I. "Blízko jest den zahynutí." (V. Mojž. 32, 35) Den smrti zove se dnem zahynutí, protože při smrti člověk ztratí vše, co získal: čest a důstojnost, přátele, bohatství, statky, panství i království; všeho v tu chvíli pozbudeme. Co tedy prospěje získati celý svět, když při smrti všecko jest nám tu zanechati? Se vším rozloučí se umírající na loži svém. Aneb, který král, pravil sv. Ignác Františku Xaverskému, když jej Bohu získal, vzal si s sebou na onen svět jen jediné vlákno svého purpuru na znamení své moci? Aneb, který boháč umíraje, pojal s sebou jediného služebníka nebo jediný haléř ke svému pohodlí? Smrt všecko nám odebere. Duše sama jediná vkročí na věčnost a jen její skutky ji doprovodí. - Ach mne ubohého, kde jsou ty skutky moje, které by mne uvedly do věčnosti blažené? Nevidím než takové, kterými zasluhuji pekla.
II. Lidé přicházejí na svět ve stavu rozdílném: jeden spatřuje světlo světa jako boháč, jiný jako chuďas; jeden jako vznešený, jiný jako sprostý. Avšak ze světa odcházejíce, umírají všickni stejně. Jdi na hřbitov a viz, rozeznáš-li tam mezi unrlými, kdo z nich byl pánem a kdo sluhou, kdo králem a kdo poddaným. Smrt, praví Horác, žezla motykám na roveň staví: "Sceptra ligonibus aequat." - Ó Bože můj, nechť shánějí se jiní po všech možných statcích tohoto světa; já přeji si, aby jen milost tvá byla statkem a údělem mým. Ty sám, ó Pane, budiž jediným dobrem v životě tomto i v onom.
III. Ať krátce dím, každá věc zde na světě vezme za své. Pomine moc a nádhera i soužení a svízele; zanikne čest a sláva i potupa a opovržení; přestanou radosti a rozkoše i bolesti a utrpení. Šťasten bude umíraje, ne kdo oplýval bohatstvím, ctí a rozkošemi, ale kdo trpělivě snášel chudobu, opovržení a bolesti. Ve chvíli té nebudou nám útěchou vezdejší nabyté statky, ale jen to bude nám k útěše, co jsme pro Boha učinili a vytrpěli. - Můj Ježíši, odluč mne od tohoto světa prve, než mne od něho odloučí smrt. Přispěj mně milostí svou, ježto víš, jak jsem sláb. Nedopouštěj, abych i budoucně byl ti tak nevěren, jako dříve. Líto mi, ó Pane můj, že jsem tebou tak často pohrdl. Nyní tě miluji nade všecko a umiňuji si, že chci raději stokrát ztratiti život, nežli milost tvou. Ale peklo nepřestane mbe pokoušeti; slituj se nade mnou a neopouštěj mne. Nedej, abych se kdy znovu odloučil od lásky tvé. Ó Maria, naděje má, zjednej mi milost sv. setrvání.
Žádné komentáře:
Okomentovat