Apoštolské vyznání začínáme slovem věřím. Chceme jím říci: vše, co je v něm vyjádřeno, pokládáme za úplně pravdivé, zcela jisté a nepochybné. Máme pravdy v něm obsažené za jistější a nepochybnější, než kdybychom je viděli na své vlastní oči. Věříme tu totiž slovu Boha samého, který se naprosto nemůže mýliti, ani jiných klamati. Je tedy víra naše zcela rozumná, kdežto námitky nepřátel jsou proti ní zcela neoprávněny. Slyšte drazí moji, chci vám to dokázati.
1) Dnes mnozí o věřím nechtějí ani slyšeti a volají: Ta tam je doba víry, nyní platí vím, vidím. Ne víry, ale vědy je nám třeba; žijeme ve století osvěty a v žádném středověku!
Jakže, odpovídám, bez víry se chcete obejíti? Vždyť bez ní nejste s to, abyste žili minutu! Kdybyste chtěli věřiti pouze tomu, co na své oči vidíte, pak byste nesměli ani věřiti, že je Amerika, že vaše matka je vaší vlastní matkou... Ale takovým a tisícerým jiným věcem věříte, věříte zcela jistě toliko proto, že vám je potvrzuje ten neb onen člověk. Proč by jste neměli věřit slovu samého Boha?
2) Či snad se chcete dovolávati těch, kteří prý víry nemají, a volati s nepřáteli našeho náboženství: Evangelium dnes se káže pouze ženám, několika starcům a trošce nevědomých venkovanů?
Byl by to nějaký div, odpovídám opět, když dnes kde kdo a kde co člověku hledí tuto víru ze srdce vyrvati?
a) Činí tak nejedna škola. Vy, drazí, do ní pošlete dítky své, ale kdo vám ručí, že ten neb onen pokrokový profesor svými přednáškami, svými rouhavými vtipy na náboženství jich nekazí? Slyšte co napsala jedna matka profesoru svého syna: Slovutný pane! Matka studujícího dovoluje si vám psáti. Máte zajisté sám matku a musíte oceniti všecky její starosti o vás. Mojí největší starostí bylo, abych svým dětem vštípila vroucí lásku k Bohu a k bližnímu. Odchovala jsem svého syna Oldřicha v naší svaté víře a svěřila jej vám do vychování. Nyní však k velikému zármutku vidím,, že vy , pane profesore, svými přednáškami jste jej oloupil o největší poklad, o víru, a s ním též o chuť ke studiím. Z jeho zápisků jsem poznala, že stůně na omrzelost života, a že by na světě nejraději nebyl. Loni, brzo po tom, kdy jste Vy na gymnasiu začal vyučovati, zastřelil se jeden student z vaší třídy. Kdo vám, pane profesore dal právo olupovati své žáky, naše děti,o to nejdražší, o svatou víru, jež člověku dodává trpělivost a chuť k životu? Znamenám se ve vší úctě - starostlivá matka. - Neříkám, že by takto zhoubně vyučovali učitelé všichni, ale nejedni tak činí.
b) Velikými nepřáteli víry jsou dnes četné spolky. Vím, že mnohé spolky jsou dobré; že mnohý mladý člověk by již tonul v nevěře, kdyby ho byl nezachránil vstup do spolku katolického. Ale co je dnes spolků takových, které pod rouškou vzdělání, vlastenectví, tělocviku a p. lidi k sobě vábí a za chvíli je dovedou zpracovati tak, že po bývalé jejich víře není ani stopy. Slavný kazatel P. Freund v jednom svém spise vypravuje:Dostal jsem dopis, v němž jedna matka doporučovala svého syna do mých modliteb. Dopis byl pln nářku nad nešťastnou změnou, která se stala s jejím synem. Dříve býval poslušný, spořivý a věřící; jakmile se však dal přemluviti ke vstupu do jistého dělnického spolku, jako by ho vyměnil. Zmizela úcta k rodičům, práce ho omrzela, peníze se u něho neudržely, a co mu dříve bylo svaté, tomu se začal hrubě posmívati.
c) Víru v duších lidských obzvláště hubí špatné mravy. Neváhám tvrditi, že 90 procent z těch, kteří nechtějí nic věděti o náboženství, činí tak proto, že se staví naproti ukájení jejich hříšných vášní, zakazuje jejich hříšný život. Dvě a dvě jsou čtyři: kdo by o tom pochyboval? Ale věřte, kdyby tyto číslice odsuzovaly hříšné náruživosti, že by se našli lidé, kteří by se snažili přesvědčiti sebe i jiné, že dvě a dvě nejsou čtyři, že by popřeli pravdu kteroukoli, jako popírají náboženství.
Jedna matka vidouc, jak syn její je bledý a zvadlý, byla znepokojena o jeho zdraví a přivedla jej k lékaři. Ten ho několik minut prohlížel a pak odpověď svou omezil na tato slova: Milá paní, váš syn nepotřebuje lékaře, ale zpovědníka. - O kolika lidech by se dalo říci: Kdo nic nechce věděti o náboženství, buď již ve vězení byl, nebo stojí u něho na prahu. Vězeňský jeden kaplan míval k vězňům tuto krátkou promluvu: Vy jste často slýchali špatně mluviti o náboženství a o kněžích, a třebas jste o nich špatně mluvili i vy. Ale nepopíratelná pravda je, kdybyste byli činili to, co vám náboženství přikazuje, že byste nebyli zde.
Když toto vše, drazí moji, dobře povážíte, byl by nějaký div, kdyby nás věřících bylo skutečně málo? Plynulo by však z toho, že máme víru zapříti i my? neřekl Kristus Pán: Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených (Mat. 20, 16)?
3) Než jsou i mezi námi ještě mnozí,kteří víru mají, kteří věří všem pravdám, jež Bůh zjevil. Nevidíte jich sice přistupovati ke stolu Páně, nevídáte jich v kostele... Ale oni se modlí skrytě, jdou ke svaté zpovědi někam daleko, kde jich nikdo nezná... Proč to? Oni se dle víry žíti bojí, jsou otroky lidských ohledů. Jeden vojín nováček měl špatně vyčištěnou zbraň. Desátník, vida to, mu drsně děl: "Co děláš, když ráno vstaneš?" - "Udělám si kříž." - Všichni okolo stojící propukli ve smích. Ubohý nováček byl celý zmaten. Než tu kapitán, který vše slyšel, k němu přistoupil, podal mu ruku a hlasitě přede všemi řekl: "Příteli, když vidíš, kterak se všichni smějí, třebas si myslíš, že´s řekl nějakou hloupost. Ale není tomu tak. Co děláš ty, dělám i já, a ti kteří se ti smáli, dělají to také, jenže nemají odvahy to říci."
4) Prý lidé studovaní a učení dnes nevěří! - Kdyby to i bylo pravda, Neměli bychom si vzpomenouti na slova Ježíšova: Otče, skryl jsi tyto věci před moudrými a zjevil jsi je maličkým (Mat. 11, 25)? Když chtějí, nechť se takoví domnělí vzdělanci, s pyšnými farisei a zákoníky zatratí, my však se seskupme, jako kdysi zástupové prostého lidu, kolem Ježíše! - Než není pravda, že mají víru toliko lidé chudí a nevědomí! Věřili duchové nejosvícenější: Tomáš Aquinský, Dante, Petrarka; věřili Chateaubriand, Cantu, Hayden, Pasteur; věřili před nedávnem u nás v Čechách zemřelí: Dvořák, Zeyer, Sládek a mnozí jiní. Když pak otevřete dobře oči, najdete i dnes mezi věřícími, a to i prakticky věřícími, hojně advokátů, lékařů, inženýrů, profesorů, opravdových a ctihodných učenců.
Je sice pravda, že mnozí z lidí studovaných nevěří, ale proč to? Platí o nich: Co neznají, tomu se rouhají (Juda 10). La Harp, pýcha Francie, po dlouhých letech poblouzení svým bývalým druhům v nevěře, říkal: Uvěřil jsem, poněvadž jsem náboženství zkoumal; zkoumejte je jako já, a uvěříte. - Proslulý pak učenec Chevreul se vyjádřil: "Moji kolegové z university jsou lidé duchaplní, ve svém oboru vědátoři důkladní; ale ve všem, co se Boha týče, oh, jaká nevědomost! Lze si ji těžce představiti..." Nechť takovíto lidé nejprve naše náboženství dobře studují, a pak ať dokáží, že je nepravé, jestli tak učiniti budou s to.Ostatně i z nich nejedni mají víru jako my, jenže pro svou domnělou povýšenost, ji nechtějí ukázati. I oni jsou věřící.
Odvahu tedy! Nejsme osamoceni! Kráčíme ve šlépějích nesčetných mučedníků a světců, kteří nám zanechali překrásné příklady křesťanské statečnosti. Stojíme v řadách milionů katolíků, všelikého sociálního postavení, rozsetých po všech dílech naší zeměkoule. Proto zvolejme i my: nestydím se za evangelium! Opakujme často v životě soukromém i veřejném, věřím, věřím! Prosme o milost, abychom tak volali i v hodince smrti, a buďme ujištěni, jakmile vydechneme duši, že budeme mít štěstí volati ne již věřím, ale vidím!
Žádné komentáře:
Okomentovat