§ 7. Atheismus a jeho prameny
Atheismus jest popírání (= negace) Boha. Popírá-li atheismus Boha, sám se vyvrací; dosvědčujeď, že v člověku jest již prvé vědomí o Bohu a že víra v Boha jest požadavkem samé přirozenosti lidské. Atheismus proto nemůže se státi nikdy obecným vyznáním, jako jsou různá náboženská vyznání víry. Popíraje Boha, atheism odnímá nejvyšší sankci základním zákonům společnosti lidské a "podkopává pilíře obecného blaha a veřejného pořádku" (Washington, +1799). "Praktický atheismus je největší ze všech zločinův" (Voltaire, +1778). Atheism nevyrostl z přirozenosti lidské, jest tedy něco nepřirozeného. Písmo svaté vyjadřuje to slovy: "Řekl nesmyslný v srdci svém: Není Boha" (Žalm 13). Není tedy rozumného atheisty.
Prameny atheismu jsou:
1. Učenecká domýšlivost, která uznává pravdou jen to, co smysly svými postihuje, a všecko ostatní jako nepravdivé zamítá.
Pravá věda však nevylučuje víry, to vidíme na příkladech velmi četných, že opravdoví učenci byli také zbožnými vyznavači Boha.
Ve svých "Řádech mnišských" ("Ordes religieux") praví slavný mathematik a fysik Cauchy (+1857): "Jsem křesťan, to jest věřím v božství Ježíše Krista s Tycho Brahem, Koperníkem, Descartesem, Newtonem, Fermatem, Liebnizem, Pascalem, Grimaldim, Eulerem, Guldinem, Boskovičem a Gerdilem a se všemi velikými astronomy, fysiky a geometry věků minulých. A s větší částí z nich jsem katolíkem; a kdyby někdo tázal se mne na důvod, rád jemu odpovím. Poznal by, že mé přesvědčení není plodem předsudků pochodících od narození, nýbrž výsledkem hlubokého bádání..."
2. Jednostrannost vědecká, která zabývajíc se jedním oborem otupuje vnímavost pro obory jiné, zejména pro obor náboženský. Tak na př. přírodozpytci často odvažují se i na věci náboženské, zapomínajíce, že náboženství není věcí přírodozpytnou, nýbrž filosofie a že způsob zkoumání v přírodozpytu nikterak se nehodí do filosofie.
Jako kdyby anatom, jenž zná složky těla do nejmenších podrobností, chtěl tímtéž způsobem pitevním hledati duše a popírati jí, když by jí nenalézal.
3. Špatný život. Víra v Boha vyžaduje i zachovávání přikázání Božích. Nechce-li tedy prostopášník zanechati života nezřízeného a nemá-li sebe sama odsuzovati, hledí popírati Boha. Bůh mu stojí v cestě, odstraňuje ho tedy popřením. "Každý zajisté, kdož činí zlé, nenávidí světla" (Jan 3, 20.). Pascal, filosof francouzký (+1622), praví: "Kdyby s mathematickou poučkou 2 x 2 jsou 4 spojena byla mravní povinnost, na sta vtipných hlav by se o to pokoušelo, aby dokázali, že 2 x 2 jest 5 - jaký tedy div, že mnozí proti víře v Boha brojí, protože s ní stojí i klesá desatero".
"Nikdo nepopírá Boha, leč komu by prospělo, aby Boha nebylo" (sv. Augustin).
4. Lidská marnivost, která se domnívá, že na sebe spíše obrátí pozornost a ovine hlavu svou gloriolou učenosti, postaví-li se proti obecnému proudu a přesvědčení. Ba mnohdy jest to i bázeň před výsměchem nevěrcův, aby člověk nebyl za méně vzdělaného považován. Zpravidla jeví se nevěra v mládí, které dává se vésti více vášní a ctižádostí než vědeckým přesvědčením; kdežto zřídka jeví se ve zkušeném stáří.
Platon právě prohlásil: "Ještě nikdo, jenž v mládí to šílenství, že není bohů, přijal, při svém tvrzení do vysokého věku nesetrval".
Mnozí atheisté také při blížící se smrti odpřísáhli se nevěry své a zemřeli kajícně; někteří umírali v zoufalství, volajíce po knězi, jako Voltaire, nebo d´Alembert, Diderot.
Žádné komentáře:
Okomentovat