Svatý Ignác, biskup a mučedník - 1. února (z knihy Naše světla)

"Pšenice Kristova jsem."

  Ignác pocházel z Antiochie syrské a byl učedníkem svatého apoštola Jana. Těžké byly počátky Církve v Antiochii. Řídil ji sv. Petr, apoštol, po něm Evodius a po Evodiovi Ignác, žák apoštolů. Miloval Ježíše tak, že mu dalo příjmení: Theoforus, t. j. Bohonositel.
  Císař Trajan, opojený vítězstvím nad nepřáteli, chtěl křesťany přinutiti, aby obětovali bohům. Když přišel do Antiochie, dal si předvésti sv. Ignáce a tázal se ho: "Kdo jsi ty, duchu zlý, že tak neúnavně přestupuješ mé rozkazy a také jiné svádíš?" Ignác odpověděl: "Nikdo nemůže nazývati Theofora zlým duchem, neboť zlí duchové se straní služebníků Božích." Císař se tázal: "Kdo jest Theoforem?" - "Ten, kdo Krista nosí v srdci svém." Tu řekl císař: "Což myslíš, že my nenosíme v srdci bohů svých?" Sv. biskup odvětil: "Bludně nazýváš zlé duchy pohanů bohy. Neboť jest jeden toliko Bůh, jenž stvořil nebe i zemi i moře se vším, což v nich jest. A jeden jest Kristus, jednorozený Syn Boží." Císař vynesl rozsudek: "Poroučím, aby Ignác, jenž praví, že nosí Ukřižovaného v sobě, spoutaný byl odveden od vojáků do Říma a tam byl dán za pokrm dravé zvěři pro obveselení lidu." Sv. mučedník děkoval Bohu za tuto radostnou zprávu. Na cestě do Říma ho střežilo 10 žoldnéřů. K jednomu z nich byl Ignác připoután řetězem. Ze Seleucie plavil se do Smyrny, kde byl pozdraven sv. Polykarpem a celou obcí. U sv. Polykarpa prodlel nějaký čas. Z širokého okolí přišli zástupci církví ho přivítat. Napsal obcím děkovné listy, plné horlivosti apoštolské. Jsou to skvosty starokřesťanského písemnictví.
  Toužil po koruně mučednické. Efeským napsal: "Doufám, že vašimi modlitbami dosáhnu, abych se mohl v Římě potýkati s divokými šelmami." Jiné napomíná: "Zůstaňte ve svornosti; vím, že jsou mezi vámi bludaři; odpovězte jim pokorou a tichostí!" Jenom jednu obavu měl, aby křesťané v Římě nemístnou soustrastí ho nepřipravili o korunu mučednickou. Proto jim napsal dopis, v němž nazývá církev římskou "předsedkyní svazku lásky". V tom dopise prosí: "Bojím se lásky vaší, aby mně nebyla k úrazu. Nikdy nebudu míti takové příležitosti dosáhnouti Boha. Pšenice Boží jsem na musím býti rozemlet zuby dravých zvířat, abych byl shledán jako čistý chléb Boží." - "Toho hledám, jenž pro nás umřel; po tom toužím, jenž pro nás z mrtvých vstal. On stojí přede mnou jako odměna... Čisté světlo ať přijmu! Dostanu-li se tam, budu mužem Božím. Nechte mne býti následovníkem utrpení mého Boha!"
  Ze Smyrny pluli vojáci s Ignácem do Troady. I tam zůstali několik dní. Z Troady napsal listy do Filadelfie, do Smyrny a Polykarpovi. List ke Smyrenským je hoden pozoru tím, že tam poprvé je nazvána Církev katolickou. Praví: "Kdekoliv se biskup ukáže, tam budiž církev!" Jako kde Kristus jest, tam jest též církev katolická."
  Loď přistála v ústí řeky Tibery u Ostie. Křesťané římští přišli naproti slavnému biskupu. V Římě hned byl přiveden do amfitheatru a puštěni na něho lvi, kteří rozsápali jeho tělo tak, že z něho zůstalo jen několik kostí. Křesťané je posbírali a uschovali jako drahocenný poklad.
  Církev katolická sv. Ignáce zvlášť vyznamenala tím, že ho jmenuje denně při oběti mše svaté a na jeho svátek ve zpěvu k sv. přijímání užívá jeho slov: "Pšenice Kristova jsem, nechť jsem rozemlet zuby zvířat, abych byl shledán jako chléb čistý."
  O Svátosti oltářní psal sv. Ignác v listě Římanům: "Nemám radosti z pokrmu pomíjejícího ani z rozkoší tohoto života. Po chlebě Božím toužím, po nebeském chlebě, po chlebě života, jenž jest Tělo Ježíše Krista, Syna Božího... a nápoj Boží chci, jeho Krev jest nehynoucí láska a věčný život."
  Mnozí křesťané nechápou hluboký význam mše svaté. Účastniti se Oběti nejsvětější znamená: obětovati se. Jako pšenice musí býti rozemleta a musí projíti ohněm, aby se stala chlebem.

Svatý Jan Bosko, vyznavač - 31. ledna (z knihy Naše světla)

Láska je vynalézavá.

  Jan Bosko narodil se 16. srpna 1815 v Becchi-Murialdo v Italii. Když mu byla dvě léta, zemřel mu otec. Matka Marketa, sama světice, vychovala syna k jadrné zbožnosti podle hesla: Modli se a pracuj.
  Když se jednou vracel z misijního kázání, tázal se ho kaplan: "Odkud pak tak pozdě, synáčku?" - "Byl jsem v Buttiglieře na kázání:" - "Zdalipak sis zapamatoval aspoň jednu větu z kázání?" Jan odříkal celé, a chtěl i předešlá kázání opakovati. Kaplan žasl a řekl matce: "Jan musí studovati." S velikými překážkami studoval. Aby si vydělal, dělal krejčího, číšníka, dělníka. Vyučoval druhé a tak si pomáhal.
  Bavil mládež veselými kousky, provazolezectvím. Ale kdo chtěl býti divákem, musil se též s ním modliti nebo poslouchat kázání. Cvičil s mládeží zbožné zpěvy, modlil se růženec, vykládal katechismus. Mezi spolužáky založil spolek, jemuž dal jméno "Allegri", t. j. Veselí. Každý člen musil vypravovati nějaké žerty, aby pobavil jiné. Kdo však klel nebo vedl neslušné řeči, byl ze spolku vyloučen.
  Jan byl nakloněn ke hněvu. Ale jeho přítel Comollo, mírný a trpělivý, měl na něho veliký vliv. Říkával mu: "Mnoho koná, kdo koná, co konati má. Nic nekoná, kdo mnoho koná, ale nekoná, co konati má."
  Dokončiv studia byl Jan r. 1841 vysvěcen na kněze. Na svátek Neposkvrněného početí oblékal se Don Bosko ke mši svaté. Do sakristie nahlédl zvědavě kluk. "Co tu chceš?" okřikl ho kostelník, "Tu máš mešní knihu a půjdeš ministrovat." - "Ale já neumím ministrovat." -  "A tak nač jsi sem přišel" rozkřikl se kostelník a tloukl kluka hlava nehlava. Don Bosko se táže: "Proč bijete toho synka? Co vám udělal? Je to můj přítel, hned ho zavolejte." Chlapec se vrátil a Don Bosko laskavě k němu promluvil: "Pojď sem, příteli, neudělám ti nic zlého. Byl jsi už na mši svaté?" - "Ne." - "Zůstaň tedy na mši svaté, a potom ti něco povím, co se ti bude líbiti." Po mši svaté rozpředl se mezi oběma rozhovor: "Jak se jmenuješ?" - "Bartoloměj Garelli." - "A odkud jsi?" - "Z Asti." - "Jakého jsi řemesla?" - "Zedník." - "Máš ještě tatínka?" - "Ne." - "A maminku?" - "Také už zemřela." - "Kolik je ti let?" - "Šestnáct." - "Umíš číst a psát?" - "Ani jedno, ani druhé." - "Ale zpívat a pískat umíš, že ano?"- Chlapec se usmál a Don Bosko se zaradoval. "Pověz mi milý Bartošku, byl jsi už u prvního svatého přijímání?" - "Ještě ne." - "A u zpovědi už jsi byl?" - "Ano, ale tomu je už dávno, hned jak jsem byl malý." - "Modlíváš se ráno a večer?" - "Zapomněl jsem se už modliti." - "Chodíváš v neděli na mši svatou?" - "To ano, skoro vždycky." - "Na katechismus také chodíš?" - "Bojím se." - "Proč?" - "Stydím se, že ti malí kluci vědí víc než já." - "Kdybych ti vykládal katechismus zvlášť, přišel bys ke mně?" - "Velmi rád, jen když mne nebudete bít." - "Neboj se, nikdo ti nic neudělá. Kdy začneme?" - "Kdy chcete." - "Dnes večer?" - "Ano." - "Chceš-li začneme hned, ano?" - "Jak si přejete." - Tak začal apoštolát Boskův mezi zanedbanou mládeží. Příští neděli přivedl Bartoloměj šest kluků s sebou. Brzo vzrostl počet na stovku.
  Bosko si s nimi hrál, bavil. Všeho, čemu se naučil, použil, aby spasil duše. Byl dělníkem, stavitelem, obuvníkem, krejčím, kuchařem, všecko z lásky k zanedbaným hochům. Říkával jim: "Miluji vás celým srdcem. Sotva někoho najdete, kdo by vás více miloval a více si přál vaší věčné spásy než já."
  S chlapci začínal obyčejně takto: "My dva musíme býti dobrými přáteli. A víš, co to znamená být přítelem Boskovým?" - "To znamená, že mám poslouchat." - "Ano, ale tvá odpověď není ještě dosti jasná. Býti přítelem Boskovým, to znamená: musíš mi pomoci..." - "A v čem?" - "Jenom v jedné věci: spasiti tvou duši; všecko ostatní je vedlejší."
  Boskovi bylo překonávati mnoho překážek. Jeho škola se musila stěhovat s místa na místo. Lidé ho podezřívali. Měli ho za blázna. Bosko však vytrval. Nedal se zastrašit nezdarem.
  Ústav Boskův vychovával dobré křesťany a poctivé řemeslníky. Kázeň byla dobrovolná, bez nucení.
  Se svými pomocníky založil kongregaci salesiánů. Zemřel 31. ledna 1888. Při jeho smrti měla kongregace 200 domů, v nichž bylo vychováno 200.000 chovanců-

Svatá Martina, panna a mučednice - 30. ledna (z knihy Církevní rok)

  Svatá Martina pocházela z rodu vzácného. Otec její byl členem městské rady Římské. Pozbyla rodičův hned za věku útlého. Zahořela nábožností a horlivostí křesťanskou, a tudíž štědře rozdávala chudobným statky zemské, jimiž oplývala.
  Za vlády císaře Alexandra *) byla Martina vyzvána, aby uctila bohy liché. Neohroženě prohlásila, že nikdy a nikterak nedopustí se té hrozné nepravosti. Za tou příčinou ji opětně zbičovali, spárami železnými trhali, a mnohonásobně trýznili, konečně pak dravcům v divadle předhodili. Avšak zázračnou mocí Božskou bez porušení nechala ji zvířata dravá, a bez ublížení zůstala i na hranici podpálené.
  Někteří z katanův, vidouce zázraky, působením milosti Boží přijali a vyznali víru Kristovu, vytrpěli děsné muky, a dosáhli slavné koruny mučednické mečem.
  Svatá panna Martina modlila se, a za modlitby její povstalo zemětřesení. Za hromobití dopadal na zem strašný blesk, pohanské chrámy pukaly a modly řítily se, an z její ran vycházela zář přejasná a vůně nejlíbeznější. mezitím spatřovali ji přítomní svědci ana sedíc na vyvýšeném královském křesle spolu s nebešťany Boha velebí chvalozpěvem.
  Těmito zázraky, zvláště pak její stálostí ve víře svaté, rozhněvaný soudce pohan rozkázal, aby měčem sťata byla. Jakmile hlava sletěla, slyšán byl z nebe hlas, jenž ji volal do výšin rajských. Celé město zatřáslo se a mnoho modloslužebníků obrátilo se na víru křesťanskou.
  Umučení to událo se za panování svatého Urbana I. papeže. Tělo svaté Martiny s těly svatého Konkordia, Epifania a spolumučeníků pochováno bylo u žalářů Mamertinských pod horou Kapitolskou, kdežto ke cti svaté Martině brzo vystavěn byl chrám.
  Za papeže Urbana VIII. (od 6. srpna 1623. do 29. července 1644.) těla svaté Martiny a spolumučeníků vyzdvižena, a za hojného účastenství všeho obyvatelstva Římského do týchž hrobů náležitě upravených a ozdobených s velikou slávou opět uložena byla.
  Svatá Martina jest patronkou města Říma. K slavnosti jmenované nábožný a učený papež Urban VIII. složil píseň v jazyku latinském, která se od té doby v církevních hodinkách zpívá, a jejíž překlad tuto podáváme.

O Martině slavné, Římští měšťanové,

pějte chvalozpěvy, pějte písně nové;

slavte ctnosti její, pějte o děvici,

o Kristově mučenici.

Pocházela panna z výtečného rodu,

při rozkoši vábné lichotivých hodů

oplývala hojně ve svém mládí jarém

bohatosti každým darem.

Avšak leskem světa panna opomítá,

docela se v službu Pánu Bohu skýtá,

zemským statkem štědře chudé Páně blaží,

po nebeském jenom baží.

Trýzně, spáry, biče, vztěky divých šelem,

hrdinskou jí duši neplnily želem,

anjelové s nebe přišli k ní v tom davu,

skýtali jí rajskou stravu.

Statná mysl její i lva krutost toulí,

aj lev skrotnuv k ní se lichotivě choulí,

až ji mečem ostrým hlava byla sťata,

duše v nebes slávu vzata.

Oltář, z něhož vonná pozdvihá se pára,

prosbou vroucnou, panno, nyní k tobě hárá,

přeblaženě známku jména tvého strastnou

vyvracuje věštbou šťastnou.

Vlast svou vždycky mívej platně pod ochranou,

pokoj Církvi zjednán budiž tebou pannou;

zažeň od nás hrůzu, nouzi, lomoz zbrojný,

a vše co jde z divé vojny.

Pod praporem kříže spoj všech králů pluky,

vymoz Jerusalem z nepřátelské ruky,

nevinnou krev pomsti z křesťanských těl teklou,

vrahovu znič sílu vzteklou.

Ó ty chloubo naše, vlasti svojí hrade,

viz, jak lid tvůj věrný v službu se ti klade;

vyslyš v rajské slávě láska tvoje přímá

vřelé prosby tvého Říma.

Zapuď od nás, Pane, každou rozkoš slizkou,

Ty, jenž mučeníky sílíš mocí blízkou;

Trojjediný Bože, dejž nám ve Tvé vlasti

věkověké dojít slasti.

*) Alexandr Severus (Markus Aurelius) od r. 222. do 235. po Kristu Pánu. Císař ten byl panovníkem vzorným, ale přísným. Bojoval r. 226. s Ardiširem, zakladatelem říše novoperské, nešťastně, a když pro vpád Němcův do Galie k Rýnu se odebral, zahynul i s výbornou matkou Mammeou ve vzpouře vojska. Nebyl osobním nepřítelem křesťanův, neboť mezi jeho bůžky rodinnými nalézal se také obraz Abrahamův a Kristův; avšak úředníci pohanští i za jeho panování, jmenovitě pak za jeho nepřítomnosti krvavě pronásledovali křesťany, tak že mimo jiné i papež Urban I. roku 231. dne 25. května umučen byl.

Svatý František Saleský, biskup, vyznavač, učitel církve - 29. ledna (z knihy Naše světla)

Trpělivostí získáte duše své! (Luk. 21, 19.)

  František Saleský žil v době mezi Lutherem a třicetiletou válkou. Bylo to století pýchy, odboje, zmatku a rozvratu.
  Narodil se 21. srpna r. 1567 na zámku Sales v Savojsku. Když šel na studia, řekla mu matka, podle vzoru sv. Blanky: "Raději bych tě viděla mrtvého, než abych slyšela, že jsi upadl do smrtelného hříchu." Studoval filosofii a bohovědu v Paříži. Nejoblíbenější jeho knihou byl "Duchovní boj" od Skupoliho.
  V té době prodělal František velikou zkoušku vnitřního života: ztratil veškerou chuť k modlitbě a k práci. Temno bylo v duši. Stále ho trápila myšlenka, že je od Boha zavržen. Nepovolilo těmto citům a modlil se: "Bože, obětuji ti celé své srdce. A kdyby vskutku mne stihl hrozný osud, že bych tě nesměl milovati věčně v nebi, chci tě milovati aspoň, pokud žiji." A hle, touto obětavou láskou uzdravila se jeho duše.
  V tu dobu František onemocněl. přízračná pro jeho smýšlení jsou slova, která tehdy řekl přátelům: "Až umru, dejte mé tělo lékařům k pitvě, abych aspoň takto byl prospěšný světu." Uzdraviv se dokončil svá studia a stal se doktorem práv. Rodiče z toho měli velikou radost a vyhledali mu bohatou nevěstu. Jaké však bylo jejich zklamání, když syn prohlásil, že chce být knězem. Otec po dlouhém zdráhání svolil, neboť očekával, že se stane aspoň prelátem. František se však po kněžském svěcení r. 1593 hlásil za misionáře v kraji Ćhablais, kde kalvínci na smrt nenáviděli všechno katolické. Otec po druhé zklamaný se rozhněval a nechtěl ho pustit. František tedy odchází bez rozloučení a bez požehnání otcova. Jedná podle svého svědomí.
  Čtyři léta působil v onom kraji. Sám uprostřed nepřátel. Přátelé ho zbaběle opustili. Spolubratři utekli neb byli vyhnáni. Otec se hněval. Kníže savojský mu nedal povinného platu. František by byl hladem umřel, kdyby mu matka nebyla občas potají poslala nějaké peníze.
  Jako misionář putoval pěšky bez zavazadel v průvodu služebníka, jenž byl hluchoněmý. Nejednou se stalo, že se v nebezpečí života musil skrýti se ve stodole neb v peci na chléb, neb že musil vylézti na strom před hladovými vlky. To všecko by byl rád podstoupil, kdyby byl měl aspoň trochu úspěchu! Ale zdálo se, že všecko je nadarmo. Kázal, disputoval, navštívil jednotlivé rodiny, - všecko marně. Kde ho při první návštěvě vlídně přijali a vyslechli, tam po druhé nalezl zavřené dveře, neboť moc protikatolicky zaujatého teroru byla veliká.
  Byla mu nabídnuta vojenská stráž na ochranu. On však odmítl: "Raději se chci vzdáti svého úřadu, než bych dopustil, aby kalvínci roztrušovali, že násilím chci vynutiti jejich obrácení. Nikoliv. Půjdeme k nim jako apoštolové, jiné zbraně nemajíce než slovo Boží."
  Čím větší překážky se mu stavěly v cestu, tím větší byla jeho důvěra  v Boha. Kázal prostě a srdečně, všímal si dítek, uděloval chudým almužnu a tak zlomil odpor lidu a získal si jeho srdce. Za čtyři léta misionářské činnosti obrátil kolem 72.000 kalvínců.
  Stařičký biskup Granier si přál, aby se stal koadjutorem (pomocníkem) a později jeho nástupcem. Tak se stal František biskupem ženevským r. 1602.
  František byl povahy ohnivé a vznětlivé, nakloněn k prchlivosti a ke hněvu; avšak vytrvalým přemáháním těchto vášní stal se vzorem tichosti, trpělivostri a laskavosti.
  Jeho vlídnost nebyla slabostí. Kde bylo třeba, dovedl světec i rázně zakročiti. V jeho biskupském sídle byla osoba, která svým životem způsobila mnoho pohoršení. Když ji světec marně napomínal, viděl se nucen, učiniti tak veřejně z kazatelny. Osoba ta se mu ďábelsky pomstila. Navedla jednoho šlechtice, který dovedl napodobiti písmo Františkovo, aby jí napsal milostný dopis, podepsaný jménem biskupovým. Postarala se, aby onen list přišel ve známost u lidu. Pohoršení bylo veliké. I přátelé Františkovi věřili, že dopis je pravý. Lidé přestávali choditi na kázání světcova. Jenom František zůstal klidný.  Když mu ukázali padělaný dopis, řekl klidně: "Písmo je jako mé, ale způsob vyjadřování není můj." Potom však mlčel, spoléhaje na Boha. Skutečně po třech letech onemocněl padělatel dopisu na smrt, vyznal se ze svého zločinu a prosil svatého biskupa za odpuštění. Světec za něho obětoval mši svatou.
  R. 1622 cestoval František do Francie. Vraceje se zastavil v Lyonu, kde na Hod Boží vánoční kázal. Příštího dne onemocněl. Připravil se na smrt a dne 28. prosince 1622 zemřel. Pochován je v Annecy.

Svatý Petr Nolaskus - 28. ledna (z knihy Církev vítězná)

  Milosrdná láska k lidem ubohým byla vždycky znakem vyvolenců Božích. Hrdinou této účinné lásky ku bližním byl i sv. Petr řečený Nolaskus. Narodil se ze zámožné rodiny v krajině Languedocské v jižní Francii r. 1189. Vzácný otec vzdělával sám rozum jeho a zbožná matka vštípila do srdce jeho bázeň Boží. Později učil se Petr v klášterní škole rodiště svého. V patnáctém roku věku svého ztratil milovaného otce, po němž zdědil znamenité statky. Mladý dědic nespravoval se však špatnými příklady jiných zámožných mladíků, kteří plýtvajíce lehkomyslně časem, zdravím i jměním, shánějí se po samých zábavách a pustých rozkoších, nýbrž lnul ku své výborné matce a působil jí radost poslušností, nábožností a čistotou mravů. Když dospěl, neměli matka a ostatní příbuzní vroucnějšího přání, než aby s bohabojnou pannou se oženil, starý, slavný rod svůj udržel, a sám šťasten, i rodinu svou šťastnou učinil. Avšak Petr měl na zřeteli vznešenější úkol. Rozjímáním o nestálosti všech věcí pozemských přesvědčil se, že na celém světě není, což by mohlo pravým dobrem se zváti, a ustanovil se proto na tom, že zřekne se dobrovolně všech požitků tělesných a že statků svých vynaloží ku cti a slávě Boží i ku blahu svých bližních.
  Doufaje, že Bůh nějakým způsobem mu ukáže, jak by nejlépe zbožný úmysl svůj provésti mohl, odebral se Petr prozatím ku hraběti Šimonu Montfortskému, jenž právě tehdáž proti zuřivé sektě Albigenců válčil. Za této války dostal se Jakub, nedospělý syn spojence těchto kacířů, krále Pedra II., jakožto rukojmí v moc hraběte Šimona; když pak král Pedro II. v bitvě  u Muretu zahynul, propustil Šimon na žádost Aragonských a Katalonských velmožů šestiletého Jakuba a poslal ho do Barcelony. Průvodcem mladičkého Jakuba byl Petr Nolaskus, jejž ustanovil hrabě Šimon za vychovatele jeho. Tak přišel Petr do Španěl, kde potom až do smrti zůstal a působil.
  Svěřence svého vychovával Petr učením i vlastním příkladem v Bázni Boží a dočekal se na něm té radosti, že později měl v něm mocnou podporu všech bohumilých podniků svých. Jakožto vychovatel kralevicův měl dosti volného času i příležitosti, aby dle touhy srdce svého mohl konati milosrdné skutky a pilen býti modlitby i zbožného rozjímání. Tím pak získal si na dvoře královském obecnou vážnost.
  Toho času vládli ještě mohamedánští Maurové v nejkrásnějších krajinách španělských, v královstvích Valencii Murcii, Algarbii, Andalusii a Granadě, utiskujíce křesťanské poddané svoje. Horší však byl osud křesťanských zajatců, jež Maurové v otroctví drželi. Ubožáci ti byli nuceni, s okovy na nohách a v nuzných halenách konati nejtěžší práce. Za pokrm dostávali suchý chléb s troškou rýže, a za obydlí měli vlhké sklepy a kouty beze světla i vzduchu. Nad hlavami jejich svištěly ustavičně biče, a na šíje jejich dopadaly kyje nemilosrdných Maurů; když pak nelidským nakládáním tímto zmořeni byli a ochuravěli, bylo jim bez pomoci a útěchy bídně umříti. Petr vídal tyto křesťanské trpitele, a dojat k lítosti a soucitu, nejednou hořce zaplakal. Posléze rozhodl se, že všecky statky své věnuje na vykupování křesťanských zajatců z rukou nevěřících Mohamedánů. Tu odebral se ihned do Valencie, kde zajatce navštěvoval, ve víře a důvěře v Boha posiloval, velký počet jich z otroctví vykoupil, po čemž odvedl je do Barcelony, kde podařilo se mu získati několik šlechetných mužův a žen, kteří bohumilé dílo jeho podporovali.
  Již od r. 1192 byla v Katalonii družina kněží a rytířů, kteří nemocné ve špitálech ošetřovali, vězně navštěvovali, almužen na vykupování otroků sbírali, a pobřeží Středozemského moře proti africkým Saracenům střehli. Petr Nolaskus seznámil se s některými údy této družiny a navrhl jim, aby ku snažšímu dosažení lidumilných účelů těchto založen byl zvláštní církevní řád. Z počátku stavěly se tomuto úmyslu na odpor veliké překážky. Mezi královskými dvořany byli někteří, jimž Petr, rodem z Francie, nebyl po chuti. Žárlili na něho, že požíval královy přízně, podezírali ho jako ctižádostivce a nazývali obětavou lásku jeho pokrytstvím. Jiní zase namítali, že chudých a nešťastných lidí mají nazbyt doma a že není slušno, zkracovati je a nositi peníze do ciziny nevěřícím nepřátelům. Ke všemu tomu zmítán byl Petr malomyslností a pochybnostmi, zdaž zamýšlené dílo se mu podaří, a zdaž by mu nebylo lépe, aby odebral se na pohoří Montserratské a tam někde v poustevně Bohu sloužil, ponechav provedení svého úmyslu muži statečnějšímu a hodnějšímu.
  V těchto pochybnostech a rozpacích obrátil se Petr zbožnou modlitbou k Bohu. V noci před svátkem sv. Petra v okovech trval dlouho na kolenou vroucně prose, aby Hospodin osvítil ho a poradil mu, co by podniknouti měl, aby ubozí křesťanští vězňové okovů svých zbaveni byli, jako ze žaláře a z moci Herodesovy vysvobozen byl apoštol. Potom měl téže noci podivné vidění. Zjevilať se mu Matka Boží a povzbudila jej, aby v bohumilém úmyslu svém nezvratně stál a jej provedl. Potěšen takto, svěřil se zpovědníku svému, sv. Raymundu Pennafortskému, jemuž dostalo se podobného vidění, pročež oba potom požádali společně krále Jakuba, aby zamýšlené dílo jejich podporoval. Král slíbil jim svou podporu tím ochotněji, an touže dobou sám podobné vidění měl, vymohl ihned potřebného svolení od Barcelonského biskupa Berengara a postoupil k účelům zamýšlejícího řádu jedno křídlo svého paláce s dvorní kaplí.
  Pravidla nové řehole sepsal dle přání Petra Nolaska sv. Raymund. Na den sv. Vavřince r. 1223 složil Petr v biskupském chrámě Barcelonském u přítomnosti sv Raymunda, krále Jakuba a celého dvoru jeho, při slavných službách Božích v ruce biskupa Berengara tré slibů řeholních, k nimž dle nové řehole své připojil ještě slib čtvrtý, totiž že na vykupování křesťanských zajatcův a vězňů své statky, a kdyby třeba bylo, i svobodu svou a život svůj obětovati bude. Po Petrovi skládalo řeholní sliby třinácte šlechticů, šest kněží a sedm rytířů. Sv. Raymund oblékl potom všem řeholní roucho bílé barvy se škapulířem, jež na prsou označeno bylo královským znakem Arragonským, totiž třemi zlatými koly v červeném poli se stříbrným křížem nahoře. Tento nový "Řád Matky Boží na vykupování zajatců" skládal se z rytířů, kněží a služebných bratří. Prvním jeho velikým kmotrem či generálem stal se Petr Nolaskus, zakladatel jeho. Papež Řehoř IX. potvrdil jej r. 1235. s rozkazem, aby členové jeho zachovávali řeholi sv. Augustina. Řehole tato šířila se velmi rychle a mnoho šlechticů zejména z Francie, ze Španěl, z Anglie, z Německa a z Uher vstoupilo do ní. Král Jakub byl příznivcem řádu. Z vděčnosti za vybojování Valencie a za vítězství dobyté nad Mohamedány r. 1232, vystavil řádu nádherný klášter v Barceloně a zbudoval později ještě několik klášterů řehole té.
  Zpočátku obmezovali členové řádu sv. Petra Nolaska svou činnost na země ryze katolické. Po čase usnesli se však, že budou do zemí nevěřícími opanovaných posílatí po dvou bratřích "vykupovatelích." Petr Nolaskus podrobil se sám po dvkráte tomuto nebezpečnému úřadu. Poprvé vnikl do Valencie, a podruhé odebral se do Granady a odtud přes moře do Alžíru, kde všude vládli Saraceni. Na těchto cestách jako anděl strážce přinášel ubohým křesťanským vězňům pomoc a útěchu. Vykoupil ze zajetí čtyři sta zajatců, jiným pak zmírnil smutný osud jejich, a kde nemohl pomoci, vnikal s vlastním nebezpečenstvím do žalářův, aby uvězněným ubožákům aspoň útěchu poskytl, víru svatou jim hlásal, a ku vytrvalosti a trpělivosti je povzbudil. Neznaje lidské bázně, vytýkal neohrožený Petr často Mohamedánům necitelnost a ukrutnost jejich, a radoval se, že pro Krista Pána a křesťanské bratry svoje mohl netoliko hlad, únavu, vedro a všelikou jinou nepohodu, ale i okovy snášeti. Sami Mohamedáni obdivovali se této neúmorné horlivosti, nevyčerpatelné trpělivosti a obětavé lásce. I nebylo divu, že Petr v národech katolických veliké vážnosti požíval. Mužové nejdůstojnější rádi vyhledávali ho, rokovali s ním, dožadovali se rady jeho a prosili ho o přímluvu. Zejména i Ludvík Svatý, král Francouzský, dopisoval si s ním důvěrně, podporoval řád jeho, a pozval ho r. 1243 k sobě, když pak nové křižácké tažení proti Saracenům podnikal, měl ho Petr Nolaskus provázeti na Východ. Avšak Petr oslabil si zatím nadlidským namáháním zdraví svoje tou měrou, že vrátiv se z cesty do Alžíru, povážlivě ochuravěl, tak že netoliko se sv. Ludvíkem do války jíti nemohl, nýbrž i nucen byl, r. 1249. úřad nejvyššího představeného řádu svého složiti. Od té doby žil jako prostý řeholní bratr v klášteře Barcelonském, neostýchaje se konati i nejnižší služby domácí. Láska ku bližnímu provázela ho ve věku jinošském i mužném a byla mu milou družkou i v starobě a churavosti. Byloť mu radostí, že mohl u klášterní brány rozdávati almužnu a lámati prosebníkům spolu chléb duchovní, jenž ku životu věčnému nasycuje. Vzrůstající slabost těla byla mu poselkyní blížící se smrti. I přijal nábožně svaté svátosti, napomenul soudruhů svých ku věrnému zachovávání řehole, a velebě slovy Žalmisty Páně Hospodina, jenž lidu svému poslal vykoupení, zesnul v Pánu na slavnost Narození Páně r. 1256, maje věku svého 66 let. Papež Urban VIII. prohlásil r. 1628. Petra Nolaska za svatého.
  Jak podivuhodná zřízení způsobila v Církvi katolické svatá, ze živé víry v Ježíše Krista pochodící láska ku bližním! Jak vynalézavá jest tato milosrdná láska, která pohnula sv. Petra Nolaska i řeholní soudruhy jeho k tomu, aby nejen almužny na vykupování křesťanských vězňů sbírali a vězně ty ze zajetí vysvobozovali, ale dokonce sami okovy na sebe brali a do zajetí se dávali záměnou za vysvobozené bratry svoje! Kdožby touto hrdinskou láskou nebyl hluboce dojat a povzbuzen! Z naší doby možno nám sv. Petra Nolaska v milosrdné lásce jeho následovati hlavně podporováním katolických missií mezi pohany a bludaři. Co tu nesmrtelných duší sténá ještě v okovech modlářské nevědomosti a ve stínu věčné smrti! Co jest tu posud na světě národů, kteří Krista Ježíše neznají! Proto Církev katolická vysílá ustavičně svoje apoštolské missionáře k těmto ubožákům, aby i jim vzešlo světlo víry svaté, bez níž nelze dojíti spasení; aby i oni zbaveni byli otroctví nevěry a hříchů a vstoupili do ovčince Kristova. Přispívejme tudíž, seč jsme, Církvi svaté, aby mohla toto apoštolské dílo požehnaně konati.

Neděle třetí po Zjevení Páně (P. Karel Lev Řehák - Mana roku církevního - kázání II.)

Čtení z listu svatého Pavla apoštola k Římanům (12, 16 - 21.)
  Bratři! Nebuďte opatrní sami u sebe. Nikomu neodplácejte zlým za zlé; bedlivi buďte dobrého nejen před Bohem, nýbrž i přede všemi lidmi. Možno-li, pokud jest na vás, mějte pokoj se všemi lidmi; nemstěte se sami, miláčkové, nýbrž dejte místo hněvu (Božímu), neboť jest psáno: Mně patří pomsta, já odplatím, praví Hospodin. Avšak lační-li nepřítel tvůj, nakrm ho; žízní-li dej mu píti; neboť to čině, žhavé uhlí shrneš na hlavu jeho. nedej se přemoci zlým, nýbrž přemáhej zlo dobrým.

Pokračování svatého Evangelia podle Matouše (8, 1 - 13.)
  Za onoho času, když Ježíš sestoupil s hory, šli za ním zástupové mnozí. A hle, malomocný přišed, klaněl se mu řka: Pane, chceš-li, můžeš mne očistiti. I vztáhl Ježíš ruku a dotkl se ho řka: Chci, buď čist. A hned byl uzdraven od malomocenství svého. I dí mu Ježíš: Hleď, abys to nikomu neřekl, nýbrž jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který přikázal Mojžíš jim na svědectví. Když pak vešel do Kafarnaum, přistoupil k němu setník a prosil ho řka: Pane, služebník můj leží doma ochrnulý a hrozně se trápí. I dí mu Ježíš: Já přijdu a uzdravím ho. Odpovídaje pak setník pravil: Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovem a uzdraven bude služebník můj. Neboť i já jsem člověk pod mocí postavený, maje pod sebou vojáky; a dím tomuto: Jdi, i jde, a jinému: Přijď, a přijde; a služebníku svému: Učiň toto, i učiní. Uslyšev to Ježíš, podivil se a řekl těm, kteří šli za ním: Amen, pravím vám, nenalezl jsem tak veliké víry v Izraeli. Pravím pak vám, že mnozí přijdou od východu i od západu a stolovati budou s Abrahamem a s Izákem a Jákobem v království nebeském; synové království však budou vyvrženi do temnosti vnější; tam bude pláč a skřípění zubů. I řekl Ježíš setníkovi: Jdi, a jak jsi uvěřil, staň se tobě. A uzdraven jest služebník v hodinu tu.

Kázání
  Dnešní sv. evangelium vypravuje o dvou zázračných uzdraveních, jež vykonal Spasitel; a sice o uzdravení malomocného, a o uzdravení služebníka setníkova. Obě tyto události obsahují pro nás mnoho poučného.
  1. Představme si tedy nejprve děj s malomocným. Když Pán Ježíš sestupoval s hory, kde byl zástupy učil, zástupové ti, slovem Jeho dojati, hrnuli se za Ním do Kafarnaum, kam se byl Spasitel po Svém obyčeji k zotavení odebral. Před městem tím vyšel Jemu vstříc člověk malomocný, a prosil Jej za uzdravení.
  Malomocenství jest nemoc hrozná. Člověk jím stížený má celé tělo osypané bílou vyraženinou; tělo jeho ponenáhlu za živa hnije; oči mu vytekou, úd po údu od těla mu upadá. Z malomocného vychází hrozný zápach a nemoc jeho jest nakažlivou. proto vyobcováni byli ubozí malomocní z lidské společnosti a musili žíti v trapné samotě, daleko od příbytků lidských.
  Povšimněme si nyní, jak se zachoval malomocný, když si chtěl uzdravení od Pána Ježíše vyprositi. Prosil: "Pane, chceš-li, můžeš mne uzdraviti." Když někdo snáší hrozná muka, jest přirozeno, že i všemožně o to usiluje, aby muk těch zbaven byl. Ale malomocný neřekl: "Pane, máš moc! Prosím Tě, uzdrav mne! Ba Ty mne uzdraviti musíš, když víš, jak trpím, když Tě prosím, a když máš moc mne uzdraviti!" Nýbrž pravil: "Pane - chceš-li!"
  Ó, jak mnoho ctnosti skrývá se v těch několika slovech! Praví "Pane!" t. j. já vyznávám, že jsi Pánem nebes i země, života i smrti, zdraví i nemoci! Já pevně v Tebe věřím.
  Malomocný praví: "Pane - chceš-li!" t. j. také tolik, jako by prohlásil: Vím, že můžeš mne uzdraviti; vím, že mne i uzdravíš prosícího, je-li to Tvá vůle. Doufám pevně, že tak učiníš, jestli se to tak shoduje s vůlí Tvou. Jestli se ale s vůlí Tvou nesrovnává, abych byl dle těla zdráv, buď jen vůle Tvá; já se do vůle Tvé dokonale odevzdávám.
  Malomocný vyznává tedy prosbou svou i víru, naději i dokonalou odevzdanost do vůle Boží. Ó, jak zahanbuje mnohé křesťany, kteří při daleko menších křížích a souženích jako s násilím chtějí na Bohu osvobození od nich vymoci, a sice ihned. A když jim Bůh ihned nepomáhá, rouhavě si stěžují: Bůh o mně neví; Bůh nechce o mně věděti; Bůh mne tyransky pronásleduje!
  Kristus Pán naučil nás modliti se: "Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi! Ne Má, ale Tvá vůle, ó, Otče nebeský! se staň! A tak máme tedy činiti i smýšleti i my, a nechtíti Bohu předpisovati, kdy a jak by měl našim přáním vyhověti.
  Zejména třeba do vůle Boží odevzdávati se tehdy, když prosíme o statky časné, ježto nemůžeme při své krátkozrakosti věděti, zdali by nás nepřivedly ke zkáze věčné. Mnohý již prosil o bohatství; a sliboval, co vše by z něho pro čest Boží a blaho bližních vykonal; ale když zbohatl - skutek utek´! Mnohý za trpké nemoci sliboval Bohu věrnou službu, když by se uzdravil; a když zase zdraví nabyl, na všecky sliby své zapomněl, prostopášně žil a zhynul! Proto prosme jen i my: Pane chceš-li, můžeš mne toho a toho soužení mého zbaviti; ale ne, jak já chci, nýbrž jak Ty chceš, tak se staň! Ty nejlépe víš, co mi k životu věčnému napomáhá!
  Že malomocný s takovou pokorou a odevzdaností do vůle Boží Pána Ježíše prosil, nalezl u Něho milosti; a proto uslyšel od Něho slova: "Chci, buď čist!" I uzdraven jest dokonale v tu chvíli. Spasitel jakoby řekl: Poněvadž ty chceš, co Já chci; nuže, chci zase Já, co ty chceš; totiž budiž zdráv!
  Pozorujeme-li v životě svém, kdy jsme nejsnáze vyslyšení proseb svých od Boha dosáhli, seznáme i my, že to bylo pravidelně tehdy, když i my, jak malomocný učinil, s pevnou vírou, se živou nadějí a s dokonalou odevzdaností do vůle Boží jsme prosili. proto nezapomínejme prositi, jako prosil malomocný!
  Na konec nabádá Spasitel malomocného ke třem věcem. Praví: "Viz, abys o zázračném uzdravení svém nikomu nevypravoval." Tím nás učí, že ani my pro dobrodiní, bližním prokázaná, nemáme vyhledávati liché chvály od lidí.
  Dále praví Pán: "Jdi a ukaž se kněžím!" To jest, od kněží dej si vyhotoviti vysvědčení, že jsi úplného zdraví nabyl, a že se tedy do společnosti ostatních lidí vrátiti můžeš. Tím Kristus Pán chrání úctu ku Svým sluhům; a zároveň odkazuje i nás, když jsme malomocenstvím duševním, totiž hříchem, se poskvrnili, kam bychom měli jíti, abychom nalezli jistoty, že jsme hříchů zbaveni a duchovně očištěni. I nám praví: Ukažte se kněžím! Vyznejte se na místě Božím kněžím, jimž dal jsem moc, hříchy odpouštěti, řka: "Komu hříchy odpustíte, odpuštěny jsou; komu hříchy zadržíte (čili neodpustíte), zadržány jsou!"
  Konečně nakázal Spasitel malomocnému: "Obětuj dar!" To jest: Buď Bohu vděčným za dobrodiní ti prokázané, a z vděčnosti té zase čiň dobrodiní jiným, abys vděčnost svou tak na jevo dal, a jakožto vděčný nových darů od Boha si zasluhoval. A to platí i nám, abychom se po odpuštění hříchů Bohu vděčili tím, bychom bližním svým dobře činili; nebo co učiníme jednomu z nejmenších bratří svých, počítá Bůh, jako bychom Jemu samému byli učinili.
  2. Druhé uzdravení vykonal Pán Ježíš v Kafarnau samém. Když byl vešel do města, vyšel Jemu vstříc pohanský setník, a prosil za uzdravení věrného služebníka svého. Pán Ježíš jemu řekl: "Přijdu k tobě a uzdravím ho." Za tolik ale setník nežádal; a proto řekl v nejhlubší pokoře: "Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou (čili do příbytku mého); ale rci (poruč) toliko slovem, a uzdraven bude služebník můj!" Jako mne, jakožto svého představeného, podřízení vojáci  moji na slovo poslouchají; tak Tebe Pane nebes i země, života i smrti, zdraví i nemoci, poslechnou i nemoci; a nařídíš-li tedy, aby nemoc služebníka mého opustila, věřím i doufám, že se tak stane zajisté.
  Tato pevná víra i naděje, jakož i hluboká pokora setníkova pohnuly Pána Ježíše, že jemu ihned služebníka nemocného uzdravil. Zároveň ale tyto ctnosti jeho židům za vzor postavil a veřejně pochválil, vyčítaje jim, že ač první povoláni byli do říše Mesiášovy, a ač On nesčetnými zázraky Svými dokazoval, že skutečně Mesiášem jest; přece v Něho nevěřili, zaslepeni jsouce svými bludy, dle nichž očekávali Mesiáše ne jakožto spasitele duší, nýbrž jako přemocného panovníka pozemského, jenž jim měl zjednati vládu světa. Za to ale, že Mesiášem pravým pohrdli, vyhrožuje Pán, že na věky zavrženi budou ti, kteříž pohrdli Jím.
  Víra i pokora setníkova líbily se tedy na výsost Pánu Ježíši; a pro ně vyslyšel prosbu jeho. A až posud a vždy víry v Krista Ježíše, jakožto Syna Božího, jest nevyhnutelná potřeba. Bez víry té nikdo nemůže se líbiti Bohu. Proto ve víře svaté rádi se vzdělávejme; naději svou celou v Krista Ježíše skládejme; často, ale zvláště před svatým přijímáním v nejvyšší zkroušenosti volejme: "Pane, nejsem hoden, abys vešel do srdce mého, ale rci jen slovem, a uzdravena bude duše má!" A Pán Ježíš skloní se i k našim prosbám, uzdraví malomocné na duši, v dobrém posílí i utvrdí, abychom jednou i my stolovati mohli se svatými arciotci v nebesích. Amen.

Svatý Polykarp, biskup a mučedník - 26. ledna (z knihy Naše světla)

Církev katolická je apoštolská.

  Polykarp patří k apoštolským Otcům, kteří své učení přejali přímo od apoštolů Páně. Náleží k nejslavnějším mučedníkům 2. století.
  Sv. biskup Irenej píše: "Vzpomínka na onu dobu, když jsem byl ještě chlapcem a u Polykarpa v Malé Asii, tkví v mém duchu daleko živěji než přítomnost. Ještě dnes bych mohl ukázati místo, kde seděl a učil, mohl bych vylíčiti, jak přicházel a odcházel, jeho zevnějšek, jeho způsob řeči před lidem. Je mi, jako bych ho ještě slyšel vypravovat o jeho obcování s apoštolem Janem a s jinými, kteří viděli Pána."
  Už tehdy vyskytovali se mezi křesťany a zejména v Římě rozličné bludy. Jak velice se Polykarp hrozil všech těchto bludařství, odporujících pravdě Kristově, o tom svědčí sv. Irenej, když píše o něm: "Zaslechl-li učení bludařské, zacpával si uši, volaje: Bože dobrý, k jakým časům jsi mne dochoval!" a hned utíkal s místa, na kterém seděl nebo stál. Jednoho dne setkal se v Římě se zatvrzelým bludařem Marcionem, který se ho tázal: Znáš mne? Polykarp mu odpověděl: Znám prvorozence satanova. Takto", dí sv. Irenej, "apoštolové a jejich učedníci byli pečliví, aby ani ve slovech se nespolčovali se žádným s těch, kteří pravdu podvracejí, podle napomenutí sv. Pavla: Člověka bludaře po jednom a druhém napomenutí se varuj, věda, že takový člověk je převrácený." (Tit. 3, 10.)
  Protože stařičký Polykarp tehdy jediný mohl o sobě říci, že učení Kristovo přijal od samých apoštolů, působila jeho slova na mnohé bludaře tak neodolatelně, že se veliký zástup jich kajícně vrátil do Církve katolické.
  Požehnaný život svůj dokonal Polykarp slavnou smrtí. Když zuřilo pronásledování za císaře Marka Aurelia, odešel světec na prosby věřících z města na blízký statek. Ačkoliv mohl utéci, když vojáci ho přišli hledati, nechtěl a řekl: "Staň se vůle Páně!" Pohostil vojáky a poprosil, aby mu dali hodinu k modlitbě. Modlil se za všecky lidi, s nimiž se byl kdy sešel, a za celou Církev katolickou. Potom ho vedli do Smyrny.
  Soudce Herodes a jeho otec jeli mu naproti, vzali ho k sobě na vůz a přmlouvali ho: "Což, je to něco zlého, říkati císaři: pane, nasypati kadidla a konati, co s tím spojeno, a takto sebe zachrániti?" Polykarp jim zpočátku neodpovídal, když však na něho doléhali, řekl: "Neučiním, co mi radíte!" I obořili se na něho a shodili ho s vozu, takže si nohu poranil.
  U soudu řekl mu prokonsul: "Rouhej se Kristu a propustím tě!" Polykarp odpověděl: "Šestaosmdesát let sloužím Kristu a nikdy mi neublížil. Jak bych se mohl rouhati králi svému, jenž mne vykoupil?"
  Soudce mu hrozil: "Mám dravá zvířata, těm dám tě předhoditi." Polykarp na to: "Poruč jim přijíti!" Soudce: "Ohněm dám tě stráviti." Polykarp: "Hrozíš ohněm hodinku hořícím a zakrátko hasnoucím; neznáš zajisté ohně budoucího soudu a věčného trestu připraveného lidem zlým."
  Prokonsul poslal hlasatele do závodiště, aby po třikráte provolal: "Polykarp se přiznal, že je křesťanem." Tu vzkřikli pohané: "Polykarp je otcem křesťanů, je nepřítelem našich bohů. Pusťte na něho lvy!" Protože však doba zápasů se šelmami už byla ukončena, bylo voláno, aby byl upálen.
  Lid horlivě počal snášeti polena a otýpky, aby nakupil hranici. Ochotně jim pomáhali židé. Žoldnéři chtěli Polykarpa přibíti ke sloupu. On však řekl: "Nechte mne tak! Ten, jenž mi dá snésti oheň, dá mi i bez připevnění státi na hranici nepohnutě." Tedy ho nepřibili Polykarp se modlil: "Pane Bože všemohoucí, velebím tě, že mi ráčíš v počtu svých mučedníků podíl dáti z kalichu Krista tvého ke vzkříšení k životu věčnému. Chválím tě za všecko, čest budiž tobě i se Synem tvým Ježíšem Kristem v Duchu svatém." Tu zanítili žoldnéři oheň; plamen vyšlehl, vzdul se, jako v klenbu a obkličoval tělo mučedníkovo se všech stran. Vidouce žoldnéři, že oheň nestravuje tělo Polykarpovo, probodli ho dýkou. To se stalo r. 167.
  O jeho mučednictví napsala obec smyrenská okružní list, který patří k nejstarším a nejskvělejším aktům mučednickým.

Obrácení svatého Pavla apoštola - 25. ledna (z knihy Církev vítězná)

  Hluboká slova, jimiž sv. Pavel velebí nevystihlé cesty Prozřetelnosti Božské, volaje s posvátným zanícením: "Ó hlubokosti, bohatství, moudrostí i vědomosti Boží! Jak jsou nevyzpytatelní soudové jeho, a nevystižitelné cesty jeho!  Nebo kdo poznal smysl Páně? Aneb kdo byl jeho rádcem?" (Řím. 11, 33 - 34.), naplnila se podivuhodným způsobem na něm samém. Kdož mnedle z lidí by byl tušil, že Šavel, horlivý farisej, nepřítel jména Ježíšova a zuřivý pronásledovník učedníků Páně, zázračnou milostí Boží náhle se obrátí v Pavla, nejslavnějšího ze všech apoštolův a hlasatelů sv. evangelia!
  Šavel, rodem ze znamenitého města Tarsu v Cilicii v Malé Asii, zdědil po zámožném otci svém důležité právo Římského občana. Vyučiv se doma čalouníkem, byl jako jinoch poslán do Jerusaléma, kde stal se žákem slovutného a moudrého Gamaliela, pod jehož správou vyspěl v důkladného znalce Starého Zákona a v horlivce za všecky výklady, jež škola farisejská k němu přičiňovala. Proto vzplanul nenávistí proti náboženství Kristovu. Když sv. jáhen Štěpán kamenován byl, súčastnil se krutého díla toho i Šavel. Byltě netoliko z blízka přítomen, nýbrž opatroval i šaty těch, kteří svatého mučedníka kamenovali, aby hroznou práci svou tím volněji konati mohli. Avšak umírající Štěpán, modle se za nepřátele svoje, vyprosil mu dle slov sv. Augustina milost brzkého obrácení.
  Po smrti sv. Štěpána rozzuřila se nenávist poštvaného lidu proti všem křesťanům v Jerusalémě. Jedním z úhlavních nepřátel jejich byl Šavel, jenž získav si povolení úřední vcházel do domů, kde učedníci Páně přebývali, slídil po nich, jímal je a vsazoval do žalářův, a když byli k smrti odsouzeni, donášel ortel a staral se o jeho vykonání (Skut. 8, 1 - 3; 26, 10 - 12; I Kor. 15, 9.). Soptě proti věřícím po školách, trestal je a donucoval jich, aby se Kristu rouhali a víru jeho zapřeli (Skut. 26, 11.). Pro toto pronásledování rozutíkali se věřící z Jerusaléma a rozprchli se po všech krajinách judských a zemích sousedních, což stalo se r. 35. To však zuřivému Šavlovi nestačilo. Mysle, že Církev svatou v Jerusalémě již na dobro zničil, vymohl si od knížete kněžského plnomocenství na školy v Damašku v Syrii, aby mohl i tam po křesťanech slíditi a je svázané do Jerusaléma ku potrestání přivésti (Skut. 9, 1 - 2.).
  Avšak člověk míní a Pán Bůh mění. Šavel pronásledoval Církev Kristovu nikoli z pouhé ukrutnosti, nýbrž ze zaslepenosti a nevědomosti; když pak proti ní nejlitěji zuřil, sklonila se milost Boží k němu a osvítila i obrátila ho. Když byl na cestě a již se přibližoval k Damašku, náhle obklíčilo jej světlo s nebe. I padl na zem a uslyšel hlas: "Šavle, Šavle, proč se mi protivíš?" Chvěje se, uzřel oslaveného Krista Pána před sebou (I. Kor. 15, 8.) a řekl: "Kdo jsi, Pane?" A Pán odvětil mu: "Já jsem Ježíš, jemuž ty se protivíš. Tvrdoť bude tobě proti ostnu se zpěčovati."
  Kristus Pán Šavla, nepřítele svého, porazil hlasem své lásky, aby jej učinil svým přítelem. Šavel sklesl na zem, aby se přesvědčil, že proti pravdě Boží marně bojuje. Záře, kteráž ho obklíčila, značila jasné světlo víry, jímž duše jeho se osvítila a jímž on potom sám osvěcoval národy. Farisejská pýcha jeho změnila se tím pojednou v pokoru a plamenná nenávist jeho ku Církvi svaté náhle jest udušena. Ježíš Kristus oslavený stál před ním a řekl mu, že on v křesťanech pronásledoval jeho samého! Třesa a žasna řek Šavel: "Pane, co chceš, abych učinil?" A Pán velel mu, aby vstana šel do města, kde mu pověděno bude, co činiti má. Průvodčí jeho stáli ohromeni slyšíce zajisté hlas, ale nikoho nevidouce. Vstal pak Šavel a otevřev oči, nic neviděl. Oslepnulť, a slepota jeho potrvala několik dnův, aby naučil se snáze otvírati duševní zrak svůj věcem nebeským. I pojali ho tedy tovaryšové jeho a vedli do Damašku, kde přebýval po tři dny nevida, a nejedl ani nepil. Postem a rozjímáním kál se za bývalou zuřivost svou a připravoval se skroušeně k tomu, co Bůh s ním zamýšlel. Za těch dnů sám Spasitel byl jeho učitelem, osvěcuje a posiluje ho milostí svou.
  Šavel blížil se k Damašku jako hrozný lev chtěje trhati ovce Kristovy, a zatím do města toho vešel jako tichý beránek. Chtěl vléci křesťany z Damašku v okovech do Jerusaléma a zatím oslepnuv sám vlečen byl do Damašku!
  V Damašku byl jeden učedník Kristův jménem Ananiáš; i řekl k němu Pán u vidění: "Ananiáši, vstaň a jdi do ulice kteráž slove Přímá, a hledej v domě Judově Šavla Tarsenského, nebo aj, modlí se." Jména toho zhrozil se Ananiáš věda, jaké protivenství Šavel věřícím v Jerusalemě způsobil a proč do Damašku se odebral. Kristus Pán však upokojil ho řka: "Jdi, neboť nádobou vyvolenou jest mi on, aby nesl jméno mé před pohany, i krále, i syny israelské. Já zajisté ukáži mu, jak mnoho on musí pro jméno mé trpěti." Té chvíle měl také oslepený Šavel vidění; i viděl Ananiáše, an vchází a skládá na něj ruce, aby zase prohlédl.
  Nádobou vyvolenou nazval Pán Šavla, jelikož určil ho ku věcem velikým. Učený, ohnivý Šavel dle vůle Boží měl sv. evangelium hlásati netoliko Židům, ale hlavně i pohanům, a nejen lidu prostému, nýbrž i lidem učeným a mocným knížatům, a působením svým jménu Kristovu podmaniti takořka celý svět. Pronásledovav dříve jméno Ježíšovo, měl potom za jméno to trpěti a ku slávě jeho pracovati více, než ostatní apoštolové.
  Ananiáš poučen a upokojen od Pána šel k Šavlovi a vloživ na něj ruce, řekl: Šavle, bratře, Pán Ježíš, jenž se tobě ukázal na cestě, poslal mne, abys prohlédl a naplněn byl Duchem svatým." A hned spadly s očí jeho jako lupiny a přijal zrak, i vstav pokřtěn jest. Duše jeho osvícena jest pravdou Boží a přijala ji, a proto odňata od něho i slepota tělesná.
  Postiv se za tři dny vzal nyní Šavel pokrm a posilnil se. I zůstal s učedníky, kteříž byli v Damašku, po několik dnů, a hned kázal ve školách Ježíše Krista Syna Božího. Jaká to zázračná změna! Čemu dříve odporoval, to nyní za pravdu hlásal, neboť pravdu tu sám Bůh mu zjevil. I nebylo divu, že obyvatelé města Damašku slyšíce jej, žasli a pravili: "Zdaliž to není ten, kterýž hubil v Jerusalémě ty, jenž vzývali jméno Kristovo, a semo proto přišel, aby je svázal a odvedl ke knížatům kněžským?" Šavel pak mnohem více přemáhal řečí svou Židy v Damašku, tak že s hanbou mlčeti musili. (Skut. 9, 1 - 22.)
  Tak přesvědčivě a mocně doličoval na víru obrácený Pavel, žeť Ježíš Kristus jest Mesiáš v Zákoně Starém zaslíbený, že krajané jeho nemohli mu odpírati. A přece neobrátili se všickni, nýbrž rozpálivše se proti němu nenávistí radili se, kterak by ho zabili. Takto naplnila se záhy na novém tomto apoštolu slova, jež Spasitel o něm řekl k Ananiáši, totiž že pro jméno jeho bude veliká protivenství snášeti.
  Šavel uslyšev hlas Kristův, řekl pokorně: "Pane, co chceš, abych učinil?" Milost Boží hledala ho, on pak neodpíral jí a změnil se v člověka nového. I k tobě, křesťane mluví Kristus Pán hlasem milosrdenství svého a nabízí ti svou milost, abys z hříchů svých povstal, upřímné pokání činil a duši svou zachránil. Pozoruj jen bedlivě, co děje se kolem tebe na světě, naslouchej pilně hlasu svědomí svého, a seznáš, že Ježíš Kristus také tebe hledá, tebe získati chce a k tobě mluví: Synu milý, proč se mne protivuješ, proč přikázání moje přestupuješ, proč duši svou hříchy poskvrňuješ?! Mluví k tobě takto obzvláště, kdykoli tě navštěvuje v nemoci či zármutkem, neb jiným protivenstvím k zemi tě poráží. Nuže poslechni se Šavlem kajícím hlasu jeho a mluv s Davidem: Hotovo jest srdce mé, hotovo jest, činiti svatou vůli tvou, Pane; vyplním všecko, co kážeš mi, jenom nechať milost tvá mne provází a ruka tvoje obměkčí tvrdé srdce moje! Kristus Pán stojí u dveří tvých a tluče. Jestliže uslyšíš hlasu jeho a otevřeš mu dveře, vejdeť k tobě, a bude s tebou večeřeti, a ty s ním. (Zjev. 3, 20.)

Svatý Timoteus, biskup a mučedník - 24. ledna (z knihy Naše světla)

  Timotej (česky Bohuslav) pochází z Lystry v Lyakonii. Jeho otec byl pohan, jeho matka Eunika židovka. Sv. apoštol Pavel obrátil Timotea i jeho matku i bábu Loidu na víru křesťanskou. R. 52 přišel Pavel opět do Lystry a vyvolil si Timotea za spolupracovníka svého, neboť mu dávali dobré svědectví bratří z města a okolí. (Sk. ap. 16, 1 - 3.)
  Apoštol národů mu vydává v listech svých krásné svědectví jako muži Božímu, věrnému svému spoludruhu a neúnavnému šiřiteli evangelia.
  Přidružil se k sv. Pavlu, ačkoliv věděl, že byl v Lystře před několika lety kamenován, a tak se mohl přesvědčiti, co čeká apoštoly křesťanství. Mnoho let byl stále v nejbližší blízkosti apoštola národů, procestoval s ním Malou Asii, Macedonii a Řecko, je svědkem neslýchaných úspěchů, ale též nejtěžších zklamání. Stará se pečlivě o svého mistra, odnímá mu tělesnou práci, aby se více mohl věnovat hlásání evangelia, ošetřuje ho, když onemocněl, a těší ho ve sklíčenosti.
  Pavel ho miluje jako svého syna, protože je vždy veselý a ochotný. Někdy ho sice posílá na krátký čas do některé ohrožené obce, jako do Korintu, ale vždy s úzkostí čeká, až se zas vrátí. Jak něžně píše ke Korintským: "Přijde-li Timoteus, hleďte, aby byl u vás beze strachu, neboť koná dílo Páně jako já. Nikdo tedy jím nepohrdej, nýbrž doprovoďte ho v pokoji, aby přišel ke mně, neboť ho očekávám. (1. Kor. 16, 10.)
  Timoteus byl také v Římě v době prvního věznění sv. Pavla. Po dvouleté vazbě v Římě ustanovil ho sv. Pavel biskupem v Efesu.
  Pavel poslal Timoteovi dva listy. V prvním, odeslaném z Macedonie, dává mu moudrá poučení k vedení pastýřského úřadu. Když byl Pavel podruhé uvězněn v Římě a dověděl se, že je odsouzen k smrti a bude brzy popraven, napsal Timoteovi druhý list, plný otcovské lásky. Píše: "Toužím tebe uzříti, pamětliv jsa tvých slz, abych byl naplněn radostí, neboť jsem se rozpomenul na nelíčenou víru (která je) v tobě." (2. Tim. 1, 4.)
  V posledním listu píše sv. Pavel Timoteovi: "Pospěš, abys brzy přišel ke mně!" (2. Tim. 4, 9.) Jistě splnil Timotej poslední přání svého mistra, je však pochybno, zdali ho ještě zastihl mezi živými, neboť krátce po odeslání dopisu byl sv. Pavel popraven.
  Tím též mizí určité doložené zprávy o Timoteovi. Jen legenda nám vypravuje, že žil mnoho let v Efesu po boku sv. apoštola Jana, a že při nějaké slavnosti ke cti bohyně Diany byl ukamenován. Rok jeho smrti je asi 97.

Svatý Raymund Pennafortský, vyznavač - 23. ledna (z knihy Naše světla)

Spasitelná pokárání.

  Raymund se narodil r. 1175 v Barceloně ve Španělsku. Jeho předkové byli spřízněni s královskou rodinou aragonskou. Raymund pilně studoval a již jako dvacetiletý byl povýšen na učitele filosofie. Pak studoval v Bologni v Italii právo a stal se veřejným obhájcem chudých lidí před soudem. Biskup barcelonský ho přiměl, aby se vrátil do svého rodiště a učinil ho svým generálním vikářem. - Když mu bylo 45 let, vstoupil do řádu dominikánského. Byl věhlasným kazatelem, zpovědníkem a učencem. Pověst o něm přiměla papeže Řehoře IX., že ho povolal do Říma a učinil ho svým zpovědníkem a domácím kaplanem.
  Úřad tento zastával Raymund velmi svědomitě. Jednou zpozoroval, že do papežského paláce přišlo mnoho chudých, jichž si nikdo nevšímal, a že tito s nepořízenou odešli. Světec za to papeže pokáral a uložil mu za pokání, aby se chudých pečlivě ujímal a jim pomoc poskytoval.
  Papež se pro to nezlobil, nýbrž poděkoval světci za upozornění a sám bedlivě přihlížel, aby o chudé bylo postaráno.
  Raymund byl nějakou dobu také zpovědníkem krále aragonského Jakuba. Kdysi král požádal svého zpovědníka, aby ho doprovodil na ostrov Majorku, kam chtěl právě plouti. Potají však vzal na loď také osobu, se kterou žil v hříšném poměru, ačkoliv zpovědník ho vážně a důrazně pokáral a král přislíbil, že osobu tu propustí a bude se jí nadále vystříhati.
  Jakmile Raymund na ostrově přistal a zvěděl, že král slib svůj zrušil, řekl mu otevřeně: "Buď vaše královská Milost tu osobu ihned propustí, anebo se vrátím bez meškání do Barcelony!"
  Král se rozhněval nad touto rozhodnou řečí a rozkázal, aby se nikdo neopovážil Raymunda vzíti na loď a převézti do Španěl. Světec nevěděl o rozkazu tomto, odebral se do přístavu a vstoupil na loď, která se právě chystala na cestu do Španěl. Byl však odmítnut.
  Co udělal světec? Pln důvěry v Boha, rozestřel svůj plášť na moře, vstoupil na něj, odrazil od země a za šest hodin připlul do Španěl.
  Z rozkazu papežova pokračoval Raymund v Gracianově sbírce papežských a sněmovních výnosů. Pracoval o díle 3 léta.
  Když ochuravěl, vrátil se do své vlasti. Řeholní bratři ho zvolili r. 1238 generálem řádu. Za dvě léta složil svůj úřad a žil nadále jako prostý řeholní bratr. Ještě jako stařec věnoval se misionářskému dílu u mohamedánů a židů a založil školy pro budoucí misionáře. Zemřel ve věku skoro 100 let dne 6. ledna 1275.