Pravidla zbožného života dle sv. Alfonse z Liguori.

I.

Ráno, jakmile vstaneš, vzbuď křesťanské ctnosti. Každý den konej půl hodiny rozjímání. Alespoň čtvrt hodiny čítej v některé duchovní knize. Obcuj mši svatou. Navštiv nejsvětější svátost oltářní a blahoslavenou Pannu Marii. Pomodli se růženec. A na večer zpytuj svědomí, vzbuď lítost a tři božské ctnosti a pomodli se litanii loretanskou k Panně Marii.

II.

Alespoň jednou v týdnu jdi ke sv. zpovědi a přistup ke stolu Páně, a ještě častěji, je-li možné a dovolí-li ti to duchovní vůdce.

III.

Vyvol si dobrého zpovědníka, moudrého, zkušeného a zbožného, a ve všem řiď a spravuj se vždy jeho radou, jak v pobožných svých cvičeních, tak i v jiných důležitých záležitostech, a neopouštěj ho bez závažné příčiny.

IV.

Vyhýbej se zahálce, zlým tovaryšům, neslušným řečem a hovorům, a nade všecko hříšným příležitostem, zejména kde čistota jest v nebezpečenství.

V.

V pokušeních, obzvláště nečistých, požehnej se hned svatým křížem, a vzývej nejsvětější jména Ježíše a Marie, dokud pokušení neustane.

VI.

Dopustíš-li se hříchu, hned vzbuď lítost a umiň si, že se polepšíš; a jde-li o hřích těžký, co nejdříve se z něho vyzpovídej.

VII.

Choď rád na kázání, pokud jen možná, a dej se zapsati do některého bratrstva; jiného však v něm nehledej, než spasení své duše.

VIII.

Ke cti blahoslavené Panny Marie posti se každou sobotu a v předvečer sedmi hlavních svátků Panny Marie, a ulož si ještě některé jiné tělesné umrtvení podle rady a se svolením duchovního svého vůdce. Konej též devítidenní pobožnost, na příklad před dotčenými svátky mariánskými, před svátky vánočními, svatodušními a před svátkem svatého patrona svého.

IX.

Ve věcech protivných a nemilých, jako v nemoci, v rozličných ztrátách, v útiscích a pronásledováních srovnávej se úplně s vůlí Boží a upokoj se řka: "Tak tomu chce (nebo tak tomu chtěl) Bůh a tak se staň."

X.

Každý rok konej duchovní cvičení v některém klášteře, nebo v jiném osamělém místě; aneb je konej alespoň doma, zaměstnávaje se po ty dny co nejvíce možná modlitbou, rozjímáním a duchovním čtením, a zachovávaje mlčení. A na tentýž způsob ustraň se jeden den v měsíci a měj mlčení. Toho dne přistup ke stolu Páně a vzdaluj se všech hovorů a besed.

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (11)

§ 8. Nemožnost vyhověti zákonu.

  Někdy se stává, že zákonu vyhověti nemůžeme. Tato nemožnost pak jest buď naprostá nebo mravní; obojí pak jest buď úplná nebo částečná.
  Výkon zákonem uložený jest naprosto nemožný, jestliže nám k němu potřebných sil naprosto se nedostává. Tak na příklad nemocný, chorobou na lůžko upoutaný, nemůže v neděli jíti do kostela. Naprostá nemožnost osvobozuje vždy; osvobozuje i v tom případě, že byla hříchem zaviněna nebo i úmyslně přivoděna, jen když hřích upřímným pokáním smazán byl.
  Výkon zákonem uložený jest mravně nemožný, jestliže bychom sice fysickými silami stačili, ale jen s nepřiměřeně velkou pohromou neb škodou na životě neb zdraví neb majetku neb cti, nebo aspoň s pravděpodobným nebezpečím takovéto pohromy neb škody. Volíme slova "nepřiměřeně velkou", míníce takové případy, kde mravní síla poddaného žádaným výkonem až do krajnosti se napíná a téměř vyčerpává. I takováto mravní nemožnost někdy povinnosti zbavuje, zejména při zákoně lidském; ale jen někdy. Také o té věci promluvíme obšírněji v podrobném výkladu jednotlivých přikázání.
  Obojí nemožnost je buď úplná nebo částečná. O částečné nemožnosti platí zásada, že zákonu má se vyhověti, pokud to možno jest, ač jestliže možná část rozumným způsobem od celku odděliti se dá a i v ní ráz zákona se jeví. Příklad: na některý den připadá přísný půst t. j. půst zdrženlivosti i újmy zároveń. Kdo nemůže zachovávat půst zdrženlivosti (na příklad že nucen jest jísti na cizím stole), ale újmu si činiti může, zachovejž alespoň újmu. A kdo nemůže újmu si učiniti (snad že těžce pracuje), ale masa jísti nemusí, maje dosti jiných potravin, alespoň nejez v ten den masa.

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (10)

§ 7. Spor povinností.

  Tážeme se: Lze-li dvěma zákonům současně vyhověti? Odpovídáme: Jestliže výkony obou zákonů srovnati se dají, aniž by jeden druhému vadil, lze oběma zákonům současně vyhověti. Tak na příklad slyšíce v neděli povinnou mši svatou, můžeme při ní pomodliti se uložené pokání nebo slibem slíbenou modlitbu. Kdyby však jeden výkon druhému vadil, nezbývá než oběma zákonům vyhověti postupně.
  Někdy však na nás v téže době naléhají dvě různé povinnosti, jimž nelze ani vyhověti postupně, jelikož oba neb obě právě nyní naléhají, ani současně, jelikož jeden úkon druhému vadí. Tu vzniká zdánlivý spor povinností. Nazýváme jej sporem, poněvadž jedna povinnost druhé překáží; ale jest pouze zdánlivým, jelikož závaznost všech zákonů vyplývá z vůle Boží, ta však sama sobě odporovati nemůže. Zdánlivý spor povinností dokazuje tudíž, že z obou těch povinností jen jedna vskutku zavazuje, druhá však pouze závaznou býti se zdá, ač závaznou není. I jde o to, zjistiti, která z těch dvou neslučitelných povinností zavazuje, a která nezavazuje, čili jak se obyčejně říká: která jakožto vyšší předchází a převládá, takže ta druhá jakožto nižší jí ustoupiti musí.
  V podrobném výkladu jednotlivých přikázání přihlédneme i k takovým zdánlivým sporům, pokud vyskytnouti se mohou. Nyní uvádíme jen obecná pravidla, kterak se spor povinností rozuzluje:
  1. Zákazu zákona přirozeného ustupuje příkaz téhož zákona a vůbec každý jiný zákon; na příklad nesmíme lháti, nikdy, ani kdybychom lží prospěti měli sobě neb bližnímu.
  2. Zákonu přirozenému ustupuje zákon zjevený; na příklad na odvrácení vlastní neb cizí škody dovoleno jest rušiti nedělní klid.
  3. Zákonu Božímu (přirozenému i zjevenému) ustupuje zákon lidský; proto hájí se apoštolové (Skutky ap. 4, 19.), že sluší více poslouchati Boha než lidi.

Neděle čtvrtá v postě. (V. Milavečský)

Neděle čtvrtá v postě.

IV. O způsobu boje.

„A sám vzdálil se od nich, co by mohl kamenem dohoditi… I učiněn jest pot jeho jako krůpěje krve tekoucí na zem.“ (Luk. 22, 41. 44.)

  Na hoře Olivetské zápasící Spasitel ukázal nám konečně zbraně, jichž i my v boji duchovním máme se uchopiti. Zbývá jen ještě, abychom se naučili, jak bojovat třeba. Dle okolností buď směle napadnouti nepřítele aneb opatrně útoku se vyhnouti, to je celé umění válečné. Mnohdy není radno sraziti se s nepřítelem, ale výhodnějším na vhodném místě útok nepřítele očekávati. Podobně i v boji duchovním. Často jest opatrný ústup lepší než odvážný útok; ba jest to zásadou duchovních vůdců duší lidských, že bez nutné potřeby nemá se boj s nepřítelem vyhledávati, je-li však boj nevyhnutelný, mužně a neohroženě jej podstoupiti. Pán Ježíš na hoře Olivetské buď naším vzorem.
  Když povzbudil po příchodu na horu učedníky své ku bdění a modlitbě, vzdálil se od nich několik kroků, co by asi kamenem mohl dohoditi. Vidíme tu – opatrný jeho ústup, útěk. A nyní modlil se k nebeskému Otci a zápasil s úzkostí smrtelnou, tak že kapky krve místo potu padaly k zemi. Vidíme tu – jeho statečný zápas.
  A tím ukázal nám božský Spasitel i způsob boje, jak si počínati máme; a sice: vyhnouti se úzkostlivě nebezpečí spásy, avšak je-li boj nevyhnutelný, dáti se do boje neohroženě.

Pojednání..

  1. Pán Ježíš vzdálil se od svých učedníků, když zamýšlel podstoupiti zápas se smrtelnou bázní před utrpením a smrtí svou, ne snad, že by mu společnost jejich byla nebezpečnou, ale aby nás poučil, jak my si počínati máme. Spasitel miloval učedníky své, a láska k nim byla příčinou, že odloučení se od nich pro nastávající smrt bylo mu obtížným a těžkým. Otec nebeský však žádá, aby Ježíš zemřel. Proto vzdaluje se od milovaných učedníků, aby láskou k nim nebyl zdržován od vyplnění vůle Otcovy, ne snad, že by byl schopen takové slabosti, ale aby nás poučil, kteří pro náklonnost k tvorům a statkům tohoto světa přirozenou slabosti takové máme se obávati. – Byl mezi učedníky i jeden, který dříve zrazoval Pána Ježíše, aby na smrt ani nemyslil, když Spasitel jednou smrt svou předpověděl. „Odstup to od tebe, Pane nestane se tak!“ zvolal Petr. Kristus však odmítl jej slovy: „Odejdi, pokušiteli, k pohoršení jsi mi; nebo nechápeš těch věcí, kteréž jsou Boží, ale těch, kteréž jsou lidské.“ (Mat. 16, 22.) Proto moudře vzdaluje se od nich, kteří ho dříve ač z nerozumu chtěli odvrátiti od utrpení a smrti. Pro Ježíše útěk ten nebyl nutným, pro nás však je nutným jeho příklad, abychom se naučili utíkati před nebezpečím spásy. „Za takový útěk,“ praví sv. Ambrož, „nemusíme se styděti; není to útěk zbabělý, ale slavný.“ Jest znamením, že se bojíme hříchu; bázeň ta jest spasitelná, jest znamením, že nedůvěřujeme svým silám, a nedůvěra ta jest chvályhodnou. Proto jest útěk před nebezpečím spásy – útěkem slavným.
  Útěk ten však jest také často nutným. Když ukrutný Herodes chtěl zavražditi mláďátka betlémská, poručil anděl Josefovi, aby neprodleně vstal a rychle utekl s dítětem božským a jeho matkou do Egypta.
  Či nemohlo býti božské dítě jinak zachráněno? Mohlo, ovšem, Bůh však chtěl, aby záhubě uniklo. Kde jest po ruce lidských prostředků, nedělá Bůh žádných zázraků. Proto i v pokušeních, jimž můžeme snadno útěkem vyváznouti, nesmíme spoléhati na přispění milosti Boží. Ačkoliv jest Bůh štědrým v rozdávání svých milostí, nedá ji nikdy těm, kteří se opovážlivě na ni spoléhají a vrhají se odvážně v nebezpečí a příležitost ke hříchu; spíše odvrátí se od nich svou milostí, a oni také v dobrovolném nebezpečí podlehnou. „Kdo miluje nebezpečí,“ praví Písmo svaté, „podlehne v něm.“ (Sir. 3, 27.) Jak mnoho lidí již nabylo tu smutné zkušenosti. Josef, syn Zachariášův, a Azariáš, když slyšeli o slávě Judy Makkabejského, řekli: „Učiňme i my sobě jméno a pojďme bojovat proti pohanům, kteří jsou vůkol nás.“ Neuposlechli však rady Judovy, domnívajíce se, že lehko statečných skutků vykonají; byli však zahnáni a padlo mužů izraelských do dvou tisíc. (I. Makkab. 5, 56.) Jonáš stal se kořistí ryby, když se proti vůli Boží dal do ochrany moře; Dina, dcera patriarchy Jakuba, přišla o svou čest, když se ze zvědavosti k slavnosti jedné do Sichem odebrala.
  Jest a zůstane vždy hlavním pravidlem pro křesťana: „Varuj se příležitosti a utíkej před nebezpečím.“ Tomu učí všecky knihy, jež o spáse naší pojednávají, to důtklivě připomínají kazatelé svým posluchačům, toho vyžadují zpovědníci od svých kajícníků. Ovšem vede se jim často jako Lotovi, který své zetě chtěl pohnouti, aby opustili Sodomu, poněvadž Bůh ji chce zničiti. Ti však považovali to za žert a pohrdli jeho výstrahou – zůstali a zhynuli. „Jest boj,“ praví sv. Filip Nerejský, „v němž vítězí jedině bázliví a utíkající.“ Muži velikou svatostí vynikající, v ctnostech vyškoleni, utíkali s největší starostí také před nejvzdálenějším nebezpečím své spásy; někteří zřekli se zcela společnosti lidské a odebrali se do řeholních domů neb vzdálených samot, aby se v nejpřísnější kázni proti nebezpečí uchránili. Od nás Bůh toho nežádá; nemusíme vzdáti se světa, ale unikati musíme nebezpečí světa, kde již častěji jsme klesli. „A sám vzdálil se od nich, co by kamenem mohl dohoditi.“ Utecme aspoň nejméně tak daleko, abychom stáli mimo dostřel světa. Vzdalme se od osob, vzdalme se zábav a her, opusťme službu a zaměstnání, jež se nám staly často příčinou hříchu. Tento útěk, oddalování se a zříkání budou se snad zdáti těžkými pro přirozenost naši zhýčkanou, snad zraní smyslné srdce naše; avšak odtrhněme se přece! Byť i srdce krvácelo, jen když nesmrtelná duše jest zachráněna!
  I Ježíš učinil si násilí při odloučení se od svých učedníků; naznačuje to latinské slovo – avulsus est – t. j. odtržen byl, tedy odchod s velikým přemáháním sebe. Od koho se vzdálil? Od učedníků, o nichž věděl, že při všech svých chybách upřímně ho milovali. Kdy se odloučil? Ve chvíli, kdy duše byla plna zármutku, a bylo jí třeba tolik útěchy.
  Drazí křesťané, jednejme jako Pán Ježíš! Kdyby přátelé sebedražší, ba kdyby vlastní rodiče měli býti překážkou plnění našich povinností, musíme se odtrhnouti od nich i tehdy, kdyby útěcha jejich, jejich pomoc ve věcech časných, sebe potřebnější se nám zdála. Dávno před tím už Pán Ježíš na tuto nutnost ukázal, když řekl: „Pohoršuje-li tě oko tvé, vytni jej a vrz od sebe; pohoršuje-li tě ruka tvá, utni ji.“ – Kdyby věc nějaká neb osoba sebe milejší měla býti pro tebe příležitostí ke hříchu, a tebe pohoršiti, zbav se jí násilně, abys jen duši zachránil.
  Tj. tedy první čin křesťanského umění válečného – útěk před nebezpečím. Obraťme nyní pozornost ke druhému.
  2. Kdybychom se vzdálili od světa sebe více a hleděli se vyhnouti s největší opatrností nebezpečí duše, nejsme přece ještě bezpečni. I samota má své nebezpečí, naše povolání, náš stav může nás proti vůli a neočekávaně přivésti do okolností, kde budeme napadeni. Jak si tu třeba počínati? Není-li možno vyhnouti se nebezpečí, třeba jest pustiti se neohroženě do boje, a tj. druhá část umění válečného, a Pán Ježíš na hoře Olivetské jest opět vznešeným vzorem.
  Ačkoliv se vzdálil Spasitel od svých učedníků, aby jejich přítomnost nebyla překážkou v boji s úzkostí smrtelnou, byl přece boj nad pomyšlení prudký. Ježíš však bojoval vší silou, aby bázeň před smrtí a utrpením překonal. Vše na něm takřka bojovalo, síly tělesné i duševní.
  Bojovaly síly duše. Paměť stavěla mu na oči vzácné ovoce jeho utrpení a smrti; rozum ukazoval na nutnost utrpení na vykoupení lidstva; vůle podrobila se vůli a ustanovení nebeského Otce. Ale i tělo účastnilo se toho zápasu: ruce, které v modlitbě k nebi byly pozdviženy; nohy a kolena, jež o tvrdou zem se opíraly, oči, jež slze prolévaly, ústa, jež k nebeskému Otci volala, srdce, jež z nejvnitrnějších hlubin vzdychalo, ano všecky údy celého těla, z něhož řinul se pot krvavý pro tuhost neslýchaného boje. „I učiněn jest pot jeho jako krůpěje krve tekoucí na zemi.“ Kde a kdy byl bojován podobný zápas s takovým úsilím a námahou? Božský bojovník krví zborcen, ne však od ran, jež mu nepřítel zasadil; jest to pot krve, znamení úsilí zápasníka a velikosti odporu.
  Drazí křesťané! – Třeba jest zamysliti se vážně a uvážiti, k čemu nás vybízí krvavý pot božského Spasitele! U starých národů užívali ve válce slonů, kteří jakmile spatřili krev, zuřivě vrazili do řad nepřátel a způsobili záhubu velikou. V boji proti Makkabejským dal proto Antioch Syrský před bitvou ukázati slonům krev hroznů a moruše, aby je podráždil k boji. (I. Mak. 6, 34.) Neměl by pohled na nejdražší krev Spasitelovu rozohniti nás k boji proti nepřátelům naší duše? Neboť čím byl dosud všechen náš boj proti nepříteli tak mocnému a mnohý snad si naříkal, že jest to boj těžký? Jak chladně počínají si mnozí, kdy jest třeba největšího úsilí, aby nepřítel byl přemožen. „Nebo ještě jste neodporovali hříchu až do krve bojujíce?“ (Žid. 12, 4.) V životech světců čítáme, jaký boj podstupovali proti různým pokušením těla, a mnohým světákům zdá se to býti směšným a zpozdilým. Do krve šlehali svá těla, aby je podrobili duši a službě Boží. Mučedníci život vydávali, největší bolesti snášeli, aby jen se uchránili hříchu, a po statečném boji na zemi dosáhli koruny a slávy věčné na nebi. A jak si počínají dnes mnozí křesťané! Upadají v pohoršení, aniž by se pokusili zápasem je zdolati. Pro malý zisk kratičkou rozkoš, z bázně lidské, z ohledu na jiné klesají při prvním nárazu pokušení. Jak daleko jsou za prvními křesťany, kteří nelekali se nejkrutějších muk a nejhrubšího pronásledování, ztráty majetku, hladu, vyhnanství a potupné smrti pro Krista a spásu své duše! Jest pot jejich také jako krůpěje krve? Kdyby se aspoň ukázal obyčejný pot ze zápasu s pokušením a nepřáteli spásy! V potu tváře musil Adam po pádu vydělávati si chleba; v potu tváře musí si každý jeho potomek, tedy my všichni, dobývati nebe a neúnavně bojovati. Pro bezcenné věci světské, pro trochu pošetilé radosti, pro slávu vlastní ochotni jsou mnozí podnikati zápasy a boje dosti tuhé; pro spásu duše nesmrtelné, pro slávu Boží, z lásky a vděčnosti k božskému Spasiteli zříkají se však veškerého boje, klesají při nejmenším pokušení, opouštějí Spasitele a vstupují do řad jeho nepřátel.
  Spasitel bojoval na hoře Olivetské za nás, naším jménem, abychom i my dle příkladu jeho bojovali každý za sebe a nepodlehli. Nebudeme-li v boji tom prolévati pot dobrovolně, ke konci života smrtelná úzkost vynutí si ho sama, hrůza z minulého života a strach před životem budoucím.
  Drazí křesťané! Opovážlivě vydati se v nebezpečí, kdy možno se vyhnouti, aneb v nebezpečí, kdy nemožno se vyhnouti, nechtíti statečně zápasiti – to obojí je neštěstím pro katolického křesťana; první se nazývá opovážlivostí a druhé leností; obojí odsoudil Pán Ježíš svým příkladem.
  Učí nás především útěku před nebezpečím, kdy jest útok možným; a statečně odporovati, kdy jest nebezpečí nevyhnutelným. Bojoval až do potu krve. – Bude se ještě někdo zdráhati následovat božského Mistra? – „Pojďte jen,“ volá sv. Anselm, „pijte tuto drahocennou krev!“ U stolu Páně ve sv. přijímání dostane se nám posily, abychom boj statečně začali a v boji neohroženě setrvali.
  Poděkujme božskému Spasiteli za návod tak lehký, za jeho vlastní příklad a volejme s královským pěvcem Davidem: „Požehnaný buď Hospodin, Bůh můj, kterýž učí ruce mé boji a prsty mé válce.“ (Žalm 143, 1.)

Svatý Tomáš Akvinský – životopis z knihy Svatí na každý den.

  „Tomáš byl člověk nesmírně kontemplativní. Spočívala-li jeho svatost v rozumu, bylo to proto, že jeho rozum byl v plné šíři založen a prozářen ohněm rozjímání a dary Ducha Svatého. Žil v jakémsi neustávajícím extatickém vytržení. Bez přestání se modlil, plakal, postil, toužil… Světové veledílo ryzího a přísného intelektu tak prýští ze srdce oplývajícího láskou.“ Takto Tomáše stručně popsal jeden slavný vědec. Sám Tomáš, když ke konci svého života komentoval evangelium svatého Jana, napsal, že „jako nemůže svítilna poskytovat světlo, dokud není zažehnuta, tak ani duchovní svítilna nesvítí, pokud nehoří, dokud nebyla zapálena plamenem lásky.“

  Tomáš se narodil v roce 1224/1225 (možná o dva roky později) na rodinném hradě v Roccasecca v akvinském hrabství na pomezí Lazia a Kampánie, na hranicích papežského a císařského území. Tomášova rodina, jež byla langobardského původu, se klonila na stranu císaře. Jelikož byl Tomáš mladší syn, byl určen pro církevní život a již v pěti letech jej otec přivedl jako obláta do blízkého a slavného kláštera v Montecassinu, který byl „předmětem zuřivého sporu mezi papežem a císařem“, snad v naději, že se Tomáš jednou stane opatem.

Tomáš zde pobýval asi deset let, přibližně do roku 1239. Tyto roky byly pro náboženské i kulturní utváření jeho osobnosti stěžejní. Tomáš se učil především od mistra kontemplativního života – mnicha a papeže Řehoře Velikého, a svému pobytu mezi benediktiny také vděčí za to, že pro něj teologie nebyla otázkou vědění nabytého „studiem“, nýbrž současně zakoušení tajemství. Být teologem pro Tomáše znamená hledat Boha, který je podstatou a vášní každé „posvátné doktríny“. Být teologem znamená vztahovat všechno k Bohu jako ke svému počátku i cíli. Tomášova teologie bude skutečně neustálým hledáním Boha, nikoliv s touhou se jej zmocnit skrze filozofii, zvláště aristotelskou, přestože jí dobře znal a využíval, ale s úmyslem spatřit jeho stopy ve stvoření a v pokoře a s odvahou se k němu rozumem – a především láskou – přiblížit. Teologie byla pro Tomáše něco jako Jákobův zápas s andělem. Tuší, že Bůh je vždy někde jinde, že je nedosažitelný a musí být uctíván v tichosti. Ne však ve smyslu, že o něm nelze nic říct nebo že se po něm nemá pátrat, ale v tom smyslu, že vždy bude našemu rozumu unikat a vymykat se mu. Tomáš má před sebou neustále živý smysl pro hranice lidského poznání: „Naše poznání je tak slabé, že žádný filozof nemohl dokonale prozkoumat ani povahu jediné mouchy.“

Tomáš však nebyl povolán k mnišskému životu. V roce 1239 byl kvůli bezpečí odveden z Montecassina a poslán do Neapole, aby zde studoval umění a filozofii při všeobecném studiu, založeném roku 1224 Fridrichem II.

  V Neapoli došlo k zásadnímu a revolučnímu zvratu v Tomášově životě, zvratu tak podobnému tomu, které prožil František z Assisi. Tomáš se v univerzitním městě setkal s bratry kazateli, kteří žili v konventu založeném v roce 1231 Jordánem Saským, nástupcem svatého Dominika. V dubnu roku 1244 Tomáš oblékl dominikánský hábit. Jeho volba nemohla být více překvapující a nečekaná.

  Akvinský šlechtic dal před prestižním mnišským řádem sv. Benedikta přednost žebravému řádu, který vznikl teprve nedávno jako součást evangelního obrození své doby. Byl to řád odsouzený k chudobě, bez majetku a bez jistot, bez ochrany klášterních zdí, určený ke kázání a výuce uvnitř města, na univerzitách, kde kypí nová kultura, s níž se musí posvátná věda konfrontovat, aniž by ztratila svou identitu. Řád bratří kazatelů se mladému Tomášovi zdá jako nepřekonatelný životní ideál. Napíše to i ve své Teologické sumě a vzor tohoto života bude spatřovat v samotném Kristu. V rozhovoru s Kristem stráví celý život, bude jej považovat za příčinu své nesmírné teologické námahy, za téma své výuky a za odměnu za svou práci.

  Tomáš píše: „Aktivní život, kterým člověk v kázání a výuce sděluje druhým pravdy, jež spatřil v rozjímání, je dokonalejší než život, v němž se pouze rozjímá, neboť předpokládá nadbytek kontemplace. A tak i Kristus si zvolil tento druh života.“

  Po nějakém čase, kdy žil Tomáš odděleně na rodinném hradě Montesangiovanni, se opět zapojil do života mezi dominikány. Nejprve po tři roky pobýval v dominikánském konventu v Paříži (1245 – 1248), kde jak se zdá, rozjímal nad utvářením své filosofie. Potom žil v Kolíně nad Rýnem při všeobecném dominikánském studiu, spolu se slavným dominikánským teologem Albertem Velikým, nazývaným pro svoji všestrannost doctor universalis. U Alberta se učil být teologem a dostalo se mu základních impulsů, které nasměrovaly celý jeho život. Albert pochopil vynikající nadání svého spolubratra, kterému ostatní společníci pro jeho mlčenlivost přezdívali „němý býk ze Sicílie“. Albert, s nímž Tomáš úzce spolupracoval, tušil a předvídal, že tento němý býk jednou bude bučet. Ostrostí svého myšlení překonal žák svého učitele. Na druhé straně jej Albert v době potřeby chránil, a když mu oznámili Tomášovu smrt, rozplakal se a řekl, že na nebi zhaslo jedno velké světlo.

  V roce 1252 odchází Tomáš do Paříže a v roce 1256 získává titul magistra teologie. Magistr teologie se nazývá „magistr posvátného textu“ (sacrae paginae magister) a skutečně, Tomášovým prvním počinem je komentování Písma. Tomáš nám zanechal plod své výuky Písma v komentářích knih Starého i Nového zákona, mj hluboké úvahy nad Pavlovými listy, Matoušovým evangeliem a vynikající komentář Janova evangelia. Nesmíme zapomenout ani na Catena aurea - „zlatý řetěz“, komentář čtyř evangelií, vytvořený z textů církevních otců, z nichž Tomášova teologie bohatě čerpá. Teologické učení „andělského doktora“ se tak celé odvíjí od Božího slova, z „pozorného naslouchání Božímu slovu“. Teologovým úkolem však není jen „číst“ (nebo komentovat či vyučovat) posvátné texty, ale také „diskutovat“, a Tomáš byl této zásadě věrný a z jeho propracovaných diskusí vzešly rozsáhlé Quaestiones disputatae, které svou přísností, ostrostí a současně klidem vzbuzují všeobecný údiv.

  Magistr teologie však věnoval své síly i třetímu úkolu, totiž kázání. Výsledky jeho kázání lze spatřit v jeho řečech, určeným jednak univerzitním posluchačům, jednak lidu. V kázáních pro lid překvapuje Tomášova schopnost jednoduchého, jasného a hutného projevu. Jeho teologická činnost je téměř zázračná, jako i jeho pracovitost. Tomáš byl neustále k dispozici: mnoho lidí jej žádalo o vyjádření v otázkách vědy či kompetence, a více než jedna kniha tak zůstala nedokončena. Tomáš byl velmi vstřícný a vyznačoval se sympatií, kterou kolem sebe vyvolával. Obdivovali jej například vyučující na fakultě umění, kteří nemohli nebýt udivení jeho neúnavným komentováním Aristotelových děl, jehož myšlení a slov využíval při své teologii.

  Někoho tento zájem o „Filozofa“ a o filozofii může překvapit a někdo jej také může obvinit z toho, že proměnil víno Písma na vodu filozofie. Tomáš však odpoví, že naopak proměňuje vodu filozofie ve víno Písma. Tomášova posvátná nauka nebude Aristotelem změněna, naopak z Aristotela se stává křesťanský filozof. Na jedné straně je andělský doktor přesvědčen, že „každá pravda, ať ji tvrdí kdokoli, pochází z Ducha svatého“, neboť Bůh je jediným pramenem pravdy, ať je zjevená nebo přírodní. Tomáš si rozumu a inteligence nesmírně váží. Na druhé straně se nebojí prohlásit, že „jediná stařenka ví nyní v otázce víry více než kdysi všichni filozofové. Víra je mnohem mocnější než filozofie, a proto je-li filozofie v rozporu s vírou, je třeba ji zamítnout.“

  Tomášův život byla nepřetržitá výuka, proložená častým stěhováním. Z tohoto naprostého a zapáleného odevzdání se posvátné nauce vzešlo jeho rozsáhlé a různorodé dílo. Je zde nemožné byť jen vypočíst jednotlivá díla, nicméně nemůžeme se nezmínit o jeho díle hlavním – Teologické sumě, která je co do své šíře a hloubky, novosti a rozsáhlosti nauky téměř zázračná. Tomáš ji psal v různých dobách a během několika let. Prohlásil, že chtěl, aby byla uspořádanou syntézou pro jeho studenty na začátku teologického studia. Velkým tématem je Bůh, zkoumaný sám o sobě a jako počátek a cíl všech věcí, které z něj vycházejí a k němu se vracejí, díky prostřednictví Spasitele Ježíše Krista. Jeho životu a poslání věnoval Tomáš dlouhou a zapálenou úvahu. Musíme však také vzpomenout Sumu proti pohanům, jež také vznikla během několika etap. Jedná se o klidnou a jasnou úvahu nad vším, co existuje, ve světle rozumu a víry. Dodnes jde o poučnou a přitažlivou četbu.

  Během své cesty do Lyonu na ekumenický koncil, kam byl pozván, Tomáš pocítil, že se přiblížil jeho konec. Nechal se dopravit do cisterciáckého kláštera ve Fossanově, kde zůstal asi měsíc. V jistém smyslu se navracel do kláštera jeho dětství. Zde také dne 7. března roku 1274 zemřel, obklopený obdivem mnichů. Dříve než na smrtelné posteli přijal eucharistii, řekl následující slova:

  „Přijímám tě, ceno vykoupení mé duše, přijímám tě chlebe mého putování. Z lásky k tobě jsem studoval, bděl, trpěl. O tobě jsem kázal, o tobě jsem učil. Nic jsem proti tobě neřekl. Jestliže jsem o této svátosti neučil dobře, předkládám to k posouzení svaté římské církvi, v jejíž poslušnosti nyní opouštím tento život.“

  Tomášova smrt přitáhla zástup šlechticů i prostých lidí a událo se při ní mnoho zázraků. Tomáš, tak aristokratický v myšlení a současně lidový ve zbožnosti, byl svatořečen v Avignonu dne 18. července roku 1323. Církevním učitelem byl prohlášen dne 15. dubna roku 1567. Některé části jeho učení budou zpochybňovány, ale přesto v něm církev rozpozná teologii, která se stane „svatou“.

TOMÁŠ AKVINSKÝ

* asi 1225, Aquino (Frosinone)

+ 1274 Fossanova (Latina)

Církevní učitel

Jméno: dvojče (z hebrejštiny)

Atribut: vůl, hvězda

Patron: teologů, filozofů, knihovníků, univerzit

Pobožnost křížové cesty

Příprava

Rozjímejmež o umučení a smrti Páně a následujmež spasitelnou radu velikého apoštola řkoucího: "Zvěstujte smrt Páně!" - Kdo smrt Vykupitele svého opravdu a hluboce k srdci sobě vezme, pocítí v sobě mocné účinky lásky Boží, lítosti a důvěry. Stane se účastným požehnání církve svaté, kteráž pobožnosti této hojné odpustky propůjčuje. Může se tím nábožný křesťan spolu státi potěšitelem trpících duší a i těm zásluh Ježíše Krista svou přímluvou přivlastniti. Nastupmež tedy s pomocí Ducha Božího a v průvodu svatých jeho křížovou cestu Vykupitele našeho, líbajme vděčně krvavé šlépěje jeho a těšme a posilňijme se zásluhami umučení a smrti jeho. Amen.

Modlitba

Všemohoucí, věčný Bože! bez jehož pomoci a řízení i nejmenší dobré nám vykonati nelze, nauč nás v umučení milovaného Syna Tvého pramen spasení našeho poznávati a hledati. Vzbuď nás k rozjímání o hořkém umučení a smrti jeho a uděl tak rozmnožení milosti Tvé, polepšení srdcí našich, účastensství v odpustcích, útěchu zemřelým a nám všem život věčný. Amen.

I.. Zastavení

Pilát Ježíše k smrti odsuzuje.

V. Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste a dobrořečíme Tobě.

R. Neboť skrze svatý kříž svůj svět si vykoupil.

Rozjímání.

Kristus trpí za naše nelaskavé a hříšné úsudky, jimiž nejmoudřejší řízení Boží zajisté tupíme, aneb nevinného bližního odsuzujeme. Ježíš ale stává se vykupitelem naším, bera sám na sebe věčný ortel smrti, ktrýž jsme zasloužili my; Kristus nepřišel, aby soudil, nýbrž aby žehnal a spasil. Pán Bůh račiž nás osvítiti, bychom s díkůčiněním počas života z toho se těšili.

Modlitba.

Všemohoucí, věčný Bože! Tys nás od věčného zatracení nespravedlivým ortelem vysvobodil, který nad Tvým nevinným Synem vynešen byl; nauč nás, bychom ústy i srdcem za to byli vděčni a uděl, bychom sobě novými hříchy nezpůsobili druhý soud, nýbrž někdy mezi Tvými vyvolenými na pravici Ježíšově nalezeni byli. Amen.

Otče náš... Zdrávas Maria...

V. Ukřižovaný Ježíši Kriste!

R. Smiluj se nade mnou!

II. Zastavení.

Ježíš kříž na sebe béře.

V. Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste a dobrořečíme Tobě.

R. Neboť skrze svatý kříž svůj svět si vykoupil.

Rozjímání.

Kříž jest znamením našich křížů a hříchů, jest znamením našeho zaslouženého trestu; jest také znamením hořkého umučení a smrti Vykupitele našeho. Ježíš na sebe béře kříž a s ním spolu všecky naše hříchy a zasloužené tresty. "Pro nepravosti naše jest zraněn a pro hříchy naše potřín; zbloudili jsme všickni jako ovce; každý uchýlil se na cestu svou a Bůh vložil všecky naše nepravosti na něho." (Isai. 53)

Modlitba.
Všemohoucí, věčný Bože! dej, ať Tvému křížem obtíženému Synu bez přestání vděčni jsme a v svém trápení dobrovolně jej následujeme, aby nás ovoce umučení jeho zde přede vším zlým zachránilo a někdy do věčné radosti uvedlo. Amen.

Otče náš... Zdrávas Maria...

V. Ukřižovaný Ježíši Kriste!
R. Smiluj se nade mnou!

III. Zastavení

Ježíš pod křížem klesá.

V. Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste a dobrořečíme Tobě.
R. Neboť skrze svatý kříž svůj svět si vykoupil.

Rozjímání.
Toto nové utrpení snáší Ježíš Kristus za naše odpadnutí od Boha! Jako Ježíš Kristus, křížem jsa obtížen, k zemi sklesl, tak i člověk hříchem byl obtížen, od Boha odpadl a do prachu tohoto smrtelného života upadl. Vykupitel ale smiřuje velikým utrpením tímto uražené Božství! Pevně věř v pravdu tuto a pevně věř ve veliké tajemství to, že jsi tím opět na milost byl(a) přijat(a).

Modlitba.
Bože slitování! odvrať tvář svou od hříchů našich a pohlédni na svého, za nás trpícího Syna. Ušetři nás a dej, aby nás utrpení jednorozeného Syna Tvého od spáchaných hříchů očistilo a před budoucími hříchy ochránilo. Skrze téhož Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista. Amen.

Otče náš..., Zdrávas Maria...

V. Ukřižovaný Ježíši Kriste!
R. Smiluj se nade mnou!

IV. Zastavení.

Ježíš se setká s milou matkou svou.

V. Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste a dobrořečíme Tobě.

R. Neboť skrze svatý kříž svůj svět si vykoupil.

Rozjímání.
Maria čistá, neposkvrněná jest nám příkladem, čím býti má a může člověk ten, jejž Kristus vykoupil a posvětil. V Kristu potkává se smířený Bůh s člověkem, jako se potkal Kristus s matkou plačící. A člověk smí se důvěrně k Bohu svému přiblížiti´, jako se přiblížila Maria k svému trpícímu Synu. Kéž by i v nás, jako v Marii, utrpení Ježíšovo mocně účinkovalo!

Modlitba.
O Bože! kterýž jsi nám tak rozmanitých prostředků k vykoupení našemu připravil, dej abychom velikým snížením Syna Tvého, jenž hříšníku tak milostivě vstříc přichází, s Tebou byli smířeni a přímluvou panenské matky jeho v smíření tomto až do konce vytrvali. Skrze téhož Pána a Spasitele Ježíše Krista. Amen.

Otče náš..., Zdrávas Maria...

V. Ukřižovaný Ježíši Kriste!
R. Smiluj se nade mnou!

V. Zastavení.

Šimon Cyrenský pomáhá Ježíši kříž nésti.

V. Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste a dobrořečíme Tobě.

R. Neboť skrze svatý kříž svůj svět si vykoupil.

Rozjímání.
Umučení Ježíšovo jest živým pramenem našeho očištění od hříchů, jest semenem naší budoucí blaženosti. Musíme však spolu trpěti, chceme-li spolu býti oslaveni. "Kdo chce býti učedlníkem Kristovým, zapřiž sebe sám, vezmiž kříž svůj na se a následuj ho." Láska Boží i nás s Šimonem pod kříž Ježíšův béře.

Modlitba.
O Bože, jehož nevyvažitelná láska jen dobrých darů uděluje, dej abychom, i když nás káráš, tuto lásku Tvou vděčně poznávali a popřej, bychom, podrobujíce se božské vůli Tvé, milosti Tvé dosáhli a dosaženým slitováním opět občerstveni byli. Skrze Ježíše Krista, Pána našeho.

Otče náš..., Zdrávas Maria...

V. Ukřižovaný Ježíši Kriste!
R. Smiluj se nade mnou!

VI. Zastavení.

Veronika podává Ježíšovi roucho.

V. Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste a dobrořečíme Tobě.

R. Neboť skrze svatý kříž svůj svět si vykoupil.

Rozjímání.
Každý skutek, jejž láska a dobrá vůle koná, jest Bohu příjemný. Nakrm lačných, napoj žíznivých, dej chudým, občerstvi nemocných, buď tichým(ou) k hněvivým, naprav bloudících, a v den soudu uslyšíš slovo: "Cokoliv nejmenším jsi učinil(a), mně jsi učinil(a)." To čiň pro Boha a pro Krista, pak Kristův obraz míti budeš v srdci svém.

Modlitba.
Všemohoucí, nejvýš dobrotivý Bože, jenž jsi nás zázračně k obrazu svému stvořil a hříchem porušené opět Synu svému podobné učiniti žádáš: dej, abychom tuto tajemnou milost poznali, starého člověka v sobě umrtvili a dle obrazu Ježíšova obnoveni byli.

Otče náš..., Zdrávas Maria...

V. Ukřižovaný Ježíši Kriste!
R. Smiluj se nade mnou!

VII. Zastavení.

Ježíš po druhé pod křížem klesá.

V. Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste a dobrořečíme Tobě.

R. Neboť skrze svatý kříž svůj svět si vykoupil.

Rozjímání.
Trpce a dlouho musel nevinný beránek trpěti. My však jsme těžce a nesčíslněkráte zhřešili. Spočítej, o hříšníče, možno-li tobě, množství nepravostí a přestupků svých! Spočti však možno-li, a odvaž spolu váhu smilování Božího! Nelze tobě ono, tím méně toto. Hojnost božského smilování dalece převyšuje množství tíži hříchův našich.

Modlitba.
O Bože! jenž utrpením Syna svého zarmoucených a obtížených občerstvuješ! uděl nám vroucí lásku k Vykupiteli našemu, ať jsme vždy více břemena hříchů svých sproštěni, k vykonávání dobrých skutků, posilňováni, před novou nevěrností zachráněni a někdy odpočinutí věčného účastni. Za to tebe prosíme skrze téhož Vykupitele našeho Ježíše Krista. Amen.

Otče náš..., Zdrávas Maria...

V. Ukřižovaný Ježíši Kriste!
R. Smiluj se nade mnou!

VIII. Zastavení.

Dcery Jerusalemské plačí nad Ježíšem.

V. Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste a dobrořečíme Tobě.

R. Neboť skrze svatý kříž svůj svět si vykoupil.

Rozjímání.
Netrpí s Ježíšem, kdo pouze bolesti jeho oplakává, nýbrž ten s ním trpí, kdo kříž svůj odhodlaně a z lásky k Ježíši snáší a sobě váží. Blahoslaveni jsou však hříšníci, kteříž s Magdalenou a Petrem vlastní hříchy své oplakávají. Umučení Kristovo učí nás znáti strašlivou kletbu, již hřích s sebou přináší. "Neplačte nade mnou, ale plačte sami nad sebou a nad hříchy svými." (Netrpělť Ježíš za své , ale za naše hříchy.) "Děje-li se to na dřevě zeleném, i co pak bude na suchém?" Musí-li nejspravedlivější takové zkoušení přetrpěti, což teprve hříšníka očekává?

Modlitba.
O Bože! bez jehož slitování bychom všickni břemenu hříchů svých podlehli! uděl nám, ať se v utrpení Syna Tvého pevně důvěřujem, bychom v bolesti upřímné lítosti nad svými hříchy spolu z vykoupení svého se těšili a k svatému, dobročinnému životu se povzbuzovali. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista. Amen.

Otče náš..., Zdrávas Maria...

V. Ukřižovaný Ježíši Kriste!
R. Smiluj se nade mnou!

IX. Zastavení.

Ježíš po třetí pod křížem klesá.

V. Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste a dobrořečíme Tobě.

R. Neboť skrze svatý kříž svůj svět si vykoupil.

Rozjímání.

Nezapomínej, o křesťane! za jakou cenu, jakými bolestmi a úzkostmi Ježíš duši tvou vykoupil. Můžeš-li oceniti lásku, kteráž se ani nejbolestnější smrti neleká, by tobě život věčný sdělila? Můžeš-li jemu odepříti lásky své, o niž kleče, třesa se, těžce jsa raněn a i krátce před smrtí tebe prosí? Ach nikoliv! Zajisté ty svého Vysvoboditele a Spasitele miluješ, sic jsi jen sám(a) proti sobě.

Modlitba.
O Bože! hrozní jsou soudové Tvoji, kteříž raní i toho, na němž své největší zalíbení máš! Ale také nevýslovně veliká a vznešená jest láska Tvá, jenž nešetřila vlastního Syna, aby nás vykoupila. Uděl nám nezměnitelnou lásku k Tobě, aby v nás neblahá rozkoš světská byla zahlazena a božská láska Ducha Tvého nás vždy  a ve všem spravovala. Za to Tebe prosíme skrze téhož Pána Ježíše Krista. Amen.

Otče náš..., Zdrávas Maria...

V. Ukřižovaný Ježíši Kriste!
R. Smiluj se nade mnou!

X. Zastavení.

Ježíš ze šatů svých svlečen.

V. Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste a dobrořečíme Tobě.

R. Neboť skrze svatý kříž svůj svět si vykoupil.

Rozjímání.
Poznej v tomto tajemství utrpení Ježíšova, jak Vykupitel na svém vlastním těle za skutky těla našeho trpí. Jako Ježíš z roucha svého byl svlečen, mámeť i my ze sebe svléci starého člověka a bez pochlebenství, s otevřeným srdcem věřící a doufající před Bohem se okázati. Pak zajisté dá se nám skrze utrpení Páně nový oděv, roucho svatební.

Modlitba.
Nejdobrotivější, nejmilosrdnější Bože, kterýž dítkám svým jen to odnímáš, co jim škodné jest, a jen proto odnímáš, bys jim větších a lepších darů udělil, sprosť nás vší hříšné příchylnosti k věcem tohoto světa a obleč duše naše v roucho spravedlnosti. Uděl srdci lásky k Tobě, dobré vůli propůjč sílu a vytrvalost, a rozumu dej pravého poznání. To vše nám uděl skrze Ježíše Krista, Pána našeho. Amen.

Otče náš..., Zdrávas Maria...

V. Ukřižovaný Ježíši Kriste!
R. Smiluj se nade mnou!

XI. Zastavení.

Ježíš na kříž přibit.

V. Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste a dobrořečíme Tobě.

R. Neboť skrze svatý kříž svůj svět si vykoupil.

Rozjímání.
Nepochopitelná jest surovosť a ukrutnost žoldnéřů nad útlým, mírným beránkem a nelidské s ním nakládání až ke kamennému srdci doráží. A zajisté jen naši hříchové mučily a ukřižovaly Ježíše. Naším odpadnutím od Boha, naší převrácenou náklonností a naším podvodem ďábelským spustošil se v nás obraz Boží. Aby\ tudíž obraz tento opět obnovil, jest Vykupitel náš množstvím ran tak zohaven, že v něm lidskou podobu sotva znáti.

Modlitba.
O Bože! velice zahanbeni, uznáváme vinu svou, ktrouž vlastní Syn Tvůj hroznými muky na kříži shladiti mohl. Dej, ať dobrovolné pokoření srdcí nás milosti Tvé hodnými učiní, aby předrahá cena této milosti Tvé k věčné blaženosti nás vedla. To nám popřáti račiž skrze bolestné rány Spasitele našeho, kteréhož i na kříži jakožto svého pravého Boha vzýváme a velebíme. Amen.

Otče náš..., Zdrávas Maria...

V. Ukřižovaný Ježíši Kriste!
R. Smiluj se nade mnou!

XII. Zastavení.

Ježíš jest na kříži povýšen a umírá.

V. Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste a dobrořečíme Tobě.

R. Neboť skrze svatý kříž svůj svět si vykoupil.

Rozjímání.
Nyní se vyzdvihuje kříž, na němž visí Ježíš, život náš! Tím se nebe se zemí spojuje. Přibité, rozepjaté ruce Vykupitelovy žehnají celý svět. Andělé a lidé mají pohlížeti na veliký zázrak tento, jak Bůh smířen, hřích vyhlazen a peklu moc odňata jest. Raduj se, hříšníče! Aj Ježíš za tebe prosí; Ježíš dokonává vykoupení. Ukřižovaný Syn a věčný Otec, smířené člověčenstvo a svaté božství opět jsou spojeni. Poslední vzdechnutí Ježíšovo dává světu opět život věčný.

Modlitba.
Věčný, milosrdný Bože! kterýž jsi svého jednorozeného Syna po strašlivých mukách opět do svého otcovského lůna přijal! Dej, ať s ním i my jsme Tobě obětováni, a po skončení tohoto bídného života, v němž pevně se důvěřujeme, že jsme s Tebou smířeni, přijmi nás do slávy Syna svého , jehož co svého Pána a Boha věčně vzýváme a velebíme. Amen.

Otče náš..., Zdrávas Maria...

V. Ukřižovaný Ježíši Kriste!
R. Smiluj se nade mnou!

XIII. Zastavení.

Tělo Ježíšovo na klíně bolestné matky.

V. Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste a dobrořečíme Tobě.

R. Neboť skrze svatý kříž svůj svět si vykoupil.

Rozjímání.
Ježíš stal se docela naším, a s ním jest naše vše, což jest jeho. Otec jeho jest Otcem naším, Bůh jeho jest Bohem naším, matka jeho jest matkou naší, nebe jeho jest nebem naším, sláva jeho jest slávou naší, tělo a krev jeho jest pokrmem a nápojem naším. Pohnutlivý pohled! Tělo Ježíšovo Marii na klíně! Jak se každé s Bohem přestálé trápení skončí. Buď silným srdce mé! Trp a čekej až tě blažený konec přivede k Ježíši a k Marii.

Modlitba.
Bože, milosrdný Otče! Tys nám dal nevýslovné toužení po království milovaného Syna Tvého. Popřej nám skrze svátost těla a krve jeho a skrze přímluvu nejblahoslavenější Marie Panny, bychom se důvěrně z utrpení a smrti Vykupitele svého těšili, až na nás zjevena bude sláva jeho, v kteréž jemu věčně se klaněti a věčně ho velebiti budeme. Amen.

Otče náš..., Zdrávas Maria...

V. Ukřižovaný Ježíši Kriste!
R. Smiluj se nade mnou!

XIV. Zastavení.

Tělo Ježíšovo klade se do hrobu.

V. Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste a dobrořečíme Tobě.

R. Neboť skrze svatý kříž svůj svět si vykoupil.

Rozjímání.
Hrobem Kristovým budiž srdce tvé. Budiž srdce to novým hrobem, v němž žádný mrtvý posud nebyl pochován. Nedej v srdci svém místa jiné lásce, leč lásce k tomu, jenž jest tvé nejvyšší dobré. Budiž tedy srdce ozdobeno nevinností , čistotou, nejskvělejšími skutky lásky. Základním kamenem budiž bedlivost a modlitba a pečetí ochrannou každodenní kříž. Pak každým přijímáním nejsvětější svátosti Spasitele svého v srdci hodně pochováš a při vzkříšení dle jeho obrazu blahoslaveně procitneš.

Modlitba.
O Bože, Ty jediná touho věřících! důstojný příbytek Synu svému, jemuž se klaníme, v srdcích našich připrav, aby požívání těla a krve jeho milost Tvou v nás rozmnožovalo, na zemi nás posvěcovalo a v nebi patřením na Tebe věčně nás oblažovalo. Amen.

Otče náš..., Zdrávas Maria...

V. Ukřižovaný Ježíši Kriste!
R. Smiluj se nade mnou!

Závěrek.

Nyní, o duše křesťanská! opět jsi se Spasiteli svému odevzdala. Rci ještě se srdcem vroucím a věrným: "Pane! jsem zcela tvá, Ty zcela můj!" Nedej se opět věcmi tohoto světa upoutati. Spasitel tvůj umřel pro tebe, žij nyní vděčně pro něho. Nepusť se více Vykupitele svého. Neníť jiné oběti vykoupení tvého kromě oběti Ježíše Krista. Zachovej pečlivě vzácný poklad tento, kterýž tobě budiž posilou v živobytí, útěchou v smrti a blažeností na onom světě.

Modlitba.
Dej nám, o milosrdný Pane! ať utrpení Vykupitele svého ve vděčné památce máme, a pro jeho veliká muka rozkoší tohoto světa se vystříháme; dej ať kříž svůj ochotně snášíme, ve všelikém posvěcení prospíváme, až pak co údové království nebeského Tobě neustálou chválu vzdávati a Tobě věčně se klaněti budeme, v Kristu Ježíši, Pánu našem. Amen.

Neděle třetí v postě. (V. Milavečský)

Neděle třetí v postě.

III. Zbraně k boji.

„Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení.“ (Marek 14, 38.)

  Božský Spasitel, když nás již k boji duchovnímu proti nepříteli naší spásy dvěma mocnými důvody povzbudil, podává nám také zbraně k tomuto boji a zaučuje, jak bychom jich použíti měli. Nejsou jiné, leč kterých sám použil, aby smrtelnou úzkost a zármutek přemohl, jež ho pro nastávající utrpení tak těžce svíraly.
  Když přišli na horu Olivetskou, poručil učedníkům nejprve: „Posaďte se tuto!“ a napomenul: „Bděte a modlete se!“ Co poručil učedníkům, sám také konal. Vzdálil se od nich a oddal se na osamělém místě bdění a modlitbě, čímž také dosáhl skvělého vítězství nad svou úzkostí.
  Použijme, drazí křesťané, příkladu božského Spasitele a napomenutí učedníků ke svému prospěchu. „Bděte a modlete se!“ Doporučil Pán Ježíš bdělost a modlitbu nejen svým učedníkům při této příležitosti, ale už dříve všem svým stoupencům: „Všem pravím vám, bděte!“ (Mar. 13, 37.) „Modlete se bez přestání.“ (Luk. 21, 36.) To jsou zbraně, jež nám Spasitel k boji proti nepřátelům naší duše slovem i příkladem doporučuje; a sice: bdění a modlitba.

Pojednání.

  1. „Bděte!“ Ve válce, zvláště za naší doby, nestačí pouhá osobní statečnost a odvážlivost, třeba jest ještě vojevůdci i vojínům opatrnosti a bdělosti. Opatrný vůdce je stále na stráži, rozestavuje přední stráže, přijímá výzvědy o síle a postavení nepřítele, chce vystihnouti jeho plány, pozoruje sám či vyzvídáním jeho pohyb, a to vše činí, aby věděl, jak nejlépe by bylo utkati se s nepřítelem.
  Takové bdělosti vyžaduje se ještě více v boji duchovním, poněvadž tento jest nekonečně větší důležitosti, než všecky boje knížat světských. Nejedná se tu o ztrátu koruny a říše, ale o ztrátu vlastní duše; ne o vydobytí země a obyvatelův, ale o získání království nebeského.
  Tomu učí nás především příklad našeho Spasitele nebeského na hoře Olivetské. Zármutek a těžkomyslnost unavují obyčejně člověka a činí ospalým. Tak vypravuje evangelista o učednících na hoře Olivetské, že pro zármutek usnuli. „I přišel k učedníkům svým a nalezl je, ani spí pro zármutek.“ (Luk. 22, 45.) Ačkoli zármutek božského Mistra byl nepoměrně větší než učedníků, nedal se jím přece tolik přemoci; přemohl spánek a bděl. A jistě ne z jiné příčiny, nežli aby nám příklad zanechal, jak i my v boji s nepřítelem duše bdíti máme.
  K tomuto příkladu připojuje Pán Ježíš ještě výslovné napomenutí, jež v osobě učedníků dal všem svým stoupencům: „Bděte, abyste nevešli v pokušení“, t. j. jak sv. Jeroným praví: abyste nebyli pokušením přemoženi.
  Dvě hlavní příčiny, proč musíme bdíti, jsou: ustavičná nejistota před útokem nepřátel a naše vlastní slabost.
  Sv. Antonín, poustevník, viděl jednou ve vidění celou zem sítěmi obestřenou, i zvolal pln zděšení: „Pane, kdo pak tu vyvázne?“ – Na žádném místě, v žádné chvilce není člověk bezpečen před pokušením. Není-li tu třeba bdělosti, aby pokušení bylo poznáno a hned s počátku mohlo býti přemoženo? Jak se bude brániti před náhlým útokem s výsledkem vojín ospalý? „Ve službě Páně třeba setrvati v spravedlnosti a bázni, a býti připraven k pokušení.“ (Sir. 2, 1.) Dobře praví kazatel v Písmě svatém: „Jest čas boje a čas pokoje“ (Kaz. 3, 8.), ale sv. Jeroným přidává k tomu: „Čas pokoje nastane, až přejdeme do jiného světa; neboť učiněno jest  v pokoji místo jeho“ (Žalm 75, 3.), a z pokoje toho má odpočinek nebeský jméno „Jerusalem“, t. j. vidění pokoje. Pokud se však nalézáme na tomto světě, je to čas boje. A tu nebylo by lehkomyslností a lhostejností ohromnou, kdybychom oddali se bezstarostně spánku a při tom byli se všech stran obklíčeni nepřáteli?
  Jedině toho mohli bychom omluviti, kdo by se cítil nejen nepřemožitelným, ale i nezranitelným. Avšak my – kdo jsme vlastně? Ach, vedle síly a chytrosti nepřátel – vidíme všudy svou velikou slabost! Jaká propast bídy lidské se ukazuje, pohlédneme-li na svou přirozenost a vzpomeneme-li si, co se stalo s námi ve chvílích pokušení při všech dřívějších dobrých úmyslech! Zaslepenost rozumu, zapomnětlivost paměti, lenost a nestálost vůle, slabost mysli, převrácené žádosti, hluboce zakořeněné zlé návyky, zkrátka: všeobecná zkáza srdce. „Kdo bude moci uniknouti?“ musíme zvolati se svatým Antonínem. Muži, hrdinové ve ctnostech, podlehli již v boji duchovním; silný Samson, zbožný David, moudrý Šalomoun, učený Origenes a Tertulian, a tisíce jiných! Avšak nesmíme ani tak daleko vyhledávati příklady. Na hoře Olivetské vidíme kolísati první základní pilíře církve. Apoštolé dávají se na útěk a opouštějí svého Mistra, s nímž byli před chvílí ještě hotovi jíti na smrt! Pustili s mysli napomenutí jeho, nemohli ani jedné hodiny s ním bdíti, a proto byli pokušením přemoženi.
  Co zla a neštěstí přineslo již spaní bezstarostné!
  Zatím co lidé spali, praví evangelické podobenství, zasel nepřítel koukol mezi pšenici. Víme zajisté velmi dobře, co se tím spaním lidí rozumí. Bděte, bděte jen, drazí křesťané, nad srdci svými, nad pěti smysly tělesnými; bděte za jiné, za dítky, za poddané, za své domácí! Buďte připraveni, aby nepřítel stále nalezl vás k boji připravené.
  Ó starostlivý a opatrný Spasiteli, probuď jen všecky, kteří jsou ospalí, všecky, kteří již usnuli, z nebezpečného tolik stavu, jako jsi probudil učedníky na hoře Olivetské, abychom snad nespali tak dlouho, až bychom byli úplně spoutáni a v smrti zesnuli.
  K této bdělosti, kterou nám božský Spasitel za první zbraň k boji proti nepřátelům našim doporučil, musí se přidružiti ještě modlitba, jak v následujícím ukáži.
  2. Na hoře Olivetské netoliko bdí Pán Ježíš při zápasu se zármutkem a úzkostí, ale i modlí se, ne že by mu bylo modlitby třeba, nýbrž aby nás poučil, že my jí nutně potřebujeme a nikdy nemáme zanedbávati.
  Již při vchodu do zahrady Getsemanské řekl učedníkům: „Poseďtež tuto, až odejda tamto se pomodlím.“ (Mat. 26, 36.) V zármutku a úzkosti bývá člověk ku bdění a modlitbě málo naladěn; ale Ježíš modlí se přece, ba modlitbu ještě prodlužoval. „Postaven jsa v úzkosti smrtelné déle se modlil.“ (Luk. 22, 43.)
  Nestačí-li nám ještě příklad božského Mistra, poslyšme také ještě jeho důtklivá napomínání k modlitbě. Nežli odešel od učedníků svých, vybízel je již k modlitbě; opakoval toto napomenutí ještě důrazněji, když se k nim poprvé a druhé modlitbě navrátil a viděl, že na modlitbách netrvají. „Vstaňte a modlete se, abyste nevešli v pokušení.“ (Luk. 22, 46.) Naše slabost, ba mdloba, jest přední příčinou, jež nás k modlitbě musí pohnouti. Pán Ježíš také naznačil tu příčinu, an ku napomenutí k modlitbě ještě připojil: „Duch sice hotov jest, ale tělo slabé.“
  Je to osvědčená pravda sv. víry, že bez milosti Boží nemůžeme ani toho nejmenšího pro život duchovní učiniti. Z toho následuje, že bez modlitby při vší bdělosti neubráníme se úkladům nepřátel duše a spásy. Je tu třeba pomoci vyšší, božské.
  Jestliže křesťan s milostí Boží pomáhající spolupůsobí, pak dosáhne jistého vítězství. Milosti té však dostává se obyčejně jen tomu, kdo za ni prosí. Odtud poznáváme naprostou nutnost modlitby v boji duchovním, abychom zvítězili a vítězi zůstali.
  Král v podobenství u sv. Lukáše 14. Poslal vyslance ke králi, s nímž boj vedl, prositi o mír, poněvadž po zralé úvaze poznal, že proti přesile nepřítele ničeho nezmůže. Tak činiti my nesmíme. V boji proti nepříteli spásy nesmíme následovati příkladu slabšího krále. Byť byl nepřítel sebe silnější a my sebe slabší, nesmíme se boje lekati a mír uzavírati.
  I slabší král může přemoci silnějšího, vyhledá-li si pomocníky za spojence a s nimi proti nepříteli se obrátí. Nám se za spojence nabízí nejvyšší král nebe a země, a my modlitbou můžeme si pomoci jeho vyžádati. „Zdali mníš,“ praví Pán Ježíš Petrovi, když jej mečem bránil proti útočníkům, „že bych nemohl prositi Otce svého a dal by mi nyní více, nežli dvanáct pluků andělů?“ (Mat. 26, 53.) Avšak od těchto nepřátel dle vůle svého nebeského Otce neměl býti Ježíš osvobozen; pomoci však přece od něho dostal v zármutku a úzkosti, a nepřátele slavně přemohl. „I ukázal se jemu anděl s nebe posiluje ho.“ (Luk. 22, 43.)
  Že jest nám třeba modlitby, pociťujeme všichni. Modliti se máme doma a v kostele, všude na kterémkoli místě a učiti zvláště malé dítky, aby si modlitbě navykly. Avšak zač a jak se máme modliti? Za věci pozemské modlívá se mnohý horlivě, za věci však duchovní – nedbale, dávaje tím na jevo, jak málo mu záleží na těchto věcech, a jak slabá jest jeho důvěra v Boha.
  Modlitba Pána Ježíše byla plna nejhlubší pokory a úcty: „Padl na kolena, - padl tváří svou k zemi.“ Naše modlitba však bývá konána často nedůstojně, roztržitě a neuctivě. Modlitba Ježíšova byla vroucí v největší sebranosti ducha. Modlitba naše bývá mnohdy plna dobrovolné roztržitosti, že ani nevíme, co se modlíme.
  „Jestliže sebe sama neslyšíš, jak tě má Bůh slyšeti?“ (sv. Cyprián) Modlitba Ježíšova byla stálá, vytrvalá. Třikrát modlitbu tutéž opakoval. My však býváme často modlitbou znaveni, přestáváme, nejsme-li ihned od Boha vyslyšeni. A přece Pán Ježíš nejen příkladem, ale i povzbuzením ukázal, jak nutná jest modlitba – vytrvalá. Vypravoval podobenství o neodbytném příteli, který neustal prositi o chleba u svého přítele, až se mu chleba dostalo; o ženě kananejské, jež prosila za uzdravení své dcery, a nepřestala, až byla vyslyšena.
  Žádný křesťan nemá omluvy, podlehne-li pokušení. Byť nepřítel byl sebe silnější a křesťan sebe slabší, zůstane vždycky vinným, podlehne-li a nepoužije-li nejmocnějšího prostředku pokorné a vytrvalé modlitby. „My sice jsme slabí,“ praví sv. Alfons, „ale Bůh jest silný, a prosíme-li ho o pomoc, dá nám svou sílu a s touto zmůžeme všecko.“ Každý může volati se sv. Pavlem: „Všecko mohu v tom, kterýž mne sílí.“ (Fil. 4, 13.) „Kdo se přestává modliti,“ praví sv. Jan Zlatoústý, „vzdává se vůle nepřítele přemoci.“
  Když božský Spasitel při poslední večeři pravil, že nastává pro učedníky doba vážná a plna nebezpečí, kdo má jeden meč, aby si opatřil druhý, ukázali mu tito dva meče, řkouce: „Hle, Pane, zde jsou dva meče.“ (Luk. 22, 28.) Pán Ježíš měl však na mysli jiné dva meče a ne železné. Když viděl, že učedníci toho nechápou, řekl: „Dosti o tom!“ Později na hoře Olivetské, když nebezpečí bylo tak blízko, jmenoval ty dva meče pro učedníky i pro nás, kterými možno se ubrániti. „Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení.“
  Chopme se tedy těchto dvou zbraní!
  Bděme! Známe úklady a okolnosti, při nichž ctnost naše jest v nebezpečí; známe svou slabou stránku, kam nepřítel, který ji také nejlépe zná, útokem se obrátí. Uvažujme již při ranní modlitbě, jak bychom nebezpečí, jak bychom nebezpečí mohli vyváznouti a v dobrém úmyslu setrvati. Nezapomínejme an ve dnech práce všední, ani v hodinách odpoledních za neděle a dnů svátečních míti se na pozoru. A poněvadž před útokem nepřítele ošemetného nejsme ani chvíle jisti, chopme se i druhé zbraně – modlemež se bez ustání! Modleme se před pokušením, abychom si svého nejmocnějšího spojence, Boha, naklonili a zajistili; modleme se zvláště když jsme napadeni, vysílajíce k nebi střelné modlitby a volání o přispění, a poznáme brzy moc své modlitby, překonáme snadno nepřítele, byť byl sebemocnější.
  Bděte a modlete se!

Neděle druhá v postě. (V. Milavečský)

Neděle druhá v postě.

II. Boj jest krátký.

„Smutná jest duše má až k smrti.“  (Marek 14, 34.)

  Zármutek, který se zmocnil božského Spasitele na cestě do zahrady Getsemanské, stále více se stupňoval. Zdá se, že nemohl ho více udržeti v sobě, an ho bolestnými slovy odhaluje svým učedníkům řka: „Smutná jest duše má až k smrti. Zůstaňte zde!“ Zůstaňme i my, drazí křesťané, při těchto slovech božského Spasitele, a dobře se zamysleme nad nimi.
  Chtěl říci Ježíš Kristus, že zármutek jeho srdce jest tak veliký, že by stačil o život připraviti. Nebudu mluviti dnes o doslovném a přirozeném významu těchto slov, ale uvedu jiný smysl těchto slov, jež k dnešní řeči právě se hodí. Slova: „Smutná jest duše má až k smrti“, mohou také znamenati, že zármutek bude trvati až do konce života pozemského.
  Pravil jsem minule, že budeme po celou dobu postní rozjímati o hoře Olivetské jako škole a zápasišti křesťana. V této významné škole budeme dnes dále pokračovati. Předešle mluvili jsme o první příčině či podnětu k tomuto boji, dnes uvažovati budeme o podnětu druhém, a sice ze slov Spasitelových: „Smutná jest duše má až k smrti:“ Druhá ta příčina není jinou nežli – krátkost boje. A proto pravím: Boj jest krátký, neboť:
  1. netrvá déle nežli k smrti; 2. Chceme-li, netrvá ani tak dlouho.

Pojednání.

  1. Už na poslední cestě do Jerusalema k nastávajícím svátkům velikonočním řekl Pán Ježíš otevřeně apoštolům, co ho tam očekává. „Aj vstupujeme do Jerusalema a Syn člověka vydán bude knížatům kněžským a zákoníkům, a odsoudí ho na smrt a vydají ho pohanům ku posmívání, bičování a ukřižování.“ (Mat. 20, 18.) Aby však zármutek apoštolů zmenšil, přidal ještě tato slova: „A třetího dne vstane z mrtvých.“ – Podobně učinil Pán Ježíš slovy: „Smutná jest duše má až k smrti“, zármutek se ukončí, bude trvat až do smrti.
  Obraťme nyní ta slova na sebe. Naše duše jsou smutny, poněvadž musíme bojovati. Avšak boj ten trvá jen až k smrti, bude míti konce. Život lidský zanikne brzy. Sv. Jakub srovnává život lidský s parou, jež se na chvíli ukáže a zase zmizí. (Jak. 4, 15.) Svatý Pavel porovnává s okamžikem, když povzbuzoval věřící k trpělivému snášení všelikých soužení. (2.Kor. 4, 17.) Praotec Adam a první patriarchové žili staletí, nyní však 80 – 90 let už jest věkem vysokým a řídkým. „Teprve když čas uplynul,“ praví sv. Augustin, „poznáme jasně, jak krátkým a rychlým byl celý život byť sebe delší. Avšak kdybychom si představili věk sebe delší, co je to vše proti věčnosti? Jedinou kapkou v nekonečném moři.
  Je-li to tak s životem naším, drazí křesťané, že rychle mizí, budeme se ještě vzpouzeti tak krátký čas bojovati? Jen krátký čas budeme ve zbrani, jen krátký čas odpírati nepříteli; koncem života nastane i konec boje. „Smutná jest duše má až k smrti.“
  Ovšem není to boj lehký, který pro spásu věčnou bojovati musíme. Tuhý a těžký jest boj se satanem. Neodpočívá ani chvíle, ale obchází stále, koho by pohltil. Musíme býti stále bdělí, abychom pokusy jeho seznali, stále k boji hotovi, abychom útoky jeho odrazili. – Tuhý a těžký jest boj se světem, v němž žijeme, jehož svůdné příklady stále máme před očima, jehož klamné zásady stále doporučovat a hájit slyšíme. Je třeba velikého přemáhání – jednati proti zásadám světa, vydati se neohroženě jeho posměchu a pronásledování, a pohrdati jeho uznáním a chválou. – Tuhý a těžký jest boj s přirozeností vlastní; třeba jest neustále její žádostivost krotiti, smyslnost potlačovati, sobě násilí činiti, opouštěti, co lahodí, a bráti na se, co se protivuje, zdržovati se i toho, co není hříšné, pro nebezpečí, abychom nepadli do hříchu, jenž s tím jest ve spojení.
  Proto bývá mnohý smuten a zaražen, chce zbraň odhoditi a boji se vyhnouti. Avšak jen trpělivost! drazí křesťané; buďte trpělivi jen krátký čas a buďte statečni: smrt učiní boji konec. Jen až k smrti boj a ne déle.
  A smrt snad není už daleká. „Aj, kterýž mnbe zradí,“ pravil Spasitel, po svém boji na hoře Olivetské, „blízko jest.“ (Mar. 14, 42.)
  Nosíme již zárodek smrti v sobě; snad se již usadil v plících, aneb v játrech, aneb jiné části těla. „Aj, který nás zradí, blízko jest.“
  Ještě malou chvíli, a boj bude ukončen. Jakou radost, jakou útěchu pocítíme v hodině smrti, setrváme-li v boji statečně se svým Spasitelem. Každé vítězství, jehož jsme tu a tam dobyli nad ďáblem, nad světem a nad tělem vlastním, bude nám pramenem sladké útěchy; budeme pak moci zvolati s apoštolem: „Čas rozdělení mého blízko jest. Dobrý boj jsem bojoval, běh ukončil. Uložena jest mi koruna spravedlnosti, kterou mi dá Pán můj, Kristus Ježíš.“ (2.Tim. 4, 7.) Jaké to štěstí pro duši – zaslechnouti pozvání nebeského ženicha: „Pojď s Libanu, choti má, pojď s Libanu, pojď: budeš korunována. Pojď s Libanu (se světa plného nebezpečí), z brlohů lvových a hor pardových (s boje s krutými nepřáteli), pojď, budeš korunována.“ (Pís. Šal. 4, 8.)
  Jakou bolestí však bude překvapen, v této hodině smrti křesťan, který místo aby bojoval proti nepříteli, žil v pokoji s ním, povoloval ve všem jeho žádostem, nikoli jako bojovník, ale jako spící učedníci nalezen, aneb jako zbabělí uprchlíci svého vůdce opustil, aneb za ním pozdáli kráčel jako Petr a Jan, t. j. poloviční vůlí, z polovice svět, z polovice Boha následovati chtěl.
  Bez boje není vítězství, bez vítězství není koruny.
  Avšak těmito výstrahami mnozí křesťané nejsou přece ještě pohnuti a dojati. Zdá se jim již dosti a připravuje je o všechnu zmužilost, že mají bojovati až do konce svého života.
  Mohu jim proto ještě něco příjemného a povznášejícího říci: Můžeme si ten boj sami zkrátiti. Chceme-li, nebude trvati až do smrti. – O tom v díle druhém.
  2. V zármutku kráčel Spasitel na horu Olivetskou, smutná jest duše jeho až k smrti. Po modlitbě však vrací se k apoštolům bez stísněnosti a kráčí zmužile nepřátelům vstříc. „Vstaňme, pojďme,“ volá ku spícím učedníkům, „aj, kterýž mne zradí, blízko jest.“ – Pojďme, ne abychom unikli nepřátelům, ale zmužile jim vyšli vstříc. „Koho hledáte?“ „Jáť jsem, kterého hledáte.“ Odkud ta změna? Ježíš počal bojovati s tesklivostí a zármutkem, modlil se tak, že po hrozné úzkosti, při níž pot krvavý z těla se řinul, sestoupil anděl a posilnil podávaje kalich utrpení, by jej zmužile přijal. Všechna úzkost zmizela. Odevzdal vůli svou do vůle nebeského Otce. „Ne má, ale tvá vůle se staň,“ kráčí neohroženě k nepřátelům, dává se klidně spoutati, zakazuje učedníkům, aby ho bránili, a kráčí, kam jej vedou.
  Také my, drazí křesťané, můžeme tímto způsobem, chceme-li, boj svůj zkrátiti, aby ani k smrti naší netrval. Musíme ovšem stále býti na stráži, bdíti a modliti se, pokud žijeme, poněvadž i nepřátelé naši stále bdí a zkázu naši zamýšlejí. Avšak modlitbou a odevzdáním se do vůle Boží nečiníme zápasu vlastnímu konec, bude trvati pouze až k smrti mravní.
  Mravní smrtí rozumí se tu stav křesťana, který různým pokušením ďábla, světa a vlastního těla přiměřený odpor kladl, a dlouhým zvykem ve vítězství nad těmito svými náruživostmi a své vlastní vůli – odumřel.
  Za přispění milosti Boží možno dosáhnouti, že co dříve vyžadovalo úporného boje, nečiní více žádného nátlaku, a pokoj se uhostil v srdci křesťana. To je smrt, která jest vzácnou před očima Božíma a spasitelnou pro duše. O těchto mravně odumřelých lze říci slovy Písma svatého: „Blahoslavení mrtví, kteří v Pánu umírají! Již od této chvíle mají odpočívati od prací svých.“ (Zjev. 14, 13.)
  Tato mravní smrt má tytéž účinky jako přirozená.
  Mrtvého dle těla možno přenésti kam libo, aniž by se tomu bránil. Tak může také rozum, vyšší vůle, jak jej duchovní učitelé nazývají, vůli nižší, přirozenou, když jest umrtvena a odumřelá snadno bez namáhání ke všem ctnostným skutkům pohnouti; odpor, vzpouzení se smyslnosti přestávají a také boj mezi oběma těmito stranami. A pak nemají také obě dvě ostatní strany, svět a ďábel, žádné moci více proti takovému, vůli své odumřelému křesťanu, a neodváží se více naň útočiti. O medvědu a lvu se vypravuje, že se žádné mrtvoly nedotknou, a doporučuje se, je-li kdo od nich pronásledován, lehnouti si na zem, zastaviti dech a dělati se mrtvým. S medvědem, který tak rád má med, možno porovnati svět po smyslných požitcích toužící; se lvem ďábla, který obchází jak lev řvoucí, aby člověka zničil. Chceme-li se pojistiti před zuřivostí obou těchto nebezpečných šelem, musíme se dělati mrtvými zapíráním sebe samých a umrtveným životem.
  „Již od této chvíle mají odpočívati od prací svých.“ Šťastný to odpočinek, blažený klid, záviděníhodné duše, které až tak daleko dospěly! To jsou ti dokonalí křesťané, kteří dlouhým cvikem a spolupůsobením s milostí Boží náruživosti své nohama pošlapali.
  Jejich stále vyjasněná mysl, jejich zřejmá radost, při vší přísnosti života, jejich poklid mysli v různých okolnostech, při každé změně štěstí a neštěstí, jsou pravými důkazy, že jim vnitřní boj proti nepřátelům spásy nedá velikých obtíží, pokoj a klid vnitřní viděti na jejich tváři a v celém jejich zevnějšku.
  Odtud poznáme, proč mnohý křesťan ubohý stále cítí tento prudký boj v sobě, poněvadž se nikdy vážně nepokusil útok nepřátel odraziti. Celý boj jeho jest jen zápas s větrem; podobá se malovaným jezdcům, s vytaženými šavlemi, kteří nikdy k útoku se nedostanou.
  Řekne sice s Petrem: „Pane, mám ho seknouti mečem?“ – ale nedává nikdy ránu smrtelnou, nejvýše usekne jako Petr Malchovi ucho; takže by se mohlo říci: „Schovej meč do pochvy; nemyslíš to vážně se zničením nepřítele.“
  Jedná se tedy jen o jediného nepřítele, s nímž máme co činiti, a jehož porážkou přemoženi jsou ostatní nepřátelé, a tím nepřítelem jest naše vlastní vůle. A jak se to má s ní? Odumřela už v nás? Ach, nikoli. Ona žije ještě mocná a silná s celou svou rodinou, se všemi svými náruživostmi; všecky ještě jsou v plné síle. My je měli usmrtiti a ukřižovati. Neboť „kteří jsou Kristovi, tiť ukřižovali tělo své s hříchy a žádostmi“. (Gal. 5, 24.) Avšak místo co by měl mnohý tělo krotiti a křižovati, lichotí mu při všech příležitostech, mazlí se s ním, vyplňuje každé jeho přání a nechce mu ničeho odepříti; všecko pak, co je mu odporné a nepříjemné, hledí úzkostlivě odstraniti; pokání, mrtvení, sebezapírání jsou věci, jichž pouhé jméno naplňuje odporem, jichž potěchu pro sebe uznati nechce, a ku cvičení se v nich nechce se odhodlati. Tím nepřítel stává se stále mocnějším a odvážnějším. „Smutná jest duše má až k smrti.“
  Ano, při takovém jednání bude velice úzko až do smrti bojovati a k ničemu se nedostati. Lenost živí a prodlužuje boj, kterému statečnost záhy mohla učiniti konec.
  Učedníkům na hoře Olivetské dal Ježíš důtku slovy: „Nemůžete ani jedné hodiny bdíti se mnou?“ Neměl na mysli Spasitel nečinné bdění, ale bdění vojína, aby stále byl k boji připraven.
   Drazí křesťané, čím jest celý život lidský po čas svého trvání? Skoro hodinou, jež brzy uplyne. A mělo by to býti těžkým bojovati pro nebe, kdyby to i celý život mělo trvati? Nemusíme se snad obávati, že zaslechneme tutéž důtku trpnou: „Nemohli jste ani hodinu, malou chvíli, pro spásu svou bojovati? Nemohli jste ani chvilku svého života přemáhati své zlé návyky, trpělivě snášeti protivenství, odpor klásti zlým náklonostem svého srdce?“ A dobrotivý Bůh dal nám přece prostředek, kterým si můžeme tento boj mnohonásobně ulehčiti, ba zkrátiti, aby netrval ani až do smrti. Hned s počátku statečně nepřítele napadnouti, mužně v sebezapírání setrvati, a nepřítel mohl už býti přemožen a – nastal pokoj a blažený klid. – Jen k této mravní smrti, jen do času, kdy sami sobě odumřeme, bude trvati boj náš a zármutek.
  Každý den třeba říci: jenom dnes bojuji ještě, zítra snad nebudu více živ – a vítězství jest blízko.
  Nuže, drazí křesťané, s novou odvahou začneme bojovati. Nepohnula-li nás potřeba a nutnost toho boje, abychom statečně počali, kéž to učiní aspoň vzpomínka na krátkost boje. Kráčejme se svým vzorem, božským Spasitelem, statečně proti svým nepřátelům a řekněme jim, jak on řekl: „Tatoť jest hodina vaše a moc temnosti.“ (Luk. 22, 53.) Spasitel už také za nás prosil nebeského Otce, aby hodina ta brzy přešla. Čím statečněji bojujeme, tím kratší bude trvání boje, tím sladší pokoj, tím vzácnější koruna, tím větší blaženost a sláva na věčnosti.

Neděle první v postě. (V. Milavečský)

Neděle první v postě.

I. O nutnosti boje.

„I počal se lekati a teskliv býti.“ (Marek 14, 33.)

  Popeleční středou začala nám opět tichá a žalostná doba svatopostní, která nám připomíná přehořké utrpení a smrt nejbolestnější našeho Spasitele, Ježíše Krista. Oltář hlavní jest zahalen a vztyčen na něm kříž svatý, abychom po celou svatopostní dobu měli na mysli přehořké utrpení Páně, povzbuzeni byli ke kajícnosti a novému životu křesťanskému.
  Každoročně rozjímali jsme o přebolestné smrti Páně, jeho utrpení, křížové cestě, a čerpali pro sebe různá naučení na cestu nového života.
  Letos zastavíme se na samém počátku utrpení Páně, na hoře Olivetské, budeme pozorovati jeho boj a přípravu ku nastávající smrti.
  Sv. evangelista vypravuje, že Pán Ježíš, když přišel na horu, počal se lekati a teskliv býti. Měl zajisté na mysli a viděl okem vševědoucím všecky příčiny a okolnosti přebolestné smrti.
  Také nám uloženo jest jednou zemříti a chceme-li dosáhnouti pravého života věčného, musíme už za života odumírati svým náklonostem a své vlastní vůli. Při vzpomínce na to počíná se přirozenost naše lekati a tesklivou býti. Veliký boj máme před sebou, cítíme jeho nutnost a lekáme se zároveň obtíží toho boje, budeme-li řádně zápasiti.
  Dnes s pomocí Boží uvedu první příčinu nastávajícího boje, a sice jeho nutnost naprostou. Nutí nás k němu vůle Boží a vlastní vůle naše.
  Božské Srdce Ježíšovo žehnej v tomto rozjímání.

Pojednání.

  1. Bázeň, hrůzu a odpor pocítilo Srdce Ježíšovo při vchodu na horu Olivetskou. Byl Kristus také člověkem jako my, a hrůza utrpení, jež nastávala, probouzela v něm pocity zármutku a strachu, vzpouzela se v něm celá přirozenost lidská proti ohromným obětím, jež chtěl Spasitel za nás na sebe vzíti. Ale tento boj byl mu uložen od nebeského Otce. Nereptá, ale modlí se, aby, bylo-li by možno, odešla od něho ta hodina; i řekl: „Otče, nemůže-li tento kalich minouti mne, než abych jej pil, staň se vůle tvá.“ (Mat. 26, 42.) A když učedníci chtěli ho brániti proti vojínům, zabránil jim to, řka: „Kdybych prosil Otce svého, dal by mi více nežli dvanáct pluků andělů. Ale kterakž se naplní Písma, jež svědčí, že tak býti musí?“ (26, 53.)
  Drazí křesťané! Ježíš byl od věčnosti Synem Božím, a když se také stal, aby pokolení lidské zachránil, synem člověka, musilo se na něm naplniti všecko, co dle vůle Boží o Vykupiteli v Písmě sv. bylo dávno předpověděno. My jsme jakožto přijati synové a dcery Boží povoláni ku blaženosti věčné skrze Ježíše Krista pro nás vydobyté a připravené, avšak pod tou výslovnou podmínkou, abychom pro ni bojovali.
  Tento boj jest nám nezměnitelným zákonem uložen, jest to vůle Boží. „Království nebeské trpí násilí“, praví božský Spasitel, „a jen ti ho uchvacují, kteří násilí činí.“ A dle slov sv. apoštola „jen ten dosáhne koruny, kdo zákonitě bojoval.“ „Kdo zvítězí, bude vládnouti.“ (Zjev. 21.)
  Také národu izraelskému zaslíbil zemi Kanaan, ale pod podmínkou, že si ji musí vydobýti a proti nepřátelům uhájiti. To vše bylo obrazem tvrdého a obtížného boje, který musíme vésti my křesťané bez výjimky, abychom si vydobyli království nebeské. „Jak by se naplnilo Písmo sv.?“ jež mluví na tolika místech buď určitými slovy či v podobenství a obrazech o nutnosti tohoto boje? „Musí tak býti,“ tak jest od věčnosti Bohem usouzeno.
  Pán Ježíš, vtělený Syn Boží sám musil se tomuto zákonu podrobiti, jak také už hned při svém narození boj započal. Avšak v poslední noci jeho přesvatého života byl tento boj nejprudším. Musil tu zápasiti se strachem a zármutkem, který by hop byl dojista zbavil života, kdyby nebyla podporovala síla jeho božství. Tak musili dle téhož zákona podnikati světci nejhroznější boje proti pekelnému pokušiteli, proti světu, proti vlastnímu tělu. Sv. Jan viděl, jak líčí ve svém Zjevení zástupy světců a palmami v rukou, znamením jejich vítězství. Vítězství však následuje po boji.
  Musili-li se boji podrobiti Syn Boží a všichni světci, neučiní Bůh s námi výjimku. Ba naopak, aby nás k boji donutil, béře nám naději na blaženost věčnou, jestliže boj nepodstoupíme, a vyhrožuje věčnými tresty. Často se již stalo, že vojevůdce zdráhající se vojíny k boji donutil. Dal za ně postaviti děla a pohrozil, že dá všecky postříleti, nepustí-li se do boje nutného. Podobně činí Bůh, a to jen pro spásu naši.
  Před námi stojí nepřítel, který nám v cestě do nebe brání, a s kterým proto musíme boj podstoupiti a statečně bojovati; za námi zapálil Bůh oheň věčný, jemuž bychom propadli, kdybychom se chtěli boji s nepřítelem vyhnouti a utéci. Buďto bojovati a zvítěziti, aneb zemříti a smrtí věčnou zahynouti. Tj. vůle Boží.
  Nechce-li nám Bůh dáti blaženost věčnou, pro niž nás stvořil, jinak, nežli když si ji horlivým bojem zasloužíme, a hrozí-li zbabělosti, kterou se chceme boji vyhnouti, věčným zavržením: musíme se podrobiti a k boji odhodlati.
  Všichni lidé chtějí se dostati do nebe; nebe však není otevřeným územím, kamž bychom bez namáhání mohli vniknouti, nýbrž královstvím, jehož vchody se všech stran od nepřátel jsou obsazeny, kde o každý krok musí být boj veliký sveden. Všichni chtějí se dostati do nebe; ale kdo tam chce vejíti, musí jíti s Kristem, musí s ním kráčeti na horu Olivetskou a jako on – bojovati.
  Všichni chtějí se dostati do nebe, dobře tak, Bůh to chce také, abychom se tam všichni dostali; avšak s podmínkou, abychom si nebe vydobyli. A podmínka ta se mnohým nelíbí, počínají se lekati a teskliví býti.
  Učiňme však z nouze ctnost a zvolejme velkomyslně s božským Spasitelem: „Otče, nemůže-li kalich tento minouti mne, než abych jej pil, staň se vůle tvá!“
  Jak spravedlivá a slušná jest tato vůle! Či nechtěli bychom bojovati za věčnou spásu, vidíme-li za tutéž bojovati samého Pána a Spasitele našeho, a víme-li, že všichni světci a služebníci Boží právě tak těžký boj přestáli za blaženost věčnou! Kořme se, drazí křesťané, nejsvětější a nezvratné vůli Boží, která nás k boji nutí, abychom nezhynuli smrtí věčnou, ku zavržení věčnému, nýbrž dosáhli života věčně blaženého.
  Blahoslavená nutnost, jež chrání před zlem tak hrozným a připravuje dobro tak veliké! Avšak jest to nejen vůle Boží, jež nám boj na zemi ukládá, nutí nás také k tomu vůle naše vlastní.
  2. Abychom si strach a hrůzu božského Spasitele na hoře Olivetské vysvětlili, musíme v něm rozeznávati dvojí vůli, a sice vůli rozumu čili duše, a vůli přirozenosti čili těla. Vůle rozumu čili ducha jeví se ke všemu ochotnou a připravenou, co zákon Boží od nás žádá; proti tomu však zpěčuje se tělo a nechce poslouchati, jek božský Spasitel svým učedníkům na hoře Olivetské vyjevil: „Duch zajisté jest hotov, ale tělo je slabé.“ (Mat. 26, 41.) A právě tato vůle naší zkažené přirozenosti nutí nás bojovati a zápasiti.
  Abychom dosáhli věčné blaženosti, musíme se varovati zlého a činiti dobré. „Odstup od zlého a čiň dobré; a tak přebývej na věky věkův.“ (Žalm 36, 27.) Avšak vůle naší hříchem Adamovým zkažené přirozenosti jest právě tak nakloněna ke zlému jako málo nadšena pro dobro. Proto bez boje nelze se tu obejíti. Musíme bojovat proti vlastní zvrácené vůli a jejím zlým náklonnostem, abychom je podrobili vůli rozumu a božskému zákonu;  zvláště v čas pokušení, kdy býváme ke zlému, jež jest zapovězeno, lákáni, aneb od dobrého, jež jest přikázáno, zadržováni. Tato naše nezřízená vůle jest naším nejnebezpečnějším nepřítelem ve snaze po ctnosti a zaslíbené věčné blaženosti. Můžeme ji právem nazvati Jidášem, který nás hledí pod záminkou přátelství vydati na smrt.
  Vedle věrolomného ze středu učedníků měl božský Spasitel ještě dva jiné nepřátele, a sice veleradu židovskou, která proti němu se radila, a obecný lid, který vyšel, aby ho zajal. Také my máme ještě dva zevní nepřátele, již se druží  k našemu úhlavnímu nepříteli, zkažené vůli, a s ní společně proti nám do boje táhnou, a ti dva nepřátelé jsou svět a ďábel.
  Jakmile se duše rozhodne, že se chce zcela oddati Bohu a zajistiti si svou spásu, ihned povstávají proti ní tito dva nepřátelé. Svět pronásleduje tyto začátečníky zbožného života posměchem, pohrdáním, podezříváním; často používá zbraní jedovatých – pochlebování, přetvářky, strojené soustrasti z nezdaru a obtíží, jež spojeny s věrným plněním křesťanských povinností. Podobně satan napíná všecky své síly, aby duši od úmyslu dobrého odvrátil. Překvapuje nejtěžším pokušením a vymýšlí všecku lest, aby ubohého, který sotva se pout jeho zbavil, zase do otroctví přivedl. Chce-li křesťan na pravé cestě setrvati a k cíli svému se přiblížiti, musí stále býti připraven k boji proti těmto dvěma mocným a potměšilým nepřátelům, kteří se mu staví v cestu. Nesmí se vybočiti z cesty, neboť žádná jiná k cíli pravému nevede; nesmíme se však i vyhnouti nepříteli, který musí býti přemožen. Bez boje nepřekonáme žádnou nepravost, bez boje nedosáhneme žádné ctnosti, bez boje neučiníme ani nejmenšího kroku ku předu v dokonalosti, bez boje jest nám odňata všecka naděje na spásu věčnou.
  Avšak, mluví-li se o boji a násilí, jež si musí každý činiti pro spásu vlastní, leká se mnohý a bývá zaražen a teskliv.
  A proto se stává často, že nehne ani nohou na cestě spásy, zůstává v starých zvycích hříšných a vlažném životě. Nebezpečná a hanebná tato tesklivost zradila již tisíce nerozhodných křesťanů, že nenastoupili cestu ctnosti aneb ji hned opustili, když se nastoupiti odhodlali.
  A tím stala se taková záhubou vlažného křesťana, jak moudrý Sirach praví: „Mnohé už zármutek zahubil, a není v něm užitku.“ (30, 25.)
  Když Juda Makkabejský připravoval se k boji proti vojsku Lysiáše, poručil, aby bázliví z řad vystoupili a vrátil se každý do svého domova. (1. Makk. 3, 56.) – Drazí křesťané, nepřátelé musejí býti přemoženi, nebe vybojováno. Kdo nemá odvahy k boji, vrať se ihned do svého domova; ten ke svému pomíjejícímu majetku, jemuž se jako modle klaní;  onen ke svým hodnostem, v nichž dává přednost vážnosti u lidí před Bohem; ten zase ke svému pohodlí a smyslným požitkům, v nichž hledá své nebe; vraťte se domů, ale zřekněte se naděje na blaženost věčnou po tomto krátkém životě. Nikoli zbabělcům, ale odvážným bojovníkům dostane se království Božího. Jaká to pošetilost! Krátkému boji vyhýbají se mnozí a hrnou se do záhuby, do utrpení věčného, odkud není vysvobození! Musíme bojovati, drazí křesťané, a proto pryč se zbabělostí; vítězství máme zaručené, budeme-li bojovat neohroženě.
  V jiných bojích může často i nejsrdnatější podlehnouti; v boji však, o němž jsme dnes uvažovali, nemůže býti přemožen žádný, kdo sám přemožen býti nechce. Je nám od Boha usouzen, jeho pomoc je nám zajištěna; jak by mohl podlehnouti, kdo má všemohoucího Boha za pomocníka? Proto zvolej každý z nás s Davidem neohroženým: „Opásal jsi mne, Hospodine, silou k boji. Proto honiti budu nepřátele své a postihnu je; nevrátím se, dokavad nezahynou. Potřu je, aniž budou moci státi; padnou pod nohy mé.“ (Žalm 17.)
  Může ovšem i udatného bojovníka v boji s mocným nepřítelem přepadnouti bázlivost, ale ten se jí zbaví brzy a kráčí hned neohroženě do boje. Také božskému Spasiteli, který vzal na sebe všecky lidské slabosti kromě hříchu, přihodilo se něco podobného. Už při poslední večeři, když apoštoly na své nastávající utrpení a smrt připravoval, byl zarmoucen. Ale hned se vzmužil a šel odhodlaně do boje. „Aby poznal svět,“ pravil, „že miluji Otce, a jakož mi přikázání dal Otec, tak činím. Vstaňte, pojďme odtud.“ (Jan 14, 31.) A podobně posilněn, vyšel po modlitbě na hoře Olivetské proti zástupu, který přišel, aby ho zajal a na smrt odvedl.
  Vstaňme také my! Pojďme, následujme svého vůdce! Dobře se to kráčí do boje, ale i k vítězství a po vítězství k věčné odměně. Přemožme nejdříve v sobě tesklivost osudnou, a po vítězství nad touto dosáhneme nového vítězství v dalším boji.
  Padněme na kolena a volejme ke Spasiteli: „Pane Ježíši, ty jsi vzal na sebe na hoře Olivetské dobrovolně zármutek náš, dej nám za to statečnost svou. Není nám ničeho třeba, leč tvého neohroženého Srdce. Tj., zač tě dnes jedině prosíme a čeho od tebe důvěrně očekáváme. S tebou chceme jíti do boje, s tebou chceme dosáhnout vítězství nad nepřáteli spásy naší. Amen.