Pravdou o Bohu ve třech osobách vyvrcholilo zjevení Boha lidem. V tomto největším tajemství, jež nemá analogie ve věcech stvořených, odkázán je lidský rozum více než kde jinde na Písmo
svaté a na učení Církve. Při něm je u věřícího více patrné, že toto tajemství prostě přijímají tak, jak bylo zjeveno. Zde je podáváno jen to, co o Trojici je zjeveno v Bibli.
I. Starý zákon není doba zjevení tohoto tajemství. Tehdy šlo nejprve o to, aby víra v jednoho Boha byla zachována neporušena. Starozákonní knihy ukazují až příliš jasně neustálý boj o víru v jednoho Boha, boj, který se přiostřil ve vyhnanství. Tehdy hrůzou před polytheismem tím houževnatěji se drželi víry v jednoho Boha, Když potom Ježíš Kristus opravoval některá nařízení starozákonní, nikdy se nevyjádřil, že opravuje jejich víru v Boha. Na otázku, které je první přikázání, odpověděl z Dt 6, 4: »Slyš, Izraeli, Pán Bůh tvůj je jediný Bůh« (Mk 12, 29), Zjevení Trojice patří až jemu. Tím ovšem není řečeno, že St, zákon na tuto pravdu ani nepřipravoval jakýmsi naznačováním, na př, trojím »Svatý, svatý, svatý« (u Is 6, 8). Více ještě učením o moudrostí, která je představována
zpodstatnělá: »Je totiž výdech moci Boží a je takřka čistý výron slávy všemohoucího Boha - je odlesk světla věčného, neposkvrněné zrcadlo síly Boží a obraz dobrotivosti jeho« (Moudr 25, 26), »Já jsem z úst Nejvyššího vyšla, prvorozená všeho stvoření« (Sír 24, 5; Přís 8, 22. 23). V těchto a podobných místech může křesťan, osvícený zjevením Evangelia, spatřovati naznačené tajemství Trojice.
II. Nový zákon. Jíž při křtu Páně se vlastně událo zjevení Trojice. Duch Boží v podobě
holubice přicházel na Krista a s nebe se ozval hlas; »Ten to jest Syn můj milý, v něm se mí zalíbilo« (Mt 3, 16. 17; Mk 1, 10. 11; Lk 3, 22). Než i když se připustí, že svědky toho byli i jiní kromě
Jana Křtitele, sotva v tom pochopili pravdu o Bohu ve třech osobách. Vždyť sami apoštolé byli Kristem jen poznenáhlu uvádění do tohoto tajemství.
1. Zjevení Kristova vztahu k Bohu jako Syna k Otci.
a) Po zázračném zahrnutí ryb Petr, padnuv Ježíšovi k nohám, pravil: »Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný« (Lk 5, 8). Později, když byl Petr zachráněn od Pána před utonutím, pravili ostatní na lodičce: »Vpravdě Syn Boží jsi ty« (Mt 14; 33), I toto vyznání bylo ještě neurčité a chvilkové. Až teprve u Cesaree Fílippovy prohlásil Petr slavnostně jménem všech apoštolů; »Ty jsi Kristus, Syn Boha živého« (Mt 16, 16), Jako je tedy Kristus syn člověka, tak je Syn Boha, který má nekonečné bytí a život, jejž sděluje Synu. Toto je obsaženo již v dřívějších slovech Kristových: »Všechno jest mí dáno od Otce, a nikdo nezná Syna, leč Otec, aniž kdo zná Otce, leč Syn, a komu by chtěl Syn zjeviti« (11, 27). Ani Petr nenabyl sám tohoto poznání, ale: «Blahoslavený jsi, Šimone Barjona, neboť krev a tělo ti to nezjevilo, nýbrž Otec můj, jenž je v nebesích«. (16, 17). Po předpovědi utrpení proměnil se Ježíš před třemi apoštoly a s nebe zazněl tentýž hlas jako při křtu (17, 5). Veřejné a slavnostní prohlášení dal sám Ježíš Kristus v den svého utrpení, když byl vyzván veleknězem: »Zapřísahám tě skrze Boha živého, abys nám řekl, jsi-li Kristus, Syn Boží«, Odpověděl
kladně; »Ty jsi řekl. A však pravím vám, od toho času uzříte Syna člověka seděti na
pravici moci Boží a přicházeti v oblacích nebeských« (Mt 26, 63. 64; Mk 14, 61. 62; Lk 22, 70).
b) K těm to vyznáním řadí se místa, hlavně z Evangelia Janova, kde je vztah Syna
k Otci podán v jednotlivostech. Stejnost v podstatě je vyjádřena slovy: »Já a Otec jedno jsme« (Ja 10, 30). Jednota společného bytí plyne konečně z toho, že má vědění jako Bůh: »Nyní víme, že znáš všecko a nepotřebuješ, aby se tě kdo tázal; proto věříme, že jsi od Boha vyšel« (16, 30; cf Mt 11, 27 a Lk 10, 22 o tom, že jen Otec zná Syna a Syn Otce). Má tutéž moc jako Otec; »Otec můj dosavad dělá, i já dělám«. »Jako Otec mrtvé křísí a oživuje, tak i Syn, koho chce, oživuje« (Jan 15, 17. 21). Toto vše nemá od sebe, nýbrž sdělil mu to Otec: »Jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život sám v sobě« (5, 26), »Já živ jsem skrze Otce« (6, 26). Moc: »,Dal jsi mu moc nade vším
lidstvem, aby dal život věčný všem, které jsi mu dal« (17, 2). Vše mu dal do rukou: »Otec miluje Syna a vše mu dal do rukou« (3, 35), »Ježíš, jsa si vědom toho, že Otec dal mu v ruce všechno a že vyšel od Boha a jde k Bohu...« (13, 3).
Než nedal mu vše tak, jako by ono sdělení bylo ukončeno, nýbrž trvá stále: »Neprosím toliko za ně, nýbrž i za ty, kteří skrze slovo jejich uvěří ve mne, aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně jsi a já v tobě« (17, 20). Na Filipovo přání: »Pane, ukaž nám Otce a dostačí nám« odpověděl Ježíš: »Tak dlouho jsem s vámi a nepoznali jste mne, Filipe? Kdo vidí mne, vidí i Otce. Kterak ty pravíš: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já v Otci a Otec ve mně jest? Slova, která já mluvím vám, nemluvím sám od sebe, nýbrž Otec, který zůstává ve mně, činí ty skutky. Věřte mi. že já v Otci a Otec ve mně jest. Ne-li, pro skutky samy věřte« (14, 8— 11). Z toho se možno domysliti, jak pozvolna vnikali
apoštolové do tohoto tajemství.
2. Zjevení Ducha svatého. Třetí božská osoba nezjevila se přímo a bezprostředně jako Syn, nýbrž skrze dary. Víme o ní, co sdělil Ježíš Kristus a apoštolové. Již ve St. zákoně bylo předpověděno vylití
Ducha Božího v době mesiášské: «Potom vyleji ducha svého na každého, kdo má tělo...« (Joel 2, 28; Ez 11, 19; Zach 12, 10). První svítání začalo u Marie při zvěstování: »Duch svatý sestoupí na tebe...« (Lk 1, 35), u Jana, který »bude naplněn Duchem svatým« (v 15), u Alžběty «naplněné Duchem svatým« při návštěvě Marie (v 42), podobně tu Zachariáše (v 67) a Simeona (2, 27). Pří křtu Páně vydal svědectví v podobě holubice. Spolupůsobil pak s Kristem při jeho veřejné činnosti (Mk 1, 12; Lk 4, 14; 10, 21).
Duch svatý, osoba, je zjeven v prohlášeni Kristově: »Amen, pravím vám: Všechny hříchy budou odpuštěny synům lidským, i rouhání, která vysloví. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nedojde odpuštění na věky, nýbrž bude vinen hříchem věčným« (Mk 3, 28; Mt 3, 28-30;
Lk 12, 10). Podobně je odhalena ve slibu Kristově apoštolům; ».Až vás povedou, aby vás vydali, nestarejte se předem, co byste mluvili, nýbrž to mluvte, co vám v tu hodinu bude dáno; neboť nemluvíte vy, nýbrž Duch svatý« (Mk 13, 13; M t 10, 20; Lk 12, 12). V posledních řečech Páně u Jana je zjevován ještě určitěji; »A já budu prositi Otce a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstával na věky, Ducha pravdy; svět ho nemůže přijmouti, poněvadž ho nevidí ani nezná; vy však ho znáte, neboť ve vás zůstává a ve vás bude (15, 15 - 17). Ve Skt ap 16, 7: »Když přišli proti Mysií, pokoušeli se jíti do, Bithynie, ale Duch Ježíšův jim to nedovolil«, je poukázáno na Ducha jako rozdílnou osobu od Krista, neboť v předcházejícím v 7. v podobném jednání vystupuje Duch sám: »I prošlí Frygii krajinu galatskou, poněvadž jím bylo zabráněno od Ducha svatého hlásati slovo Boží v Asii«.
Nejjasnější text pro Trojicí je ve formuli pro křest: »Jděte tedy, učte všechny národy, křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého« (Mt 28, 19; 1 Kor 6, 11).
3. Vzájemný vztah tří božských osob. Vztah Ježíše k Otci určuje synovství. O Duchu svatém to není nikde řečeno. O něm je řečeno: »Když přijde Utěšitel, kterého já pošlu vám od Otce, Duch pravdy, jenž vychází od Otce, ten bude svědčiti o mně (Jan 15, 26),
Jak Otec je počátek obou a Duch vychází z Otce i Syna, ukazují i následující slova: »Když přijde onen Duch pravdy, naučí vás všeliké pravdě, neboť nebude mluvili sám od sebe, nýbrž co uslyší, bude mluviti a příští věci zvěstuje vám. On mne oslaví, neboť z mého vezme a zvěstuje vám Všechno, cokoliv má Otec, mé jest; proto jsem řekl: Z mého vezme a zvěstuje vám« .(16, 13 - 15). A »Utěšitel pak, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všem věcem« (14, 26). Pro vyjití Ducha sv. i ze Syna, možno přidati i slova o vodě: »Žízní-li kdo, pojď ke mně a pij. Kdo věří ve mne, - jak dí Písmo - proudy vody živé poplynou z jeho útrob, To pak řekl o Duchu, kterého věřící v něho měli přijati. Duch totiž nebyl dosud dán, poněvadž Ježíš nebyl ještě oslaven« (Jan 7, 38. 39).
4. Vyjadřování apoštola Pavla o Trojici, Uchováno je v některých formulích o díle vykoupení, díle Božím, Nejdůležitější zdá se býti v 2 Kor 13, 13: »Milost Pána našeho Ježíše Krista a láska Boží a účastenství Ducha svatého budiž se všemi vámi«. Zde Otec jako společný pramen zjevuje se láskou, jež způsobila vtělená a vykoupení skrze Syna, jehož milostí docházíme spásy ve sdělování Ducha svatého. Kristus je zde dán na začátku, poněvadž jeho vtělením přišlo zjevení a sdílení Otce i Ducha.
Podobně v 1, 21: »který nás utvrzuje s vámi v Kristu a který nás pomazal, jest Bůh. On si nás také poznamenal a dal závdavek Ducha svatého v srdce naše«, »Byli jste obmyti, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve ‚jménu Pána našeho Ježíše Krista a v Duchu Boha našeho« (1 Kor 6, 11), »Ale prosíme vás, bratři, pro Pána našeho Ježíše Krista a pro lásku Ducha, abyste mně pomáhali v modlitbách, které vznášíte k Bohu za mne« (Řím 15, 30). »Jsou pak rozličné dary, ale tentýž Duch; a rozličné jsou služby, ale tentýž Pán; a rozličné jsou působnosti, ale tentýž Bůh, který působí všechno ve všem« (1 Kor 12, 6 - 11; viz i 8, 6). V listě Efeským, v němž poučuje o celku věřících,
Církvi, vyjadřuje se podobnou formulí: »Jedno tělo a jeden Duch, jak jste byli povolání v jedné nadějí svého povolám. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi a nade vším a ve všech vás« (4, 4 - 6). V tomto celku věřících je Duch duše Církve, Ježíš Kristus její hlava a Otec počátek její jednoty. Z toho je patrné, že Pavel předpokládal u věřících víru v Trojici jako samozřejmou, a že tedy poučení o ní patřilo k původní katechesi apoštolské. List Judy
ukazuje totéž: »Vy však, miláčkové, vzdělávejte se na přesvaté víře své, modlete se v Duchu svatém, zachovávejte se v lásce Boží, očekávajíce milosrdenství Pána našeho Ježíše Krista k životu věčnému« (v 20).
Z příručního slovníku biblického.
Žádné komentáře:
Okomentovat