Neděle XIII. po Svatém Duchu.
O následcích smilstva.
"Potkalo se s ním deset mužů malomocných, kteří stáli z daleka." (Luk. 17, 12.)
V pravdě nešťastní byli ti malomocní, o nichž nám vypravuje dnešní sv. evangeluim. Jestiť malomocenství nemoc nad míru ošklivá, zlá, dlouhá a nakažlivá. Počíná tím že nemocný dostane v tváří malých skvrn, pak nepříjemného dechu, ruce i nohy naběhnou, vše tělo pokryjí boule, kteréž hnijí tak, že celé oudy odpadávají.
Přečasto pomůže jen smrt. U nás Bohu díky jest nemoc ta arciť neobyčejná, toliko dle jména známá, za to ale za dob našich rozmáhá se jiná nemoc, která jest mnohem ohavnější a zhoubnější - než malomocenství - a ta se jmenuje nestoudnost, oplzlost, smilstvo.
O následcích této hříšné nepravosti s pomocí Boží dnes promluvím.
Pojednání.
Z utěšené vesničky vyprovází truchlící matku milované dítě, které vyrostlo v sličného mladíka; u kříže na návrší nastává doba rozloučení.
Dobrá matka vzlykajíc od usedavého pláče, tiskne ještě jednou miláčka svého a dělá třesoucí rukou kříž na čele jeho. Volá za ním: Dítě, řiď se Bohem, nezapomeň na ta naučení, která vštípila jsem v srdce tvé.
Dlouho pohlíží drahá rodička za synem, rozvažujíc v duši to veliké množství lidí nesvědomitých, kteří snad svedou ho z cesty pravé na cestu hříchu.
Jaro pominulo, léto zaniklo, zima odešla; již dvě léta mešká syn ve světě. V prvních dobách vzpomínal na matku vřelými dopisy, pak řídly listy a konečně úplně přestaly. - A co činí matka? Modlí se. Tu z nenadání dostává zprávu, by navštívila syna, který leží nemocen ve vzdáleném městě.
A matka s chvátáním ubírá se přes hory a doly, na tváři vidíš slzu, která teče pro trpící dítě. po dvou dnech stojí u nemosnice... Ha! Již vidí dítě své. pro Boha, jak vypadá!? Ty růže ztratily se s tváří jeho: oko, jindy jiskrou hvězdy zářící mělo lesk temného skla, a to bílé čelo zvráskovatělo - celé tělo, toť kostlivec, z něhož vychází hrobový zápach.
Dítě tvé, milá matko, kleslo hluboko v kal hříchu nejhnusnějšího...
Matka v usedavém pláči objímá opět syna ztraceného a ptá se po chvíli po nemoci jeho.
Dítě to povědít nemůže, nýbrž na blízku sedící muž praví: zlá nemoc, kterou vyvolal hřích, jenž ani jmenován býti nemá, uchvátila dítě tvé. Matka vyděšeně poslouchá zprávu. Tu vykřikne: Mé dítě! A již klesá do mdlob, z nichž probouzí se na mysli chorá a pomatená. - Ubohá vedena jest do nemocnice, aby již nespatřila dítě své.
Hle, z tohoto děsného příkladu se učíme, že smilstvo kazí a hubí tělo.
Stará pověst vypravuje o podivném jakémsi zlatém jablku. Kdo prý se tohoto jablka dotknul, byl šípy, jež z něho vyletěly, smrtelně zraněn.
Tomuto jablku v pravdě podobá se všeliká hříšná rozkoš.
Kdo ji vyhledává, nezřídka místo rozkoše dochází žalostí a bolestí mnohých a na konec nezbude mu nic než výčitka svědomí až i bídná a žalostná smrt nit života před časem přetrhne a zohavené tělo jeho do hrobu uvrhne.
Avšak nepravost ta kazí i síly ducha. kazí ty krásné schopnosti, kterými Bůh obdařil člověka, aby jich ke cti a chvále Jeho, ku svému posvěcení a mravnímu zdokonalení, ku svému a jiných štěstí a věčnému blahu vynaložil.
Neřest ta seslabuje bystrost rozumu, otupuje paměť, porušuje úsudek, uspává hlas svědomí, zatvrzuje a všeliké vznešené city ničí, vůli víc a víc ke zlému nakloňuje a od dobrého odvracuje, uhašuje lásku k Bohu a k bližnímu, odhání ctnosti. V týž smysl vyjádřil se prorok Oseáš: "Smilství zbavuje smyslu a rozumu." Dokladem toho jest král Šalomoun, jemuž takovou moudrostí a rozumností od Boha byl obdařen, že mu mezi israelskými králi nebylo rovného.
Když však tělesnosti počal hověti, ztupěl tak, že se bůžkům pohanským klaněl.
I mohl napsat sv. Jarolím: "Smilství a nečistota matou rozum."
Než člověk smilstvu oddaný připravuje hanbu a potupu, bolesta zármutek, hoře a bídu nejen sobě, ale i celé rodině, rodičům, bratřím, sestrám, přátelům a příbuzným.
Či necítí se ubozí rodiče nanejvýš zahanbeny a zarmouceny, dočkají-li se, že ve své rodině mají padlou dceru nebo syna, svůdce nevinnosti? Jindy byli pýchou a chloubou drahé matky, miláčkem starostlivého otce, nyní při pohledu na ně hojné slzy roní; jindy nalézali v nich svůj klenot, a nyní jsou neštěstím jejich. I přátelé a známí jimi opovrhují, štítí se jich a po straně hlavou potřásajíce, divné věci o nich šeptají.
A což teprve když ozve se hlas svědomí, jež stálými výčitkami děsí takového nešťastníka! A jaký los čeká jej na věčnosti?, až jej vševědoucí, , přísný a spravedlivý soudce nebes a země zavolá?
Proto jaký div, že praví Písmo svaté: "Ani smilníci ani cizoložníci nebudou vládnouti královstvím Božím;" a na jiném místě: "Žádný smilník nemá dědictví v království Kristově a Božím." (Ef. 5, 5.)
Tak mluví věčná pravda a pravdu slov těch upříti nemůže nikdo. Máť již ctnostný člověk smilství v ošklivosti, a s opovržením hledí na smilníka; a Bůh nejvýš svatý by neměl v ošklivosti míti a nenáviděti všeliké nečistoty?
Patřme na hroznou potopu celého světa, patřme na Sodomu a Gomorhu hanebným smilstvím a všelikou nečistotou obyvatelů svých poskvrněné a od spravedlivosti božské strašlivou a výstražnou pokutou potrestané.
Že Bůh za našich časů trestá nás, toho příčina jest nekázeň, zpustlost, nečistota, smilství a nevázaný život. - O kéž jsme se těch nepravostí varovali! Kéž jsme nahlédli, že hovíce rozkošnictví, kopáme si jámu a sami do ní padáme! Kéž jsme se uchopili prostředků, jež pomocnou podávají ruku, abychom ve světě žijíce, od světa nakaženi nebyli!
A tu především, příteli, varuj se zahálky. Zahálka jest poštář ďáblův. Modli se a pracuj, bylo heslo předků.
Varuj se nestřídmosti:
Sv. Řehoř Veliký praví: "Z jedné nepravosti obžerství plodí se nesčíslné množství neřestí na zranění duše."
Varuj se společnosti nestoudných lidí:
Snáze se dobří od zlých nakazí, nežli zlí od dobrých napraví.
Jak mnohé nevinné srdce bylo poskvrněno tím, že rodiče je nehlídali!
Naše hostince, tajné schůzky, ty mlaty, ta pole a pastviny mnoho by mohly vypravovati, co působí trvání ve společnosti druhů zkažených.
Hle, celý zástup svůdců k nestoudnosti a kde najdete zbraň?
Hleďme si práce, střídmosti, varujme se svůdných a zlých lidí a zlých příležitostí, čtěme nábožné knihy, poslouchejme slovo Boží, přijímejme sv. svátosti, kroťme zlé žádosti své.
"Budeme-li", jak praví sv. Pavel, "podle těla živi, zemřeme." - To svůdné tělo zetlí, ohyzdné hnáty, hrůzná lebka zůstanou po něm. Než ale kdybychom podle těla byli živi, zemřeli bychom i duševně, ztratili bychom spasení své.
Pročež chraňme duši i srdce před nečistotou, a jestli jsme ji znečistili jako těch deset malomocných volejme: Ježíši přikazateli, smiluj se nad námi; jděme ke knězi v zpovědnici, a tam vyznejme provinění svá, aby očištěna byla od malomocenství hříchů; nechtějme novými neřestmi pokáleti ji, aby se vyplnila na nás slova Spasitelova: "Blahoslavení čistého srdce, neb oni Boha viděti budou." Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat