Litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu

Pane smiluj se nad námi.

Kriste smiluj se nad námi.

Pane smiluj se nad námi.

Kriste uslyš nás.

Kriste vyslyš nás.

Otče s nebes, Bože, smiluj se nad námi.

Synu Vykupiteli světa, Bože, smiluj se nad námi.

Duchu Svatý, Bože, smiluj se nad námi.

Svatá Trojice, jeden Bože, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, Srdce Syna věčného Otce, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo,v lůně panenské Matky Duchem Svatým utvořené, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, se Slovem Božím podstatně spojené, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, neskonale velebné, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, svatý chráme Boží, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, stánku Nejvyššího, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, dome Boží a bráno nebeská, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, výhni láskou planoucí, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, schránko spravedlnosti a lásky, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, plné dobroty a lásky, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, hlubino všech ctností, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, veškeré chvály nejhodnější, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, králi a střede všech srdcí, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo,, v němž jsou všechny poklady moudrosti a umění, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, v němž přebývá veškerá plnost božství, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, v němž se Otci dobře zalíbilo,smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, z jehož plnosti jsme všichni obdrželi, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, touho pahorků věčných,  smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, trpělivé a neskonale milosrdné, smiluj se nad námi.

srdce Ježíšovo, bohaté ke všem, kteří tě vzývají, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, prameni života a svatosti, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, smíření za naše hříchy, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, potupami nasycené, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, pro nepravosti naše ztrýzněné, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, až k smrti poslušné, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, kopím probodené, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, prameni veškeré útěchy, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, živote náš a naše vzkříšení, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, pokoji a smíre náš, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, za hříšníky obětované, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo,spáso v tebe doufajících, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, naděje v tobě umírajících, smiluj se nad námi.

Srdce Ježíšovo, rozkoši všech svatých, smiluj se nad námi.

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, odpusť nám Pane.

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, vyslyš nás Pane.

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

Ježíši tichý a pokorný Srdcem.

Učiň naše srdce podle Srdce svého.

Modleme se: Všemohoucí, věčný Bože, pohleď na Srdce svého přemilého Syna, jakož i na chvály a dostiučinění, které ti jménem hříšníků podává, a prosícím o tvé slitování milostivě uděl odpuštění ve jménu téhož Syna svého Pána našeho Ježíše Krista, jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého, Bůh, na věky věkův.

Amen.

Zásvětná modlitba k Nejsvětějšímu Srdci Páně

  Nejsvětější Srdce Ježíšovo, Tys projevilo svaté Markétě Marii přání kralovat nad křesťanskou společností kněží a věřících. My tedy dnes přicházíme, abychom se odevzdali cele Tvé službě slavnostním zasvěcením a abychom prohlásili tvou neomezenou vládu nad naší duchovní rodinou.
  Od nynějška chceme žít životem Tvým, chceme v srdci svém pěstovat ctnosti, za něž jsi přislíbilo pokoj už v tomto životě, chceme se bedlivě varovati ducha světského, jejž Ty zavrhuješ. Vládni nad naším rozumem prostotou naší víry, vládni nad naším srdcem láskou bez výhrady, kterou srdce naše bude planouti pro Tebe a jejíž plamen budeme živiti častým svatým přijímáním.
  Božský Pastýři duší, veď naše shromáždění, žehnej našim duchovním snahám a podnikům naší duchovní rodiny. Kéž všichni věřící této tebe poznají a slyší Tvůj hlas a jsou mezi sebou jednotni!
  Zachovej a rozmnožuj v nás víru, naději a hlavně lásku! Posvěcuj naše duše, vtiskni jim lásku k Tvým svatým přikázáním. Buď naším vůdcem na nebezpečných cestách tohoto světa, naší útěchou v bolestech, naším útočištěm v pronásledování a naším obráncem proti branám pekelným.
  Především pak, ó Dobrý Pastýři, jenž jsi dal život svůj za ovce své, zapřísaháme Tě pro drahocennou krev, kterou jsi prolil za nás, vlij svou lásku tak hluboko v naše srdce, abychom nikdy nemohli ani Tě urážeti, ani na Tebe zapomínati, ani od Tebe se odloučiti!
  Když Tě budeme milovat, Tobě sloužit a Tebe oslavovat na tomto světě, dej abychom se všichni shledali opět spojeni v nebi, kde bude jen jediný Pastýř a jediný ovčinec, abychom tam v Tobě a skrze Tebe navěky milovali Otce, Syna a Ducha Svatého.
  Kéž neposkvrněné Srdce Panny Marie a slavný patriarcha svatý Josef Ti přednesou toto zasvěcení a nám je připomínají po všechny dny našeho života.
  Budiž velebeno Nejsvětější Srdce Ježíšovo, Srdce našeho Krále a Otce!
  Amen.

Nepřítelova síla - satanistické sekty.

  Done Gabrieli, takto zápasit se zlým duchem jste začal před více než dvaceti lety. Narostla síla protivníka v tomto období, anebo spíše zeslábla?

  Protivníkova síla je pořád stejná, protože ďábel se nemění. Ovšem mnohem víc se mu otevírají dveře. Dříve se rozhodně nepraktikoval okultismus tak jako dnes. Sám slovem "okultismus" označuji magické praktiky, spiritistické sedánky, satanistické sekty a tak dále. Když lidé pravidelně chodívali do kostela, modlili se, když rodinné vazby dobře fungovaly, byla situace výrazně jiná. Uvědomujeme si, co se děje s naší společností? Mladí lidé klidně žijí spolu a nezajímá je nejen svátost manželství, ale dokonce ani civilní sňatek. Homosexuálové se dožadují legalizace svého svazku na úrovni rodiny a usilují o adopce dětí. Dospělo se k takovým absurdnostem, které byli za mého mládí něčím nemyslitelným.
  Magické praktiky, okultismus a spiritismus otvírají zlému duchu brány dokořán. Jakmile se vrata otevřou, má zlý duch volnou ruku. Není silnější, má jenom mnohem větší manévrovací prostor. Pomyslete jenom na to, kolik lidí se dobrovolně zasvěcuje satanovi. Je jich opravdu velmi mnoho. Musím častěji spalovat ony lístečky, na nichž po zasvěcovací formuli následuje: dej mi tohle, dej mi tohle, dej mi tohle... Poskytni mi bohatství. Dej mi zakoušet slasti. Toužím po úspěchu. A zlý duch to člověku dopřeje, nechá si však za to zaplatit strašnou cenu, uloupí mu duši. Nemůžeme mluvit o posedlosti, protože v těchto případech má ďábel ve vlastnictví člověkovu duši, neboť ti lidé se svobodně rozhodli, že mu jí odevzdají. Nezapomínejme, že zlý duch se svou vlastní mocí nikdy nedostane k lidské duši. Může působit tělesná soužení, nikdy se nemůže opanovat lidskou duši. Duše se zmocní tehdy, když mu ji člověk otevře a souhlasí s tím.
  Lístky o nichž jsem se zmínil, mi přinášejí sami lidé, kteří se satanovi zasvětili. Posléze se ale zhrozili toho, co udělali. Je nesmírně svízelné opustit satanistickou sektu. Podle některých svědectví v USA mohou toho, kdo opustí satanistickou sektu, bývalí společníci zavraždit. Platí tedy, že i ti, kdo jsou uvnitř oněch sekt, žijí v hrozném strachu o vlastní život.

Z knihy Vítězit Boží mocí od P. Gabriela Amortha

Ranní modlitba

  Bože, Bože můj! Hned z rána Tebe vzývám! Jako jelen touží po pramenu, tak duše má žízní po Tobě, pramenu živém! Kdy půjdu, abych se octnul(a) před obličejem Tvým?
  Sláva Tobě, Otče věčný pro jednorozeného Syna Tvého, že Tebou procitl(a) jsem k světlu novému. O požehnejž tuto svatou hodinu ranní srdce mého, kteréž jsi byl stvořil k své cti a k mé blaženosti, abych s neposkvrněným srdcem sloužil(a) nestvořené velebnosti Tvé, a toho vznešeného cíle dosíci mohl(a) , k němuž povolán(a) jsem Tvým neskončeným milosrdenstvím!
  S pokorou nejvyšší  obětuji velebnosti Tvé duši svou se všemi silami jejími, své tělo se všemi jeho smysly a srdce své se všemi žádostmi jeho. Ostříhej Pane, těchto darů mých a posvětiž mne, abych v dokonalosti chodil(a) před vševidoucím obličejem Tvým!
  Zachovejž, o můj Bože a lásko má, duši mou k obrazu svému stvořenou, aby žádným hříchem Teve nehněvala; uzavři ústa má, aby ničeho nemluvili, co by se nelíbilo nejvyšší velebnosti Tvé a odvrať nohu mou od cest hříšníků!
  Děkuji z hlubokosti celého srdce svého božskému milosrdenství Tvému, že bez zásluh mých povolal jsi mne k víře ve svaté světlo Tvé; a k neustálému díkůčinění obětuji Tobě tu nejsvětější oběť těla a krve Krista Ježíše, jednorozeného Syna Tvého na všech oltářích, na nichž nes tato oběť velebná přináší se Tobě, Otci nebeskému. Také pokorně Tě vzývám, abys účastna(u) mne učinil všech milosrdenství, za Tvým neskončeným milosrdenstvím z této oběti plynoucích.
  Vyslyš, o Pane milostivě modlitby Své Církve na zemi, jejížto údem nejmenším i já jsem milosrdenstvím Tvým. Ze srdce zavírám se do modliteb činěných k Tobě, Otci milosrdenství, za všechny bídné hříšníky(ce), bych milosti nalezl(a) před svatým obličejem Tvým.
  I spojuji všecka svá myšlení, slova a skutky své se svatými myšlenkami, slovy a skutky jednorozeného Syna Tvého, božského Pána a Spasitele mého. Očisť, o Bože, úmysl můj, abych tento den, milosrdenstvím Tvým mi propůjčený, strávil(a) k Tvé božské cti, ku prospěchu a vzdělání svého bližního a k svému spasení.
  Opatruj také, o milosrdný Otče, pod křídly své laskavosti, všech doufajících ve Tvé svaté jméno; zvláště pak těch, s nimiž žiji podle zřízení Tvé božské prozřetelnosti. Dej ať nám všem svítí světlo milosti Tvé, abychom srdcem přímým hledajíce Tě, Tvé božské velebnosti se zalíbili životem pobožným. Požehnej mne, o Bože, sladkou rosou milosti Své, aby nevyschlo srdce mé při denní mé práci a pozdvihuj začasté k Sobě duši mou, abych co dítě s láskou byl(a) Tebe pamětliv(a), nezapomínaje, že jen krátce zde pobudu.
  S vítězoslavnou svatou církví Tvou žádám, o nebeský Otče, sloužiti Tobě všemi skutky svými a prosím všech obyvatelů nebeského Jeruzaléma, aby za mne chválili božskou velebnost Tvou, a čeho veliké mé chudobě se nedostává, aby doplnili dokonalou chválou svou.
  Panno požehnaná, matko Boha mého! Pod mateřskou ochranu Tvou poroučím tělo své a duši, s úplnou důvěrou volaje k Tobě o svatou mocnou přímluvu Tvou. Pohledniž dolů s nebeské výsosti, o matko čistoty, jenž jsi nalezla milost a milujících tebe duší ochraňuj od úkladů světa, nepřítele a vlastního těla. Uč mne vstupovati do svatých šlépějí Tvých a jiskrou plamenné lásky Svě zapal srdce moje, abych s tělem neposkvrněným sloužil(a) božskému Synu Tvému a čistým srdcem se Jemu zalíbil(a).
  O přeslavní Svatí Boží, kteří jste vítězně přemohli kníže temnosti, vábení světa a všeckny zápasy těla a krve, zvláště pak Ty, můj patrone svatý, jenž jsi mi na křtu svatém za přímluvce a za příklad křesťanských ctností dán byl, orodujte za mne, abych milostí Boží a krásným příkladem vaším boj tohoto smrtelného života udatně bojuje, někdy obdržel(a) korunu odplaty v říši věčné.
  Svatý anděli, milosrdenstvím Božím mně na této pouti života mého k ochraně daný! Pod Tvou ochranu svatou poroučím sebe s myslí důvěrnou. Osvěť, ochraň a veď mne dnes, abych uposlechl(a) svatých vnuknutí Tvých a v poslední života hodině za Tvou ochranou a přímluvouz byl(a) přijat(a) do kůru duchů blažených.
  Čest a sláva budiž Otci i Synu i Duchu Svatému, jakož byla na počátku, tak i nyní až na věky věkův.
  Amen.
  Otče náš..., Zdrávas Maria..., Věřím v Boha...

Modlitba proti satanovi a vzpurným andělům vzniklá na popud Svatého otce Lva XIII.

Slavný kníže nebeského vojska,

svatý archanděli Michaeli,

braň nás v boji proti zlým mocnostem a silám,

proti vládcům světa temnoty, proti zlým duchům v ovzduší.

Přijď na pomoc lidem, které Bůh stvořil k svému obrazu a podobě

a vykoupil je za velikou cenu ze satanova otroctví.

Tebe ctí svatá Církev jako svého strážce a ochránce,

tobě svěřil Bůh vykoupené duše,

abys je přiváděl do věčné blaženosti.

Pros Boha pokoje, ať pod našima nohama zdrtí satana,

aby už nemohl držet lidi v zajetí a škodit církvi.

Přednes naše modlitby před tváří Nejvyššího,

aby nás zahrnul svým milosrdenstvím.

Uchop draka, starého hada, kterým je ďábel a satan, a spoutaného jej svrhni do propasti,

aby už nikdy nesváděl národy.

Amen.

BULA z Boží milosti papeže Pia IV. Iniunctum nobis ze dne 13.11.1564 o formě přísahy vyznání víry

Pius, biskup, služebník služebníků Božích, na věčnou věci památku.

Nám uložený úřad apoštolské služby vyžaduje, abychom to, co všemohoucí Pán ráčil vdechnout svatým Otcům shromážděným v jeho jménu k prozřetelnému řízení jeho církve, bez váhání spěchali následovat k jeho chvále a slávě. Když tedy podle rozhodnutí tridentského koncilu všichni, kteří do budoucna budou stát v čele katedrálních a vyšších kostelů, kteří budou držet dignáty, kanonikáty nebo jakákoli jiná církevní obročí spojená s péčí o duše, budou povinni učinit veřejné vyznání pravé víry a slíbit a odpřísáhnout, že setrvají v poslušnosti římské církvi, My si přejeme, aby totéž zachovali také řeholníci v klášterech, konventech, domech na jakýchkoli jiných místech řeholníků, ať by byli z kteréhokoli řádu, i vojenského, a ať by nesli jakékoli jméno, nebo označení. A aby nikdo nepostrádal Naši péči o to, aby bylo všemi jednotně skládáno vyznání jedné a téže víry a aby všem byla známa jeho jediná a jistá forma, nařizujeme, aby tato forma, takto označená, byla vyhlášena ve všech národech přejata a zachovávána všemi jichž se to z rozhodnutí koncilu týká, jakož i výše řečenými osobami, a z apoštolské autority tímto listem přísně nařizujeme, aby se pod tresty stanovenými tímto koncilem pro přestupníky slavnostně vyznávala víra jen podle této a žádné jiné formy, a to následujícího obsahu:

  Já, N., pevnou vírou věřím a vyznávám všechno i jednotlivě, co je obsaženo ve vyznání víry, jehož užívá Svatá římská církev, totiž:

  Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky. Bůh z Boha, Světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha. Zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha Svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce a znovu přijde ve slávě soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha Svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu, svatou, katolickou, apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení z mrtvých a život budoucího věku. Amen.

  Pevně uznávám a vyznávám apoštolské a církevní tradice i ostatní podání a ustanovení této církve. Rovněž uznávám Písmo svaté podle toho smyslu, který držela a drží svatá Matka církev, jíž přísluší rozhodovat o pravém smyslu a výkladu svatých Písem, a nebudu ho nikdy užívat a vykládat jinak, než podle jednomyslného souhlasu Otců.

  Rovněž vyznávám, že Ježíšem Kristem, naším Pánem, bylo v pravdě a ve vlastním smyslu ustanoveno sedm svátostí Nového zákona, jež jsou nutné k spáse lidského rodu, třebaže ne všechny každému člověku, totiž křest, biřmování, eucharistie, pokání, poslední pomazání, svěcení a manželství, které přinášejí milost, a že z nich nelze bez urážky Boha opakovat křest, biřmování a svěcení.

  Rovněž přijímám a uznávám katolickou církví přejaté a schválené obřady pro slavnostní udělování výše řečených svátostí. Uznávám a přijímám všechno i jednotlivě, co bylo na posvátné tridentské synodě definováno a vyhlášeno o prvotním hříchu a o ospravedlnění. Rovněž vyznávám, že ve mši je Bohu přinášena pravá, vlastní a smírná oběť za živé i zemřelé, a že v nejsvětější eucharistii je pravdivě, skutečně a podstatně přítomno tělo a krev spolu s duší a božstvím našeho Pána Ježíše Krista a že dochází k proměně celé podstaty chleba v tělo a celé podstaty vína v krev, již katolická církev nazývá přepodstatněním. Vyznávám, že také pod jednou způsobou je přijímán celý a úplný Kristus a pravá svátost.

  Pevně přijímám, že existuje očistec a že duše v něm držené jsou podporovány přímluvami věřících; podobně že svaté kralující spolu s Kristem, je třeba ctít a vzývat, že oni se za nás modlí k Bohu a že je třeba uctívat jejich ostatky. Pevně vyznávám,, že je třeba mít a uchovávat obrazy Krista a Bohorodičky povždy Panny, jakož i jiných svatých a prokazovat jim patřičnou čest a úctu; že Kristus také přenechal církvi moc odpustků, a stvrzuji, že jejich užívání je pro křesťanský lid velmi spasitelné. Uznávám, že Svatá a apoštolská římská církev je Matkou a učitelkou všech církví; a římskému biskupovi, nástupci blaženého knížete apoštolů Petra a náměstku Ježíše Krista, slibuji a přísahám pravou poslušnost. Také bez pochybností přijímám a vyznávám všechno ostatní, co bylo předáno, definováno a prohlášeno posvátnými kánony a obecnými sněmy, a zvláště posvátnou synodou tridentskou; a současně všechno, co by tomu odporovalo, a jakékoli bludy církví zavržené také já odsuzuji a odvrhuji. A já N., slibuji a zavazuji se a přísahám, že tuto pravou katolickou víru, mimo niž nikdo nemůže být spasen, kterou tímto dobrovolně vyznávám a pravdivě držím, budu až do posledního dechu (s Boží pomocí) co nejpevněji držet a vyznávat a že, nakolik bude na mně, budu pečovat o to, aby od mých podřízených nebo od těch, o něž péče mi byla v mém poslání svěřena, byla držena, vyučována a hlásána. Tak ať mi pomáhá Bůh a tato svatá Boží evangelia.

  Chceme pak, aby tento list byl obvyklým způsobem přečten v Naší apoštolské kanceláři. A aby všem byl snáze seznatelný, aby byl vepsán do jejího kvinterna a rovněž aby byl vytištěn.

  Nikomu z lidí nechť tedy vůbec není dovoleno tento list vzešlý z Naší vůle a příkazu napadat, nebo odvážit se opovážlivě mu odporovat. Kdyby se o to však někdo pokusil, nechť si je vědom, že propadne hněvu všemohoucího Boha a jeho blažených apoštolů Petra a Pavla.

  Dáno v Římě u svatého Petra roku vtělení Páně tisícího pětistého šedesátého čtvrtého, 13. dne měsíce listopadu, v pátém roce Našeho pontifikátu.

  Fed. kard. Caesius

  Caes. Glorierius

  Výše uvedený list byl přečten a zveřejněn v Římě v apoštolské kanceláři roku vtělení Páně tisícího pětistého šedesátého čtvrtého, v sobotu šestého dne měsíce prosince, v pátém roce pontifikátu našeho přesvatého Otce v Kristu a pána, pana papeže Pia IV.

  A. Lomellinus, kustod.

Tridentský koncil o skutečné přítomnosti našeho Pána Ježíše Krista ve svátosti nejsvětější eucharistie.

  Nejprve svatá synoda učí a otevřeně a jasně vyznává, že ve vznešené svátosti eucharistie po konsekraci chleba a vína je náš Pán Ježíš Kristus, pravý Bůh a člověk, pravdivě, skutečně a podstatně přítomen pod způsobou těchto viditelných věcí; neodporuje si totiž navzájem, že sám náš Spasitel sedí navždy po otcově pravici na způsob přirozené existence, a že je nicméně na mnoha jiných místech pro nás svátostně přítomen svou podstatou, a to tím způsobem bytí, který sice sotva můžeme vyjádřit slovy, které však můžeme následovat rozumem osvíceným vírou a v nějž máme co nejpevněji věřit: to totiž zcela otevřeně vyznávali všichni naši předkové, kteří kdy patřili k pravé Kristově církvi, když pojednávali o této nejsvětější svátosti: že tuto tak obdivuhodnou svátost ustanovil náš Vykupitel při poslední večeři, když po požehnání chleba a vína jasnými a zřetelnými slovy dosvědčil, že jim daruje své vlastní tělo a svou krev. Tato slova, která byla připomenuta svatými evangelisty a poté zopakována svatým Pavlem, mají onen vlastní a zcela jasný význam, podle něhož je chápali Otcové. Je proto naprostou potupou, jestliže je někteří svárliví a zkažení lidé překrucují ve fiktivním a obrazném smyslu, jímž se popírá pravdivost těla a krve Kristovy, proto veškerému chápání církve, která jakožto sloup a pevnost pravdy tyto smyšlené báchorky bezbožných lidí odsoudila jako satanské výmysly a s vděčnou myslí a vzpomínkou uznává toto vynikající dobrodiní Kristovo.

  Kdo by popíral, že ve svátosti nejsvětější eucharistie je pravdivě, skutečně a podstatně přítomno tělo a krev spolu s duší i božstvím našeho Pána Ježíše Krista a tím i celý Kristus, a prohlašoval by, že je v ní přítomen pouze na způsob znamení nebo obrazně nebo svou silou, ten nechť je vyobcován.

Nejsvětější Trojice v Písmu svatém

  Pravdou o Bohu ve třech osobách vyvrcholilo zjevení Boha lidem. V tomto největším tajemství, jež nemá analogie ve věcech stvořených, odkázán je lidský rozum více než kde jinde na Písmo
svaté a na učení Církve. Při něm je u věřícího více patrné, že toto tajemství prostě přijímají tak, jak bylo zjeveno. Zde je podáváno jen to, co o Trojici je zjeveno v Bibli.
  I. Starý zákon není doba zjevení tohoto tajemství. Tehdy šlo nejprve o to, aby víra v jednoho Boha byla zachována neporušena. Starozákonní knihy ukazují až příliš jasně neustálý boj o víru v jednoho Boha, boj, který se přiostřil ve vyhnanství. Tehdy hrůzou před polytheismem tím houževnatěji se drželi víry v jednoho Boha, Když potom Ježíš Kristus opravoval některá nařízení starozákonní, nikdy se nevyjádřil, že opravuje jejich víru v Boha. Na otázku, které je první přikázání, odpověděl z Dt 6, 4: »Slyš, Izraeli, Pán Bůh tvůj je jediný Bůh« (Mk 12, 29), Zjevení Trojice patří až jemu. Tím ovšem není řečeno, že St, zákon na tuto pravdu ani nepřipravoval jakýmsi naznačováním, na př, trojím »Svatý, svatý, svatý« (u Is 6, 8). Více ještě učením o moudrostí, která je představována
zpodstatnělá: »Je totiž výdech moci Boží a je takřka čistý výron slávy všemohoucího Boha - je odlesk světla věčného, neposkvrněné zrcadlo síly Boží a obraz dobrotivosti jeho« (Moudr 25, 26), »Já jsem z úst Nejvyššího vyšla, prvorozená všeho stvoření« (Sír 24, 5; Přís 8, 22. 23). V těchto a podobných místech může křesťan, osvícený zjevením Evangelia, spatřovati naznačené tajemství Trojice.
  II. Nový zákon. Jíž při křtu Páně se vlastně událo zjevení Trojice. Duch Boží v podobě
holubice přicházel na Krista a s nebe se ozval hlas; »Ten to jest Syn můj milý, v něm se mí zalíbilo« (Mt 3, 16. 17; Mk 1, 10. 11; Lk  3, 22). Než i když se připustí, že svědky toho byli i jiní kromě
Jana Křtitele, sotva v tom pochopili pravdu o Bohu ve třech osobách. Vždyť sami apoštolé byli Kristem jen poznenáhlu uvádění do tohoto tajemství.
  1. Zjevení Kristova vztahu k Bohu jako Syna k Otci.
  a) Po zázračném zahrnutí ryb Petr, padnuv Ježíšovi k nohám, pravil: »Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný« (Lk 5, 8). Později, když byl Petr zachráněn od Pána před utonutím, pravili ostatní na lodičce: »Vpravdě Syn Boží jsi ty« (Mt 14; 33), I toto vyznání bylo ještě neurčité a chvilkové. Až teprve u Cesaree Fílippovy prohlásil Petr slavnostně jménem všech apoštolů; »Ty jsi Kristus, Syn Boha živého« (Mt 16, 16), Jako je tedy Kristus syn člověka, tak je Syn Boha, který má nekonečné bytí a život, jejž sděluje Synu. Toto je obsaženo již v dřívějších slovech Kristových: »Všechno jest mí dáno od Otce, a nikdo nezná Syna, leč Otec, aniž kdo zná Otce, leč Syn, a komu by chtěl Syn zjeviti« (11, 27). Ani Petr nenabyl sám tohoto poznání, ale: «Blahoslavený jsi, Šimone Barjona, neboť krev a tělo ti to nezjevilo, nýbrž Otec můj, jenž je v nebesích«. (16, 17). Po předpovědi utrpení proměnil se Ježíš před třemi apoštoly a s nebe zazněl tentýž hlas jako při křtu (17, 5). Veřejné a slavnostní prohlášení dal sám Ježíš Kristus v den svého utrpení, když byl vyzván veleknězem: »Zapřísahám tě skrze Boha živého, abys nám řekl, jsi-li Kristus, Syn Boží«, Odpověděl
kladně; »Ty jsi řekl. A však pravím vám, od toho času uzříte Syna člověka seděti na
pravici moci Boží a přicházeti v oblacích nebeských« (Mt 26, 63. 64; Mk 14, 61. 62; Lk 22, 70).
  b) K těm to vyznáním řadí se místa, hlavně z Evangelia Janova, kde je vztah Syna
k Otci podán v jednotlivostech. Stejnost v podstatě je vyjádřena slovy: »Já a Otec jedno jsme« (Ja 10, 30). Jednota společného bytí plyne konečně z toho, že má vědění jako Bůh: »Nyní víme, že znáš všecko a nepotřebuješ, aby se tě kdo tázal; proto věříme, že jsi od Boha vyšel« (16, 30; cf Mt 11, 27 a Lk 10, 22 o tom, že jen Otec zná Syna a Syn Otce). Má tutéž moc jako Otec; »Otec můj dosavad dělá, i já dělám«. »Jako Otec mrtvé křísí a oživuje, tak i Syn, koho chce, oživuje« (Jan 15, 17. 21). Toto vše nemá od sebe, nýbrž sdělil mu to Otec: »Jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život sám v sobě« (5, 26), »Já živ jsem skrze Otce« (6, 26). Moc: »,Dal jsi mu moc nade vším
lidstvem, aby dal život věčný všem, které jsi mu dal« (17, 2). Vše mu dal do rukou: »Otec miluje Syna a vše mu dal do rukou« (3, 35), »Ježíš, jsa si vědom toho, že Otec dal mu v ruce všechno a že vyšel od Boha a jde k Bohu...« (13, 3).
  Než nedal mu vše tak, jako by ono sdělení bylo ukončeno, nýbrž trvá stále: »Neprosím toliko za ně, nýbrž i za ty, kteří skrze slovo jejich uvěří ve mne, aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně jsi a já v tobě« (17, 20). Na Filipovo přání: »Pane, ukaž nám Otce a dostačí nám« odpověděl Ježíš: »Tak dlouho jsem s vámi a nepoznali jste mne, Filipe? Kdo vidí mne, vidí i Otce. Kterak ty pravíš: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já v Otci a Otec ve mně jest? Slova, která já mluvím vám, nemluvím sám od sebe, nýbrž Otec, který zůstává ve mně, činí ty skutky. Věřte mi. že já v Otci a Otec ve mně jest. Ne-li, pro skutky samy věřte« (14, 8— 11). Z toho se možno domysliti, jak pozvolna vnikali
apoštolové do tohoto tajemství.
  2. Zjevení Ducha svatého. Třetí božská osoba nezjevila se přímo a bezprostředně jako Syn, nýbrž skrze dary. Víme o ní, co sdělil Ježíš Kristus a apoštolové. Již ve St. zákoně bylo předpověděno vylití
Ducha Božího v době mesiášské: «Potom vyleji ducha svého na každého, kdo má tělo...« (Joel 2, 28; Ez 11, 19; Zach 12, 10). První svítání začalo u Marie při zvěstování: »Duch svatý sestoupí na tebe...« (Lk 1, 35), u Jana, který »bude naplněn Duchem svatým« (v 15), u Alžběty «naplněné Duchem svatým« při návštěvě Marie (v 42), podobně tu Zachariáše (v 67) a Simeona (2, 27). Pří křtu Páně vydal svědectví v podobě holubice. Spolupůsobil pak s Kristem při jeho veřejné činnosti (Mk 1, 12; Lk 4, 14; 10, 21).
  Duch svatý, osoba, je zjeven v prohlášeni Kristově: »Amen, pravím vám: Všechny hříchy budou odpuštěny synům lidským, i rouhání, která vysloví. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nedojde odpuštění na věky, nýbrž bude vinen hříchem věčným« (Mk 3, 28; Mt 3, 28-30;
Lk 12, 10). Podobně je odhalena ve slibu Kristově apoštolům; ».Až vás povedou, aby vás vydali, nestarejte se předem, co byste mluvili, nýbrž to mluvte, co vám v tu hodinu bude dáno; neboť nemluvíte vy, nýbrž Duch svatý« (Mk 13, 13; M t 10, 20; Lk 12, 12). V posledních řečech Páně u Jana je zjevován ještě určitěji; »A já budu prositi Otce a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstával na věky, Ducha pravdy; svět ho nemůže přijmouti, poněvadž ho nevidí ani nezná; vy však ho znáte, neboť ve vás zůstává a ve vás bude (15, 15 - 17). Ve Skt ap 16, 7: »Když přišli proti Mysií, pokoušeli se jíti do, Bithynie, ale Duch Ježíšův jim to nedovolil«, je poukázáno na Ducha jako rozdílnou osobu od Krista, neboť v předcházejícím v 7. v podobném jednání vystupuje Duch sám: »I prošlí Frygii krajinu galatskou, poněvadž jím bylo zabráněno od Ducha svatého hlásati slovo Boží v Asii«.
  Nejjasnější text pro Trojicí je ve formuli pro křest: »Jděte tedy, učte všechny národy, křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého« (Mt 28, 19; 1 Kor 6, 11).
  3. Vzájemný vztah tří božských osob. Vztah Ježíše k Otci určuje synovství. O Duchu svatém to není nikde řečeno. O něm je řečeno: »Když přijde Utěšitel, kterého já pošlu vám od Otce, Duch pravdy, jenž vychází od Otce, ten bude svědčiti o mně (Jan 15, 26),
  Jak Otec je počátek obou a Duch vychází z Otce i Syna, ukazují i následující slova: »Když přijde onen Duch pravdy, naučí vás všeliké pravdě, neboť nebude mluvili sám od sebe, nýbrž co uslyší, bude mluviti a příští věci zvěstuje vám. On mne oslaví, neboť z mého vezme a zvěstuje vám Všechno, cokoliv má Otec, mé jest; proto jsem řekl: Z mého vezme a zvěstuje vám« .(16, 13 - 15). A »Utěšitel pak, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všem věcem« (14, 26). Pro vyjití Ducha sv. i ze Syna, možno přidati i slova o vodě: »Žízní-li kdo, pojď ke mně a pij. Kdo věří ve mne, - jak dí Písmo - proudy vody živé poplynou z jeho útrob, To pak řekl o Duchu, kterého věřící v něho měli přijati. Duch totiž nebyl dosud dán, poněvadž Ježíš nebyl ještě oslaven« (Jan 7, 38. 39).
  4. Vyjadřování apoštola Pavla o Trojici, Uchováno je v některých formulích o díle vykoupení, díle Božím, Nejdůležitější zdá se býti v 2 Kor 13, 13: »Milost Pána našeho Ježíše Krista a láska Boží a účastenství Ducha svatého budiž se všemi vámi«. Zde Otec jako společný pramen zjevuje se láskou, jež způsobila vtělená a vykoupení skrze Syna, jehož milostí docházíme spásy ve sdělování Ducha svatého. Kristus je zde dán na začátku, poněvadž jeho vtělením přišlo zjevení a sdílení Otce i Ducha.
Podobně v 1, 21: »který nás utvrzuje s vámi v Kristu a který nás pomazal, jest Bůh. On si nás také poznamenal a dal závdavek Ducha svatého v srdce naše«, »Byli jste obmyti, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve ‚jménu Pána našeho Ježíše Krista a v Duchu Boha našeho« (1 Kor 6, 11), »Ale prosíme vás, bratři, pro Pána našeho Ježíše Krista a pro lásku Ducha, abyste mně pomáhali v modlitbách, které vznášíte k Bohu za mne« (Řím 15, 30). »Jsou pak rozličné dary, ale tentýž Duch; a rozličné jsou služby, ale tentýž Pán; a rozličné jsou působnosti, ale tentýž Bůh, který působí všechno ve všem« (1 Kor 12, 6 - 11; viz i 8, 6). V listě Efeským, v němž poučuje o celku věřících,
Církvi, vyjadřuje se podobnou formulí: »Jedno tělo a jeden Duch, jak jste byli povolání v jedné nadějí svého povolám. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi a nade vším a ve všech vás« (4, 4 - 6). V tomto celku věřících je Duch duše Církve, Ježíš Kristus její hlava a Otec počátek její jednoty. Z toho je patrné, že Pavel předpokládal u věřících víru v Trojici jako samozřejmou, a že tedy poučení o ní patřilo k původní katechesi apoštolské. List Judy
ukazuje totéž: »Vy však, miláčkové, vzdělávejte se na přesvaté víře své, modlete se v Duchu svatém, zachovávejte se v lásce Boží, očekávajíce milosrdenství Pána našeho Ježíše Krista k životu věčnému« (v 20).

Z příručního slovníku biblického.

Quicúmque (Atanášovo vyznání víry)

Máme svátek Nejsvětější Trojice. Jedná se o ústřední tajemství křesťanské víry, přesahující lidské chápání. Velmi dobře o tomto tajemství pojednává vyznání Quicúmque, tradičně připisované svatému Atanášovi, neúnavnému obránci božství Pána Ježíše Krista. Zde je jeho český překlad:

Kdokoli  chce býti spasen, jest především třeba, aby se držel katolické víry. Kdo by ji celistvou a neporušenou nezachovával, beze vší pochyby na věky zahyne. Víra katolická pak jest, že uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v jednotě. Nesměšujíce božských Osob, aniž dělíce jejich podstatu. Jiná jest totiž Osoba Otcova, jiná Synova, jiná Ducha Svatého. Avšak Otce i Syna i Ducha svatého jedno jest božství, stejná sláva, společná věčná velebnost. Jaký Otec, takový Syn, takový Duch svatý. Nestvořený Otec, nestvořený Syn, nestvořený Duch Svatý. Nekonečný Otec, nekonečný Syn, nekonečný Duch Svatý. Věčný Otec, věčný Syn, věčný Duch svatý. A přece ne tři věční, nýbrž jeden Věčný. Rovněž tak nejsou tři nestvoření, aniž tři nekoneční, nýbrž jeden Nestvořený a jeden Nekonečný. Podobně jest všemohoucí Otec, všemohoucí Syn, všemohoucí Duch svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden Všemohoucí. Tak jest Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý. A přece ne tři bohové, nýbrž jeden jest Bůh. Též jest Hospodin Otec, Hospodin Syn, a Hospodin Duch svatý. A přece nejsou tři Hospodinové, nýbrž jeden jest Hospodin. Neboť tak, jak jednotlivě o každé z Osob vyznáváme, že jest Pán a Bůh, jak nám přikazuje křesťanská víra, tak nám zakazuje katolické náboženství mluviti o třech bozích a Hospodinech. Otce nikdo neučinil, nestvořil ani nezplodil. Syn pochází jen od Otce: nebyl učiněn, ani stvořen, nýbrž zplozen. Duch svatý od Otce i Syna nebyl učiněn, ani stvořen, ani zplozen, nýbrž vychází. Jeden jest tedy Otec, nikoli tři otcové: jeden Syn, ne tři synové: jeden Duch svatý, ne tři duchové svatí. V této Trojici z osob není dřívější nebo pozdější, žádná větší ani menší, nýbrž všechny tři Osoby jsou souvěčné a navzájem rovny. Takže ve všem, jak již bylo řečeno, je dlužno klaněti se Jednotě v Trojici i Trojici v Jednotě.  Kdo tedy chce býti spasen, ať takto smýšlí o nejsvětější Trojici. Ale k věčné spáse se potřebné, abychom také věrně věřili ve Vtělení našeho Pána Ježíše Krista. Správnou vírou tedy jest, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Syn Boží, jest Bůh a člověk. Bohem jest z podstaty Otcovy, před věky zrozený: člověkem jest z podstaty Matky narozený v čase. Dokonalý Bůh, dokonalý člověk:  s rozumnou duší a lidským tělem. Rovný Otci podle božství: menší Otce podle člověčenství. Ačkoliv je Bůh a člověk, není dvojí. - Jediný jest Kristus. Jest jediný nikoli tak, že by se božství proměnilo v tělo: nýbrž tím, že on, Bůh, přijal člověčenství. Jediný ne smíšením podstaty, nýbrž jednotou osoby. Neboť jako rozumová duše a tělo jeden  jest člověk, tak Bůh a člověk jest jeden Kristus. Jenž trpěl pro naši spásu, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých. Vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího, odtud přijde soudit živých i mrtvých. K jeho příchodu mají všichni lidé vstáti z mrtvých se svými těly: aby vydali počet ze svých skutků. A ti, kteří činili dobře, půjdou do života věčného, kteří však konali zlé, do věčného ohně. Toto jest víra katolická, kdo by ji věrně a pevně nezachovával, nemůže být spasen. Amen.

 Albrecht Dürer - klanění Nejsvětější Trojici

Důkazy jsoucnosti Boží

Kosmologické důkazy jsoucnosti Boží

  Kosmologické důkazy jsoucnosti Boží vycházejí z pozorování světa kolem nás, tj. cestou rozumovou (světlem rozumu) na základě zákona příčinnosti uzavírají na jsoucnosti první Příčiny.

  1. Aitiologický neboli důkaz z příčinnosti uzavírá ze jsoucnosti druhotných příčin na jsoucnost příčiny příčiny první, jež je bytostí sama sebou jsoucí.

  2. Kontingentní neboli důkaz z nahodilosti ve světě si všímá nahodilosti bytostí ve světě a uzavírá na existenci bytosti nutné, absolutní.

  3. Kynesiologický neboli důkaz z pohybu si všímá pohybu ve světě v nejširším slova smyslu a uzavírá odtud na jsoucnost bytosti, od níž veškeren pohyb pochází a jež je sama nepohyblivá. Je to Aristotelovo známé "proton kynún akyneton - první nepohyblivý hybatel".

  K důkazu kinesiologickému se připojuje jako doplněk důkaz z entropie světa. Připustí-li se tzv. tepelná smrt vesmíru proměnou veškeré energie produktivní v neproduktivní energii tepelnou (podle zákona Clausiova o entropii), pak se vyžaduje nutně existence původce na počátku vesmíru.

  4. Z omezenosti dokonalostí jednotlivých bytostí ve světě dlužno usuzovati na jsoucnost bytosti nejdokonalejší, jež stvořeným bytostem omezeně dokonalosti uděluje.

  5. Biologický důkaz vychází ze jsoucnosti života na světě a za předpokladu, že neživá hmota si nemůže život sama dáti, vyžaduje jsoucnost bytosti, jež život do přírody vložila.

Psychologické důkazy jsoucnosti Boží

  Psychologické důkazy o jsoucnosti Boží vycházejí z pozorování lidského nitra, hlavně mohutnosti rozumové a volní.

  1. Noetický neboli ideologický důkaz si všímá skutečnosti, že svět bytí i svět myšlení se řídí zákonem pravdy. Shoda mezi myšlením a bytím tvoří východisko noetického důkazu. Shodu mezi myslícím subjektem a myšleným objektem čili soulad mezi myšlením a skutečností nelze vysvětliti bez jsoucnosti vyššího činitele, jenž je zdrojem pravdy ontologické i logické.

  2. Morální neboli mravní důkazy vycházejí z pozorování lidského svědomí:

  a) Důkaz mravní si všímá jsoucnosti mravního řádu, poznatelného snadno lidským svědomím a vyvozuje nutnost jsoucnosti nejvyššího mravního Zákonodárce.

  b) Důkaz ze závaznosti mravního řádu ve svědomí neboli deontologický usuzuje na jsoucnost  nejvýš svatého Zákonodárce, jenž vyžaduje zachovávání svých mravních zákonů a dává jim sankci.

 c) Eudiamonologický důkaz vychází z touhy lidského nitra po dokonalé blaženosti, jíž lze ukojiti nikoli dobry pozemskými, nýbrž jedině držením dobra nekonečného - summum bonum.

  d) Juridický neboli sociální vychází ze jsoucnosti právního řádu společenského a pravomoci lidské společnosti dávati zákony, což vyžaduje jsoucnost nejvyššího Zákonodárce.

  Poslední důkaz jsoucnosti Boží slove etnologický. Nepřímo ze souhlasu všech kulturních národů o jsoucnosti nejvyšší bytosti božské se vysuzuje, že není možné, aby v tomto ohledu se mýlily všechny národy. Všimneme-li sifakta, že primitivní národy mají poměrně čistou ideu Boha - Stvořitele a Soudce lidského jednání, pak uvedenou etnologickou skutečnost nelze vysvětlit než prazjevením, jež předpokládá existenci Boha Zjevitele.

Teleologické důkazy jsoucnosti Boží

  Teleologické důkazy jsoucnosti Boží vycházejí z pozorování činnosti světa, jeho účelnosti, pořádku, zákonitosti a krásy. Poněvadž ve světě existuje nesporně účelnost, pořádek, zákonitost a z toho pocházející krása, třeba připustit, že musí existovat nekonečná Inteligence, jež uvedla do světa účelnost, pořádek a zákonitost. Telos znamená v řečtině účel. Odtud pojmenování uvedených důkazů "teleologické". Dlužno si však připomenouti, že lépe se vystihne skutečnost, budeme-li spíše se sv. Tomášem zdůrazňovati název "cesty vedoucí k poznání Boha".

Z Malého bohovědného slovníku

HLAVNÍ PRAVIDLA VÍRY A MRAVŮ KŘESŤANSKÝCH

Jeden jest Bůh. - Jeden Pán a Spasitel náš, Ježíš Kristus. - Jedna Církev. - Jedny svátosti. - Jena nejvyšší viditelná hlava. - Jedna duše. - Jedna věčnost. - Jednoho jest potřebí: spasiti duši svou.

Dvě jsou přikázání lásky: Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a z celé duše své a ze vší mysli své. Toť jest to největší a první přikázání. Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Dvojí jest povinnost křesťanské spravedlnosti: Varuj se zlého a čiň dobré.

Tři jsou božské osoby jedné bytosti a přirozenosti: Otec, jenž jest od věčnosti sám od sebe; Syn, jenž jest od věčnosti od Otce zplozen; Duch Svatý, jenž od věčnosti od Otce i Syna zároveň vychází. Tři jsou božské ctnosti: Víra, naděje a láska. Trojího jest potřebí k hodnému svatému přijímání: Čistého svědomí, nábožného srdce a od půlnoci lačného těla.

Čtyři jsou poslední věci člověka: Smrt, soud, nebe a peklo. Čtyři jsou hlavní části mše svaté: Evangelium, obětování, proměňování nebo pozdvihování a svaté přijímání. Čtyři jsou hlavní ctnosti: Opatrnost, spravedlnost, statečnost a mírnost. Čtverým způsobem člověk hřeší: Myšlením a žádostí, řečí, skutky a opomenutím dobrého, jež konati mohl a měl. Čtyři jsou hříchy do nebe volající: Úmyslná vražda, sodomský hřích, utiskování chudých lidí, vdov a sirotků, zadržování neb ujímání mzdy dělníkům.

Patero církevních přikázání jest: 1) zasvěcené svátky světiti; 2) v neděle a zasvěcené svátky celou mši svatou pobožně slyšeti; 3) ustanovené posty zachovávati; 4) alespoň jednou za rok zřízenému knězi se zpovídati a v čas velikonoční velebnou Svátost oltářní přijímati; 5) v zapovězený čas svatebního veselí nedržeti. Pět částek potřebných k hodnému přijímání svátosti pokání jest: 1) zpytování svědomí+ 2) lítost; 3) opravdové předsevzetí; 4) zpověď; 5) dostiučinění.

Šestero pravd základních jest: 1) že jest jeden Bůh; 2) že Bůh je spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a zlé tresce; 3) že jsou tři božské osoby: Otec, Syn a Duch Svatý; 4) že druhá božská osoba člověkem učiněna jest, aby nás svou smrtí na kříři vykoupila a na věky spasila; 5) že duše lidská jest nesmrtelná; 6) že jest milosti Boží k spasení nevyhnutelně třeba. Šestero hříchů proti Duchu Svatému jest: 1) zúmyslně na milosrdenství Boží hřešiti; 2) nad milosrdenstvím Božím zoufati; 3) poznané křesťanské pravdě odpírati; 4) bližnímu svému milosti Boží odpírati a záviděti; 5) k spasitelnému napomínání srdce zatvrzelé míti; 6) v životě nekajícím úmyslně až do konce setrvati.

Sedmero svátostí jest: 1) křest; 2) biřmování; 3) Svátost oltářní; 4) pokání; 5) poslední pomazání; 6) svěcení kněžstva; 7) stav manželský. Sedm darů Ducha Svatého jest: 1) dar moudrosti; 2) dar rozumu; 3)dar rady; 4) dar síly; 5) dar umění; 6) dar pobožnosti; 7) dar bázně Boží. Sedm tělesných skutků milosrdenství jest: 1) lačné krmiti; 2) žíznivé napájeti; 3) pocestné do domu přijímati; 4) nahé odívati; 5) nemocné navštěvovati; 6) vězně vysvobozovati; 7) mrtvé pochovávati. Sedm duchovních skutků milosrdenství jest: 1) hřešící kárati; 2) neumělé učiti; 3) pochybujícím dobře raditi; 4) zarmoucené těšiti; 5) křivdy trpělivě snášeti; 6) ubližujícím ochotně odpouštěti; 7) za živé i mrtvé se modliti. Sedm hlavních hříchů jest: 1) pýcha; 2) lakomství; 3) smilstvo; 4) závist; 5) nestřídmost; 6) hněv; 7) lenost. Sedm hlavních ctností jest: 1) pokora; 2) štědrost; 3) čistota; 4) příznivost; 5) střídmost; 6) tichost; 7) horlivost.

Osmero blahoslavenství jest: 1) blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské; 2) blahoslavení tiší, neboť zemi vládnouti budou; 3) blahoslavení lkající, neboť potěšeni budou; 4) blahoslavení, kteří lačnějí a žíznějí po spravedlnosti, neboť nasyceni budou; 5) blahoslavení milosrdní, neboť milosrdenství dojdou; 6) blahoslavení čistého srdce, neboť Boha viděti budou; 7) blahoslavení pokojní, neboť synové Boží slouti budou; 8) blahoslavení, kteří protivenství trpí pro spravedlnost, neboť jejich jest království nebeské.

Devatero jest hříchů cizích; jimi bývá spoluvinen, kdo: 1) ke hříchu radí; 2) jiným hřešiti velí; 3) ke hříchu jiných svoluje; 4) jiné ke hříchu ponouká; 5) hřích jiných vychvaluje; 6) ke hříchu jiných mlčí; 7) hříchu jiných netrestá; 8) na hříchu jiných podíl béře; 9) hříchu jiných hájí.

Desatero Božích přikázání jest: 1) v jednoho Boha věřiti budeš; 2) nevezmeš jména Božího nadarmo; 3) pomni, abys den sváteční světil; 4) cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi; 5) nezabiješ; 6) nesesmilníš; 7) nepokradeš; 8) nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému; 9) nepožádáš manželky bližního svého; 10) aniž požádáš statku jeho.

PŘEHLED VĚROUČNÝCH PRAVD S UDÁNÍM BOHOVĚDNÉHO STUPNĚ JISTOTY

  Bohovědné stupně jistoty jsou:
  1. Článek víry, dogma (D)
  2. Pravda bohovědně jistá (J), t. j. taková, které učí bohoslovci jednomyslně a která souvisí vnitřně s článkem víry. Nazývá se "velmi blízká článku víry".
  3. Mínění obecnější (Ob), t. j. mínění většiny bohoslovců.
  4. Mínění pravděpodobné (Pr), t. j. mínění některých význačných bohoslovců.

  U článků víry je připojeno kde, případně kdy byly prohlášeny.
  Zkratky: uč. - učitelský úřad Církve; církevní smněmy: nic. - sněm nicejský, cař. - cařihradský, efez. - efeský, chalc. - chalcedonský, later. - lateránský, vien. - viennenský, kost. - kostnický, flor. - florentský, trid. - tridentský, vatik. vatikánský; vyznání víry: ap. vyzn. - apoštolské vyznání víry, nic. vyzn. - nicejsko-cařihradské vyznání víry, athan. vyzn. - t. zv. athanášské vyznání víry.

ÚVODNÍ ČÁST

  Prameny zjevení Božího jsou: Písmo sv. a ústní podání. D, trid., vatik.

  Písmo sv. je inspirováno, t. j. má Boha za původce. D, vatik.

  Písmo sv. je prosto omylu. J, Lev XIII:

  Víra je úkon rozumu, který, opíraje se o autoritu Boží (vševědoucnost a pravdomluvnost), souhlasí s pravdou Bohem, zvláště skrze Krista a jeho Církev, zjevenou. D, vatik.

  Víra vzniká působením milosti a svobodným souhlasem člověka. D, vatik.

ČÁST PRVNÍ: O BOHU JEDINÉM

  Jsoucnost Boží může člověk jistě poznati přirozeným rozumem z věcí stvořených. D, vatik.

  Jsoucnost Boží je článkem víry. D, vatik.

  Stvořený rozum nedovede přirozenou schopností na Boha patřiti. D, vien. (1311).

  Na Boha patří vyvolení v nebesích. D, konst. Benedikta XII., flor.

  Patřiti na Boha dovede stvořený rozum pouze, je-li zesílený světlem slávy. D, vien.

  Bůh jest každému stvořenému rozumu nepochopitelný. D, 4. later., vatik.

  Bůh jest bytost, která jest sama od sebe. D, athan. vyzn., vatik.

  Metafysická bytnost Boží spočívá v aseitě. Ob.

  Bůh jest bytost nekonečně dokonalá. D, vatik.

  Bůh jest jediný, naprosto jednoduchý, nezměnitelný, věčný, nesmírný a všudypřítomný. D, nic. vyzn., athan. vyzn., 4. later., vatik.

  Boží poznání jest nekonečně dokonalé. D., vatik.

  Vůle Boží jest nekonečně dokonalá. D, vatik.

  Bůh jest všemohoucí. D, vatik.

  Bůh chce sebe sama a miluje nutně. J, vatik.

  Bůh všechny věci mimo sebe chce a miluje naprosto svobodně. D, kostn., vatik.

  Bůh jest podstatně a naprosto svatý, nejvýš spravedlivý, dobrotivý, milosrdný, pravdomluvný a věrný. D, uč., vatik.

ČÁST DRUHÁ: O BOHU TROJJEDINÉM

  Nejsvětější Trojice jest základní článek víry náboženství křesťanského. D, uč.

  Jest jeden Bůh ve třech osobách. Tři božské osoby jsou: Otec, Syn a Duch Svatý.

  Mají jednu a touž podstatu. (D, uč., nic. vyzn., 4. later.

  Tři božské osoby se rozlišují mezi sebou svými východy: Otec nevychází z nikoho, Syn vychází z Otce, Duch Svatý vychází z Otce i Syna zároveň. D. flor.

  Vycházení Syna z Otce se nazývá zplození. D, nic. vyzn., athan. vyzn., flor.

  Syn vychází z poznávání Otcova duchovým zplozením. J.

  Druhá božská osoba se nazývá "Slovo" (jméno D).

  Duch Svatý vychází z Otce i Syna jako z jednoho původu a jediným dýcháním. D, nic.

  Duch Svatý vychází z lásky Otce a Syna. J.

  Tři božské osoby mají jedinou činnost na venek. D, 4. later.

  Tři božské osoby se navzájem pronikají a v sobě přebývají. D. flor.

  Tajemství nejsvětější Trojice převyšuje naše poznání. D, vatik.

ČÁST TŘETÍ: O BOHU STVOŘITELI

  1. O stvoření světa.

  Bůh stvořil celý svět (hmotný i duchový) z ničeho. D, 4. later., vatik.

  Bůh stvořil svět sám. D, 4. later., vatik.

  Stvoření světa jest společné dílo trojjediného Boha. D, 4. later., flor.
  Bůh stvořil svět na počátku času. D, 4. later., vatik.
  Bůh stvořil svět zcela svobodně. D, flor., vatik.
  Bůh zachovává svět. D, vatik.
  Důvodem pro stvoření světa byla Boží dobrota. D, vatik.
  Prvotný cíl stvoření samého je sláva Boží, druhotný cíl je blaženost rozumných tvorů. D, vatik.
  Bůh všechny bytosti řídí přiměřenými prostředky k poslednímu cíli. D, vatik.
  Tvorové byli stvořeni jako tvorové dobří. Zlo má svou příčinu v tom, že tvorové zhřešili. D, uč.

  2. O andělech.

  Andělé jsou od Boha stvořeni. D, 4. later.
  Andělé jsou pouzí duchové. J, 4. later.
  Andělé byli stvořeni ve stavu nadpřirozené milosti, nikoli však ve stavu blaženosti. J.
  Mnozí andělé zhřešili a byli na věky od Boha zavrženi. D, 4. later.
  Dobří andělé nás ochraňují a pomáhají nám. D, uč.
  Každý pokřtěný člověk má vlastního anděla strážce. J.
  Každý člověk a každá společnost (Církev, národ atd.) má anděla strážce. Pr.

  3. O lidech.

  První lidé byli co do duše i co do těla stvořeni od Boha. D, 4. later., vatik.
  První lidé byli i co do těla stvořeni od Boha přímo. Ob.
  Veškero pokolení lidské pochází z prvních lidí Adam a a Evy. D, uč.
  Člověk se skládá ze dvou podstatných částí: ze hmotného těla a z duchové duše. D, 1. cař., Pius IX .
  Duše je spojena s tělem tak, že jest jeho podstatná forma. D, vien., 5. later., Pius IX
  Každý člověk má jen jednu, jemu vlastní duši. D, 5. later., vatik.
  Duše lidská jest podstata duchová, která má rozum a vůli. D, 4. later.
  Duše lidská jest nesmrtelná. D, 5. later.
  Každá duše lidská je Bohem přímo stvořena, když má býti spojena s tělem. J.

  4. O nadpřirozeném stavu prvních lidí a pádu do hříchu.

  První lidé obdrželi od Boha posvěcující milost. D, trid.
  Tento stav spravedlnosti a svatosti byl nadpřirozeným a svobodným darem Božím. J, Pius V. (1567).
  Prarodiče před hříchem byli prosti zlé žádostivosti. J.
  Nebyli podrobeni utrpení a nevědomosti. Ob.
  První lidé před hříchem nebyli podrobeni smrti. D, trid.
Tyto dary (mimopřirozené) byly jim od Boha dobrovolně uděleny a převyšovaly stvořenou přirozenost. J.
  První lidé těžce zhřešili, přestoupivše přikázání Boží a tak ztratili posvěcující milost Boží. D, trid.
  Všichni lidé přirozeným způsobem od Adam a pocházející (kromě Krista a jeho matky) přicházejí na svět obtíženi vinou, Což jest hřích dědičný. D, trid.
  Podstata hříchu dědičného spočívá v nedostatku posvěcující milosti. Ob.
  Hřích dědičný se přenáší a šíří přirozeným plozením z otce na děti. J, trid.
  Následkem hříchu dědičného pozbyl člověk všech darů mimopřirozených, nepozbyl však přirozených mohutností. D, trid.
  Kdo zemře v dědičném hříchu, nemůže dospěti k patření na Boha. D, flor.

ČÁST ČTVRTÁ: O JEŽÍŠI KRISTU

  1. Ježíš Kristus jest Bohočlověk.

  Ježíš Kristus jest pravý Bůh, druhá osoba z nejsvětější Trojice. D, ap. vyzn., nic. vyzn.

  Syn Boží je pravý a skutečný člověk, přijal lidskou přirozenost, skutečné tělo a rozumnou duši. D, ap. vyzn., 1. cař., chalc., vien.
  Ježíš Kristus se stal člověkem, když se z Marie Panny narodil. D, ap. vyzn.
  Kristus je pravý Bůh a pravý člověk. Božská a lidská přirozenost jsou spojeny v jediné osobě Kristově. D, nic. vyzn., efes., chalc.
  Obojí přirozenost má Ježíš Kristus nesmíšenou a nezměněnou. D, chalc., athan. vyzn.
  Syn Boží se vtělil právě tehdy, když se z Panny Marie počal. D, ap. vyzn., 2. cař.
  Syn Boží člověčenství nikdy, ani při smrti, neodložil. D, chalc., 2. toledský.
  Syn Boží člověčenství na věky neodloží. D, cař.
  Ježíš Kristus, též jako člověk, je vlastní a přirozený Syn Boží. D, Hadrian I., synody řezenská a frankfurtská (792, 794).
  Celému vtěleném u Kristu přísluší bohopocta. D, efes., 5. cař.
  Člověčenství i srdci Kristovu přísluší bohopocta. Pius VI., Kliment X III., Pius IX .
  Ježíš Kristus má dvojí vůli a dvojí činnost: božskou a lidskou. D, 6. cař., later.
  Kristus člověk znal všecko, co k jeho důstojnosti a vykupitelskému úřadu náleželo. Ob.
  Duše Kristova viděla od počátku podstatu Boží. Ob.
  Kristus byl naprosto bezhříšný. D, efes.
  Kristus byl hříchu vůbec neschopný. J.
  Kristus byl svatý svatostí podstatnou (skrze hypostatické spojení). Ob.
  Kristus byl svatý svatostí případečnou (milost posvěcující). J.

  2. Ježíš Kristus jest Vykupitel.

  Vtělení Syna Božího nebylo ani naprosto jako takové, ani vzhledem ke stvoření, nebo k pádu člověka, ani v předpokladu vykoupení padlého člověka,, nutné. J.

  Vtělení bylo nutné v předpokladu dokonalého zadostučinění za hříchy lidské. J.

  Vtělení Syna Božího bylo k vykoupení pokolení lidského s každé strany vhodné.

  Vykoupení pokolení lidského jest potud důvodem vtělení Syna Božího, že pravděpodobně, kdyby Adam nezhřešil, Syn Boží by se byl nevtělil. Mínění sv. Tomáše, sv. Bonaventury, thomistů a j., na př. Vasqueza, de Lugo.

  Syn Boží by se vtělil, i kdyby Adam nezhřešil. Mínění sv. Alberta Vel., Scotovo a j.

  Kristus jakožto prostředník mezi Bohem a lidmi svým utrpením a smrtí zadostučinil za hříchy lidské. D, uč., vyzn. víry, efes., trid.

  Kristus svou smrtí pokolení lidské vykoupil. D, vyzn. víry, trid.

  Kristus přinesl na kříži za nás pravou a dokonalou krvavou oběť. D, efes., trid.

  Zadostučinění Kristovo je samo sebou rovnocenné, nadbytečné, ba vůbec nekonečné. J.

  Kristus zemřel a učinil za všecky lidi zadost. J.

  Kristus si zasloužil, aby jeho tělo bylo oslaveno a jeho jméno povýšeno. Pokolení lidskému Kristus zasloužil: odpuštění hříchů a posvěcení, všechny milosti a věčnou slávu, vykoupil je z poroby ďáblovy, přemohl smrt. .D, trid.

  Duše Kristova, oddělivší se od těla, sestoupila do předpeklí, aby tam spravedlivým starozákonním zvěstovala vykoupení. D, ap. vyzn., 4. later.

  Kristus vstal z mrtvých třetího dne z vlastní moci. D, uč., vyzn. víry.

  Kristus vstoupil na nebesa se svým člověčenstvím z vlastní moci. D, uč., vyzn. viry.

  Kristus jako člověk sedí na pravici Boha Otce, odtud přijde soudit živé i mrtvé. D, uč., vyzn. víry.

  Ježíš Kristus jest jediný, svrchovaný a nejdokonalejší učitel.

  Ježíš Kristus jest pravý a jediný Velekněz Nového Zákona... D, efes., trid.

  Kristus byl povolán a pomazán za Velekněze při svém vtělení. Vykonával kněžský úřad po celý život, hlavně na kříži, a bude jej konati na věky.

  Ježíš Kristus, Bohočlověk, je svrchovaný král. D, nic. vyzn., athan. vyzn.

  Kristus je hlavou lidí a v jistém smyslu též andělů. J.

3. Panna Maria, Matka Boží

  Panna Maria skutečně a ve vlastním smyslu porodila Syna Božího. Jest Bohorodičkou. D, efes., chalc.

  Maria jest ustavičnou pannou (při početí, při porodu, po porodu). D, uč.

  Panna Maria byla zvláštní milostí a výsadou Boží, pro zásluhy Ježíše Krista uchráněna od poskvrny hříchu dědičného. D, Pius IX. (1854).

  Maria byla ze zvláštní milosti po celý život bez každého hříchu osobního. J.

  Maria převyšuje milostí anděly a svaté. J.

  Maria byla brzy po smrti i s tělem vzata na nebesa. D, Pius XII. (1950).

  Panna Maria jest prostřednicí milostí: proto, že nám dala Krista, D, uč., proto, že může vyprositi lidem každou milost. J, proto, že každá milost je udílena na její přímluvu. Pr.

  Panně Marii přísluší větší úcta než ostatním svatým (hyperdulie). D, uč.

ČÁST PÁTÁ: O CÍRKVI KRISTOVĚ

  1. Založení a ústava Církve.

  Kristus bezprostředně a úmyslně založil Církev jako viditelnou společnost, mající trvati až do konce světa. D, vatik.

  Kristus založil Církev jako společnost hierarchickou, uděliv sv. apoštolům trojí úřad: učitelský, kněžský a pastýřský. D, uč., trid., vatik.

  Nástupci sv. apoštolů v jejich trojím úřadě jsou z božského práva biskupové. D, uč., trid., vatik.

  Kristus založil Církev jako .společnost monarchickou: Kristus bezprostředně a přímo sv. Petrovi slíbil a udělil prvenství pravomoci (primát) nad celou Církví. D, vatik.

  Prvenství pravomoci nad celou Církví bylo uděleno nejen sv. Petrovi, nýbrž také jeho nástupcům. D, 2. lyonský, flor., vatik.

  Římští papežové jsou nástupci sv. Petra v prvenství nad celou Církví, a to z božského práva. D, vatik.

  Prvenství z božského práva je spojeno se Stolcem římským. Ob, Benedikt X IV .

  2. Vlastnosti a známky Církve.

  Církev Kristova jako taková jest viditelná. D, vatik.

  Církev jest dokonalá společnost. J.

  Jednota, svatost, obecnost (katolicita) a apoštolskost jsou vlastnosti Církve. D, uč., nic. vyzn., 4. later.

  Uvedené čtyři vlastnosti jsou současně známkami pravé Církve Kristovy. J, Pius IX .

  Čtyři známky příslušejí toliko Církvi římskokatolické.

  Uvedených čtyř známek nemají náboženské společnosti protestantské, anglikánské

a pravoslavné.

  3. Účel Církve, její nadpřirozená hodnota a členové.

  Účelem Církve jest, aby skrze ni a v ní dosáhli lidé nadpřirozené spásy. D, vatik.

  Církev Kristova je společnost podstatně nadpřirozená: je tělo Kristovo, které oživuje Duch Svatý. D, uč., sv. Pavel.

  K tomu, aby dospělý člověk byl skutečně členem Církve, náleží, aby s ní byl spojen trojím svazkem: vyznáním víry, účastí na svátostech a podřízením zákonitým pastýřům. J, flor., trid.

  Nejsou tedy členy Církve: nevěřící, veřejní bludaři (formální i materiální), veřejní rozkolníci (formální i materiální). Ob.

  Skutečnými členy Církve nejsou toliko předzvědění anebo spravedliví. D, kostn., trid.

  Bludaři a rozkolníci tajní jsou členy Církve, rovněž exkomunikovaní trpění a hříšníci (patří k tělu Církve).

  Církev jest všem lidem nutná k dosažení věčné spásy, a to nutností prostředku. D, uč., 4. later., trid.

  Kdo vlastní vinou až do konce života setrvá mimo tělo Církve, nemůže býti spasen.

  Kdo bez vlastní viny se nalézá mimo tělo Církve, může býti spasen, patří-li k její duši, t. j. aspoň slibem k tělu Církve.

  4. O moci Církve.

  Moc Církve se rozděluje na moc svěcení a pravomoci. D, uč., trid., vatik.

  Pravomoc Církve obsahuje moc zákonodárnou, soudní a trestnou. J.

  Prvenství římského papeže jest pravomoc všeobecná, řádná, bezprostřední, biskupská, nejvyšší a plná. D, flor., vatik.

  Pravomoc biskupů jest řádná, závisí však na plné pravomoci římského papeže.

  V moci učiti, udělené sboru apoštolskému a biskupům je obsažena výsada neomylnosti v učení o víře a mravech. Biskupové, ať po světě rozptýlení, nebo shromáždění na ekumenickém koncilu, musejí býti v souhlasu a ve spojení s římským papežem. D, uč. vatik.

  Římský papež, když mluví „z katedry“, je obdařen neomylností ve věcech víry a mravů, takže jeho rozhodnutí jest samo ze sebe, nikoliv ze souhlasu Církve, neopravitelné. D, vatik.

  Přímý předmět neomylnosti Církve představují všecky náboženské pravdy víry a mravů, které jsou formálně obsaženy v pramenech zjevení Božího. D, uč.

  Nepřímý předmět neomylnosti tvoří všechny pravdy a věci, bez nichž by nebylo možno poklad zjevení Božího uchovati neporušeným. J.

ČÁST ŠESTÁ: O MILOSTI A SVÁTOSTECH

  1. O milosti Boží.

  Posvěcení člověka se připisuje zvláště Duchu Svatému.

  Duch Svatý sídlí v každém člověku, který je živým údem těla Kristova. Ob.

  Milost úkonná skutečně jest. Bůh osvěcuje rozum přímo a povzbuzuje vůli přímo. D, 2. oranžský, trid.

  Vnitřní, nadpřirozená milost je ke všem spasitelným úkonům naprosto  nutná. D, 2. oranžský, trid.

  Milost jest nutná nevěřícímu, aby uvěřil. D, 2. oranžský, trid.

  Milost je nutná hříšníkovi, aby se na ospravedlnění připravil a činil pokání, D, 2. oranžský, trid.

  Milost je nutná spravedlivému, k jednotlivým spasitelným úkonům. J.

  Ospravedlněnému jest nutná zvláštní milost, aby v dobrém až do konce setrval. D, 2. oranžský, trid.

  Ospravedlněnému, který by se měl po celý život všech všedních hříchů varovati, je nutná zvláštní výsada milosti Boží. D, 2. milevský, trid.

  Padlý člověk je schopen, aby svým rozumem poznal z věcí stvořených jednoho Boha. D, vatik.

  Padlý člověk dovede bez milosti Boží vykonati přirozeně dobré skutky. Není bez pomoci Boží s to, aby všechen přirozený mravní zákon zachovával. Není s to, aby všecka pokušení překonal. Všecky skutky věřícího hříšníka nejsou proto hříšné, že není v posvěcující milosti Boží.

  Prvé milosti nelze si zasloužiti přirozeným konáním, ani přirozenou modlitbou si u Boha vyprositi. D, 2. oranžský, trid.

  Bůh chce vůlí předchozí spasiti všecky lidi. D, trid.

  Spravedlivému dává Bůh dostatečnou milost, aby mohl přikázání zachovávati. D, trid.

  Bůh dává hříšníkům dostatečnou milost, aby se mohli obrátiti. D, 4. later., trid.

  Bůh dává i nevěřícím dostatečnou milost, aby mohli býti spaseni. J.

  Vůle zůstává pod vlivem milosti svobodná. D, trid.

  Dospělý, jenž chce býti ospravedlněn, musí se na to připraviti: vírou v pravdy zjevené i jiným i spasitelnými úkony. D, trid.

  Pouhá víra neospravedlňuje. D, trid.

  Bůh ospravedlňuje hříšníka tím, že mu hříchy skutečně odpustí a jej vnitřně posvětí. D, trid.

  Posvěcování člověka záleží ve vlévání posvěcující milosti Boží. Milost posvěcující je nadpřirozená vlastnost jež v duši jako stav trvá. J.

  Milost posvěcující činí nás účastny božské přirozenosti, přáteli Božími, přijatými syny Božími, dědici království nebeského a chrámy Ducha Svatého. J.

  S posvěcující milostí Boží se nám vlévají tři božské ctnosti: víra, naděje a láska. D, trid., mravní ctnosti. Ob, dary Ducha Svatého. Pr.

  Milost posvěcující se nevlévá všem stejnou měrou. Může býti rozmnožena dobrými skutky. D, trid.

  Dobré skutky, které koná člověk ve stavu milosti posvěcující, jsou u Boha záslužné. D, 2. oranžský, trid.

  Spravedlivý si zaslouží dobrými skutky rozmnožení milosti posvěcující, život věčný a rozmnožení slávy věčné. D, trid.

  Milost posvěcující se pozbude každým těžkým (smrtelným) hříchem. D, trid.

  Hříchu těžkého se dopouštíme, přestupujeme-li zákon Boží ve věci důležité, vědomě a dobrovolně.

  Hříchy všední milost posvěcující neničí. D, trid.

  2. O svátostech všeobecně

  Svátost jest viditelné, od Ježíše Krista ustanovené znamení, které svatost a spravedlnost (milost posvěcující) nejen naznačuje, nýbrž i působí. J.

  Vnější znamení svátosti se skládá z látky (materia) a ze slov (forma). Ob.

  Ježíš Kristus ustanovil sedmero svátostí Nového Zákona: křest, biřmování, Svátost oltářní, pokání, poslední pomazání, svěcení kněžstva a stav manželský. D, trid.

  Svátosti udělují těm, kteří je hodně přijímají, milost posvěcující. D, trid.

  Jednotlivé svátosti udělují zvláštní, účelu každé svátosti přiměřenou milost. Ob.

  Tři svátosti: křest, biřmování a svěcení kněžstva vtiskují duši přijímajícího nezrušitelné

znamení. D, trid.

  Svátosti působí milost jako příčiny nástrojné, ex opere operato, činem samým. D, trid.

  Přisluhovatelem svátostí je zpravidla kněz, platně vysvěcený. D, trid.

  Platně přisluhuje svátostmi ten, kdo má aspoň úmysl konati, co koná Církev. D, trid.

  Působivost svátostí nezávisí na víře nebo na svatosti jejího přisluhovatele. D, trid.

  Kromě svátostí jsou svátostiny, které ustanovila Církev. J.

  3. O jednotlivých svátostech

  a) Křest

  Svátost křtu ustanovil Ježíš Kristus. D, trid.

  Látkou křtu je přirozená voda. D, trid.

  V západní církvi se uděluje dnes křest trojím litím vody na hlavu křťencovu a současným pronášením slov: Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

  V církvi východní se uděluje křest trojím pohroužením ve vodě.

  Křest zahlazuje všecky hříchy: hřích dědičný i všecky před křtem spáchané hříchy osobní, jakož i tresty za hříchy. Pokřtěný bývá duchovně znovuzrozen a obdrží prvou milost posvěcující. D, nic. vyzn., trid.

  Křest vtiskuje duši nezrušitelné znamení. D, trid.

  Křtu je k spasení nevyhnutelně třeba. D, trid.

  Křest vodou nahrazuje křest žádosti a křest krve. J.

  Řádně přisluhuje křtem biskup a kněz, mimořádně jáhen, v čas nevyhnutelné potřeby může každý člověk křtíti.

  Každý živý a nepokřtěný může býti pokřtěn. I nemluvňata mohou a mají býti křtěna. D, trid.

  b) Biřmování

  Biřmování je pravá, od Ježíše Krista ustanovená svátost. D, trid.

  Vnější znamení této svátosti je vzkládání ruky spojené s mazáním sv. křižmem, při čemž se pronášejí slova: Znamenám tě znamením kříže a posiluji tě křižmem spasení ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. J.

  Biřmování vtiskuje duši nezrušitelné znamení. D, trid.

  Řádně přisluhuje biřmování toliko biskup. D, trid.

  c) Svátost oltářní

  Svátost oltářní (eucharistie) je pravé tělo a pravá krev Ježíše Krista, pod způsobami chleba a vína skutečně a podstatně přítomné. Ježíš Kristus ustanovil Svátost oltářní jako oběť a svátost. D, trid.

  Ve Svátosti oltářní jest Ježíš Kristus s tělem a krví a s duší, se svým člověčenstvím a božstvím vpravdě, skutečně a podstatně přítomen. D, trid.

  Ve Svátosti oltářní promění se celá podstata chleba a vína v podstatu těla a krve Kristovy. Je to přepodstatnění. D, trid.

  V eucharistii je celý Kristus přítomen pod každou způsobou, je přítomen i v jednotlivých částech každé způsoby. D, trid.

  V eucharistii zůstává Kristus tak dlouho přítomen, dokud způsoby chleba a vína trvají. D, trid.

  Ježíši Kristu ve Svátosti oltářní přísluší úcta a klanění. D, trid.

  Látkou, z níž se eucharistie připravuje, jest pšeničný chléb a víno z révy. Formou jsou slova Kristova: Toto jest tělo mé. Tento jest kalich krve mé, které kněz jménem Kristovým pronáší. D, flor., trid.

  Svátost oltářní rozmnožuje v přijímajícím milost a spojuje ho co nejtěsněji s Kristem, působí odpuštění lehkých hříchů, zeslabuje zlou žádostivost a zaručuje slavné zmrtvýchvstání.

  Eucharistie není k spasení nevyhnutelně potřebná. Dospělí jsou podle božského a církevního přikázání povinni ji přijímati.

  Řádným přisluhovatelem eucharistie je toliko kněz, mimořádným též jáhen.

  Hodně, svátostně a duchovně přijímá Svátost oltářní pouize věřící v posvěcující milosti.

  Mše sv. je pravá a vlastní oběť, od Ježíše Krista ustanovená. D, trid.

  Mše sv. je s obětí Kristovou na kříži podstatně totožná. D, trid.

  Fysická podstata oběti mše sv. záleží v proměňování (ve dvojí konsekraci chleba a vína). Ob.

  O metafysické podstatě oběti mše sv. není jednotného názoru mezi bohovědci. Dosti rozšířený je tento názor: Ve dvojím odděleném proměňování chleba a vína předvádí se ve svátostných způsobách Kristus jako umírající, tajemně obětovaný a zabitý. Na kříži se Kristus obětoval ve vlastní, viditelné podobě, způsobem krvavým, při mši sv. se obětuje tajemně, svátostně, nekrvavě.

  Mše sv. jest oběť bohoctná, děkovná, smírná a prosebná. D, trid

  d) Svátost pokání

  Svátost pokání je pravá, od Ježíše Krista ustanovená svátost, ve které se věřícím odpouštějí hříchy po křtu sv. spáchané. D, trid.

  Církev má od Ježíše Krista moc odpouštěti hříchy, po křtu sv. spáchané. D, trid.

  Církev má moc odpouštěti všecky hříchy. D, trid.

  Církev odpouští, případně zadržuje hříchy jako při soudním řízení. D, trid.

  Vnějším znamením svátosti pokání jsou jednak rozhřešení kněžské, jednak zkroušené vyznání kajícníkovo. Látkou její jsou podle většiny bohoslovců úkony kajícníkovy: lítost, zkroušené vyznání hříchů a dostiučinění.

  Lítost je bolest a ošklivost duše nad spáchanými hříchy s předsevzetím nikdy již více nehřešiti. Trid.

  Dokonalá lítost s touhou po svátosti ospravedlňuje již před zpovědí. J.

  Dokonalé lítosti není k platné zpovědi třeba. J.

  Při svátostné zpovědi je podle božského příkazu nutno, aby kajícník se vyznal ze všech po křtu sv. spáchaných hříchů. D, trid.

  Zpověď tajná, která byla v Církvi od počátku v obyčeji, se shoduje s božským příkazem, vyznávati hříchy. D, trid.

  Bůh s vinou odpouští vždy trest věčný, ale nikoli též všechen trest časný. D, trid.

  Zpovědník je oprávněn a povinen uložiti kajícníkovi spasitelné a přiměřené dostiučinění. D, trid.

  Odpuštěním hříchů ve svátosti pokání obživnou ty zásluhy, které jsme získali v dřívějším stavu posvěcující milosti, těžkým hříchem však ztratili. Ob.

  Přisluhovatelem svátosti pokání je pouze kněz, ke zpovídání zplnomocněný. D, trid.

  Svátost pokání může platně přijmouti každý pokřtěný, který zhřeší, lituje svých hříchů, vyzpovídá se z nich a má upřímnou vůli dostiučiniti.

  Svátost pokání je všem, kteří po křtu těžce zhřešili, nevyhnutelná k spasení. D, trid.

  Církev má moc udělovati věřícím odpustky. Věřícím jest užitečno odpustky získati. D, trid.

  e) Poslední pomazání

  Poslední pomazání je pravá, od Ježíše Krista ustanovená svátost. Mluví o ní sv. apoštol Jakub. D, trid.

  Látkou této svátosti je mazání olejem olivovým (od biskupa posvěceným) na jednotlivých smyslech. J. Formou jsou slova: Skrze toto svaté pomazání a své předobrotivé milosrdenství, odpustiž tobě Pán, cokoli jsi zavinil zrakem, sluchem, atd ... Amen.

  Přisluhovatelem posledního pomazání je kněz. D, trid.

  Poslední pomazání může platně přijmouti každý dospělý pokřtěný, když vážně onemocní.

  Účinky posledního pomazání jsou: posila duše, zvláště k smrtelnému zápasu. J, zahlazení hříchů všedních. J, i těžkých. Ob, zahlazení zbytků hříchů a časných trestů. Ob, uzdravení těla, je -li to k prospěchu duše. J.

  Poslední pomazání není nevyhnutelně potřebné k spasení.

  f) Svěcení kněžstva

  Svěcení kněžstva je pravá a vlastní, od Ježíše Krista ustanovená svátost. D, trid.

  Svěcení na biskupa a svěcení na kněze je svátost. D, trid.

  Jáhenství je svátost. J.

  Nižší svěcení (ostiariát, lektorát, exorcistát a akolytát) a podjáhenství nejsou svátosti.

  O vnějším znamení svěcení kněžstva není dosud věroučně rozhodnuto. Nejvíce oprávněn je názor, že vzkládání rukou biskupových je podstatnou látkou této svátosti (u svěcení na biskupa, kněze a jáhna).

  Formou jsou modlitby biskupovy při vzkládání rukou.

  Přisluhovatelem svátosti svěcení jest pouze biskup. D, trid.

  Svěcení kněžstva může platně přijmouti pokřtěný muž, který je s to, svůj úmysl svobodně projeviti.

  Svěcení kněžstva vtiskuje duši nezrušitelné znamení. D, trid.

  g) Manželství

  Manželství jako přirozený svazek mezi mužem a ženou k nerozdílnému společenství života bylo ustanoveno Bohem v ráji. J.

  Kristus povýšil manželství na svátost. D, trid.

  Svátost manželství je manželská smlouva křesťanských snoubenců. Svátost nelze tedy od smlouvy oddělovali. J.

  Svátostí manželství si přisluhují manželé sami. J.

  Vnějším znamením svátosti manželství je vzájemný souhlas snoubenců, že se berou za manžely, slovy v čase přítomném vyjádřený. Ob.

  Svátost manželství mohou platně přijmouti křesťanští snoubenci, muž a žena, mezi nimiž není rušící překážky.

  Hodně přijímají tuto svátost snoubenci, kteří jsou v milosti Boží a mezi nimiž není závady.

  Podle božského práva je křesťanské manželství spojení jednoho muže s jednou ženou k životnímu společenství. D, trid.

  Platné křesťanské manželství je co do svazku nerozlučné. J.

  Cizoložství jednoho z manželů svazek manželský nezruší.

  Manželství přirozené (mezi nepokřtěnými) může býti rozloučeno mocí „Pavlovské výsady“. J.

  Křesťanské manželství je podřízeno božskému i církevnímu právu. D, trid.

  Církev má právo stanoviti překážky manželské. D, trid.

  Státní moc je příslušná pro občanské účinky manželského svazku. J.

ČÁST SEDMÁ: O POSLEDNÍCH VĚCECH ČLOVĚKA A SVĚTA

  1. O dokonání zvláštním

  

  Smrt je všeobecná, t. j. každý člověk v hříchu dědičném zrozený musí umříti. D, trid.

  Smrtí se končí doba zkoušky.

  Jakmile se duše od těla oddělí, jest Bohem souzena. Její věčný úděl je neodvolatelně rozhodnut a rozsudek ihned vykonán. J.

  Spravedliví, kteří jsou bez každého hříchu a každého trestu za hříchy, vstupují ihned ve stav nadpřirozené blaženosti. D, ap. vyzn., flor.

  V nebi patří spravedliví na Boha přímo. D, ap. vyzn., Benedikt XII. (1336), flor.

  Blaženost je věčná a nemůže býti ztracena. D, ap. vyzn., 4. later.

  Svatí v nebi jsou hodni naší úcty. Uctívati ostatky a obrazy svatých je dovoleno a prospěšno.

  Svatí v nebi za nás orodují. Je dobré a užitečné vzývati je o přímluvu. D, trid.

  Kdo zemře ve stavu těžkého hříchu, bude věčně trestán v pekle. D, athan. vyzn., 4. later.

  Pekelný trest záleží podstatně ve vyloučení z patření na Boha. D, flor.

  K podstatnému trestu přistupují i skutečné bolesti. J.

  Tresty zavržených mají různé stupně. D, flor.

  Kdo odchází z tohoto světa, obtížen hříchem toliko dědičným, nemůže dospěti k patření na Boha. D, flor.

  Očistec je místo, kde trpí duše spravedlivých (zemřelých v milosti posvěcující) časné tresty za hříchy, za které neučinily za živa zadost. D, flor., i trid.

  Duším v očistci můžeme pomáhati modlitbou. D, trid.

  Také blažení v nebi jim pomáhají. Ob.

  2. O dokonání obecném

  Před druhým příchodem Kristovým na konci světa vstanou všichni lidé z mrtvých s týmiž těly, které měli za živa. D, 4. later.

  Po zmrtvýchvstání přijde Ježíš Kristus jako soudce světa a bude souditi veškero pokolení lidské. D, ap. vyzn.

Jedná se o přepis z knihy Ve světle víry (Dr. Antonín Salajka). Jen u dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie jsem upravil bohovědný stupeň jistoty, protože tato dogmatika vyšla před vyhlášením dogmy..

  

Dr. Salajka o náboženské svobodě

  Náboženskou snášenlivost dlužno rozlišovati od lhostejnosti náboženské. Lhostejnost je vnitřní rozpoložení, kterým někdo pokládá všechna náboženství za stejná a tím vlastně náboženství vůbec nebo katolické popírá. Snášenlivost je zevnější stav, jímž někdo se má stejnomyslně k různým náboženstvím, aniž označuje jejich vnitřní hodnotu. Rozeznáváme:
a) Snášenlivost křesťanskou, která snáší a trpí pouze bloudící, nikoliv však blud a nespravedlnost náboženskou. Podle sv. Augustina máme pouze blud nenáviděti, lidi (bloudící) však milovati.
b) Snášenlivost politickou, která veřejně trpí různá náboženství, i nesprávná, jejichž příslušníky pokládá před zákonem za rovné. Činí tak z důvodu zevnějšího, aby byl uchován veřejný mír.
c) Snášenlivost dogmatickou či ethickou, která ve veřejném životě pokládá různá náboženství za rovnoprávná, nýbrž také před Bohem a v řádu spásy pokládá všechna náboženství za stejná, rovnocenná i rovnoprávná. To je naprostá náboženská lhostejnost. O náboženské snášenlivosti musíme souditi takto: Dogmatická snášenlivost je zavrženíhodná a nesmyslná. To by značilo, že náboženství falešná jsou téže vnitřní ceny a hodnoty jako náboženství pravé. Pravda však není nikdy stejné ceny a hodnoty s bludem. Náboženská nesnášenlivost značí, že někdo opovrhuje falešným náboženstvím a nechce přiznati jeho přívržencům týchž práv, jaká mají příslušníci pravého náboženství. Znovu dlužno připomenout rozlišení mezi bludem a bloudícím. Církev katolická nikdy se nemůže snášeti s bludem. Může však, napomíná, miluje a stará se o bloudící lidi. Někdy však nesnášenlivost s bludem postihuje i bloudící, když tito se snaží své učení rozšířiti a jiným pak škoditi. V tomto případě není možno se snášeti ani s bloudícími. Tuto náboženskou nesnášenlivost nelze zavrhovat. Každé organické tělo, živé a zdravé, se chrání přirozeně před nezdravými a škodlivými vlivy. Každá společnost se chrání před nepřítelem a podobně musí jednat i Církev Kristova, mající na zřeteli věčnou spásu svých členů.

Svatý Tomáš Akvinský o lásce k nepřátelům

  Skutky a vnější projevy lásky vycházejí z vnitřní lásky a jsou jí úměrné. Avšak vnitřní láska k nepříteli v obecném smyslu je absolutně nutná na základě příkazu, kdežto speciální láska k nepříteli není nutná absolutně, nýbrž jen podle připravenosti ducha, jak jsme řekli. O vnějších skutcích a projevech lásky je tedy třeba říci toto: Některé projevy a dobrodiní lásky se prokazují bližním obecně, například někdo se modlí za všechny věřící nebo za všechen lid nebo někdo prokazuje nějaké dobrodiní celému společenství. Taková dobrodiní nebo takové projevy lásky je nutno nepřátelům prokazovat na základě příkazu. Kdybychom je nepřátelům neprokazovali, šlo by o nepřátelskou mstu, kterou odsuzuje Lv 19,18: "Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně." Jiná dobrodiní a projevy lásky někdo prokazuje některým osobám individuálně. Taková dobrodiní nebo takové projevy lásky není nutno nepřátelům prokazovat, jako by byly podmínkou naší spásy, ale jen podle připravenosti ducha, abychom jim totiž pomohli v případě nutnosti, jak říká Př 25,21: "Hladoví-li ten, kdo tě nenávidí, nasyť jej chlebem, žízní-li, napoj ho vodou." Ale když někdo taková dobrodiní prokazuje mimo případ nutnosti, patří to k dokonalosti lásky. Když se člověk nejen chce vyhnout porážce zlem, což je nutnost, ale chce také přemoci zlo dobrem, je to dokonalost. Nechce se totiž nechat utrpěným bezprávím strhnout k nenávisti, ale také chce svými dobrodiními nepřítele přimět, aby ho miloval.

Co jest souditi o atheismu

  Uznávati nejvyšší bytost - Boha jest, jak jsme se přesvědčili (autor navazuje na předchozí kapitoly pojednávající o důkazech Boží existence), nejvýš rozumné, proto jí popírati, jak to atheismus činí, je proti rozumu, je nerozumné.
  Důkazy, které jsme uvedli pro jsoucnost Boží, jasně o tom svědčí. Mimo to:
  1. atheismus nemá pro sebe rozumového důvodu.
  Atheismus nejen že nemůže svých tvrzení dokázati, nýbrž není ani s to, by naším důkazům pro existenci Boží čelil vážným rozumovým důvodem. Atheisté nemohou zajisté dokázati, že Boha není, jejich názory, jimiž usilují vysvětliti svět bez Boha, nevyhovují požadavkům rozumu. Všimněme si jen toho, co atheismus, popíraje Boha, předkládá jako náhradu zaň. podrobme úvaze jeho učení o nekonečných řadách příčin, o věčném okruhu, o věčném pohybu, o věčné hmotě, o vzniku života z ní, o náhodě, a poznáme sami jeho vratkost a neudržitelnost. Proto také:
  2. atheismus nepřesvědčuje ani svých stoupenců a nezjednává jim vnitřního klidu. Jeho ovocem jest jen pochybnost a nejistota, duševní neklid a rozháranost. je to patrno ze všeho jednání jeho stoupenců. Proč o Bohu stále mluví, proč naň myslí, proč ho nenávidí, proč ho potírají, proč se ho bojí, nevěří-li v něj? Stálá jejich horečná snaha, by zjednali a našli nové důvody pro své tvrzení, dokazuje, že dosavadní důvody jim samým nedostačují.
  Cicero praví o jakémsi atheistovi své doby: "Dosud jsem nikoho neviděl, kdo by se tolik bál oněch dvou věcí, kterých právě dle jeho řeči bylo by se báti co nejméně, smrti totiž a bohů. Stále jen o nich mluví." (De nat. deor. I. 31.)
  Proto soudíme, že atheistů z přesvědčení (theoretických) ani není. Právě mnozí z těch, kteří za svého života měli jméno atheistů, odhodili před smrtí masku a prohlásili, že o pravdivosti svých tvrzení nebyli nikdy přesvědčeni. Lucretius, první velebitel atheismu, z bázně před bohy zešílel, Voltaire, D´Alembert a Diderot volali na smrtelném loži zoufale po knězi, Bayle, Montesquieu, Fontenelle, Heine a Littré před svým koncem se obrátili. Tím dali najevo, že:
  36. atheismus nemá kořenů v rozumu, v rozumovém myšlení, nýbrž že příčinou jeho jest lidské srdce, t. j. odvrácená od Boha vůle, neboli hřích, - hlavně pýcha a nešlechetný život (atheismus praktický, člověk žije, jakoby Boha nebylo). Svatý Augustin potvrzuje naše slova výrokem: "Nikdo Boha nepopírá, než komu prospívá, aby nebyl."
   Bossuet dí: "Nikdo nestal se nevěřící, aby dřív nebyl hříšník."
  4. Atheismus největší neštěstí.
  Zdravý rozum lidský má pro atheismus jen odsouzení již pro zhoubné důsledky, k nimž vede.
  Není-li Boha, není ani nejvyššího soudce, a pak jsou dovoleny nepravost, zločin, bezpráví. Není-li Boha, není také žádného pána - ni Dieu, ni maitre - a pak není zákona, není pořádku, není autority, na jejich místo nastupuje anarchie a nihilismus, co vše věští konec společnosti lidské. Dokladem toho jsou poslední léta 18. století ve Francii. Století to postavilo tam nepravostnou ženu na oltář a nazvalo ji "bohyní rozumu". A jaká je kult tohoto božství? Guillotina byla jeho oltářem a lidská krev obětí.
  Proto dobře řekl historik Palacký: "Každý rozumný musí uznati, že, kde není Boha, není ani mravouky. (Paměti 304.)
  Než již dosti slov o atheismu. Co pověděno stačí, by odůvodnilo rčení: Atheismus největší neštěstí.
  Dlužno proto vždy pamatovati vzácných slov Rousseauových: "Zachovej duši svou povždy tak, aby si mohla přáti, aby Bůh byl; pak nebudeš o jeho jsoucnosti nikdy pochybovati. (Emile, kn. IV. 394. Přel. Dr. Krecar) Nevěra jest vlastností slabých povah, dí Goethe. Písmo svaté má slova: "Jen nerozumný řekl v srdci svém: Není Boha." (Žalm 13, 1)
  Svět bez Boha je planeta bez slunce.

(Z knihy Učebnice katolického náboženství, část první apologetická - ThDr. Kašpar)

lze objednat zde:
http://dedictvisvatovaclavske.cz/knihy/37-ucebnice-katolickeho-nabozenstvi.html

Otec Pio o démonech

  Vrhají se na mne zezadu, srážejí mne na zem, buší do mne velkou silou, házejí po mně polštáři, židlemi, knihami a vydávají někdy zoufalé výkřiky; mají v ústech vždy výrazy extrémně sprosté... Obrátil jsem svůj povzdech k andělu strážnému, který mi nejprve udělal hezké kázáníčko a pak dodal: "Vzdávej díky Ježíšovi, jedná s tebou jako s Božím vyvoleným, jenž ho má následovat na Kalvárii. Vidím duši, kterou do mé péče svěřil Ježíš, a celé mé nitro se raduje, jak se k tobě chová. Vždyť ve svaté lásce toužím po tom, co ti prospívá, a jsem plný radosti, když tě vidím v tomto stavu. Ježíš dovoluje útoky démona, protože tě miluje a chce, aby ses mu připodobňoval v úzkostech na poušti, v Olivové zahradě a na kříži."
(Ep I. s. 330 - 331)
(z knihy Otec Pio, pohled do nitra stigmatizovaného kapucína)