§ 4. Zákon církevní.
Církev obecná čili katolická jest viditelná společnost všech pravověřících křesťanů, kteří jedno učení vyznávají, jedněch svátostí užívají, a římského papeže za svou nejvyšší viditelnou hlavu uznávají. Spasitel založil tuto církev svou, aby lidé všech věků v ní mohli dojíti pravého učení a posvěcení k životu věčnému. K tomu cíli svěřil jí trojí úřad. Úřad učitelský, aby slovo Boží zvěstovala a proti bludům chránila; úřad kněžský, aby skrze sluhy své oběť Nového Zákona obětovala a svaté svátosti udílela; úřad královský čili pastýřský, aby zákonem a kázní vedla věřící k spasení. Tento trojí úřad jest svěřen církvi, nikoliv však celému sboru věřících, nýbrž výhradně jen sv. Petru a sv. apoštolům, a po nich (po jejich smrti) jejich nástupcům, t. j. římskému papeži a biskupům s ním sjednoceným. Pomocníky papeže a jeho biskupů u vykonávání tohoto trojího úřadu jsou katoličtí kněží a jáhnové.
Odkazujíce podrobnější výklad o církvi do věrouky, uvádíme zde jen to, co k církevnímu zákonodárství hledí.
V církevním zákonodárství máme zákony dvojího rázu: 1. zákony Boží, 2. zákony ryze církevní.
1. Zákony Boží, obsažené v zákonodárství církevním. Jsouc strážkyní a hlasatelkou zjevení Božího a tudíž i zákonů Božích, církev nám je v zákonodárství svém ukládá, ne jako vůli svou, nýbrž jako vůli Kristovu. Tak na příklad předepisuje církev, jaký chléb a jaké víno má se bráti ke mši svaté, že se má křtíti vodou přirozenou, a jaká slova se při tom říkati mají, že při svátosti pokání máme hříchů svých litovati, z nich se zpovídati a za ně za dost učiniti, že máme ze všech těžkých hříchů se zpovídati atd. Prohlašujíc tyto zákony z úřadu učitelského, ovšem nemůže na nich ničeho měniti ani slevovati; může v tom oboru jen to činiti, co jí jakožto zástupkyni Boží zde na zemi svěřeno jest.
2. Zákony ryze církevní vydává církev ze svého pastýřského čili královského úřadu, nadána jsouc k tomu pravomocí od Zakladatele svého. Tak na příklad k podstatným obřadům svátostí přidává obřady průvodní, ustanovuje svátostiny, ukládá posty, velí světiti svátky a pod. Poněvadž církev tyto zákony vydává ze své pravomoci, může je také dle potřeb časových měniti, jinými nahrazovati, z nich úplně nebo částečně dispensovati čili úplné neb částečné úlevy povolovati; a uzná-li za dobré, později úplně nebo částečně zrušiti.
Zákony ryze církevní jsou buď zákony obecné nebo zákony údělné.
a) Církevní zákony obecné platí pro celou církev a zavazují všechny věřící po celé zemi. Takovéto zákony vydává papež jakožto hlava církve, buď na sněmu obecném nebo mimo něj, buď ve vlastní osobě nebo skrze své zástupce (posvátné sbory kongregací).
b) Církevní zákony údělné platí jen pro nějaký úděl církevní, na příklad pro některé krajiny nebo provincie nebo diecése nebo řehole a řády a pod. Vydává je hlava toho údělu, ač-li je zákonodárnou pravomocí opatřena. Provinciím ukládá zákony sněm provinciální, dicésím ukládá je biskup.
K ryze církevním, zejména údělným zákonům možno ještě připočísti právoplatný obyčej. Při rozsáhlosti církevního oboru snadno se stává, že některý jinak dobrý zákon některým místům nebo poměrům nevyhovuje a nějaké změny vyžaduje. Nezřídka věřící tohoto místa neb kraje za takových poměrů sami tuto změnu úkony svými provádějí, upravujíce si zákon tak, jak by poměrům odpovídal. Někdy se prakse v zájmu obecného dobra utužuje, nejčastěji však v zájmu svobody uvolňuje. Tak vzniká obyčej. Když pak církevní vrchnost dozvěděvši se o obyčeji jej schvaluje nebo alespoň jej trpí a ničeho nenamítá, ač by namítati mohla, stává se obyčej ten právoplatným a nabývá moci zákona.
Zákonu Božímu v církevním zákonodárství prohlášenému podléhají všichni lidé, kteří jej poznali, právě proto, že jest to zákon Boží.
Zákonu ryze církevnímu podléhají všichni, kdož byli křtem do katolické církve přijati a k užívání rozumu došli. Pravíme:
a) Kdož byli křtem do církve katolické přijati. Židé a pohané tedy zákony ryze církevními vázáni nejsou. Avšak rozkolníci, bludaři, odpadlíci a vůbec křesťané nekatolíci po přísném právu zákonům i ryze církevním podléhají, neboť křtem jsou členy církve, byť i neposlušnými. Obyčejně však je nevědomost omlouvá.
b) Kdož k užívání rozumu dospěli. To ovšem děje se pozvolna, a proto stanoví se určitá hranice. Jest to dokončený sedmý rok. Platí tedy pravidlo, , že dítě do sedmi let zákony ryze církevní vázáno není. Závaznost zákonů ryze církevních, na příklad postu, svěcení neděl a svátků počíná teprve s dokončeným sedmým rokem, ač jestliže zákon sám nevyžaduje stáří pokročilejšího (na příklad újma).
Závaznost zákona ryze církevního trvá i když někdo dočasně užívání rozumu zbaven byl (na příklad při opilství). Avšak lidé užívání rozumu naprosto zbavení, buď že ho nikdy nenabyli, nebo nabyvše ho, neštěstím zase pozbyli (na příklad blbci, blázni a pod.) nepodléhají zákonům ryze církevním.
Žádné komentáře:
Okomentovat