanec, hlasatel. Pán Ježíš jest v plném slova smyslu poslancem, nejvznešenějším vyslancem Božím, který s nebe na zem sestoupil, aby vykonal nejdůležitější úkol, vykoupení pokolení lidského, a proto i od proroka andělem dobré rady se nazývá. Ježíš jest hlasatelem radostného poselství spásy, evangelia na zemi, a proto právem andělem se nazývá, jak sv. Augustin praví, andělem pro evangelium. A tento anděl, Pán a král andělů, jest to, který nás zvláště sílí v boji proti nepřátelům spásy. Láska jeho k nám a něžná péče nedovoluje mu, aby nás samým andělům přenechal. Vidíme to již na hoře Olivetské. „I ukázal se jemu anděl, posiluje ho,“ a právě tuto službu prokazuje Pán Ježíš svým učedníkům. Hora Olivetská nebyla pouze místem boje našeho Spasitele, ale i místem zápasu pro jeho učedníky; i oni museli tu zápoliti s úzkostí smrtelnou, které by nebyli tak hanebně podlehli, kterou měli přemoci bděním a modlitbou, zvláště když při poslední večeři slíbili svému Mistru, že půjdou s ním odhodlaně vstříc třeba i smrti. A nyní pozorujte, jak je Spasitel k boji povzbuzoval a v boji samém sílil. Již u vchodu do zahrady napomenul je ku bdění a modlitbě, pak častěji se k nim vrátil, ze spánku budil, svým příkladem k boji povzbudil, an celé tři hodiny na modlitbách setrval a úzkostí až krví se potil, pak kráčel zmužile vstříc svým nepřátelům, aby i učedníci smrti se nelekali.
  Drazí křesťané! Jako tehdy snažil se Spasitel povzbuditi k boji své učedníky, a posilovati, tak ochoten jest přispěti nám všem, kteří jeho učedníky býti chceme. Třikrát za tím účelem vrátil se ku svým učedníkům na hoře Olivetské, u nás chce stále zůstávati nejen svou milostí, ale vlastní osobou v nejsvětější Svátosti oltářní. „Aj, já s vámi jsem až do skonání světa.“ A jednou z příčin, proč mezi námi stále chce zůstávati, jest ta, pro niž častěji k učedníkům se vracel, chce nám totiž přispěti k boji a nás posilovati. Vydal sebe dobrovolně na smrt svým nepřátelům, a nadarmo ho tito v Jerusalemě usmrtili. Ve své nekonečné lásce zachoval nám tu tajemství, nejsvětější Svátost oltářní, viditelně zůstává stále mezi námi, aby nás přítomností svou v boji proti nepřátelům spásy povzbuzoval a posiloval. Makkabejským kráčel v čele anděl v bílé postavě; mezi námi přebývá král andělů v bílé způsobě chleba. Proroctví Malachiáše: „Anděl zákona, kteréhož vy chcete, přijde do chrámu“ – se vyplnilo; v chrámech našich zůstává Ježíš dnem i nocí, a přítomnost jeho jest ustavičnou modlitbou k nebi za pomoc a sílu pro nás, členy bojující církve. Zatím co Israelští bojovali s Amelekity, modlil se Mojžíš na vrcholu hory s rukama pozdviženýma. „Když pozdvihoval Mojžíš rukou, vítězil Israel, pakli maličko upouštěl, vítězil Amalech.“ (II. Mojž. 17, 11.) Aby jeho ruce neklesaly, podpírali je Áron a Hur, syn Kalebův, s obou stran až do západu slunce, a nepřátelé byli poraženi. Ve svatostánku pozdvihuje náš vznešenější Mojžíš, Ježíš Kristus v nejsvětější Svátosti, své ruce k nebeskému Otci neustále, dnem i nocí, aby nám vítězství nad nepřáteli našimi vyprosil.
  Avšak na tom není dosti, že anděl zákona přichází do svého chrámu, že svátostný Kristus v našich chrámech dnem i nocí přebývá, aby nás k boji povzbuzoval a vítězství nad nepřáteli vyprošoval; my sami jsme chrámy Boha živého, (II. Kor. 6, 16.) kamž anděl zákona každým svatým přijímáním vchází, nás tělem a krví svou sílí, tak že po každém hodném přijetí kráčíme jako lvi oheň soptící a strachem naplňujeme nepřátele duše, žádost těla, svůdný svět mimo nás, a knížete temnosti s jeho komonstvem. Co se týče žádostí a špatných náklonností, ujišťuje nás svatý Cyrill, že Ježíš v nás udušuje oheň žádostivosti, potlačuje nezřízené náklonnosti a sílí nás ve zbožnosti.
  Co se týká druhého nepřítele, světa, ukazuji jen na křesťany prvních dob po Kristu, kteří nedali se odstrašiti ani špatnými příklady, jež kolem sebe viděli mezi změkčilými modloslužebníky, ani lichocením, ani sliby, ani vyhrožováním, ani hroznými mukami, ba ani smrtí nejbolestnější. Přijímali denně tělo Páně aneb častěji v měsíci; a to bylo nejlepší a nejmocnější zbraní proti zlobě světa.
  Co se týká útoků zlého ducha, praví sv. Jan Zlatoústý: „Tajemství plní krev Páně, zahání zlé duchy a činí anděly a krále andělů našimi pomocníky. Vidí-li zlí duchové v nás krev Páně, dávají se na útěk, a andělé spěchají, aby nás chránili.“
  Petrovi řekl Pán Ježíš, že Otec nebeský mohl by poslati více než dvanáct pluků andělů na pomoc. Když však Petr viděl, jak Pán Ježíš celý zástup, který přišel, aby ho jal, dvěma slovy k zemi srazil, vzmužil se opět, vytáhl meč a ťal po vojínu, který vázal Ježíšovi ruce.
  Drazí křesťané, poznali jsme, že nás Bůh v žádném boji nenechá bez pomoci, ale stále má pohotově celé zástupy andělů, aby nás chránili.
  Vzmužme se tedy k boji, v němž máme tolik mocných pomocníků. Ano, Bůh, Pán a Král andělů, sám stojí nám po blízku na oltáři ve svatostánku, aby byl naším vůdcem v boji duchovním proti nepřátelům spásy. Vykonáme-li, co jest v naší moci, vykoná on, co jest pro nás těžkým. Proto jen zmužilost, drazí křesťané, a volej s neohroženým Davidem: „Bůh je ochránce života mého, kohož se budu strachovati? Byť povstal boj proti mně, v tom já budu doufati. Očekávejž Hospodina, duše má, zmužile jednej a doufej v Boha.“ (Ž. 26.)

Litanie k svatému Josefu.

Pane, smiluj se nad námi!

Kriste, smiluj se nad námi!

Pane, smiluj se nad námi!

Kriste uslyš nás! Kriste vyslyš nás!

Otče s nebes, Bože, smiluj se nad námi!

Synu, Vykupiteli světa, Bože, smiluj se nad námi!

Duše Svatý, Bože, smiluj se nad námi!

Svatá Trojice, jeden Bože, smiluj se nad námi!

Svatá Maria, oroduj za nás!

Svatá Boží Rodičko, oroduj za nás!

Svatá Panno panen, oroduj za nás!

Svatý Josefe, oroduj za nás!

Věrný služebníče Boha Otce, oroduj za nás!

Bedlivý pěstoune vtěleného Syna Božího, oroduj za nás!

Panický choti Marie Panny, oroduj za nás!

Milovníče pokory, oroduj za nás!

Lilium čistoty, oroduj za nás!

Příklade poslušnosti, oroduj za nás!

Vzore trpělivosti, oroduj za nás!

Zrcadlo horlivosti, oroduj za nás!

Muži spravedlivý podle srdce Božího, oroduj za nás!

Muži do vůle Boží úplně oddaný, oroduj za nás!

Andělským zjevením poctěný, oroduj za nás!

Zvláštními milostmi obdařený, oroduj za nás!

Který jsi ochotně s Marií Pannou do Betléma putoval, oroduj za nás!

Který jsi božské nemluvně Ježíšem nazval, oroduj za nás!

Který jsi Ježíše v chrámě obětoval, oroduj za nás!

Který jsi s Ježíšem před úklady Herodovými do Egypta utíkal, oroduj za nás!

Který jsi dvanáctiletého Ježíše po tři dny úzkostlivě hledal, oroduj za nás!

který jsi jej ztraceného v chrámě nalezl, oroduj za nás!

Který jsi v náručí Pána Ježíše a Marie Panny blaženě skonal, oroduj za nás!

Ozdobo nebešťanů, oroduj za nás!

Koruno andělů, oroduj za nás!

Mocný orodovníče, oroduj za nás!

Stálý přímluvce za své ctitele, oroduj za nás!

Otče pokoje a míru, oroduj za nás!

Patrone umírajících, oroduj za nás!

Ochránce české země, oroduj za nás!

Ochránce církve svaté, oroduj za nás!

V soužení a strastech, oroduj za nás!

V bídě a nedostatku, oroduj za nás!

V zármutku a pronásledování, oroduj za nás!

V hodince smrti, oroduj za nás!

Milostiv nám buď, odpusť nám Pane!

Milostiv nám buď, uslyš nás Pane!

Pro jeho svatý a skrytý život, vysvoboď nás Pane!

Pro jeho veliké ponížení, vysvoboď nás Pane!

Pro jeho čisté zasnoubení, vysvoboď nás Pane!

Pro jeho bolesti a strádání, vysvoboď nás Pane!

Pro jeho lásku a starostlivost, vysvoboď nás Pane!

Pro jeho práce a nesnáze, vysvoboď nás Pane!

pro jeho blaženou smrt, vysvoboď nás Pane!

Pro jeho nebeskou slávu, vysvoboď nás Pane!

My hříšníci, Tě prosíme uslyš nás!

Abys nám, svatý Josefe, čistotu těla i duše vyprosil, Tě prosíme uslyš nás!

Abys ctitelům svým v každé době na pomoc přispěl, Tě prosíme uslyš nás!

Abys zemi české svornost a pokoj vyprosil, Tě prosíme uslyš nás!

Abys národům slovanským jednotu u víře zjednal, Tě prosíme uslyš nás!

Abychom si ctnosti Tvé zamilovali, Tě prosíme uslyš nás!

Abychom v životě bohumilém den ode dne prospívali, Tě prosíme uslyš nás!

Abychom na cestu do věčnosti svátostmi umírajících posilněni byli, Tě prosíme uslyš nás!

Abychom se slovy "Ježíši, Maria, Josefe" duši svou Bohu odevzdali, Tě prosíme uslyš nás!

Abychom s Tebou v nebi se shledali, Tě prosíme uslyš nás!

Svatý Josefe, vůdce a ochránce duší, které po dokonalosti touží, Tě prosíme uslyš nás!

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, odpusť nám Pane!

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, uslyš nás Pane!

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi!

Kriste uslyš nás! Kriste vyslyš nás!

V. Oroduj za nás svatý Josefe!

R. Abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových.

Modleme se!

Bože, jenž jsi nevýmluvným řízením svým svatého Josefa za ženicha nejsvětější Rodičky své vyvoliti ráčil, dej, prosíme, abychom toho, jehož za ochránce ctíme na zemi, za orodovníka míti zasloužili v nebesích. Jenž jsi živ a kraluješ na věky věkův.

Amen.