Neděle XI. po Svatém Duchu.
Jaké neštěstí, jak trapný život, komu schází jeden jediný z pěti smyslů! Svízele a břemena života, jež mnohdy i zdravému zdají se býti nesnesitelnými, tlačí ubožáka dvojnásob. Jest-li z pěti smyslů dva jsou nejdůležitější, totiž zrak a sluch, jsou ti, jimž některý z obou schází, tvory politování nejhodnějšími. Již dávno položili si ti, kdož s bídou lidskou vřeleji cítili a studium duší za předmět si obrali, otázku, kdo že je nešťastnějším, slepec či hluchoněmý? Slepec, jenž slyší milých rodičů, sourozenců a příbuzných hlas, kochá se v líbezném zpěvu ptactva nebeského a naslouchá kouzelným zvukům hudby, již snad je i dovedným pěstitelem, sám však nikomu ve tvář pohlédnouti nemůže, jsa obestřen nocí věčnou, aneb hluchoněmý, jenž vidí to vše, nemá však smyslu pro všecky krásy přírody, otupělý, cizí mezi cizími, jimž nedůvěřuje a za nepřátely své považuje? A odpověď na tu otázku? - Jsou oba stejně nešťastni, jen že každý jiným způsobem, každý však nezměrně.
Takového ubožáka, jenž přišel na svět hluch a následkem toho, neslyše zvuků řeči lidské, němým zůstal, přivedli dobří lidé k Pánu Ježíši. Byli to jistě lidé dobří, milosrdní, neboť Písmo svaté praví o nich, že prosili Pána za něj; kdyby byli srdce špatného, byli by jednali jako všichni sobci světa, t. j. byli by ubožáka zůstavili sobě samému a příbuzným. Ještě před sto lety (napsáno r. 1894) nebylo těch ústavů pro lidskou bídu, jako dnes, ústavů pro hluchoněmé, slepé, blbé, osiřelé, nemocné, neduživé, padlé, z vězení vystupujících atd. protože společnost občanská jednak nepovažovala za potřebné zasáhnouti cestou zákonodárnou v tyto propasti lidské bídy, jednak ani potřeba takového zasáhnutí nejevila se v té míře, jako dnes, ano milosrdenství lidské samo vědělo a cítilo, kdy a kde je třeba pomoci. Čím více však ubývá víry a úcty v lidstvu jedněch ke druhým, čím více místo víry v život věčný víry v tento svět a v to, co on poskytuje, přibývá, tím více ovšem panuje svět nad lidským srdcem, tím více roste požíravost, následkem toho i sobectví a neláska a tím spíše třeba ústavů v nichž skryla by se bída, která je vždy a zůstane výčitkou celému lidstvu a jeho skvrnou.
A co ještě pozoruhodnější, že Církev to byla, která vidouc tento nedostatek lásky k bližnímu a křesťanského milosrdenství v nynější společnosti, sama základ položila k ústavům a k nynější státní humanitě. Je to tudíž nevděk přímo neslýchaný, když vyhánějí se mniši a jeptišky z ústavů, jež založili, jako na př. jeptišky z nemocnic města Paříže, kudy kdysi noha největšího apoštola chudiny, sv. Vincence kráčela.
I v příčině hluchoněmých byl to kněz francouzský, příjmím L´Epee, jenž první přišel na myšlenku, vytrhnouti tyto ubohé, kteří vyrůstají beze všeho vzdělání náboženského, mravního, literního i společenského, jsouce sami sobě břemenem, i těm, mezi nimiž žijí, postrkováni, posmíváni od nerozumců a surovců, z poměrů tak neblahých a raziti jim jinou cestu, aby se mohli státi užitečnými údy lidské společnosti. On první založil ústav pro hluchoněmé, jakým i každá dioecese česká vykázati se může a sice zásluhou dotyčných biskupů dioecesních. Poněvadž přijetí do ústavů těchto děje se zadarmo neb za plat velmi nízko stanovený, bylo by pravou pošetilostí, kdyby ještě v našem desetiletí našla se rodina, po případě obec, jež by své hluchoněmé příslušníky nechávala vyrůstati jako strom v lese, beze všeho vzdělání duševního i tělesného a tak snad sama sobě připravovala břímě, ne-li dokonce pletla na sebe metlu surového, nebezpečného a přec jen politováníhodného tvora.
"A pojav jej soukromí" ... Pán Ježíš, co konal, nekonal pro sebe, nýbrž pro svéí náboženství a pro ty, kdož uvěří v Něho. Pojav hluchoněmého soukromí a uzdraviv jej, neučinil tak, aby ukázal, že On sám nevyhledává lidské chvály, nýbrž aby nám ukázal to, co na jiném místě praví, že "nemá totiž věděti levice naše, co činí pravice." Dobré skutky naše jen tehdy mají před Bohem jakousi cenu, jestliže nekonáme je pro čest achválu lidskou, protože pak vzaly cenu svoji, t. j. odplatu a nemají žádné k očekávání od Toho, "Jenž vidí v skrytě." A přec většina dobrých skutků lidských pachtí se po této bezcenné ceně lidské, kdežto trvalá cena v rukou Božích zůstává nepovšimnuta. A kdybychom pátrali po příčině úkazu tohoto, dospěli bychom tam, kde jsme dnes již byli - u nedostatku víry v život posmrtný.
"Vložil prsty v uši jeho a plivnuv dotekl se jazyka jeho." Pán Ježíš užívá zevnějších znamení k označení dobrodiní či milosti, již hluchoněmému udělil.
Znaje toto místo sv. písma mohl by se najíti někdo, kdo by obřady našeho katolického náboženství v lehkost, neb dokonce i v posměch uváděl, když sám Syn Boží jich užíval? Náboženské sekty protestantské, jež se v XVI. stol. od pravé Církve Kristovy odtrhly, počaly vesměs všecky obřady a zevnější znamení zavrhovati a ze svých modliteb vylučovati a ejhle! Dnes přijímají to, čeho se svým časem zřekly jedno po druhém - důkaz to, že náboženství bez obřadů, čili ceremonií, mysliti si nelze a že nejvýše bude státi ta náboženská společnost čli církev, která obřady nejvznešenějšími, nejkrásnějšími vykázati se může a to je Církev katolická.
"A hned otevřeny jsou... a on mluvil právě." Hluchoněmý mluvil právě nejen ve smyslu správné mluvy lidské, ale i ve smyslu náboženství a mravů, t. j. nemluvil od té doby ničeho, co by člověka, jenž tak velikou z rukou Božích přijal milost, bylo nehodno, čili jinými slovy, mluvil i mlčel v čas, a nemluvil ničeho proti Pánu Bohu.
Na křtu sv., kdy ještě nebylo známo, zdali vůbec otevřeny budou kdy uši naše a rozvázán svazek jazyka našeho, činil kněz podobně, jako Pán Ježíš v dnešním sv. evangeliu, modle se, abychom až svazek ten rozvázán bude, mluvili též právě, t. j. bohabojně, cudně, pravdivě a vážně, jak se na křesťany sluší. Vyplnili jsme očekávání Církve? Nebylo by snad pro duše mnohých křesťanů lépe, kdyby tento svazek jazyka nikdy nebyl uvolněn, neumí-li se pohybovati leč ke lži, nestydatosti, rouhání, posmívání a na cti utrhání?
Hluchoněmý v dnešním sv. evangeliu je vůbec obrazem každého hříšníka, hluchého ke všemu, co se týče víry a ctností, k napomínání rodičů a učitelů, k varovnému hlasu svědomí a anděla strážného a němého, kde se jedná o to, aby otevřen byl svazek jazyka k modlitbě, k veřejnému osvědčení víry v kostele, při procesích a jiných nábožných průvodech, k hájení víry proti utrhačům a nepřátelským jinověrcům. Má-li takému býti pomoženo, je nezbytně třeba, aby i jeho ujal se Pán a aby milost Boží se ho dotkla, vedouc ho v ústraní, k přemýšlení o svém duševním stavu a pak - do zpovědnice. Který hříšník není odhodlán opustiti - aspoň na čas - svět a jíti do sebe, ten nemá naděje na uzdravení ze své hluchoty a němoty.
Pamatujme, drazí v Kristu, že dal nám Pán sluch i řeč, ne abychom byli hluchoněmými před Ním, nýbrž "bychom mluvili právě, velebíce každý čas Toho, Jenž všecky věci dobře učinil, a hluchým rozkázal slyšeti i němým mluviti. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat